Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//VLA 2, 4/4 úkol 10

Pohledem jsem neustále pátrala po sebemenší zámiňce, abych po té blbce skočila a rozmázla jí čenich o ten kmen, za kterým se tak zbaběle schovávala. Popravdě jsem ale věděla, že bych nedokázala ani to pořádné zakousnutí se. Nebyla jsem prostě zvyklá bojovat nebo lovit nebo cokoliv co neobsahovalo být hezká a ne úplně udýchaná... i když jedna udýchaná aktivita mi nevadila a popravdě se mi i líbila... Mírně jsem se ušklíbla na vlčici, která rozhodně byla pořád jenom stará panna podle toho jak jsem si ji prohlédla. Začala jsem pomalu obcházet kmen stromu, protože se mi do rvačky nechtělo. Zatím co vlčice měla vnitřní souboj, já měla souboj hlavně s tím, jak nemít souboj.
Takže jsem se rozhodla bojovat s touhle vlčicí hlavně urážkami.
Vlčice řekla, že čeká až přestane pršet. "No jasně a u toho vočumuješ co, ty... Kukuřice!" zavrčela jsem posměšně nadávku. Obešla jsem kmen dvakrát dokola, ale vlčice ho obcházela taky, takže jsem si nakonec jenom kecla na zadek a tiše zavrčela. "Ať už mě vočumuješ nebo ne, aspoň máš dobrej vkus. Nechceš jít čekat někam jinam? Vím o celkem dobrým místě kus odsud," řekla jsem laxně, jak mě veškerá bojovnost přešla.

//VLA 1, 3/4 10. úkol

Stála za stromem, já před stromem. Nad hlavou se nám táhly mraky a do toho všeho pršelo, blesky létaly z jedné strany na druhou a hrom mlátil tak silně, až z toho zaléhávaly uši. Nebyla jsem úplně připravená na to, se s někým porvat. Neměla jsem žádný trénink, ale to, že na mne někdo kouká jen tak mne vytáčelo. Vlhký kožich způsoboval, že se kolem mého těla nesla vůně, která jistě musela praštit do čenichu i tu cizinku. Vůně, která připomínala to, co měla na světě nejraději, nebo toho/tu... Já o téhle malinkaté magické hříčce přírody nic nevěděla, takže jsem prostě jenom stála v bojovém postoji připravená na vše.
Byl mezi náma strom, takže jsem se na ni nemohla vrhnout celkově, ale mohla jsem si s ní aspoň pohrát magiemi ne? Jenže kdo by se vysiloval. V mém kožichu to zapraskalo nábojem. "Tak co tu děláš? Sedíš tu jako nějakej chlívák z stromem a ani neupozorníš, že tu seš," zavrčela jsem. V téhle krajině si jeden musel dávat pozor na to, kdo se kolem něj pohybuje.

//VLA 2 post 10. Úkol

Vystartovala jsem za tou, která mne sledovala od stromu. Její pohled se setkal s mým. Vypadala zmateně a zaskočeně, ale tak nemá čumět ba ostatní, když pak nečeká reakci adekvátní takovému stalkovacímu chování, no ne? Byla rychlá a vychcaná jako liška, když sebou miska a byla za stromem, odkud se na mne šklebila. No ona vypadala normálně, ake teď by mne štvalo asi kdyby se tvářila jakkoliv. Zavrtěla jsem ocasem, protože byl těžký a já si hj nechtěla máčet v bahně. Tajy si tohle gesto ovšem mohla vyložit jinak. Zavrčela jsem, protože to se při souboji dělalo ne? Já se nikdy nečeká, tak jak jsem to měla vědět? Jsi uchylná nebo co že takhle vočumuješ cizí?" pronesla jsem na ni s vrčením.

//VLA 5 + 1. post úkol 10

Byla jsem mokrá a tak jsem si jenom tlapkou začala vytlapkovávat z ocasu vodu, dokud nebyl suchý... nebo sušší než byl původně. Rozhodně měl do naprostého sucha dost daleko, ale lepší než to bylo. Podívala jsem se kolem sebe a doufala, že brzo pršet přestane, ale nevypadalo to. Rozhodně bych se nedivila tomu, kdyby tahle bouřka trvala dýl, než by bylo zdrávo. Ale třeba jsem se pletla a přestane to, protože já už byla celkem v klidu a tak ani Smrt nemusela bouřit déle. Z toho běhu jsem dostala hlad, ale než jsem se mohla nějak rozhodnout kdy a kde a jak se najím, ucítila jsem že mě někdo sleduje. Byl to někdo, kdo byl o pár stromů za mnou.
Momentálně jsem neměla náladu na to si s někým povídat a tak jsem se otočila a s vrčením se rozeběhla na pozorovatele, kterým byla vlčice, která se krčila za stromem o kus dál, než jsem byla já. Popravdě mi bylo fuk kdo to je, prostě jsem si chtěla vybít energii a ona byla na ráně. Já se ještě nikdy neprala, takže tohle mohla brát jako moje "poprvé".

