Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//VLA 26
//ježčí plácek

Kráčela jsem vedle Beliala. Z toho vedra se mi motala hlava a bylo mi blivno. "Stejně, žádný vlčata nebudou. Proč by byla? Už jsem si užívala tolikrát a stalo se to jenom jednou, nevidím důvod proč tohle řešit a ničit si tak výlet," pronesla jsem smířlivým tónem, protože jsem se chtěla hezky pěkně projít a neřešit "coby kdyby". Nelíbilo se mi, že to Belial furt vytahoval. Nesouhlasila jsem s ním v tom, že by nám vlčata nějak pomohla v tom být součást smečky. "Fajn, v případě že někdy budeme mít vlčata je to pade na pade o půlce rozhodnu já o půlce ty," řekla jsem mu a podívala se mu do očí. "Dokonce tě nechám si vybrat," dodala jsem, jako bych dělala nějkou velmi vznešenou věc.
Popravdě mě vlčata byla jedno. Chtěla jsem je případně obětovat Smrti, abych se zase dostala do její přízně. Nehodlala jsem si ovšem procházet porodem, takže hned co zjistím, že jsem v tom, jdu za Smrtí ať to vyřeší.
Teď byl ovšem na pořadu dne Život. "Chceš se o něco doprošovat Života, nebo jdeš se mnou jen tak?" zeptala jsem se. Já měla v plánu ho trochu popíchnout. A taky ho trochu konfrontovat s tím, že jsem modrá.

//Nárrské vršky přes poušť

//Středozemní pláň

Byla jsem popravdě ráda, že jsme z té pláně pryč a i od toho podivnýho dědy. Neměla jsem úplně problém se stářím, to jen staří kolem mne byli vždy.... no minimálně divní, v horších případech nebezpeční. "Jistě že to nebudu schovávat," vyprskla jsem s odporem. Nehodlala jsem vůbec nic schovávat, protože N-I-C z toho nebude. "Stejně nic z toho nebude a i kdyby bylo, tak se o to postarám," pronesla jsem věcně. Netušila jsem, jaké je jeho postavení k tomu mít se mnou vlčata nebo celkově mít vlčata. Naznačením, že bych je taky mohla zabít dřív než se vůbec narodí jsem doufala, že získám nějakou odpověď na tuhle otázku, která mne trápila. A vůbec nic nebude. Nebylo dřív, proč by bylo teď. Jen se mi snaží dostat do hlavy....
Dál jsem se k jeho slovům nevyjadřovala. Byla jsem na cestě pryč z Asgaaru, kde jsem popravdě mnoho nepobyla a byla jsem ráda. Ne, že by mě ten les nezajímal, ale... naháněl mi hrůzu. Strýc a jeho duchové, kteří v lese rozhodně byli... k tomu ta podivná rudá socha tety a vlčete... a do toho všeho se mi zdálo, že v tom lese se nic nerodí, ale všechno je tam prostě od počátku staré.

