Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 92 (5/5)
Leden 6/10

Roland si je pozorně prohlížel. Bylo to veliké stádo. Hrabali ve sněhu a pásli se na zmrzlé trávě, jiní zase postávali a se zdviženými hlavami se rozhlíželi a hlídali. Z nozder jim stoupaly obláčky páry. Nad krásou těch majestátních stvoření se v onom ojíněném ránu až tajil dech. "Kterého byste zvolili?" pobídl Alain mladé vlky. Roland přimhouřil oči. Bylo tam mnoho velkých a zdravých kusů, dokonce i teď v zimě vypadala zvířata silně. Ne ale všechna. Jedna z mladších laní napadala na přední nohu a viděl i několik starších kusů, na nichž se mrazy začínaly podepisovat.
"Volil bych tamhletu laň, tu kulhající," ozval se Devoran a pokývl čenichem ke zraněné mladé laňce. "Dobrá. Co ty, Rolande?" otočil otec své zraky ke druhému ze svých synů. "Myslím, že bychom mohli mít větší štěstí s támhletou postarší. Zatoulala se dál od stáda, nebude tolik těžké ji od nich oddělit."

Loterie 91 (4/5)
Leden 5/10

"Tudy, Rolande." Mladý hnědý vlk zvedl hlavu od stop, které studoval ve sněhu a viděl, že otec s bratrem a Alainem už jsou o pořádný kus napřed. Rychle natáhl krok, aby je dohnal. "Smysl pro detail ti nechybí, ale nesmíš se takhle zasnít nad každou stopou, kterou najdeš." "Promiň, tati," povzdechl si Roland a pokusil se vyčistit si co nejvíc hlavu. Ne, nesměl přemýšlet nad ničím jiným, než nad lovem. Tohle byl první lov vysoké, na kterém se měl aktivně podílet. Dříve se se sourozenci spíše jen dívali, později naháněli, ale dnes to mělo být jiné.
Zařadil se po boku bratra a pozorně sledoval stopy jelenů, které vedly ven z lesa a na louku u jezera. Sotva vyšli z řídkého porostu na okraji lesa, spatřili stádo, které hrabalo ve sněhu a snažilo se dostat na trávu pod ním.

Loterie 84 (2/5)

Star vyhlížel možná poněkud sklesle z toho, co mu Roland řekl, ale hnědý si za tím stál. Nemyslel, že by si snad mladík neměl zasloužit druhou šanci, prozatím na něj však jeho příběh velký dojem neudělal. No, kdoví, třeba se jen o detaily nechtěl dělit s někým, koho neznal. Na druhou stranu, jistě nečekal přivítání s vřelým objetím po takové době a s neurčitou historkou v tlamě? Sarumenští byli chápaví a laskaví a ani Roland sám ho odtud nemínil vypoklonkovat, ale... věci měly své hranice. Jak by se rozhodl za svých vůdcovských let? Kdoví. Na tom už teď nesešlo. Bude to záležet nejspíš hlavně na Maple a na vlcích, kteří Stara znali předtím, než se vypařil. Každopádně se momentálně tvářil dosti přesvědčeně o vlastních schopnostech. "Dobrá, to rád slyším," kývl hlavou, věnoval Starovi drobný náznak úsměvu a obrátil se ke Kenaiovi.
Nasál okolní pachy do čenichu. Wolfganii pořád nikde nezachytil a Maple se neobjevovala, pravděpodobně se toho na zimu vyrojilo trochu příliš, než aby stíhala být všude. Zdálo se, že dva navrátilci si nevybrali nejšťastnější chvíli, ale věděl, že to nemohli tušit. "Zdá se, že ne," povzdechl si. "Pokud tu nechceš zkoušet počkat, pak to asi bude nejlepší," usoudil - nechtěl ho vyhánět, na druhou stranu už bude muset doprovázet Stara, pokud se bude chtít zdržovat na území. "Kdyby se objevil někdo z tvé rodiny, mám jim něco vyřídit? Poslat je za tebou někam?" Aspoň tohle mohl Kenaiovi nabídnout, když už ho v jiných směrech musel zklamat.

