Příspěvky uživatele

< návrat zpět

D) Napadnout šakala, který liščí mládě unáší (síla)

Všechno se okamžitě změnilo v naprostý chaos. Roland neměl čas se zaobírat čímkoliv jiným, než šakaly a tak jen doufal, že někdo z vlků chytil i druhé lišče. S vrčením se pustil do drobnějších šelem. Jednoho z šakalů se mu podařilo povalit pod sebe, dalšímu uštědřil pořádný kousanec na plecích. Za sebou slyšel hlasité vrčení. Wolfganie. Bylo by mu poskočilo srdce, kdyby neměl plné tlapy práce s šakalí skupinkou. Kolem něj čas od času cosi zasvištělo, někdo z vlků nejspíš pomáhal i pomocí magie. Tou on však nevládl, musely mu stačit prosté drápy a tesáky.
Šakali možná neočekávali tak silný odpor. Vlci se na ně vrhli spojenými silami a hladoví útočníci se ani moc nebránili, začali naopak velmi rychle ustupovat. Jenže byli tři a to bylo zkrátka trochu moc, než aby situaci dovedli plně ukočírovat. Dokonce ani Jerryho dobře mířené šipky je plně neodradily. Zatímco Roland zatlačoval na ústup dva z nich - což si na obou stranách vyžádalo spoustu vrčení a chňapání zubů, ale jen povrchová zranění - třetí se mu prosmýkl pod tlapami a běžel k liščeti.
Sotva se ho zmocnil, dali se všichni tři na útěk i se svou kořistí. Roland ale slyšel, jak mládě v tlamě šakala naříká. Už teď mohlo být vážně zraněné, avšak pořád tu byla šance, že ho mohli zachránit. A tu nemohli nechat uniknout. Hnědý vlk o tom příliš neuvažoval. Natáhl krok a skočil po šakalu únosci. Dopadl na něj plnou vahou a mohl jen doufat, že šakal mládě pustí.

Roland chodil lesem a koukal na každý strom. Volal a hledal, ale nepřicházela žádná odpověď. Už si začínal dělat starosti. Věděl, že Callisto si často jde po svém a věnuje se vlastním záležitostem, ale neviděl ji už celé dny. Co jestli se jí něco stalo? Kdyby plánovala na tak dlouho zmizet, jistě by mu to řekla. Aspoň tomu věřil. "Callisto! Callisto!" zvolal pod vysokánskou jedlí bez valné naděje.
Z dutiny ve stromě několik metrů nad zemí vykoukla známá tvář. "Rolande, pšš, nekřič tu. Zrovna usnuli." Vlk se zarazil. O čem to jeho kamarádka mluvila? Ale už mu začínalo svítat, co se tady asi děje. "Kdo?" "Počkej moment, sletím za tebou," šeptla sova a tiše se snesla k němu na zem. "Dělal jsem si starosti." "Já vím, ale nemohla jsem odejít. Našla jsem malá ptáčata. Malé sovičky, chápeš? Zůstaly asi úplně samy. Starám se o ně," vypjala sova hrdě hruď. "Oh. Rozumím." Vzpomínal si, že mu Callisto říkala o synovi, kterého kdysi ztratila. Byl rád, že našla mláďata, kterým mohla pomoci - kvůli nim i kvůli ní. "Můžu něco udělat?" "Jistě, že můžeš. Malá sůvata jsou hrozně hladoví tvorové. Umíš lovit myši, předpokládám?" Roland se usmál. "Samozřejmě. Hned se do toho pustím."

After leaving home, he didn't think he would ever become a leader of a pack. Of course, it was all his mother wanted from him. But she was far behind him now, as was his homecountry around Moonlight Lakes, and even if he ever came back, there was no way he would become alpha now. So that's that, he thought and even though he felt somewhat relieved, he was a bit sad about it, too.
But there wasn't much place for sadness in his heart after they came to the birch grove and made it their home. He was happy there with Isobel and his sister... But soon enough their company started growing. It started with Oret in winter, although Oret was a wanderer and he came and went as he pleased. But then the snow melted and young Sylvian showed up and decided to stay, shortly followed by Yrinne and Yrsa - and suddenly there was a wolf pack living in the grove and Roland became alpha with Isobel by his side, just when he thought it would never happen.
It came about naturally enough and there didn't have to be any big announcments or struggles for power. It just felt right. And he was happy, happiest he's ever been in his life. He had his beloved Isobel, he was surrounded by friends and family and he cared well for those who trusted him to lead them.
For a time, life was sweet.