//Savana

//Asgaarský hvozd + VLA úč. 3

Šla jsem jako předvoj před Belialem, protože jsem udávala směr naší cesty nejen nějakým výmyslem, ale i tím, že jsem věděla kudy chci jít. Trmácet se kolem řeky by bylo sice příjemnější ohledně chladu, ale rozhodně by nás tam mohla potkat spousta nepříjemných setkání. Iracionálně jsem se bála, že bych tam mohla narazit na nějaké příbuzenstvo. Osvěžující voda totiž musela lákat vlky z širokého okolí. I když se začínalo smrákat nebyl úplně příjemný večer. Rapidní pokles teplot se nekonal a můj černý kožich tak trpěl i teď. Ďas aby do toho... Opravdu nemůže být léto třeba jenom tři dny a pak už zase hezky pěkně podzim a půlroku zima? Akčně jsem přidala do kroku. "Uvidíme, jestli mi naroste břicho, tak budeš první kdo se to dozví a to nejen řečí, ale i ručně struně víš," šibalsky jsem mrkla na Beliala a dala mu tak najevo, že rozhodně nebudu případné těhotenství skrývat. Taky to, že první várka se nepovedla byla jeho chyba. Alibisticky se rozhodl zdejchnout, aniž by mi řekl, že se můžu dostat do jináče přesně touhle mou oblíbenou aktivitou jakou jsme dělali před chvilkou.
Už z dálky jsem viděla, jak na nás řve nějakej dědek. Klidně si mohl pořvávat jak moc chtěl, mě nezajímal. "Láska mezi mým bratrem a Wylanem nám může být k užitku, nepodceňovala bych to," odvětila jsem na nepoloženou otázku Belialovi. Iritovalo mne, že si o bratrově vztahu myslí, že je divný, ale nebylo se čemu divit. Takhle už většinou vlci smýšleli, když byl někdo jiného soudku. Uvidět dvě čumáčkující se vlčice je pohoda, ale dva vlci pro ně bylo nepředstavitelným peklem.
Mrskla jsem dlouhým ocasem, když po mně ten dědek, co stál kus od nás hodil nějakou barevnou koulí, jako bych byla terč. "Čumáku uchylnej co děláš?!" štěkla jsem po něm, když mě ta barevná věc trefila přímo do čenichu. Uchopila jsem tu věc ocasem a mrskla ji po dědkovi zpátky, jako bych mu to chtěla vrátit. Taky že chtěla. Ale dědek byl najednou pryč. Čenichala jsem ho tu, ale neviděla jsem ho. "Okolní vlci jsou divnější a divnější, nemyslíš?" šeptla jsem Belialovi a doufala, že ten starej úchyl nás už nebude otravovat. Takhle házet nějaký sajrajt po ostatních, že se nestydí dědek. Kroutila jsem hlavou nad tím, jak si tady ostatní neváží ničeho. Ohledně důstojného stáří jsem poslední dobou měla taky pochybnost. Táta byl senilák, strýc byl zmatenej a tenhle dědek tu házel barevný koule po náhodných kolemjdoucích. Chytrost a moudrost stáří tu tedy nepanovala ani náhodou. "Určitě je to nějakej divněj blázen. Neměli bychom se tu zdržovat dlouho, poběž," žádala jsem Beliala, aby přidal do kroku a sama jsem přešla do klusu, abychom byli z téhle pláně co nejdříve pryč. Čekala nás poměrně dlouhá cesta a já nechtěla zažívat další nenadálé útoky nějakým podivným barevným tentononcem. Možná že kdybych byla jenom trochu pozornější, všimla bych si, že ten dědek není úplně normální. I na jeho srsti bylo spousta podivných výrustků stejně jako to měl občas Život. Takhle by mě napadlo, že je to třeba nějaký jeho příbuzný nebo přítel. Ledabilost mého pohledu, ale způsobila, že jsem si podobnosti nevšimla a z toho důvodu jsem tedy pokračovala za Životem dál, jako by se nechumelilo.

//Ježčí plácek

Podívala jsem se na Beliala podezřívavě, když domluvil. "Takže tohle celý představení je proto, že chceš... vlčata?" zasekla jsem se při posledním slově a vyslovila ho s odporem. Ne, nechtěla jsem to opakovat. Rozhodně jsem nechtěla opakovat celou tu fázi zvracení a vypadání jako sud. Bolest tlapek a páteře. Neskutečnou touhu jít do křovíčka a jen co jeden dokončí co potřeboval, tak mít potřebu jít zase. Ne, nechtěla jsem ani trpět tím, že budu v křečích na zemi, brodit se vším hnusem, který moje tělo bude schopno vyprodukovat. A nakonec mít malé slepé blobíky kolem sebe, které jsou neustále závislé na mém těle a které ze mne vycucávají všechnu energii a život. Ne děkuju, nechci.
Posadila jsem se a podezřívavý pohled přetrvával v Belialových očích.
Ohledně bratra jsem si myslela svoje. "Nevím, co jsou ale hádám, že trochu víc, než jen přátele. Ale netuším jestli jsou milenci, partneři nebo jenom hodně dobrý kamarádi," odvětila jsem stručně. Byla jsem v tom sama celkem zmatená, jak to vlastně bylo a jelikož mi Sirius neodpověděl, neměla jsem jistotu jeho slov.
"Aspoň jsi hezká housenka," odpověděla jsem mu a seskočila z kamene, abych se protáhla. "Vyrazila bych hned, než tě zase povinnosti uvážou k lesu?" Vykročila jsem z údolí a lesa pryč.

