Gallirea - Příspěvky uživatele

//VLA 38 + zřícenina

Jak se jeden vyrovnává s tím, že ztratil smysl života? Jak se jeden dokáže znovu postavit na nohy a vést dál svůj osud, i když už nemá jasný cíl? Slzy se mi řinuly po tvářích. Byla jsem potupená a zhrzená. Cítila jsem se nepatřičně, špinavě a naprosto zneužitě. Možná nejvíc ve svém celém životě. Smrt si se mnou jenom hrála, jako si hraje s každým. Jenom mě tahala tam, kam chtěla a já ji jako poslušné štěně následovala. Nebyla jsem nikdy ničím víc, než ostatní... Možná jsem jí občas překvapila a pomohla jí, ale stejně jsem pro ni znamenala asi tolik, co kosti kolem jejího trůnu.
Šla jsem jedlovým pásem. Obalená v pavučinách a slzách. Ani jsem nečekala na Beliala. Popravdě, teď jsem ani nevěděla, že nějaký Belial existuje, nebo že existuje nějaký domov. Byla jsem naprosto vyčerpaná a hysterická. Ušla jsem poměrně dost metrů od zříceniny a spadla jsem na zem s nářkem, který se rovná nářku nad padlým druhem nebo umírajícím vlčetem. Ronila jsem slzy a brečela za samu sebe, protože to nikdo jiný neudělá. Truchlila jsem za vlčici, kterou jsem mohla být, kdyby moje matka nepřišla s tím nesmyslem a kdybych já se té povídačky nedržela.

