Gallirea - Příspěvky uživatele

Helou,
hledám hráče za Rolandovy sourozence a také za další známé a vzdálenější rodinné příslušníky - ideální pro hráče, kteří chtějí volnější ruku při tvorbě postavy, ale zároveň chtějí mít ve hře už nějakou vazbu. A to se vyplatí!

Sourozenci jsou čtyři - tři sestry a bratr. Z rodného kraje neznají magii a neměli by ji před příchodem na Gallireu umět ovládat. Později během hry se tomu samozřejmě mohou naučit (ale trvalí magičtí antitalenti jsou vítáni :D). Zbarvení by mělo být v odstínech béžové, hnědé, rezavé, případně s menšími bílými nebo černými odznaky. Vrozená magie je libovolná, ale oči musí být zlaté, hnědé nebo šedé. Po domluvě je možná změna jména.
Povahy jsou v základu nastíněny u každého vlka, ale můžete si je víceméně přizpůsobit k obrazu svému, stejně jako příběhy poté, co se jejich cesty s Rolandem rozešly (viz Rolandův příběh).
Vlci vyrůstali v jedné ze tří velkých smeček v okolí pod přísnou tlapou jejich matky. Ta chtěla, aby se všechny tři smečky nakonec sjednotily pod vládou její rodiny a doufala, že její vlčata jí v tom napomohou, avšak celá rodina se pod tlakem naopak spíše rozpadla.

Teď už ke konkrétním vlkům:
- Devoran je Rolandův jediný bratr. Byl matčiným oblíbencem, měl nakročeno k tomu stát se alfou. Sebevědomý vlk, ale nejspíš ne namyšlený. Není z nejbystřejších, avšak je to dříč a pro ty, kteří mu jsou blízcí, by se rozdal.
- Melinea byla nejtišší z Rolandových sester. Měla by to být chytrá a činorodá vlčice. Ze smečky utekla společně s Adallií ze sousední smečky, která se původně měla stát Rolandovou partnerkou, avšak nakonec se do sebe zamilovaly ty dvě.
- Vinebra naopak byla nejvýbušnější a nejhlasitější sestrou. Tvrdohlavá, vznětlivá, vždy si stála pevně za svým. Když už nemohla snést věčné hádky s matkou, které se nelíbilo, že není poslušná, jak by si přála, Vinebra utekla z domova.
- Anellsi je sestrou, se kterou si byl Roland nejblíže. Je to přátelská, ale přidrzlá vlčice s rošťáckou jiskrou, má dobré srdce, ale dokáže být taky velmi paličatá. Z rodné smečky odešla spolu s Rolandem a jeho partnerkou Isobel, společně nakonec založili smečku novou. Když po smrti Isobel Roland opustil pozici alfy, převzala funkci po něm.

Dále nabízím možnost hrát za členy Rolandovy rodné smečky, smečky kterou později vedl nebo i za potomky jeho sourozenců v případě zájmu o mladší postavu. V těchto případech bychom se domluvili spíš individuálně, ale měli byste při tvorbě postavy vlastně volnou ruku - jediné, co platí i tady, je, že z rodného kraje by neměli znát magie, ačkoliv se s nimi samozřejmě mohli seznámit během cest.

Pokud máte zájem o některého z vlků, ozvěte se prosím do vzkazů nebo ideálně na discord Cynthii (@fishfilteredcoffee), na všem se můžeme domluvit

