Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem naštvaná a ta malá mrcha to musela poznat. Viděla jsem, že se možná trochu bojí, ale na druhou stranu byla bojovná, když odpověděla. Vysmívá se mi?! Švihala jsem ocasy, jako by nic nevážily. Bylo na mě vidět, že jsem naštvaná. Nejen za to, že na mě hodila hlínu, ale taky pro to, že byla drzá. "Omluv se..." řekla jsem prostě. Pokud chtěla být děsné bojovná mohla, ale ne ke mně. Sjela jsem jí pohledem, bylo mi jasné, že se nemluví. Ne, pokud byla aspoň trochu taková, za jakou jsem jí měla. Jenže taky možná měla dost inteligence, aby věděla že tady nemá převahu. "Ovládám tolik magií, o kterých se ti ani nesnilo ty malá potvoto, takže se omluv! A hned!" zahřmela jsem. Po těle se mi přehnaly jiskry elektriny a ta zapraskala. Snovačka se spustila z jednoho stromu a zůstala kus cesty vzduchu nad mou maličkosti.

3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - mimik

Připsáno a děkuji za účast :>

Nebyla jsem v tom rodičování dobrá. takže když Beleth konečně prohlásila, že mám šišku já, usmála jsme se vítězoslavě a šišku si začala prohlížet. Pak jsem ji jako rozmarné dítě prostě zahodila někam směrem do lesa. přestala mne zajímat v momentě, kdy byla moje, stejně jako všechno ostatní. Beleth si toho možná ani nevšimla, protože momentálně hrabala nějakou díru, což mne nezajímalo. Být špinavá bylo možná dobré pro ni, ale rozhodně ne pro mě. Chudák Beleth, kožich vypadal jako by byla prase. "Vypadáš jako prase běž se..." nedořekla jsem, protože najednou ta malá zákeřnice odpálila hroudu přímo po mně. Jelikož jsem byla až mc opojena svým triumfem, tak jsem nepostřehla, jak letí. A pak už bylo na uhnutí pozdě. Hlína se mi rozprskla o pravou stranu krku a přední tlapky. Měla jsem kožich pokrytý vlhkou hlínou a sněhem. Mírně jsem otevřela tlamu a zalapala po dechu. Pak jsem jednou tlapkou nabrala hlínu ze svého kožichu a nevěřícně se na ni podívala. "Za tohle zaplatíš," zavrčela jsem na Beleth a v tváři se mi objevil nehezký výraz. Tohle přstala být hra.

Beleth nebyla úplně komunikativní. Netušila jsem, čím to je. Buď byla zaostalá jako třeba Draven nebo možná jenom nebyla tak průbojná jako Nagesh. I když toho tenkrát docela vytáhla z jeho ulity ta podivná oprsknutá nádhera. Nebylo ovšem nač brečet, když už tu Beleth byla, musela jsem prostě pracovat s tím, co jsem měla... i když toho nebylo úplně mnoho.
Začal boj o šišku, který rozhodně nebyl žádným roztomilým soubojem. Ani jedna jsme se nechtěla vzdát. Já využívala svých ocasů, což Beleth nesla těžce. "Život není fér," odvětila jsem jí stručně a vítězoslavně držela šišku v jednom ze svých ocásků. Jenže to už se její zuby, ostré jako břitva, zakously do mé chundelaté srsti. Kožich ji musel lechtat v tlamě, ale musela jsem smeknout před tím, jak odhodlaně držela. Bolelo to, ale zažila jsem horší. "Ty piraňo," sykla jsem jenom a pak se prostě rozhodla využít celý arzenál. Tělem mi projela elektrická rána, která musela beleth zasáhnout. Jak moc záleželo na tom, kolik slin měla v tlamě.

