Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ježčí plácek přes Uhelný hvozd

Konečně. Konečně ho obklopily známé propletené stromy a v čenichu ho šimraly pachy vlků, kteří se stali jeho rodinou. Mlha se připlazila blíže a ovinula se mu kolem tlap, jako by ho vítala zpět. Zastavil kousek za hranicemi a chvíli si jen se zavřeným okem vychutnával úlevu, která ho zaplavila. Byl doma.
Položil králíka na zem a zvučným zavytím dal všem na vědomí, že se vrátil. Potom se důkladně otřepal od čenichu po špičku ocasu a s mírným pobavením sledoval vír srstí, který se tím kolem něj zvedl. Pokud potřeboval nějaký další důkaz o blížícím se příchodu jara, tady ho měl přímo před sebou. Vydrbal ze sebe co nejvíc volně trčících chumáčů, aby se nevracel domů jako úplně neupravený pobuda.
Jakmile vypadal zase trošku k světu a zanechal za sebou pod stromem hromádku srsti, která se bude určitě hodit ptákům na hnízda, zvedl opět ušáka do tlamy a vydal se na procházku lesem. Nespěchal, jen obhlížel situaci, poslouchal, zda někdo odpoví na jeho volání či zda nenarazí na někoho, s kým by mohl prohodit pár slov. Ze všeho nejvíc potají vyhlížel tvář Wolfganie. Cítil ji poblíž, ale zatím ji neviděl. A Vento? Toho by také rád zahlédl, ale kdoví, kde se synek potuloval. Hlavně si ale užíval, že je konečně zase zpátky z cest. Doma bylo skutečně nejlépe.

//Pahorkatina dlouhých uší přes Staré meandry

Najezeným a spokojeným se jim hned šlo lépe. Předtím měl Roland pocit, že tlapy sotva vleče, ale čerstvý králík a příslib přicházejícího jara jako by mu vlil do žil novou mízu. Callisto seděla na jeho hřbetě a pospávala. I on šel mlčky, tlamu měl zacpanou přebývajícím králíkem a tak by toho stejně mnoho nenamluvil. Srdce mu však plesalo, když se rozhlížel kolem a viděl, jak se zima stahuje. Cítil u srdce hryzavý, provinilý pocit, že ty nejhorší časy nestrávil se svojí smečkou, ale věřil, že Maple pochopí, proč se nemohl vrátit dříve. Nemohl přece nechat Elisabettu umrznout ve sněhové vánici a cestovat s ní také nepřicházelo v úvahu. Doufal, že ve smečce jsou všichni v pořádku a nikdo nepřišel během mrazů k úhoně. Natahoval krok, aby už byl tam a brzy kráčel téměř po holé zemi, když se místo po břehu jezera vypravil okrajem toho zvláštního lesa, který byl vždy cítit kouřem.

