Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(sněhová socha)

Sledoval s lehkým úsměvem na tváři, jak Gwen vesele poskakuje ve sněhu. Její radost byla téměř hmatatelná a on byl zase rád, že je ona šťastná. Však i on byl šťastný. Měli místo, kde zimu přečkají, Gwen byla v bezpečí a nehrozilo jí, že bude hladovět a mrznout někde na toulkách, zatímco bezcílně bloudí krajem a snaží se najít smečku, která by nezabouchla vrata před dvěma tuláky. Byl Maple a Wolfganii skutečně vděčný, že je vzali pod svá křídla a dovolili jim tu zůstat. Věděl, že ne každý by to udělal a zcela tomu rozuměl. Byli trochu divnou dvojicí, samotný vlk s vlčetem, které mu ani nebylo podobné, kdesi na cestách. Některé smečky by v tom mohly vidět podfuk, snahu se mezi ně vetřít, vyžrat jim spíž a zmizet s jarním táním. Tady však byli laskaví vlci a on se těšil, až se s nimi seznámí více. Doufal, že svou účastí na lovu dostatečně dokázal, že jeho úmysly jsou čisté.
Zatřásl hlavou, trochu se ztratil v myšlenkách, ale Gweniny zvědavé dotazy ho vrátily do reality. "Ano, docela dlouho. Nakonec na jaře roztaje. To znamená, že se změní na vodu," objasnil a vykročil kupředu. Sníh pod nohama křupal, jemu skutečně více, než jeho menší chráněnce. "Protože jsem těžší. Ty jsi oproti mě ještě taková muší váha," zasmál se trochu a v hlavě se mu pomalu začal rodit nápad. Chtěl, aby Gwen měla na zimu hezké vzpomínky. Jeho první zima byla naplněná prací, museli se všichni pořádně ohánět, aby se uživili, ale pár příjemných momentů se mu v hlavě také vynořovalo. "Moc hezké," shlédl s úsměvem ke Gwen, která mu ukazovala svou tlapku se sněhovým "náramkem". "Hotová zimní princezna."
Nastražil uši, když zaznělo krátké zavytí. Nejspíš to byla Maple, i když úplně jist si nebyl. Jen si pro sebe pokývl, než stočil pohled opět k vlčeti. "Víš, se sněhem se dá užít i spousta další zábavy. Třeba... stavění vlkuláka," pronesl a jeho dosud víceméně vážná tvář se rozzářila úsměvem, který ji dočista proměnil. Najednou vypadal o hodně mladší, s jiskřičkami veselí v očích a ohonem vlajícím jako praporem. Jako by se jeho duše navrátila do dětství, což možná nebylo daleko od pravdy. "Chceš mi s tím pomoct? Není to těžké, jen je potřeba pořádně uplácávat sníh. Nejdřív mu uděláme tělo..." A už začal uplácávat sníh na hromadu, aby udělal sněhovému vlku tělo. Spíš jen takovou velkou šišatou hroudu. Doufal, že se k němu Gwen připojí. Sníh byl mokrý a tvárný a tak to šlo docela dobře. "A taky bude potřebovat hlavu, samozřejmě," pustil se do uplácávání další hroudy, když s tou první byli hotovi. Jenže si vzápětí uvědomil, že tu první hroudu na tu druhou asi úplně nevyzvednou. "Hm, víš co, nejspíš jsem na leccos od mládí zapomněl," nakrčil čelo. "Ale to nevadí. Může to být ležící vlkulák. Pomůžeš mi s tím?" Čenichem strčil do hroudy-hlavy, aby ji mohli snad společně dostrkat k první hroudě. Vlkulák vypadal... no, máme-li k sobě být upřímní, moc jako vlk nevypadal. Spíš jako dva sněhové balvany vedle sebe. Ale Rolanda to neodradilo. "Ještě mu musíme najít oči a čumák a bude to dokonalé," přikývl a hned se začal po něčem vhodném rozhlížet.

//úkryt

Dvě huňaté postavy vyšly ze skrytu jeskyně doprovázeny halekáním drobného hmyzu. Gwen se hnala vpřed, div že si nesrazila vaz, zatímco Roland ji následoval tempem značně rozvážnějším. A dobře, že tak. Kdyby za ní totiž běžel, nejspíš by mladou vlčici převálcoval, protože se zarazila přímo v cestě. Ani se nemusel ptát, co se děje, bylo mu to totiž hned jasné, když mu pohled padl na okolí, které se během jejich pobytu uvnitř proměnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Lehounce se pousmál a sledoval, jak se Gwen poprvé na vlastní tlapky seznamuje se sněhem. Jaký to asi pro ni musel být zázrak? Snažil se představit si proměněný svět jejíma očima, avšak nedařilo se mu to tak, jak by si přál. Sám už stačil zapomenout, jak mu to připadalo, když poprvé spatřil sníh. Věděl jen, že byl užaslý. Podobně, jako teď jeho svěřenkyně, která se ovšem záhy octla v rozmluvě se svým beruščím společníkem. Ne však na dlouho - slunéčko roztáhlo krovky a odplachtilo do zimního chladu. Nejspíš, aby umrzlo... Tenhle poznatek se ale rozhodl ponechat si pro sebe.
"Inu, nedá se říct, že by to bylo nějak překvapivé," poznamenal jen na téma Berryho odchodu. "Berušky a podobný hmyz obvykle takhle dlouho venku vůbec nebývají, nejpozději na podzim někam zalezou a až do jara je není vidět." Udělal pár dalších kroků a zanechal první letošní otisky svých tlap v čerstvém sněhu. "A tohle bílé je sníh. To znamená, že už je tu zima, nejchladnější období roku - proto jsem také tak spěchal, abychom si nalezli domov, než nasněží. Tahle bílá peřina se totiž bude jenom zvětšovat a zůstane na zemi klidně i několik měsíců," objasnil, jak se věci mají a celkem spokojeně si oddechl, když si uvědomil, že skutečně mají bezpečné místo, kde mohou zimu přečkat.

