Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Březen 10/10

Nelíbila se mu myšlenka, že teď odejde. Příliš se to podobalo útěku. Přesto to bylo jediné, co si dokázal představit. Mezi břízami číhaly jen nekonečné otázky, nekonečné vzpomínky, nekonečné trápení. Možná se někdy vrátím, uvažoval, ale už ta myšlenka zněla jako lež. Pokud někdy odejde, nejspíš už se nedovede vrátit. Tohle celé bylo víceméně u konce. Polekal se, když ho to napadlo, avšak stejně jako předešlá myšlenka zněla falešnou notou, tahle duněla čistou pravdou. Je konec, zopakoval si. "Je konec," zašeptal, aby to slyšel z vlastní tlamy, ale na pravdivosti slov se nic nezměnilo. Tak to tedy bylo. Jen tak, během pár mrzkých minut, mohla být uzavřena celá kapitola jednoho vlčího života. Co bude dál? Poslouchal, ale odpověď nepřišla.

Březen 9/10

Ne. Nepřál si přijít o rozum. Přál si jen úlevu od vší té bolesti. Pohledem opět klesl k Isobelinu hrobu, ke kruhu bílých kamenů, ke kytici lučních kvítků. "Řekl jsem to Anellsi. Smečka bude její," řekl tiše. "Nemohu ji dál vést, ne bez tebe." Anellsi se o smečku postará. Bude dobrou alfou a ostatní jí budou oporou. Uvědomoval si, že uvažuje, jako by tu už neměl dále být. Tušil, že takový bude další krok. Zůstávat tu ho příliš bolelo. Ještě několik dní, možná týdnů chtěl zůstat. Musel zůstat. Nemohl všechny opustit, když ho potřebovali nejvíc. Potom... Kdo ví? Vše, co zde vybudoval, vybudoval po boku Isobel, ale nejen to. Dělal to z velké části pro ni - a pro jejich vlčata, která si tolik přáli, ale kterých se nikdy nedočkali.

Březen 8/10

Bez nich byl les podivně tichý a prázdný. V pohledech všech, kteří zůstali, četl ten samý zmatek, bolest, ztrátu. Semkli se blíže k sobě, snad aby se tím pokusili vyplnit všechna ta prázdná místa, avšak ty díry v jejich řadách se tím jen více zvýrazňovaly. V těch dnech Rolandovi připadal celý svět podivně falešný. Vše, co kolem sebe viděl, bylo pouhou slupkou. Vypadala, jako by se dala odloupnout, stačilo by za ni zaháknout drápy a zatáhnout. Povolila by jako kus suché kůry a pak by mohl vidět všechny ty červotoče a hnilobu pod ní. Pokusil se jednou tenhle pocit vysvětlit Anellsi, ale jen ji tím vyděsil. Potom už o tom nemluvil, ale děsilo to i jeho samého. Předpokládal, že racioální, příčetní vlci neuvažují tímto způsobem. Přicházel snad o rozum? A nebylo by to svým způsobem úlevou?

Březen 7/10

Poslední kopeček hlíny pod sebou skrýval Velrena. Mladý život uťatý v době největšího rozkvětu. Když Velren přišel do smečky, byl jen vyjukaným vlčetem, které ze sebe nedokázalo dostat kloudnou větu a jedlo, jako by čekalo, že si to každou chvíli vlci rozmyslí, urvou mu srnčí maso od tlamy a vyhodí ho zase ven do deště. Tolik se toho s nimi naučil, tolik vyrostl. Začínal hledat své místo ve světě, vykukoval opatrně ze své ulity a stával se velmi nadějným mladým vlkem. Roland byl na něj hrdý. Ušel dlouhou cestu a začínal poznávat, že svět není vždy jen zlým místem, o čemž se ho Roland snažil od začátku přesvědčit. Hořce ze sebe vyrazil zvuk, který se podobal spíše štěknutí, než uchechtnutí. Byla to ta nejhroznější ironie, jakou si vůbec dokázal představit.