//VLA 37 + Jedlový pás

Došla jsem dovnitř. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem se v tomhle stavu dokázala přesunout přes celý velký kraj, abych se mohla konečně potkat se svou kmotrou. Vkročila jsem dovnitř s pocitem hrdosti, ale rozhodně ne s hrdým postojem. Šla jsem s mírně hlavou dolů, abych nepůsobila, že se povyšuji nad svou komtřičku. Ne, ne. Ona byla ta nejvyšší, nejsilnější a nejmocnější. Ona byla tím, kdo tu určoval všechno. A já? Jenom její služka, podřízená. Ostatním jsem naznačovala vlastní nadřazenost díky spříznění s kmotrou, samotnou Smrtí. Jenže před ní? Oh ne, před ní jsem se bála jako všichni ostatní. Ale taky jsem si užívala poctu, být s ní v jedné společnosti, v jednom "týmu". Možná, že by mi mohla něco malého dát, kdybych ji požádala, ale ne... nebudu žádat, ona přišla o první vlčata, tahle jí dám aniž bych nic žádala jako nápravu.
Vnitřek jejího úkrytu byl fascinující. Velké kameny bílého a našedlého vzezření se zeleným žilkováním, které velmi nápadně připomínalo barvu očí jediné obyvatelky. Dokonce díky záři zeleného ohně, který v hlavní chodbě byl. Věděla jsem, že z haly se dá jít doleva nebo do prava. V levé místnosti se tetelilo slunce, které sem dopadalo skrze škvíry po věži, která se musela zřítit před staletími. Šla jsem tedy do místnosti, která se nacházela po mé pravé tlapce. Věděla jsem, že tam najdu schody nahoru. Nevím, jestli ostatní zůstávali jen tady v hale, ale já se ve zřícenině za ty roky už celkem dobře vyznala a věděla jsem, že pro Smrt bude příhodnější, když ji nebudu nutit lozit až sem dolů za mnou. Pod tlapkami mi praskaly kameny. Občas se mi až zdálo, že se posouvají a praskají i na místech, kde nikdo nestál. Bylo to tu zvláštní a nahánělo mi to strach. Srst na krku se mi mírně naježila. Ach jak já milovala tenhle pocit.
Po schodech jsem ťapkala poměrně rázně, i když pomalu. Břicho jsem měla už poměrně dost nafouklé od toho, jak se v něm jako balonky zvětšovala vlčata. I když nutno podotknout, že bylo menší, než minule, což mi dávalo naději, že těch vlčat nebude moc. Jenže jeden nikdy nemohl přesně určit kolik... To mi vadilo. Ale kmotra jistě bude vědět. S funěním jsem se vydrápala po posledním schodu až nahoru do patra. Byl tu hezký výhled na spodní halu, kudy přicházela většina vlků, aby navštívila tuto mocnou bohyni. Věděla jsem, že tu jsou schody ještě dál, ale tam už jsem se neodvažovala. Větišinou jsem Smrt potkala stejně v tomhle patře. "Rowéééééno," nesl se najednou místnostmi podivný šeptavý zvuk, jako by vítr procházející skrze díry ve zříceném kameni přinášel mé jméno. Poznala jsem ten hlas hned a vyrazila za ním. Smrt mne k sobě volala a já jako poslušný mopslík šla.
Uviděla jsem jí ve velké rozlehlé místnosti. Po stranách byly hořící kusy dřeva, které požíral nepřirozený zelený plamen. Sálalo z něj teplo a nasládlý odér, který připomínal něco příjemného, ale zároveň působil zlověstně. Začenichala jsem. Bylo to jako pečínka. Ohořelé maso. Ale z toho sladkého smradu se mi dělalo na zvracení. Smrt seděla na svém "trůně". Byla to v podstatě vyvíšená halda kamenů, které buď popadaly ze stropu nebo byly pozůstatkem něčeho jiného, co se ovšem časem a působením živlů rozpadlo. Černá vlčice kolem svého místečka měla poházené kosti s kusy masa, ale některé ohlodané úplně. Poznávala jsem některá zvířata, ale jiná ne. Dokonce bych řekla, že některé kosti byly vlčí, ale nechtěla jsem je zkoumat víc. Raději nevědět.
Udělala jsem pár kroků směrem do místnosti, ale pak se zastavila v uctivé vzdálenosti. Kývla jsem hlavou směrem k zemi, abych se mírně uklonila. "Ach Rowenko, Rowenko, Rowenko, copak sis to nechala udělat? Cítím z tebe vlčátka..." povzdechla si Smrt a odhodila kost, kterou právě žvýkala někam do podivného temného koutu za sebou. Zvedla jsem mírně hlavu a usmála se na Smrt. "Já vím, že se na mne zlobíš, protože jsem nesplnila tvé poslední přání, ale přišla jsem ho splnit teď. A přinesla jsem ti i nějaké dárky.“ Položila jsem na zem všechny drahosti, které jsem jí přinesla, abych trochu umírnila její hněv. Věděla jsem, že lesklé věci má ráda. "Za to ti něco malinkého dám," zatrilkovala a máchla tlapkou. Cítila jsem, že se ve mne pohnula magie. “Dě…děkuji, ale proto tu nejsem. Podařilo se mi usídlit se v Asgaarském hvozdu a rozhodně se mi podaří přemluvit většinu místních, aby přijali naši věc. Vypadá to, že stejně s Ži... tvým bratrem nemají úplně dobré zkušenosti... Strýc mi věří a bude určitě nakloněn se přidat, jen co přijde dobrý čas," začala jsem vysvětlovat a snažila se předvést své dosažené cíle a plány. Smrti jsem nemohla dát nového člena kultu, ale mohla jsem jí alespoň naznačit, co velkého mne čeká a tím jí nabídnout aspoň něco. "Hmm... to zní slibně," řekla jenom. Vzala jsem to jako povzbuzení, abych mluvila dále.
"Já vím kmotřičko, že jsem tě zklamala. Žádala jsi po mne vlčata a já nebyla schopna ti je dát, vím že si nezasloužím tvé dary, ale já," při posledních dvou slovech jsem se na kmotru podívala a všimla si, že se jí v očích zračí jisté nepochopení. "Já ti přinesla vytouženou oběť nyní. Přinesla jsem ti vlčata, nevinná, ještě v břiše, aby sis z nich mohla vybrat toho, který bude nejlépe sloužit tvým vytouženým cílům a plánům. Nedotčené a naprosto oddané vlče," vychrlila jsem v zápalu a bylo až fanaticky slyšet odhodlání a zoufalství v mém hlase, které jen podtrhávalo to, jak moc jsem toužila po uznání a napravení svého vztahu s touto mocnou vlčicí, který jsem sama pošpinila neschopností dokončit obětování jednoho ze svých potomků.
