Gallirea - Příspěvky uživatele

//VLA 32 + Ronherský potok přes středozemní pláň

Přešli jsme přes rozpálenou část pláně, která se nacházela uprostřed celé téhle podivné krajiny. Byla jsem ráda, že jsem konečně mohla nohama vstoupit na vlhkou hlínu kolem jezírek a abych pravdu řekla, nezdráhala jsem se a hned do jednoho z nich vkročila. Jestli dětem nevyhovovalo tohle chladné prostředí mne celkem nezajímalo, mě bylo vedro a mohlo by to se mnou seknout, kdybych se neschladila, takže jsem prostě zaplula do jednoho jezera a tam se hezky usídlila, abych si dala pauzu. Nehodlala jsem nikam spěchat, když bylo takovéhle počasí.
Byla jsem jako hroch. Z vody mi koukala jen část hlavy od čenichu nahoru. Vše ostatní jsem měla hezky pěkně v chladné vodě. Nevím proč, ale bylo mi tu dobře, dokonce i žaludek se mi uklidnil a začala jsem mít hlad. "Mám hlad," sdělila jsem Belialovi, jako bych očekávala, že mi půjde sehnat něco k jídlu. Nemůže čekat, že si v tomhle stavu něco ulovím ne?
"Tak jo, prolustruju si tě," dodala jsem, když řekl ať se mu podívám do hlavy. Natáhla jsem k němu magii a hledala, aby mi odhalila jeho hlava všechno, co mi tajil nebo všechno co si o mě myslel. (//dávám prostor, abys napsala, co má Rowena vědět a najít)

//VLA 31 + Eucalyptový les

Šla jsem pomalu kolem řeky, tady bylo příjemněji, protože se jeden mohl táhnout kolem chladného úbočí a občasný tetelivý vítr na něj chrstnul spršku vodního vzduchu. Příjemné. Nebylo mi už tolik blivno, ale jen co jsem si na to vzpomělo se mi navalilo. Otočila jsem se k jednomu křovisku a vyhodila všechny žaludeční šťávy, které jsem v žaludku měla. Perfektní. Otřela jsem si tlapkou tlamu a pak se k potoku došla napít vlahé vody a umít se. Ten pach, co jsem měla v puse byl nepříjemněší než samotné zvracení.
Belial se chvástal tím, jak mu na mne záleží, ale z jeho tónu jsem poznala, že tomu tak není. Nemusela jsem ani používat magii, abych věděla, že tohle nebyl zájem z lásky nebo tak něčeho. "Víš, že mám magii emocí? Není radno mi lhát," řekla jsem suše, když jsem dopila a pak vyrazila dál směrem za kmotrou, která tohle vyřeší.

//Medvědí jezírka přes středozemku

//VLA 30 + Poušť

Belial byl celý nadšený z toho, že se kolem nás hezky pěkně ochladilo. Netušila jsem proč... ale jelikož mě po chvilce zalila únava, došlo mi, že asi ovládám i magii větru o které jsem netušila. Tak tohle byla ta pomoc, kterou sliboval Život? Tiše jsem zavrčela, protože mne uráželo, že do mého systému propašovával svoje magie, které tam neměli, co dělat. Navíc mne začal svědět zadek u kořene ocasu. Na chvilku jsem se posadila a poškrábala se tam tlamou, abych si vykousala svědění. Byla to celkem potřebná zastávka, jinak bych už zase začala zvracet, což jsem nechtěla. Cítila jsem se slabá a přijít o další živiny by nebylo dobré... Navíc jsem měla hlad. Mít hlad, ale i pocit na zvracení byla šílená kombinace.
Beliala ovšem zajímala jenom ta vlčata. Byl spokojený s tím, že se mu podařilo docílit svého a já se cítila vyděšeně, ale i využitě. Vyděšeně z toho co přijde a využitě tím, co je. "To říkáš jenom proto, že by tvůj plán mohl taky hezky pěkně exnout, pokud by se mi něco stalo," zasyčela jsem. A popravdě mě trochu ranilo, že mu na mne vůbec nezáleží. "Jdu ke Smrti a ty buď jdeš se mnou nebo táhni," dodala jsem a zvedla se ze země, abych znovu vykročila směrem ke své komtře.