Den se nachyloval k večeru a březový háj zalilo zlaté světlo. Obloha byla čistá a hrála všemi barvami, ve vzduchu místy tančila malá hejna mušek a komárů, která v západu slunce zářila po vzoru nejkrásnějších světlušek. Kroky hnědého vlka jen velmi tiše šustily vřesem. Myšlenky se mu točily právě okolo tohoto místa, jejich nového domova. Ač už tu strávili několik dní, stále bylo těžké uvěřit, že měli skutečně takové štěstí.
I když se totiž lesík zdál být zcela ideální pro velkou vlčí rodinu či malou smečku, nikdo zde nežil. Letmo zahlédli pár tuláků v okolí, ale žádný z nich neprocházel přímo skrze hájek. Krčili rameny, když se jich ptali, zda tu někdy někdo přebýval. Lesík byl podle toho, co většina z nich říkala, dlouhé roky zcela prázdný, bydlela tam jen sem tam zvířata.
A všechno nasvědčovalo tomu, že je to skutečně pravda. Ačkoliv hledali, nenašli žádné stopy po předchozích obyvatelích, nebo po nějakých, kteří by se ještě mohli vrátit. Třebaže se mezi skalkami nacházela příhodná jeskyně, byla prázdná. Ani náznak, že by v ní někdo nedávno přebýval. Liščí doupě na severní straně lesa bylo jediným obývaným příbytkem, na který narazili. I když to bylo zvláštní, opravdu to vypadalo, že les čekal právě na jejich příchod. Domovem ho začali nazývat rychle, všichni tři totiž cítili, že je to skutečně tak. Kam dál by chodili, když je cesta divočinou zavedla rovnou do takového ráje, o kterém by si předtím ani netroufali snít? Tohle bylo teď jejich místo a měli tam vše, co mohli kdy ke šťastnému životu potřebovat.

Bylo tomu už pár dní, co ten hájek objevili, ale Roland ho pořád nemohl přestat obdivovat. Bělostné štíhlé kmeny stromů, které ho z převážné části tvořily, lahodily jeho očím. Břízy se tyčily do výše, jejich drobné lístky šelestily ve větru a pod dotykem paprsků slunce z nich vycházela příjemná vůně. Bloumal zas a znova fialovým vřesem, rovněž voňavým, a napůl očekával, že se každou chvíli musí probudit ze sna.
Bezcílné měsíce cestování ho mnohému naučili a hlavně díky nim dokázal nechat za sebou své rodiště a mocný vliv svojí matky. Bez domova a bez dohledu jako by konečně pořádně dospěl. Bláznivé opojení z náhlé svobody mu stále ještě rozechvívalo duši. Bludným tulákem se však nechtěl stát navždy. Byť to nevěděl, když vyráželi ze Stříbrné smečky a plně si to až donedávna neuvědomoval, celou tu dobu hledal a vyhlížel něco takového, jako právě tento les. Byl v tom snad kus čehosi osudového. Bláhová naděje, že někde existuje perfektní místo, kde by mohli v klidu žít, se tady proměnila ve skutečnost. Byli tu, všichni společně, živí a zdraví a březový hájek je objímal, přijímal a vítal jako staré známé. Bolavé duše tu mohly konečně najít úlevu.

