Příspěvky uživatele

Tomáš furt mlel pantem o tom, jak jí rozumí, ale jeho slova to zároveň naprosto vyvracela, tak mu prostě přestala věnovat pozornost a místo toho valila očka na ségru, kteréžto zase působila dost bídně. "Propáníčka, najednou vypadáš o dost hůř? Je ti špatně?" Začala se starat, naprosto ignorujíc fakt, že by to mohlo být z dárku, který sestře vnutila. "No dovol? Co si to o mě myslíš? Přece poznám hříbek ne?" Ve skutečnosti to nebylo tak jisté, jak si samotná vlčice myslela, ale tentokrát jim do karet hrálo štěstí a nikomu žádný břichabol nehrozil.
"Jo pominula jsem se hrůzou a teď jsem zase pominutá štěstím," sdělila Žandě melodramaticky a vyklusala kousek cesty, co mezi nimi v té chvilce vznikl, aby sestřičku podepřela z boku. "Ne v úkrytu jsem nebyla. Kdybych tam byla a viděla tam losa, určitě bych pak nehledala houby," sdělovala jí u toho brebentivě a očka jí zářila. "Ráda se tam podívám a pomůžu ti chrupat! Taky sem už dlouho na nohou víš? Umřít se mi sice nepovedlo, ale i tak jsem unavená." Dušovala se, ale její řeč těla spíš naznačovala, že je zralá na hodinu či dvě na skákacím hradě. Ale stejně jako děcka i ona měla ve zvyku vybít si baterky ze vteřiny na vteřinu.

>>> úkryt

pohraj si s listím

Byl podzim. Ne tak úplně lásky čas. Ani tepla čas. Ale pořád se s tím muselo nějak žít a pokud možno si to užívat. Rosie takové věci vlastně celkem umí. Hledat si hezké ve věcech, kde je nikdo jiný moc nevidí. A nacházela je i na podzimu. Milovala ty jasné barvy listí, které se s ním pojily. Měla ráda ovoce, které v téhle době dozrává. Třeba jablka a šípky! Ty jsou prý navíc zdravý prospěšné! Sice nemá tušení jak, ale i tak si do zobáčku občas dá. Dokonce jí nevadí ani mlha, protože je přeci fun se v ní ztrácet a popřípadě bafat na nic netušící cizince. Jednou za to dostala celkem přes čenich, ale fuj ble. Pryč s tím negativismem! A teď ji třeba zaujala hromádka listí opodál. Na zemi už tak pěkné nebylo, když na něm pracovala příroda. Tlelo, ztrácelo barvy a stávala se z něj hnědá břečka navlhlá od mlhy. Ale jak by ji to mohlo odradit že? Zvlášťkdyž pocítila takovou nutkavou potřebu se v něm vyválet! A tak se s tím necrcala a dala se do pohybu. No a co, že v té hromádce může být ostrý klacek nebo tak něco - prostě se rozběhla a hodila do toho šipku šipkovatou a ještě vesele vykvikla. No. Hned byla zmáčená jak zmoklá slepice, protože mlha a rosa dělá s popadaným listí své, ale zábavu to nijak nekazilo. Možná snad naopak. Byla bžunda jak se jí to rozmatlalo po kožichu a bez většího váhání začala v tom čemsi poskakovat jako čamrda. Ano, měla štěstí a na žádný klacek se nenapíchla. Možná spíše bohužel, než-li bohudík. A tak mohla navíc začít to listí rozhazovat tlapkami i tlamou do všech stran a pak ho pro změnu zase lapat a zašlapávat. vlk by si pomyslel že jsou jí tak dva měsíce. Rozhodně ne více. Ale co se dá dělat. Někoho se jeho vnitřní vlče prostě drží pevněji, než jiných.