Březen 6/10

Pohledem doputoval k posledním dvěma hrobům. V jednom z nich odpočívala Calla, jejich statečná ochránkyně, která s nimi byla téměř od samého počátku smečky v březovém hájku. Trávila většinu času u hranic či v blízkém okolí, skoro s nikým nemluvila a bránila smečku jako lvice. Určila si to za životní poslání. Když ji po boji našli, byla roztrhaná téměř na kusy. "Nechtěla přestat bojovat," šeptl tehdy Oret tiše. Roland si přál, aby to byl býval nikdy neřekl. V duchu to dovedl vidět až příliš jasně, potrhanou Callu, která za sebou ztěžka vleče zadní nohy a krvácí z bezpočtu ran, ale přesto nepřestává bojovat, brání svou smečku, dokud není tak potrhaná, že by pro ni bylo nemožné udělat cokoliv dalšího.

Březen 5/10

Ty ozvěny, které se všude skrývaly. Na každém kroku o Isobel zakopával. Pelech, ve kterém neležela, její oblíbené místo, na kterém se nevyhřívala, její smích, který nezazněl, jídlo, které s ním nesdílela. Dotek, který mu nemohla poskytnout. Slova, která jí nemohl říct. Nebyl hloupý a nevěřil na zázraky. Věděl, že nad smrtí nikdo nevyzraje. Ale proč ji jeho oči stále hledaly? Proč se otáčel při každém závanu pomněnkové vůně, jako by tam ona mohla stát? Proč jeho uši občas stále slyšely její kroky, když usínal, jako by právě mířila lehnout si k němu? Nějaká jeho část musela věřit. A pokaždé, když se mu připomněla její trvalá nepřítomnost, bodlo to, jako by ji ztrácel znovu a znovu a znovu. Nevinil Erola, že před tímhle utekl. Sám by nejraději běžel a běžel. Tak dlouho, dokud by nepadl - a pak by se zvedl a běžel ještě dál.

Březen 4/10

A kdo bude skákat všem do řeči a umlčovat je, když zaslechne zpěv nějakého zajímavého ptáka, když tu teď už nebyl Dapple? Ticho! Poslouchejte! Roland se kousl do tváře, aby se ubránil dalším slzám. Před očima živě viděl Dapplovu dobrosrdečnou kulatou tvář, slyšel jeho hurónský smích. V nejkrutějších mrazech odkládal vždy kus loje z kořisti stranou pro ptáky. Kdo to bude dělat místo něj? Kdo jim poví, kde hnízdí šoupálci a kolik mladých vyvedly červenky? Dapplův partner Erol se vytratil tiše den poté, co všechny pohřbili. Roland věděl, jak se cítí, odtržen od toho, kterého na světě nejvíc miloval. Doufal, že je v pořádku. Doufal, že ho ještě někdy uvidí. Rozuměl však tomu, proč tu nechtěl zůstat. Bylo to to samé, co trhalo srdce jemu.

Březen 3/10

Mírně pozvedl hlavu, protřel si oči a přejel pohledem celý palouček. Šest zmařených životů. Vlci, kteří vstoupili do jeho smečky, pod jeho ochranu, kteří za ni položili vlastní životy. Všechny je znal, všechny je miloval. Hájek byl bez nich tak prázdný. Jejich duchové tu byli všude. Jeho oči samy od sebe neustále vyhlížely ty, kteří už nikdy nepřijdou. Když ráno vkročil do jeskyně, na krátký zlomek vteřiny zahlédl Sylviana na svém obvyklém místě u vchodu. Byla to však jen hra stínů. Když usínal, napínal uši, aby slyšel, jak si Yrinne šeptá s Yrsou. Za zvuku jejich nerozluštitelných slov upadal do spánku většinu nocí, avšak teď slyšel pouze ticho či Yrsiny tlumené vzlyky. Bez své sestry se zdála bledá a ztracená, náhle mnohem starší, než jen před pár dny.