Prosinec 1/10
17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Sněhové vločky tiše padaly a usazovaly se v hustém kožichu hnědého vlka. Vypadal, jako by byl pocukrovaný, když pomalým krokem procházel prastarým lesem a rozhlížel se kolem. Jeho soví společnice před chvílí zmizela z dohledu mezi propletenými větvemi, ovšem teď ji slyšel zvolat někde vpředu: "Rolande, pojď se podívat, co jsem našla!" Zvědavý zamířil za zvukem jejího hlasu, až dorazil k téměř neprostupné zdi křovin. "Callisto?" "Ah, budeš se muset dovnitř nějak procpat. Já sem vlétla seshora," instruovala ho sova a on vykročil kolem křovin, dokud nenarazil na místo, kde se zdály trochu prořídlejší. Jako by tam už dřív někdo měl cestu, usoudil, ale teď už byla dlouho nepoužívaná a začínala opět zarůstat. Přesto tam dovedl prolézt, ač musel zaplatit cenu v podobě spousty větviček v kožichu.
Stálo to však za to. Octl se skutečně na fascinujícím místě. Uprostřed křovin byla mýtinka, propletené větve tvořily téměř kupoli, jen úplně nahoře se nacházel otvor, kudy dovnitř padal sníh a kde byl nerušený výhled na oblohu. "Páni," vydechl. "Muselo to být něčí tajné místo," řekla Callisto, která seděla na zemi a zobákem cosi postrkovala. "Vidíš?" Ano, viděl - byla tu stará kožešina, už téměř rozpadlá, ohlodaná kost, staré známky něčí přítomnosti. "To by mě zajímalo, kdo to byl," broukl Roland a lehl si na trávu ve skrytu velkého hlohu. Pozoroval vločky padající jen kousek před sebou, maličké rampoušky, které se tvořily na některých větvích. Na šípkový keř opodál přistál kos a začal ozobávat zmrzlé červené plody. Roland viděl, jak ho Callisto pozoruje - očima lovce, očima zabijáka, ale nechává ho být. Nejspíš cítila to samé, co on. Že tohle je speciální místo, kde by se neměla prolévat krev.

Listopad 10/10

Avšak zbývala tu ještě jedna věc, která mu ležela na srdci.
Zastihnout Alaina osamotě nebylo příliš těžké. Roland k němu přišel jednoho večera, téměř týden poté, co stopařská výprava skončila, zatímco starší vlk seděl u jezera a rybařil. "Na ryby, hm?" blýskl po něm přátelským pohledem. "Možná později. Chtěl jsem ti poděkovat. Za tvou pomoc - a za tvé mlčení." Alain nejprve nereagoval. Vymrštil se kupředu a vytáhl z vody rybu. Obratně ji zakousl a pohodil ji Rolandovi k tlapám, než se otočil zpátky k lesklé hladině. "Už tady jsem nějaký pátek. Vím, jak tyhle věci chodí. Není to poprvé, co se stalo něco takového. Iklifé si možná myslí, že jsem idiot, ale já si pamatuju. A umím se dívat."
Protáhl si hřbet a otočil se k němu. "Tvoje sestra je fajn vlčice. Mám ji rád. Nehodil bych ji lvům, jen abych si šplhnul. Doufám, že sis to o mně ani nikdy nemyslel." "Ne, to ne, jen-" Alain se pousmál. "Klid. Já vím, že ne. A jsem rád, že i ty jsi byl zticha. Ty dvě už teď nikdo nenajde. Ne, pokud se samy nevrátí, a jak pravděpodbobné je něco takového?" "Dost málo," vydechl Roland a zahleděl se přes jezero. "Snad jsou šťastné." "Jsou. Vždycky jsi šťastnější, když tvůj vlastní život patří jen tobě." A Roland v tom cítil nejen ujištění, ale možná i skrytou výzvu. Najít odvahu, najít odhodlání... ale kde? Kde?

Listopad 9/10

Ráno překročili řeku a hledali tam, avšak nenašli už ani jedinou stopu. Roland předpokládal, že vlčice šly nějakou dobu vodou, aby případným pronásledovatelům ztížily práci a už se příliš neobával toho, že by je odhalili. Bouřka, kterou přineslo odpoledne, smyla další velkou část jeho obav. Většina stopařů se stáhla zpět do lesa, včetně Rolanda, Alaina a Rhody. Pokud někde byly další stopy, deště je zničily. Ne, nikdo je neviděl, nikdo nenašel žádnou pořádnou stopu, všichni vrtěli hlavami a krčili rameny. Iklifé zuřila, tlamu staženou do tenké přísné linky, šlachovité tělo napjaté v křeči, avšak Roland si říkal, že to i tak kryje docela dobře. Na nikoho nevybuchla, což bylo překvapivé. Plánoval se jí i tak držet pár dní z cesty, jak to jen půjde.
Ani další dny nepřinesly žádné zprávy o vlčicích. Jako by se propadly do země. Rolandova duše byla opět klidná. Dokázaly to. Ať už teď byly kdekoliv, povedlo se jim dosáhnout volnosti - a zbytek byl jen na nich. Přál si najít sám v sobě podobnou odvahu. Cítil, že na tomhle místě už ho štěstí nečeká. Nikoho z nich. Prozatím však bylo všechno v pořádku, alespoň do té míry, jak to šlo.

