Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Říjen 3/10 - Namaari

Poslouchal, jak mu Namaari vypráví o tom, co zažila nedávno u jezera se svojí kamarádkou. "To byly nejspíš světlušky," pousmál se. "V létě jich můžeš někdy za noci zahlédnout celá hejna. Není to žádné kouzlo, zkrátka dokážou svítit úplně přirozeně. Pokud tedy nepovažuješ moc přírody za kouzla," dodal ještě. Občas by se to tak brát dalo.
Namaari prohlásila, že tohle vlastně její první podzim není. "Vidíš, to jsem si neuvědomil," střihl ušima, odhadoval, že minulý podzim musela být tedy ještě dost malé vlčátko. Teď už téměř stála na prahu dospělosti, ale pořád byla aspoň v Rolandových očích mladičká, spíš vlče, než dospělý. To jí ovšem neřekl, věděl, že to dorostenci, kteří se nemohou dočkat, až vyrostou, slýchají neradi. "Ale jistě si ten letošní užiješ více," máchl ocasem.
"Já... No, žádná velká dobrodružství jsem nezažil," řekl s ustaranou vráskou, která se mu náhle objevila na čele. "Staral jsem se o svoji partnerku, kterou zranila vlčice jménem Styx. Ta stejná, která mě připravila o oko," dotkl se mimoděk své tváře, kde teď už bylo jen prázdné místo. "Doufám, že jsi opatrná, když se touláš okolím. Potulují se tu různí vlci."

Říjen 2/10 - Namaari

Pomalu se procházel, zabraný ve vlastních myšlenkách, když vtom zaslechl vesele zavýsknutí. Zvedl hlavu - ten hlas mu zněl povědomě - a spatřil, jak k němu běží mladá vlčice. Hned věděl, proč mu její hlas byl povědomý, poznával ten kožíšek, na kterém se mísilo hned několik odstínů hnědé. Už volala jeho jméno. Huňatý vlk hned přátelsky rozhoupal svou oháňku a na tváři se mu objevil vlídný úsměv. "Namaari! To je ale příjemné překvapení," přivítal ji a myslel to z celého srdce upřímně. Moc rád ji zase viděl, posledně si čas, který tu spolu strávili, opravdu užil. Od posledně docela vyrostla, pomyslel si. Mladí vlci prostě rostli jako z vody, přímo před očima.
"Jak ses měla?" broukl tiše otázku a stále zvolna pohupoval ocasem na znamení dobré nálady. Sice si užíval svou tichou procházku, ale příjemným setkáním nikdy neřekl ne. "Vydala ses také užít si trochu podzimní pohody? Zrovna jsem přemýšlel o tom, že je to nejspíš můj nejoblíběnější čas z celého roku," střihl ušima.

Říjen 1/10 - Namaari

Tlapy ho opět po nějaké době zavedly ke známému jezeru. Když ho navštívil naposledy, panovala ještě letní vedra a vodní plocha přímo lákala ke koupání. Dnes se však Roland do vody máčet už nešel. K jezeru ho to sice stále táhlo, ovšem v chladnějším počasí už plavání neznělo tak lákavě. Když jsme byli mladí, koupali jsme se pomalu až do prvního sněhu a někdy ani ten nás nezastavil, pousmál se při té vzpomínce. Jezera v jeho domovině byla chladná po celý rok a z vlků, kteří tam vyrostli, tak byli hotoví otužilci. Ovšem teď už byl starší a do vody se mu tolik nechtělo.
Rád se však procházel po břehu, obzvlášť za tichých večerů, jako byl tento. Stále ještě se dalo zaslechnout cvrčky, na které už brzy bude příliš zima. Jak se den chýlil ke konci, obloha i vodní hladina se barvily do překrásných odstínů. Roland si podzim užíval. Odjakživa byl jeho nejoblíbenější částí roku, a říjen především, krásný říjen se zlatým listím, ranními mlhami či mrazíky, stále ještě s hojností zvěře, s listopadovými plískanicemi stále ještě několik týdnů v budoucnosti... Ano, to byl jeho nejoblíbenější čas.

