Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chiara byla naprosto unešena ze snovačky, která mluvila. Nechala jsem to na ní ať si to vyříkají. "Jasně, že mluvím. Jak bych se jinak domluvila s vlky? Hmm..." Pavoučice byla od rány, ale rozhodně se ted mírnila s tím, jak byla jedovatá. Za normálních okolností by Chiaře odsekla něco ohavného, ale teď byla spokojená. Vyspala se, najedla se. Dokonce byla více povídavá než normálně. Nechávala jsem to na ní, ať si pokecá pokud chce a vysvětlí další náležitosti svého původu. Já si mezitím v potoce začala mýt tlapky.
Byla poměrně klidná noc a pofukoval jenom větřík. Chiara z toho dostala nějakou koktavou. "Ne-ne-neslyším tě... mluv nahlas a normálně prosím tě, nebo je ti zima?" vysmála jsem se trochu jejímu koktání, ale taková jsem prost byla. Navíc jsem věděla, že Chiaru tohle koktání popadlo až teď, takže jsem jenom doufala, že není nějak divná, jako někteří místní, kteří jsou chvilku takoví a chvilku jiní, podle toho jak se jim to asi hodí.

Švihla jsme ocasy a udělala menší pózu, když pronesla "ah, tak to jsi byla ty". "V celé své kráse," pornesla jsem škádlivě a mrkla na vlčici. Bylo mi fuk, že si o mne myslí, co si myslí zbytek její rodiny. Alfredo pro mne byl dávno mrtvá věc. Trochu mne sice zajímalo, co mu přinesl život, ale nehodlala jsem se v tom zbytečně babrat. Jen jsem kývla hlavou na její další slova a vzdálila se od téhle konverzace. Nechtěla jsem se prát, to nebyl můj styl. Ale rozhodně jsem nechtěla tuhle vlčici zabít ani magií, zatím ne.
"Neublíží mi, je to pro ni výhodné být se mnou," vysvětlila jsem. Snovačka mezitím dopozřela jídlo, které tak nutně potřebovala. "Kdybych byla sama, tak se nedostanu tak daleko," řekl pavouk a já předpokládala, že to udělá na Chiaru poměrně velký dojem, pokud ještě nikdy neviděla takovéhle soužití, pak na ni mluvící zvíře bude rozhodně dělat dojem. Vlčice na mne začala koukat tak nějak podivně. Jen jsem naklonila hlavu a rozhodla se, že trochu pohodím ocásky, abych kolem sebe rozprostřela omamnou vůni toho, co Chiaru nejvíce přitahuje. Něco na tom jejím pohledu se mi líbilo, ale nehodlala jsem tu předvádět větší divadlo, než by bylo potřeba. Ne, nejprve musím zjistit o co jde.

Vlčice se chovala stejně jako kdysi Pippa a Alfredo po ní. Trochu mne to iritovalo Její postoj, to jak dávala důraz na některá slova, jak se oháněla tou svou rodnou hatmatilkou. Vypadala jako Pippa i Alfredo dohroady a zároveň vypadala úplně jinak. Sama ovšem působila tak, že mne nezná. Chtěla bych jí nějakým způsobem odhalit pravdu nebo lhát? Chtěla bych si omotat dalšího sourozence kolem tlapky, abych ho pak mohla ztratit, jako ty dva předešlé? Ne, nechtěla. Alfredo i Pippa mě zavrhli. Jejich mínus. "Setkala. Znám Pippu i Alfreda. Ale hádám, že ani jeden se už se mnou nechtějí znát," sdělila jsem jednoduše. "Měla jsem vlčata a chtěla jedno z nich darovat bohyni Smrti a Alfréda chytl psotník, protože proč by se sama vlčice nezvládla postarat o tři vlčata, bez partnera, bez smečky, že ano..." vysvětlovala jsem stručně, proč by se semnou asi neměla bavit. Jako míza ze stromu na tlapkách, se i tohle muselo rychle oškrábat, aby pak jeden mohl začít čistě našlapovat po světě.
Vlčice se pak zajímala o Snovačku. Ixchel se momentálně živila na mých zádech svým pokrmem a moc nekomunikovala, ale poslouchala. Věděla jsem, že poslouchá všechno a všechny. "Já jsem Rowena," představila jsem nakonec i sama sebe. "A Ixchel není ochočená, je pořád svou paní. Neposlouchá mne, ale putuje se mnou," vysvětlila jsem. Pavouka si nemohl jeden ochočit ani vycvičit. Buď s vámi byl nebo ne.