Leden 4/10 - Coffee

"Hlavně, že jste v pořádku," pousmál se mírně, když viděl, že vlčici vskutku nic neschází. Nejspíše byla na zimu zvyklá. Zdvořile se jí představil a ona mu na oplátku sdělila zase své jméno. "Těší mne," střihl ušima, či tím, co mu z nich zbylo. Zdálo se, že tímto jejich setkání skončí, ostatně nebyl příliš důvod, aby se tu dále zdržoval. Nadechoval se, že se tedy s vlčicí rozloučí, avšak ozvalo se hlasité zakručení, které nemohl přeslechnout.
Mohl samozřejmě předstírat, že nic neslyšel. Na druhou stranu sám dostával trochu hlad. Mohli by něco ulovit společně a o kořist se podělit? Už byl napůl na odchodu, ale teď se zastavil. "Pochopím, jestli nechcete, abych vám dál narušoval odpočinek, ale co byste řekla tomu, že bychom se společně podívali po něčem k snědku?" nadnesl nakonec. Mohla to být výhoda pro ně pro oba, na druhou stranu plně chápal, jestli chtěla mít vlčice už klid.

Loterie 49 (4/5)

Kenai byl mnohem umírněnější, než Star, který na Rolanda působil naopak docela... intezivně. Hnědý stačil akorát šedému pokývnout na jeho díky, když se rozpovídal bleskový a ukradl si pro sebe všechnu pozornost. Jeho vylíčení vlastního osudu bylo poměrně chaotické. Roland si ho vyslechl s hlavou nakloněnou lehce ke straně. Věděl, že se zde mohou přihodit nejrůznější věci a soudil, že vlk minimálně o tom, že tu dříve žil, nelže. Znal totiž podle svých slov poměrně dost členů smečky. Jeho příběh byl ale jeden velký zmatek a přišel mu dosti neurčitý. "Něco se vždycky stalo" mu nepřišlo jako zrovna validní důvod se dva roky neukázat doma, protože se pod to mohlo schovat cokoliv.
Lehce se zamračil, ale z jeho tváře se toho moc vyčíst nedalo. Tak či tak, nebyla jeho práce do detailů rozebírat Starovo vyprávění. "Nicos tu žije, cítím ho poblíž," sdělil mu odpověď na otázku a potřásl hlavou. "Není v mé moci tě přijmout či odmítnout, ale než půjdeš se svou žádostí za alfou, měl by sis dobře rozmyslet, jestli jsi opravdu schopný a ochotný smečce věnovat energii a čas, jaký si zaslouží. Každopádně by nic nemělo bránit tomu, abys tu počkal na někoho výše postaveného, kdo o tobě může rozhodnout."
Tu se opět ozval Kenai. I on byl nejspíš pryč dlouho, ale v jeho případě to Rolandovi přišlo pochopitelnější. Vracel se za rodinou, ať už z toulek nebo z nějakého jiného života. "Dnes už to je jen Maple, obávám se," odpověděl mu s mírným povzdechem. Nikdy si nevyslechl celý příběh Sarumenských alf, znal z něj jenom útržky, ale jisté bylo, že Maple zůstala na svůj úděl alfy sama. Což bylo samo o něčím, co obdivoval, protože když se podobná věc přihodila jemu, neunesl to. "Na postu bety jí vypomáhá Wolfganie," dodal ještě, i když to možná Kenai věděl. Wolfi už byla betou jistě roky.

Loterie 47 (2/5)

Jako první se ozval bleskový vlk s veselým úsměvem, veselým pozdravem a otázkou, zdali by smečka neměla místo pro dva navrátivští se vlky. Roland lehce pozvedl hlavu - vzhledem k tomu, že pachy ani kožichy mu nebyly v nejmenším povědomé soudil, že se tu ani jeden z vlků v posledních dvou letech, kdy tu pobýval, nevyskytl. Než stačil cokoliv říct, ozval se šedivý, který zřejmě netoužil po tom, aby za něj černobílý mluvil. Tím se alespoň něco málo objasnilo, hledal zde svoji rodinu. A o té Roland samozřejmě věděl. Pokývl pomalu hlavou. "Já jsem Roland, zdejší gamma a lovec," představil se oběma, když mu i Kenai sdělil své jméno. Právě na něj se vzápětí znovu zaměřil. "Tvá rodina tu opravdu stále žije. Obě jsou živé a zdravé," prozradil šedému vlku, odhadoval, že by mohl být bratrem Marion, i když se mohlo jednat i o vzdálenějšího příbuzného. Jeho rodina se také rozšiřovala, ale rozhodl se, že to jsou nejspíš zprávy, které by měly vlčice předat samy. "Nejsem si ale jistý, jestli jsou právě teď v lese," nakrčil mírně čelo. Pokud věděl, Wolfganie s Marion i vlčaty byly už nějakou dobu na výletě.
S tím se otočil ke Starovi. "A co přivádí tebe?" pobídl ho. Kenai přišel za rodinou, což bylo více než pochopitelné, ale tenhle vlk zůstával záhadou. "Tohle je má třetí zima ve smečce, ovšem za tu dobu jsem tě zde necítil ani nezahlédl. Už jsi tu skutečně žil dřív?" Vlk působil poměrně mladě, spíš jako vlčí puberťák. Musel by být skoro mrně, když tady byl naposledy. Ne, že by mu Roland nevěřil či se ho chystal z něčeho obviňovat. Věděl dobře, že osudy uměly být spletité a náročné. Vážně chtěl ale slyšet, co ho tak najednou přivedlo zpátky a kde tedy byl celou tu dobu. Neměl jakožto gamma pravomoc rozhodovat o tom, kdo do smečky bude a nebude přijat, ale cítil povinnost ji chránit... a že je navrátilec, to mohl skutečně říct kde kdo.

