Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bel se uklidnil a díky Smrti za to, protože já bych se kvůli jeho nevymáchaný tlamě rvát nechtěla. Všimla jsem si, jak se ten jeden vlk, Wari nebo jak se jmenoval, přesunul s Belialem kousek od nás, jen na dva kroky, takže jsem mohla slyšet o čem si povídají, ale nezajímalo mě to popravdě. Víc jsem se zaměřovala na to, co mi říkala Lucy. Nejprve vyjádřila soustrast nad mou matkou. "Nemusí, mě to nemrzí bylo její rozhodnutí mě opustit, takže pokud nakonec někde umřela, je to její věc...." řekla jsem s klidem, který byl tak chladný, že to až bodalo. Bylo vidět, že na matce mi vážně nezáleží a to ani trošku. Ohledně otce jsem měla stejné pocity, ale Lucy evidentně ne. Mírně ji to vykolejilo, což jsem pochopila z její reakce. "Na to, že je samotář má celkem hodně dětí nemyslíš?" povzdechla jsem si. "Alastor tvrdil, že ho viděl umřít, ale on to nemá dobře v hlavě, takže je možné, že si to jenom vymyslel... Navíc vlci se tu občas vrací z mrtvých," podotkla jsem, ale nemohla jsem tušit, jestli o tom moje sestra něco věděla nebo ne. Belial byl podle všeho jediný, kdo se vrátil z druhé strany, ale třeba nebyl jediným komu Smrt pomohla, ale jen jediným o kom jsem věděla.
Pak došlo na mluvení o Asgaaru, kde údajně žila, což jsem tak nějak věděla. Awnay tenkrát nemluvila o tom, že by byl Etney pryč. Spojila jsem si dvě a dvě dohromady a došlo mi, že musel ze smečky odejít a tím pádem šel asi pryč s Lucy a většinou potomků. A jediný koho tam nechali byl Crowely... zvláštní... Nechtěla jsem se na synovečka ptát, popravdě bylo trochu divné to, že jsem mu dělala návhry a on o to celkem stál... teď když jsem věděla o našem příbuzenství, nikdy bych si něco podobného nedovolila, ale bylo vtipné, že jeho to pořád trápilo. Škádlení jiných jsem měla ráda, ale i já měla své hranice. "Belial je... nevím jestli jsem úplně partneří, ale dalo by se říct, že to momentálně spolu táhneme. Nedávno měl nehodu, po které ztratil paměť, takže se snažíme náš vztah dát zase do kupy... ale no musím si zvyknout, že je trošku jiný," povzdechla jsem si hlasem soužené družky, která se musí smířit s osudem, který na ni byl až moc tvrdý. Popravdě se mi tahle Belialova změna k oddanému členovi smečky moc nezdála a pokud to hrál, tak mě štvalo, že se o tu šaškárnu nepodělil se mnou.