//Sarumen přes Uhelný hvozd

//Vrbový lesík

Pomalu nechal les plný vrb za sebou a vykročil směrem k domovu. Vánice a kruté mrazy polevily. Věřil, že pro další rok jsou za nimi. V pomalu se oteplujícím vzduchu čenichal jaro. Skutečně se mu ulevilo, protože tahle zima ho připravila skutečně o mnoho sil. Pod huňatým zimním kožichem to tolik vidět nebylo, ale tušil, že mu začínají vylézat žebra. Žaludek měl stále stažený hladem. "Callisto? Máš hlad?" otázal se sovy, která dlouhou dobu jen mlčky seděla. "Že se vůbec ptáš," zasmála se suše. "Ale v té pahorkatině před námi žijí králíci, pamatuješ? Mohli bychom nějaké nachytat." Už jen té myšlenky mu málem tekly sliny. "Skvělý nápad," odsouhlasil.
Brzy stanuli v králičím království. Jejich pachy a cestičky byly všude. Věděl, že i králíci budou po zimě zesláblí a to také znamenalo, že oteplení je vyžene ven z úkrytů hledat potravu. Opatrně se proto plížil a opravdu nemusel chodit daleko. Za jedním malým pahorkem jich seděla celá skupinka, hrabali pod sněhem a snažili se dostat k trávě pod ním. "Dávej pozor," špitla sova. "Naženu je k tobě." Roland stačil jen kývnout, než se Callisto odrazila z jeho hřbetu, přičemž do něj bolestivě zaťala spáry.
I když napjatě čekal, zabraný do lovu, stačil užasnout nad její technikou. Mihla se vzduchem, tiše jako vánek, prolétla na králíky a snesla se na ně, neomylná smrt z výšky. Jednoho okamžitě sevřela ve spárech, další se rozprchli na všechny strany, někteří přímo Rolandovi do rány. Tam je čekala další zkáza. Vyskočil vpřed a sevřel do tesáků hubeného ušáka, pevně stiskl a pustil ho, jen co ucítil v tlamě proud krve. Věřil, že má šanci dostihnout ještě aspoň jednoho... a nějakým zázrakem to skutečně dokázal. Chytil králíka za zadní nohy těsně předtím, než zmizel v noře pod zemí. Vyvlekl pištící zvíře ven a rychle ho zakousl. První králík, kterého pochroumal, se zmítal na sněhu v posledním tažení. Roland se k němu vrátil a trápení mu ukrátil.
Tři hubení králíci nebyli žádný veliký úlovek, ale po dlouhém hladovění mu připadali jako hotová hostina. "Dobrá práce," pochválil Callisto a zakousl se do čerstvého masa. Sova už trhala kusy ze svého úlovku. "Taky sis nevedl nejhůř," oplatila mu stejně. Potom delší dobu nemluvili, soustředili se jen na to, aby si naplnili břicha. Když byli hotovi, ještě jeden celý králík zbýval. "Vezmeme ho domů. Třeba někomu přijde k chuti," rozhodl Roland, sám byl plný a přejídat se po dlouhém hladovění nebyl nejlepší nápad. Chvíli si poleželi - tedy, on ležel, Callisto seděla - mezi kopečky, ale potom už skutečně byl čas vydat se na cestu k domovu. Roland se nemohl dočkat.

//Ježčí plácek přes Staré meandry

"Věřím, že byste jim vyprášili kožichy," pravil Roland a myslel to zcela upřímně. Obzvlášť, jestli i zbytek Elisabettiny rodiny byl tvořen takovými čísly, jako ona. Po někom to přece podědit musela? Rozhlédl se po lese, který byl i pod příkrovem sněhu velmi milý a příjemný na pohled. I z Elisy vyzařovala hrdost na jejich krásné vrby. Bohužel jí však nemohl příliš pomoci s tím, jak to tu asi vypadá v jiných částech roku. "Kdepak, já to také nevím, nikdy dřív jsem tu nebyl," zavrtěl hlavou a nedostal už příležitost se podělit alespoň o své představy - o vůni stromů, o drobné zelenkavé lístky pohupující se ve větru - než se na ně z lesa vyřítil živoucí důkaz toho, že ohnivé geny se v téhle rodině vskutku nezapřou.
Písková vlčice ho rázně okřikla a Roland ustoupil o uvážený krok do strany, třebaže Elisabettě vůbec nic nedělal. Vlčice však ježila hřbet, cenila zuby a zdálo se, že stačí nejmenší záminka, aby se po něm vrhla. "Zdravím, slečno," pronesl vyrovnaně, neměl zájem jí tu záminku poskytnout. "Doufám, že žádné připalování nebude nutné. Jen jsem ji doprovázel domů, narazil jsem na ni nedaleko v lesích a sněhová bouře nás odřízla. Chtěl jsem se ujistit, že dorazí v pořádku." To byla celá pravda.
"Nebudu vám tu dále překážet, i já se musím vrátit domů," dodal, viděl, že Elisabetta bude v dobrých tlapách, i když netušil, jaký rodinný vztah k ní tahle vlčice má. Nevěděl, co je to nipote. "Měj se hezky," broukl k menší vlčici. "Doufám, že mi někdy budeš povídat o těch svých cestách," dodal s úsměvem a potom pokývl na rozloučenou i pískové. "Nashledanou. Rád jsem se seznámil s vaší rodinou," ačkoliv to bylo v případě pískové dost krátké a ohnivé seznámení. Částečně i proto koukal, aby odtud co nejrychleji zmizel. Mohla si to s tím připalováním kožichu ještě rozmyslet a on tu nechtěl být, až se to stane. S mlčenlivou Callisto na hřbetě zamířil tajícím sněhem zpět k domovu.