//Středozemní pláň

//VLA 25

'Tiše jsem naslouchala tomu jeho politikaření. "Vidím, že ses celkem pustil do našeho velkolepého plánu na to, to tady hezky pěkně převzít," usmála jsem se. Ne, že bych nevěřila strýčkovi, ale byl už starý a Sionn, jestli tu byl jenom tak náhodně, tak taky nejspíše ničemu moc nepomáhal. Strýc by mohl hledat nějakého náhradníka a já s Belialem jsme byli nejen schopní, ale také spjati příbuzenstvím s tímto lesem. I když ne úplně pokrevním... "Sirius a Wylan by mohli být problém," podotkla jsem a už jsem to byla zase já. Pletichařící Rowena. "Sirius je prohnaný a nevěří mi, ten jeho vocásek je ovšem poměrně tvárný, dal by se celkem hezky povodit." Dávala jsem Belialovi informace zdarma. Něco na oplátku za to, že se svěřil se svým vlastním plánem.
"Protože můžu," podotkla jsem. "A taky proto, že kvůli němu jsem modrá, vypadám jako by se na mě vyzvracel jednorožec," dodala jsem celkem dotčeně. Už jsem si na tu modrou zvykla, ale neznamenalo to, že by se mi líbila.

//VLA 24

Belial vypadal potěšen vlastním úspěchem. Vlci? Jak málo stačí k jejich radosti a pocitu naprostého úspěchu a nadřazenosti. Cítila jsem jak z něj plynou emoce uvolnění a jeho arogance dosahovala naprostého vrcholu možného i nemožného. Nesoudila jsem ho, tohle už byla prostě přirozenost vlků, cítit se jako Alfa všeho, i když jim nepatřilo nic a dosáhli jen pramalého úspěchu. Žužlala jsem mu ucho, zatím co on ležel pod kamenem a já na něm. Pro jednou jsem byla výš než on, tak jsem toho využívala.
Vysvobodil si své ouško z mojí tlamy, což mi na tváři vykouzlilo mírně uražený úšklebek, jako když malému vlčeti vezmete kost. Nakrčila jsem nosík a mezi očima se mi udělala komická vrásečka, jako bych se chtěla rozplakat. Byla to jenom předstíraná slabost, smutek. Nechala jsem se obměkčit políbením a usmála se na něj. "Povinnosti... to už jsi sem přirostl tak silně, že chceš posluhovat?" zeptala jsem se zvědavě.
"Ráda bych se Životovi vysmála do ksichtu a svou kmotřičku musím navštívit tak jako tak. Od posledního neúspěchu jsem u ní nebyla a obávám se jejího hněvu," popravdě jsem odpověděla.

//VLA 23

Chvíle odpočinku. Bylo to fajn. Prázdná hlava, prázdná duše. Klid. Naprostý klid. Mírně rozlámané tělo. Mírně bublající stud. Nechuť, ale zároveň hlad. Ležela jsem na kameni a oddechovala. Spokojená... Hmm příště bych si měla dávat pozor... Abych náhodou nemusela řešit další problém, další těžkost... Nechtěla jsem mít další vlčata, ale na druhou stranu Smrt po mě chtěla vlčata a já se jí nemohla ukázat před očima, pokud nebudu mít co nabídnout. Možná že tentokrát bych jí je mohla donést přímo do pelechu a ať si pak s nimi dělá co chce? Ještě před tím bych mohla taky navštívit Života, abych se mu vysmála za to, co on nikdy nedokáže.
A zase to bylo zpět. Přemýšlení. Proč jen ten pocit prázdna trvá jenom takovou chvilku.
"Zlepšuješ se," zavrněla jsem na Beliala a mírně mu začala žužlat ucho, jako by to byla nějaká moje hračka. Nevím proč, ale tohle jsem dělala pořád. Žužlala jsem uši. Byl to takový zvyk. Odhodila jsem svůj ocas dolů přes kámen. "Nechceš se jít projít k Životovi a pak třeba ke Smrti?" navrhla jsem.

//VLA 22
Jeho slova byla sice hezká, ale nudila mne. Možná i mírně rozčilovala, protože mě nutila být tady a ne na nějakém krásném místě mojí mysli, které je až moc ovládáno endorfiny, abych mohla přemýšlet. Takové místo jsem chtěla, ne tohle jeho filozofování. Neřekla jsem nahlas nic, jen jsem pokračovala v jeho laskání, které mi umožňovalo aspoň přemýšlet nad něčím, co nebylo tak složité jako moje vlastní emocionální rozpoložení. Bylo to pro mne jako bych se procházela po louce. Byla jsem v tomhle prostě zběhlá, dobrá. Naučil mě to Norox a nejenom on. Když vás někdo vychovává pro jeden a jediný účel je těžké se z toho potom dostat. Nemohla jsem vědět, že to co Norox udělal nebylo správné, že mě vychovával, abych byla poslušnou panenkou na hraní pro něj a jeho potřeby. Nevěděla jsem, že to bylo špatné, že to bylo hrozné a že bych se tomu měla bránit. Jak bych to mohla vědět, když mi to nikdy nikdo neřekl? Nikdo mi neřekl, že není normální aby se dospělý vlk bavil s mrnětem. Nikdo, nikdy... Brala jsem to tak, že to tak prostě je.
A od té toby jsem byla závislá. Závislá na uznání ostatních, závislá na věcech co se dějí jenom v soukromí a ve tmě.
"Hmm," zamručela jsem souhlasně a přikývla mírně hlavou, když se mě zeptal, jestli mu důvěřuji. Neurčitá, ale souhlasná odpověď. Neurčitá, abych ji mohla kdykoliv odvolat. Souhlasná ovšem natolik, aby pokračoval.

