Příspěvky uživatele

< návrat zpět

////VLA 18
//Asgaarský hvozd

Kráčela jsem pomalu dolů směrem do údolí. Bylo mi vedro. Naštěstí tu byly kameny, které byly tak příhodně rozmístěny, že jeden zakryl ten druhý, menší. Vyskočila jsem tedy na něj a rozplázla se jako žába. Ocas hozený přes okraj, protože mi bylo vedro a nejraději bych se někde zašila do hluboké vody a žila si tam jako hroch... teda v mém případě spíš jako krokodýl. Nebezpečný, číhající a vlastně nikým nechtěný. Bylo mi blivno z vedra i ze sebe. A do toho na mě volal Belial, který se už pomalounku soukal dolů z kopce. Protočila jsem oči k nebi v posměšném gestu na to jeho cukrovinkové oslovení. Co asi chce?
Koukala jsem na něj, jak si to ke mně šine. "Byla by to dobrá návštěva, kdyby se NĚKDO nesebral a nezdejchnul, aniž by mě na to upozornil a nechal mě tam..." zabručela jsem a položila si hlavu na tlapky s čenichem směrem od něj. Jako bych se na něj nechtěla dívat, nebo se s ním bavit. Bylo mi... smutno a ... bolelo to. Všichni mě pořád jenom opouštěj, nikdo nezůstane ať se snažím jak chci.

//teleportační lístek zubatá hora

A puf byla jsem v Asgaarském hvozdě. Ne, že by se mi to nějak zdálo divné, magie tu prostě bzučela všude, ale tyhle občasné skoky na místo kam chci mi přišly zvláštní. Někdy jsem skočila když jsem moc chtěla a někdy ne. Bylo to děsivé. Pche ani nevím jestli je to moje magie, magie tohohle místa nebo jenom má tenhle kraj strašně rád sentimentální myšlenky a vzpomínky? Nakrčila jsem čenich jako správná princeznička, kterou jsem byla... nebo za jakou jsem se minimálně považovala. "Auuuuuuu," můj zpěvný hlásek všem oznamoval, že jsme se konečně dokodrcala zpátky do lesa a pokud by mě někdo hledal, tak jsem měla v plánu jít se podívat do údolí. Nehodlala jsem tu nějak "zaclánět" a hlavně jsem nehodlala řešit povinnosti kdyby náhodou někdo přišel do lesa.
Rozešla jsem se směrem k údolí, kde jsem doufala, že se budu moct vyvalit u tůně... I když v tomhle počasí v ní asi nebude moc vody. I když mohlo by být, po těch deštích a že jich bylo. Usmála jsem se a šla prostě dál do údolí.

//Údolí

//VLA 16 + 11 5/5
//Sněžné velehory

Vyškrábat se až sem nahoru bylo celkem náročné. Navíc když je někdo mrňavej jako já a břichem reje o sníh. Mírně jsem se oklepala, když jsem konečně vystoupala na posledních pár kamenů, abych se mohla pořádně otočit a podívat se do údolí. Bylo pěkné počasí, takže bylo vidět fakt všude. "No není to nádhera," pronesla jsem s úsměvem spíše pro sebe, než pro vlčici, která šla se mnou. Tayne mluvila o místě, které bylo někde v mlze na východě, netušila jsem úplně jaké myslí. Jediné co mne napadlo byly ty ohromné močály a bažiny. Na ni by to místo celkem sedělo. "Já bydlím támhle," řekla jsem a ukázala tlapkou ke zrcadlovým horám za kterými se ukrýval Asgaarský hvozd. "Bylo hezké se jednou taky podívat ven, ale už bych nejradši byla doma..." povzdechla jsem si. A najednou puf byla jsem pryč.

//teleportační lístek asgaarský hvozd

//VLA 15 + 11 4/5
//Gejzírové pole

Kráčela jsem před Tayne a udávala tak tempo našemu pochodu. Pršet přestalo, začalo být vedro. Perfektní. Vedro jsem nesnášela z jednoduchého důvodu. Měla jsem černý kožich. Pekla jsem se a byla jsem ráda, že jsme v horách. "Ty Tayne, nechceš se podívat na fakt dobrý místo? Je to sice vysoko, ale je tam parádní výhled," prohodila jsem neurčitě. A nečekala jsem na souhlas nebo odmítnutí prostě jsem šla. Jestli mě vlčice následovala nebo ne, to už bylo její rozhodnutí, já se chtěla ochladit a kde jinde to udělat než na nejvyšší místě, které jsem znala.
"Kde vlastně bydlíš? Nebo už jsem se ptala?" netušila jsem a tak jsem prostě jenom ledabile konverzovala, abych nemusela jít v tichosti. Ticho jsem neměla ráda, já si radši povídala. S kýmkoli, o komkoli.... Drby, to bylo moje.

