Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Obtočila jsem si svůj enormně dlouhý ocas kolem těla a pak se prostě jenom na oba dva usmála. Vypadalo to, že tihle dva toho mají hodně společného. Cítila jsem mezi nimi lásku, něhu a oddanost. Tihle dva do sebe byli zamilovaní a já jim to možná trochu záviděla. Ovšem byla to dobrá informace, kterou jeden měl mít. "A proč bys předemnou chtěl utíkat bráško?" zeptala jsem se a svoje velká očka na ně upírala a mrkala, jako bych byla úplně nevědomá si jakéhokoli úskoku nebo sporu mezi mnou a Siriusem. A popravdě to tak vážně bylo, nevěděla jsem, proč se naštval ani proč bych to měla žehlit.
Sirius se hned začal vyptávat na Beliala, za což ho Wylan mírně okřikl, že jim do toho nic není. Seděla jsem na zemi a ocas si omotala kolem předních tlapek, teď se mírně zatetelil, jak mě trochu tyhle výlevy nakrkly, ale jinak jsem na sobě podrážděnost nedala znát. Pořád jsem se usmívala. "Belial je můj přítel," odvětila jsem stručně. Nebyli jsme partneři, nebo jsme si to nikdy neodsouhlasili, ale pořád to mohl být můj přítel, znělo to lépe než označení hračka. "Ale co tak koukám na vás dva, nejsem jediná, kdo našel svou druhou polovičku, nebo se pletu?" Magie mi jasně dala najevo, že se nepletu ani v nejmenším, ale pořád si to ti dva nemuseli říct a já se v tom mohla hezky pošťourat. Ale jestli je i Sirius na kluky tak to potěš koště... A možná taky dobře, že táta zdechnul. Tohle už by stejně nerozdejchal.

Přihlašuji:Rowena a Proxima
Hlásím se do týmové výzvy: Rowena - ano, Proxima - ne

Vypadal potěšeně, jak jsem pronesla jeho jméno a já se na něj neškodně usmála. Přeci jen jsem byla neškodná vlčice, která jenom mluví s přítelem svého bratra ne? Nebo možná jsem byla jenom zmije, která čeká až přijde její chvilka slávy. "Nebála bych se, Sirius se ve světě neztratí, určitě se najde a bude si z tebe dělat srandu, že jsi z toho byl celý nesvůj," pronesla jsem vědoucně. Brácha byl divný už jako vlče, pořád něco podnikal s Alastorem, ale tak nějak jsem věděla, že on je mozkem každé jejich rošťárny a že Alastor se jenom veze. Sirius nikdy nebyl ten, kdo by nějak své kroky promýšlel dopředu, takže jsem prostě doufala, že místo aby se navezl do nějakého marélu, prostě jenom na tohohle svýho poskoka zapomněl. Když Wylan mluvil o tom, jak bratra poznal v zimě a jak společně našli cestu do Asgaaru usmál se. Nemusela jsem ani používat magii, abych věděla, že pro něj je tahle vzpomínka důležitá. Udělala jsem si malou mentální poznámku, pro případ že bych tuhle informaci potřebovala v budoucnu.
Bratr se náhle zjevil z křoví. Podívala jsem se na Wylana pohledem, který jasně sděloval jediné: Já ti to říkala. Pak jsem svou pozornost obrátila na bratra, jenž vycházel z podrostu jako nějakej vagabund. "Bratříčku," pronesla jsem se s úsměvem a udělala k němu krok, abych ho krkem objala. Já byla záludná, ale své bratry jsem bezesporu milovala, i když oni možná nemilovali mě.