//Ronherský potok

//VLA 29
Vrchol nárrských vršků

Jen co jsem slezla dolů mi došlo, že mi vlastně Život neodpověděl na to, proč jsem modrá. Byla jsem až moc unesena tím, že jsem se mu vysmála, že jsem vlastně zapomněla, proč jsem tam vůbec lezla. K sakru... Trucovitě jsem si to vykračovala dál a padala jsem vedrem. Popravdě bych byla ráda, kdyby aspoň trochu pofukovalo a byl chládek. A jako bych to přivolala, chladný vítr mi začal hezky proudit kožichem a ochlazovat nejen mne, ale i Beliala.
"Tak co, spokojenej?" zabručela jsem. Nechtěla jsem být těhotná. Naposledy mne porod málem zabil a obávala jsem se, že teď to nebude o nic jednodušší. Sice jsem mohla znít naštvaně, ale dobrý posluchač mohl v mém tonu slyšet i strach. Bála jsem se toho, co mělo přijít a tak jsem doufala, že mi kmotřička smrt pomůže. Kráčela jsem dál a bylo na mne jasně vidět, že mi není dobře. Kromě toho, že jsem byla z tohohle potvrzení nového života v mém břiše rozhozená, kromě toho vedra kolem, mi bylo špatně od žaludku i kvůli těhotenství.