Pobývat se Světluškou bylo poměrně příjemné. Vlčice byla zkrátka svá, ale dobrá nálada z ní vždy jen sršela - alespoň tedy při těch dvou setkáních, které s ní Roland prozatím zažil. Jistě by s ní vydržel vysedávat pod stromem ještě dlouho a obdivovat přitom svůj nový přívěsek, avšak období odpočinku končilo. Povinnosti volaly. V čenichu ho šimraly pachy hned několika vlků, kteří mezi smečkové kolegy zcela jistě nepatřili.
"Rád bych s tebou ještě pobyl, Světluško, ale půjdu zkontrolovat, co se děje na hranicích. Jistě se ještě potkáme," zamával ocasem a kývl jí na rozloučenou. "Zatím se měj hezky, a dávej na sebe pozor," dodal ještě, než se svižným krokem vypravil skrze území do míst, odkud cítil hned dva cizince. Byl tu ještě jeden další pach, který mu ale byl okrajově povědomý, proto mu přišlo důležitější nejdříve omrknout ty dva naprosté cizince. Alespoň pro něj.
Vlci spolu postávali u okraje lesa. Jeden z nich měl kožíšek spíše v šedivých, tlumených odstínech, zato ten druhý přímo křičel do dálky křiklavými klikyháky, které pravděpodobně znázorňovaly blesky. A jak si Roland povšiml, měl na sobě krev. To samo o sobě stačilo, aby k situaci přistupoval dost obezřetně. Když na moment zvedl hlavu, spatřil ve větvích blízkého stromu Callisto, jak vše pozorně sleduje.
"Zdravím vás," pokývl vlkům a zastavil se před nimi. "Co vás přivádí na území Sarumenské smečky?" Přejel je oba pozorným pohledem. Přišli společně či to byla náhoda? Zdržovali se na kraji území, takže nejspíš neplánovali vyvádět nepřístojnosti, ale na okraji čekala i Styx a jak to potom dopadlo?

Loterie 37 (2/5)
Leden 3/10 - Coffee

Vlčice se vylekala, to viděl, sotva na ni promluvil. Hned se celá napjala a pohlížela na něj značně nedůvěřivě. I to ale považoval za celkem dobré znamení. Nebyla umrzlá a nevypadala ani na pokraji sil. Neměl v plánu ji poplašit, ale už se nejspíš stalo. Pořád to však považoval za lepší možnost, než tu nechat nějakou nešťastnici umrznout, aniž by se třeba jen otočil. "Omlouvám se, že jsem vás vyrušil," řekl zdvořile, "ale viděl jsem vás tu polehávat na sněhu a chtěl jsem se ujistit, že jste v pořádku. Tohle pěkné zimní počasí umí být zrádné," objasnil jí své myšlenkové pochody. Lehce si z kožichu otřepal pár zbloudilých sněhových vloček a upřel na ni své zbývající oko s lehkým pousmáním: "Jmenuji se Roland." To aby aspoň věděla, kdo jí narušil zimního šlofíka.

