Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Září 2/10 - Jerry

Roland střihl svým jedním a půl uchem. "Řekl bych, že to známe asi všichni. Nebo... alespoň většina z nás," opravil se, když pomyslel na některé bezstarostné, lehkovážné jedince, které během let poznal. Ale jistě i oni měli nějaká niterná tajemství, o nichž by se jim těžko mluvilo s někým druhým.
Naštěstí si jméno šedého vlka pamatoval správně. "Ano, na to si vzpomínám," usmál se a máchl ocasem. "A ano, jsem Roland," ujistil ještě Jerryho o tom, že i on má v paměti uloženo to správné jméno. "Hm, myslím, že by měly být v pořádku. Určitě zapadnou mezi ostatní lišky v tom lese, je to tam pro ně hotový ráj," zamyslel se. Nějaká pohroma se mohla stát vždycky, ale Roland doufal, že jejich lišky to nepotká. "Přemýšlel jsem, že bych je zkusil navštívit, ale možná už by si na nás ani nepamatovali. Nejspíš bude lepší je nechat v klidu a zkrátka věřit, že se mají dobře," usoudil.

Září 1/10 - Jerry

Netřeba o tom mluvit. Mírný náznak úsměvu se dotkl koutků Rolandovy tlamy. Ne, o Isobel nikdy příliš nemluvil. Bylo to tak dobře? Nesnažil se na ni zapomenout. Nesnažil se předstírat, že nikdy nebyla. I když šel dál, i když znovu miloval, její památka stále žila. Ale po snu (pokud to byl sen), který měl loňský podzim a po němž se probral s pomněnkovým přívěskem na krku, už se mu nezdál její duch tak blízko na dosah. Možná by o ní měl začít mluvit víc. Postarat se, aby nebyla úplně zapomenutá.
"Jen nerad zatěžuji ostatní svými trably," řekl s mírným pokrčením ramen. Modravý vlček však jako by otvíral vrátka této konverzaci, zdálo se, že mu chce dělat společnost. Roland ale stejně váhal, jestli se o Isobel rozpovídat nebo ne. Potřásl mírně hlavou a začal o něčem jiném: "My už se potkali, že? Jerry, pamatuju si to správně?" ujišťoval se. Snažil se držet si přehled o členech Sarumenu, ale bylo jich mnoho a ne se všemi měl ještě šanci se pořádně seznámit.

Ležel s hlavou opřenou o Wolfin krk a bděl, dokud neslyšel její pravidelné oddechování značící, že usnula. Snažil se spánku vzdorovat i dál, ale bylo to nemožné. I on byl unavený, šum větru ve vrbách byl uklidňující a ať se snažil, jak chtěl, nedokázal udržet oko otevřené. Doufal, že na území smečky jim nic nehrozí. Snad ani od smečky samotné. S hlubokým povzdechem zavřel oko a během pár chvil už také spal.
Teprve náhlý pohyb ho probral. Usnul mnohem hlubším spánkem, než zamýšlel, takže teď poněkud zmateně mžoural kolem sebe. "Mhm, ale to nevadí. Vůbec jsem neplánoval takhle odpadnout," odpověděl a široce zívl. Také se protáhl, až mu v kloubech zapraštělo. "Cítíš se líp?" zeptal se, jen co se malinko probral a pohledem přejížděl rány na Wolfiině těle. Hojily se, ale cesta k úplnému uzdravení bude nejspíš ještě dlouhá a trnitá. Hodlal jí během ní stát po boku, na každém kroku.
Wolfi zněla o něco lépe, ale chrapot v hrdle se jí stále držel. Roland vstal, rozhýbal si trochu ztuhlé nohy a pohlédl na ležící vlčici. "Chceš pomoct k vodě? Nebo ji mám raději zase donést?" nabízel a přemýšlel, jak jen se odtud dostanou. Kdyby se Wolfi mohla pohybovat alespoň trošku, snad už by to do Sarumenu nějak zvládli. Prozatím je odtud nikdo nevyháněl, ale i tak by byl klidnější, kdyby mohli být doma. Navíc už by se někdo mohl začít strachovat a netušil, jestli by je tady někdo hledal. Poslal by napřed Callisto se zprávou, jenže sovu od té doby, co sem dorazili, neviděl. Snad je v pořádku.