Belial se choval jako naprostý blbec. Tyhle jeho mentální hry jsem nechápala, čeho dosáhne tím, že nám tihle dva vyprášej kožich? Při pohledu na toho nabušenýho maníka se mi rozechvělo srdce a nejen strachem. Vypadal fakt mile a hodně, rozhodně se nehodil k Lucy pokud byla aspoň z části stejná jako já a zbytek famílie. Nechala jsem Beliala ať si to vyřeší sám, byl přeci jenom velkej vlk, tak se mohl sám o sebe postarat. Chová se jako malý vlče, jsem teda čekala že hodlá dělat něco jiného než se tu dohadovat jako pitomec. Protočila jsem oči v sloup a odfrkla si. Já měla ráda přímou manipulaci, ale tohle bylo moc i na mě. Tohle bylo přímo vysmívání se někomu do ksichtu a komu tím pomůže co?
Pak se konverzace stočila na mne. Lucy mluvila ke mně ohledně svých dětí a já jen nakrčila čenich. Nehodlala jsem jí sdělovat že potomky mám ani to, že mi jsou naprosto ukradení. Já sloužila jenom své kmotře Smrti a rodina pokrevní pro mne neměla moc velkou váhu. Lucy jsem ale chtěla poznat. Z mých sourozenců to dotáhla nejdál, mohla by být dobrou přítelkyní a možným spojencem. "Ooo máš víc partnerů, to schvaluju," pronesla jsem s úsměvem a v očích se mi zalesklo. Popravdě taky bych si nedala říct do nějakého většího svazku, kdyby chtěl Belial další partnerku proč ne, ale musel by se o nás o obě umět starat a o tom jsem pochybovala. Skoro nestačil ani mě. "Moje matka je mrtvá, pokud jde o tohle... teda myslím, naposledy jsem Lennie viděla, když jsem byla ještě vlče," odvětila jsem na její polootázku ohledně mojí matky. "Otec je podle všeho taky mrtvý a nebo minimálně nezvěstný, ale jeden z bráchů tvrdil, že umřel," dodala jsem a pokrčila "rameny". Popravdě mi bylo jedno, co se stalo s rodiči. "Mám ještě dva bratry... měla jsem adoptovanou sestru, ale ta se vypařila jak pára nad hrncem, když vyrostla... nedivím se jí," dořekla jsem celý seznam příbuzných. "Alastor je blbeček, který někam zmizel a Sirius žije semnou v Asgaarském lese," dodala jsem, portože to vypadalo, že rodina ji zaujala.

Lucy se vrátila a opravdu řekla, že je dcerou Saviora a Sianny. Pokud jsem si dobře pamatovala, byla to tátova první partnerka. Družka, která už nebyla, nebo se s ním rozešla jako máma. Kdo ví, jak to mezi nima bylo. Popravdě kdo by s tátou vydržel dýl než si zašpásovat, že jo. Celkem by mne zajímalo, jestli do toho její máma spadla tak jako moje. Zamilovala se do velkého silného vlka, ale pak zjistila, že se jejich pohledy na svět diametrálně liší a že nemají ani společný názor na život nebo na výchovu vlčat. Mírně jsem se ztratila ve svých myšlenkách, protože rozhovor se stočil k neteřím a synovcům, což mi bylo popravdě už trochu putna. Spíš jsem chtěla zjistit, kdo je tenhle vlk, který se tu vydával za Etneyho, i když to Etney nebyl. A nebo se možná vážně sestra nezdála a rozešla se s tím svým vocasem a našla si novýho amanta? Netušila jsem, ale zajímalo mě to. Byla jsem prostě od přírody zvědavá.
Když Belial začal svůj proslov, jenom jsem mírně otočila oči v sloup, protože tohle dělal vždycky. Byl prostě až... moc. Někdy nedokázal odhadnout atmosféru situace. A místo toho mírně Lucy namíchnul, což jsem se nedivila. Chlapi. "Nepřišli jsem vás sem poučovat o tom, jak se zajímat nebo nezajímat o své potomky. Popravdě Belial je občas až moc horká hlava a jako správný ochranář se prostě o smečku stará," pronesla jsem s přátelským úsměvem a doufala, že rozeženu mraky nepříjemností. "Chtěla jsem tě popravdě navštívit, abychom se konečně setkali a možnost mi dala právě tvoje vlčata, díky kterým jsem zjistila kde bydlíš. Jsem tak ráda, že jsem tě konečně poznala. Pokud to nevadí, ráda bych s tebou někdy strávila nějaký čas a poznala tě, ale chápu že máš mnoho práce se smečkou... Odpusť mi tu troufalost, ale myslela jsem, že jsi partnerkou s Etneym, mluvila o něm Awnay jeho sestra, kterou jsem znala jako ještě malé vlče..." nechala jsem to vyznít do prázdna. "Ale ať jsi s kým jsi, doufám, že jsi šťastná Lucy," dodala jsem a vážně jsem zněla mile a přátelsky, protože jsem to tak vážně cítila. Dlouho jsem toužila po návratu k rodině, která mne opustila. Nejdřív Nym, pak matka, otec, Alastor... zůstal mi jenom Sirius a Lucy.