Nastalo ticho. Slyšela jsem praskání ohně. Někde asi proběhla myš, protože to divně zapískalo kus od mého pravého ucha. Koukala jsem na Smrt s odhodláním. Když se její morda roztáhla do úsměvu, taky jsem se usmála, protože jsem byla ráda, že ji moje slova a činy potěšily. Jenže... "Hahahahaha." Její tlama se roztáhla a ukázala perleťové zuby. Začala se smát na celé kolo. Nechápavě jsem se přestala usmívat. Svrštila jsem "obočí" a naklonila hlavu na stranu jako nechápající vlčátko, které nepochopilo vtip dospěláků, ale zoufale touží po tom se mu taky zasmát. Nevěděla jsem, proč se Smrt směje. Její smích se roznášel všude a jako ozvěna se vracel ze zapadlých koutů zříceniny. "O čem...Hahah... O čem to mluvíš? Co bych asi tak dělala s vlčetem ty hlupačko?" smála se Smrt až jí do očí vyrazily slzy smíchu. Nechápala jsem. Smála se mě? Ale... co... "Co... však... ty ses mi zjevila ve snu a požadovala si jako součást našho paktu vlče... Já ti ho nemohla dát, ale..."
"Proč bych chtěla vlče? A proč bych se zjevovala ve snu?" ptala se Smrt a už se uklidňovala. Do jejího hlasu se vrátila ráznost a ostrost. "Kdybych někomu chtěla něco říct, tak se mu zjevím normálně, nemám potřebu se vkrádat do snů a plýtvat tak energií na nějaké kouzelnické triky."
Zhoupla se mi půda pod nohama a já se musela posadit. Co tohle mělo znamenat? "Vždyť ses mi zjevovala ve znameních už tolikrát... Tenkrát přece přeletěla nad Vrbovým hájem kometa, světlo, které jsi poslala ty. A když jsem přijala Pippu, tak jsi svůj souhlas dala tak, že se na naši oběť snesl krkavec," řekla jsem nevěřícně a v hlase mi byla cítit zrada. Jako když se něco, čemu neochvějně věříte začne proměňovat a vy konečně nakouknete za oponu a vidíte, že to všechno byla jenom vaše představivost. Že stíny, které se táhnou po zemi nejsou bojovníci, ale jenom stromy. Že ohnutá tyč ve vodě, je přeci jen stále rovná a jde jen o optický klam, iluzi.
"Já nedělám žádný kejkle!" křikla po mne Smrt a postavila se na svém kamenném trůnu. Její velikost byla skoro až nepřirozená. "Komety jsou přirozené, občas prostě letí po nebi. A žádnou vránu nebo krkavce nenajímám, prostě ti tu rybu sežral nějakej opeřenec. Ty jsi úplně vypatlaná a blbá... Kdybych chtěla někoho přesvědčit o své moci, tak ho přitáhnu sem nebo se přenesu za ním, ale rozhodně nedělám takovéhle pitomosti. Proč bych se měla obtěžovat něčím jiným..."
Nasucho jsem polkla a po očích se mi začaly kutálet horké slzy. Všechno to byla lež? Celý kult, všechna ta znamení a prorocké sny... Všechno to byla lež! Můj mozek to nechápal. Tolik let jsem trávila tím, abych Smrti dala to, co jsem si myslela, že chce. Celou dobu jsem si myslela, že jsem vyvolená, že si mne vybrala, abych jí pomohla s rozšířením její moci a přitom.... jsem jí ukradená stejně jako ostatní...
"Ale tys... tys říkala.... když jsem sem přišla... tys," kuňkala jsem skrz slzy a hysterii.
"Nikdy jsem ti nic neřekla, to tys mi vždycky všechno vykvákala a já pak jenom hrála tu hru dál. Bavilo mne dělat z tebe něco víc a zkoumat, kolik životů zničíš cestou kromě toho svého. Věděla jsem, že když tě v té iluzi, kterou vytvořila tvoje matka s tou kmotrou, nechám, tak se prostě a jednodušše budu mít aspoň nějakej pátek čím bavit... A že to byla zábava. Ale teď bych tu měla mít nějaký cizí smrádě? Ani náhodou… Bože, prej vrána sežrala rybu a ona v tom vidí znamení…" Znovu se usadila na svůj trůn a znovu se zasmála. Tlapkou si přitáhla další kost a začala ji jíst. Bylo mi jasné, že tohle skončilo. Byl čas, abych šla. Její smích my trhal duši na kousky. Všechno, čemu jsem věřila se rozpadlo a stačila na to jenom její slova. Musela jsem zmizet.
Drahé kameny a vše, co jsem přinesla jsem nechala ležet na zemi. Ani nevím, jak jsem se vypotácela z místnosti od Smrti. Po stráních mi tekly slzy. Cítila jsem se nečistě, zneužitě a poskrvněně. Byla jsem vyčerpaná tak moc, že jsem na schodech zakopla a skutálela se kus dolů. Naštěstí ten let nebyl dlouhý, ale narazila jsem si bok a zadek. Na pravém stehně se mi pod srstí začala vybarvovat obří modřina. Vyškrábala jsem se ze země a šla dál. Jenže tohle místo mi ani odchod nechtělo usnadnit.
Kameny občas trčely ze země, jako by se mi schválně chtěly motat pod nohy a podrazit mi je. Zakopla jsem a musela se přichytit zdi, abych nespadla na zem. Při tom se na mne namotaly pavučiny a možná i pavouci. Nezajímalo mne to. Sunula jsem se s podporou mramoru a doufala, že se odsud dostanu živá… a nebo bych tu možná raději zemřela. Nemuset se odsud dostat s tou potupou, že jsem uvěřila špatné modle? Že můj život až do teď byl jenom vtípkem a zábavou pro mocnou vlčici, která si říkala Smrt? Ztratila jsem svůj cíl, směr, své poslání, ztratila jsem všechno… Ne, všechno ne. Opřená o mramor jsem zůstala chvilku stát a tlapkou si přejela po břiše. Odhodlaná to napravit. Napravit všechno, co jsem provedla… Pokud to bude možné.
Vypotácela jsem se ze zříceniny.