//VLA 4
//Hadí ocas

Vešla jsem do lesa. Moje tělo bylo ztuhlé a promoklé až na kost. Z kožichu mi teklo několik potoků vody, která se do mého kožichu dostala deštěm. Vypadala jsem nejspíše příšerně, ale popravdě... uklidnila jsem se. Běh mi pomohl nabrat nějakou tu energii z vnějšku a zároveň si vybít tu, kterou jsem už nepotřebovala. Proběhnutí deštěm jako by ze mne smylo ty nepříjemné pocity, které bratr vyvolal v mé hlavě a mém srdci. Cítila jsem se fyzicky těžší, kvůli té vodě v kožichu, ale psychicky jsem se cítila lépe, lehčeji. Vešla jsem do lesa, který byl zvláštní. Na zemi se válela spousta kvítků, které hnily v měkké hliněné a travnaté půdě kolem stromů, jenž stály v podivné formaci. Díky jejich větvím sem tolik nepršelo, když si jeden sedl přímo ke kmeni. Takže jsem tak učinila a sedla si pod jeden z kmenů, abych si mohla vyždímat vodu z kožichu. Nejprve jsem se oklepala a pak si sedla a začala si mačkat dlouhý ocas, který jsem měla tak těžký že jsem ho musela posledních pár metrů vléct po zemi.

//VLA 3
//VVJ přes východní hvozd

Proběhla jsem lesem možná až moc rychle. Ne, že bych se nechtěla zastavit, ale nešlo to. Když jsem vběhla do lesa musela jsem prostě běžet dál a dostat ty potlačené emoce ze sebe. Dostat je mimo svojí vlastní hlavu a nejlíp někam ven. Jenže jak? Nejlepší způsob byl tu energii prostě a jednodušše vyběhat a o to jsem se snažila. Nad hlavou se mi honila černá mračna a to jak obrazně tak reálně. Musela jsem se rozhodnout co s tím, jenže můj kožich začínal být mokřejší a tím i těžší a moje nohy už to nezvládaly. Tíha na ně byla moc velká. Místo běhu jsem začala spíš vyklusávat a pak už jenom jít, jak byl můj kožich těžký a nacucaný vodou. Musela jsem někde zastavit a vybrala jsem si pro to jeden hvozd.

//Třešňový háj

//VLA - 2
//Smrkový les přes JG

Běžela jsem a snažila se spolknout všechny slzy. Zatím, co jsem takhle běžela se mi nad hlavou začaly motat mraky a začala bouře. Možná, že kdybych nebyla tak posedlá magií myslela bych si, že to je normální úkaz, ale já to brala jako ukázku toho, že Smrt se mnou nesouhlasí a že nemám brečet kvůli tomu, že mne bratr nemá rád. Cítila jsem se mizerně, protože tímhle mi jasně naznačovala, jak jsem u ní klesla. A o to víc jsem se nesnášela, že jsem nedokázala ovládnout vlastní emoce a že jsem se nedokázala sama pořádně vypořádat s touhle další zlomenou rodinou větví. Zavrčela jsem si sama pro sebe, ale nepřestávala jsem být smutná a ubrečená. Nešlo to. Déšť se snesl na můj kožich a já věděla, že poblíž jezera to nebude bezpečné. Raději jsem proto stočila krok směrem k lesu, který mi mohl nabídnout aspoň nějaké bezpečí.

//Hadí ocas přes východní hvozd

//VLA - 1

Koukla jsem na bráchu pohledem, který hovořil za vše. Tohle se mi fak nezamlouvalo. Co mělo jako znamenat "spoustu důvodů, známe to"? Jak to jako myslel? Však jsem mu nikdy nic neprovedla... narozdíl od Alastora. Nechápala jsem to a popravdě se mě to trochu dotklo. Nepříjemné bodnutí v srdíčku bylo jistou známkou toho, že mi na bratrovi a jeho názoru na mne opravdu záleží. Jenže on to tak asi nevnímal a to mne dopalovalo. Cítila jsem smutek, více než hněv a věděla jsem, jak se mi v očích hromadí slzičky. Nechtěla jsem tu ovšem brečet... Ne, před bratrem, který by neměl vědět, jak moc mi jeho slova ublížila.
Sirius a Wylan se o něčem dohadovaly a pak se mne bratr zeptal, jestli následuju šlépěje matky. "Ne," odvětila jsem jenom. "Nechám vás tu být, až budete chtít najdete mne v lese," dodala jsem ledovým hlasem, ale museli vidět, že se mi oči lesknou a po čenichu se začíná kutálet první slza, jak jsem se otočila a bez dalších slov zmizela v podrostu pryč.