Beleth vypadala celkem smutná z toho, že se já a Belial teď trochu odcizujeme. "Takový už chlapi jsou, mají toho pořád kvanta na práci, ale jen co můžou tak se ti pokusí udělat vlčata a pak o nich zase nějaký pátek neuslyšíš," odvětila jsem jí docela nevybíravě. Na to jak jse byla ohledně všeho upravená a elegantní, slovník jsem měla jako dlaždič. Sledovala jsem Beleth a její očka, ale pořád jsem plně nechápala, kam tímhle svým steskem po Belialovi míří. Možná jsem kdysi taky tesknila po přítomosti Saviora nebo jsme chtěla Lennie ve své společnosti, ale to už odvál čas a já na oba dva zapomněla, jako jaro zapomíná na nedostatek zimy.
Mrskla jsem ocasem se šiškou, ale Beleth po ní skočila a vypinkla mi ji. Měla jsem co dělat, abych ji druhým ocasem chytila ještě v letu. Nehodlala jsem ji nechat vyhrát nebo jí něco dát zadarmo. Měla nevýhodu, že neměla tři končetiny navíc, jako já. "Dobrý pokus, ale nedostatečný," ocenila jsem ji a zároveň trochu shodila, aby si o sobě moc nemyslela. Pokud chtěla být pořádnou dámou čekalo ji za chvilku pěkné překvapení.

Beleth byla jako malá osina v zadku, ale proč musel abýt zrovna v tom mém? Na mne měla prostě až moc dobré a společenské srdce a tomu jsem nerozumněla. já ostatní jenom používala a zneužívala, neznala jsem to, co ona považovala za normální starostlivost o druhé. JÁ se o druhé starala jenom proto, že se mi to zrovna hodilo. Byla to už mladá dáma. Mohla jsem s ní tedy mluvit trochu více uvolněně, než když byla malé mrně, před kterým si musel jeden dávat pozor, co řekne, aby nriskoval, že to potom někomu vyslepičí. "Moc mě neužije na takové zábavy," pronesla jsem podivně znechuceným tonem. Belial si v tomhle možná hodoval, ale já měla radši, když se věci prozkoumaly a nejen píchly na kůl jako nějaká věc, která by je odradila.
"Nepohádala, Belial je prostě jenom jiný a málo se mi věnuje, takže jsem na něj naštvaná jen z prostěhé rozmaru, to je výhoda býti dámou," poučila jsem ji. Mohla jsem se zlobit na koho jsem chtěla, a důvod jsem nemusela uvádět. Prostě jsem se tak mohla jednou rozhodnout a bylo to. Nepotřebovala jsme důvod ani racionální opodstatnění. Beleth to možná nechápala, ale takhle jsem já fungovala.
Pak navrhla hrát si se šiškou. "Fajn." Zvedla jsem se. "Zkus mi ji sebrat," pronesla jsem a přitáhla si šišku k sobě tlapou. Napadlo mě, že bych mohla využít magie, ale místo toho jsem se rozhodla použít hlavně svoje ocasy.

Beleth se ke mně přihnala jako divoká voda, která kromě sebe přinese i bahno, sutiny a podivnou pachuť ve vzduchu, které se jeden týdny nezbaví. Byla přesně taková. Hned se zajímala, hned se starala, že ani jednoho nenechala promluvit. Vždy jsem se nadechla, že jí řeknu, ale to už zase vychrlila z tlamičky něco dalšího. "Nadechni, vydechni a uklindni se," poradila jsem jí, když jsem konečně dostala šanci v tom proudu otázek něco pořádně říct. "TO má drahá bylo informační vytí, ne volání o pomoc, musíš se naučit je rozlišovat, pokud chceš ve smečce zůstat," dodala jsem, abych ji uklidnila, že mi nic není. Sedla jsem si a obmotala kolem svého těla své ocasy tak, že jsem měla polovinu těla zachumlavou. Byla to výhoda v těhlech zimních měsících, moci se sama sebou zahřát. "Nic mi není," dodala jsem ještě, kdyby nebyla tak chápavá, za jakou jsem ji považovala.
Celkem dost vyrostla a nejspíše se od otce i spoustu věcí naučila. To bylo dobře, já neměla moc praktických věcí, co jí předat. Maximálně tak, jak se nenechat zbouchnout blbcem jako je její otec. "Nezůstala jsem tam, protože mě tam nebylo potřeba," pronesla jsem. "A taky jsem se chtěla očistit, nesnáším špinavý kožich."

