Příspěvky uživatele

"No to sme, ale ušatí retardi jsou ještě lepší," zapěla očividně zaujatá tou myšlenkou. Asi tak na půl vteřiny. Pak ji zas zajímala Crowleyho mrzutost. Ale neztrápila. I s protivkami měla zkušenosti a rozhodně jí nemohli zkazit den. Něco jí říkalo, že až se přes ni přenese a stráví trochu času spolu (což plánovala převést do reality) tak s ním bude o to větší bžunda! Nahlas to však sdělit nestihla, protože se začala dusit smíchy nad počínáním své ségry. "Tos moc neuhlídala," konstatovala poťouchle věc zcela očividnou. "Očividně ne, ale stejně ti svěřuji svůj život do tlap. Tak oddaná duše já jsem," uculila se a nakrčila nosík. "Takže pitomý daňky?" Mamut zněl rozhodně líp, ale co se dalo dělat. Je to ostatně vyhynulý druh. Chjo. Naštěstí i dančina se dá žrát.
Nakonec se ukázalo, že cílovým druhem je los, což nebylo zas tak zlé a Rosie celá natěšená přeskakovala z tlapy na tlapu. Nejraději by se na ně vrhla hned, ale prý se čekalo na pokyn nebo tak něco a tak přebytečnou energii zatím vybíjela jinak. Ošíváním a odkýváváním všeho, co jí k ouškům dolehlo. "Jasný, jasný..." těžko říct jestlidoo pravdy vnímala, protože se neohradila ani proti komolenině svého jména. Ale jen co se Žanda dala do pohybu, vyrazila za ní jako střela. "Neni to jedno? Třeba tohohle! Nebo támhletoho!" chvíli to vypadalo, že by se nejraději rozpůlila a běžela každou půlkou těla jinam, bylo to však fyzicky nemožné a tak se pustila tam, kam běžela ségra. Jsou zvyky které nerezaví, že?
Když to začalo být nebezpečné nevzala nožky na ramena, ale spíš se vesele zasmála, rafla protivné zvíře do kotníku, aby natáhla pozornost na sebe a s ním za patami se rozběhla pryč od lovné skupinky. Výskající jako malé děcko, což se asi postupně změnilo ve volání o pomoc, když jí později začal docházet dech.

Rosie vskutku moc nepobírala, jak se to stane, že má vlk veverčí ušiska, ale najednou chtěla zaječí a očividně měla sestřinu podporu. "Budem dvojka retardů," zhodnotila vesele. Ne že by k tomu zrovna potřebovaly zajíco-veverčí uši. Celkem dobře to zvládaly i bez nich. Rosie rozhodně.
"Je super-cool," přitakala na Crowleyho adresu. Sice se choval jako pěkný suchar, ale coolovitost se té masce odepřít nedala. Naklonila hlavu na bok jako štěně, když nechal zaznít tu malou výhružku. "Nemůžu ztratit cit, co by mi nic nezbylo!" Zaúpěla na oko zhrozeně, ale hned se zahihňala nad tím, že vlček vlastně tak trochu zarýmoval a stočila svůj nadšený pohled zpět na sestru. "Takovej je pořád?" Ani moc nečekala, až se klučina vzdálí a začala se namotivovaně rozhlížet. "Tak veď. A hlídej mě," instruovala ségru s rozpustilým úsměvem. Pořád měla trochu problém uvěřit tomu, že se tohle děje. Že je tady opravdu s ní! A jdou lovit!
"Nebuď tak sentimentální a směřuj dopředu," zatrylkovala jim zvesela do kroku. Z lesa do planin. To znělo jako celkem dobrodrůžo! "Co budem lovit? Mamuty?"