Loterie 33 (3/5)
Leden 2/10 - Coffee

Poté, co se rozloučil s Lalie, se dál potuloval poblíž jezera. Bylo tu poměrně příjemně a ještě se mu nechtělo domů. Ostatně les byl stále v doslechu a kdyby se něco dělo, vytí by jej jistě hned přivolalo zpět. Kochal se vycházejícím sluncem a třpytem ledové krustičky na sněhu. Našlapoval tiše, nechtěl narušovat poklid onoho krásného rána.
A tu spatřil ve sněhu hnědý kožíšek. Vlčici schoulenou na sněhu. Užívala si také chladného rána, či ji mrazy zmohly a ona už nemohla dál? Roland chvíli zaváhal, aby vyhodnotil situaci, ale z jeho pohledu bylo vždy lepší se ujistit, než jen předpokládat, otočit se a jít dál. Hnědá vlčice nevypadala, že by zde umrzala, ale pro jistotu k ní zamířil. "Dobré ráno, slečno," zastavil pár kroků od ní a naklonil mírně hlavu ke straně, jak čekal na její reakci.

Loterie 5 (5/5)
Leden 1/10 - Lalie

Ať už to mělo jakýkoliv důvod, Lalie se zdála být sovou vyvedená lehce z míry. Možná i více než lehce. Ne, že by měla nějakou prudkou reakci, Roland cítil, že úplně nedokáže uhodit hřebíček na hlavičku a přesně popsat, co se mu nezdá, ale vnímal to i tak. Určité napětí nebo nedůvěru. "Skutečně nic nedělá," ujistil ji raději ještě jednou, vždyť Callisto se držela bezpečně na jeho hřbetě a momentálně to vypadalo, že spí - jen občas mžourla škvírkou jednoho tmavého oka, aby se ujistila, že se neděje nic nekalého.
Krátké setkání u jezera však pravděpodobně spělo ke svému konci. Lalie se do hovoru příliš nehrnula a Roland ji zase nechtěl nutit a pokládat otázky, na které se mu dostane jednoslovné odpovědi. Ne, že by jí to měl za zlé, ba naopak, docela ji chápal (či si to alespoň myslel). "Rozumím," kývl hlavou. "Také jsem tě rád poznal. Šťastnou cestu domů," popřál jí ještě, než sklouzl pohledem opět ke kráse zamrzlého jezera.

Prosinec 6/10 - Lalie

Vskutku to byla její první zima, ale nijak to dál nerozváděla a Roland usoudil, že bude lepší z ní věci nepáčit a dál se nevyptávat. Přišlo mu, že si povídat příliš nechce a sám si nepřál být nějak dotěrný. Krátce zavzpomínal na svoji vlastní první zimu, která už byla poměrně daleko v minulosti, ale stále si vzpomínal na to, jak úžašné mu všechno připadalo.
Brzy se k jejich skupince připojila Callisto. Lalie však z ní nevypadala nikterak nadšeně, dokonce ani udiveně, jak by od vlčete očekával. Na druhou stranu, možná s mluvícími zvířaty vyrostla, pokud byla zdejším vlčetem. Připadalo mu ale, že o sovu ani nezavadila pohledem. Lehce se natočil bokem, aby si ji mohla lépe prohlédnout. "Callisto je sova," objasnil, možná v tom spočíval ten problém? "Sová pálená," upřesnila dotyčná. "Znáš sovy? Většinou létají jen v noci a taky nemluví, od vlků se drží dál, ale Callisto je výjimečný případ." Myš Lalie odmítla, snad ze slušnosti či skutečně neměla hlad. Roland si hlodavce přitáhl k sobě.

Prosinec 5/10 - Lalie

Vlčice toho mnoho nenapovídala, což Rolandovi příliš nevadilo. Nejspíš sem přišla hledat poklid, jinak by nepochybně dováděla s ostatními vlčaty a podnikala zimní skopičiny. Přišlo mu, že se spíše rozhlíží kolem, možná se kochá tou zimní krásou, která je obklopovala. "Děkuju," střihl ušima. "Rád tě poznávám, Lalie. To je také pěkné jméno, neobvyklé." Znělo zvláštně, ale skutečně se mu líbilo. Chvíli se odmlčel, pohlédl na lesklý led pokrývající jezero a vychutnával si chladný vzduch v čenichu. "Tohle je nejspíš tvá první zima, viď?" dotázal se potom, vlčice vypadala ještě nedorostle, sotva roček, nepředpokládal, že by už nějakou zimu měla za sebou.
Sotva dozněla jeho otázka, nebem zakroužil tichý stín a během chvíle mu na hřbet dosedla Callisto. Do sněhu dopadla ulovená myš. "No tohle, Rolande, proč jsi mi neřekl, že budeme mít společnost, chytila bych rovnou dvě. Teď abych letěla na lov znova," láteřila místo pozdravu. "Jenom klid. Netušil jsem, že někoho potkám. Lalie, tohle je Callisto, má společnice. Neboj se, neklove, pokud si nezačneš. Callisto, Lalie. A pokud jde o lov, rád tu myš přenechám tady Lalii. Pokud ji chceš?" "A sám chcípneš hladem," zamrčela Callisto a zachumlala se do vlastního peří.