Roland zavrtěl hlavou. "Ne, nebyla. Potkal jsem ji na cestách, když přišla o svoji rodinu," vysvětlil s mírným povzdechem. Žádné vlče by si takovou věcí nemělo projít. Svět však dokázal být krutý.
"Ano, zdá se, že své sliby plní, ale slitování příliš nezná," zamračil se mírně. Věděl, že taková už je podstata bohyně, pořád měl ovšem před očima její planoucí zelené oči... a také si moc dobře vzpomínal, jak vypadala chudák Islin, když ze zříceniny vyšla. Nebylo to nijak příjemné místo, narozdíl od Životových kopečků, které zase dle slov Wolfi byly příjemné možná až moc. "Tomu rozumím, není moc hezká představa zůstat někde chycený kouzlem. Nejspíš bohům nikdy moc neporozumím," zavrtěl hlavou. Jakožto vlk bez jakéhokoliv kouzelného nadání (o tom byl aspoň přesvědčen) prozatím neměl moc důvodů se k božstvům vydávat, ale zmínka o Životových omlazovacích schopnostech byla poměrně lákavá. Stálo to za ten risk?
Došli na plácek, který se jevil jako vhodný k odpočinku. Wolfganie souhlasila, že by si poslechla o Isobel a sama se nabídla, že mu potom poví zase něco ze svého života. "Rád si o něm poslechnu," řekl tiše a uložil se vedle ní do trávy. "A potom nám půjdu najít něco na zub," nezapomínal ani na tohle. Sám by si něco dal, doufal, že se mu tu podaří něco ulovit.
Teď však myšlenkami zabloudil do minulosti. Přemýšlel, kde s tím začít, ale věděl, že bude-li nad tím dumat příliš dlouho, možná nezačne vůbec. "Isobel jsem potkal, když jsme byli oba ještě hodně mladí," začal nakonec. "Tehdy jsem ještě žil v rodné smečce a nevěděl pořádně, co se sebou. Nezdálo se mi, že tam mám nějakou budoucnost, ale bál jsem se odejít. To právě ona mě postrčila, abych se odvážil jít hledat štěstí. S ní po boku ale bylo snadné ho nalézat každý den." Mírně se pousmál, zabraný hluboko ve vzpomínkách. "Spolu s ní a s mou sestrou jsme založili smečku v březovém hájku, kde jsme spokojeně žili. Nic nám tam nechybělo a smečka vzkvétala. Bylo to... krásné. Ale zdá se, že opravdu nic krásného nemůže vydržet navždy."
Zaváhal, neboť se blížila ta část, o které se mluvilo těžko. "V mém rodném kraji se magie vůbec neobjevovala. Nikdo z nás se z ní dřív nesetkal, takže jsme nebyli vůbec připravení na to, co přišlo. Vtrhla k nám banda vlků, kteří ovládali vítr a zničili skoro celý les. Prohnali se skrz a zanechali za sebou zkázu a smrt. Dodnes nevím proč. Jako by to bylo jen... pro zábavu," zavrtěl hlavou a pevně stiskl čelisti k sobě. Ty výčitky v jeho nitru stále přetrvávaly, i po těch letech. Věděl, že se to nedalo očekávat, že se na takovou věc nedalo překvapit, a přece jsem to tušil, měl jsem zlou předtuchu a stejně jsem je nedokázal zachránit. "Jednou z těch, kteří přišli o život, byla i moje Isobel," řekl tiše, aby se mu příliš netřásl hlas. "Umřela mi v náručí a já pak... pak už jsem tam nemohl dál zůstat. Všude jsem ji viděl. Musel jsem odejít." Povzdechl si a opatrně se hlavou opřel o Wolfi. Byl vděčný, že po všech nástrahách osudu a po dlouhém osamění ho nakonec stezky osudu dovedly k ní a on zjistil, že pořád ještě dokáže milovat.