//Asgaarská hvozd

Došla jsem do údolí připravena se trochu očistit. Voda zde byla chladná, ale ne ledová a můj severský kožich potřeboval údržbu. Byla jsem vděčná otci aspoň za něco. Kdybych se narodila s kožichem jemným, pak bych trpěla mnohem více během zimního období. Naštěstí mou maličkost chlad neusel trápit. Sedla jsem si k tůňce a začala se čistit. Nejprve jeden ze svých ocasů, pak druhý. Postupovala jsem systematicky, jako někdo, kdo se o sebe stará již mnoho let a má v tom svůj systém. Chtěla jsem být čistá, nesnášela jsem špínu. Z mého pracného čištění mne vytrhl až výkřik Beleth, která se rozhodla mne navštívit.
Když jsem zaslechla její volání toho odporného slova na m, roznesl se mi po oblčeji úšklebek a rozhodla jsem se tu malou potížistku ignorovat. Nikdo mne nebude oslovovat tím slovem na m, jsem Rowena a tak by si to měla konečně vštípit do hlavy. Nesnášela jsem označení na m, protože to patřilo Lennie a ta se na mne vykašlala. Ne, nikdo takový, kdo by reagoval na to slovo tu nebyl. Jenže nakonec jsem se rozhodla mírně slitovat a dát o sobě vědět alespoň štěknutím. "Auu," zavyla jsem krátce, abych Beleth informovala o tom, kde jsem. Mohla přijít, pokud chtěla.

A tak jsem prostě zpívala. Nepokrytě a naprosto bez studu. věděla jsem, že můj hlas je hezký a že se zvíře nebo co to vlastně bylo, alespoň na moment zastaví a bude dělat to, co po něm budu chtít. Kupovala jsem čas Belialovi a Beleth. Kousek od mé maličkosti poskakoval ten mladík a snažil se taky upoutat pozornost, což bylo celkem fajn, protože to útočícím dalo prostor s tímhle trolem zatočit. Byla to poměrně jednoduchá práce, ale vyžádalo si to čas a spolupráci a té jsem já neměla úplně na rozdávání. Podívala jsem se na všechny kolem. Belial už děkoval, za skvěle zvládnutou práci. Ale já si všimla. Jeho pohled rozhodně nebyl takový, jaký se snažil prezentovat poslední roky. Ne. Působil drsně, zle, nevyrovnaně. Zajímavé. Nekomentovala jsem to, pokud měl problém mohl mi to říct kdykoli, ale já se nehodlala šťourat v jeho problémech.
Belial už rozdával rozkazy ohledně toho, co dělat s tělem nebo spíše hlavou. "No u toho mne nebude potřeba, nechci se umazat. Kdyby chtěl jít někdo se mnou hledat něco kde se umyje, je vítán," informovala jsem společenství a pak se rozešla do lesa kousek dál od skupinky. Nechtěla jsem se jim tam motat, chtěla jsem dojít k jezírku v údolí a umýt se od bahna a potu.

//údolí

//omluva pokud někoho přeskakuju, ale dneska mám tak nějak poslední den klidu, kdy vím, že můžu napsat, takže raději to sem postnu ať pak v týdnu nezdržuju

Koukala jsem na tu věc a nebyla si úplně jistá, co s tím budu dělat. Naštěstí kromě toho mladého ucha jsem viděla i svou dceru a Beliala, kteří už problém řešili. Evidentně rodinná záležitost. Za mladým dorostencem přiťakapl Wylan, což mě nepřekvapovoalo, protože ten se vždycky tahal s nějakým vlkem. Ale že by byl až na takhle mrňavý? No proti gustu, jak je to nad zákonem... Vyslala jsem jenom k Wylanovi ne úplně souhlasný pohled. Jak jsem mohla tušit, že Jessie není jeho nový milenec, ale něco jako potomek?
Příšera měla obličej nateklý, jako by ji poštípaly včely. V hlavě mi rezonovala Belialova myšlenka. "Teď dávejte bacha, ať se mu nedostanete před tlapu," houkla jsem na mladého a na Wylana. Místo, abych zaujala bojový postoj, jsem si sedla prostě na zem a odkašlala si. Má přítomnost zřejmě tohohle hlomotluka moc nezajímala, protžoe jsem byla moc malá a bezvýznamná pro jeho obrovitost. Ale já měla v záloze pár kousků, které jsem hodlala teď vytáhnout. "Oh můj drahý, oh můj milý, postuj v tuto temnou chvíli. Postuj chvilku se mnou teď, dokud patří nám tenhle svět," zpustila jsem svou píseň, která donutila postavu zastavit a zaměřit se na mě.