20

Gwen se krmila na našem úlovku, zatímco já rozjímal nad sochou za asistence mluvící berušky. Jen krátce jsem se pozastavil, abych se podivil bizarnosti celé situace. Nejspíš bych měl vyvádět, chytat se za hlavu a zpochybňovat vlastní rozum či realitu, ve které se nacházíme. Avšak když jsem své soustředění obrátil dovnitř, uvědomil jsem si, že to zkrátka přijímám. Setkal jsem se s duchem matky, s kouzelnými ozdobami i modrými kožichy a nyní také s hovořícím hmyzem, který prozkoumával sochu, která jistě nemohla být dílem pouhých tlap... a připadalo mi to po počátečním šoku téměř normální. Což samo o sobě asi normální úplně nebylo. Na to bych ale nejdřív v nějakou normálnost musel věřit, což jsem nevěřil. Co bylo normální a co už podivné? Hranice mezi těmi dvěma stavy mi přišly tak rozmazané, že stejně tak dobře nemusely ani existovat.
Lehce jsem zavrtěl hlavou a zamrkal, když beruška znovu promluvila a přednesla nám výsledky své detektivní práce. Nebyli jsme díky nim o mnoho moudřejší, ale alespoň snahu jsem jí přičíst musel. Uvědomil jsem si, že jsem tam jen tak mlčky seděl před sochou a zíral jí do zelených očí, které možná neviděly nic a možná všechno, ale kamenná ústa tak či tak všechna tajemství držela pečlivě uzamčená uvnitř a tak jsem znovu zamrkal ve snaze se trochu probrat. Gwen prohlásila, že je odpočatá dost a já ani nedostal šanci také promluvit. Beruška mne předběhla a než jsem se nadál, oba dva se už hnali z úkrytu ven. "Hádám, že tedy jdeme zkoumat les," pronesl jsem spíše jen tak pro sebe, neboť jsem neměl dojem, že by mě kdokoliv jiný vnímal, a také jsem se vydal vstříc dennímu světlu.

//Sarumen

19
//Sarumen

Shodli jsme se, že nejlepší bude se nejdřív najíst a na průzkum lesa a okolí se vydáme až potom. Gwen mezitím i nadále hledala svého hmyzího společníka. V takhle chladném období roku jsem měl své pochybnosti o tom, zda se beruška ještě objeví, ale raději jsem si je nechával pro sebe. Alespoň prozatím. Možná jsem se ale mýlil - sotva jsme vkročili do chodby, cukl jsem uchem, když jsem zaslechl cosi jako tiché pištivé zahihňání. "Slyšel," potvrdil jsem a ohlédl se na Gwen, které beruška přistála na čenichu. Tak tedy byla skutečná. A skutečně mluvila. Podivnosti tu mají svůj domov, zavrtěl jsem lehce hlavou. Pokud jsem chtěl odpovědi na své otázky ohledně magií, nepochybně jsem byl na tom správném místě. Začínal jsem si ale také uvědomovat, že bych na konci mohl skončit ještě s více otázkami, než s kolika jsem začal. Prozatím všechna ta kouzla byla rovným dílem úžasná i nepříjemná. I přesto jsem se ale těšil, až to vše více prozkoumám. Na to ale bude dost času později.
Gwen rozprávěla s beruškou a mezitím jsme dorazili ke spíži v zadní části úkrytu, kam jsme s Wolfganií dotáhli srnu. Už jsem měl vážně hlad. "Tak dobrou chuť," popřál jsem Gwen s mírným pousmáním, lehl si k srně a pustil se do jídla. Při něm jsem se lehce zamračil. Předtím jsem si neuvědomil, že srna je jedinou kořistí, co v úkrytu ještě zbývá. Neměl jsem jasnou představu, kolik vlků ve smečce je, ale jedna srna pro všechny jistě stačit nebude. Mohl bych zkusit nalovit nějakou menší kořist, když budeme s Gwen prozkoumávat les, přemítal jsem. Když jsem dojedl, lehce jsem se od srny vzdálil, olízal si krev z čenichu a tlap, na které se mi kdovíjak dostala a zahleděl se na sochu, před kterou jsem se usadil. Byla to nepochybně podobizna vlka, což bylo dobře k rozpoznání i přesto, že porůstala mechem. Místo očí hleděla na jeskyni jasně zelenými kameny a na hrudi se jí vyjímala růže. "To je zvláštní," podotkl jsem spíš jen tak pro sebe a zahleděl se i na mech a drobné kvítky kolem. "Koho ta socha asi znázorňuje? A kdo ji zde postavil?" To však nebyly otázky, které bych dokázal rozluštit sám. "Tak co? Chceš si tu ještě chvilku odpočinout, nebo vyrazíme do lesa?" otočil jsem se na Gwen, jestli už dojedla. "Určitě tam najdeme spoustu zajímavých koutů. A můžeš si tam i něco zahrát se svým novým kamarádem."