Snovačka se pustila do krmení. Nejprve otravný hmyz pěkně obalila, aby jí neutekl a pak ho napustila jedem, který nebohé zvířátko zbavil jakékoli vlády nad vlastním tělem. Pak se pustila do obalování těla do pavučiny, kde se v klidu mohlo odležet, než ho pozře. Takhle už se Ixchel stravovala. Nesoudila jsem, každý si jídlo musel nějak obstarat a popravdě ne jednou se mi její pomoc hodila. Zaslechla jsem za sebou hluk a podivná slova, která jsem dlouho neslyšela. Upřela jsem pohled na vlčici, která se podobala Pippě a Alfrédovi. Sjela jsem ji pohledem. "No nazdar," řekla jsem suše. "Hádám, že patříš do gangu italských maffioso nebo tak něco," dodala jsem. Bylo vidět, že nemám náladu si na nic hrát. Pokud mne přišla stejně jako Alfrédo vyhnat, hodlal jsem si stát za svým. "Tohle je veřejný pozemek a já se nehodlám hnout jinam, jenom proto že se to někomu z tvojí familie nelíbí," dodala jsem ještě na vysvětlenou.
Na otázku cizinky jsem ovšem taky zareagovala. "To je Ixchel a dávala bych si na ni pozor, umí kousat," informovala jsem vlčici a nechala snovačku aby i se svou potravou vylezla na můj hřbet, kde se pustila do hodování. Dříve mne její nožky lechtaly, ale teď už jsem si zvykla.

//asgaar

Přes středozemní pláň jsem se táhla jako šnek. Nebylo kam spěchat. Neměla jsem plán cesty a nic mne nenutilo pospíchal. Nepotřebovala jsem být hned zase zpět v lese. Mohla jsem se krásně courat a taky jsem tak svou procházku pojala. Došla jsem přes pláň na jih a bylo tu celkem hezky. Voda v potoce se trochu durdila, ale já popravdě viděla už i hůř rozvodněné řeky. Tohle bylo ještě v pohodě. Voda byla trochu zakalená, ale jinak působila čistě. Napila jsem se z ní a čekala, jestli se neobjeví něco zajímavého. Sedla jsem si na zem a užívala dne. Kolem mne začaly poletovat mouchy a já je sledovala. Jedna byla tak drzá, že přiletěla moc blízko mé tlapky. Zamačkla jsem jí k zemi. Snovačka se k ní hned měla, svačina jí jenom prospěje.

21. 4. http://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd&r=1#post-249363
Další 21. 6. 2026

//údolí

Když už jsem zvedla svůj tlustý zadek a rozhodla se teda taky něco dělat, napadlo mě, že bych mohla spojit dobré a užitečné a aspoň označkovat území. Sice byla hranice pořád čerstvá, ale strýček určitě nebude nic namítat pokud mu pomůžu. Les byl podivně tichý. Jako by se všichni někam rozutekli. Nedivila jsem se jim. Taky mne to táhlo mimo les. Jakmile slevě sníh, chce každý vyrazit na nějaký ten průzkum. Protáhnout se. Doma už jsme smrděli dost.
Došla jsem k severní hranici s borůvkovou smečkou a přemýšlela nad tím, jestli tam pořád někdo žije nebo ne. Nevěděla jsem o nikom z Borůvkové smečky už minimálně rok a to bylo dřív tak časté na někoho z těch navoněnců narazit. Teď to bylo jiné. Všechno se tu tak nějak měnilo a neřekla bych, že úplně k lepšímu.
Odcházela odsud energie, která jako by sebou brala budoucnost lesa. Nakrčila jsem nos. Z takového myšlení by jeden dostal deprese, musím už vypadnout. Opřela jsem se o poslední strom na jižní hranici a rozhodla se vyrazit směrem na jih. Teď tam ještě nebude takové teplo, abych padala na tlamu. A toho se muselo využít.