Duben 6/10 - Rowena

Kdyby znal Roweniny myšlenky, nejspíš by se pěkně podivil, jak všelijak se dala jeho slova vyložit. Pro jeho klid bylo nejspíš dobře, že na magie byl tupý jako poleno a tak mu mysl druhých vlků byla napořád skryta. Z Rowenina pohledu každopádně nic podobného tomu, co se jí honilo hlavou, nevyčetl.
Lalie byla smečkovou kolegyní černé vlčice. "Ach tak?" protáhl lehce, Rowena mu ovšem neřekla, jaká smečka to je a pokud si dobře vzpomínal, ani od Lalie to nevěděl. Ne, že by to bylo kdovíjak důležité, nepotřeboval to k ničemu vědět, ale v hlavě se mu to konečně pomalu začínalo otáčet. Pozdě, ale přece. Proč se Rowena obestírala takovou mlhou tajemna? Prošel si zpětně v hlavě, co všechno jí pověděl, ale nemyslel, že by vyzradil něco, co by mohlo někomu uškodit.
Možná však bylo na čase začít našlapovat trošku opatrněji. Úplně tu ještě nezhloupnul. "Ne," odpověděl s poklidem, ale svou smečku po vzoru Roweny zamlčel. "Už nějakou dobu ne, i když jsem se dřív toulal hodně. Je to tak poznat?" Nějaká jeho malá část se cítila trochu dotčeně, doufal, že už nevypadá jako uprášený poutník, ale pak si připomněl zbytky svízele, které pořád vězely v jeho kožichu... a taky chybějící ucho a oko, které určitě dělaly dojem, jen ne takový, jaký by si Roland přál.

Duben 5/10 - Rowena

Pověděl Roweně o některých ze svých známých, které potkal právě tady, na březích tohoto jezírka, ale pouze jediné ze jmen jí cosi říkalo. Možná bylo překvapivé, že vůbec některé z nich pro ni znamenalo aspoň něco, kolik různých vlků tudy muselo projít?
Rowena se tedy pozastavila u jména Lalie. "Oprsklé? Ani bych neřekl. Byla to mladá vlčice, ano, ale přišla mi velice zdvořilá," řekl pomalu. Nejspíš by o ní nic špatného neřekl, i kdyby mu přišla oprsklá a drzá - ne skoro neznámé vlčici. Tomu se vždy snažil vyhýbat, přišlo mu to krajně neslušné, pokud ne rovnou zlomyslné. "Nebylo to ovšem nijak dlouhé setkání, takže se nedá říct, že bych ji kdovíjak znal," dodal ještě. Rowena ji nejspíše už také někdy přinejmenším potkala a bylo taky klidně možné, že ji zná líp, než on. "Už jste se tedy setkaly?"

Duben 4/10 - Rowena

Zdálo se, že vlčice toho mnoho nepoví. Tvářila se poměrně tajuplně a ani svůj názor na malebné jezírko mu nenabídla, takže většinu řečí musel nejspíše obstarat Roland. Ne, že by mu to příliš vadilo. Nebyl zrovna ukecaný, ale když na to přišlo, zhostit se toho uměl. "Myslím, že naposledy jsem tu byl koncem zimy a podnikl menší lov se zlatavou vlčicí jménem Lylwelin. Předtím to myslím byla mladá vlčí slečna, hm..." zabrousil v paměti. "Lilien? Možná to byla Lalie, přesně si nevzpomínám," potřásl hlavou, bylo to krátké setkání. "A během léta jsem se zde setkal se skutečně velmi výstřední slečnou jménem Světluška," usmál se při té vzpomínce. Bylo těch vlků více - třeba Agape nebo ta hnědá vlčice s flíčkem na čele, jejíž jméno neznal, avšak prozatím dál nepokračoval a zvědavě se svým zbývajícím okem zahleděl na vlčici, zdali jí to něco říká a mají třeba společné známé. "Těší mne, Roweno," máchl zvolna ocasem, když mu sdělila i své jméno. Z nějakého důvodu mu evokovalo vrány a tak měl pocit, že se k ní skutečně hodí.