//Zubatá hora

//VLA 14 + 11 3/5
//Kopce Tary

Pochodovala jsem pryč od vlčice, která se za mnou táhla jako smrádek. Nebyla jsem úplně nadšená z toho, že se rozhodla jít se mnou dál, ale aspoň jsem nemusela jít sama. Vlčice evidentně sdílela nechuť k Životovi, což se mi líbilo, ale její nepříjemnou poznámku ohledně Smrti jsem nemohla jen tak ignorovat. Takové rouhání! Kdo by si to byl pomyslel, že narazím na někoho, kdo bude Smrt předemnou pomlouvat? "Smrt je rozhodně lepší než Život, je milosrdná a nabízí dary..." odvětila jsem. "Všechny své magie mám od ní," řekla jsem s klidem. I když to nebyla tak úplně pravda. Jenže detaily jeden snadno zapomněl.
"Tady dávej pozor, jakmile uvidíš bublinku tak odejdi dál, jinak tě voda vystřelí do nebe," varovala jsem Tayne, protože jsem nechtěla, aby se z ní stala pečínka. Já se tu celkem vyznala, takže jsem věděla, že si musím dávat pozor.

//Sněžné hory

//VLA 13 + 11 2/5
//jezevčí Hájek

Vlčice šla poslušně za mnou jako pejsek, měla štěstí kdyby neposkechla nechala bych ji ta jen tak s jezevcem a v dešti. Neměla jsem potřebu si něco dokazovat snahou být kamarádka nějaký buchty. Tayne vypadala že by kamarádku potřebovala minimálně ohledně rad s tím jak o sebe pečovat. Vypadala jako šmudla. A přitom je celkem pěkná kdyby o sebe víc pečovala občas se vyválela v kytkách aby voněla. Kopce tary byly před námi ale jako na potvoru přestalo pršet. "Chceš tu zustat tak můžeš, jsou tu nory, kde se dá být, ale vypadá to že už prset nebude, tak bych možná i šla dál, ale nemusíš se mnou," pronesla jsem suše.
Zeptala se mne na kožich, který byl modrý. "Život si se mnou pohrál. Je to starej úchylák, co ti hodí barvu do kožich i bez souhlasu," odvětila jsem jí. Já kožich modrý nechtěla, to Život.

//gejzirove pole

//VLA 12, 11. 1/5

Koukala jsem na jezevce a pak na vlčici, která nejspíše dostala kopanec od menší elektrické rány, ale mě to popravdě nevadilo. Sehla jsem se k jezevci a elegantně ho zakousla. Světlo vyprchalo z oček malého jezevce. Mlsně jsem si pak olízla krev z čenichu. Co si jeden neudělá sám, tak to nemá... hrozný... Utrhla jsem kus masa a pustila se do oběda nebo spíše večeře. Měla jsem celkem hlad a tohle bodlo. Bylo fajn, že jsem si mohla naplnit žaludek a ani jsem se u toho tolik nenadřela. Tayne nic neříkala a tak jsem jí nechala ať si taky vezme maso a pořádně se nadlábne, co taky jiného dělat, když ne se pořádně najíst, že?
Déšť a bouřka pokračovaly a já přemýšlela, kam bychom se mohli zajít schovat. Naštěstí to vypadalo, že bouřit nebude moc dlouho. Noc přinesla vítr a ochlazení. "Kus odsud jsou nory, tak pojď ať tam dojdeme ještě dneska," pronesla jsem a pomalu vykročila směrem ke kopcům Tary.

//kopce tary

//VLA 11, úkol 9. 4/4

Koukala jsem se na tu vlčici a doufala, že ona bude vědět, co dělat, protože já fakt netušila. Lov byl něco, co šlo naprosto mimo mne. Nikdo mne to pořádně nenaučil. Norox se snažil, ale nešlo mu to... A tak jsem si při lovu pomáhala magiemi, možná víc, než bych měla. Vlčice se představil jako Tayne, což bylo jméno celkem zajímavé, ale na místní poměrny nic zvláštního. Vlci se tu jmenovali různě."Tak Tayne, pusť se do lovu, nebo jsi snad nějaká padavka?" pronesla jsem a sledovala, jestli se do toho vlčice pustí. Vypadalo to, že jsem ji trochu vybičovala svým popichováním a tak se opravdu pustila do hledání a nahánění potravy. Mlsně jsem se olízla. Seděla jsem si pod stromem a čekala.
Po chvilce lomozu v podloží jsem uslyšela dupání a uviděla jezevce, který se snažil dostat ke mně. Co mu ta potvora udělala, že na mne útočí?! "Íps," vypískla jsem a vyskočila na všechny čtyři, zatím co se za mnou rozbíhal jezevec. Tayne řvala ať ho zastavím, ale jak. Hodila jsem po jezevci výboj, který byl na jeho malé tělíčko celkem silný, protože jsem si neuvědomila, že je všude voda. Nejenže výboj zasáhl jezevce a ten se v křeči zřítil v běhu k zemi, ale kopanec jsem dostala i já a Tayne a všichni, co byli od vody.