"Jo! Přesně tak!" Houkla na toho divnýho pobudu, když Žužlík vznesl onu námitku, nicméně pak stáhla uši k hlavě a upřela na zvířátko pohled zpráskaného psa. "Promiň Žužlooooo," zaúpěla a už to vypadalo, že zase začne natahoval. Naštěstí se Žanda pohnula, což naprosto přerušilo vachrlatý proud jejích provinilých myšlenek.
Dokonce uši zas našpicovala, jak ze sestry vyšel nějaký zvuk a pak kolem ní začala znovu skákat. Tentokrát nadšením, ale jen u toho křik němě gestikulovala tlamou. Kupodivu udržela v hlavě, že nemá křičet a nejradši by se teď do něčeho nadšením zakousla. Naštěstí už neměla v dosahu Sineádin obličej. Když však padla ta otázka už své hlasivky dál ovládat nezvládla.
"Tys byla mrtvá! Úplně mrtvácká! Hrozně sme se o tebe báli!" Dala se do láteření a hledala u nemývala pohledem podporu. "Jaký to bylo bejt mrtvá?" Dodala pak záhy. Když problém odezněl, očividně na smutek a pláč hodně rychle zapomněla. "Vypadáš hrozně! A hrozně hladově!" konstatovala po chvilce zkoumání a pak se rozběhla pryč do lesa. Jako velká voda. Dala všem příromných chvíli čas se zorientovat, než se přiřítila stejným způsobem i zpátky s tlamou plnou oblemcaných hub. "Nha! Mhuziš jiht!" Vlepila juch pár sestře přímo do tlamy. Po jedné mimochodem stále lezl slimák. "Chceš taky?" Obrátila se i na Tomáše a dřív než mohl odpovědět mu na znamení smíru vrazila do huby další volnou houbu. "Je to jakože celkem dobrý. Takový žvejkavý, ale žít se na tom dá," hodnotila, zatímco sama žvejkala vlastní (snad) hřib a další přitom tlapkou přisouvala k Žužlovi, aby mu to nebylo líto. Pak se ale zarazila. "Ty voe... Kde máte toho losa?" Přece tu nebudou žrát houby, když je maso ne?!

"Sem její SÉGRA!" Zavřeštěla na podivnovlka, který očividně ani moc rozumu nepobral, když se k tomu sám nedopídil. Přičapla si ochranitelsky packou k hrudníčku i podobně jančícího Žužlu. Na toho se obrátila s o dost něžnějším tónem. "To bude v pohodě, ségra je silná holka, určitě se z toho dostane." Div že u toho na psíka nešišlala. A pak obrátila svůj pohled zpátky na cizáka. Rázem zase metala očima (pomyslné) blesky. "Neřikej mi ať se uklidnim!" To ho doma neučili, že tohle je to poslední co by měl rozrušené ženské říkat?! Zákonitě to způsobí pravý opak.
"Moje ségra je tu skoro mrtvá a on mi řiká ať se uklidním," brebentila zjančeně a poskakovala kolem Žandy podobně bezmocně jako její zvířecí kámoš. "Nemám žádnou pitomou magii vody," prskla. "Ani nevim kde je tu nějakej potok. Tůňka. Jezírko. Cokoliv," zaúpěla posléze prakticky plačtivě a pak prostě začala sestře zběsile olizovat obličej. "Séééégraaa! Neocházeeeeej! Však sem tě sotva našlaaa," fňukala u toho melodramaticky.

>>>SG

A běžela a běžela a běžela. Dusot za jejím zadkem naštěstí utichl, ale příliš jí hučela krev a vítr v uších, aby si toho uráčila všimnout. Nicméně si všimla něčeho úplně jiného. "Ségraaaa!" Zvolala i přes únavu nadšeně, když zahlédla ten typicky zabarvený kožich. A také se vrhla hned jeho směrem, jako magnetka za magnetkou. Jenže ejhle, něco bylo špatně!
"Ségra?" Zopakovala o dost méně energicky a vesele, když se u skupinky vlků zastavila a ušiska jí u toho vibrovala rozčilením. Vypadala jako mrtvola, jen nějaký hromy blesky jí poskakovaly po kožichu. "Hej?" Hekla nejdřív na ni. "Hej?" Vrhla zmatený a poněkud panikařící pohled na vlče. "HEJ?" Tentokrát na hnědobílého vlka. "CO STE JÍ PROVEDLI VY NEŘÁDI?" Zapištěla bojovně a i přes svůj z honičky poněkud neutěšený stav se pokusila sestru zakrýt vlastním tělem a pouštět na okolí hrůzu. Působila spíš jako vzteklý křeček, ale to bylo jedno. Její ségra byla v bezvědomí! "Rozcupuju vás na cimprcampr!" Zahrozila srdnatě.