Srpen 2/10 - Jerry

Ač nebyl ve své podstatě přímo samotářem, snad by dnešní noci samotu i ocenil. Chtěl být jen se svými myšlenkami, které si toužil urovnat. Na druhou stranu to možná trochu zavánělo utápěním se v sebelítosti. Třeba by bylo lepší mít někoho po boku.
V této záležitosti bylo rozhodnuto za něj, protože rázem už tu nebyl sám. Zaslechl, že se k němu někdo blíží jen chvíli předtím, než příchozí promluvil. Natočil k němu uši a potom se i ohlédl. Ihned vlka identifikoval jako jednoho ze Sarumenských, ale jméno mu do hlavy ne a ne naskočit. Věděl, že byl s nimi u záchrany liščat, ale to bylo vše.
"Zdravím," oplatil vlkovi pozdrav a doufal, že jeho nalomený hlas neprozrazuje příliš mnoho. "Nevím," ujelo mu, než se stačil zarazit. Rychle to vyrovnal mírným úsměvem: "Vlastně asi ano. Jen jsem trochu... přemýšlel, to je vše," objasnil vlkovi s mírným pokrčením ramen. Šedivého vlka nechtěl zatěžovat svými úvahami a trápením. Sklonil hlavu předstíraje, že se potřebuje podrbat na tlapce a při té příležitosti si pokud možno nenápadně setřel slzy z vlhké tváře.

Srpen 1/10 - Jerry

Noc byla temná a bezměsíčná, neboť oblohu kryla temná mračna. Přes kraj se neslo dunění hromu a na obzoru zahlédl vzdálené záblesky v místech, kde už bouřka zuřila plnou silou. Cítil v kožichu chladný vítr, zatím však nepršelo. Věděl, že není nejlepší noc na procházku, že se bouřka může každou chvíli otočit a přijít i sem, ale nemohl spát a neměl v lese klidu. Táhlo ho to k jezeru, které bylo jedním z jeho oblíbených míst, protože mu tolik připomínalo jezera v rodném kraji. Mnoho tam bylo špatného, ale jezera vždy miloval. Vždyť u jednoho z nich se setkal se svou milovanou Isobel...
Jak stanul na břehu vodní plochy, která byla za temné noci černá jako tér, ucítil, že se mu hrdlo lehce stáhlo. "Isobel," špitl do větru. Nikdy se mu nepřestalo stýskat. Nevěřil, že se ta rána někdy skutečně zahojí. Neznamenalo to, že by snad kvůli tomu miloval Wolfganii méně - že by nebyla ničím víc, než levnou náhražkou. Miloval černobílou vlčici stejně vroucně, jako kdysi Isobel, ale přesto ho její ztráta bolela. Byly to složité pocity. Roland si povzdechl a vkročil do vody, jen tak daleko, aby si smočil tlapky. Vítr se dál zvedal. V dáli hřmělo a on jen stál jako tmavší stín v moři jiných stínů, ztracený ve vlastních myšlenkách. Ani si nevšiml slz, které mu skrápěly tváře.

Dělal, co mohl, aby své milé ulevil. V lese panoval neklid, ale ani se nepřibližoval tomu, který panoval v jeho duši. Bál se, že nějak naruší křehkou rovnováhu, která držela Wolfi při životě. Avšak postupně, po maličkých kouscích se zdálo, že už se vlčice cítí o něco lépe. Nakonec ulehl vedle ní, protože už udělal vše, co ho napadalo. Museli tomu dát čas, to věděl. Čas, aby se její tělo zotavilo a nabralo nové síly.
Ulevilo se mu, když se Wolfi ozvala. Sice její hlas zněl skřípavě po dlouhém nepoužívání, ale snad to mohl brát jako znamení, že se začíná uzdravovat. Jeho snaha přinejmenším vynesla nějaké ovoce. "To rád slyším," vydechl úlevně a přitulil se k ní blíž. Cítit její blízkost, její teplo ho uklidňovalo. Byla tu, pořád byla s ním, a bude v pořádku, musí být. "Nemusíš děkovat," špitl. Neměl jsem nikdy dopustit, aby se ti to stalo, pomyslel si, ale nahlas to neřekl. "A já tebe," odpověděl místo toho a čenichem se dotkl toho jejího.
"Jak to vypadá?" ujistil se, že správně rozluštil její otázku. Nebyl si ale jistý, čeho přesně se týká. "Tvoje zranění vypadají o něco líp, jestli myslíš tohle. Rány se pomalu zavírají. A jestli myslíš ten rámus v lese... o tom nic nevím. Určitě si s tím ale poradí," řekl a upřímně doufal, že jsou jeho slova i pravdivá, protože jít se o tom teď přesvědčovat nemohl. "Už nemluv. Zkus se trochu prospat," řekl Wolfi potom, protože slyšel, že ji hlas zrazuje a nechtěl, aby se moc vyčerpávala. Snad, až se vyspí a nabere sil, bude jí lépe a budou se brzy moci vypravit domů, kde by se mohla doléčit. Nevěděl, jak daleko bude sahat Chiařina velkorysost a jak dlouho jim dovolí zůstat.