Září 10/10

Jenže jak se deštivý den nakláněl k večeru, bylo mu jasné, že takové štěstí mít nebude. Než se se zapadajícím sluncem vrátil do nory se vší denní prací hotovou, už mu teklo z čenichu proudem, v krku ho v jednom kuse škrábalo a nutilo ke kašli. Byl si celkem jistý, že má teplotu. Stačilo, aby se ukázal Isobel krátce na očích a z jejího starostlivèho, leč přísného pohledu nepřipouštějícího odmlouvání bylo jasné, že z té suché jeskyně, na kterou se tolik těšil, se teď pár dnů nehne. Byl bez jakékoliv šance k protestům strčen do koutku k ostatním pofrkávajícím členům smečky, alfa nealfa. Ale bylo mu tak mizerně, že ani neprotestoval. Zalezl si pod kožešinu, vzorně snědl svou nedobrou směs bylin a během pár chvilek usnul jako špalek.

Září 9/10

Do té doby ho ovšem ještě čekala práce. Značkování hranic mu nejdřív šlo rychle, ale postupně trochu zpomalil. Předtucha věcí, které budou následovat, se o něj otřela. Ostatně nemusel být zrovna génius ani jasnovidec. Bylo to dost jednoznačné. Malinko ho začínalo šimrat v krku a uvědomil si, že je rozhodně mnohem unavenější, než by měl být. Povzdechl si. Tak je to tady, taky jsem se dočkal. Nebyl ani překvapený, že se na něj rýma taky sápe, vlastně to čekal, jen doufal, že vydrží ještě pár dní, aby se stačilo více vlků zotavit a mohli zastat zase jeho povinnosti. Takhle mohl jen doufat, že ho nemoc neskolí moc drsně, aby byl schopen ještě nějak fungovat. Kdyby se o něj rýmička jen tak otřela, bylo by sice otravné a náročné dál pracovat, ale zvládl by to.

Září 8/10

Musel jí slíbit, že za ni obstará její povinnosti, protože hranice samozřejmě nemohly zůstat nechráněné. Slíbil to rád, ostatně tolik práce mu to nepřidělávalo - sám hranice obcházel pravidelně, aby se ujistil, že je všechno v pořádku. Pochůzky ve studeném dešti nebyly úplně příjemné, ale chtě nechtě to bylo nutné a někdo to dělat musel. On měl naštěstí podzimní počasí celkem rád, ač byla pravda, že preferoval poněkud příznivější podmínky, když se mohl kochat barevným listím, mlhou, houbami a tak podobně. Alespoň si budu víc vážit suché jeskyně, pomyslel si s mírným pousmáním. Ano, už se těšil, až zaleze do tepla a sucha k Isobel, dá si něco dobrého na zub a chvíli si odpočine. Byly to drobné, každodenní radosti, ale byl za ně velmi rád.

Září 7/10

Momentálně zrovna obcházel hranice, neboť jejich ochránkyni skolily podzimní bacily krutěji než ostatní. Včera na ni náhodou narazil na hranicích, jak v dešti bloumá okrajem lesa a v chladném podzimním vzduchu se třese jako osika. Nejdřív mu ani nechtěla přiznat, že jí není dobře, ale Rolandovi stačil jeden pohled na její přespříliš lesklé oči aby viděl, že v pořádku rozhodně není. Celá jen hořela a stejně měl problém ji přesvědčit o tom, aby alespoň na pár dní odložila svoje povinnosti. Byla to velice spolehlivá vlčice, ale občas měl pocit, že celkem tíhne k sebedestruktivním sklonům. Když na ni šel ráno nakouknout, spala jako zabitá a skoro se ztrácela pod hromádkou kožešin.