Ten lov se jim nějak zvrtl. Během chvíle tu z toho byla masa naštvaného losího problému a každý vlk se hnal úplně jinam něž ten další. Navíc by Růžena odpřísáhla komukoliv, kdo by se zeptal, že se jí ségra normálně rozplynula před ksichtem! "Heeej?! To chci umět takyyyyy!" Zavřeštěla, ale bylo jí to úplně k ničemu.
Velký losí býk jí zafuněl přímo za ocasem a ona přidala do kroku. "AAAAAAAaaaaaaa!" Asi by měla šetřit dechem, ale takhle to byla přece větší bžunda. Když jí to zvíře málem duplo na záda a tak tak tomu uskočila, zcela nesmyslně se tomu zahihňala jak pakoš. "A nedostaneš mě, nedostaneš!" Snad by i přes rameno vyplázla jazyk, kdyby se na ní nehnala další potvora velká jak kráva. To už i blázen jejích rozměrů usoudil, že jde do tuhého. "Sbohem a šátečeeeek!" Zapěla a kličkujíc jak zajíc se vrhla k okraji planiny zpátky k lesu, odkud ji sem Žaneta s ponravama dotáhli. Snad.

>>> ageron

"No to sme, ale ušatí retardi jsou ještě lepší," zapěla očividně zaujatá tou myšlenkou. Asi tak na půl vteřiny. Pak ji zas zajímala Crowleyho mrzutost. Ale neztrápila. I s protivkami měla zkušenosti a rozhodně jí nemohli zkazit den. Něco jí říkalo, že až se přes ni přenese a stráví trochu času spolu (což plánovala převést do reality) tak s ním bude o to větší bžunda! Nahlas to však sdělit nestihla, protože se začala dusit smíchy nad počínáním své ségry. "Tos moc neuhlídala," konstatovala poťouchle věc zcela očividnou. "Očividně ne, ale stejně ti svěřuji svůj život do tlap. Tak oddaná duše já jsem," uculila se a nakrčila nosík. "Takže pitomý daňky?" Mamut zněl rozhodně líp, ale co se dalo dělat. Je to ostatně vyhynulý druh. Chjo. Naštěstí i dančina se dá žrát.
Nakonec se ukázalo, že cílovým druhem je los, což nebylo zas tak zlé a Rosie celá natěšená přeskakovala z tlapy na tlapu. Nejraději by se na ně vrhla hned, ale prý se čekalo na pokyn nebo tak něco a tak přebytečnou energii zatím vybíjela jinak. Ošíváním a odkýváváním všeho, co jí k ouškům dolehlo. "Jasný, jasný..." těžko říct jestlidoo pravdy vnímala, protože se neohradila ani proti komolenině svého jména. Ale jen co se Žanda dala do pohybu, vyrazila za ní jako střela. "Neni to jedno? Třeba tohohle! Nebo támhletoho!" chvíli to vypadalo, že by se nejraději rozpůlila a běžela každou půlkou těla jinam, bylo to však fyzicky nemožné a tak se pustila tam, kam běžela ségra. Jsou zvyky které nerezaví, že?
Když to začalo být nebezpečné nevzala nožky na ramena, ale spíš se vesele zasmála, rafla protivné zvíře do kotníku, aby natáhla pozornost na sebe a s ním za patami se rozběhla pryč od lovné skupinky. Výskající jako malé děcko, což se asi postupně změnilo ve volání o pomoc, když jí později začal docházet dech.