>>> Galvatar

Vlčice se rozchechtala jak hyena, protože to co ségra řekla byla pěkná kravina. "Mě nikdo líp slyšet nepotřebuje, však řvu jak kráva." Asi na tom něco bylo. Hlas měla opravdu pronikavý a teď navíc schválně přidala na volume. "No dobře, až mi řekneš jak na to, pořídím si zaječí ušiska," prohlásila hned odhodlaně, protože to nešlo, aby se ona neřídila nejnovějšími módními trendy.
"Já nevim. Prostě sem zakopla někde támhle nahoře," zaplácala tlapou naslepo na úplně druhou stranu než hory stály. "A bum bác, kutululu. Sem tady. Tadá," Pak se jí to ale rozleželo v (stále ještě zamotané) hlavě. "Joo ty asi nemyslíš jakože tady... ale TADY, co?" Snad by to hned i začala rozebírat, ale to se ozvala ta protivka šedivá, a protože zněla celkem autoritativně, jala se naň ze své pozice zašilhat. A když se Sin rozhodla, že dojde na formality, rychle vyskočila na nohy, otřepala si pacinou prach z náprsenky a rádoby důstojně se vyprsila. Moc dlouho jí to ale nevydrželo. "COŽE?" Vykvikla s kadencí a přeskočením hlásku o tři tóniny. "Ty máš syna?" Jakoby by chudák Crowley nestál přímo před nimi, záhy naň ale otočila svůj zkoumavý pohled. Nějaká podobnost tam asi byla? "To je po tobě tak ošklivej, že si musí schovávat obličej?" Rýpla si hravě, jako by neslyšela jakou funkci vlček v tomhle lese zastává, ale dobrácky se na něj zazubila. "To je super. Já sem tetka! Ale co taková tetka dělá? Budem... budem si spolu hrát?" Celkově to vypadalo, jako by jí informace do hlavy dotékaly s jistým zpožděním. "Počkat počkat, jak jakože žvanec počká? Žvanec nikdy nepočká! Měli bychom něco zabít!" Prohlásila, očima chvíli spočinula na Žužíkovi. A pak si vzpomněla že je to kámoš, ne žrádlo a skokem se otočila o stoosmdesát stupňů. "Kde tu lovíte? Sem vynikající stopař," prohlásila sebevědomě, ale pak jí uši trochu klesly zpět na hlavu. "Když teda neztratim nit. Dost často ztrácim niť." Posteskla si. Asi si už všimli.

1/10, Feline

Capkala si to nazdařbůh světem, jak měla posledních pár let ve zvyku. A život jí do cesty tentokrát přivál hezké jezero a také malou šedou vlčici. Odrůstající vlče dá se říct. A ona se hned rozzářila jako sluníčko. "Ahoooj," zapěla jí na pozdrav a hned si to energicky hnala jejím směrem. Nikdy nepromarnila příležitost si s někým pokecat. "Kdo si? Co děláš? Jak se máš?" Začala svou obvyklou smršť otázek a rovnou přikvačila s vlastními odpověďmi. "Já sem Rosie. Zrovna se procházím. Jen tak bez cíle, což umí bejt celkem nuda, ale občas potkám někoho fajnovýho! A teď se mám skvěle, protože dneska sem potkala tebe! Máš super ušiska! A špičku ocásku!" Rozbrebentila se, ale pak konečně sklapla, aby se také dozvěděla co má ta maličká na srdíčku. Rozhovor je přece pro dva.

"Já bych se,... jakože nejraděj... nekutálela vůbec nikam," oponovala šedivákovi, a když se jí na něj konečně podařilo pořádně zaostřit celkem slušně ho napodobila s tím pištivým vřeštěním. Jak jen se ho lekla! "Proč ti lezou kosti z ksichtu?" To bylo sakra děsivý. Cool. Ale víc děsivý? Nebo víc cool? Nemohla se rozhodnout a ani na to rozhodování nedostala dost času.
"Jojo. Rosie. To sem já," odkývala tomu dalšímu obličeji, co se jí nacpal do zorného pole a hned se začala i rozčilovat. "No to teda ne! Růženu si vyprošuju!" Taková hnusná zkomolenina jejího krásného jména, to si mohlo dovolit jen pár jedinců a tahlecta mezi ně rozhodně...patřila! Fakt to byla ségra! Očičkama se jí prohnalo ono prozření a rozzářily se jak tisíc sluncí. "Žanetooo! Proč máš uši chlupatý jak veverka?" Začala se hnedka gebit jak pošuk. "To je tak debilní!" Oznámila jí se smíchem, zatímco spolu na zemi válely sudy. Jako by toho točení nebylo dost. Nějak to ale zatím zvládala bez zvracení a když se pro změnu ocitla nahoře, blízla jí čenich. "Určitě hrozně! Po mně se stejská jenom hrozně. Ale určitě ne tak hrozně jako mně po tobě," obvinila ji s oháňkou rozmávanou do všech světových stran.