//VLA 21
Byla jsem prostě nějaká.... no divná. Mohlo za to vedro? Skok magického přenosu? Výlet s neznámou Tayne? Nebo snad už jsem prostě byla moc stará a sentimentální? Belial filozofoval, jako by mu dělalo potěšení nejen se poslouchat, ale i sdělovat své myšlenky někomu, kdo ho možná i když jen možná, poslouchal. Poslouchala jsem bez jakéhokoli mořžná. Polsouchala jsem, protože to bylo důležité. Nebo jsem si aspoň myslela, že to je důležité. Jen jsem poslouchala a vnímala slova, která tekla jako voda. "Hmm... možná máš pravdu," řekla jsem zahloubaně a trochu nepřítomně. Možná má pravdu, možná... možná ne... jak mu můžu věřit, když mě zradil a já mu lhala... Jak může jeden lhář věřit druhému... DOST!
Bylo už dost tohohle filozofování a mluvení a já chtěla prostě a jednodušše zapomenout. Nebo spíše řečeno jsem nechtěla přemýšlet nad ničím. Nad minulostí, přítomností, budoucností. Chtěla jsem to pustit z hlavy a tak jsem se prostě rozhodla k jediné věci, která mi umožňovala tenhle krásný pocit nebytí. Olízla jsem Belialovi čenich a věnovala mu náležitou pozornost laskáním.

//VLA 20
Koukala jsem na Beliala uvězněna trochu ve své hlavě. Ne, že by mi vadilo být takhle zranitelná. Zranitelnost byla zbraň jako každá jiná, mohla ostatním vnuknout sympatie ke mně nebo je přimět myslet si, že mají na vrch. Jenže zranitelnost se musela hrát a jen hraná mohla umožnit správný výsledek. Reálná zranitelnost byla jenom dírou v obraně, tajným vchodem za hradby nepřemožitelnosti, průrvou v skalách odolnosti. Byla jsem zranitelná a bylo to reálné, děsivě reálné.
Polibek na tvář byl chybou odpovědi a otázka položená na mou otázku jen zástěrka. "Láska je jen hra," odvětila jsem stroze. Měl jedinečnou šanci odkrýt moje nitro. Mohl toho využít, zneužít a nebo to použít proti mě. Zároveň to ale taky mohl pochopit, uklidnit a ochránit. Bylo to jenom na něm.
Byl to hajzl. Věděla jsem to. Žádný slušný by mě nechtěl. Měla jsem jenom mocnou kmotr a jinak nic. A on byl ten, co chce moc a nic víc. Jenže co když se zapomněním přišlo něco nového. Něco, co ho změnilo. Nebo možná něco co bylo dřív.

//VLA 19
Ležela jsem na kamení a chladila se. Na žabáka, dalo by se říct. Břicho se mi krásně chladilo o kus šutru, ocas taky. Mluvil o tom, že mě nenechal samotnou, že se omluvil a odešel. Nevyhovovalo mi když měl tyhle chytrákovské řeči. Vážně jsem asi zapomněla... i tak mě tam neměl nechavat ne?
"Promiň," hesla jsem jenom. Ode mě to bylo děsivé gesto, ukazovalo kus mě a zároveň tím ukazovalo nestalost a nestabilitu. Nechtěla jsem působit takhle... takhle nemožně. Jen jsem se na nej podívala skrz svoje řasy, když mě políbil. Tyhle letmé projevy lásky mne rozkladaly. "Miluješ mě vubec, nebo je to jenom hra?" řekla jsem.