Duben 3/10 - Rowena

"Nemyslel jsem zrovna venku, spíš v tomhle konkrétním zákoutí... venku," střihl svým jedním a půl uchem a věnoval vlčici mírný úsměv. Upřímně mu její porýpnutí tak trošku přeletělo přes hlavu. Za dobu pobytu tady si odvykl hledat v poznámkách od cizinců cokoliv nepříjemného - většina vlků, které zde potkával, byli zkrátka neobyčejně milí. Že by se nechával tak trošku ukolébat?
Vlčice zkrátka jen procházela kolem, nepřišla sem za žádným konkrétním účelem. "Chodím sem docela často, jen tak se projít nebo se osvěžit," opáčil s mírným pokrčením ramen. "Také tu často potkám někoho zajímavého, což asi není překvapivé. Je to pěkné místo, nemyslíte?" máchl párkrát ocasem a zkoumavě naklonil hlavu ke straně, jak čekal na reakci ze strany vlčice. "Jmenuju se Roland," doplnil ještě po chvíli, aby si alespoň mohli říkat jmény, když se tu už spolu zastavili. Pokud mu tedy vlčice to své sdělí na oplátku, že ano.

A. Napadnout šakaly a zahnat je
//Borovicová školka

Došlo k jednohlasné shodě, že se vydají lišky doprovodit k lesíku, který by pro ně mohl být vhodným novým domovem. Ozvaly se však trefné poznámky, že by tam nejspíš neměli všichni nakráčet najednou a děsit místní obyvatelstvo. Vždyť i matka liška z nich vypadala nervózní. Roland se jí příliš nedivil. Jistě musela být překvapená, že jí a její rodině vlci pomáhají - nemohla tušit, že takoví už sarumenští jsou a vždy budou. "Snad postačí, když je přivedeme poblíž lesa," usoudil. "Pachy ostatních už je pak dovedou na to správné místo. A můžeme i zkusit naše pachy trochu zamaskovat," pousmál se na Wolfganii, která měla skvělý nápad a ač situace si vyžadovala soustředění, stejně se mu srdce v hrudi rozjařeně zatetelilo.
Detaily mohli doladit cestou, teď už vyrazili kupředu. Roland se pokoušel po očku hlídat liščata, ale zúžené zorné pole mu příliš nenapomáhalo. A také, což bylo větším prohřeškem, nedával plně pozor. Matka liška byla zachráněná, liščátka se s ní znovu shledala, co by se teď mohlo zvrtnout? Byl už myšlenkami trochu napřed, snad u té dlouho očekávané procházky s Wolfganií, na kterou toužil vyrazit, až se o lištičky postarají, když ho hlasité zavřeštění lišky a hluboké vrčení drsně vrhlo zpět do reality.
Liščata se zatoulala dál, než by bylo zdrávo a přilákala pozornost šakalů. Trojčlenná skupina si dělala zálusk na mláďata. Rolandovi vyletělo srdce až do krku. Tohle mohlo být zlé. Na nic nečekal. Rue se vrhla k prvnímu z liščat a začala ho táhnout stranou. "Chyťte to druhé," křikl, ale on sám se pustil přímo k šakalům. Několika dlouhými skoky byl u nich a vrhl se za krk největšímu z nich. Nechtěl jim dát šanci, aby se lišek zmocnili. V tlamě ucítil krev, ale už se oháněl po druhém šakalovi. Doufal, že se k němu ještě někdo připojí - a že se podaří dostat liščata do bezpečí dřív, než bude příliš pozdě.

Duben 2/10 - Rowena

Zabral se do své očisty skutečně důkladně. Vlčice, která se zjevila na břehu, si všiml jen vteřinku předtím, než na něj promluvila. Narovnal se a lehce se otřepal, kožich pro tu chvíli nechal kožichem, protože lovit si z něj kdejaký hnus před dámou se skutečně neslušelo. "Zdravím," věnoval jí pokývnutí hlavy a s drobným úsměvem zavlnil oháňkou. "A... pardon. Netušil jsem, že budu mít společnost. I když tohle jezero se zdá být vlky celkem oblíbené," dodal zamyšleně a přejel klidnou hladinu pohledem. Kromě nich dvou tu momentálně nikdo nebyl.
Roland zamířil ke břehu a pohled mu na moment zvědavě zabloudil ke třem dlouhým oháňkám, které vlčice nosila místo jedné jediné. Podivil se nad tím, ale jen krátce - zvláštních věcí už viděl dost a dost. "Co vás sem přivádí? Taky jste si přišla ochladit tlapky?" tázal se, i když netušil, jestli bude chtít vlčice navazovat nějaký hovor.