>>>Ragar

Kotrmelec jedna. Kotrmelec dva. Kotrmelec tři. Nutno dodat že je počítala vážně poctivě a než se dokutálela k trojici vlků, měla jich už přes dvacet a hlava se jí točila jak satelity na orbitě země. Rozplácla se mezi nimi jak žaba a hekla.
"Ahoooj," vydrala ze sebe i tak a možná to trochu znělo, jakože se každou chvíli pozvrací. Nakonec to ale polkla. Zato oči jí šly šejdrem dvojnásob a ona se jen marně snažila zjistit kolik vlků že to kolem ní stojí. Chvílemi by tipnula že aspoň deset a jindy jí jejich tváře splývaly v jednu. "Tyjo nechcete se uklidnit a přestat se hejbat?" Postěžovala si roztržitě a raději držela očka do široka otevřená, protože ve chvílích kdy mrkala se jí dělalo ještě víc mdlo.
Už se to ale lepšilo a ona doznala, že je ve společnosti tří mušketýrů a jeden ten ksicht jí byl celkem povědomej. "Hele! Ty vypadáš úplně jako moje ségra," pravila směrem k Sinéad. Nebo tedy přibližně tím směrem, neb zmatené rovnovážné centrum s ní pořád dělalo divy. "Ale fakt jakože úplně," zamumlala zmateně, protože tak i celkem voněla, pokud jí paměť dobře sloužila. Na což se teda nedalo úplně spoléhat.

>>> Ze světa

Život je rozhodně fajnovej. Ale je to troch nuda, když je jeden sám a všichni ji furt nechávaj za zády! Představe si to, že její poslední kámoši ji normálně nechali spát a zdejchli se! Teda, nebyli to jen ti poslední, jen ji momentálně nejvíc boleli na srdíčku, protože to bylo čerstvé.
A ona teď sama někde v horách! Brrr, teď jí ofouklo tak, že se celá otřásla. A nikde nikdo k přitulení na zahřátí. A přitom jí přišlo, že si skvěle rozumějí. Všichni se tak moc smáli! Nebo se smála jen ona? Nějak si to nedokázala přesně vybavit. A stejně nad tím moc dlouho ani neuvažovala. Zase se blížila noc a ona ji rozhodně nechtěla trávit samotná na takhle ohyzdném místě.
A kde bude líp? No rozhodně někde dole! Směr byl tedy jasný. Dolů. Dolů. A zase dolů. Ani krok doprava, ani krok doleva. Prostě přímo vpřed! Už dokonce viděla ten les pod sebou a těšila se do závětří stromů. A bum. Tlapka jí podklouzla na uvolněném kameni. Jak typické.

>>> Ageron

Jméno vlka: Rosie
Pohlaví vlka: Samice
Datum narození vlka: 08.06.2018
Matka/Otec: Ronja / Sallaré (†)
Sourozenci: Sineád, nevlastní - Rayo (†) a Keira (†)
Výchozí magie: Vzduch