Prosinec 4/10 - Lalie

Zastavil se v dostatečné vzdálenosti od mladé vlčice a usadil se do sněhu. Vycítil z ní jisté napětí a ani se jí nedivil, konec konců byl naprostým cizincem a ona tady byla sama. Nechtěl ji děsit a tak si držel odstup. Nebyl žádným vlkožroutem nebo bláznem, co by jí chtěl ublížit, ale to ona samozřejmě v tuhle chvíli nemohla tušit.
I mladá vlčice dovedla podle všeho ocenit kouzlo zimy. Roland se pousmál, těšilo ho to. Poslední dobou zde narážel na vlky, kteří si uvědomovali, jaká kouzla se skrývají v docela všedních věcech. Měl z toho radost. "To ano. Ten poklid ve vzduchu, jak krajina tiše spí pod svou novou peřinou, jinovatka na větvích, i toho teplého pelechu si jeden najednou váží mnohem víc, když venku zuří severák..." Potřásl hlavou a krátce se zasmál. Kam jen dal svoje vychování? Omrzala mu snad hlava? "Omlouvám se, přemýšlím nahlas a přitom jsem se ještě ani nepředstavil. Jsem Roland ze Sarumenské smečky."

Prosinec 3/10 - Lalie

Vykračoval si kolem jezera a naslouchal křupání sněhu pod tlapami, když tu spatřil, že zde není sám. Nebyl jediný, kdo si vyšlápl v tomto studeném dni na procházku kolem jezera. Mladá vlčice šla pomalu, občas cosi očichávala na zemi - nebo to tak Rolandovi alespoň přišlo - a bylo jasné, že se jejich cesty střetnou, pokud někdo z nich náhle nezmění směr. Roland to neplánoval. Nevadila mu nová společnost a krom toho by bylo značně neslušné se vypařit, když už ho určitě musela spatřit.
"Dobrý den, slečno," odpověděl jí na její zdvořilý pozdrav a mírně jí pokývl hlavou. Zastavil kousek od ní a zahoupal přátelsky ocasem. Vlčice už nebyla malým vlčetem, ale bylo vidět, že se jedná spíše ještě o dorostenku, než o dospělou. Rozhodně však už nebyla tak mladá, aby se pozastavoval nad tím, že zde na ni narazil bez doprovodu někoho dospělého. "Také jste si vyšla na vycházku v tomhle mrazivém ránu? Jezero má v zimě svoje vlastní kouzlo." Natáhl do čenichu ledový zimní vzduch a vydechl obláček stříbrné páry. Bylo to kouzelné, jen co je pravda.

Prosinec 2/10 - Lalie

Kroky ho opět vedly k jezeru. I v nejmrazivějších dnech zimy ho rozlehlá vodní plocha přitahovala. Co by na to měl říci? Mohl se jen usmát a pokrčit rameny. Vyrostl u jezer a i když byla doma spousta věcí, které nebyly ideální, tu krajinu si zamiloval a miloval ji dodnes, stejně jako dodnes miloval vůni borovic a šum větru v jejich jehličí. Stejně jako si později zamiloval břízy a vřes a pomněnky. Nosil v sobě mnoho střípků vzpomínek, mnoho malých kousků lásky. A byl moc rád, že se na chvíli k velikému jezeru může vydat skoro kdykoliv ho napadne.
Mrzlo až praštělo a hladina jezera se třpytila. Pokrýval ji čerstvý led, místy zasypaný sněhem, jinde však byl holý. Jestlipak byl už dost pevný, aby ho unesl? Hnědý vlk vykročil kupředu a opatrně přenesl svou váhu na ledovou plochu. Hned se ozvalo zlověstné zapraštění. Roland se stáhl. Ne, ještě bylo příliš brzy. Nikterak netoužil okusit, jak ledová voda doopravdy je. S ledem nebylo radno si zahrávat. Protáhl se a vyrazil pomalým tempem na procházku kolem vody.