Rosie vskutku moc nepobírala, jak se to stane, že má vlk veverčí ušiska, ale najednou chtěla zaječí a očividně měla sestřinu podporu. "Budem dvojka retardů," zhodnotila vesele. Ne že by k tomu zrovna potřebovaly zajíco-veverčí uši. Celkem dobře to zvládaly i bez nich. Rosie rozhodně.
"Je super-cool," přitakala na Crowleyho adresu. Sice se choval jako pěkný suchar, ale coolovitost se té masce odepřít nedala. Naklonila hlavu na bok jako štěně, když nechal zaznít tu malou výhružku. "Nemůžu ztratit cit, co by mi nic nezbylo!" Zaúpěla na oko zhrozeně, ale hned se zahihňala nad tím, že vlček vlastně tak trochu zarýmoval a stočila svůj nadšený pohled zpět na sestru. "Takovej je pořád?" Ani moc nečekala, až se klučina vzdálí a začala se namotivovaně rozhlížet. "Tak veď. A hlídej mě," instruovala ségru s rozpustilým úsměvem. Pořád měla trochu problém uvěřit tomu, že se tohle děje. Že je tady opravdu s ní! A jdou lovit!
"Nebuď tak sentimentální a směřuj dopředu," zatrylkovala jim zvesela do kroku. Z lesa do planin. To znělo jako celkem dobrodrůžo! "Co budem lovit? Mamuty?"

>>> Galvatar

Vlčice se rozchechtala jak hyena, protože to co ségra řekla byla pěkná kravina. "Mě nikdo líp slyšet nepotřebuje, však řvu jak kráva." Asi na tom něco bylo. Hlas měla opravdu pronikavý a teď navíc schválně přidala na volume. "No dobře, až mi řekneš jak na to, pořídím si zaječí ušiska," prohlásila hned odhodlaně, protože to nešlo, aby se ona neřídila nejnovějšími módními trendy.
"Já nevim. Prostě sem zakopla někde támhle nahoře," zaplácala tlapou naslepo na úplně druhou stranu než hory stály. "A bum bác, kutululu. Sem tady. Tadá," Pak se jí to ale rozleželo v (stále ještě zamotané) hlavě. "Joo ty asi nemyslíš jakože tady... ale TADY, co?" Snad by to hned i začala rozebírat, ale to se ozvala ta protivka šedivá, a protože zněla celkem autoritativně, jala se naň ze své pozice zašilhat. A když se Sin rozhodla, že dojde na formality, rychle vyskočila na nohy, otřepala si pacinou prach z náprsenky a rádoby důstojně se vyprsila. Moc dlouho jí to ale nevydrželo. "COŽE?" Vykvikla s kadencí a přeskočením hlásku o tři tóniny. "Ty máš syna?" Jakoby by chudák Crowley nestál přímo před nimi, záhy naň ale otočila svůj zkoumavý pohled. Nějaká podobnost tam asi byla? "To je po tobě tak ošklivej, že si musí schovávat obličej?" Rýpla si hravě, jako by neslyšela jakou funkci vlček v tomhle lese zastává, ale dobrácky se na něj zazubila. "To je super. Já sem tetka! Ale co taková tetka dělá? Budem... budem si spolu hrát?" Celkově to vypadalo, jako by jí informace do hlavy dotékaly s jistým zpožděním. "Počkat počkat, jak jakože žvanec počká? Žvanec nikdy nepočká! Měli bychom něco zabít!" Prohlásila, očima chvíli spočinula na Žužíkovi. A pak si vzpomněla že je to kámoš, ne žrádlo a skokem se otočila o stoosmdesát stupňů. "Kde tu lovíte? Sem vynikající stopař," prohlásila sebevědomě, ale pak jí uši trochu klesly zpět na hlavu. "Když teda neztratim nit. Dost často ztrácim niť." Posteskla si. Asi si už všimli.

1/10, Feline

Capkala si to nazdařbůh světem, jak měla posledních pár let ve zvyku. A život jí do cesty tentokrát přivál hezké jezero a také malou šedou vlčici. Odrůstající vlče dá se říct. A ona se hned rozzářila jako sluníčko. "Ahoooj," zapěla jí na pozdrav a hned si to energicky hnala jejím směrem. Nikdy nepromarnila příležitost si s někým pokecat. "Kdo si? Co děláš? Jak se máš?" Začala svou obvyklou smršť otázek a rovnou přikvačila s vlastními odpověďmi. "Já sem Rosie. Zrovna se procházím. Jen tak bez cíle, což umí bejt celkem nuda, ale občas potkám někoho fajnovýho! A teď se mám skvěle, protože dneska sem potkala tebe! Máš super ušiska! A špičku ocásku!" Rozbrebentila se, ale pak konečně sklapla, aby se také dozvěděla co má ta maličká na srdíčku. Rozhovor je přece pro dva.