Pohled jsem upírala na svou sestřičku, kterou jsem se konečně odhodlala osobně poznat. Usmívala jsem se a pohazovala dlouhým ocasem. Lucy ovšem nevypadala, že by nějak zásadně oceňovala nalezení nové sestry. Nelíbilo se mi, že se hnedka sebrala a vypadla, ale na druhou stranu nám to ukazovalo, že jí tohle hodně zasáhlo. Ať už měla jakékoli povinnosti, jak řekl ten nasvalenej borec, který rozhodně nebyl Etney, jak si všiml i Belial. Rozhodně není vůbec podobný Awnay a to by měla být jeho sestra. V tý rodině jsou všichni šedý a ne hnědý, takže... divný. Doufala jsem, že moje myšlenky doletěly do hlavy až k Belialovi.
Waristood nebo jak se jmenoval, se pustil do nějakých otázek. "Jistě, že jsme rodina, pokud jsi partnerem Lucy," podotkla jsem podezíravě, ale víc jsem se k tomu nevyjadřovala. "A pocházíme z Asgaarské smečce, kde se momentálně nachází Crowley, ale to jako její partner jistě víš, kde máte syna ne?" zazubila jsem se na něj a pak znovu ohodila ocasem. Jenomže než jsem stihla říct cokoliv jiného, přiřítila se k nám Lucy, která byla hodně uřícená. Značkování mi fakt nechybí, byla to pruda... "Všechno je v pořádku?" zeptala jsem se jí hlasem milounkým jako pohlazení. Vůně toho, co ti dva milovali nejvíce se linula z mého kožichu všude kolem. "Pokud nejsi jiná Lucy, co má za tátu Saviora tak ano, jsem tvoje poloviční sestra," zazubila jsem se na ní. "Tak ráda tě poznávám, tolik jsem toho o tobě slyšela a hledala jsem tě, ale najít tenhle lesík... to bylo vážně utrpení, jen návštěva tvých dětí nás sem zavedla, to je vlastně to, co nás sem přivedlo." Posmutnila jsem a podívala se na Beliala.

Belial chtěl dlouhou verzi, tak jsem se do ní pustila. "Narodila jsem se ve smečce v horách, která už dávno neexistuje. Měla jsem bratry, dvojčata, a jednu sestru, nevlastní. Sestru jsem milovala a vzhlížela k ní, ale utekla se svým přítelem. Matka se pohádala s otcem a odvedla bratry pryč, mě nechala v horách. Otec se pak jednodušše vypařil. A tak jsem zůstala naprosto sama. Smečka se pak rozpadla a já netušila, co mám dělat. Hledala jsem matku, ale nenašla a málem umřela v chladné zimě, kdyby mě nenašel Norox. On... byl můj první... ve všem. Naučil mě lovit, naučil mě používat magii a naučil mě používat nejenom rozum, ale i tělo... A pak... zmizel, umřel nejspíš. Ani po něm neštěknul pes. Zase sama, zase bez pomoci, bez rodiny a bez domova. Dlouho jsem nikoho neměla, občasné známosti, ale jinak nic. Našla jsem si kamarády a smečku. Pak jsem potkala tebe a ty sis se mnou jenom užil a zmizel... Nechal si mě s vlčaty a puf, byls pryč. Vlčata zemřela, ale můj bratr Alastor a můj nejlepší přítel Alfredo z toho vinili mě. Tím jsem přišla o smečku dole ve Vrbovém lesíku, kde jsem měla místo díky Alfredovi a mé přítelkyni Pippě. Vyhnali mě a já zůstala sama, zase. Takže promiň, že mi není líto chudáka Beliala, který přišel o vzpomínky. Že neuroním slzičku za to, že možná jsi se vzpomínkami ztratil i kus sebe... Protože já bych dala cokoliv, COKOLIV, abych mohla zapomenout na to, že mě nikdy nikdo nechtěl, že mě všichni jenom opouštěli a já zůstávala na všechno sama," pronesla jsem monolog tichým hlasem. Občas poklesl, občas stoupl. Během vyprávění se mi oči zalily slzami, ale snažila jsem se nebrečet. Jedna slza se přeci jen vykutálela z kanálku a já ji zamátavě otřela tlapkou. Naštvaná na tuhle slabost.