Vypadal podivně, jako by mu kůže narostla trochu jinak a teď nepadla na tělo úplně přesně. Popravdě jsem k němu natáhla svou mysl a magii a ucítila jsem, jak je nesvůj. Jako by mu to tu bylo celé nepříjemné a to jsme se jenom potkali. Zvláštní? Má snad nějakou magii na odhalení záměrů jiných nebo proč je tak nervní? Nebo se mu líbím, ne to tam úplně necítím, i když trochu taky... Cítila jsem jeho zmatenost a usmála se na něj. Zmaten a nervozita byly lepší, než agrese nebo strach. S tímhle se dalo pracovat.
Když pronesl, že se jmenuje Wylan naklonila jsem mírně hlavu na stranu a svůj dlouhý ocas si hodila kolem těla. "Těší mě, máš opravdu pěkné jméno, hezky se vyslovuje... Wylan," převalila jsem si jeho jméno přes jazyk a vyslovila ho podivně poeticky, jak už bylo mým zvykem. Ne, nebyla jsem odhodlaná mu jméno nějak komolit nebo měnit, znělo celkem dobře. Usmála jsem se na něj ještě jednou a pak jenom pronesla: "Brácha je prostě takový. Občas se nechá unést svou vlastní hlavou a zapomene, že vlastně něco dělal, je to úplně normální uvidíš. Jak dlouho se vlastně znáte?"

Vypadal jako zajíček, kterýho někdo chytil do pasti. Úplně vyjukanej s očkama na vrchu hlavy. To jsem měla ráda. Byla jsem jako pavoučice, která nemá ráda kořist, která se nebrání, ale má ráda takovou, která se v síti cuká a tím se více a více přibližuje vlastní smrti. Zamrkala jsem na vlka přes řasy. Jeho omluvu jsem přijala s mírným úsměvem a pokývnutím hlavou. "Není třeba se omlouvat," pronesla jsem blahosklonně. Prohlédla jsem si jeho tělo jenom letmo, ale vypadal atleticky i když se hrbyl až hamba. Navíc měl takovou řídkou srst, že se oproti mé chundelaté musel v zimě třást zimou. Ale tak toho bych uměla zahřát i jinak, než jenom srstí, že ano. Moje myšlenky nebyly nijak konkrétní. Možná bych se jenom tulila v teplém úkrytu a nebo... možná něco úplně jiného.
Belial by se rozhodně nezlobil, kdybych si našla někoho dalšího na hraní, než jenom jeho. A tenhl miláček vypadal přímo k sežrání. Ale musela jsem se opanovat a nedat na sobě nic moc znát. Nechtěla jsem ho vyplašit.
Vypadalo to, že proběhlo kdo ví čím a taky hledal mého bratra. Proč? Těžko říct, ale znělo to zajímavě. Naklonila jsem hlavu na stranu. "Stalo se Siriusovi něco, že ho hledáte? Hmm... ještě nás asi formálně nepředstavili, jsem Rowena jeho sestra a pokud má bratříček jakýkoli problém, budu ráda pokud mi to sdělíte," pronesla jsem s trochou té zbrklosti v hlase, prozrazující paniku, že se bratrovi něco mohlo stát.... herečka.

Mít krásně čistý kožich byla přednost každé dobré dámy. Ne, špinavky prostě nemohly být dámou. Ne, ani jedna. Každá dáma musí být prostě čistá, tak to bylo. A o to jsem se taky snažila a to náležitě. Jenže ne každá byla taková jako já. Některé o sebe prostě nepečovaly a takové měly jednoduchou cestu do pekel zapomnění. Například moje matka nebo Nym, ty o sebe rozhodně nepečovaly. Teta taky ne a proto se nechala sfouknout. A narozdíl od nich, já tu plánovala být dlouho a nikdo na mne potom nezapomene. Ušklíbla jsem se a podívala se kolem.
V křoví kousek ode mne začalo něco šramochat. Netušila jsem co to je a tak jsem se postavila. Koukala jsem na křoví a mírně se připravovala k boji, kdyby to byl nějaký agresivní tvr a nebo k útěku kdyby to bylo cokoliv jiného. Jenže místo toho, se z křový vynořil vlk, který vypadal celkem nápadně podobně tomu, který se bavil s mým bratrem. Siriusem. Jenže jméno ne a ne si vybavit. Vypadal zmateně a já tak zvolila taktiku neodolatelné květinky. "Och," udělala jsem vyplašený povzdech. "Vy jste mne vyděsil," pronesla jsem.