//Jedlový pás

//VLA 36 + SG

"Ty sice ne, ale ostatní budou," konstatovala jsem. Nevěděla jsem, jak by pak chtěl někoho přesvědčovat, že ten co jim ublížil není on. Já mu věřila jen zpola. Rozhodně jsem mu nezapomněla to, že se na mne vykašlal a nechal mě chcípat v díře. Pravda neřekla jsem mu úplnou pravdu, jeho potomci někde běhali, ale když s ním nehnulo ani to, že zemřeli, tak by s ním nehlo už nic. Obávala jsem se tedy toho, že tahle jeho "nová persona" je svým způsobem taky jenom maska, kterou shodí až se mu to bude hodit.
Došli jsme k lesu a do něj. Věděla jsem, kde se nachází domov mé kmotřičky a těšila jsem se. Trochu i obávala, ale i těšila. Konečně napravím to, co jsem udělala špatně a získám tak její přízeň. "Počkej tady," řekla jsem Belialovi, ale tak nějak jsem tušila, že mne možná bude tajně sledovat minimálně do vstupní chodby. "Pokud nic nechceš, neměl bys tam lézt," dodala jsem s úšklebkem a pak se vydala za svou kmotrou.

//Zřícenina

//VLA 35 + mahtae sever

Belial se snažil nějakým způsobem přemýšlet nahlas o tom, co vlastně o sobě vědět chce a nechce. Pomáhal Smrti, což místňákům asi rozhodně bude vadit. Ale co během toho dělal? Nebo co dělal potom? "Hmm... jde o to, že jestli to zjištíš, tak co s tím? Myslím, že bys měl počítat s tím, že přijdeš na to, žes udělal to nejhoršího, co si umíš představit... No a co s tím pak... Abys pak neměl problém s tím, že na něco přijdeš a stane se z tebe jenom hromádka depresivního neštěstí," řekla jsem mu. Já bych asi osobně nechtěla vědět, co jsem udělala špatně. Protože takhle mohl začít znova. Nový začátek, bez poskrvrny. Ale na druhou stranu takhle nevěděl, komu se vyhnout a kde si dávat bacha nebo kde hledat třeba přátele. Netušila jsem, jak mu to mám ulehčit, takže jsem prostě jenom pak už mlčela a pochodovala dál. Sídlo Smrti bylo blízko. Přidala jsem do kroku.