//Eucalyptový les

//VLA 28 +Narrské kopce

Z toho vedra mi bylo blivno. Popravdě jsem se musela ovládat, abych nevyhodila všechno, co jsem v žaludku měla. Navíc to tu divně páchlo. Dřív mi to tak nevadilo, ale teď jako bych měla květinové vůně plné kecky. Motala se mi z toho hlava a já zažívala podivnou věc, jako bych byla na moři plném květin, které nehorázně páchly. Musela jsem si na chvilku sednout a zacpat si čenich. "Smrdí to tu," zabručela jsem, aby Belial chápal. A taky aby mi ten smrad potvrdil. Kdo mohl vědět, že je to jenom moje těhotenské vnímání chutí a vůní, které se změnilo. Nic tu nesmrdělo, květiny voněly jako vždy. Jenže to jsem já nemohla vědět. Nemohla jsem tušit, že se nezměnil svět, ale já. Těhotenství bylo jedno velké překvapení.
Po chvilce jsem se zvedla a vyrazila zase dál. Doufala jsem, že Život nebude mít žádné kecy nebo že nebude zase nikoho přesvědčovat, že jsem na špatné straně a tak dále a tak dále. "Dobré ránko," houkla jsem, když jsem došla na úplný vrcholek pískového království tohohle vlka. Mírně jsem se ohlédla na Beliala, jestli je tady nebo se někam zdejchnul. Ne, že by mi na tom záleželo, ale on tu od ztráty paměti nebyl... nebo? Když jsem se otočila zpět, byl tu. Život. V celé své květnaté kráse, ze které se mi točila hlava a taky ztoho smradu. Fakt smrděl. "Bože, co to máš za voňavku, strašně to smrdí," zalamentovala jsem a pak už jsem nemohla udělat nic jiného, než se otočit a vyvrhnout obsah svého žaludku na krásný žlutý písek. Nebylo to něco, co bych chtěla udělat. Prostě se to stalo. Z toho květinového smradu se mi prostě obrátil žaludek a taky z toho vedra.
"Dobré ráno i tobě Roweno. Beliale..." pronesl kejklířský polobůh, jako by se nic nedělo a já tu právě nezneuctila jeho bydliště. Jako by mi četl myšlenky. "To nic, to nic. K tvému stavu tohle patří."
"Stavu?" otočila jsem se k němu s otázkou na rtech a otřela jsem si tlamu tlapkou, abych neměla někde nepříjemné zbytky zvratků. Pak jsem udělala od své potupné hromádky na písku několik kroků stranou. Nebylo to nic hezkého. "Ach ne," povzdechla jsem si.
"Moje drahá, jsi těhotná... čekáš vlčata. Ale to už ti nejspíše došlo. Nemyslím si, že bys po tom posledním zážitku měla nějaké pochybnosti o svém stavu. Proč jsi sem vůbec přišla, teď bys měla odpočívat," pronesl Život starostlivě a já na něj jenom hodila úšklebek. Vždycky se tak moc staral o ostatní. Měl by toho nechat a nemotat se do našich životů ne? Má nějakej božskej komplex.... stejně je to podvnodík, určite. Do očí jsem mu ovšem nic neřekla. Veškerá zlostnost mě tu vždy opustila a já se vyjadřovala až nehorázně mile, i když jsem si říkala, že mu všechno řeknu přímo do obličeje.
"Chtěl jsem se zeptat, proč jsem modrá? Hmm... udělal jsi ze mě příšerku a ani jsi to nedotáhl do konce, když už jsi mě chtěl poznamenat, proč mi neudělat třeba... co já vím další ocasy nebo tak něco," pronesla jsem, ale místo toho aby to vyznělo jako stížnost to znělo jako bych jenom popisovala nějakou objednávku.
Život naklonil hlavu a posadil se. Pak máchl ocasem a parach se zvýřil. Proletěl kolem mě a otočil se kolem mne. Neuvědomovala jsem si to, ale Život mi právě dal přesně to, co jsem chtěla. Ocasy, ale ještě nevyrostly. Teprve se to tam začalo na buněčné úrovni měnit. Písek potom rozvířil ještě jednou a to tak, že dopadl na moji potupu na zemi a zakryl ji. Takhle se Život staral o to, aby tu nepáchl obsah mého žaludku a zároveň, aby to tu měl hezky pěkně uklizené. Ohlédla jsem se na místo a nic neviděla, pak jsem se pohledem vrátila zpět k Životu. "Díky," pronesla jsem naprosto nepřipravená, že tomuhle vlkovi budu někdy děkovat.
"Není za co, potřebuješ si odpočinout a taky... Možná bych navštívil mojí sestru na tvém místě. Vím, že si toho vy dvě máte co říct a popravdě, možná ti to ukáže novou cestu nebo... Nebo ne, prostě bych ji navštívil."
Koukala jsem na Života a mírně stáhla oči do škvírek. Neměla jsem ráda, že mluvil v hádankách. Nebylo to nic příjemného. Neměla jsem ráda, když mi někdo dával hádanky, které jsem nemohla rozluštit. Bylo to nepříjemné. "Možná ji navštívím, ale ne proto, že jsi mi to řekl," odvětila jsem. "Nic jiného bych od tebe ani nečekal," pronesl bůh s úsměvem.
Pak byl čas na to, aby si s Životem popovídal i Belial, ale já ho moc neposlouchala. Ne, že by mě to nezajímalo, ale květinový smrad mne zase ovládnul a já si musela držet čenich. Nechtěla jsem to moc dýchat, ale nechtělo se mi ani odcházet.
"Roweno, ještě ti trochu pomůžu s těmi pachy. A teď už běžte. Narození vlčat se blíží každým dnem a vy se na to musíte ještě pořádně připravit. Nemělo by se tedy otálet tady se mnou." Váhala jsem, ale poslechla jsem. Jeho slovům nešlo nevyhovět. Jen jsem kývla a neochotně se odebrala zase dolů z kopce. Doufala jsem, že Belial mne bude co nejdříve následovat.

//Poušť

//VLA 27
//Savana

Šla jsem poměrně pomalu. Moje malinkate nožky a zavalite tělíčko popravdě nemohli v tomhle vedru pod černým kozichem vystaveny prudkému slunci pracovat rychleji. Mírně jsem se zakymácela, když přišlo stoupání. Je mi blivno z vedra... Doufala jsem že z vedra a nebo Belial něco vedel o vlcatech co mi zatajil.
"Necham ti je živé když o ne tolik stojíš," odsekla jsem. Bylo mi fuk proč je potřebujeme. Já se o ne starat nechtěla a klidně bych je prodala jako ty předešlé. Že jde kvůli společnosti jsem mu nežrala.