//Lucy a Waris
Netrvalo dlouho a do lesa konečně někdo přišel. Pohodila jsem ocasem a usmála se. Dokonalá herečka a po všem, co bylo před chvilkou, jako by se slehla zem. Všechny svoje emoce jsem dokonale zamaskovala, emocí klidu, pohody a přátelství. Pohlédla jsem na vlka a vlčici, kteří kráčeli k nám. Ona elegantně, on trochu nasvaleně. Ale že to byl kusanec. Olízla jsem si mlsně čenich, což se dalo vysvětlit i jenom jako normální gesto. S ním bych si dala říct hned. To je pěknej Alfáček. Slova se ujala Alfa vlčice. Představila se jako Lucy a mě seplo, že tohle bude ta moje sestřička o které jsem zatím jen slyšela. "Och, já jsem Rowena a rozhodně nechceme vyrušovat," řekla jsem klidným a přátelským hlasem. "Já... jsem tvoje sestra... nevlastní samozřejmě. Můj otec byl Savior, hnědý vlk, zelené drápky a zelená srst na tlapce, v uchu měl stříbrnou naušnici?" popsala jsem poměrně podrobně otce, kterého jsem už několik let neviděla. Prvního kdo vás opustí asi nikdy nezapomenete. Usmála jsem se na Lucy a nechala ji to zpracovat.

Koukla jsem na Beliala a posadila se na zem. Ocas jsem si obtočila kolem tlapek. Začínalo být jaro a teplo, ale od země pořád táhlo, hlavně v noci a nad ránem. Bel se ptal na to, proč bych ráda zapomněla, ale popravdě jsem netušila, jestli ho to fakt zajímá nebo ne. "Chceš celý příběh nebo zkrácenou verzi?" zeptala jsem se s povzdechem. Nerada bych mu tu říkala celý svůj příběh s tím, že mě bude poslouchat jenom na půl ucha. A nerada bych ho říkala někomu, koho to nebude vůbec zajímat. Není dobré prožívat staré rány, otvírat je a připomínat si, na druhou stranu by to měl vědět, je přeci jenom můj partner, i když jenom jako... Nebo nejen jako? Jak se vlastně pozná láska? Je to to co jsem měla s Noroxem? S Helialem, který se mnou šel na lov? Nebo Alfredem, který se o mne staral než se rozhodl nademnou zlomit hůl? Nebo je to tohle co mám s Belialem? A nebo jsem lásku nikdy nepoznala... Belial vypadal, že všechno myslí naprosto upřímně. Povzdechla jsem si znovu. "Předem upozorňuji, že celý příběh bude dlouhý," dodala jsem.
Na jeho slova, že nemsíme dovolit, aby se vlci odsud přidali do Asgaaru jsem kývla hlavou. Bylo nepřípustné, aby se nám tam nasáčkoval někdo další.