Březen 2/10

Přiměl své tlapy, aby se odlepily od země, do které se snažily zřejmě zapustit kořeny. Došel k obdélníčku porušené zeminy, k tomu drobnému, nenápadnému kopečku, pod nímž bude Isobel navždy spát. Sklonil hlavu a položil čerstvé květiny do kruhu z bílých říčních kamenů. Starou zvadlou kytici dal stranou, odnese ji s sebou, až půjde pryč. "Ahoj, Isobel," šeptl a tehdy opět přišly ty zrádné slzy. Nechal je téct, jen čas od času se po některé ohnal tlapou, aby ji setřel ze své tváře. Jak se to mohlo stát? Jak to mohl dopustit? Otázky, které se neustále vracely. Byl varován před nebezpečím... a přesto nedokázal uchránit ty, které na světě nejvíce miloval. Nemohl jsi to vědět, nikdo to nemohl vědět, nikdo nemohl tušit, co dovedou- Sestřina slova mu ozvěnou duněla v hlavě. Nedovedl jim však věřit. Ne tehdy, když se jeho srdce stále ještě lámalo a ani se nezačalo hojit.

Březen 1/10

Opatrně našlapoval tichým večerem. Západ slunce odíval březový háj do zlatého hávu, který byl takřka pohádkový. Kvetoucí vřes těžce voněl a listí bříz šepotalo ve větru. On však byl slepý ke všem těmto krásám. Kráčel a neviděl, co má kolem sebe. V tlamě nesl svazeček lučních květin.
Srdce mu pokleslo jako pokaždé, když spatřil to místo. Palouček, kde byla země porušena a znovu upravena, avšak kde příroda nestačila zakrýt všechny stopy po nedávném hrabání. Palouček, který vypadal přesně jako to, čím byl. Hřbitov. Zastavil se, pevně zavřel oči a roztřeseně vydechl. Kde se bralo tolik bolesti v těle, které bylo fyzicky téměř v pořádku? Jeho šrámy se hojily, rány se zcelovaly a on se kvůli tomu cítil téměř provinile. Ty její už se nikdy nezahojí. Jakkoliv pěkně ji upravili, jakkoliv pečlivě zakryli tu strašnou díru v jejím hrdle, zhojit ji nemohli.

B. Liščí nory

Samozřejmě, že magie by něco svedla. Byla to však oblast, ve které byl bohužel Roland zcela nepoužitelný. Věděl, že nejlepší, co v tu chvíli může udělat, je ustoupit stranou a nechat zkušenější, aby dělali, co umějí. Radili se spolu a vymysleli chytrý plán. On společně s Feline udržoval liščata stranou od kmene, aby se nepřihodilo nějaké další neštěstí, až s ním budou sarumenští kouzelníci pohybovat. "Jenom klid, už se na tom pracuje," utěšoval kňourající mláďata. Snad vlčí řeči alespoň trošku rozuměla? "Ještě chvilku vydržte, brzo budete všichni zase pohromadě," pokračoval v tom stejně, ať rozuměla či ne. Určitě alespoň z tónu jeho hlasu poznala, že se je snaží uklidnit.
Roland sledoval, jak si vlci počínají a jak kmen nakonec sklouzává stranou. Dospělá liška vykoukla z nory a vykulhala ven. Byla zraněná, ale dokázala vyjít po svých a liščátka se k ní hned nahrnula a motala se jí kolem tlapek. Hnědému vlkovi se na tlamě roztáhl široký úsměv, když viděl to šťastné rodinné shledání. Tak to přece jen dobře dopadlo. "Skvělá práce," zamával ocasem s pohledem upřenou na čtveřici, která odpracovala tu nejtěžší část.
Jenže potom přišla řeč na to, že by se lišky měly někam přestěhovat. Což byla samozřejmě pravda. Tady zůstat nemohly a chudák zraněná liška byla nejspíš na všechno úplně sama, žádný táta lišák se v okolí nejspíš nepotuloval. "Hmm, myslím, že nedaleko odtud je les, ve kterém žije liščí společenství," napadlo Rolanda po chvíli. "Procházel jsem zatím jen okolo, ale lišky tam cítit jsou silně. Možná budou přátelské a vezmou je mezi sebe." Aby řekl pravdu, o liščí kultuře nevěděl zhola nic, avšak věřil, že to alespoň za pokus stojí. Vyposlechl si však i nápady ostatních a byl připraven vyrazit směrem, na kterém se shodnou.