//Tmavé smrčiny

Gwen čekání náladu snad příliš nepokazilo, i když jsem odhadoval, že pro malé vlče nebylo příliš zábavným. Pokud jsem si ovšem dosud nebyl jist zakletostí tohoto hvozdu, po jejích slovech už jsem začínal nabývat podezření, že pod tmavým příkrovem smrků se děje něco moc zvláštního a není to záležitost, který by se týkala pouze mé osoby. "Mluvící berušku," zopakoval jsem věcně, jako by to nebyla snad nejbláznivější věc, jakou si vůbec bylo možné vymyslet. "Tu jsem vskutku neviděl. Ale snad ji ještě objevíš. Třeba se po cestě zpět do hvozdu vrátí." Gwen ze svého magického zážitku byla mnohem nadšenější, než já z toho svého. Matka mi nedala pokoje po celou dobu, co jsme táhli srnu k lesu. Vlastní děti se k ní obrátily zády. Když to podala takto, neznělo to dobře. Vlastně to z nás v tomto úhlu činilo nevděčníky, kteří si nedokázali vážit toho, co mají. To však dost dobře neodráželo realitu. Všichni jsme měli dobré důvody k tomu, abychom domov opustili. Nikdo nechtěl žít v kleci s mřížemi ze strachu a vynucovaného respektu. Nikdo nechtěl skrývat to, kým skutečně je, aby se ubránil následkům. Ublížili jsme matce, ale byla to pravda i naopak. Možná zejména naopak. Už jsme nebyli rodina. "Vidím, že más na všechno vlastní názor," pronesla a zněla skoro smutně. Takhle jsem ji ještě neslyšel. "Jen chci, abys věděl, že jsem pro vás chtěla jen to dobré." Očekával jsem nějaký poslední kopanec, kousavou poznámku, která dokáže zranit na nejcitlivějším místě, ale ona se prostě rozplynula v podzimní mlze krátce poté, co jsme přešli hranici mezi dvěma lesy.
Netrvalo dlouho a dorazili jsme k úkrytu smečky. Pustil jsem srnu a prohlížel si ho, prozatím alespoň zvenčí. Skála se tyčila mezi stromy a vypadala jako ideální místo pro spižírnu i skrýš. "Samozřejmě," přikývl jsem a chopil se srny znovu, abychom ji uklidili dovnitř. Kam se vydáme a co budeme dělat se s Gwen rozhodneme potom. "Také se měj dobře," popřál jsem Wolfganii poté, "a děkuji." Magie už sice pravděpodobně zmizela, ale o tom vlčice nemohla nic tušit a já si jejího přání vážil. Mávl jsem zvolna ocasem ze strany na stranu a než jsme se nadáli, Wolfganie byla pryč.
Posadil jsem se na zem a zaměřil svou pozornost na Gwen, která chudák zůstala teď chvíli poněkud v pozadí. "Tak co? Chceš se porozhlédnout po lese, nebo nejdřív prozkoumáme úkryt?" Zakručení v žaludku mi dalo mírnou nápovědu, co by momentálně mělo být tím nejdůležitějším. "Ze všeho nejdřív bychom se ale měli najíst. To bude dobrý začátek." Pomalu jsem opět vstal a vykročil ke vchodu do úkrytu, abychom si každý mohli vzít svůj díl srny. "Děkuju, že jsi to na tom lovu tak dobře zvládla," pousmál jsem se na malou vlčici po cestě. "A co ta tvoje beruška? Objevila se?" Žádného hmyzu jsem si nevšiml, ale kdoví, jestli ten Gwenin brouk vůbec mohl být mým očím viditelný.