//VLA 10, Úkol 9. 3/4
//Třešňový háj

Vlčice souhlasila s tím, že se hezky pustí do lovu místo mě a to mi tak nějak vyhovovalo. Byla jsem ráda, když jsem si to uměla zařídit. A to bez sebemenších problémů. Tahle vlčice by se mi mohla ještě hodit... Jak že se vlastně jmenuje? "Já jsem Rowena mimochodem," pronesla jsem a vkročila do hájku, který vypadal, že by mohl být dobrým místem pro to, něco ulovit. Jen jsem se tu porozhlédla. Cítila jsem tu jezevce. "Tak se ukaž, cítím tu jezevce a to by mohl být dobrý úlovek, nemyslíš," sdělila jsem své společnici, ale spíše než jako otázku jsem to podala jako prosté konstatování. Ulovit jezevce by nám mělo jít, o nebezpečích jsem neměla ani potuchy. Nebyla jsem prostě dobrý lovec, takže smůla pro tuhle vlčici, které jsem vybrala nebezpečnější úlovek, než by asi původně plánovala. Jen jsem se usmála a posadila se pod jeden ze stromů. Já to našla, ona to uloví ne?

//VLA 1, úkol 9. 2/4

Myslela jsem si, že se mi tenhle ocásek v podobě vlčice s modrýma očima rychle ztratí z dohledu, ale ona se nakonec rozhodla jít se mnou. Co jí k tomu hnalo nebylo vůbec důležité, alespoň ne pro mne. Brala jsem to tak, že prostě vlčice existuje a chce se schovat před deštěm. Toho by se dalo využít ne? Koukla jsem na ni. "Když já najdu nějaký hezký místo kde se schovat před tímhle nečasem, neměla bys taky něco dodat? Třeba něco k jídlu hmm..." popíchla jsem vlčici a doufala, že se chytne. Rozhodně jsem se nechtěla sama do lovu pouštět, neuměla jsem to, takže jsem doufala, že tahle vlčice má víc zkušeností a že nebude mít kecy a něco prostě uloví. Jestli tu žije dlouho, tak se musela naučit lovit, protože s tímhle ksichtíkem, jí rozhodně nikdo nevyživuje jako mě. Vešla jsem do lesa, který byl kousek od tohohle hájku a doufala jsem, že tam nalezneme něco, kde se schováme. Případně budeme muset jít do kopců, tam jeskyně byly.

//Jezevčí hájek

//VLA 3, úkol 9 1/4

Ha! Mlčela a ba urážku ani nezareagovala třeba vrčenim nebo tak, takže jsem jednoznačně vyhrála tenhle boj. Měla jsem nad ní na vrch a tečka. Samolibá radost mi byla ideálně vidět i na tváři, ale to bych ji nesměla mít mokrou od deště a slz. Teď teda hlavně od deště. "Kousek odtud směrem na sever," pronesla jsem a pomalu se zvedla. Pod tlapkami jsem měla bahno. "Hele buď jdeš se mnou nebo si tu zůstaň a mokni, " řekla jsem suše na to, jak tu bylo mokro. Pak jsem se pomalu rozešla. "Možná bych si někam měla zajít na jídlo než hlacy začnu šilhat," zabrblala jsem si spíše pro sebe a dal pokračovala bahnem směrem na sever. O cizinku jsem neměla strach, ta by si tu klidně mohla sedět dal i když někdo kdo mi ulovi by se hodil.