//Jedlový pás

//VLA 34 + Medvědí jezírka

Kráčela jsem kolem vody a byla jsem ráda za její chládek. Jo, teď už jsem se nemusela táhnout přes žádnou větší pláň. Byla jsem odpočatá, napapkaná, spokojená. A to bylo přesně to, o co se Belial měl snažit, pokud nechtěl, abych byla jako osina v zadku. Cestou jsem si několikrát musela odskočit, ale to bylo jen menší zdržení na naší pouti přes většinu krajiny. Bylo super, že slunce ještě nevystoupalo na nejvyšší bod a tak nebylo takové vedro, jako bude odpoledne. To by bylo nejlepší zalézt někam do stínu.
"Záleží na tom... chceš je hledat? Co jestli jsi udělal něco horšího, než opustil těhotnou a nechal ji chcípat v díře?" zeptala jsem se a myslela to vážně. Už jenom tohle mluvilo o jeho charakteru před ztrátou paměti dostatečně, co když udělal něco mnohem, mnohem horšího.

//Severní Galtavar přes Velké vlčí jezero

//VLA 33

Rochnila jsem se ve vodě a byla spokojená. Navíc jsem si mohla vyzkoušet na někom, co všechno dokážu s magií, kterou jsem v sobě objevila. Ne, že bych byla magicky nezkušená, to ani náhodou, ale zrovna tahle magiie byla něco, co jsem neovládala úplně a chtěla jsem tomu přijít na kloub. Takže jsem si užívala i to, že můžu svou mysl zaměstnávat něčím jiným než touhou se vyzvracet nebo nakopat Beliala do vajec. Natáhla jsem se k jeho hlavě a našla.... z prvu nic. Byl prázdný jako nádoba, kterou někdo vylil a teď v ní na úplném dně bujela plíseň. Jenže i ta plíseň byla něčím. Natáhla jsem se po té emoci, která předemnou uhýbala, jako by se chtěla schovat nebo bránit, ale neměla šanci. Uchopila jsem ji a pocítila její původ. Nelhal, měl svým způsobem starost o mne, dokonce i větší, než o vlčata, ale zároveň jsem cítila, že vlčata chce ať ho to bude stát, co ho to bude stát. Odtrhla jsem se od něj. "Hmm," vyšlo ze mě jenom. Víc jsem to nekomentovala.
Zatím co Belial šel pryč, doufala jsem že jde ulovit něco k tomu jídlu, přemýšlela jsem. Jestli je ochotný udělat cokoli, postaví se i Smrti? Bylo by vtipné to zkusit, ale mohlo by se to taky obrátit proti mě... Ne, nejprve musím zjistit, jestli Smrt obměkčím nabídkou nějaké té malé dušičky, nevinné a čisté. Jednou jsem to zvorala ale teď už ne. Vytáhla jsem svoje tělo trochu z vody, ale v podstatě jsem ležela na břehu jezírka. Položila jsem přední tlapky na trávu a na ně svou hlavu, zatím co zbytek těla se hezky chladil. Chvilku jsem nedávala pozor a puf. Byl tu Belial s jídlem. Asi jsem si dala malinkatý power nap. Zývla jsem.
Husa voněla krásně a já se do ní pustila. Nemusel mne ani pobízet. Kdybych nebyla těhotná, asi bych se zastavila a kus mu za tu práci nechala, ale já měla tááááák velký hlad, že jsem ji prostě sežrala celou. Byla hezky tučná a to mi chybělo. Když jsem dojedla hodila jsem na Beliala jenom omluvný pohled. Bylo mi to líto, teď byl on po práci bez odměny, ale na druhou stranu vlčata potřebovala jíst ne? "Půjdeme dál?" navrhla jsem s mírným otázníkem a zvedla se z vody, abych se jako vorvaň vyvalila. Z kožichu mi tekla voda a já se postupně zvedla s obtížemi na všechny čtyři. Břicho se zakulatilo. Vyrazila jsem dál.