////VLA 18
//Asgaarský hvozd

Kráčela jsem pomalu dolů směrem do údolí. Bylo mi vedro. Naštěstí tu byly kameny, které byly tak příhodně rozmístěny, že jeden zakryl ten druhý, menší. Vyskočila jsem tedy na něj a rozplázla se jako žába. Ocas hozený přes okraj, protože mi bylo vedro a nejraději bych se někde zašila do hluboké vody a žila si tam jako hroch... teda v mém případě spíš jako krokodýl. Nebezpečný, číhající a vlastně nikým nechtěný. Bylo mi blivno z vedra i ze sebe. A do toho na mě volal Belial, který se už pomalounku soukal dolů z kopce. Protočila jsem oči k nebi v posměšném gestu na to jeho cukrovinkové oslovení. Co asi chce?
Koukala jsem na něj, jak si to ke mně šine. "Byla by to dobrá návštěva, kdyby se NĚKDO nesebral a nezdejchnul, aniž by mě na to upozornil a nechal mě tam..." zabručela jsem a položila si hlavu na tlapky s čenichem směrem od něj. Jako bych se na něj nechtěla dívat, nebo se s ním bavit. Bylo mi... smutno a ... bolelo to. Všichni mě pořád jenom opouštěj, nikdo nezůstane ať se snažím jak chci.

//teleportační lístek zubatá hora

A puf byla jsem v Asgaarském hvozdě. Ne, že by se mi to nějak zdálo divné, magie tu prostě bzučela všude, ale tyhle občasné skoky na místo kam chci mi přišly zvláštní. Někdy jsem skočila když jsem moc chtěla a někdy ne. Bylo to děsivé. Pche ani nevím jestli je to moje magie, magie tohohle místa nebo jenom má tenhle kraj strašně rád sentimentální myšlenky a vzpomínky? Nakrčila jsem čenich jako správná princeznička, kterou jsem byla... nebo za jakou jsem se minimálně považovala. "Auuuuuuu," můj zpěvný hlásek všem oznamoval, že jsme se konečně dokodrcala zpátky do lesa a pokud by mě někdo hledal, tak jsem měla v plánu jít se podívat do údolí. Nehodlala jsem tu nějak "zaclánět" a hlavně jsem nehodlala řešit povinnosti kdyby náhodou někdo přišel do lesa.
Rozešla jsem se směrem k údolí, kde jsem doufala, že se budu moct vyvalit u tůně... I když v tomhle počasí v ní asi nebude moc vody. I když mohlo by být, po těch deštích a že jich bylo. Usmála jsem se a šla prostě dál do údolí.

//Údolí

//VLA 16 + 11 5/5
//Sněžné velehory

Vyškrábat se až sem nahoru bylo celkem náročné. Navíc když je někdo mrňavej jako já a břichem reje o sníh. Mírně jsem se oklepala, když jsem konečně vystoupala na posledních pár kamenů, abych se mohla pořádně otočit a podívat se do údolí. Bylo pěkné počasí, takže bylo vidět fakt všude. "No není to nádhera," pronesla jsem s úsměvem spíše pro sebe, než pro vlčici, která šla se mnou. Tayne mluvila o místě, které bylo někde v mlze na východě, netušila jsem úplně jaké myslí. Jediné co mne napadlo byly ty ohromné močály a bažiny. Na ni by to místo celkem sedělo. "Já bydlím támhle," řekla jsem a ukázala tlapkou ke zrcadlovým horám za kterými se ukrýval Asgaarský hvozd. "Bylo hezké se jednou taky podívat ven, ale už bych nejradši byla doma..." povzdechla jsem si. A najednou puf byla jsem pryč.

//teleportační lístek asgaarský hvozd

//VLA 15 + 11 4/5
//Gejzírové pole

Kráčela jsem před Tayne a udávala tak tempo našemu pochodu. Pršet přestalo, začalo být vedro. Perfektní. Vedro jsem nesnášela z jednoduchého důvodu. Měla jsem černý kožich. Pekla jsem se a byla jsem ráda, že jsme v horách. "Ty Tayne, nechceš se podívat na fakt dobrý místo? Je to sice vysoko, ale je tam parádní výhled," prohodila jsem neurčitě. A nečekala jsem na souhlas nebo odmítnutí prostě jsem šla. Jestli mě vlčice následovala nebo ne, to už bylo její rozhodnutí, já se chtěla ochladit a kde jinde to udělat než na nejvyšší místě, které jsem znala.
"Kde vlastně bydlíš? Nebo už jsem se ptala?" netušila jsem a tak jsem prostě jenom ledabile konverzovala, abych nemusela jít v tichosti. Ticho jsem neměla ráda, já si radši povídala. S kýmkoli, o komkoli.... Drby, to bylo moje.

//Zubatá hora