//cedr přes jg

Šla jsem, ale Belialovi jsem nestačila. Jeho pach na plání odnesl vítr a déšť, který s bouří sužoval okolí. Jako by toho nebylo málo, ocas se mi podařilo namočit do bahna a teď vypadal, jako štětka, na které zasáhla barva. Sedla jsem si tedy na jeden z místních kopečků a pustila se do očištění. Nemohla jsem přece neupravená chodit po světě. Všechno tu vonělo hlínou, což bylo fakt na takovém lese zvláštní. Já ovšem pokračovala v čištění se. Nebylo potřeba u toho nějak extra sledovat okolí, nikdo by si na mne stejně nedovolil. Mrkla jsem na své dílo a přišlo mi perfektní. Ocas byl nadýchaný a čistýjako lilium.

Sestru jsem nechala domluvit, ale ani já nebyla úplně odhodlaná otvírat staré rány. Pohledem jsem vyhledávání Beliala, jeho úžasný plán moc nevyšel a mě bylo jasné že tu dlouho nevydrží. Zatím se bavil s tím druhým jehož jméno jsem automaticky zapomněla. Nebyl důležitý. Belial se rozhodl jít. Jak nečekané. Jen jsem kývla hlavou a usmála se na něj.
"Taky už půjdu, nebudu vás už zdržovat, určitě máte lepší zpusoby jak trávit den," zachichotala jsem se a pak se mírně usmála na sestru. "Když budeš chtít, stav se v Asgaaru, máme toho ještě dost, co probrat," dodala jsem a natáhla se ro objetí. Bylo jen na Lucy jestli ucukla nebo ne. Tomu vlkovi jsem jen kývla na odchod .
Belial vzal roha rychleji než bycb čekala. To se tu tak moc nudil? Kráčela jsem tímhle lese dal a míjela stromy, které byly fakt zvláštní. Pomalu jsem opustila les a přes pláň zamířila domů.

//smrkový les přes jg

//V pohodě, já klidně počkám do úterý a pak půjdu když tak :)

Poslouchala jsem Lucy. Mít ségru bylo fajn. Mírně sebou škubla, když jsem mluvila o tátovi, ale třeba s ním měla jiný vztah než já. Pro mne to byl ten co mne opustil a já kvůli němu skončila tam, kde jsem skončila. Nic jiného než opovržení si tak nezasloužil. Lucy ovšem měla asi na otce jiné vzpomínky, ale tak o ně se staral dýl než o nás ne? Švihla jsem svým dlouhatánským ocasem a usmála se na svou sestru.
Rozhovor se stočil k Belialovi. "Smrt dokáže být pozorná, pokud jí někdo nabídne svoje služby. Když jsem byla maličká, matka se rozhodla, že nás nechá pokřtít ve jméno právě Smrti. A já se rozhodla jí sloužit. Plním její příkazy... Někdy se mi objevuje ve snech, někdy přiletí jako pták na černých křídlech a někdy mi jenom pošle znamení, když je potřeba... Plním to, co ona po mne chce a díky tomu jsem silnější a magicky nadanější. Vem si, že umím ovládat tolik magií, že ani nevím, co všechno umím," zasmála jsem se. O Smrti jsem mluvila ráda. "Chtěla by ses ke kultu Smrti snad přidat?" zeptala jsem se sestry i když mi bylo jasné, že tohle nebude nic pro ni. Měla rodinu a od té by se nedokázala odtrhnout, kdyby jí to Smrt řekla.
"Závidím ti... taky bych brala víc partnerů, s jedním to může být dost unavující, že," zasmála jsem se tím typickým holčičím chichotáním. Měla jsem celkově sklon k tomu tíhnout k vícepočetnému partnerství než jenom dvojici. Lucy to ovšem dotáhla dál, evidentně.