Listopad 8/10

Na moment všechno zamrzlo. Celý svět strnul. Takhle to nemohlo dopadnout. Propána, ne. Nemohlo to trvat déle, než pár vteřin, avšak měl pocit, že si s Alainem hledí do tváře dlouhé minuty. Potom starší vlk mírně, téměř neznatelně přikývl. Roland přikývl nazpět. Společně vykročili dolů po proudu, kde čenichala Rhoda. "Něco zajímavého?" zvedla k nim hlavu, když přišli blíže. "Vůbec nic. Ani chlup." "Nejspíš šly vážně do hor," nadhodil Alain. "Navrhuji toho pro dnešek nechat. Ráno můžeme jít dál." S tím všichni, utahaní z celého dne, souhlasili.
Uvelebili se ve vysoké trávě, všichni tři bok po boku a brzy Roland slyšel pokojné oddechování obou svých společníků. Alain mu zachránil krk. Nejen jemu, i vlčicím. Rhoda by ztropila poplach, ale teď už věděl, že starší vlk to neudělá. Melinea a Adallia byly za řekou. Teď už byla jeho naděje na šťastný konec jasnější, hmatatelnější. Té noci spal klidněji.

Listopad 7/10

Od té chvíle se tedy vlčice od nich zdržovala trochu stranou a ublíženě mlčela, což Rolandovi vyhovovalo. Po celém dni práce byl unavený, ale nervy měl vybuzené až příliš. Srdce mu bušilo, každou chvíli se obával, že zaslechne vytí některé z ostatních stopařských skupin, která zachytí jasnou stopu. Už se však šeřilo a všude kolem stále panovalo ticho.
K řece dorazili až za soumraku a tam to teprve Roland spatřil. Několik otisků v bahně na břehu, zřetelné stopy dvou vlků jdoucích bok po boku. Ucítil, jak mu žaludek udělal kotrmelec. Okamžitě natáhl tlapu a nejbližší stopy setřel, po zbylých se prošel, aby je poničil... a když zvedl hlavu, spatřil, že Alain stojí kousek od něj a hledí přímo na něj.
Musel vynaložit veškerou sílu vůle, aby nezaječel. Viděl ho? Viděl, co udělal? Jestli ne, pak provinilý výraz ve tváři mladého vlka mu musel říct všechno. Roland věděl, že má vinu ve tváři vepsanou tak jasně, jak to jen jde. Nezvládl se hned ovládnout. Zastihl ho nepřipraveného.

Listopad 6/10

Na lukách zprvu žádné stopy nenašli. A že se Roland skutečně hodně snažil nějaké najít - hlavně proto, aby je mohl okamžitě a nepozorovaně zničit. Měl tušení, založené spíše na intuici než na čemkoliv jiném, že Alain možná ví mnohem víc, než dává najevo a že je na jeho straně, ale Rhoda? Co se honilo hlavou jí odhadnout nedovedl, ale tušil, že stejně jako nemálo jiných vlků by ráda využila příležitosti blýsknout se před samotnou alfou. Viděl, jak její pichlavý pohled přejíží po každém stéble trávy, každém kousku odkryté hlíny.
"Proč myslíte, že utekly?" zeptala se Rhoda zanedlouho. "Já pořád nevěřím tomu, že doopravdy utekly," opáčil Alain poklidně, než stačil Roland vůbec otevřít tlamu. "Chtěly zažít dobrodružství, to je všechno." "Melinea má toulavé tlapky," přitakal Roland, ačkoliv to nebyla tak úplně pravda. Ze všech jeho sester byla Melinea tou poslední, která by se vydala jen tak na potulku. Vypadalo to ale, že to Rhoda netuší. "Jo, možná. Ale neslyšeli jste ty drby-?" "Drby jsou drby a když se stane něco takového, šíří se rychlostí blesku. Proč jim přikládat váhu? Až je najdeme, samy nám poví, co je k tomu vedlo," umlčel ji Alain klidně, avšak rozhodně a Rhoda sklapla. Co víc, zdálo se, že se trochu urazila, jako by ji snad přímo nazval drbnou.