Protočila jsem oči v sloup, protože to bylo patetické. Rozhodně mne zajímalo proč udělal, to co udělal, ale už se to nikdy nedozvíme. Jenomže on z toho dělal velkou věc, jako by on tady byl ten mučedník. "Děláš jako by to bylo strašný, nevědět, co se ti v životě stalo, ale věř mi, že já bych mnohem radši nevěděla. Mnohem radši bych zapomněla na všechny a navšechno," zasyčela jsem na něj s pohledem upřeným přímo do jeho duše. Ať už to měl v životě jakékoli, rozhodně to neměl takové jako já. Dala bych všechno na to, abych mohla zapomenout. Zapomenout na matku, která mne opustila a šla raději do jiné smečky. Zapomenout na sestru, co mne zradila a odešla za svým miláčkem pryč. Zapomenout na přítele, který pro mne znamenal všechno a pak prostě zmizel, zemřel. Zapomenout na vlčata, která jsem nechtěla. A taky zapomenout na něj, protože leč jsem nechtěla, mě to k němu táhlo. "Patetický," pronesla jsem a těžko říct, jestli jsem hodnotila jeho nebo sebe.
"Nemám rodinu," odvětila jsem stručně na jeho otázku ohledně mojí rodiny. Pokud se o tom chtěl bavit, řekla bych mu všechno, ale odhadovala jsem, že můj příběh ho stejně nezajímá. Jako všechny ostatní. Pro každého jsem byla jenom ta o kterou si může otřít hubu a jí se to nedotkne. Nikdo se opravdu nikdy o nikoho nezajímal.
Měl pravdu. Skoro nikdo tu nebyl. Vůně místní smečky byla vyčpělá. "Možná pro to hledali strýčka, chtěli nějaký nový místo k životu. To by nám ještě scházelo, dobře že odtáhli," dodala jsem celkem rozhodně a prohlížela si jeden z rubínů na zemi.

//VVJ

"Pff Život by ti nepomohl, ani kdybys chtěl a navíc jsi mi to sám říkal. Řekl jsi, že tě zachránila Smrt, proč bys mi tenkrát lhal?" zeptala jsem se na oplátku. Těch jeho podivných snah najít nějakou teorii, která by pasovala na to, že Smrt mu nepomohla jsme měla tak akorát dost. Mírně jsem si odfrkla a porozhlédla se kolem. Vstoupili jsme do lesa, který vypadal poměrně hezky. Útulně, dalo by se říct. Celkem bych si tu dovedla představit vychovávat vlastní rodinku. Pche. Rodina. nechutný...
Uculila jsem se na něj, když se přiznal, že opravdu použil magii myšlenek. "To abych si dávala na co myslím, že ?" prohodila jsem laškovně a zkusila si vybavit všechny ty nekalosti, které jsme spolu kdy prováděly v různých temných zákoutích tohoto kraje.
Kolem nás byla spousta šutrů a stromů, ale vlk žádný. Divný. Jeden by řekl, že v tomhle lese nikdo pomalu nežije. Pach jsem tu cítila, ale ne úplně zřetelně. Někdo tu značkoval, ale rozhodně to bylo nějaký ten pátek zpátky. "Jsou," podotkla jsem. Netušila jsem odkud se rubíny vzaly v Asgaaru, ale asi odsud. Že by takhle chtěla teta zůstat ve spojení s částí svojí rodiny? "Asgaarští jsou zvláštní familie, ale já nemám co soudit," dodala jsem a pohodila ocasem. Belial se ptal co provedeme, ale já už nějak neměla náladu na to něco vyvádět. Když tu nebyl nikdo, kdo by to ocenil.

"Ne já jsem jenom našla tvou prašivou zádel a vytáhla tě z moře. Měl jsi být mrtvolou, kterou ožraly ryby podle toho v jakým si byl stavu, ale Smrt se rozhodla zachránit tě. Nezpochybňuju to rozhodnutí, i když teď ani nevěříš, že to byla bohyněm," pronesla jsem rázně. Neměla jsem proč, bych měla svou paní pomlouvat a ubírat jí na jejích věhlasných dovednostech. To že Beliala zachránila mělo svůj význam, jenomže tím že ztratil paměť a změnil se, se taky mohlo změnit jeho poslání tady. Možná, že teď už nebyl tím vyvoleným a možná právě pro to, se mi moje kmotřička přestala zvěvovat ve snech.
Sledovala jsem odcházející vlky. "Jak víš, že jdou jinam?" zeptala jsem se po chvilce, když Belial prohlásil, že následovat je nebudeme. Netušila jsem, co se stalo, ale pak mi to došlo. "Tys jim četl myšlenky, to je neslušný... zákeřný a líbí se mi to, ale pořád neslušný," vyhubovala jsem mu naoko podrážděně a neschvalujíc jeho magické počínání. Uvnitř mne ovšem těšilo, jak dobrý je v magických schopnostech. Vyrazil směrem k malému lesíku, jehož pach jsem poznala až když jsem v něm stála. Takhle páchl synoveček s neteřinkami.