Sotva skončil s čištěním ran, Wolfi sebou začala vrtět. Během chvilky mu došlo, o co se snaží a pokusil se jí trochu pomoci, dával přitom však pozor, aby se nedotkl žádného zraněného místa víc, než bylo nutné. Nechtěl jí působit žádnou zbytečnou bolest. Byl ale rád, že se zvládla trošku sama pohnout. Vypadala už o něco víc při smyslech, což byla nesmírná úleva.
Vyčetl z jejích úsporných pohybů, že vodu by si dala ráda. A i k jeho dalším úvahám se vyjádřila, ač němě. Pozorně ji sledoval a přebíral si v hlavě její pantomimu. Vzhledem k tomu, že byl tak magicky nadaný jako dubový pařez, nic z jejích myšlenek k němu neproniklo, ale náznaky pochopil. Snad. "Dobře. Zkusíme to," kývl. "Ale nejdřív tu vodu." Byl rád, že je Chiara nechala tady u potůčku, protože to hodně věcí zjednodušovalo. Došel k vodě, nabral ji do tlamy a donesl ji Wolfi. Aby se trochu napila, musel to zopakovat víckrát, protože toho také dost vybryndal. Hodilo by se mít nějakou lepší nádobu, ale museli si vystačit s tím, co měli. Čehož moc nebylo.
Pak zamířil k vrbám a jal se drápy loupat kůru z mladších větviček a kmenů. Doufal, že na něj nevyběhne Chiara nebo některý z jejích jiných ohnivých příbuzných, ale lomoz hlouběji v lese mu napovídal, že mají teď plné tlapy práce s vlastními problémy. Mrzelo ho to, ale neměl jak pomoci. Rozdvojit se nedokázal a Wolfi měla v jeho srdci absolutní přednost.
S kousky kůry se k ní vrátil a usadil se do trávy. "Takže... požvýkat?" ujistil se, než s tím začal. Kůra byla hořká a nedobrá, ale i když křivil tlamu, viděl, že fungovat by to mohlo. Nanesl jí vzniklou kaši postupně na rány. Tak jemně, jak dovedl. "Snad to pomůže. Nejsem bohužel žádný léčitel," povzdechl si. Mohli jen doufat. "Cítíš se líp?" zeptal se tiše a natáhl se do trávy vedle ní.

Červenec 4/10 - Namaari

Otázky mladé vlčice byly vskutku zajímavé a k zamyšlení. Roland si některé z nich už také položil a něco už také zvládl vysledovat. Náhodou věděl i to, že vlci s magií existují i za hranicemi této země, i když by byl raději, kdyby k těm vědomostem přišel méně bolestivým způsobem. "Někteří vlci ano. Zdá se, že i na některých místech mimo Gallireu magie existuje a vlci se s ní rodí, ale potom jsou zase jiná, kde na ni nenarazíš."
Na druhou otázku už tak snadné odpovědět nebylo. Střihl ušima a usmál se na vlčici: "Neptáš se moc, úplně tvou zvědavost chápu. Ale na tohle ti bohužel odpovědět neumím. Možná je Gallirea zkrátka zřídlem magie a všechny kouzelné schopnosti tu ve vlcích jen bují a posilují se." I jeho sny, které si však nikdy nespojil s dovedností magického původu, zde byly silnější a jasnější.
Mluvit o lovu pro něj bylo jednodušší. Narozdíl od magie s ním měl bohaté zkušenosti už od útlého věku. "Přesně tak," broukl. "Ale když se vlk toulá sám, většinou lovit vysokou ani nepotřebuje." Velká zvěř sloužila hlavně pro nakrmení smečky. Osamělý tulák si vystačil s tím, co našel a ulovil sám.