Listopad 5/10

Byl tím hlasem šokován, ale... ne zcela. Protože ho tam někde v sobě cítil už dlouho. Ten hlas vzdoru, frustrace z toho, jak moc se život zde změnil. Co se vyklubalo z jeho vlastní matky a vlastně i z otce, který nesouhlasil, ale vždycky držel tlamu pevně zavřenou. Co se stávalo postupně i z něho samého. Mohl se jí postavit hned. Teď a tady. Říct, čemu doopravdy věří - že i když by matka Melineu možná neroztrhala na kusy, postarala by se o to, aby zlomila její duši. Aby už se nikdy neviděla s Adallií, aby byla hodnou příkladnou dcerkou, která jí dá zástupy vnoučat a nebude vrhat stín na jejich krásnou, neposkvrněnou rodinu. Ale i když tyhle myšlenky, některé artikulovanější než jiné, vířily jeho hlavou, z jeho tlamy nevyšlo vůbec nic.
"Víte, co máte dělat. Běžte, a hodně štěstí. Prosím, přiveďte mi mou dcerku zpátky," dodala a Rolandovi přeběhl mráz po zádech. Prosím, ne. "Tak pojďme. Uvidíme, jestli najdeme u řeky nějaké stopy." Vyrazili.

Listopad 4/10

Stopařské skupiny byly určeny po třech, někdy po čtyřech vlcích. Roland šel s Alainem a Rhodou, vlčicí v jeho věku, se kterou si nikdy příliš nerozuměl. Valná většina stopařů se měla vydat k horám, což byla další úleva. Ať šly Mel a Adalia kamkoliv, do hor to nebylo. On sám navrhl, že se vydají prohledat louky směrem k řece. Matka to odsouhlasila. "Jestli šly kamkoliv jinam, nepochybně se snažily dostat co nejrychleji za řeku. Je to další místo, kde se musíte koukat skutečně pečlivě. Nepřehlédněte ani nejmenší stopu," zdůrazňovala poněkolikáté. "Budou mít problémy, když je chytíme?" ozval se hlas odněkud ze skupiny. Roland se tam otočil a přiřadil ho k mladému vlkovi z Půlnoční smečky, který se téměř viditelně klepal snad vzrušením, snad nervozitou. "Útěk se neobejde bez trestu," pronesla Iklifé s klidem. "Nelze opustit smečku bez jakéhokoliv ohlášení. Nemusíte se však bát, že by jim bylo ublíženo. Pravděpodobně jde jen o mladickou nerozvážnost." Ale jistě. Jistě, promluvil v Rolandově nitru tvrdý, sarkastický hlas, který tam do té doby nikdy nebyl. Nebude jim ublíženo? Kdybys je našla ty, mami, jaká je šance, že by z toho všichni vyšli ve zdraví?

Listopad 3/10

Roland chvíli jen stál a hleděl směrem, kam se matka bez dalšího slova vytrácela. Potřeboval chvíli, aby se obrnil před tím, co přijde. Ano, už to bylo venku. Vlčice měly náskok... ale bude to stačit? A kdyby je chytili? "Hlavu vzhůru, mladej," strčil Alain čenichem do Rolandova ramene a vytrhnul ho tím ze zamyšlení. "Dopadne to dobře. Pojď. Jestli dojdeme k dubu pozdě, tvoje máma z nás stáhne kůži." "Pojďme," souhlasil Roland a vyrazil za starším vlkem. Dopadne to dobře, zopakoval si v duchu zamyšleně. Ne 'najdeme je', ale 'dopadne to dobře'. Tehdy poprvé ho napadlo uvažovat, co všechno vlastně Alain ví.
Pod starým dubem se shromáždili všichni, kdo měli alespoň základní stopařské vlohy. Roland viděl i některé vlky ze sousední smečky. Žaludek se mu stáhl do uzlu, když viděl, kolik jich je. Můžou se vydat do všech stran. Nebyl veden k víře v božstva, ale v tu chvíli se modlil k jakékoliv síle, která mohla existovat. Ve skupince opodál zachytil pohled Anellsi. Hned z něj poznal, že ona také ví. Nenápadně si pokývli a když viděl, že má alespoň jednoho spojence, ulevilo se mu. Trošku.