//cedr

//Mahtae sever

Ťapkala jsem si to za Belem a užívala si, že jsem zase chvilku mimo hvozd. Sice jsem už tyhle výlety nemusela podnikat z čisté zoufalosti nebo nudy, ale o to více jsem si je teď užívala. Jako "vdaná" panička jsem si mohla nosit hezky čenich nahoru a ukazovat na obdiv nejen sebe, ale i svého mužného partnera. Ještě navíc s těma hezkýma odznakama... Celkem hezky se ve smečce chytl a už se i mírně zakulacuje. Usmála jsem se na svého partnera a následovala ho k jezeru, které bylo obklopeno vlky. Mírně jsem nakrčila čenich z těch puchů a pachů. "Smrt není žádné pseudobožstvo," zavrčela jsem na něj najednou, když si dovolil z tlamy vypustit takovou naprosto kacířskou větu. "Smrt je božstvo a ne odměnila mne za služby, které jsem jí prokázala. Mimo jiné to byla záchrana tvého holého zadku, takže nepoučuj o tom, že od ní nic nepotřebuješ," prskala jsem jako kdybych kousla do citronu. Neměla jsem tydle kecy ráda.
Obrátila jsem svou pozornost na skupinku, která stála kus od nás a vypadalo to, že jsou na odchodu. "To bude Etney," sdělila jsem Belialovi. "Byl to brácha Awnay... tak proto říkají Arcanusovi dědo a na strejdo, ségra se spustila s tímhle, no tak to je hodně vtipný," podotkla jsem a ušklíbla se. Awnay mi toho napovídala o svém dementním bratrovi celkem dost. Jenže proč by se s ním spouštěla Lucy o které všichni mluvili jako o té chytré. Dokonce i táta to jednou říkal. "Vypadá to, že jsou na odchodu a já za nima teda běhat nebudu," dodala jsem s pohledem upřeným na odcházející skupinu.

//Asgaarský hvozd

Následovala jsem Beliala jako poslušná krůtička. Zadek se mi vrtěl, jako vždycky, protože váha ocasu nebyla neznatelná. Jeden by řekl, že když s ním mávám s takovou lehkostí, tak nebudu mít problém nevrtět kvůli němu tolik zadkem, ale tak to nebylo. Jeho váha byla mnohdy na obtíž. "Jistě... Ale bohyně ti přece nemůže dát korunku jen tak, co by to bylo za bohyni, pak by to od ní chtěl každý a to si nemůže dovolit. Nebo by někdo prohlásil, že někomu jinému nadržuje a to taky nechceš... Takže mi tu korunku dala jisto jistě kmotra Smrt a ty jenom závidíš, že za tvoje služby ti nedala nic," prskala jsem, protože mne jeho tón mírně urážel. Jeho nedůvěřivost v má slova mne prostě rozohnila.
Koukla jsem na něj a začala se chichotat. "Smradlavá kytka? Tomu ty říkáš zábavné? To by ses jim rovnou mohl vydělat pod rohožku a říkat tomu vtip, přitom je to jenom přízemní nechutnost," dodala jsem s povzdechem. "Jo třeba jim unést dceru nebo zneuctít syna," dodala jsem mlaskavě. Sice to byla rodina, ale já je tak nebrala. Nikdy jsem nikoho nebrala jako rodinu, takže by mi bylo jedno, kdyby jim Belial přefiknul nějakou tu dcerku.