Září 6/10

Měli štěstí v tom, že Isobel i Rolandova sestra Annelsi se docela vyznaly v bylinkách. Roland byl ve směru léčitelském takřka nepolíben a na rostliny hlavu nikdy moc neměl, vždycky se mu pletly jejich druhy i účinky a tak se raději o nic sám nepokoušel. Bál se totiž, že by ještě někoho přiotrávil, což byl pochopitelně pravý opak toho, co by rád udělal. Podle instrukcí zkušenějších vlčic ale ochotně připravoval bylinkové směsi, které se měly podávat nemocným vlkům. Těch byla v tu chvíli většina. Někteří, jako Annelsi, už se ze svojí rýmičky stačili vyhrabat, zatímco jiní, jako třeba Roland, byli prozatím zdraví. Hnědý vlk ale tak nějak tušil, že ani jemu se to nevyhne, vzhledem k tomu, že se mezi kýchající, kašlající většinou smečky pohyboval každý den.

Září 5/10

Hepčí! Jakkoliv krásný podzim je, reflektoval mladý alfa, určitě bychom se obešli bez všech těch nemocí, co lítají vzduchem. Musel si nad tím lehce povzdechnout, bohužel toho nebylo mnoho, co by se dalo dělat. Počasí se v posledních pár dnech prudce ochladilo, několik dní v kuse krápalo a pršelo a ke všemu foukal studený vítr, který navlhlé kožichy nedokázaly pořádně zastavit. Klasické podzimní počasí, které se jednomu vážně dokázalo dostat pod kůži. Samozřejmě, že byli všichni oslabení a náchylní k prochladnutí A to nebyli zrovna křehcí vlci zvyklí na život v přepychu! Ale sotva začal jeden ze členů smečky posmrkávat, bylo jisté, že ostatní to brzy čeká taktéž.

//Staré meandry

Roland přikývl, některá vlčata zkrátka měla toulavé tlapky. "Gwen byla vždycky dost nezávislá," pousmál se mírně. Nemohl ji u sebe držet silou, nic dobrého by z toho nevzešlo. Doufal ale, že ji ještě někdy třeba potká. Rád by viděl, jaká vlčice z ní vyrostla. Zvolnil krok, když slyšel, že Wolfi má trošku problém popadnout dech. Už abychom byli doma. Věděl, že spěchat teď není možné, ale s napětím už vyhlížel Sarumenský les a jeho bezpečí.
"Ach tak. Nejspíš bych ho měl někdy také navštívit," zamyslel se. Ne, že by se cítil nějak prastaře, ale pokud měl bůh takovouto moc, mohlo by se to někdy hodit. Kromě toho byl také na Života zvědavý. "Prozatím jsem se setkal pouze se Smrtí, což nebylo příliš příjemné," potřásl hlavou, raději na to vůbec nevzpomínat. Nemyslel, že by ještě někdy pocítil nutkání se vypravit ke Zřícenině. "Rozhodně je zde život velice rozmanitý," souhlasil. Dělo se tu toho spousta, až z toho šla někdy hlava kolem. Škoda, že se občas přihodilo i něco takového, jako se teď stalo Wolfi.
"To ano," pokývl hlavou a přemítal nad tím, kde asi jeho sourozenci skončili. Zda vůbec ještě všichni žili... Ani Wolfganie své bratry už znovu nenašla. Bylo to smutné, když se rodina rozdělila a každý si šel svou vlastní cestou, ale někdy to ani jinak nešlo. Život už byl takový. Povzdechl si, když se ho Wolfganie dotkla a špitla, že o Isobel mluvit nemusí. Opatrně se o ni otřel tváří. "Já o tom vlastně nikdy moc nemluvil. Ale... možná by bylo lepší, kdybych ti o ní pověděl. Pokud to chceš slyšet," obrátil se na ni tázavě. Celé roky nosil tu bolest uvnitř sebe, jen málokomu o ní řekl. Už uplynula nějaká doba, rána se zahojila v jizvu, která stále občas pobolívala - ale kdyby se Wolfi svěřil, možná by se to nosilo lépe. Jen bylo otázkou, zda teď chtěla takové smutné věci poslouchat.
Za potokem na ně čekal palouček a Wolfi si tam chtěla odpočinout. "Samozřejmě," broukl. "Najedeme nějaký pěkný plácek." Tráva byla navlhlá a počasí ne zrovna příznivé, ale na kraji louky rostly křoviny, které poskytovaly aspoň malou ochranu. Tam je zavedl a pomohl vlčici se uvelebit, než se sám usadil vedle ní. "Nemáš hlad? Mohl bych nám zkusit něco ulovit," navrhl.