Listopad 2/10

Matka si ho našla teprve odpoledne. To už byla práce téměř hotová a cítil únavu a bolest svalů, která však nebyla zcela nepříjemná. "Kde máš sestru?" udeřila na něj tónem značícím, že už Melineu hledala všude možně. "Kterou?" Doufal, že zní zcela přirozeně. Že jeho lehce zvědavý, lehce překvapený výraz není moc přehnaný či viditelně falešný. Uměl se skvěle ovládat, avšak nebyl dobrým lhářem. Teď však musel být. Musel lhát a hrát lépe, než kdy předtím, aby ochránil obě vlčice, na nichž mu tolik záleželo. "Nedělej hloupého, Melineu přece! Víš, kde je?" Zavrtěl hlavou. "Neviděl jsem ji. Celý den jsem s Alainem," otočil se na staršího vlka, který pokýval hlavou. "Od samého rozbřesku. Div, že ze sebe nesedře kůži-" Iklifé neměla nejmenší zájem prošedivělou deltu poslouchat. "Takže jsi ji neviděl?" "Ne. Mami, co se stalo?" Nemusel se moc snažit, aby zněl ustaraně a vyděšeně. A protože to vyznělo tak upřímně, Iklifé se zarazila... a uvěřila. Pro tu chvíli plně uvěřila, že skutečně nic neví. "Utekla. S Adallií. Ta je také pryč." "Utekla? Nevyrazily spolu jen na nějakou potulku?" ozval se Alain, kterému by Roland v tu chvíli snad vděkem líbal tlapky. "Kamarádí se spolu, ne?" "Utekly. Prostě utekly, Alaine, tak jednoduché to je." Její pohled opět našel Rolanda. "Neřekla ti něco? Nevíš, kam by šla?" Hnědý vlk přemýšlel. Aspoň to předstíral. Jedna, dva, tři... V duchu napočítal pomalu do pěti, než zadumaně pronesl: "Vlastně mluvila o horách, poslední dobou. Ptala se, co si myslím, že je za nimi a tak podobně." "Hory. Jistě. To by jí bylo podobné," zavrčela si Iklifé pod vousy. "Oba vás chci vidět mezi stopaři. Za hodinu u velkého dubu."

Listopad 1/10

Snažil se spát, ale nedařilo se mu to. Jen nehybně ležel v jeskyni, pokojně oddechoval, nedával na sobě nic znát - nechovat se podezřele, hlavně se nechovat podezřele - avšak myšlenkami byl jinde. Doprovázel Melineu a Adallii na jejich cestě, na niž jim svítil měsíc a přál jim všechno štěstí, co ho jen na světě bylo. Doufal, že budou utíkat, jako by v patách měly smečku běsů. Brzy by ji tam totiž mohly mít doopravdy. Naslouchal tichému lesu a dechu ostatních vlků v jeskyni, špicoval uši po každém tichém slovu, které zaznělo, avšak nic nenasvědčovalo tomu, že by se už na sestřin útěk přišlo. Běžte a neohlížejte se, nabádal je v duchu ještě tehdy, když k ránu konečně upadal do neklidné dřímoty. Držte spolu a buďte volné...
S prvními paprsky slunce byl vzhůru jako obvykle a hned se připojil k Alainovi, který odklízel polámané větve po nedávné vichřici. Hlavní bylo vyhýbat se matce, jak dlouho to jen půjde. A nebýt podezřelý, nebýt podezřelý... Starší vlk se příliš nedivil, že se k němu Roland tak přihnal, často pracovali spolu. Něco ale nebylo úplně jako jindy. "Jsi nějak potichu. Uletěly ti včely?" "Špatně jsem spal," opáčil Roland a nebyla to lež, ač ani hlavní důvod jeho zádumčivosti. "Jo? Spíš vypadáš, že jsi nespal vůbec. Běž si dáchnout támhle do stínu, však to zvládnu i sám." Roland jen zavrtěl hlavou a stiskl do tlamy další větev. Alain pokrčil rameny. "Jak myslíš."