Troll 1/3

Ten zvuk se mi nelíbil a i když se Sionn rozhodl na něj nereagovat a totálně mne odignoroval, tak já rozhodně nebyla ten typ, co s tím nebude nic dělat. Alfa, pff. "Měl bys s tím něco udělat...." povzdechla jsem si, ale sama jsem se už zvedala a vydala se na cestu za tou podivnou věcí, která tu dělala takovej bordel. Ostatní smečkovníky to evidentně nechávalo v klidu, což mě vůbec nepřekvapilo, tenhle les byl všem dobrý jen dokud potřebovali, ale když ho měli chránit tak to ani náhodou. Kráčela jsem kolem děcek, který si hrály na severu a jen jsem na ně štěkla. "Hej, kluku, pojď mi pomoct," štěkla jsem na ně autoritativně, aniž bych se představila. Už jen z mého postoje muselo být cítit, že jsem naštvaná a nehodlám se o tom s nikým bavit. Na druhou stranu i naštvaná příšera jako já, potřebovala pomoc a krýt záda, takže jsem se jednodušše musela spolehnout na tohle štěně, když ostatní se rozhodli ignorovat.
Udělala jsem otočku a zamířila k okraji lesa, kde jsem slyšela ten lomoz a hluk. Přímo předemnou stálo podivné zvíře. Nebo spíše karikatura zvířete. Bylo to obrovské, stálo to na zadních, hlavu to mělo vlčí a v ruce obrovský kyj. To není dobrý. "Zdravím, co tu hledáte?" zeptala jsem se neodolatelně.

Sionn vypadal jako dobrá a zábavná společnost. "Dostal jsi ho na starost, tak to je hezký dědictví ne, že ne," pronesla jsem se závisti v hlase. Zdědit celý les muselo být fajn, rozhodně víc fajn, než zdědit celý jednk nic, jako já. Mírně se napnul. Jako pavučina do které se chytla moucha. Viděla jsem vlnu nevole, která mu projela obličejem. "Ale no tak, myslim to dobře. Les by potřeboval, aby v něm byl Alfa pár. Ne, že bych strýčkovi něco vyčítala, ale chybí tu tlapka vlčice,"ŕekla jsem se zájmem. Byla to pravda, za což jsem se nemusela nijak omlouvat. Sionn se ještě zmínil, že jeho vyhlednuta slečna to tu nezvládla. "Hm chtělo by to začít hledat, jsi mlady, hezký, slušně inteligentní a dokážeš se rozhodovat. K tomu připočti, že jsi místní dědic a to by bylo, aby se na to nějaká vlčice nechytla," pronesla jsem s úsměvem. Myslela jsem to dobře, nebyl v tom žádný jiný záměr. Možná trochu lítost, že on tu takhle pustnul.
Ohledně Juniper a jejího partnera jsem mnoho říct nemohla. "Kdo ví, třeba překvapí, " zhodnotila jsem ty dva. Netušila jsem, jak na tom ve smečce budou. Ona byla puťka pod pantoflem, problém by mohl být spíš on.
Les se najednou otřásl. Pohlédla jsem na Sionna, jestli to hodlá řešit nebo ne.