//za Osudem

B. Hlídat liščata, aby nepřišla k úrazu
//Kopretinka přes Plamínek

Vlčata dovedla vlčí družinu do borovicového lesíka, který Roland obdivoval krátce poté, co na Gallireu dorazil. Připadalo mu to jako sto let. Tolik se toho od té doby změnilo! Nyní nicméně nebyla nejlepší chvíle na rozjímání. Měli tady v tlapkách krizovou situaci. Sice je sotva potkal, ale už mu záleželo na tom, aby malým lištičkám pomohli setkat se znovu se svojí rodinou. Pokud to bude jen trochu možné.
Nikdo neměl prostor, aby se někam zatoulal, liščátka vlky postrkovaly. Bylo vidět, že vědí, kam jsou a Roland je poslušně následoval, jen se rozhlížel, jestli s nimi jdou i všichni ostatní. Nebyla to cesta nikterak dlouhá a na jejím konci se hned vyjasnilo, jakto, že jsou mláďata samotná venku. Jejich nora byla zavalená velikým kmenem stromu. Roland se naklonil a škvírou, která však byla příliš malá, viděl rezavý kožíšek mámy lišky. "To je pěkné nadělení," povzdechl si. Kmen byl veliký a nemyslel si, že by s ním hnuli, i kdyby do toho dali sílu všichni. Zkusmo hrábl do země, ale ta byla zde ve stínu stromů stále tvrdá a zmrzlá. Neklesal však na duchu - musel tu být nějaký způsob. Tohle byla přece země kouzel.
"Nebojte se, maličcí, pojďte kousek stranou a my něco vymyslíme," pobídl liščata a doufal, že se trošku vzdálí. Nerad by, aby přišla k úhoně, až se budou snažit stromem pohnout. "Možná by s tím dokázala pohnout nějaká magie?" obrátil se k ostatním se zamyšlenou vráskou na čele. "Nebo s tou hlínou," napadlo ho ještě, možná nebylo nutné hýbat celým obřím stromem, ale jen prorazit větší díru do liščí nory. Poničili by jim příbytek, ale za daných okolností to nemohlo být to nejhorší řešení. Tohle však musel nechat na vlcích, kteří se v magiích vyznali. Sám se spíš snažil udržet jim liščata z cesty.