Jeho vlastní pozdrav mu byl opětován hned trojnásobně. Světluška přímo zářila dobrou náladou a radostně poskakovala. Hnědý vlk se na ni zkrátka musel usmívat. Byla takový zbloudilý sluneční paprsek, i s tím mokrým zacuchaným kožíškem. Ochotně ho informovala o tom, jak dobře se měla. "To rád slyším, že se ti dařilo," střihl ušima. "Také jsem se nedávno vrátil z výletu. Narazila jsi na cestách na něco zajímavého?" Tušil, že zrzavá vlčice by dokázala najít nějakou zajímavost i v místech, kde by ji třeba nikdo jiný neviděl, a popravdě se nemohl dočkat, až o tom uslyší.
Ale jestli se dočká, to byla otázka. Její pohled byl neodvratně přitahován k přívěsku houpajícím se na jeho krku. Opět ho tlapkou pozvedl a sám se na něj znovu podíval. "Ano," pronesl zamyšleně a hleděl na pomněnky, které jako by byly zalité v ledu. Ale v takovém, který netál a na dotek ani nebyl tolik chladný. Jak zvláštní... "Zdá se, že jsem dostal dárek," pustil nakonec svou novou ozdobu a zvedl zrak opět ke své vlčí společnici.

Hnědý vlk dál spokojeně spal a snil sny, které tak docela sny nebyly, jak naznačovala nová ozdůbka vísící na jeho krku, o jejíž reálnosti nemohlo být pochyb. S příchodem rána začalo opět pršet a dešťové kapky si částečně našly cestu i skrze hustě propletené větve stromů, avšak ani trocha deště v kožichu nebyla tím, co Rolanda probudilo. Šlo o něco docela jiného. Takový šimravý pocit, že je sledován. Ten ho nakonec vytáhl z říše snů zpět do světa bdění. "Hm?" zamručel rozespale a zvedl hlavu, srst na krku neposlušně rozčepýřenou do všech stran. Zamžoural mezi stromy, kde navzdory dešti kdosi zářil jako zlaté sluníčko. Zároveň zaznamenal, že se mu na krku cosi pohnulo... a vytrácející se vůni pomněnek, které v listopadu mohly být jedině nadpřirozeným jevem.
"Iso-" Ale vlčice stojící mezi stromy samozřejmě nebyla Isobel. Zatřásl hlavou, aby si ji trochu pročistil a s úlevou si uvědomil, že už mu v ní netřeští. Cítil se dobře. Jen měl trochu problém se plně probrat. "Světluško," zorientoval se konečně a na tváři se mu roztáhl mírný úsměv. "Dobré ráno," popřál vlčici a začal se štrachat do sedu. Tlapou se přitom dotkl přívěsku s pomněnkami. Nebyl to jen sen. Chvíli si tu zvláštní věcičku prohlížel. Isobel říkala, že mu něco přinesla... a tohle muselo být ono. Přiměl se ovšem soustředit na zlatavou vlčici. "Jak jsi se měla? Povedlo se ti nakonec chytit nějaké ryby?" zajímal se s úsměvem. Rád ji tu viděl. Byla to velice originální dušička a on si ji stačil oblíbit už i během jejich ktrátkého setkání.

Roland se pomalu vzdaloval lesem, na který padala tma a kapky vody z deštěm nasáklých stromů. Neměl nejlepší pocit z toho, že nechal věci na Callisto. Dvakrát se málem otočil a šel nazpět, ale nakonec tak neučinil. V tomhle stavu nebyl smečce k ničemu a kdyby se cokoliv dělo, jeho soví společnice by ztropila povyk. Rozhodl se proto, že se uloží někde poblíž, aby byl na doslech. Stočil se do zkroucených kořenů prastarého stromu a konečně si položil třeštící hlavu na přední tlapy. Během hovoru s Tomášem se mu aspoň žaludek trochu uklidnil, což byla nesmírná úleva, ale cítil se zmláceně a rozbitě a znovu a znovu se zapřísahal, že se ničeho podobného už nikdy nedotkne. Nikdy, nikdy, nikdy. Zavřel oko a nějakou dobu jen ležel a čekal na spánek. Zdálo se nejdřív, že se snad nedočká, bolavou hlavou mu hučel příval nesmyslů, který mu zabraňoval usnout... a potom jako by spadl do temného jezera, zapadl do spánku přímo po hlavě. A hned pod hladinou čekaly sny.