//Pahorkatina dlouhých uší

Únor 10/10

Toho léta se ale rybařit nenaučil. Přišlo to k němu až později. Možná bylo třeba si osvojit hlubší umění trpělivosti, kterou tehdy ještě neměl. Bylo navíc těžké se soustředit, když ho Vin a Mel neustále tahaly do nějakých vodních radovánek.
Když se všichni dost vyčerpali plaváním, lovem ryb a jejich pojídáním, lehávali vedle sebe na písčitém břehu, nechávali horké slunce, ať vysuší jejich kožichy a vyměňovali si historky, drby, vtipy, náhodné myšlenky či se jen tak poflakovali v příjemném mlčení. Tehdy Roland nevěděl, jak moc mu tyhle časy budou chybět. Nevěděl - a to bylo vlastně požehnání - jak brzy se jeho rodina začne lámat a rozpadat na kusy přímo před jeho očima. To slunné léto vůbec nenaznačovalo nic o temnotě, která měla přijít. Ale tehdy tam ještě nebyla. Chytali do kožichů i do svých duší sluneční paprsky a nebáli se budoucnosti klepající na dveře.

Únor 9/10

S obdivem sledoval bratra, který naopak v tomto umu zcela vynikal. Téměř pokaždé, když po rybě vyrazil, ji také chytil. Anellsi byla jen o maličko méně obratná, než Devoran. Společně dokázali nalovit dost ryb pro ně pro všechny. Roland by je byl vydržel sledovat celé hodiny. Byli jako dvě volavky, jako dokonalí dravci stvoření právě k tomuto. Jednou to sestře i řekl, ale nevzala přirovnání k volavce úplně jako kompliment. Shodila ho tehdy do jezera a nechtěla ho nechat vylézt, dokud se jí neomluvil, i když se jí marně snažil vysvětlit, že to myslel jako poklonu. Co na to říct? Občas nebylo snadné předat druhému svoje myšlenkové pochody. O volavkách už před Anne nemluvil, ale obdivovat lovecké schopnosti svých sourozenců nepřestal a nepřestal se také snažit se v nich sám zdokonalovat.

Únor 8/10

A kde jinde ten čas strávit, než právě u vody? Roland si toho léta jezera skutečně zamiloval. Horký vzduch, chladná voda. Blýskavé vážky a šídla svištící nad hladinou, vodoměrky bruslící po povrchu vody, občasné volání vodního ptactva. Ten podivný pocit, když plaval a najednou narazil na chladnější místo, kapsu vody tak ledové, až mu přeběhl mráz hluboko do páteře - pocit příjemný a trochu strašidelný zároveň.
Klidu kolem jezera příliš mnoho nebylo. On a jeho sourozenci se tam totiž něco nadováděli. Skákali do vody, potápěli se (či potápěli jeden druhého), závodili v plavání, lovili ryby. To však bylo umění, které pro Rolanda nebylo snadné si osvojit. V lovu byl dobrý, otec mu říkal, že má talent, ale rybolov? To byl jiný příběh.

Únor 7/10

Letní den byl horký, parný, slunce nemilosrdně žhnulo na obloze a zdálo se, že se ani nehýbe, jako by nikdy neplánovalo zajít za obzor. Jen málokdy do oněch krajin přišla taková vedra, ale toho roku bylo léto obzvlášť horké. Každý, kdo mohl, zalezl někam do stínu či k vodě a často jste mohli slyšet remcání na to strašné počasí. Starší vlci vzpomínali, jak za jejich mladých let takováhle vedra nebývala, ti pesimističtější uvažovali, zdali to náhodou neznačí blížící se konec světa či přinejmenším příchod krušných časů.
Pro pětici mladých vlků to však bylo pravým požehnáním. V nejparnějších vedrech po nich nikdo nechtěl příliš mnoho práce. Na lov se vypravovali pozdě k večeru, kdy opadlo horko dne a obtížný hmyz zalezl. To jim nechávalo většinu dne volnou.