//ronher přes středozemní

Probudila jsem se ze zimního spánku. Snovačka se taky rozhodla probrat. Mírně jsem se narovnání, než jsem si protáhla záda. Neměla jsem úplně náladu na to, jít se účastnit lovu nebo jiné srandy, která se tady v tom lese nacházela. Chtěla jsem se jenom projít, pomlouvat někoho a dělat neplechu, která se nehodila ani k mému věku ani k postavení. Partnerka bety nesmí dělat neplechu, to bylo jasné. Jenže já neplechu dělat chtěla. První jsem ovšem musela dát vědět všem, že existuju.

//les

Byla jsem naštvaná a ta malá mrcha to musela poznat. Viděla jsem, že se možná trochu bojí, ale na druhou stranu byla bojovná, když odpověděla. Vysmívá se mi?! Švihala jsem ocasy, jako by nic nevážily. Bylo na mě vidět, že jsem naštvaná. Nejen za to, že na mě hodila hlínu, ale taky pro to, že byla drzá. "Omluv se..." řekla jsem prostě. Pokud chtěla být děsné bojovná mohla, ale ne ke mně. Sjela jsem jí pohledem, bylo mi jasné, že se nemluví. Ne, pokud byla aspoň trochu taková, za jakou jsem jí měla. Jenže taky možná měla dost inteligence, aby věděla že tady nemá převahu. "Ovládám tolik magií, o kterých se ti ani nesnilo ty malá potvoto, takže se omluv! A hned!" zahřmela jsem. Po těle se mi přehnaly jiskry elektriny a ta zapraskala. Snovačka se spustila z jednoho stromu a zůstala kus cesty vzduchu nad mou maličkosti.

3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - mimik

Připsáno a děkuji za účast :>

Nebyla jsem v tom rodičování dobrá. takže když Beleth konečně prohlásila, že mám šišku já, usmála jsme se vítězoslavě a šišku si začala prohlížet. Pak jsem ji jako rozmarné dítě prostě zahodila někam směrem do lesa. přestala mne zajímat v momentě, kdy byla moje, stejně jako všechno ostatní. Beleth si toho možná ani nevšimla, protože momentálně hrabala nějakou díru, což mne nezajímalo. Být špinavá bylo možná dobré pro ni, ale rozhodně ne pro mě. Chudák Beleth, kožich vypadal jako by byla prase. "Vypadáš jako prase běž se..." nedořekla jsem, protože najednou ta malá zákeřnice odpálila hroudu přímo po mně. Jelikož jsem byla až mc opojena svým triumfem, tak jsem nepostřehla, jak letí. A pak už bylo na uhnutí pozdě. Hlína se mi rozprskla o pravou stranu krku a přední tlapky. Měla jsem kožich pokrytý vlhkou hlínou a sněhem. Mírně jsem otevřela tlamu a zalapala po dechu. Pak jsem jednou tlapkou nabrala hlínu ze svého kožichu a nevěřícně se na ni podívala. "Za tohle zaplatíš," zavrčela jsem na Beleth a v tváři se mi objevil nehezký výraz. Tohle přstala být hra.

Beleth nebyla úplně komunikativní. Netušila jsem, čím to je. Buď byla zaostalá jako třeba Draven nebo možná jenom nebyla tak průbojná jako Nagesh. I když toho tenkrát docela vytáhla z jeho ulity ta podivná oprsknutá nádhera. Nebylo ovšem nač brečet, když už tu Beleth byla, musela jsem prostě pracovat s tím, co jsem měla... i když toho nebylo úplně mnoho.
Začal boj o šišku, který rozhodně nebyl žádným roztomilým soubojem. Ani jedna jsme se nechtěla vzdát. Já využívala svých ocasů, což Beleth nesla těžce. "Život není fér," odvětila jsem jí stručně a vítězoslavně držela šišku v jednom ze svých ocásků. Jenže to už se její zuby, ostré jako břitva, zakously do mé chundelaté srsti. Kožich ji musel lechtat v tlamě, ale musela jsem smeknout před tím, jak odhodlaně držela. Bolelo to, ale zažila jsem horší. "Ty piraňo," sykla jsem jenom a pak se prostě rozhodla využít celý arzenál. Tělem mi projela elektrická rána, která musela beleth zasáhnout. Jak moc záleželo na tom, kolik slin měla v tlamě.