//Za Belem

Belial byl vážně miláček. Nebyla to láska, co nás poutalo k sobě, ani potomci, ale možná v tom nějaký ten cit byl. Rozhodně mi nebyl úplně lhostejný. Čert vem, že se na mne vykašlal, však takové věci se stávají. Jak jen jsem mohla vědět, že za tyhle pocity může jenom nedostatek lásky v mládí. Že bych pro jakéhokoliv vola udělala první poslední jen co by písknul. Kdyby se vrátil Norox, líbila bych mu tlapky a plazila se v prachu, jen za to, že se ke mně vrátil. Taková byla podstata celého tohohle romantického spojení. Nic víc, nic míň. Byla jsem prostě jenom naprosto blbá a neschopná pochopit, že láska je něco jiného než to, že se jeden vrátí po té, co vás opustil. Jenomže se jich vracelo tak málo, že návrat Beliala byl pro mne jako droga. A čert vem, že měl teď zelenej ocas. Vrátil se a to bylo to jediné, co mne zajímalo. Ani ne tak důvod, proč se vrátil, leč jsem měla tušení, že kvůli mně to nebylo.
"Dobře," prohodila jsem, když se rozhodl vyřešit nejprve tu partu tupých oprsklých individuí, které se nám podařilo odliftrovat pryč. Dále jsme značkovaly a Belial se zaobíral jenom mou korunkou. "Nemyslím si, že se válejí všude, to by je pak měl každý. Spíše si myslím, že prostě musíš mít někde dobré známosti a místní magická příroda ti to prostě zařídí. Já stejně věřím, že mi korunku dali jen proto, že se báli kmotry," řekla jsem mu a doufala, že to zní více vznešeně na jeho vzkus. Popravdě mě jeho názor zajímal a záleželo mi na něm. Nechtěla jsem být jenom nějaká flundra, kterou zdobí myšky.
Následovala jsem pak pohledem Beliala, který zkoumal propadlinu a tak všechno kolem. Já na zkoumání moc nebyla a tak jsem si prostě sedla na zem a začala si čistit pravou přední tlapku, zatím co Belial se rozhlížel a prohlížel si scenérii, aby pak zhodnotil kudy půjdeme. Mě to bylo celkem šumák, kdo kde a jak může přejít. Jen jsem se starala o svůj vlastní kožich a jeho čistotu. Když konečně vykročil, zvedla jsem se a následovala. "S tebou není žádná sranda Bele," pronesla jsem mírně znuděně.

//Mahtae sever

"Co já vím..." podotkla jsem. Popravdě tomu, jestli s někým soupeřit nebo nesoupeřit, to jsem neřešila. Neřešila jsem ani, jak moc taktické, či netaktické by to mohlo být, kdybychom se pohybovaly na území cizí smečky. Byla jsem prostě až tak moc přesvědčená o své neporazitelnosti. "Fajn... tak se můžeme jít podívat, ale chceš jít do tý smečky vedle nebo do tý kde bydlí údajně zbytek krásné strýčkovi famílie?" zeptala jsem se. Bylo mi jedno, kam půjdu nebo nepůjdu, ale začínala jsem se tady nudit. Nebyla tu žádná zábava. A to mě popravdě celkem štvalo. "Možná můžeme nejdřív obejít les, ať máme aspoň nějaký kladný body, než se odsud zdejchneme ne?" poznamenala jsem a pak jsem se pomalinku rozešla. Nevěděla jsem, co bych měla dělat jiného a tohle mohlo strýčkovi dokázat, jak jsme já a Belial naprosto nepostradatelní. Však jen díky nám je ta smečka v pořádku a v bezpečí. Vyháníme nezvané hosty a zároveň se společně pouštíme do obcházení hranic. Takhle nemohl nikdo nic říct, proti našemu setrvání ve smečce. Nebylo to nic světoborného, ale v tomhle polomrtvém lese, i něco bylo víc, než nic.
Opřela jsem se o jeden strom a pak se podívala na Beliala. "Hmm... tuhle věcičku?" zasmála jsem se a tlapkou ukázala na svou korunku. Kdo by to nechtěl. Takovou krásnou věcičku. Takový odznak nadřazenosti a krásy. "To jsem prostě jenom našla. Nějaký podivný myši to měly schované a daly mi to," pronesla jsem. Belial vypadal, že by nějakou chtěl. "Třeba najdeme nějakou cestou?" nadhodila jsem a pak se odlepila od kmene stromu a rozhodla se zase vyrazit dál. Cestou jsem se otírala o stromky, abych předala svůj pach na co největší plochu a doufala jsem, že Belial udělá to samé. Les začal pomalu vonět po nás. A náš pach byl tak signifikantní, že ho nešlo přehlédnout. Nebo spíše přečichnout. Nebylo to krásné, mít les, který by byl vlastně náš. Napadla mě podivná myšlenka. Co nějaký les obsadit? Nemuset nic začínat, ale prostě si jenom přivlastnit něčí les a úkryt. Pohled jsem upřela na Beliala. "Co kdybychom vyrazili a udělali něco... ne úplně korektního v cizí smečce? Co ty na to?" zeptala jsem se a zazubila se. Nenapadalo mě, co bychom mohli udělat, ale něco by se určitě našlo. Něco ne úplně příjemného. "Jdeme," zavelala jsem a vyrazila prostě nazdařh bůh pryč z lesa. Nedala jsem ani Belialovi moc na výběr, prostě jsem se rozhodla a sešla jsem.

