Rosie není úplně nejostřejší pastelka v penále, ale nedá se říct, že by ji to kdovíjak trápilo. Ve skutečnosti nad tím nijak zvlášť nepřemýšlí a prostě si užívá života. Je veselá, společenská a nezkazí žádnou legraci. Nebude zrovna ten vůdce, který vymyslí fikaný plán jak někoho napálit, ale rozhodně bude s radostí součástí soukolí, které to zrealizuje. Nicméně se může stát, že ve své horečné roztěkanosti a nesoustředěnosti svůj úkol tak trochu vypustí z hlavy. Kdo ví, třeba ji zrovna na chvilku zaujme ten zajímavě tvarovaný mrak. A od něj se jí myšlenka přesune k motýlovi, co jí přelétl před nosem. A puf. Najednou je někde úplně jinde a ani neví jak!
U dovádění s kamarády je to celkem na pohodu, horší je, když se takhle nechá rozptýlit třeba během lovu nebo při hlídání vlčat. To hned může být problém na střeše. Ne, že by to ale dělala schválně. Prostě jí myšlenky lítaj všude. A když ji něco zrovna nebaví, je to o to horší.
A neni to jen v hlavě. I na venek potřebuje pořád něco dělat. Přešlapovat, poskakovat, vrtět oháňkou. Rozený neposeda s trpělivostí, co by se pod dráp vešla. Nesouvislé brebentění to je také její specialita. Takže hádáte správně. Umí být pořádně otravná. Co jí chybí na trpělivosti má pak přehršel doplněné optimismem, křepčením a dobrosrdečností.
Kdo by v její povaze hledal nějakou hloubku, ve které se utopit, by byl nanejvýš zklamán, protože tahle slečna je povrchní, jako malá puberťačka. Má tendence se zakoukat do každého vlka, který projde kolem a pět ódy na jeho vzhled, bez zájmu o to, co jest skryto pod kožichem. Lhát neumí ani za mák, takže se od ní vždy dočkáte naprosté upřímnosti, což se dá často splést s drzostí. A na nebezpečenství v tomhle moc nehledí, což je celkem sebevražedná kombinace. Přesto je stále mezi živými. Vysmátá, plná energie a dětinštější než kdejaké malé vlče. A také teatrální až na půdu. Jejím hnacím motorem jsou samozřejmě emoce nikoliv rozum. Zvědavý čumák strčí prakticky kamkoliv, by pak mohla informace bezmyšlenkovitě předávat dál.
Není ale úplně neřízená střela, a co se týče nástrah světa není tolik zbrklá jako na sociální úrovni. Neskočí bez rozmyslu z výšky která hrozí zlámáním hnát, ani nevběhne do hořícího lesa (pokud v něm tedy nemá uvězněné přátele). V tomhle ohledu má v krvi zakořeněnou jakous takous rozumnou opatrnost. A sebevědomí které z ní čiší umí ostatní vlky celkem strhnout.
Pokud tedy toužíte po společnosti hyperaktivní vlčí drbny, jste tady na správné adrese. Pokud ne… Radši honem o dům dál. Pro ty, co to s ní vydrží má však přichystané speciální místečko v srdíčku. Na to vemte jed.
Pokud toužíte zvědět příběh jejího zrození, odporoučím vás rovnou na profil Sineád, kterážto jej už jednou odvyprávěla. A kdo by chtěl číst to samé pořád dokola, že? Raději popojedem hned do dne, kdy se prvně nadechla atmosférického vzduchu.
Nebylo to v bezpečí žádné smečky. Kdepak. Její rodiče do toho flákli pěkně stylově v botkách tuláckých. Nebylo to pro ně tedy kdovíjak jednoduché, ale malé slepé vlčičce, která připomínala spíš králičí holátko, než-li lítou zubatou šelmu, to bylo celkem jedno. Dokud měla mlíčko byla spokojená…
Na nedostatek lásky či zájmu si rozhodně nemohla stěžovat. Život byl vlastně neuvěřitelně krásný. Otec s matkou se jí toho snažili předat co nejvíce, aby se o sebe také byla schopná postarat. Vědomosti kvůli své nesoustředěnosti nasávala o něco hůře než sestra, ale doháněla to zvídavostí a hlavně… Školou života. Nejlíp se ostatně cokoliv naučíte, když to jednou zkazíte, že ano? Biflování je pro nuly.
Popravdě si myslela že žije v ráji a nemůže to být už lepší. Ale pak se k nim v lesíku přidala Quine. Mít dvě sestry bylo vážně lepší, než mít jen jednu. A nepřidala se k nim jen ona. Aniž by si toho mladá vlčice všimla, stala se z jejich rodiny vlastně malá smečka. A bylo to moc fajn. Hodně srandy a skopičin.