Další zvědavci z řad Sarumenských na sebe nenechali dlouho čekat. Brzy se začali scházet, aby se podívali, proč všechen ten povyk. Jako první se objevila Wolfganie, kterou Roland mimoděk vyhlížel už v lese. Srdce jako by mu náhle bilo silněji, rázněji- Zhluboka se nadechl. Teď tu měli problém, který byl třeba vyřešit... ale cítil, že i tahle druhá záležitost bude potom potřebovat pozornost. Koutků tlamy se mu dotkl lehký úsměv, když Wolfganie přišla blíže se skutečně neotřelým pozdravem. "Na malá Rolanďata jsou možná přece jen až příliš zrzaví," opáčil se zamáváním ocasu. Že by nebyl jediný, koho se zmocňovala nervozita? "Ahoj, Wolfganie. Rád tě zase vidím. A tebe také... Feline, že ano?" naklonil se a pohlédl na mladou vlčici, která kráčela hned za Wolfi. Byla to jistě jedna z Marioniných dcer. Snad si správně pamatoval, která jsou která. "Kde se tu ale vzali, to nevím," nakrčil lehce čelo. Liščata se dál hemžila po zemi a kňourala. "Zrovna jsem dorazil. Vypadá to, že tady nemají mámu."
Hlouček vlků se mezitím docela rozrostl. Objevil se modravý vlk, kterého neznal, bělostná Rue a v neposlední řadě také Vento, který se přihnal přímo k nim. "Vento!" zvolal Roland radostně a s nemalou úlevou. "Už jsem se bál, jestli ses někam nezatoulal," máchal zvesela ocasem a přivítal se se synkem krátkým objetím. Ale neutichající nářek liščat velké prostory pro vítání nenechával. "Myslím, že jsou prostě ztracená..." A také se zdálo, že se je snaží někam dovést. Jakmile přišla řeč na matku, byla zcela nezastavitelná. Zdálo se zcela zřejmé, že by měli jít s nimi. "Kam nás asi zavedou?" položil Roland spíše řečnickou otázku a vyrazil za vlčaty. Věřil, že se tam vydají všichni společně.

//Borovicová školka

//Kopretinová louka

Pištění a kvílení ho vyvedlo z lesa až na Kopretinovou louku. Na kopretiny bylo zatím poněkud brzy, ale dost živo tu bylo i tak. Nebylo nejmenších pochyb, že všechen ten povyk vycházel právě odtud. Roland se ohlédl přes rameno, jestli to slyšel ještě někdo ze smečkových kolegů, ale prozatím to vypadalo, že sem přichází jako první.
Obezřetně postupoval kupředu a obhlížel situaci, takže také brzy spatřil původce všeho toho hluku. Poskakovala tam dvě liščata, jedno přes druhé a hulákala jako na lesy. Roland se zběžně rozhlédl kolem, ale žádné liščí rodiče neviděl. Co se tady asi přihodilo? S liškami se dostud jeho cesty příliš nekřížili, většinou si každý hleděl svého a tím to končilo, ale teď tu měl před sebou dvě naříkající mláďata a máma byla kdesi v nedohlednu. Přišel ještě o něco blíž a odkašlal si. Nevěděl, jestli mu lišky budou rozumět, ale za pokus to stálo. "Maličcí? Copak se děje? Ztratili jste se?" otázal se a doufal, že se vážně liščata třeba jen zatoulala a nebude za tím nic horšího.

Nikdo se mu neozýval, ale to mu nevadilo. Prošel se pěkně po lese a králíka odložil u úkrytu. Popravdě ho chtěl odložit do úkrytu, odkud cítil zvláštní pachy - několik známých, ale pak také pár cizích, nových... mladých? Než ale zalezl dovnitř, zatahalo ho za uši strašlivé kvílení. Nepřicházelo z hlubin lesa, ale muselo to být někde poblíž, když se neslo až k němu. "Co to je za kravál?" zahuhlala rozespalá Callysto na jeho hřbetě. "Nevím. Můžeš zůstat tady a prospat se, půjdu to zkontrolovat," navrhl sově. "Tak dobře. Jsem z té zimy nějaká -uhh- vyřízená," mrmlala a ospale odletěla na větev nejbližšího stromu.
Roland ji sledoval a doufal, že si opravdu pořádně odpočine. Zasloužila si to. Sám by se nejraději někde natáhl a prozkoumal pachy v úkrytu, ale to muselo počkat. Tohle kvílení... mohlo to být něco naléhavého. Znělo to, jako že byl někdo v potížích a to on samozřejmě nemohl nechat jen tak být. A tak pravidelným poklusem vyrazil přes kořeny a hrboly až k okraji lesa, kam ho vedly uši.

//Kopretinka