Povaha:
Rosie není úplně nejostřejší pastelka v penále, ale nedá se říct, že by ji to kdovíjak trápilo. Ve skutečnosti nad tím nijak zvlášť nepřemýšlí a prostě si užívá života. Je veselá, společenská a nezkazí žádnou legraci. Nebude zrovna ten vůdce, který vymyslí fikaný plán jak někoho napálit, ale rozhodně bude s radostí součástí soukolí, které to zrealizuje. Nicméně se může stát, že ve své horečné roztěkanosti a nesoustředěnosti svůj úkol tak trochu vypustí z hlavy. Kdo ví, třeba ji zrovna na chvilku zaujme ten zajímavě tvarovaný mrak. A od něj se jí myšlenka přesune k motýlovi, co jí přelétl před nosem. A puf. Najednou je někde úplně jinde a ani neví jak!
U dovádění s kamarády je to celkem na pohodu, horší je, když se takhle nechá rozptýlit třeba během lovu nebo při hlídání vlčat. To hned může být problém na střeše. Ne, že by to ale dělala schválně. Prostě jí myšlenky lítaj všude. A když ji něco zrovna nebaví, je to o to horší.
A neni to jen v hlavě. I na venek potřebuje pořád něco dělat. Přešlapovat, poskakovat, vrtět oháňkou. Rozený neposeda s trpělivostí, co by se pod dráp vešla. Nesouvislé brebentění to je také její specialita. Takže hádáte správně. Umí být pořádně otravná. Co jí chybí na trpělivosti má pak přehršel doplněné optimismem, křepčením a dobrosrdečností.
Kdo by v její povaze hledal nějakou hloubku, ve které se utopit, by byl nanejvýš zklamán, protože tahle slečna je povrchní, jako malá puberťačka. Má tendence se zakoukat do každého vlka, který projde kolem a pět ódy na jeho vzhled, bez zájmu o to, co jest skryto pod kožichem. Lhát neumí ani za mák, takže se od ní vždy dočkáte naprosté upřímnosti, což se dá často splést s drzostí. A na nebezpečenství v tomhle moc nehledí, což je celkem sebevražedná kombinace. Přesto je stále mezi živými. Vysmátá, plná energie a dětinštější než kdejaké malé vlče. A také teatrální až na půdu. Jejím hnacím motorem jsou samozřejmě emoce nikoliv rozum. Zvědavý čumák strčí prakticky kamkoliv, by pak mohla informace bezmyšlenkovitě předávat dál.
Není ale úplně neřízená střela, a co se týče nástrah světa není tolik zbrklá jako na sociální úrovni. Neskočí bez rozmyslu z výšky která hrozí zlámáním hnát, ani nevběhne do hořícího lesa (pokud v něm tedy nemá uvězněné přátele). V tomhle ohledu má v krvi zakořeněnou jakous takous rozumnou opatrnost. A sebevědomí které z ní čiší umí ostatní vlky celkem strhnout.
Pokud tedy toužíte po společnosti hyperaktivní vlčí drbny, jste tady na správné adrese. Pokud ne… Radši honem o dům dál. Pro ty, co to s ní vydrží má však přichystané speciální místečko v srdíčku. Na to vemte jed.

Příběh:
Pokud toužíte zvědět příběh jejího zrození, odporoučím vás rovnou na profil Sineád, kterážto jej už jednou odvyprávěla. A kdo by chtěl číst to samé pořád dokola, že? Raději popojedem hned do dne, kdy se prvně nadechla atmosférického vzduchu.
Nebylo to v bezpečí žádné smečky. Kdepak. Její rodiče do toho flákli pěkně stylově v botkách tuláckých. Nebylo to pro ně tedy kdovíjak jednoduché, ale malé slepé vlčičce, která připomínala spíš králičí holátko, než-li lítou zubatou šelmu, to bylo celkem jedno. Dokud měla mlíčko byla spokojená…
Na nedostatek lásky či zájmu si rozhodně nemohla stěžovat. Život byl vlastně neuvěřitelně krásný. Otec s matkou se jí toho snažili předat co nejvíce, aby se o sebe také byla schopná postarat. Vědomosti kvůli své nesoustředěnosti nasávala o něco hůře než sestra, ale doháněla to zvídavostí a hlavně… Školou života. Nejlíp se ostatně cokoliv naučíte, když to jednou zkazíte, že ano? Biflování je pro nuly.

Popravdě si myslela že žije v ráji a nemůže to být už lepší. Ale pak se k nim v lesíku přidala Quine. Mít dvě sestry bylo vážně lepší, než mít jen jednu. A nepřidala se k nim jen ona. Aniž by si toho mladá vlčice všimla, stala se z jejich rodiny vlastně malá smečka. A bylo to moc fajn. Hodně srandy a skopičin.
Jenže všechno dokonalé jednou skončí že? Nejprve si Quine našla partnera, který se do jejich dívčí party moc nehodil. A pak se Sineád rozhodla les opustit. Nebyla to úplně nečekaná rána, ale i tak to Rosie sebralo. Vždyť se od sebe tři roky prakticky nehnuly!
Sestra ji přemlouvala, ať odejde s ní, ale Rosie se tak nějak nedokázala donutit k tomu opustit matku a otce. Bylo to lákavé, úžasné, dobrodružné! Ale nedovedla si představit svět bez rodičů. Bez Sineád samozřejmě také ne, ale… Rodiče byli dva. A ona jedna. To bylo to jediné, co rozhodlo o tom, že ona zůstala, zatímco sestra zmizela ve slunci západu.