//vrchol

Pokud mohu poprosila bych drahokamy, mušličky, křištály, děkuju

P.S. ano je to kresleno v malování, ne nestydím se za to

15 drahokamů, 15 mušliček, 2 křišťály

//VLA 26
//ježčí plácek

Kráčela jsem vedle Beliala. Z toho vedra se mi motala hlava a bylo mi blivno. "Stejně, žádný vlčata nebudou. Proč by byla? Už jsem si užívala tolikrát a stalo se to jenom jednou, nevidím důvod proč tohle řešit a ničit si tak výlet," pronesla jsem smířlivým tónem, protože jsem se chtěla hezky pěkně projít a neřešit "coby kdyby". Nelíbilo se mi, že to Belial furt vytahoval. Nesouhlasila jsem s ním v tom, že by nám vlčata nějak pomohla v tom být součást smečky. "Fajn, v případě že někdy budeme mít vlčata je to pade na pade o půlce rozhodnu já o půlce ty," řekla jsem mu a podívala se mu do očí. "Dokonce tě nechám si vybrat," dodala jsem, jako bych dělala nějkou velmi vznešenou věc.
Popravdě mě vlčata byla jedno. Chtěla jsem je případně obětovat Smrti, abych se zase dostala do její přízně. Nehodlala jsem si ovšem procházet porodem, takže hned co zjistím, že jsem v tom, jdu za Smrtí ať to vyřeší.
Teď byl ovšem na pořadu dne Život. "Chceš se o něco doprošovat Života, nebo jdeš se mnou jen tak?" zeptala jsem se. Já měla v plánu ho trochu popíchnout. A taky ho trochu konfrontovat s tím, že jsem modrá.

//Nárrské vršky přes poušť

//Středozemní pláň

Byla jsem popravdě ráda, že jsme z té pláně pryč a i od toho podivnýho dědy. Neměla jsem úplně problém se stářím, to jen staří kolem mne byli vždy.... no minimálně divní, v horších případech nebezpeční. "Jistě že to nebudu schovávat," vyprskla jsem s odporem. Nehodlala jsem vůbec nic schovávat, protože N-I-C z toho nebude. "Stejně nic z toho nebude a i kdyby bylo, tak se o to postarám," pronesla jsem věcně. Netušila jsem, jaké je jeho postavení k tomu mít se mnou vlčata nebo celkově mít vlčata. Naznačením, že bych je taky mohla zabít dřív než se vůbec narodí jsem doufala, že získám nějakou odpověď na tuhle otázku, která mne trápila. A vůbec nic nebude. Nebylo dřív, proč by bylo teď. Jen se mi snaží dostat do hlavy....
Dál jsem se k jeho slovům nevyjadřovala. Byla jsem na cestě pryč z Asgaaru, kde jsem popravdě mnoho nepobyla a byla jsem ráda. Ne, že by mě ten les nezajímal, ale... naháněl mi hrůzu. Strýc a jeho duchové, kteří v lese rozhodně byli... k tomu ta podivná rudá socha tety a vlčete... a do toho všeho se mi zdálo, že v tom lese se nic nerodí, ale všechno je tam prostě od počátku staré.