//úkryt

Zjevení vlastní matky mě rozhodně vyvedlo z míry. Koho by něco takového nerozházelo? Byl to však pouhý přelud, kterým nebylo třeba si kazit den. Maple mínila, že zdejší les možná není zakletý, ale mohla by v tom být zatažena magie. "Zdálo se mi, že vidím cosi zvláštního, ano... ale nejspíš to vskutku nebylo nic reálného," pokýval jsem hlavou a raději se chopil srny společně s vlčicemi, abychom se co nejrychleji vrátili za Gwen, kterou jsme nechali úplně osamotě. Něco mi říkalo, že jí ta chvilka klidu vůbec nevadila. Jakmile jsem měl tlamu zacpanou srnou, vize matky se vynořila znovu, vyplula odkudsi zpoza mých zad. "Tak ty myslíš, že jsem jen přelud? To by ses vážně pletl, drahý synu. Přišla jsem si pro odpovědi, víš?" Nakrčil jsem čelo, ale s tlamou plnou srny jsem nemohl odpovídat. "Proč ti nic, co jsem ti kdy dala, nebylo dost dobré?" V rámci možností jsem od ní odvrátil zrak, ale ona nás dále pronásledovala. Ani jsem netušil, zda ji vlčice mohou také vidět, či ne.
To už jsme byli až u Gwen, která čekala na svém místě. Pustil jsem srnu a pousmál se na ni. "Jak to šlo?" otázal jsem se jí a vzápětí mi úsměv zmrzl na rtech, když se duch matky otřel těsně kolem mého boku. "Tak proč, Rolande? Já pořád čekám. Lámala jsem si s tím hlavu celé roky." "Už jsem ti to řekl," pronesl jsem polohlasně. Rozhodně mi nebylo příjemné tohle řešit přede všemi. "Navíc mám dojem, že nyní je již na takové věci pozdě. Odešel jsem a šel hledat své štěstí jinam." "A to se ti dokonale povedlo, viď?" pronesla matka a její slova štípla tak, jak to snad uměla jen ta její. Nechtěl jsem na to odpovídat. Nemusel jsem - nebyla přece skutečná, nebo ano? Výplod magie, připomněl jsem si a zamrkal, protože jsem ani nepostřehl, kdy se Maple vzdálila. Potřásl jsem hlavou a obrátil se na zbylé dvě vlčice - netušil jsem, zda je onen přelud skutečný i pro ně. "Ještě jednou se omlouvám. Nejspíš si se mnou, nebo možná s námi, zahrávají naše smysly. Maple má nejspíš pravdu, tento les musí být plný magie," pronesl jsem a chopil se znovu srny, protože bylo vážně na čase dostat ji zpět do lesa. Přelud matky se tu zjevil uprostřed rozdělané práce, kterou bylo potřeba dodělat a nejspíš i uprostřed problémů, které sužovaly les. Neměl jsem na ni čas. I kdyby byla skutečná, neměl bych ho. Musela pochopit, že už jsem byl dospělý a nebyl jsem v její moci tak, jak by si přála. "Dávala jsem vám jen to nejlepší," prskala a dále se držela poblíž, tak blízko, až jsem cítil její chlad. "A dočkala se jen nevědku. Myslíš, že mě nebolelo vidět vlastní děti, jak se ke mně obrací zády?" Zesílil jsem stisk na srně a neříkal nic. Prostě jsem jen táhl dál, jen ještě větší silou a pohled upíral na Gwen či na Wolfganii, ne na matku. Nechtěl jsem si od ní nechat ublížit. Znovu už ne.

//Sarumen

Co možná nejrychleji jsem doháněl vteřiny ztracené zaškobrtnutím. Jakmile jsem se ale jednou dostal o kousek dozadu, bylo těžké svou pozici získat zpět. Naštěstí jsem tu nebyl sám. Maple se zahryzla srně do jedné zadní nohy, takže zvíře zpomalilo, marně poskakovalo na místě. V další chvíli se přidala Wolfganie. Pod útokem obou vlčic neměla srna šanci. Teď. Skočil jsem srně, která se už beztak naprosto připravená o veškerý balanc řítila k zemi, po krku. Tentokrát ji nenechám vyškubnout. Mlátila hlavou, házela vlastně celým tělem sem tam, ale neměla příliš šancí uniknout, když ji drželi tři vlci. Ležel jsem na jejím těle a v čelistech pevně svíral její krk, přes veškerou její snahu se vymanit ze sevření. Tlamu mi plnila krev. Boj zvířete o život se chýlil ke konci. Její pohyby slábly, jak ji opouštěla krev a nedostávalo se jí v mém sevření vzduchu. Nakonec se přestala hýbat úplně. Splašený úprk jejího srdce ustal. A je to, pomyslel jsem si a pustil náš úlovek.
Poodstoupil jsem, udýchaný a s náprsenkou pokrytou srnčí krví, takže jsem nejspíš vypadal jako hotový maniak, nicméně byl jsem spokojen. Párkrát jsem uvolněně zahoupal ocasem a už se chystal promluvit ke svým dvěma společnicím, když mi náhle ztuhl úsměv na rtech i krev v žilách. K uším se mi donesl hlas, který jsem neslyšel už roky, avšak poznal bych ho kdykoliv. Zpomaleně, jako ve snu, jsem se za ním otočil. "Matko?" Vlastní hlas mi zněl dutě a nepřirozeně. V tlamě mi vyschlo, až se mi jazyk lepil na patro. To není možné. Ale matčiny zlaté oči na mě hleděly z křoví pohledem plným opovržení a jedu, kterým se kdysi snažila otrávit i moji duši. "Omluvte mě," pronesl jsem k Maple a Wolfganii o poznání chladněji, než bych rád, a o těch pár metrů poodešel.
"Co tu děláš?" zeptal jsem se zpříma a stočil uši dozadu. Něco tu nehrálo. Matka nevypadala ani o den starší, než když jsem ji viděl naposledy. Nedávalo žádný smysl, aby tu byla... ale stála přede mnou, nepochybně skutečná. "Proč, Rolande? Proč ses nemohl zachovat jako pořádný vlk? Proč jsi jim pomáhal? Proč jsi je kryl? Mohl jsi být novým alfou, ne se potulovat po všech čertech. Mohl jsi být někým a teď jsi nikdo!" Výčitky z jejího hlasu jen čišely. Zamrazilo mě u srdce. Proč jsem je kryl? Ví o Melinee a Adallii? "Ublížila jsi jim?" zeptal jsem se a hlas se mi nezachvěl jedinou emocí, ačkoliv jich pod povrchem bublalo hned několik. "Neodpověděl jsi mi na otázku. Na žádnou z nich!" vyštěkla matka a proplula kolem mě. Proplula. Otřel se o mne šílený chlad, ale jinak jsem její dotek vůbec necítil. Nebyla tady. Ne skutečně. A přesto na mne mluvila, přesto znovu vnášela rozpory do mého života. Já už ale nebyl mladíkem, který nevěděl, kdo je. "Tak odpověz. Odpověz, Rolande! Proč jsi jen tak utekl? Proč jsi dal přednost nějaké toulavé couře před zářnou budoucností, která tě čekala?" "Isobel-" promluvil jsem a zjistil, že skoro křičím. Přes rameno jsem se ohlédl na vlčice. Nechtěl jsem, aby zrovna tohle poslouchaly. Zhluboka jsem se nadechl, dal si pár vteřin na znovunabytí sebekontroly a ztišil svůj hlas tak přibližně o polovinu. "Isobel nebyla žádná coura," zavrčel jsem. "A doma na mne nečekalo nic, než věčnost prožitá v kleci, s iluzí moci, ale ve skutečnosti omotaný kolem tvých drápů. Jako otec. Že jsme všichni až na bratra odešli z domova mělo svůj důvod. Myslím, že to sama víš, i když si to možná nechceš přiznat. Nemám, co bych ti řekl. Ani kdybys tu byla skutečně, nejen jako ledový přelud. Pokud mne teď omluvíš, mám práci," odvrátil jsem se od ledových zraků Iklifé a vykročil pomalu zpět k vlčicím, abychom mohli odtáhnout úlovek, vrátit se pro Gwen a pak na území. Matka nebyla skutečná a já neviděl nejmenší benefit, jaký by mi přineslo mluvit s přeludem. Nevšiml jsem si, že ten se i nadále vznáší pár kroků za mnou, připravený vyrazit v první vhodné chvíli. "Omlouvám se za tohle... nechtěné vyrušení," střelil jsem pohledem za sebe, ale neviděl jsem už nic. Matka se vznášela za mým druhým ramenem, držela se mimo dohled. Odkud se vůbec vzala? Třeba tu bylo něco v půdě. Takovéhle tmavé, temné místo znělo jako dokonalá líheň pro podivné věci. Možná jsem zahlédl nějaký střípek minulosti. "Už se někdy dřív projevily známky toho, že je zdejší les zakletý? Asi by bylo nejlepší odtud zmizet co nejdříve."