//Mahtae sever přes jih

//VLA 32 + Ronherský potok přes středozemní pláň

Přešli jsme přes rozpálenou část pláně, která se nacházela uprostřed celé téhle podivné krajiny. Byla jsem ráda, že jsem konečně mohla nohama vstoupit na vlhkou hlínu kolem jezírek a abych pravdu řekla, nezdráhala jsem se a hned do jednoho z nich vkročila. Jestli dětem nevyhovovalo tohle chladné prostředí mne celkem nezajímalo, mě bylo vedro a mohlo by to se mnou seknout, kdybych se neschladila, takže jsem prostě zaplula do jednoho jezera a tam se hezky usídlila, abych si dala pauzu. Nehodlala jsem nikam spěchat, když bylo takovéhle počasí.
Byla jsem jako hroch. Z vody mi koukala jen část hlavy od čenichu nahoru. Vše ostatní jsem měla hezky pěkně v chladné vodě. Nevím proč, ale bylo mi tu dobře, dokonce i žaludek se mi uklidnil a začala jsem mít hlad. "Mám hlad," sdělila jsem Belialovi, jako bych očekávala, že mi půjde sehnat něco k jídlu. Nemůže čekat, že si v tomhle stavu něco ulovím ne?
"Tak jo, prolustruju si tě," dodala jsem, když řekl ať se mu podívám do hlavy. Natáhla jsem k němu magii a hledala, aby mi odhalila jeho hlava všechno, co mi tajil nebo všechno co si o mě myslel. (//dávám prostor, abys napsala, co má Rowena vědět a najít)

//VLA 31 + Eucalyptový les

Šla jsem pomalu kolem řeky, tady bylo příjemněji, protože se jeden mohl táhnout kolem chladného úbočí a občasný tetelivý vítr na něj chrstnul spršku vodního vzduchu. Příjemné. Nebylo mi už tolik blivno, ale jen co jsem si na to vzpomělo se mi navalilo. Otočila jsem se k jednomu křovisku a vyhodila všechny žaludeční šťávy, které jsem v žaludku měla. Perfektní. Otřela jsem si tlapkou tlamu a pak se k potoku došla napít vlahé vody a umít se. Ten pach, co jsem měla v puse byl nepříjemněší než samotné zvracení.
Belial se chvástal tím, jak mu na mne záleží, ale z jeho tónu jsem poznala, že tomu tak není. Nemusela jsem ani používat magii, abych věděla, že tohle nebyl zájem z lásky nebo tak něčeho. "Víš, že mám magii emocí? Není radno mi lhát," řekla jsem suše, když jsem dopila a pak vyrazila dál směrem za kmotrou, která tohle vyřeší.

//Medvědí jezírka přes středozemku

//VLA 30 + Poušť

Belial byl celý nadšený z toho, že se kolem nás hezky pěkně ochladilo. Netušila jsem proč... ale jelikož mě po chvilce zalila únava, došlo mi, že asi ovládám i magii větru o které jsem netušila. Tak tohle byla ta pomoc, kterou sliboval Život? Tiše jsem zavrčela, protože mne uráželo, že do mého systému propašovával svoje magie, které tam neměli, co dělat. Navíc mne začal svědět zadek u kořene ocasu. Na chvilku jsem se posadila a poškrábala se tam tlamou, abych si vykousala svědění. Byla to celkem potřebná zastávka, jinak bych už zase začala zvracet, což jsem nechtěla. Cítila jsem se slabá a přijít o další živiny by nebylo dobré... Navíc jsem měla hlad. Mít hlad, ale i pocit na zvracení byla šílená kombinace.
Beliala ovšem zajímala jenom ta vlčata. Byl spokojený s tím, že se mu podařilo docílit svého a já se cítila vyděšeně, ale i využitě. Vyděšeně z toho co přijde a využitě tím, co je. "To říkáš jenom proto, že by tvůj plán mohl taky hezky pěkně exnout, pokud by se mi něco stalo," zasyčela jsem. A popravdě mě trochu ranilo, že mu na mne vůbec nezáleží. "Jdu ke Smrti a ty buď jdeš se mnou nebo táhni," dodala jsem a zvedla se ze země, abych znovu vykročila směrem ke své komtře.