Ušklíbla jsem se, když našeho otce Lucy označila za prostého sukničkáře, který jenom využíval vlčice kolem sebe. Měla jsem podobný názor i když mi spíš přišlo, že si jenom žádnou neuměl udržet, nepřišlo mi, že on by byl ten co odkopává, spíše ten co je odkopnut. Možná jsem po něm přeci jenom podědila víc, než bych si nechala líbit. "Ať tak či onak, jesli je mrtví je to dobře a jestli ne, tak stejně brzo někde chcípne, takže..." Někdo by řekl, že je to kruté, takhle mluvit o vlastním otci, ale já k němu neměla ani špetku nějakého vnitřního respektu, protože mě opustil, jako všichni ostatní. Na matku jsem měla větší pifku, ale to neznamenalo, že otce ušetřím.
"Belial před tou svojí nehodou umřel... A vrátil se. Zastavilo se mu srdce, ale kmotra Smrt ho ochránila a přivedla zpátky mezi živé. Nevím jak ani proč, ale udělala to. Viděla jsem to na vlasntí oči," pronesla jsem přesvědčivě a v mozku se mi vybavilo, jak Beliala vyplavilo moře a jak se poprvé pořádně nadechnul, promrzlý a polomrtvý, ale zase dýchal. Nemohla jsem Lucy přesvědčit, pokud mi to nebude věřit je to její věc, já byla o Belialově znovuzrození přesvědčená vlastní zkušeností a tím, co sám řekl.
Pak přišla narážka na vlčata. "Měla jsem vlčata, umřela," víc jsem k tomu neřekla. Prosté a stručné. Nikdo nemusel vědět, že mrtvé jsou kvůli tomu, že jsem je opustila někde v lese s bílou vlčicí. Chtěla být jejich matkou? Tak klidně může, já se k mateřství hlásit nebudu a jestli někde umřeli, škoda jich nebude. Nehodlala jsem to tu Lucy vysvětlovat. Neměla na to sebemenší právo to vědět. Navíc jsem trochu tušila, jak na ostatní působí, když jim řeknu, že mi vlčata zemřela. Lítost byla příjemnou emocí, kterou jsem ráda vzbuzovala. Působila jsem pak méně nebezpečně.
Zkoušela mne tou poslendí otázkou? Chtěla zjistit můj plán a pak to jít vyslepičit strýci? Možná bych měla být obezřetná. "Popravdě... moje záměry s Asgaarem jsou naprosot jednoduché," pronesla jsem s úsměvem. "Ráda bych pomáhala jako ochránkyně a šířila učení paní Smrti mezi vlky, pokud mi to bude povoleno. Nemám větší ambice." Byla to do své míry pravda. Jedinou lží bylo to o povolení, protože učení Smrti jsem plánovala šířit i bez povolenek. Pak jsem se rozhodla, že když už se ptáme na tyhle osobní věci, mohla bych se zeptat taky. "Takže ty už nejsi s Enteym?"

Bel se uklidnil a díky Smrti za to, protože já bych se kvůli jeho nevymáchaný tlamě rvát nechtěla. Všimla jsem si, jak se ten jeden vlk, Wari nebo jak se jmenoval, přesunul s Belialem kousek od nás, jen na dva kroky, takže jsem mohla slyšet o čem si povídají, ale nezajímalo mě to popravdě. Víc jsem se zaměřovala na to, co mi říkala Lucy. Nejprve vyjádřila soustrast nad mou matkou. "Nemusí, mě to nemrzí bylo její rozhodnutí mě opustit, takže pokud nakonec někde umřela, je to její věc...." řekla jsem s klidem, který byl tak chladný, že to až bodalo. Bylo vidět, že na matce mi vážně nezáleží a to ani trošku. Ohledně otce jsem měla stejné pocity, ale Lucy evidentně ne. Mírně ji to vykolejilo, což jsem pochopila z její reakce. "Na to, že je samotář má celkem hodně dětí nemyslíš?" povzdechla jsem si. "Alastor tvrdil, že ho viděl umřít, ale on to nemá dobře v hlavě, takže je možné, že si to jenom vymyslel... Navíc vlci se tu občas vrací z mrtvých," podotkla jsem, ale nemohla jsem tušit, jestli o tom moje sestra něco věděla nebo ne. Belial byl podle všeho jediný, kdo se vrátil z druhé strany, ale třeba nebyl jediným komu Smrt pomohla, ale jen jediným o kom jsem věděla.
Pak došlo na mluvení o Asgaaru, kde údajně žila, což jsem tak nějak věděla. Awnay tenkrát nemluvila o tom, že by byl Etney pryč. Spojila jsem si dvě a dvě dohromady a došlo mi, že musel ze smečky odejít a tím pádem šel asi pryč s Lucy a většinou potomků. A jediný koho tam nechali byl Crowely... zvláštní... Nechtěla jsem se na synovečka ptát, popravdě bylo trochu divné to, že jsem mu dělala návhry a on o to celkem stál... teď když jsem věděla o našem příbuzenství, nikdy bych si něco podobného nedovolila, ale bylo vtipné, že jeho to pořád trápilo. Škádlení jiných jsem měla ráda, ale i já měla své hranice. "Belial je... nevím jestli jsem úplně partneří, ale dalo by se říct, že to momentálně spolu táhneme. Nedávno měl nehodu, po které ztratil paměť, takže se snažíme náš vztah dát zase do kupy... ale no musím si zvyknout, že je trošku jiný," povzdechla jsem si hlasem soužené družky, která se musí smířit s osudem, který na ni byl až moc tvrdý. Popravdě se mi tahle Belialova změna k oddanému členovi smečky moc nezdála a pokud to hrál, tak mě štvalo, že se o tu šaškárnu nepodělil se mnou.