Jemný polibek na čelo ho přivedl zpět do říše bdění. "Hm?" Otevřel oko, ale ještě než tento kratičký úkon dokončil, už věděl, kdo ho přišel navštívit. Vůně pomněnek mu zaplavila čenich, byla všude, vším. Isobel. Objal ji tlapami a ona se bez odporu nechala povalit na vlhké jehličí vedle něj. Dlouhé chvíle nemluvili, jen v těsném sevření a hřejivé blízkosti leželi mezi kořeny prastarého stromu. "Isobel," hlesl Roland konečně a odtáhl se od ní natolik, aby jí mohl pohlédnout do tváře. Tak rád ji viděl, tolik mu chyběla... ale s tím uvědoměním přišlo i druhé, nevyhnutelné.
"Je tohle jen sen nebo jsi skutečně tu?" "Možná obojí,"pousmála se vlčice. "V tuhle dobu jsou hranice mezi mým a tvým světem nejtenčí. Přišla jsem se na tebe podívat." "A co vidíš?" Tlapka se světlými polštářky se jemně dotkla jeho tváře těsně pod místem, kde míval levé oko. "Je tě méně, než když jsem tě viděla naposledy. Zase. Musíš přestat ztrácet kousky sebe, nebo z tebe za chvíli nic nezbyde."
Tiše se zasmála a znovu svou tlapku zlehka propletla s těmi jeho. "Ale zdáš se spokojený." "Jsem tu šťastný," řekl, ač při tom zároveň pocítil provinilý osten. Jako by jeho štěstí bylo čímsi hanebným, když Isobel už si jej užívat nemohla po jeho boku. V její tváři však žádná výčitka nebyla. "Jsem ráda. Vážně. Když jsi bloumal měsíce světem jako tělo bez duše, měla jsem strach. Přestaň se tak tvářit. Myslíš, že bych se na tebe zlobila, protože jsi šťastný?" "Ne. Jen..." Jeho slovo vyšumělo do ticha. Ne, nemyslel si to. To bylo celé.
"Vidíš. Víš stejně dobře jako já, že se nemůžeš držet minulosti navěky. Stáhla by tě ke dnu. I já jdu kamsi dál. Čím déle jsem tady, tím těžší je nahlédnout do světa živých. Možná to je naposledy, co... Ne, je tu ještě jiná možnost, ale o tom ti nemůžu povídat," blýskla se jí tajnůstkářská jiskra ve zlatých očích. "O čem to mluvíš?" nechápal Roland, ale Isobel ho umlčela máchnutím tlapy. "Na tom nesejde. Přijdeš na to sám, s trochou štěstí. Pro případ, že by to tak nebylo... přinesla jsem ti něco na památku. Kus mně bude vždycky s tebou. Na tom už nikdo nic nezmění. I když dáš své srdce někomu jinému, vždycky, když ucítíš pomněnky, otočíš se a budeš čekat, že stojím přímo za tebou. Viď?" Jen mlčky přikývl, ale nerozuměl. Přinesla mu něco? Ale nic s sebou neměla.
"A jestli své srdce někomu dáš, chci, abys věděl, že se nikdy nebudu zlobit. Jestli si z tohohle nic nezapamatuješ, pamatuj si alespoň tohle." "Isobel-" "Pš. Teď spi. Je těžké tu mluvit. Ale zůstanu s tebou. Jak dlouho to jen půjde." Poslechl. Byl vlastně hrozně, hrozně ospalý. Přitiskl se k ní, k jejímu krémovému kožíšku, čenich plný její vůně a tiše, klidně opět odplul. Než spánek pohltil vše, ucítil ještě poslední polibek ve své srsti.

Hnědý vlk spal a byl sám. Isobel byla jen sen, krásný, ale pouhý sen... Skutečně? Kolem krku mu visel přívěsek, pár křehkých pomněnek navěky zmrazených v čase a jejich vůně se okolo něj pomaličku vytrácela do dušičkové noci. A tamhle, tamhle mezi stromy? Byly to pouhé hrátky mlhy či tam skutečně stála bledá vlčí silueta, hledící na něj, hlídající ho, dokud se nakonec docela nerozplynula?
Roland nevěděl. Nevěděl prozatím o ničem z toho. Spal.