//Ronherský potok

//VLA 29
Vrchol nárrských vršků

Jen co jsem slezla dolů mi došlo, že mi vlastně Život neodpověděl na to, proč jsem modrá. Byla jsem až moc unesena tím, že jsem se mu vysmála, že jsem vlastně zapomněla, proč jsem tam vůbec lezla. K sakru... Trucovitě jsem si to vykračovala dál a padala jsem vedrem. Popravdě bych byla ráda, kdyby aspoň trochu pofukovalo a byl chládek. A jako bych to přivolala, chladný vítr mi začal hezky proudit kožichem a ochlazovat nejen mne, ale i Beliala.
"Tak co, spokojenej?" zabručela jsem. Nechtěla jsem být těhotná. Naposledy mne porod málem zabil a obávala jsem se, že teď to nebude o nic jednodušší. Sice jsem mohla znít naštvaně, ale dobrý posluchač mohl v mém tonu slyšet i strach. Bála jsem se toho, co mělo přijít a tak jsem doufala, že mi kmotřička smrt pomůže. Kráčela jsem dál a bylo na mne jasně vidět, že mi není dobře. Kromě toho, že jsem byla z tohohle potvrzení nového života v mém břiše rozhozená, kromě toho vedra kolem, mi bylo špatně od žaludku i kvůli těhotenství.