Únor 6/10 - Lylwelin

Lylwelin svolila, že si mohou vyměnit strany a tak se Roland bez dalších řečí přesunul na tu svoji. Takhle to bylo mnohem lepší. Pak už nebylo proč ztrácet čas, vyrazili kupředu. Oba nakračovali tiše okolo stáda a Roland se rychle dostal do starého známého stavu naprostého soustředění. Vytěsnil celý svět i ostatní věci ze své mysli, existoval jen přítomný okamžik. On, jeho lovecká společnice a zvířata před nimi. Cítil pachy stoupající z jejich těl, slyšel, jak přežvykují a přešlapují na sněhu, byl by přísahal, že brzy uslyší i tep jejich srdcí - ale slyšel samozřejmě jen ten svůj, silný a mírně zrychlený očekáváním z lovu.
Naprosté ticho proťalo hlasité lupnutí. Roland napřímil hlavu a zadržel dech. Co to bylo? Křupla Lylwelin pod tlapami větvička? Zdálo se mu, že to přišlo z jejího směru. Na moment všechno jako by zmrzlo. Mufloni se zahleděli směrem, odkud přišel ten zvuk. Směrem na Lylwelin. Jeho si nikdo nevšímal, nejspíš o něm ani nevěděli. Nepřemýšlel dlouho, zkrátka jednal podle toho, co vycítil jako nejlepší. Udělal několik dlouhých tichých kroků a pustil se do běhu. Vyřítil se z křovin přímo na muflonku.
Teď už bylo v pohybu úplně všechno, stádo se dalo na útěk, včetně jejich vyhlédnuté kořisti, ale než se stačila dát plně na úprk, Roland už byl u ní. Skočil jí na hřbet a i když ji nesvalil, vyvedl ji z rovnováhy, než skouzl zpátky na zem. Povedlo se mu ji poranit na krku, ale zdaleka to nestačilo. Potřeboval i Lylwelininu sílu, ovšem teď už nemínil zvíře nechat utéct. Držel se muflonce po boku a dorážel na její nohy. Teď měla svou šanci k útoku zase vlčice.

Roland zamával ocasem. "Tak to se budu těšit, až to uslyším. Jsem si jistý, že tě čekají skvělá dobrodružství," pokusil se na ni spiklenecky mrknout, ale s jediným okem to nemělo zrovna ten kýžený efekt. Možná, že Elisabetta neprocestuje celý svět, ale i tak by si rád vyslechl, co v životě zažije. Tušil, že s její povahou, která byla už odmalička dost od rány, se neztratí, ať už ji osud zavane kamkoliv. Prozatím však byl rád, že se mu ji povedlo dopravit v jednom kuse zpět domů.
"Samozřejmě, že umí, ale krást pro ně může být jednodušší, když se naskytne příležitost. Krom toho vlci můžou ulovit i větší kořist, než třeba malá smečka kojotů," vysvětloval, či možná spíš jen přemýšlel nahlas. I tak se ale zdálo, že se mu povedlo Elise alespoň něco málo předat, což ho těšilo. "To bude nejlepší," kývl jí s mírným úsměvem.
Čekali na hranicích, ale i když pach smečky tu byl výrazný, zatím nikdo nešel. Roland si však prozatím těžkou hlavu nedělal, čekali tu sotva chvilku. Z jiného místa se mu navíc k uším donesl zvuk dalšího vytí. Možná byli všichni momentálně zaneprázdnění. Rozhlédl se více po okolí. "Máte tu krásné vrby. V létě tu musí být opravdu nádherně," zasnil se mírně. Rád by to viděl, avšak místní by možná nemuseli být zrovna nadšení z toho, kdyby se sem vypravil jen kvůli tomu.

//Zlatavý les

"Vida, to je skvělý cíl," pochválil Roland Elisinu volbu. Škoda, že teď kvůli nepříznivému počasí příliš trénovat lov nemohla. A poznat celý svět? Které vlče si to nepřálo, že ano? Pousmál se. "Úplně celý? Doufám, že bys mi o tom pak chtěla vyprávět. Já jsem ze světa viděl nějaký ten kousek, ale celý ho asi objevit ani nestihnu," zavrtěl hlavou, jeho tulácké dny byly u konce - a dny nekonečné mladické energie také, bohužel. Přiznával si to sice s jistou dávkou hořkosti, ale pravdě se utíkat nedalo.
"Kojoti a šakali smečky tvořit můžou. Myslím, že kočky bývají spíš samotářské, i když je pravda, že o nich toho tolik nevím," přiznal. Nikdy nežil na místech, kde by se příliš vyskytovaly. "Můžou vlčím smečkám dělat problémy, třeba při lovech. Někdy bývají drzí a chtějí si přivlastnit kožist, která jim nepatří. Proto je vždycky lepší s ulovenou kořistí co nejrychleji zmizet na území a uklidit ji do úkrytu, pokud to jde." Třeba se bude něco z toho, co jí sděloval, budoucí velké lovykni hodit.
Vyrazili brzy všichni tři na cestu k Elisabettině domovu. Tmavé vlče kráčelo v čele a Rolanda zanedlouho v čenichu zašimraly cizí pachy. I stromy okolo nich se změnily, postupně přibývalo vrb, až kolem nich nerostlo snad nic jiného. Elisa se dala do řevu na celé kolo, takže nepochyboval, že je někdo zaslechne. Raději přidal i své krátké zavytí, aby místní obyvatele nějak nepřekvapil svojí přítomností. "Ještě tu s tebou počkám, než někdo přijde, nebylo by slušné se jen tak vypařit z území," sdělil vlčici a zůstal stát zdvořile mezi stromy na samém okraji území.