Červenec 3/10 - Namaari

"Zajímavé to skutečně je," pokývl Roland, i v něm magie probouzely nemalý zájem, ovšem nemohl se zcela zbavit pocitu tíhy u srdce, když na ně myslel. Magie mu toho tolik sebrala... Celý jeho domov se zbortil pod její ničivou silou. Ne, magie nebyla to zlé - zlí byli ti, kteří ji používali ke krutým účelům. Kdyby však útočníci magií nevládli, nikdy by Březový háj nedokázali napadnout tak efektivně. "Je to ale také velká moc, se kterou se musí nakládat opatrně," řekl nakonec. Namaari do toho byla nadšená a on jí to nechtěl kazit, ovšem měla by vědět, že na místě je i obezřetnost, nejen slepá fascinace.
"Hm... Myslím, že se magie obvykle projeví až po nějaké době, když vlk začne dospívat," uvážil. Vlčata magii používat neuměla a jejich očka byla vždy zlatá, alespoň tolik věděl. "Možná v nich ale dříme už od narození. A naučit se ovládat i více magií je možné, znám vlky, kteří těch schopností mají víc." Alespoň v tomto Namaari odpovědět mohl.
Mladá vlčice se dmula hrdostí nad svým úlovkem, ale bylo vidět, že z jeho chuti moc nadšená není. Roland se usmál: "Je pravda, že zajíc tak neklouže, ale mrštný je dost. Když chceš chytit zajíce, nejdřív ho musíš dohonit - a občas jsi v situaci, kdy běhat rychle prostě nemůžeš. Pak je dobré umět si poradit i jinak. Třeba právě tou rybou."

Červenec 2/10 - Namaari

Mrzelo ho, že nemůže Namaari prozradit více o tajemství magií, ale věřil, že pokud jde o toto téma, jistě dokáže mladá vlčice nalézt učitelů víc než dost. "To je," souhlasil. "Vím o vlcích, kteří umí ovládat vodu, vzduch, rostliny či léčit rány pouhým dotekem. Zdá se mi, že je těch schopností nepřeberné množství," potřásl hlavou. Leč on byl nejspíš navěky odsouzen k tomu být pouhým pozorovatelem těchto divů.
Lov ryb, to už bylo něco, v čem mohl být nápomocnější. Něco hmatatelnějšího. Na druhý pokus se Namaari podařilo na břeh rybu vytáhnout a s jeho instrukcemi ji i zakousla, nemusel ani zasáhnout, aby jí znovu neutekla. Rolandovi se po tváři roztáhl široký úsměv a zamával vítězoslavně oháňkou - byl na mladou vlčici hrdý. "Skvělá práce a krásný lovecký úspěch," pochválil ji a pak už sledoval, jak se asi na chuť ryby bude tvářit.
Koutky mu opět cukly, když viděl, že jí kořist příliš nejede. Ovšem neprotestovala a statečně svůj úlovek spořádala. "Nu, jak jsem říkal, není to chuť, kterou každý ocení. I když je to jistě i o zvyku," usoudil, on ryby jedl odjakživa, nepamatoval si ani, kdy ji ochutnal poprvé. "Každopádně je rybu často snazší ulovit, než zajíce, takže je fajn to umět, i když ti třeba dvakrát nevoní," pousmál se. Když udeřil hlad, vlk vzal zavděk lecčíms - to také dobře věděl.

Osaměli. Chiara je zanechala jejich osudu a on vlastně nevěděl, jaký bude. Nevěděl, jestli dokáže Wolfi pomoci tak, jak by potřebovala. Nemohl však odejít hledat někoho zkušenějšího. Jak by si přál, aby tu byl Tonres nebo Islin, či ten ušatý tulák, který jim do lesa nosil bylinky. Jenže je nemohl jít hledat a nemohl ani poslat nikoho jiného, protože v hlubinách lesa vypukl nějaký rozruch a oni si tak museli poradit sami.
Opatrně začal očišťovat Wolfganiina zranění a škubl sebou pokaždé, když ucítil, že se pod jeho dotekem napjala. "Omlouvám se," huhlal s tlamou plnou mechu, který po chvílích oplachoval a párkrát ho vyměnil úplně za nový. "Omlouvám se, ale už to bude." Nechtěl jí ubližovat, ale kdyby rány nechali, jak byly, všechno by mohlo být ještě horší. Počínal si tak jemně, jak jen mohl, přesto si nechtěl ani představovat, čím teď musí jeho milovaná procházet.
Nakonec však svou práci dokončil. "To je všechno. Zvládla jsi to," dotkl se něžně Wolfiina čenichu. Přesto se mu srdce dál svíralo. Většina krve z jejího kožichu zmizela, ale rány, které tím odhalil, se mu vůbec nelíbily. Co dál? Co si počít? Měl poslechnout Chiaru? Zkusit vrbovou kůru? Ale co s ní vlastně měl udělat? Ne poprvé si vyčítal, že se nikdy nevěnoval léčitelství hlouběji, než k úplným základům. "Chceš trochu napít?" zeptal se nejprve, než začal podnikat něco dalšího. "A potom... potom si hlavně zkus odpočinout. Chiara, ta vlčice, co nás sem pustila, říkala něco o léčivé moci vrb. Možná... je na tom něco pravdy? Nejspíš bychom to měli zkusit," Nevěděl, nakolik ho Wolfi vnímá, ale přesto ji chtěl zpravit o tom, co plánuje a nad čím uvažuje. Rozhlížel se po stromech, které tiše ševelily. Nějakou mladou kůru by jistě uloupnout mohl. Trochu ji rozmačkat a přiložit na zranění? Dělá se to tak?