Bez ní to bylo… jiné. Ne vyloženě prázdné nebo smutné. Měla tu ostatně zbytek smečky se kterým vyrůstala. I Oni byly prakticky u všech důležitých milníků jejího života, ale… Nebyli její sestra. A Quine dala přednost svému partnerovi a mateřství před dalším dováděním a křepčením ve stylu pomatených slečen.
Pořád se našli dny plné smíchu, ale jak šel čas všímala si Rosie, že ji ten každodenní stereotyp začíná nudit. Ubíjet. A bez sester, které by ji přirozeně doplňovaly a hlídaly, začaly vycházet na světlo její velké nedostatky. Zkazila několik smečkových lovů v řadě, neb ji něco začalo zajímat víc, než čekání na naháněná zvířata. Jedno z Quininých vlčat se málem utopilo, když je hlídala, protože s ním nebyla moc legrace a víc se věnovala těm ostatním. A pomaličku se to kupilo na hromadu, která jí měla dříve nebo později spadnout na hlavu.
I dobrosrdečný otec to přestával zvládat a čas od času jí promlouval do duše, což ve své přirozenosti pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ostatní se jí přestávali ptát na pomoc. Při lovech zůstávala doma, aby jim neplašila zvěř. A tak dále. A tak dále. Vše vyvrcholilo dne, kdy z nudy vybafla na chudáka starého Orrise a ten se lekl tak, že klopýtl a poranil si nohu. Ten den zaznělo hned několikrát, že by mohla dospět a začít se chovat úměrně svému věku. A zodpovědně. Na legraci není nic špatného, dokud to nezačne ohrožovat něčí zdraví.
Tehdy strávila celou noc posedávajíc osaměle na vyhlídce. A přemýšlela. Což nebyl zas tak obvyklí úkaz. Nakonec došla k závěru, že ona se nezmění. I kdyby chtěla, tak neví jak. A zároveň nechtěla. Měla se ráda! Jen bylo na čase si přiznat, že není zrovna vlkem, co se hodí do smečkového dění. Bylo pravdou, že ostatní ohrožovala. Když se kvůli ní neulovilo, měli i ostatní pak několik dní hlad. Nebylo to k nim fér. A ona zároveň nebyla schopná jen sedět na zadku a nic nedělat. Nezapojit se…

Ráno čekala u vchodu do nory až vyjdou rodiče ven. Ne aby na ně vyštěkla bafnutí nebo je zahrnula lavinou slov o tom a tamtom. Kdepak. Přišla jim oznámit, že odchází. Že měla odejít už tehdy se sestřičkou, ale byla hloupá a bála se je opustit. Teď už věděla, že oni ji rozhodně nepotřebují. To ona potřebovala je. Ale s tím už je konec. Opatrnost stranou. Vzhůru za dobrodružstvím.
Samozřejmě byli smutní, ale stejně chápaví jako v případě Sineád. O Rosii se tedy o něco víc báli, ale zastavit ji stejně nemohli. Už se rozhodla. A o hodinu později se loučila i se zbytkem smečky. V některých očích se značila určitá úleva, ale to jí nevadilo. Poslední dobou opravdu napáchala víc škody než užitku.
A teď… Teď najde ségru. Pořádně ji pozlobí, trochu si zadováděj a pak… pak se uvidí. Na nějaké myšlení na budoucnost stejně nemá kapacitu. Ono to hledání samotné se stejně celkem protáhlo. Někdy měla pocit, že je svět fakt zbytečně velkej a Sineád odešla nepotřebně daleko. Ale když zaslechla, že je nedaleko Gallirei, okamžitě jí to dodalo další elán. O té zemi jim ostatně vyprávěl táta. Takže jestli má tu kluzkou potvoru někde hledat, určitě to bude právě tam! Škoda, že ji to nenapadlo dřív.

Vlastnosti:

- Síla: 4/10
- Rychlost: 5/10
- Vytrvalost: 5/10
- Obratnost: 5/10
- Taktika lovu: 1/10

Vzhled:



magické odznaky z loterie + genetická barvírna a nějaké drobné do inventáře

Barva očí dle magie: Ano

5. Charakter Launee