Únor 4/10 - Lylwelin

Zlatá vlčice souhlasila s jeho výběrem kořisti a její plán se Rolandovi líbil, avšak měl přece jen jednu malou výhradu. "Myslím, že to je dobrý nápad, ale pokud ti to nevadí, šel bych raději z druhé strany, abych ji měl po pravé tlapě. Bude to pro mě jednodušší kvůli oku." Snad by to zvládl i obráceně, ale i tak doufal, že bude Lylwelin souhlasit a prohodí se s ním. Mít kořist ze slepé strany by věci komplikovalo. Už se mu podařilo se svým zraněním poměrně dobře sžít, avšak jisté překážky to stále přinášelo a přinášet bude zřejmě navždy.
Prohlížel si okolí, vybíral cestu a přemýšlel. Nakonec i on kývl vlčici, že je připraven. Dlouho už nelovil s nikým jiným, než s Maple a Wolfganií. S nimi tvořil skvěle sehraný tým, ale z lovu s neznámou vlčicí byl trochu nesvůj - neznali styl toho druhého, jeho slabiny ani výhody. Budou se muset sladit za pochodu. Pohledem se ujistil, že jsou opravdu oba připravení a potom už nebylo proč otálet. Pomalu, krůček po krůčku, vykročil po sněhu oklikou okolo muflonky, aby se dostali co nejblíž, než se zvířata vyplaší. Pak už nebude cesty zpět.

"Mně přijde pěkný dost," povzdechl si lehce Roland, co by za to občas dal, kdyby dokázal prospat celý den! "Jaký bys tedy raději překonala?" vybídl Elisabettu, aby se podělila o své nápady. Kdoví, jaké asi měla sny a cíle? Vždycky mu přišlo zajímavé a někdy i trošku úsměvné, o čem vlčata dovedla snít.
Lasička byla mrňavou svačinou, ale Elisa ji přesto do sebe celou nasoukat nedovedla. Rázem se zbytek kořisti octl opět před Rolandem. "To abychom se o ni podělili všichni," usoudil. Tím pádem jemu samotnému zbylo sotva sousto a Callisto přibližně stejně. Nedalo se říct, že by zahnali hlad, ale pořád to bylo lepší, než nic.
"To bys měla být ráda," rozhlížel se Roland dál okolo, avšak naštěstí také žádné šelmy neviděl. "Šakali a kojoti jsou dost podobní vlkům, ale jsou menší a ve smečce můžou být dost nebezpeční. Nevím, jak velké kočky, ale kojoti se v okolí vyskytují, už jsem je zahlédl." Snad je hlad nepotáhne směrem k jihu, aby jim znepříjemňovali životy. Už se ale skutečně těšil, až odtud budou moci odejít.
Naštěstí Elisa usoudila, že už by se to skutečně hodilo a začala je vést směrem k jejímu rodnému lesu. "Ano, pojďme," odsouhlasil s pobaveným pousmáním nad jejím odhodláním to bratrovi pěkně vytmavit. "Bratr už bude určitě čekat." Nechal ji, aby je vedla a následoval ji, zatímco sova se mu znovu usadila na hřbetě jako obvykle.