Jak se ukázalo, mé lovecké preference žádný zaběhnutý systém nenarušovaly. Ba naopak, zrovna se vlčicím hezky hodily. "No výborně," pousmál jsem se a zavlnil ocasem. Jaké to štěstí, že? Či snad znamení toho, že jsem přesně tam, kde mám být? Zamžoural jsem kolem, jestli náhodou nespatřím tu sovu ze svého snu - skoro bych začínal věřit, že jsem někde na cestách získal duchovního průvodce v ptačí podobě, avšak neviděl jsem nic a nezaslechl ani houknutí. Nenechával jsem tedy svou mysl příliš roztoulat a raději všechno své soustředění věnoval lovu.
Na kořisti jsme se všichni shodli, což byl dobrý začátek, ale to hlavní nás ještě čekalo. Už jsem měl vážně hlad, možná až příliš velký - kdy že jsem naposledy jedl? Ale nesměl jsem se teď nechávat rozptylovat čímkoliv jiným, než srnou. Maple měla plán a také se vyznala v místním terénu, což byla výhoda, kterou já neměl. Přikývl jsem, když mne vyslala na jih. "Dobrá. A za takovou pomoc budu jedině rád," mrkl jsem ještě na Wolfganii, která nabídla svou asistenci, a pak jsem přikrčený ve stínech obloukem vyrazil jižním směrem.
Les byl opravdu tmavý. Čekal mne lov s neznámými vlky na neznámé půdě, ale věřil jsem si dostatečně. Ostatně jsme lovili srnu, ne jelena, kance ani nic podobného. Ne, že by obyčejná srnka také nedokázala napáchat pěknou paseku, ale nebezpečí bylo přece jen o něco menší. Jakmile jsem se ponořil do zvuků a pachů blízkého okolí, zbytek světa jako by přestal existovat. Existoval jen pach srn, tichý šramot, jak jsem se proplétal větvemi do výhodnější pozice... a pak dusot, když se stádo dalo do pohybu. Přikrčeně jsem čekal na svou chvíli a jakmile se námi vyhlédnutá srna hnaná dvěma vlčicemi objevila v dosahu, vyrazil jsem vpřed. Stačilo jen pár dlouhých cvalových kroků, než jsem byl u srny.
Napjal jsem svaly celého těla k odrazu a skočil. Bývaly časy, kdy by mi ten jeden skok stačil, abych srnu strhl k zemi, ale na to už jsem příliš vyšel ze cviku. Zakousl jsem se jí do krku a vytryskla krev, ale nebyl to přesný zásah. Špatně. Zvíře zaškobrtlo, vyklouzlo mi ze sevření a ztracenou rovnováhu nabylo rychle zpět. I já se musel po dopadu na zem posbírat a porovnat si nohy, rozběhl jsem se znovu za kořistí hned, jak to bylo možné, ale musel jsem se nejdřív dostat do lepší pozice, než budu moct svůj útok zopakovat. Nazrzlou srnčí srst sice na krku skrápěla rudá krev, ale nebylo to smrtelné zranění a zvíře, které prchalo o život, jako by si ho ani nevšímalo. Hnal jsem se po jejím boku a vyčkával na svou chvíli. Snad ji Wofganie zpomalí, blesklo mi hlavou. Teď zrovna byla chvíle, kdy by se to velmi hodilo.