//VLA 2, 4/4 úkol 10

Pohledem jsem neustále pátrala po sebemenší zámiňce, abych po té blbce skočila a rozmázla jí čenich o ten kmen, za kterým se tak zbaběle schovávala. Popravdě jsem ale věděla, že bych nedokázala ani to pořádné zakousnutí se. Nebyla jsem prostě zvyklá bojovat nebo lovit nebo cokoliv co neobsahovalo být hezká a ne úplně udýchaná... i když jedna udýchaná aktivita mi nevadila a popravdě se mi i líbila... Mírně jsem se ušklíbla na vlčici, která rozhodně byla pořád jenom stará panna podle toho jak jsem si ji prohlédla. Začala jsem pomalu obcházet kmen stromu, protože se mi do rvačky nechtělo. Zatím co vlčice měla vnitřní souboj, já měla souboj hlavně s tím, jak nemít souboj.
Takže jsem se rozhodla bojovat s touhle vlčicí hlavně urážkami.
Vlčice řekla, že čeká až přestane pršet. "No jasně a u toho vočumuješ co, ty... Kukuřice!" zavrčela jsem posměšně nadávku. Obešla jsem kmen dvakrát dokola, ale vlčice ho obcházela taky, takže jsem si nakonec jenom kecla na zadek a tiše zavrčela. "Ať už mě vočumuješ nebo ne, aspoň máš dobrej vkus. Nechceš jít čekat někam jinam? Vím o celkem dobrým místě kus odsud," řekla jsem laxně, jak mě veškerá bojovnost přešla.

//VLA 1, 3/4 10. úkol

Stála za stromem, já před stromem. Nad hlavou se nám táhly mraky a do toho všeho pršelo, blesky létaly z jedné strany na druhou a hrom mlátil tak silně, až z toho zaléhávaly uši. Nebyla jsem úplně připravená na to, se s někým porvat. Neměla jsem žádný trénink, ale to, že na mne někdo kouká jen tak mne vytáčelo. Vlhký kožich způsoboval, že se kolem mého těla nesla vůně, která jistě musela praštit do čenichu i tu cizinku. Vůně, která připomínala to, co měla na světě nejraději, nebo toho/tu... Já o téhle malinkaté magické hříčce přírody nic nevěděla, takže jsem prostě jenom stála v bojovém postoji připravená na vše.
Byl mezi náma strom, takže jsem se na ni nemohla vrhnout celkově, ale mohla jsem si s ní aspoň pohrát magiemi ne? Jenže kdo by se vysiloval. V mém kožichu to zapraskalo nábojem. "Tak co tu děláš? Sedíš tu jako nějakej chlívák z stromem a ani neupozorníš, že tu seš," zavrčela jsem. V téhle krajině si jeden musel dávat pozor na to, kdo se kolem něj pohybuje.

//VLA 2 post 10. Úkol

Vystartovala jsem za tou, která mne sledovala od stromu. Její pohled se setkal s mým. Vypadala zmateně a zaskočeně, ale tak nemá čumět ba ostatní, když pak nečeká reakci adekvátní takovému stalkovacímu chování, no ne? Byla rychlá a vychcaná jako liška, když sebou miska a byla za stromem, odkud se na mne šklebila. No ona vypadala normálně, ake teď by mne štvalo asi kdyby se tvářila jakkoliv. Zavrtěla jsem ocasem, protože byl těžký a já si hj nechtěla máčet v bahně. Tajy si tohle gesto ovšem mohla vyložit jinak. Zavrčela jsem, protože to se při souboji dělalo ne? Já se nikdy nečeká, tak jak jsem to měla vědět? Jsi uchylná nebo co že takhle vočumuješ cizí?" pronesla jsem na ni s vrčením.

//VLA 5 + 1. post úkol 10

Byla jsem mokrá a tak jsem si jenom tlapkou začala vytlapkovávat z ocasu vodu, dokud nebyl suchý... nebo sušší než byl původně. Rozhodně měl do naprostého sucha dost daleko, ale lepší než to bylo. Podívala jsem se kolem sebe a doufala, že brzo pršet přestane, ale nevypadalo to. Rozhodně bych se nedivila tomu, kdyby tahle bouřka trvala dýl, než by bylo zdrávo. Ale třeba jsem se pletla a přestane to, protože já už byla celkem v klidu a tak ani Smrt nemusela bouřit déle. Z toho běhu jsem dostala hlad, ale než jsem se mohla nějak rozhodnout kdy a kde a jak se najím, ucítila jsem že mě někdo sleduje. Byl to někdo, kdo byl o pár stromů za mnou.
Momentálně jsem neměla náladu na to si s někým povídat a tak jsem se otočila a s vrčením se rozeběhla na pozorovatele, kterým byla vlčice, která se krčila za stromem o kus dál, než jsem byla já. Popravdě mi bylo fuk kdo to je, prostě jsem si chtěla vybít energii a ona byla na ráně. Já se ještě nikdy neprala, takže tohle mohla brát jako moje "poprvé".