Duben 1/10 - Rowena

Jak už se pomalu stávalo jeho zvykem, Roland si vyrazil na procházku k jezeru. V jarním období už to tu začínalo vypadat veseleji, než když vše pokrývala tlustá sněhová peřina a jezero samotné bylo schované pod tvrdou vrstvou ledu. Rozhlédl se, zda v okolí někoho nezahlédne. Vlci sem chodili často a už se mu zde podařilo navázat pár zajímavých letmých známostí. Prozatím se však zdálo, že je sám. Ani to mu však nepřekáželo.
Došel až k vodě, sklonil hlavu a pomalu se napil studené vody. Dny byly stále ještě chladné, ale on se i přesto rozhodl trochu opláchnout. Vlezl do jezera, až mu voda sahala po břicho a užíval si, jak mu chladí unavené tlapy. Trochu každou z nich pod vodou zatřásl, aby si z nich omyl prach a bláto, které se mu tam na cestách nachytaly, než se začal věnovat i zbytku svého kožichu. Už to uřpímně řečeno potřeboval. Kde se mu nalepilo do srsti tolik svízele? Začal si zelené kuličky z boku vykusovat.

Březen 10/10

Nelíbila se mu myšlenka, že teď odejde. Příliš se to podobalo útěku. Přesto to bylo jediné, co si dokázal představit. Mezi břízami číhaly jen nekonečné otázky, nekonečné vzpomínky, nekonečné trápení. Možná se někdy vrátím, uvažoval, ale už ta myšlenka zněla jako lež. Pokud někdy odejde, nejspíš už se nedovede vrátit. Tohle celé bylo víceméně u konce. Polekal se, když ho to napadlo, avšak stejně jako předešlá myšlenka zněla falešnou notou, tahle duněla čistou pravdou. Je konec, zopakoval si. "Je konec," zašeptal, aby to slyšel z vlastní tlamy, ale na pravdivosti slov se nic nezměnilo. Tak to tedy bylo. Jen tak, během pár mrzkých minut, mohla být uzavřena celá kapitola jednoho vlčího života. Co bude dál? Poslouchal, ale odpověď nepřišla.

Březen 9/10

Ne. Nepřál si přijít o rozum. Přál si jen úlevu od vší té bolesti. Pohledem opět klesl k Isobelinu hrobu, ke kruhu bílých kamenů, ke kytici lučních kvítků. "Řekl jsem to Anellsi. Smečka bude její," řekl tiše. "Nemohu ji dál vést, ne bez tebe." Anellsi se o smečku postará. Bude dobrou alfou a ostatní jí budou oporou. Uvědomoval si, že uvažuje, jako by tu už neměl dále být. Tušil, že takový bude další krok. Zůstávat tu ho příliš bolelo. Ještě několik dní, možná týdnů chtěl zůstat. Musel zůstat. Nemohl všechny opustit, když ho potřebovali nejvíc. Potom... Kdo ví? Vše, co zde vybudoval, vybudoval po boku Isobel, ale nejen to. Dělal to z velké části pro ni - a pro jejich vlčata, která si tolik přáli, ale kterých se nikdy nedočkali.

Březen 8/10

Bez nich byl les podivně tichý a prázdný. V pohledech všech, kteří zůstali, četl ten samý zmatek, bolest, ztrátu. Semkli se blíže k sobě, snad aby se tím pokusili vyplnit všechna ta prázdná místa, avšak ty díry v jejich řadách se tím jen více zvýrazňovaly. V těch dnech Rolandovi připadal celý svět podivně falešný. Vše, co kolem sebe viděl, bylo pouhou slupkou. Vypadala, jako by se dala odloupnout, stačilo by za ni zaháknout drápy a zatáhnout. Povolila by jako kus suché kůry a pak by mohl vidět všechny ty červotoče a hnilobu pod ní. Pokusil se jednou tenhle pocit vysvětlit Anellsi, ale jen ji tím vyděsil. Potom už o tom nemluvil, ale děsilo to i jeho samého. Předpokládal, že racioální, příčetní vlci neuvažují tímto způsobem. Přicházel snad o rozum? A nebylo by to svým způsobem úlevou?