Belial se choval jako naprostý blbec. Tyhle jeho mentální hry jsem nechápala, čeho dosáhne tím, že nám tihle dva vyprášej kožich? Při pohledu na toho nabušenýho maníka se mi rozechvělo srdce a nejen strachem. Vypadal fakt mile a hodně, rozhodně se nehodil k Lucy pokud byla aspoň z části stejná jako já a zbytek famílie. Nechala jsem Beliala ať si to vyřeší sám, byl přeci jenom velkej vlk, tak se mohl sám o sebe postarat. Chová se jako malý vlče, jsem teda čekala že hodlá dělat něco jiného než se tu dohadovat jako pitomec. Protočila jsem oči v sloup a odfrkla si. Já měla ráda přímou manipulaci, ale tohle bylo moc i na mě. Tohle bylo přímo vysmívání se někomu do ksichtu a komu tím pomůže co?
Pak se konverzace stočila na mne. Lucy mluvila ke mně ohledně svých dětí a já jen nakrčila čenich. Nehodlala jsem jí sdělovat že potomky mám ani to, že mi jsou naprosto ukradení. Já sloužila jenom své kmotře Smrti a rodina pokrevní pro mne neměla moc velkou váhu. Lucy jsem ale chtěla poznat. Z mých sourozenců to dotáhla nejdál, mohla by být dobrou přítelkyní a možným spojencem. "Ooo máš víc partnerů, to schvaluju," pronesla jsem s úsměvem a v očích se mi zalesklo. Popravdě taky bych si nedala říct do nějakého většího svazku, kdyby chtěl Belial další partnerku proč ne, ale musel by se o nás o obě umět starat a o tom jsem pochybovala. Skoro nestačil ani mě. "Moje matka je mrtvá, pokud jde o tohle... teda myslím, naposledy jsem Lennie viděla, když jsem byla ještě vlče," odvětila jsem na její polootázku ohledně mojí matky. "Otec je podle všeho taky mrtvý a nebo minimálně nezvěstný, ale jeden z bráchů tvrdil, že umřel," dodala jsem a pokrčila "rameny". Popravdě mi bylo jedno, co se stalo s rodiči. "Mám ještě dva bratry... měla jsem adoptovanou sestru, ale ta se vypařila jak pára nad hrncem, když vyrostla... nedivím se jí," dořekla jsem celý seznam příbuzných. "Alastor je blbeček, který někam zmizel a Sirius žije semnou v Asgaarském lese," dodala jsem, portože to vypadalo, že rodina ji zaujala.