Jenže všechno dokonalé jednou skončí že? Nejprve si Quine našla partnera, který se do jejich dívčí party moc nehodil. A pak se Sineád rozhodla les opustit. Nebyla to úplně nečekaná rána, ale i tak to Rosie sebralo. Vždyť se od sebe tři roky prakticky nehnuly!
Sestra ji přemlouvala, ať odejde s ní, ale Rosie se tak nějak nedokázala donutit k tomu opustit matku a otce. Bylo to lákavé, úžasné, dobrodružné! Ale nedovedla si představit svět bez rodičů. Bez Sineád samozřejmě také ne, ale… Rodiče byli dva. A ona jedna. To bylo to jediné, co rozhodlo o tom, že ona zůstala, zatímco sestra zmizela ve slunci západu.
Bez ní to bylo… jiné. Ne vyloženě prázdné nebo smutné. Měla tu ostatně zbytek smečky se kterým vyrůstala. I Oni byly prakticky u všech důležitých milníků jejího života, ale… Nebyli její sestra. A Quine dala přednost svému partnerovi a mateřství před dalším dováděním a křepčením ve stylu pomatených slečen.
Pořád se našli dny plné smíchu, ale jak šel čas všímala si Rosie, že ji ten každodenní stereotyp začíná nudit. Ubíjet. A bez sester, které by ji přirozeně doplňovaly a hlídaly, začaly vycházet na světlo její velké nedostatky. Zkazila několik smečkových lovů v řadě, neb ji něco začalo zajímat víc, než čekání na naháněná zvířata. Jedno z Quininých vlčat se málem utopilo, když je hlídala, protože s ním nebyla moc legrace a víc se věnovala těm ostatním. A pomaličku se to kupilo na hromadu, která jí měla dříve nebo později spadnout na hlavu.
I dobrosrdečný otec to přestával zvládat a čas od času jí promlouval do duše, což ve své přirozenosti pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ostatní se jí přestávali ptát na pomoc. Při lovech zůstávala doma, aby jim neplašila zvěř. A tak dále. A tak dále. Vše vyvrcholilo dne, kdy z nudy vybafla na chudáka starého Orrise a ten se lekl tak, že klopýtl a poranil si nohu. Ten den zaznělo hned několikrát, že by mohla dospět a začít se chovat úměrně svému věku. A zodpovědně. Na legraci není nic špatného, dokud to nezačne ohrožovat něčí zdraví.
Tehdy strávila celou noc posedávajíc osaměle na vyhlídce. A přemýšlela. Což nebyl zas tak obvyklí úkaz. Nakonec došla k závěru, že ona se nezmění. I kdyby chtěla, tak neví jak. A zároveň nechtěla. Měla se ráda! Jen bylo na čase si přiznat, že není zrovna vlkem, co se hodí do smečkového dění. Bylo pravdou, že ostatní ohrožovala. Když se kvůli ní neulovilo, měli i ostatní pak několik dní hlad. Nebylo to k nim fér. A ona zároveň nebyla schopná jen sedět na zadku a nic nedělat. Nezapojit se…
Ráno čekala u vchodu do nory až vyjdou rodiče ven. Ne aby na ně vyštěkla bafnutí nebo je zahrnula lavinou slov o tom a tamtom. Kdepak. Přišla jim oznámit, že odchází. Že měla odejít už tehdy se sestřičkou, ale byla hloupá a bála se je opustit. Teď už věděla, že oni ji rozhodně nepotřebují. To ona potřebovala je. Ale s tím už je konec. Opatrnost stranou. Vzhůru za dobrodružstvím.
Samozřejmě byli smutní, ale stejně chápaví jako v případě Sineád. O Rosii se tedy o něco víc báli, ale zastavit ji stejně nemohli. Už se rozhodla. A o hodinu později se loučila i se zbytkem smečky. V některých očích se značila určitá úleva, ale to jí nevadilo. Poslední dobou opravdu napáchala víc škody než užitku.
A teď… Teď najde ségru. Pořádně ji pozlobí, trochu si zadováděj a pak… pak se uvidí. Na nějaké myšlení na budoucnost stejně nemá kapacitu. Ono to hledání samotné se stejně celkem protáhlo. Někdy měla pocit, že je svět fakt zbytečně velkej a Sineád odešla nepotřebně daleko. Ale když zaslechla, že je nedaleko Gallirei, okamžitě jí to dodalo další elán. O té zemi jim ostatně vyprávěl táta. Takže jestli má tu kluzkou potvoru někde hledat, určitě to bude právě tam! Škoda, že ji to nenapadlo dřív.