Září 4/10 - Jerry

Vzdálili se od citlivého tématu, za což byl Roland rád. Bavit se o osudu lišek, kterým pomohli, bylo mnohem příjemnější. "Je to zajímavé místo," souhlasil Roland. "Vždycky jsem považoval lišky za spíše samotářská stvoření. Ale nejspíš jako existují samotářští vlci, existují i společenské lišky," pokrčil nad tím rameny. Příroda byla kouzelná ve své nevyzpytatelnosti a rozmanitosti. Nad Jerryho slovy jen pokývl hlavou. Museli zkrátka nechat lišky, aby žily po svém.
"Je to tak," odsouhlasil šedivému vlkovi. "Já sám mám takovou společnici, sovu jménem Callisto. Ovšem občas ráda létá a loví jen tak sama, takže nemohu slíbit, že se tu objeví," zvedl oči k obloze, na které se nemihnul ani stín sovích křídel. Callisto si poletovala někde za vlastními záležitostmi. "Byl jsem dost překvapený, když jsem zjistil, že mluví," přiznal s úsměvem, "ale teď už mi to vlastně ani nepřijde tak zvláštní."

//Tajemná louka

Pousmál se - už tomu bylo vážně docela dávno, co s Gwen přišli a ona se Sarumenem vlastně jen tak mihla. "Je pravda, že se příliš nezdržela. Hned zase odběhla za vlastním dobrodružstvím," povzdechl si lehce, přál by si, aby zůstala alespoň o něco déle. Byla přece tak mladá, nezkušená... Ale věděl, že ji širý svět lákal až příliš, než aby dokázala odolat.
Na paloučku se zastavili, aby si odpočali a Wolfi přitom přemýšlela, jak dlouho už je na Galliree. Její odpověď Rolanda popravdě docela překvapila. "Dvanáct let? To by znamenalo, že jsi starší než já," zamrkal překvapeně, byl celou dobu přesvědčen o tom, že Wolfi musí být mladší. Však na jeho vlastním čenichu se, chtě nechtě, po deseti zimách života začínaly objevovat šediny. Na Wolfganii si žádných podobných známek nevšiml. Pozvedl mírně koutek tlamy. "Ale za tu dobu jsi jen zkrásněla." Pokýval hlavou, když poslouchal o tom, že tu neprožila celou tu dobu, ale že se také toulala a hledala své sourozence. Nakonec se však vrátila sem - a k Sarumenské smečce. "A své bratry jsi nalezla?" zeptal se zvědavě.
Jakmile si Wolfi oddechla, vyrazili pomalu zase na cestu. Z nebe se snášel drobný déšť, který však prozatím nebyl příliš silný. "Mám bratra a tři sestry. Ale netuším, kam většinu z nich osud zavál," nakrčil mírně čelo. "Předpokládám, že můj bratr se stal alfou rodné smečky, vždycky měl takové ambice. A má sestra Anellsi možná pořád vede smečku v březovém hájku, kterou jsem dříve vedl já se... svojí první družkou. Isobel." Ach, ale mluvit o Isobel bolelo. Povzdechl si a potřásl hlavou, pokud o ní mohl někomu říct, byla to právě Wolfi. Mezitím šel pomaličku dál po jejím boku, až do míst, kde museli překonat mělkou vodu v meandru řeky - ale proud tu byl naštěstí lenivý a nebylo těžké se dostat na druhou stranu. Pomalu ale jistě se blížili k domovu.