//VVJ přes JG

Obtočila jsem si svůj enormně dlouhý ocas kolem těla a pak se prostě jenom na oba dva usmála. Vypadalo to, že tihle dva toho mají hodně společného. Cítila jsem mezi nimi lásku, něhu a oddanost. Tihle dva do sebe byli zamilovaní a já jim to možná trochu záviděla. Ovšem byla to dobrá informace, kterou jeden měl mít. "A proč bys předemnou chtěl utíkat bráško?" zeptala jsem se a svoje velká očka na ně upírala a mrkala, jako bych byla úplně nevědomá si jakéhokoli úskoku nebo sporu mezi mnou a Siriusem. A popravdě to tak vážně bylo, nevěděla jsem, proč se naštval ani proč bych to měla žehlit.
Sirius se hned začal vyptávat na Beliala, za což ho Wylan mírně okřikl, že jim do toho nic není. Seděla jsem na zemi a ocas si omotala kolem předních tlapek, teď se mírně zatetelil, jak mě trochu tyhle výlevy nakrkly, ale jinak jsem na sobě podrážděnost nedala znát. Pořád jsem se usmívala. "Belial je můj přítel," odvětila jsem stručně. Nebyli jsme partneři, nebo jsme si to nikdy neodsouhlasili, ale pořád to mohl být můj přítel, znělo to lépe než označení hračka. "Ale co tak koukám na vás dva, nejsem jediná, kdo našel svou druhou polovičku, nebo se pletu?" Magie mi jasně dala najevo, že se nepletu ani v nejmenším, ale pořád si to ti dva nemuseli říct a já se v tom mohla hezky pošťourat. Ale jestli je i Sirius na kluky tak to potěš koště... A možná taky dobře, že táta zdechnul. Tohle už by stejně nerozdejchal.

Přihlašuji:Rowena a Proxima
Hlásím se do týmové výzvy: Rowena - ano, Proxima - ne

Vypadal potěšeně, jak jsem pronesla jeho jméno a já se na něj neškodně usmála. Přeci jen jsem byla neškodná vlčice, která jenom mluví s přítelem svého bratra ne? Nebo možná jsem byla jenom zmije, která čeká až přijde její chvilka slávy. "Nebála bych se, Sirius se ve světě neztratí, určitě se najde a bude si z tebe dělat srandu, že jsi z toho byl celý nesvůj," pronesla jsem vědoucně. Brácha byl divný už jako vlče, pořád něco podnikal s Alastorem, ale tak nějak jsem věděla, že on je mozkem každé jejich rošťárny a že Alastor se jenom veze. Sirius nikdy nebyl ten, kdo by nějak své kroky promýšlel dopředu, takže jsem prostě doufala, že místo aby se navezl do nějakého marélu, prostě jenom na tohohle svýho poskoka zapomněl. Když Wylan mluvil o tom, jak bratra poznal v zimě a jak společně našli cestu do Asgaaru usmál se. Nemusela jsem ani používat magii, abych věděla, že pro něj je tahle vzpomínka důležitá. Udělala jsem si malou mentální poznámku, pro případ že bych tuhle informaci potřebovala v budoucnu.
Bratr se náhle zjevil z křoví. Podívala jsem se na Wylana pohledem, který jasně sděloval jediné: Já ti to říkala. Pak jsem svou pozornost obrátila na bratra, jenž vycházel z podrostu jako nějakej vagabund. "Bratříčku," pronesla jsem se s úsměvem a udělala k němu krok, abych ho krkem objala. Já byla záludná, ale své bratry jsem bezesporu milovala, i když oni možná nemilovali mě.