//mahtae sever

Mírně jsem si olizovala čenich a doufala, že nevypadám moc jako mlsná kvočna. Popravdě i kdyby, byla jsem mlsnou a byla jsem momentálně kvočnou. Fake it till you make it. Musela jsem předstírat, jak se krásně starám o všechny kolem a jak mám ráda smečku a jády jády já a pak jsem se mohla v klidu pustit do postupného narušování místích systémů. Jen jsem kývla hlavou, když řekl, že si tamtu smečku najde někdy sám. Já věděla, že bych ji nenašla, neměla jsem na to dobrý čenich a běhat tady kolem a hledat tu smečku... blbost. Ale pokud se chce Belial crcat s nějakou smečkou, která neví kde je, prosím.
Pak přešla konverzace na něco zajímavějšího. "Řekla bych, že má, ale nikdo mi neřekl nic konkrétně. Spíš když jsou tak blízko sebe, minimálně o neútočení na sebe navzájem budou nějakou dohodu mít," pronášela jsem nahlas svoje myšlenky. "Chceš tam zajít?" zeptala jsem se neurčitě, protože mne zajímalo, co Belial plánuje.

Mrkla jsem po očku na Beliala, jak bude na odchod té spodiny reagovat a podle toho, jak se chladně rozloučil bylo evidentní, že je prostím pěkně, velmi rozladěn. Nedivila jsem se mu. Oba jsme se chovali nanejvýš slušně, ale tahle banda bezpozků se na nás jenom ušklíbla a šla. Bylo to hnusné, opravdu hnusné. A přitom jsme jim nic neudělali... zatím. Mlsně jsem si olázla tlamičku a svůj dlouhý ocas jsem elegantně přehodila přes vlastní hřbet. Čekala jsem, co z Beliala vypadne. Jistě, muži, chtěl si to jít vyřídit do té jejich smečky ručně a stručně a nebo to napráskat strýčkovi. "Rozhdoně bychom ho měli spravit o tom, že se nám tu potulovala verbeš s nevybíravým vkusem a výchovou," potodkla jsem, ale pak jsem pohodila hlavou a usmála se na Beliala. "Ale úplně netuším, jestli se mi chce jít do té jejich smečky... Možná bychom se mohli jít projít jenom po okolí, co myslíš? Ráda bych třeba navštívila tu smečku na severu, kde žila kdysi moje matka, třeba je tam pořád," dodala jsem s úsměvem. "Nebo můžeme jít na jih, trochu se válet ve slunečních paprscích u moře," prohodila jsem a přemýšlela jsem, co budeme asi tak dělat.