Maple se jevila přesně tak, jak říkala Wolfganie. Jako milá vlčice. Naše přivandrovalá dvojice tak prošla i prvotním přehlédnutím místní alfy a já tomu byl velice rád. Nevěřil jsem, že se zimou na krku bychom jinde měli podobné štěstí. Teď už se ale nebylo třeba obávat, že zůstaneme trčet někde ve sněhu. Přikývl jsem na srozumněnou, když Maple pronesla pár úvodních slov. "Ještě jednou děkujeme za možnost připojit se k vaší smečce. Opravdu nám to moc pomohlo," řekl jsem zcela upřímně. Gwen to nejspíš zachránilo život. Moje myšlenky ale už předbíhaly události a soustředily se na lov, který nás čekal. V lese bylo temno a počasí sychravé a zamlžené. Alespoň bude snazší skrýt náš pohyb, přemítal jsem, zatímco mě v čenichu šimral pach srn. A nepršelo tolik, že by země byla úplně uklouzaná. Viditelnost tedy možná nebyla nejlepší, ale jinak se nejednalo o nijak příšerné podmínky.
Všichni jsme ujistili Gwen, že nebudeme nijak daleko a že kdyby se cokoliv dělo, v mžiku přiběhneme. Z vyhlídky na sezení stranou osamotě mladá vlčice popravdě vypadala mnohem nadšeněji, než z čehokoliv jiného. Sám jsem ostatně rád čas od času zmizel osamocen do lesů, tudíž jsem tomu celkem rozuměl. "Hlavně zůstaň tady, aby ses nepřipletla pod kopyta stádu," upozornil jsem ji ještě jednou, lehce jí přejel čenichem po tváři a s - pro tuto chvíli - posledním úsměvem jsem se od ní otočil a připojil se k vlčicím. Už to byla pořádná doba, co jsem naposledy lovil vysokou. Od chvíle, co jsem opustil smečku, jsem k tomu měl mezi tuláky jen málo příležitostí a tak jsem teď cítil, jak mi srdce buší vzrušením. Zhluboka jsem se nadech a vydechl, abych se ovládl. Nejdůležitější bylo zachovat klid. "Obvykle zastávám pozici útočníka," odpověděl jsem Wolfganii. "Ale mohu i nahánět, záleží na vás. Nechci nijak narušovat obvyklou dynamiku vaší lovecké skupiny." Jakožto naprostý nováček jsem si to ani nemohl dovolit.
Srny už byly na dohled. Popásaly se na bledé trávě pod temnými větvemi stromů a já je automaticky začal přejíždět pohledem. Jedna z nich se odtoulala o trochu dál. Nezdála se být z nejsilnějších kusů, ale ani žádná šlachovitá kost a kůže. "Co támhleta?" šeptl jsem tiše a kývl k srně čenichem.

//Sarumen

Vyrazili jsme opět na další cestu, tentokrát snad jen na nějakou kratší. Když už jsme ale měli místo, kde přečkat zimu, téměř jasné, spadl mi celkem kámen ze srdce a vše se hned zdálo veselejší, navzdory sychravému mlhavému podzimnímu počasí. Gwen se z toho všeho netvářila moc nadšeně. Věděl jsem, že tohle pro ni musí být náročné, ale nebylo toho mnoho, co jsem pro ni v tu chvíli mohl udělat. Brzy už si snad bude moci odpočinout a všechno si srovnat v hlavě. To budu ostatně potřebovat také, už teď mi v ní všechny nové informace divoce vířily a snažily se poskládat do větších celků, které by dávaly lepší smysl. Bohužel na to teď nebyl čas. Lehce jsem za chůze do Gwen povzbudivě strčil čenichem a doufal, že chápe, že momentálně není moc na výběr.
Wolfganie potvrdila, že tohle je zvláštní země. Přemýšlel jsem, jestli je to ta stejná, o které jsem občas slyšel tuláky vyprávět. Nikdy jsem si nebyl jist, jestli ji skutečně chci navštívit, avšak pokud mě sem zavedl osud... asi to tak mělo být. Pták na jejím přívěsku byl dle všeho také kouzelný. Naslouchal jsem tomu se stále narůstajícím údivem, ale na další otázky už čas příliš nezbýval. Dorazili jsme totiž k alfě.
Byla to vlčice, jejíž kožich hrál nejrůznějšími hnědými odstíny a oči zářily chladnou modří. Trochu mě zamrazilo, pohlédnout znovu do takhle zbarvených zraků a málem jsem automaticky tlapou zaštítil Gwen, ale hned jsem se za tuhle svou reakci zastyděl. Maple nevypadala jako zlá vlčice a Wolfganie ji popsala jako milou a spravedlivou. Neměl jsem důvod tomu nevěřit. Na krku se i jí pohupovala zvláštní ozdoba, nejspíše se jich tu tedy vážně povalovaly spousty. Největší podivností však byly modré znaky v jejím kožichu. Jako by ji porůstal modrý mech. Přiměl jsem se nezírat, neboť jsem věřil, že i toto se brzy objasní. Wolfganie nás zatím představovala. "Zdravím vás, Maple," sklonil jsem lehce hlavu a párkrát zahoupal oháňkou. "Rád vás poznávám." Wolfganie se ujišťovala o situaci a hned se hlásila k lovu, proti kterému jsem nic neměl ani já. Ale nebyli jsme tu jediní. Shlédl jsem na vlče po svém boku. "Gwen, nevadilo by ti tu někde počkat? Nebude to jistě na dlouho a když zůstaneš v bezpečné vzdálenosti někde u stromu, nic ti nebude hrozit. Třeba i něco uvidíš."