Beleth vypadala celkem smutná z toho, že se já a Belial teď trochu odcizujeme. "Takový už chlapi jsou, mají toho pořád kvanta na práci, ale jen co můžou tak se ti pokusí udělat vlčata a pak o nich zase nějaký pátek neuslyšíš," odvětila jsem jí docela nevybíravě. Na to jak jse byla ohledně všeho upravená a elegantní, slovník jsem měla jako dlaždič. Sledovala jsem Beleth a její očka, ale pořád jsem plně nechápala, kam tímhle svým steskem po Belialovi míří. Možná jsem kdysi taky tesknila po přítomosti Saviora nebo jsme chtěla Lennie ve své společnosti, ale to už odvál čas a já na oba dva zapomněla, jako jaro zapomíná na nedostatek zimy.
Mrskla jsem ocasem se šiškou, ale Beleth po ní skočila a vypinkla mi ji. Měla jsem co dělat, abych ji druhým ocasem chytila ještě v letu. Nehodlala jsem ji nechat vyhrát nebo jí něco dát zadarmo. Měla nevýhodu, že neměla tři končetiny navíc, jako já. "Dobrý pokus, ale nedostatečný," ocenila jsem ji a zároveň trochu shodila, aby si o sobě moc nemyslela. Pokud chtěla být pořádnou dámou čekalo ji za chvilku pěkné překvapení.

Beleth byla jako malá osina v zadku, ale proč musel abýt zrovna v tom mém? Na mne měla prostě až moc dobré a společenské srdce a tomu jsem nerozumněla. já ostatní jenom používala a zneužívala, neznala jsem to, co ona považovala za normální starostlivost o druhé. JÁ se o druhé starala jenom proto, že se mi to zrovna hodilo. Byla to už mladá dáma. Mohla jsem s ní tedy mluvit trochu více uvolněně, než když byla malé mrně, před kterým si musel jeden dávat pozor, co řekne, aby nriskoval, že to potom někomu vyslepičí. "Moc mě neužije na takové zábavy," pronesla jsem podivně znechuceným tonem. Belial si v tomhle možná hodoval, ale já měla radši, když se věci prozkoumaly a nejen píchly na kůl jako nějaká věc, která by je odradila.
"Nepohádala, Belial je prostě jenom jiný a málo se mi věnuje, takže jsem na něj naštvaná jen z prostěhé rozmaru, to je výhoda býti dámou," poučila jsem ji. Mohla jsem se zlobit na koho jsem chtěla, a důvod jsem nemusela uvádět. Prostě jsem se tak mohla jednou rozhodnout a bylo to. Nepotřebovala jsme důvod ani racionální opodstatnění. Beleth to možná nechápala, ale takhle jsem já fungovala.
Pak navrhla hrát si se šiškou. "Fajn." Zvedla jsem se. "Zkus mi ji sebrat," pronesla jsem a přitáhla si šišku k sobě tlapou. Napadlo mě, že bych mohla využít magie, ale místo toho jsem se rozhodla použít hlavně svoje ocasy.

Beleth se ke mně přihnala jako divoká voda, která kromě sebe přinese i bahno, sutiny a podivnou pachuť ve vzduchu, které se jeden týdny nezbaví. Byla přesně taková. Hned se zajímala, hned se starala, že ani jednoho nenechala promluvit. Vždy jsem se nadechla, že jí řeknu, ale to už zase vychrlila z tlamičky něco dalšího. "Nadechni, vydechni a uklindni se," poradila jsem jí, když jsem konečně dostala šanci v tom proudu otázek něco pořádně říct. "TO má drahá bylo informační vytí, ne volání o pomoc, musíš se naučit je rozlišovat, pokud chceš ve smečce zůstat," dodala jsem, abych ji uklidnila, že mi nic není. Sedla jsem si a obmotala kolem svého těla své ocasy tak, že jsem měla polovinu těla zachumlavou. Byla to výhoda v těhlech zimních měsících, moci se sama sebou zahřát. "Nic mi není," dodala jsem ještě, kdyby nebyla tak chápavá, za jakou jsem ji považovala.
Celkem dost vyrostla a nejspíše se od otce i spoustu věcí naučila. To bylo dobře, já neměla moc praktických věcí, co jí předat. Maximálně tak, jak se nenechat zbouchnout blbcem jako je její otec. "Nezůstala jsem tam, protože mě tam nebylo potřeba," pronesla jsem. "A taky jsem se chtěla očistit, nesnáším špinavý kožich."