Sionn mě možná i viděl rád. Kdo ví jak moc to bylo způsobeno tím, že jsem byla rodina nebo tím že jsem mu nezpůsobila žádné problémy....zatím žádné problémy. Pohodila jem ocasy a odtahla se po objetí, které bylo mým pozdravem. Byla jsem prostě kontaktní, co ba to říct. "Nechávám to naněm, ale volnou výchovou bych to nenazvala. Nesmí z lesa na vlastní pěst, ale věřím, že iv lese je podnětu více než dost," odvětila jsem a lehla si na zem. Příjemné tu bylo, že byťles trochu páchl zatuchlinou byl tu chládek i v létě. Pro moji tmavou srst skvělé prostředí.
Usmála jsem se, když se začal čertit. Trochu mě zaskočilo přirovnání k tetě. Bála jsem se jí a tak jsem netušila, jestli se mi to jeví jako urážka nebk kompliment. Vzala jsem to nakonec jako to druhé. "Tak to bacha, aby ti zadek nepřirostl k lesu, když jsi tak moc usazený," zazubila jsem se na něj. Nehodlala jsem rýpat, ale přece si nenechám ujít příležitost. "Neříkej mi, že bys nechtěl mít nějakou partnerku.... hmm? Měl jsi ty vůbec už někoho? " začala jsem zvědavě dorážet a zjišťovat informace, jelikož tu bylo pramálo vlčic o drby tu byla nouze a to mne ubíjelo.
"Ano, Merle a Juniper, ji znám on nevím, co si myslet. Chybí mumko ale zdá se slibný, řekla jsem jim, že vás mají najít. Chtějí do smečky, ale zatím tu jsou zkušebně, " vysvětlila jsem, že nikdo nejednal za heho zády Alfy. Pokud bude chtít ona vyhodit, může.

Jeden v tomhle starém zaprděném lese neměl ani chvilku klidu. Než jsem se stihla projít po okolních mýtinkách, objevil se po mém boku Sionn, stejně tak překvapen jako já že vidím jeho. Vypadal, jako by viděl ducha, ale hned se z toho oklepal a přivítal mne celkem milým oslovením. Odvětila jsem mu zamrskáním svých ocasů kolem, až to mírně zvedlo vítr. "Bratránku," usmála jsem se na něj a v přátelském gestu mu nabídla krční objetí, pokud o něj stál. Nehodlala jsem mu lést do jeho osobního prostoru. "Kdo ví kde jsou, teď jsou problém nejspíše vlastního otce," odpověděla jsem mu se smíchem. Neměla jsem o děti upřímně starost, byl tu Belial, byla tu smečka a to oboje bylo stokrát lépe připraveno na moje potomky než já.
Sionn vypadal nějak rozespale, nebo možná jenom po zimě se potřeboval protáhnout. Bylo mi ho trochu líto, jak je tu furt sám. "A jak se máš ty? Kdy můžeme očekávat malá Sionnátka?" zeptala jsem se s familierností, kterou jsem používala jen u několika málo vybraných vlků.

Kdybych uměla číst myšlenky, bylo by to pro ostatní mnohem více nesnesitelné. Teď jsem aspoň s jistotou nemohla vyčíst ze zmatenosti vlků, proč ta nastálá změna. Mohla jsem jen odhadovat a já nerada usuzovala bez sto procentní jistoty. Juniper i Merle se tedy stali jen zmatený párem v novém prostředí, nic víc a nic míň. Provedla jsem je kolem a ukázala snad vše důležité. Dotazy neměli. "Les je starý, možná jeden z nejstarších tady a tak vyžaduje občasnou údržbu, pokud budete nakonec do smečky přijati je očekávání, že se zapojíte i do uklidu," dodala jsem. Jednou za čas se musely uklidit spadane větve a stromy, vyčistit tůně a vycházet staré kožešiny. "Bordel,
co si uděláte, si taky uklidíte," dodala jsem jako správná hospodyně. Možná v tom bylo i něco víc, ale spíše ne.
"Nechám vás tedy prohlížet, kdyby cokoli volejte," dodala jsem a na rozloučenou zašvihala všemi ocasy. Pak jsem vyskočila a kmen stromu, ležící na zemi a obalený v mechu a kdo ví čem. Zamířila jsem do lesa, bez určitého cíle.