"Já bych se,... jakože nejraděj... nekutálela vůbec nikam," oponovala šedivákovi, a když se jí na něj konečně podařilo pořádně zaostřit celkem slušně ho napodobila s tím pištivým vřeštěním. Jak jen se ho lekla! "Proč ti lezou kosti z ksichtu?" To bylo sakra děsivý. Cool. Ale víc děsivý? Nebo víc cool? Nemohla se rozhodnout a ani na to rozhodování nedostala dost času.
"Jojo. Rosie. To sem já," odkývala tomu dalšímu obličeji, co se jí nacpal do zorného pole a hned se začala i rozčilovat. "No to teda ne! Růženu si vyprošuju!" Taková hnusná zkomolenina jejího krásného jména, to si mohlo dovolit jen pár jedinců a tahlecta mezi ně rozhodně...patřila! Fakt to byla ségra! Očičkama se jí prohnalo ono prozření a rozzářily se jak tisíc sluncí. "Žanetooo! Proč máš uši chlupatý jak veverka?" Začala se hnedka gebit jak pošuk. "To je tak debilní!" Oznámila jí se smíchem, zatímco spolu na zemi válely sudy. Jako by toho točení nebylo dost. Nějak to ale zatím zvládala bez zvracení a když se pro změnu ocitla nahoře, blízla jí čenich. "Určitě hrozně! Po mně se stejská jenom hrozně. Ale určitě ne tak hrozně jako mně po tobě," obvinila ji s oháňkou rozmávanou do všech světových stran.

>>>Ragar

Kotrmelec jedna. Kotrmelec dva. Kotrmelec tři. Nutno dodat že je počítala vážně poctivě a než se dokutálela k trojici vlků, měla jich už přes dvacet a hlava se jí točila jak satelity na orbitě země. Rozplácla se mezi nimi jak žaba a hekla.
"Ahoooj," vydrala ze sebe i tak a možná to trochu znělo, jakože se každou chvíli pozvrací. Nakonec to ale polkla. Zato oči jí šly šejdrem dvojnásob a ona se jen marně snažila zjistit kolik vlků že to kolem ní stojí. Chvílemi by tipnula že aspoň deset a jindy jí jejich tváře splývaly v jednu. "Tyjo nechcete se uklidnit a přestat se hejbat?" Postěžovala si roztržitě a raději držela očka do široka otevřená, protože ve chvílích kdy mrkala se jí dělalo ještě víc mdlo.
Už se to ale lepšilo a ona doznala, že je ve společnosti tří mušketýrů a jeden ten ksicht jí byl celkem povědomej. "Hele! Ty vypadáš úplně jako moje ségra," pravila směrem k Sinéad. Nebo tedy přibližně tím směrem, neb zmatené rovnovážné centrum s ní pořád dělalo divy. "Ale fakt jakože úplně," zamumlala zmateně, protože tak i celkem voněla, pokud jí paměť dobře sloužila. Na což se teda nedalo úplně spoléhat.

>>> Ze světa

Život je rozhodně fajnovej. Ale je to troch nuda, když je jeden sám a všichni ji furt nechávaj za zády! Představe si to, že její poslední kámoši ji normálně nechali spát a zdejchli se! Teda, nebyli to jen ti poslední, jen ji momentálně nejvíc boleli na srdíčku, protože to bylo čerstvé.
A ona teď sama někde v horách! Brrr, teď jí ofouklo tak, že se celá otřásla. A nikde nikdo k přitulení na zahřátí. A přitom jí přišlo, že si skvěle rozumějí. Všichni se tak moc smáli! Nebo se smála jen ona? Nějak si to nedokázala přesně vybavit. A stejně nad tím moc dlouho ani neuvažovala. Zase se blížila noc a ona ji rozhodně nechtěla trávit samotná na takhle ohyzdném místě.
A kde bude líp? No rozhodně někde dole! Směr byl tedy jasný. Dolů. Dolů. A zase dolů. Ani krok doprava, ani krok doleva. Prostě přímo vpřed! Už dokonce viděla ten les pod sebou a těšila se do závětří stromů. A bum. Tlapka jí podklouzla na uvolněném kameni. Jak typické.

>>> Ageron