//Savana

//Asgaarský hvozd + VLA úč. 3

Šla jsem jako předvoj před Belialem, protože jsem udávala směr naší cesty nejen nějakým výmyslem, ale i tím, že jsem věděla kudy chci jít. Trmácet se kolem řeky by bylo sice příjemnější ohledně chladu, ale rozhodně by nás tam mohla potkat spousta nepříjemných setkání. Iracionálně jsem se bála, že bych tam mohla narazit na nějaké příbuzenstvo. Osvěžující voda totiž musela lákat vlky z širokého okolí. I když se začínalo smrákat nebyl úplně příjemný večer. Rapidní pokles teplot se nekonal a můj černý kožich tak trpěl i teď. Ďas aby do toho... Opravdu nemůže být léto třeba jenom tři dny a pak už zase hezky pěkně podzim a půlroku zima? Akčně jsem přidala do kroku. "Uvidíme, jestli mi naroste břicho, tak budeš první kdo se to dozví a to nejen řečí, ale i ručně struně víš," šibalsky jsem mrkla na Beliala a dala mu tak najevo, že rozhodně nebudu případné těhotenství skrývat. Taky to, že první várka se nepovedla byla jeho chyba. Alibisticky se rozhodl zdejchnout, aniž by mi řekl, že se můžu dostat do jináče přesně touhle mou oblíbenou aktivitou jakou jsme dělali před chvilkou.
Už z dálky jsem viděla, jak na nás řve nějakej dědek. Klidně si mohl pořvávat jak moc chtěl, mě nezajímal. "Láska mezi mým bratrem a Wylanem nám může být k užitku, nepodceňovala bych to," odvětila jsem na nepoloženou otázku Belialovi. Iritovalo mne, že si o bratrově vztahu myslí, že je divný, ale nebylo se čemu divit. Takhle už většinou vlci smýšleli, když byl někdo jiného soudku. Uvidět dvě čumáčkující se vlčice je pohoda, ale dva vlci pro ně bylo nepředstavitelným peklem.
Mrskla jsem dlouhým ocasem, když po mně ten dědek, co stál kus od nás hodil nějakou barevnou koulí, jako bych byla terč. "Čumáku uchylnej co děláš?!" štěkla jsem po něm, když mě ta barevná věc trefila přímo do čenichu. Uchopila jsem tu věc ocasem a mrskla ji po dědkovi zpátky, jako bych mu to chtěla vrátit. Taky že chtěla. Ale dědek byl najednou pryč. Čenichala jsem ho tu, ale neviděla jsem ho. "Okolní vlci jsou divnější a divnější, nemyslíš?" šeptla jsem Belialovi a doufala, že ten starej úchyl nás už nebude otravovat. Takhle házet nějaký sajrajt po ostatních, že se nestydí dědek. Kroutila jsem hlavou nad tím, jak si tady ostatní neváží ničeho. Ohledně důstojného stáří jsem poslední dobou měla taky pochybnost. Táta byl senilák, strýc byl zmatenej a tenhle dědek tu házel barevný koule po náhodných kolemjdoucích. Chytrost a moudrost stáří tu tedy nepanovala ani náhodou. "Určitě je to nějakej divněj blázen. Neměli bychom se tu zdržovat dlouho, poběž," žádala jsem Beliala, aby přidal do kroku a sama jsem přešla do klusu, abychom byli z téhle pláně co nejdříve pryč. Čekala nás poměrně dlouhá cesta a já nechtěla zažívat další nenadálé útoky nějakým podivným barevným tentononcem. Možná že kdybych byla jenom trochu pozornější, všimla bych si, že ten dědek není úplně normální. I na jeho srsti bylo spousta podivných výrustků stejně jako to měl občas Život. Takhle by mě napadlo, že je to třeba nějaký jeho příbuzný nebo přítel. Ledabilost mého pohledu, ale způsobila, že jsem si podobnosti nevšimla a z toho důvodu jsem tedy pokračovala za Životem dál, jako by se nechumelilo.

//Ježčí plácek

Podívala jsem se na Beliala podezřívavě, když domluvil. "Takže tohle celý představení je proto, že chceš... vlčata?" zasekla jsem se při posledním slově a vyslovila ho s odporem. Ne, nechtěla jsem to opakovat. Rozhodně jsem nechtěla opakovat celou tu fázi zvracení a vypadání jako sud. Bolest tlapek a páteře. Neskutečnou touhu jít do křovíčka a jen co jeden dokončí co potřeboval, tak mít potřebu jít zase. Ne, nechtěla jsem ani trpět tím, že budu v křečích na zemi, brodit se vším hnusem, který moje tělo bude schopno vyprodukovat. A nakonec mít malé slepé blobíky kolem sebe, které jsou neustále závislé na mém těle a které ze mne vycucávají všechnu energii a život. Ne děkuju, nechci.
Posadila jsem se a podezřívavý pohled přetrvával v Belialových očích.
Ohledně bratra jsem si myslela svoje. "Nevím, co jsou ale hádám, že trochu víc, než jen přátele. Ale netuším jestli jsou milenci, partneři nebo jenom hodně dobrý kamarádi," odvětila jsem stručně. Byla jsem v tom sama celkem zmatená, jak to vlastně bylo a jelikož mi Sirius neodpověděl, neměla jsem jistotu jeho slov.
"Aspoň jsi hezká housenka," odpověděla jsem mu a seskočila z kamene, abych se protáhla. "Vyrazila bych hned, než tě zase povinnosti uvážou k lesu?" Vykročila jsem z údolí a lesa pryč.