Z toho, co jsme se doposud dozvěděli, mi šla vskutku hlava kolem. A to jsem ještě netušil, jaké další záhady se nám odtajní vzápětí. Nejprve se ale Wolfganie chtěla vydat směrem za alfou. "Jistě, pojďme, rád se s ní seznámím," přikývl jsem a vrhl povzbudivým úsměvem po Gwen, která se nakonec osmělila k vlastní otázce. Zvládne to. Přerušili jsme je uprostřed příprav k lovu? Inu, snad se to dalo ještě napravit. Ačoliv pokud se vydáme na lov, co bude s Gwen? Na takovou akci byla ještě příliš malá, i když by jistě mohla přihlížet a něco málo se přiučit... Už jsme však vyráželi na cestu a tak tenhle malý zádrhel vyřešíme, až to bude aktuální.
Za chůze se Wolfganie pustila do vyprávění o lese. Nejprve tedy o mlze. Naslouchal jsem tomu s nastraženýma ušima. Mluvila o ní předtím jako o živoucí entitě, protože podle ní mlha skutečně živou bytostí byla. Obvykle ale dle všeho preferovala nehmotnou mlžnou formu. Těžko se tomu věřilo, ovšem důkazy přece ležely přímo před námi. Mlha se rozestupovala, jak jsme jí procházeli, až jsme měli docela slušný rozhled mezi stromy hvozdu. "Úžasné," vydechl jsem. Nenápadně jsem se za chůze na vteřinku zastavil a jednou přední tlapou šťouchl do druhé, abych se ujistil, že nespím a tohle celé není pouze velice živým snem. Vše ale nasvědčovalo tomu, že se nacházíme v dokonale bdělé realitě, jakkoliv byla neuvěřitelná.
I onu blyštivou věcičku vlčice vzápětí objasnila a tentokrát i sama zmínila magii. Tajemná síla tímhle lesem podle všeho naprosto prostupovala a ovlivňovala i jeho obyvatele. Mohlo tohle být to místo, kde se mi konečně dostane rozluštění mé záhady? Ačkoliv zatím vše neobvyklé, co jsme tu viděli, působilo poměrně neškodně, věděl jsem, že je třeba mít se na pozoru. Magické moci jsem nerozuměl, ale jaké může mít následky jsem věděl až příliš dobře. Zbytek jejího vyprávění o lese už ničím příliš nadpřirozeným nezaváněl, nesl v sobě pouze pár varování, na co si dát pozor při procházení hvozdem. Pak se vlčice odmlčela a já na moment také - měl jsem po oněch odpovědích snad ještě více otázek, než předtím, ale věděl jsem, že je třeba trochu krotit svou zvědavost. Bude ještě mnoho času vše odhalit.
Shlédl jsem na Gwen, kterou jsem si stále hlídal po svém boku. Co na to asi říkala ona? I pro mě to všechno bylo zcela fascinující a nové. Na druhou stranu, mladší mysl mohla být více otevřená přijetí těchto zvláštních skutečností. Hádal jsem, že mnoho dospělých by si poklepalo na čelo nebo si mysleli, že si z nich Wolfganie střílí. Já ovšem neměl důvod jí nevěřit. Náramek na její tlapě jsem viděl na vlastní oči, a že ji mlha nejprve skryla a nyní nám ustupovala z cesty také. Jestli skutečně existuje Lady Mlhahule a zdali náramek k její tlapce připoutala magie, to jsem potvrdit nemohl, ale pro ni to jistě skutečné bylo a já její pohled nemínil zpochybňovat. "Zní to, jako že toto místo je plné zvláštních jevů," podotkl jsem jen a dál ji následoval z lesa, ostatní své otázky jsem si prozatím nechal pro sebe. Třeba se bude na něco chtít zeptat Gwen.