//Eucalyptový les

//VLA 28 +Narrské kopce

Z toho vedra mi bylo blivno. Popravdě jsem se musela ovládat, abych nevyhodila všechno, co jsem v žaludku měla. Navíc to tu divně páchlo. Dřív mi to tak nevadilo, ale teď jako bych měla květinové vůně plné kecky. Motala se mi z toho hlava a já zažívala podivnou věc, jako bych byla na moři plném květin, které nehorázně páchly. Musela jsem si na chvilku sednout a zacpat si čenich. "Smrdí to tu," zabručela jsem, aby Belial chápal. A taky aby mi ten smrad potvrdil. Kdo mohl vědět, že je to jenom moje těhotenské vnímání chutí a vůní, které se změnilo. Nic tu nesmrdělo, květiny voněly jako vždy. Jenže to jsem já nemohla vědět. Nemohla jsem tušit, že se nezměnil svět, ale já. Těhotenství bylo jedno velké překvapení.
Po chvilce jsem se zvedla a vyrazila zase dál. Doufala jsem, že Život nebude mít žádné kecy nebo že nebude zase nikoho přesvědčovat, že jsem na špatné straně a tak dále a tak dále. "Dobré ránko," houkla jsem, když jsem došla na úplný vrcholek pískového království tohohle vlka. Mírně jsem se ohlédla na Beliala, jestli je tady nebo se někam zdejchnul. Ne, že by mi na tom záleželo, ale on tu od ztráty paměti nebyl... nebo? Když jsem se otočila zpět, byl tu. Život. V celé své květnaté kráse, ze které se mi točila hlava a taky ztoho smradu. Fakt smrděl. "Bože, co to máš za voňavku, strašně to smrdí," zalamentovala jsem a pak už jsem nemohla udělat nic jiného, než se otočit a vyvrhnout obsah svého žaludku na krásný žlutý písek. Nebylo to něco, co bych chtěla udělat. Prostě se to stalo. Z toho květinového smradu se mi prostě obrátil žaludek a taky z toho vedra.
"Dobré ráno i tobě Roweno. Beliale..." pronesl kejklířský polobůh, jako by se nic nedělo a já tu právě nezneuctila jeho bydliště. Jako by mi četl myšlenky. "To nic, to nic. K tvému stavu tohle patří."
"Stavu?" otočila jsem se k němu s otázkou na rtech a otřela jsem si tlamu tlapkou, abych neměla někde nepříjemné zbytky zvratků. Pak jsem udělala od své potupné hromádky na písku několik kroků stranou. Nebylo to nic hezkého. "Ach ne," povzdechla jsem si.
"Moje drahá, jsi těhotná... čekáš vlčata. Ale to už ti nejspíše došlo. Nemyslím si, že bys po tom posledním zážitku měla nějaké pochybnosti o svém stavu. Proč jsi sem vůbec přišla, teď bys měla odpočívat," pronesl Život starostlivě a já na něj jenom hodila úšklebek. Vždycky se tak moc staral o ostatní. Měl by toho nechat a nemotat se do našich životů ne? Má nějakej božskej komplex.... stejně je to podvnodík, určite. Do očí jsem mu ovšem nic neřekla. Veškerá zlostnost mě tu vždy opustila a já se vyjadřovala až nehorázně mile, i když jsem si říkala, že mu všechno řeknu přímo do obličeje.
"Chtěl jsem se zeptat, proč jsem modrá? Hmm... udělal jsi ze mě příšerku a ani jsi to nedotáhl do konce, když už jsi mě chtěl poznamenat, proč mi neudělat třeba... co já vím další ocasy nebo tak něco," pronesla jsem, ale místo toho aby to vyznělo jako stížnost to znělo jako bych jenom popisovala nějakou objednávku.
Život naklonil hlavu a posadil se. Pak máchl ocasem a parach se zvýřil. Proletěl kolem mě a otočil se kolem mne. Neuvědomovala jsem si to, ale Život mi právě dal přesně to, co jsem chtěla. Ocasy, ale ještě nevyrostly. Teprve se to tam začalo na buněčné úrovni měnit. Písek potom rozvířil ještě jednou a to tak, že dopadl na moji potupu na zemi a zakryl ji. Takhle se Život staral o to, aby tu nepáchl obsah mého žaludku a zároveň, aby to tu měl hezky pěkně uklizené. Ohlédla jsem se na místo a nic neviděla, pak jsem se pohledem vrátila zpět k Životu. "Díky," pronesla jsem naprosto nepřipravená, že tomuhle vlkovi budu někdy děkovat.
"Není za co, potřebuješ si odpočinout a taky... Možná bych navštívil mojí sestru na tvém místě. Vím, že si toho vy dvě máte co říct a popravdě, možná ti to ukáže novou cestu nebo... Nebo ne, prostě bych ji navštívil."
Koukala jsem na Života a mírně stáhla oči do škvírek. Neměla jsem ráda, že mluvil v hádankách. Nebylo to nic příjemného. Neměla jsem ráda, když mi někdo dával hádanky, které jsem nemohla rozluštit. Bylo to nepříjemné. "Možná ji navštívím, ale ne proto, že jsi mi to řekl," odvětila jsem. "Nic jiného bych od tebe ani nečekal," pronesl bůh s úsměvem.
Pak byl čas na to, aby si s Životem popovídal i Belial, ale já ho moc neposlouchala. Ne, že by mě to nezajímalo, ale květinový smrad mne zase ovládnul a já si musela držet čenich. Nechtěla jsem to moc dýchat, ale nechtělo se mi ani odcházet.
"Roweno, ještě ti trochu pomůžu s těmi pachy. A teď už běžte. Narození vlčat se blíží každým dnem a vy se na to musíte ještě pořádně připravit. Nemělo by se tedy otálet tady se mnou." Váhala jsem, ale poslechla jsem. Jeho slovům nešlo nevyhovět. Jen jsem kývla a neochotně se odebrala zase dolů z kopce. Doufala jsem, že Belial mne bude co nejdříve následovat.

//Poušť

//VLA 27
//Savana

Šla jsem poměrně pomalu. Moje malinkate nožky a zavalite tělíčko popravdě nemohli v tomhle vedru pod černým kozichem vystaveny prudkému slunci pracovat rychleji. Mírně jsem se zakymácela, když přišlo stoupání. Je mi blivno z vedra... Doufala jsem že z vedra a nebo Belial něco vedel o vlcatech co mi zatajil.
"Necham ti je živé když o ne tolik stojíš," odsekla jsem. Bylo mi fuk proč je potřebujeme. Já se o ne starat nechtěla a klidně bych je prodala jako ty předešlé. Že jde kvůli společnosti jsem mu nežrala.

//vrchol

Pokud mohu poprosila bych drahokamy, mušličky, křištály, děkuju

P.S. ano je to kresleno v malování, ne nestydím se za to

15 drahokamů, 15 mušliček, 2 křišťály