Lucy se vrátila a opravdu řekla, že je dcerou Saviora a Sianny. Pokud jsem si dobře pamatovala, byla to tátova první partnerka. Družka, která už nebyla, nebo se s ním rozešla jako máma. Kdo ví, jak to mezi nima bylo. Popravdě kdo by s tátou vydržel dýl než si zašpásovat, že jo. Celkem by mne zajímalo, jestli do toho její máma spadla tak jako moje. Zamilovala se do velkého silného vlka, ale pak zjistila, že se jejich pohledy na svět diametrálně liší a že nemají ani společný názor na život nebo na výchovu vlčat. Mírně jsem se ztratila ve svých myšlenkách, protože rozhovor se stočil k neteřím a synovcům, což mi bylo popravdě už trochu putna. Spíš jsem chtěla zjistit, kdo je tenhle vlk, který se tu vydával za Etneyho, i když to Etney nebyl. A nebo se možná vážně sestra nezdála a rozešla se s tím svým vocasem a našla si novýho amanta? Netušila jsem, ale zajímalo mě to. Byla jsem prostě od přírody zvědavá.
Když Belial začal svůj proslov, jenom jsem mírně otočila oči v sloup, protože tohle dělal vždycky. Byl prostě až... moc. Někdy nedokázal odhadnout atmosféru situace. A místo toho mírně Lucy namíchnul, což jsem se nedivila. Chlapi. "Nepřišli jsem vás sem poučovat o tom, jak se zajímat nebo nezajímat o své potomky. Popravdě Belial je občas až moc horká hlava a jako správný ochranář se prostě o smečku stará," pronesla jsem s přátelským úsměvem a doufala, že rozeženu mraky nepříjemností. "Chtěla jsem tě popravdě navštívit, abychom se konečně setkali a možnost mi dala právě tvoje vlčata, díky kterým jsem zjistila kde bydlíš. Jsem tak ráda, že jsem tě konečně poznala. Pokud to nevadí, ráda bych s tebou někdy strávila nějaký čas a poznala tě, ale chápu že máš mnoho práce se smečkou... Odpusť mi tu troufalost, ale myslela jsem, že jsi partnerkou s Etneym, mluvila o něm Awnay jeho sestra, kterou jsem znala jako ještě malé vlče..." nechala jsem to vyznít do prázdna. "Ale ať jsi s kým jsi, doufám, že jsi šťastná Lucy," dodala jsem a vážně jsem zněla mile a přátelsky, protože jsem to tak vážně cítila. Dlouho jsem toužila po návratu k rodině, která mne opustila. Nejdřív Nym, pak matka, otec, Alastor... zůstal mi jenom Sirius a Lucy.

Pohled jsem upírala na svou sestřičku, kterou jsem se konečně odhodlala osobně poznat. Usmívala jsem se a pohazovala dlouhým ocasem. Lucy ovšem nevypadala, že by nějak zásadně oceňovala nalezení nové sestry. Nelíbilo se mi, že se hnedka sebrala a vypadla, ale na druhou stranu nám to ukazovalo, že jí tohle hodně zasáhlo. Ať už měla jakékoli povinnosti, jak řekl ten nasvalenej borec, který rozhodně nebyl Etney, jak si všiml i Belial. Rozhodně není vůbec podobný Awnay a to by měla být jeho sestra. V tý rodině jsou všichni šedý a ne hnědý, takže... divný. Doufala jsem, že moje myšlenky doletěly do hlavy až k Belialovi.
Waristood nebo jak se jmenoval, se pustil do nějakých otázek. "Jistě, že jsme rodina, pokud jsi partnerem Lucy," podotkla jsem podezíravě, ale víc jsem se k tomu nevyjadřovala. "A pocházíme z Asgaarské smečce, kde se momentálně nachází Crowley, ale to jako její partner jistě víš, kde máte syna ne?" zazubila jsem se na něj a pak znovu ohodila ocasem. Jenomže než jsem stihla říct cokoliv jiného, přiřítila se k nám Lucy, která byla hodně uřícená. Značkování mi fakt nechybí, byla to pruda... "Všechno je v pořádku?" zeptala jsem se jí hlasem milounkým jako pohlazení. Vůně toho, co ti dva milovali nejvíce se linula z mého kožichu všude kolem. "Pokud nejsi jiná Lucy, co má za tátu Saviora tak ano, jsem tvoje poloviční sestra," zazubila jsem se na ní. "Tak ráda tě poznávám, tolik jsem toho o tobě slyšela a hledala jsem tě, ale najít tenhle lesík... to bylo vážně utrpení, jen návštěva tvých dětí nás sem zavedla, to je vlastně to, co nás sem přivedlo." Posmutnila jsem a podívala se na Beliala.