//Středozemní pláň

//VLA 25

'Tiše jsem naslouchala tomu jeho politikaření. "Vidím, že ses celkem pustil do našeho velkolepého plánu na to, to tady hezky pěkně převzít," usmála jsem se. Ne, že bych nevěřila strýčkovi, ale byl už starý a Sionn, jestli tu byl jenom tak náhodně, tak taky nejspíše ničemu moc nepomáhal. Strýc by mohl hledat nějakého náhradníka a já s Belialem jsme byli nejen schopní, ale také spjati příbuzenstvím s tímto lesem. I když ne úplně pokrevním... "Sirius a Wylan by mohli být problém," podotkla jsem a už jsem to byla zase já. Pletichařící Rowena. "Sirius je prohnaný a nevěří mi, ten jeho vocásek je ovšem poměrně tvárný, dal by se celkem hezky povodit." Dávala jsem Belialovi informace zdarma. Něco na oplátku za to, že se svěřil se svým vlastním plánem.
"Protože můžu," podotkla jsem. "A taky proto, že kvůli němu jsem modrá, vypadám jako by se na mě vyzvracel jednorožec," dodala jsem celkem dotčeně. Už jsem si na tu modrou zvykla, ale neznamenalo to, že by se mi líbila.

//VLA 24

Belial vypadal potěšen vlastním úspěchem. Vlci? Jak málo stačí k jejich radosti a pocitu naprostého úspěchu a nadřazenosti. Cítila jsem jak z něj plynou emoce uvolnění a jeho arogance dosahovala naprostého vrcholu možného i nemožného. Nesoudila jsem ho, tohle už byla prostě přirozenost vlků, cítit se jako Alfa všeho, i když jim nepatřilo nic a dosáhli jen pramalého úspěchu. Žužlala jsem mu ucho, zatím co on ležel pod kamenem a já na něm. Pro jednou jsem byla výš než on, tak jsem toho využívala.
Vysvobodil si své ouško z mojí tlamy, což mi na tváři vykouzlilo mírně uražený úšklebek, jako když malému vlčeti vezmete kost. Nakrčila jsem nosík a mezi očima se mi udělala komická vrásečka, jako bych se chtěla rozplakat. Byla to jenom předstíraná slabost, smutek. Nechala jsem se obměkčit políbením a usmála se na něj. "Povinnosti... to už jsi sem přirostl tak silně, že chceš posluhovat?" zeptala jsem se zvědavě.
"Ráda bych se Životovi vysmála do ksichtu a svou kmotřičku musím navštívit tak jako tak. Od posledního neúspěchu jsem u ní nebyla a obávám se jejího hněvu," popravdě jsem odpověděla.

//VLA 23

Chvíle odpočinku. Bylo to fajn. Prázdná hlava, prázdná duše. Klid. Naprostý klid. Mírně rozlámané tělo. Mírně bublající stud. Nechuť, ale zároveň hlad. Ležela jsem na kameni a oddechovala. Spokojená... Hmm příště bych si měla dávat pozor... Abych náhodou nemusela řešit další problém, další těžkost... Nechtěla jsem mít další vlčata, ale na druhou stranu Smrt po mě chtěla vlčata a já se jí nemohla ukázat před očima, pokud nebudu mít co nabídnout. Možná že tentokrát bych jí je mohla donést přímo do pelechu a ať si pak s nimi dělá co chce? Ještě před tím bych mohla taky navštívit Života, abych se mu vysmála za to, co on nikdy nedokáže.
A zase to bylo zpět. Přemýšlení. Proč jen ten pocit prázdna trvá jenom takovou chvilku.
"Zlepšuješ se," zavrněla jsem na Beliala a mírně mu začala žužlat ucho, jako by to byla nějaká moje hračka. Nevím proč, ale tohle jsem dělala pořád. Žužlala jsem uši. Byl to takový zvyk. Odhodila jsem svůj ocas dolů přes kámen. "Nechceš se jít projít k Životovi a pak třeba ke Smrti?" navrhla jsem.