Nevěděl, komu z Chiařiny rodiny Sarumenská smečka pomohla. Nevěděl, ale byl velmi rád, že to tak je, protože měl dojem, že jinak by jim vlčice nejspíš pomoc nenabídla. Opravdu? Nechtělo se mu věřit, že by je prostě nechala, ať se postarají sami o sebe. Všechno v něm sice řvalo, ať si pospíší, ať už konečně něco udělají, ale kousl se bolestivě do jazyka a zůstal zticha, aby měla písková křiklounka dost času si to promyslet.
Nakonec svolila. Její pohled změkl, ale varovné jiskry jí kožichem probíhaly nadále. "Pokud z toho vaší smečce vzejde nějaká škoda, zodpovím se ti sám," řekl a pomohl vlčici s Wolfi, která bolestně zaskučela. Bodlo ho u srdce. Snažil se být opatrný a viděl, že navzdory svým drsným slovům se Chiara snaží o totéž, ale přesto jí způsobili další bolest. "Promiň," špitl k ní. "Za chvíli už si budeš moct odpočinout. Zkusím tě trochu ošetřit, snad se ti uleví..." sliboval a stočil oko ke zlatavým zrakům pískové: "A tobě děkuju. Budeme ti zavázáni."
"Roland," představil se vlčici, se kterou společnými silami pomáhali Wolfganii. Cesta k potoku nebyla daleká, ale zato dost pomalá a hlavně pro Wolfi určitě úmorná. Nakonec tam však došli, jemně uložili vlčici do měkké trávy kousek od břehu. Jenže kdesi z lesa se ozvalo zadunění a atmosféra se rázem změnila. Roland se polekaně ohlédl. Styx? Tohle mu tak ale nepřipadalo. Dělo se tu cosi divného. "Zůstaneme tu, postarám se o Wolfi," řekl, zdálo se mu, že to bude chtít písková vlčice zkontrolovat. "Děkuji, ještě jednou..." Moc toho však říct nestačil. Písková vlčice odběhla.
Bál se, co za katastrofu se přiřítilo na tenhle les, ale nemohl opustit svou milou. "Wolfi... slyšíš mě?" špitl a opatrně se jí dotkl tváře čenichem. "Opláchnu ti ty rány. Omlouvám se, jestli to bude bolet, ale musí se očistit," řekl tiše. Jistě, že to bude bolet. Jinak to ale nešlo. Uloupl si do tlamy u paty jedné z vrb kus mechu, namáchal ho v potoce a začal jím omývat krev z těch četných ran na jejím těle. Srdce se mu svíralo, když to viděl. Nezasloužila si to, nic takového... Postarám se o tebe, pomyslel si, protože s tlamou zacpanou mechem mluvit nemohl. Budeš v pořádku.