//Vrbový lesík

Pokýval souhlasně hlavou, pravdivější slova už snad Elisabetta ani vyřknout nemohla. "To ano. Bohužel si na něj ještě nejspíš nějakou tu chvíli počkáme," povzdechl si. Doufal, že už obleva není daleko, ale ráno mu příliš naděje do duše nepřineslo. Všude stále panoval krutý mráz a celé okolí bylo pokryté zářivou bělobou.
Vlčice byla zvyklá na jiné poměry, evidentně, takže spát v dutém kmeni jí nebylo příliš po chuti, avšak její tělo bylo nejspíš natolik unavené, že ji její názory vůbec nezajímaly. Prospala bez problémů téměř celý den. "Že ne?" pozvedl Roland pobaveně jeden koutek. "Možná jsi tedy vytvořila nový rekord," nadhodil zvesela. Moc věcí k smíchu a veselí tu sice nebylo, ale nesměl klesat na duchu. Všechno dopadne dobře, musí. "Jen si posluž," broukl, když si od něj mladá vlčice nadšeně přebrala ten malý úlovek. V břiše mu hlasitě zakručelo a žaludek se mu svíral, ale věděl, že to nějak musí vydržet. Šance, že by se mu podařilo sehnat ještě něco, považoval za mizivé.
"Samozřejmě. Problém je spíš v tom, že by ta cesta nemusela být tak bezpečná, jak jsi zvyklá. Nejen vlci v tomhle počasí hladoví," a vážně doufal, že by se tu žádní vlčatožraví jedinci nenašli, ale spoléhat se na to nedalo, "ale zrovna tak mají hlad i ostatní šelmy. Kojoti, šakali, velké kočky..." Nebyl si jistí, kteří z nich se v okolí pohybují, ale proč to riskovat? Krom toho, ať mladá vlčice tvrdila cokoliv, vždycky se mohla ztratit a zahynout ve sněhové bouři někde sama na neznámém místě. Nic z toho by si na svou zodpovědnost nevzal. "Takže je mi líto, ale samotnou tě jít nenechám," prohlásil rozhodně. "Už se ale rozednívá, jestli chceš, mohli bychom vyrazit."

Elisabetta byla celkem oprsklá mladá dáma, ale Roland se tím nenechal vyvést z míry. "Máš pravdu, to nemohu. Nejlépe budeš vědět ty sama, jak by se tvá rodina zachovala," pokrčil rameny, vždyť on ty vlky ani nikdy neviděl. A ač nerad myslel na možnost, že by ji tu skutečně ponechali o samotě naschvál... Stát se to mohlo. Přesto stále bylo pravděpodobnější, že k tomu došlo prostě omylem.
"Většinu let takhle krutá zima nebývá, alespoň ne takhle daleko na jihu, ale není na tom nic nepřirozeného," objasnil, zatímco procházeli lesem a hledali úkryt. "Některé zimy jsou zkrátka mrazivější, než jiné." Ta letošní to rozhodně potvrzovala. Stále se sypal další a další sníh, jako by už ani neměl nikdy přestat.
Nakonec našli jako skrýš vykotlaný kmen stromu. Roland byl za něj vděčný, avšak Elisabettě se ani v nejmenším nezamlouval. "Žel, tady nejsme u vás doma, princezno," střihl Roland svým jedním a půl uchem. "Když se octneš mimo domov v problémech, musíš vzít zavděk tím, co je. Tenhle strom možná není ten nejkrásnější úkryt, ale ochrání tě před umrznutím." Tmavé vlče se k tomu však přemluvit nakonec nechalo a během chvíle usnula, jako když ji do vody hodí.
Roland se vsoukal dovnitř za ní, zatímco Callisto se usadila kdesi nahoře v dutině. I hnědý vlk si pospal, ačkoliv přerušovaně. Několikrát se vzbudil a vykoukl ven, zda jsou pořád sami a neřítí se na ně nějaké další nebezpečí. Všude kolem však byl klid a Elisa dál spala. Během dne vyklouzl ven a pokusil se najít něco k snědku, avšak všechna zvířata jako by pomřela... Až na jednu lasičku, na kterou náhodou narazil. Vypadala umrzlá téměř k smrti, přesto se za ní celkem prohnal, než se mu ji povedlo ulovit. Jeho vlastní žaludek už nahlas naříkal hlady, ale tenhle malý úlovek, spíš jen takovou jednohubku, chtěl přenechat Elise. On už to nějak vydrží, rostoucí tělo potřebovalo jíst víc.
A taky víc spát - mladá dáma spala až do dalšího večera. Zdálo se, že i pro dnešek cestování odpadá. Chvíli se potuloval kolem, občas doprovázen Callisto, ale nakonec ho to unavilo a zalezl zpátky do kmene, dokud se vlčice neprobudila. "Ráno už bylo," broukl, když se konečně probrala z říše snů. "Prospala jsi celý den. Ten mráz je zrádný, zmáhá nás mnohem víc, než si uvědomujeme." Postrčil k ní lasičku. "Našel jsem ti něco k snědku. Měli bychom tu asi přečkat i tuhle noc, ale pokud si pamatuješ alespoň přibližně cestu, zítra bych se vypravil hledat tvůj domov."