Vypadal podivně, jako by mu kůže narostla trochu jinak a teď nepadla na tělo úplně přesně. Popravdě jsem k němu natáhla svou mysl a magii a ucítila jsem, jak je nesvůj. Jako by mu to tu bylo celé nepříjemné a to jsme se jenom potkali. Zvláštní? Má snad nějakou magii na odhalení záměrů jiných nebo proč je tak nervní? Nebo se mu líbím, ne to tam úplně necítím, i když trochu taky... Cítila jsem jeho zmatenost a usmála se na něj. Zmaten a nervozita byly lepší, než agrese nebo strach. S tímhle se dalo pracovat.
Když pronesl, že se jmenuje Wylan naklonila jsem mírně hlavu na stranu a svůj dlouhý ocas si hodila kolem těla. "Těší mě, máš opravdu pěkné jméno, hezky se vyslovuje... Wylan," převalila jsem si jeho jméno přes jazyk a vyslovila ho podivně poeticky, jak už bylo mým zvykem. Ne, nebyla jsem odhodlaná mu jméno nějak komolit nebo měnit, znělo celkem dobře. Usmála jsem se na něj ještě jednou a pak jenom pronesla: "Brácha je prostě takový. Občas se nechá unést svou vlastní hlavou a zapomene, že vlastně něco dělal, je to úplně normální uvidíš. Jak dlouho se vlastně znáte?"

Vypadal jako zajíček, kterýho někdo chytil do pasti. Úplně vyjukanej s očkama na vrchu hlavy. To jsem měla ráda. Byla jsem jako pavoučice, která nemá ráda kořist, která se nebrání, ale má ráda takovou, která se v síti cuká a tím se více a více přibližuje vlastní smrti. Zamrkala jsem na vlka přes řasy. Jeho omluvu jsem přijala s mírným úsměvem a pokývnutím hlavou. "Není třeba se omlouvat," pronesla jsem blahosklonně. Prohlédla jsem si jeho tělo jenom letmo, ale vypadal atleticky i když se hrbyl až hamba. Navíc měl takovou řídkou srst, že se oproti mé chundelaté musel v zimě třást zimou. Ale tak toho bych uměla zahřát i jinak, než jenom srstí, že ano. Moje myšlenky nebyly nijak konkrétní. Možná bych se jenom tulila v teplém úkrytu a nebo... možná něco úplně jiného.
Belial by se rozhodně nezlobil, kdybych si našla někoho dalšího na hraní, než jenom jeho. A tenhl miláček vypadal přímo k sežrání. Ale musela jsem se opanovat a nedat na sobě nic moc znát. Nechtěla jsem ho vyplašit.
Vypadalo to, že proběhlo kdo ví čím a taky hledal mého bratra. Proč? Těžko říct, ale znělo to zajímavě. Naklonila jsem hlavu na stranu. "Stalo se Siriusovi něco, že ho hledáte? Hmm... ještě nás asi formálně nepředstavili, jsem Rowena jeho sestra a pokud má bratříček jakýkoli problém, budu ráda pokud mi to sdělíte," pronesla jsem s trochou té zbrklosti v hlase, prozrazující paniku, že se bratrovi něco mohlo stát.... herečka.

Mít krásně čistý kožich byla přednost každé dobré dámy. Ne, špinavky prostě nemohly být dámou. Ne, ani jedna. Každá dáma musí být prostě čistá, tak to bylo. A o to jsem se taky snažila a to náležitě. Jenže ne každá byla taková jako já. Některé o sebe prostě nepečovaly a takové měly jednoduchou cestu do pekel zapomnění. Například moje matka nebo Nym, ty o sebe rozhodně nepečovaly. Teta taky ne a proto se nechala sfouknout. A narozdíl od nich, já tu plánovala být dlouho a nikdo na mne potom nezapomene. Ušklíbla jsem se a podívala se kolem.
V křoví kousek ode mne začalo něco šramochat. Netušila jsem co to je a tak jsem se postavila. Koukala jsem na křoví a mírně se připravovala k boji, kdyby to byl nějaký agresivní tvr a nebo k útěku kdyby to bylo cokoliv jiného. Jenže místo toho, se z křový vynořil vlk, který vypadal celkem nápadně podobně tomu, který se bavil s mým bratrem. Siriusem. Jenže jméno ne a ne si vybavit. Vypadal zmateně a já tak zvolila taktiku neodolatelné květinky. "Och," udělala jsem vyplašený povzdech. "Vy jste mne vyděsil," pronesla jsem.

//cedr přes jg

Šla jsem, ale Belialovi jsem nestačila. Jeho pach na plání odnesl vítr a déšť, který s bouří sužoval okolí. Jako by toho nebylo málo, ocas se mi podařilo namočit do bahna a teď vypadal, jako štětka, na které zasáhla barva. Sedla jsem si tedy na jeden z místních kopečků a pustila se do očištění. Nemohla jsem přece neupravená chodit po světě. Všechno tu vonělo hlínou, což bylo fakt na takovém lese zvláštní. Já ovšem pokračovala v čištění se. Nebylo potřeba u toho nějak extra sledovat okolí, nikdo by si na mne stejně nedovolil. Mrkla jsem na své dílo a přišlo mi perfektní. Ocas byl nadýchaný a čistýjako lilium.