Červenec 1/10 - Namaari

Souhlasně kývl hlavou, když se mladá vlčice zmínila, že už slyšela o nebezpečenstvích číhajících v horách. "To je pravda, hlavně výš v horách to může být zrádné, ale nikdo neříká, že musíš hned šplhat na ty nejvyšší vršky," pousmál se. "Občas může i postačit pořádný kopec. Když doma někoho poprosíš, určitě budou vědět, jaká jsou nejlepší místa v okolí na rozhlížení se."
Namaari měla pochopitelně otázky i ohledně magií. Však které vlče by kouzla nezajímala? Bohužel v tomto směru nebyl Roland úplně ten nejlepší, kdo by jí měl radit. Sám měl v chápání magie značné mezery. "Zdá se, že vlci, kteří se tu narodili, většinou magii ovládat umí, ano. Já ale nejsem odtud, přišel jsem ze země, kde magie vůbec nebyla, takže ani žádnou nemám. Možná, že jsi na tom stejně," usoudil z toho, co Namaari říkala. I v jeho domovině měli vlci oči zlaté, hnědé či šedivé, žádné z těch divokých barev, které začal vídat až později.
"Nějak to určitě souvisí. Vlci s modrýma očima dovedou ovládat vodu, s červenýma oheň... bohužel si nejsem jistý všemi ostatními barvami. Ale jsou tu i vlci se zlatýma očima, kteří umějí kouzlit a další, kteří mají těch schopností dokonce více." Pohlédl na Namaari poněkud omluvně. Kdyby toho věděl víc, podělil by se s ní, ovšem i po všem čase, který zde prožil, pro něj byla kouzla z větší části neuchopitelnou záhadou.
Druhý pokus s lovem ryby už dopadl úspěšněji. Mladé vlčici se podařilo vodního tvora lapit. "Skvělé," pochválil ji jednooký vlk, rychle však zpozoroval, v čem je problém. Sice rybu chytila, ale nejspíš nevěděla, co s ní dál. "Honem ji polož na zem a pořádně ji kousni za hlavou!" poradil jí a přiskočil blíž, aby mohl zasáhnout, kdyby se náhodou úlovek Namaari chtěl dostat zpátky do vody až moc rychle.

Příchod členů smečky na sebe nenechal dlouho čekat. Příliš ho nepřekvapilo, když se z lesa vynořila písková vlčice, která ho vyprovázela za hranice i v zimě - Chiara. Elisabettu měla hned za patami, ovšem neměl čas ani mentální kapacitu se tmavému vlčeti příliš věnovat, kromě krátkého pozdravu: "Ahoj, Elisabetto."
Upřel však svoji pozornost na tu starší z dvojice. Tu, která se rozkřikla na celé kolo, až jiskry létaly. "Nekřič, prosím, potřebuje klid," sklopil zrak k Wolfganii, která nadále ležela bezvládně na zemi. "Neměl jsem jinou možnost, než přijít sem... Byli jsme napadeni vlčicí jménem Styx. Do Sarumenské smečky je daleko, sám bych tam Wolfganii nedovlekl, já... bál jsem se, že by to ani nezvládla," vyprávěl poněkud překotně, stále ještě zadýchaně, všechno uvnitř mu velelo spěchat, spěchat, spěchat - ale kam? Co se dalo uspěchat? Jak mohli vůbec Wolfi pomoci?
Elisabetta kamsi odběhla a on upřel své zbývající oko zpříma do tváře ohnivé vlčice. "Prosím. Potřebujeme pomoc. Tohle je její jediná naděje." Srdce mu bušilo. Všechno záleželo na vlčici, která ho zřejmě příliš v lásce neměla. Ale doufal, že má v sobě špetku slitování... Doufal, že třeba pomoc, kterou v zimě věnoval Elisabettě, něco znamená.

Červen 8/10 - Namaari

Bylo vidět, že Namaari příliš nepotěšil, ale tohoto zklamání ji bohužel ušetřit nemohl. Byly tu ovšem i jiné způsoby, jak si prohlédnou svět z výšky. "A byla jsi už někdy v horách? Když vyšplháš na nějakou skutečně vysokou, můžeš se na kraj koukat shora a vidět i hodně do dálky, pokud je jasno." Krátce se zamyslel. "Navíc je Gallirea zemí kouzel a nejrůznějších zázraků. Já kouzlit neumím, ale třeba někdy potkáš někoho, kdo by ti kouzlem mohl pomoci." Věděl, že magie svede leccos. Proč ne dát vlkům možnost šplhat či létat? Jistě to nebylo o nic podivnější, než když někdo nosil v kožichu nepřirozené barvy či dovedl poroučet ohni nebo vodě.
Lov ryb se na první pokus moc nevydařil. Namaari se na něj zahleděla a chtěla slyšet, jaký v tom je trik. Roland překvapeně zamrkal. "To jsme se asi nepochopili," broukl potom, když mu to došlo. "Nevím, jak to zjednodušit, proto si myslím, že je opakování nejlepší cestou k úspěchu. Kdybych věděl jak, řekl bych ti to." Přemýšlel, co by mohl Namaari poradit, ovšem všechno to bylo hlavně o dobrém načasování a koordinaci. Dovednostech, které si každý musel osvojit po svém.