//Ježčí plácek

//Vrba

"Samozřejmě. Vždyť to nemusíme zvládnout na jeden zátah," uklidňoval Wolfi. Ani nepočítal s tím, že by dálku k Sarumenu urazili bez přestávky. Naštěstí měl okolí celkem prolezlé, takže se nemusel bát, že by bloudili. Mohl je tam zavést co nejpřímější a nejjednodušší cestou - což neznamenalo, že to bude snadné nebo příjemné.
Roland své tempo plně přizpůsobil vlčici a tak šli opravdu pomaličku, co tlapka tlapku mine. Vzduch už byl o poznání chladnější, rok spěchal ke svému konci. Podzim pomalu, ale nepopiratelně přebíral vládu nad krajem. "Hm, počkej... tohle bude můj třetí podzim tady, pokud dobře počítám," zamyslel se krátce, ale věřil, že se nepřepočítal. Sedělo to. "Nejsem v kraji o moc déle, než v Sarumenské smečce. Dorazil jsem na Gallireu někdy touhle dobou, začátkem podzimu. Tehdy ještě se Gwen - pamatuješ se na ni?" pousmál se při zmínce černobílého vlčete. Někdy mu chyběla, ale věřil, že ať je kdekoliv, má se dobře. "Potřebovali jsme před zimou útočiště a tak jsem příliš nepátral kolem. Zamířili jsme rovnou do bezpečí smečky. Nikdy jsem toho nelitoval." Sarumen se stal jeho domovem a neměnil by.
Vyšli na louku, kde Roland na chvíli zastavil, aby si Wolfi mohla odpočinout. "A co ty?" zeptal se. "Určitě jsi tu déle, než já, viď?" Protáhl zastávku tak dlouho, jak bylo třeba, než mohli vykročit dál.

//Staré meandry

Pochopil Wolfiiny náznaky a bez váhání jí pomohl na tlapky. Opřela se o něj většinou své váhy, ale to nebylo nic, s čím by si neporadil. Jen zapřel tlapy do země a pomalu, trpělivě je oba vedl k potoku. "Hlavně pomalu, máme času dost," broukl tiše. Ono to rychle ani nešlo, avšak pomalu, postupně se jim to poadřilo.
Na břehu Wolfi podepřel, zatímco si lehala, aby se úplně neskácela na zem a i on se osvěžil trochou vody z potoka. Jeho družka ovšem měla mnohem větší žízeň, přímo jako trám, až ji po chvíli pozoroval trochu znepokojeně - ještě aby se tak začala topit. Ovšem dopadlo to všechno dobře a když měla dost, vypadala Wolfi rázem mnohem živěji, mnohem více k světu.
"To rád slyším. Možná je i zdejší potom léčivý, stejně jako vrby," roztáhl se Rolandovi po tváři upřímný úsměv, když viděl, že se vlčice už cítí o něco lépe. "Vůbec nemáš za co. Já jsem rád, že ti je líp," olízl ji zlehka na tváři. Bylo na čase začít pomýšlet, co dál. Ovšem možnost byla, samozřejmě, jen jedna.
"Samozřejmě, odvděčíme se jim, jakmile to půjde," kývl souhlasně hlavou, vlkům z Vrbové smečky teď vděčili vskutku za mnoho. "Ano. Měli bychom vyrazit co nejdřív. Budu ti pomáhat, když to vezmeme pomalu, snad to zvládneme," přiměl se opět k úsměvu, ač myšlenka na kilometry ležící před nimi nebyla příliš příjemná. Avšak čas už pokročil, byli pryč dlouho a on by se cítil mnohem klidnější, kdyby se Wolfi mohla zotavovat doma. "Cítíš se na to?" zeptal se a byl znovu připraven jí nabídnout oporu - nebo počkat, pokud chtěla ještě trochu nabrat sil. Ovšem pokud byla připravená ona, pak i on. Čím dřív budou doma, tím lépe.

//Tajemná louka (pokud je Wolfi ready :D)