//Tmavé smrčiny

Nervozita z Gwen přímo sálala. Přisunul jsem se o krůček blíže, aby se naše tlapy dotýkaly, jako připomínku, že ve mě má oporu. Bylo těžké bojovat se strachem, ale někdy bylo nutné se mu postavit. Hádal jsem, že mladá vlčí slečna celou situaci ještě pořádně nechápe, zimu ještě nezažila a nemohla vědět o všech nebezpečích, která s sebou přinášela... ale doufal jsem, že mi věří, že chci jen udělat to nejsprávnější rozhodnutí.
Poté, co jsem domluvil, nastala odmlka. Wolfganie hned neodpovídala a mě pohled znovu spadl k oné stříbrné věcičce, která jí obepínala tlapu. Co to bylo zač? Polovinou mysli jsem byl u důležitých záležitostí, zajištění domova pro mě a Gwen, otázky, jak přečkáme zimu a zda nás smečka přijme, zatímco ta druhá dělala to, co dělala vždycky. Bloumala po všemožných zákrutech a zdánlivě nepodstatných detailech a právě teď, v té chvíli odmlky, se nejvíc zaměřila na onen zvláštní ornament. Ale tak dlouhé, abych rozluštil, co ta ozdoba vlastně je zač, to ticho zase nebylo. Vlčice si podle všeho potřebovala promyslet své pravomoci jakožto bety, avšak nakonec učinila rozhodnutí. Mírně mě překvapilo, jak rychle a hladce celá věc proběhla. Ale cožpak bych se já nezachoval stejně? Nevyhodil bych vlče do mrazu a k téměř jisté zkáze. Jen jsem doufal, že to nevypadá, jako že Gwen nějak využívám k tomu, abych se vetřel do řad smečky. Že mé úmysly jsou čisté budu ještě muset prokázat. Věděl jsem, že v tuto chvíli nemohu nabídnout nic jiného, než své vlastní slovo.
Když tedy Wolfganie pronesla, že nás na vlastní zodpovědnost vpustí do smečky, spadl mi opravdový balvan ze srdce. "Děkujeme," pronesl jsem upřímně a lehce sklonil hlavu. "Moc si toho vážíme, viď, Gwen?" obrátil jsem se k ní, aby nezůstala z našeho hovoru zcela vystrčená. "A slibuji, že se vynasnažím vám neudělat ostudu," pousmál jsem se opět. "To bych se vám špatně odvděčil za vaši laskavost. A pokud potřebujete pomocné tlapy k lovu, připojím se s radostí. Jak jsem už říkal, rád pomohu." Dozvěděl jsem se mnoho podstatných informací. Smečka byla podle všeho dosti početná, alfou byla vlčice jménem Maple a úkryt smečky byl na jihu, poblíž mýtiny. A pak tu také byla mlha - mlha, o které Wolfganie mluvila, jako by byla živou entitou. "Komunikovat s ní?" zopakoval jsem a na tváři se mi rozlil výraz téměř vlčecího úžasu, který byl v tuhle chvíli možná trochu nepatřičný. To mi ale vrásky nedělalo. "Takže tak se vám podařilo k nám tak nepozorovaně připlížit," uvědomil jsem si a stále rozzářen jako jasný úplněk jsem shlédnul ke Gwen, jestli i ona to shledává tak úžasným, jako já.
Wolfganii zajímaly naše otázky a jistě jich bylo mnoho, které bylo a bude třeba položit. Mnoho vážných a důležitých otázek ohledně chodu smečky, místních zvyklostí, snad i ohledně oné záhadné mlhy, která obklopovala tento záhadný hvozd. Byli jsme tu uvítáni přátelsky a se vstřícností, ale jen časem se ukáže, jaká tato smečka opravdu je. A protože existovalo tolik důležitých otázek, ta, kterou jsem položil jako první, pochopitelně byla: "Co je ta fascinující věcička na vaší přední tlapce?" Pravděpodobně trochu jiný druh otázky, než jaká by se očekávala, ale mě to zkrátka nedalo chvíli klidu. Hned vzápětí ale můj rozzářený výraz nadšení z oněch překvapivých novot zmizel a ustoupil znovu vážnému: "A je v lese něco, na co je třeba dát si pozor? Zejména pro Gwen?"

Gwen ve svém snu žádnou sovu nezahlédla, ale ta kterou jsem viděl já, nás nasměrovala na jih... a teď jsme byli tu, na území neznámé smečky. Mohlo to být stejně tak dobré jako zlé, ale já se držel naděje. Svačina pro Gwen musela počkat, stejně jako všechno ostatní. Tohle bylo momentálně tím nejdůležitějším. Z mladé vlčí slečny ale začala vyzařovat nervozita, jakmile jsem zavyl a upoutal na nás pozornost. "Už jsem ti to povídal, nebo snad ne?" sklonil jsem k ní hlavu a lehce do ní drknul čenichem. "Nemůžeme zůstat na cestách. S každým dnem jsme blíže k zimě, dokonce i když míříme pořád na jih, a bylo by moc nebezpečné se dál toulat divočinou jen sami dva. Zima je krutá a nemá s nikým slitování." Mladý, křehký život, jako byl ten Gwenin, by mohl krutosti chladného období podlehnout snadno. Nebyl jsem ochoten podstupovat takový risk, pokud vyloženě nebudu muset. Slíbil jsem, že ji ochráním a měl jsem v úmyslu udělat cokoliv, abych tomu slibu dostál. "Hlavně žádný strach. Bude to v pořádku, však uvidíš."
Nic víc jsem říci nestihl, protože z mlhy, která do svého objetí pohltila propletené stromy hvozdu, se jako přízrak vynořila světlá vlčice s tmavým hřbetem. Skoro jsem ji neslyšel přicházet a náhle stála před námi, její modré oči si nás oba zkoumavě měřily. Krom toho, že tedy podle všeho byla nositelkou oněch záhadných kouzel, magie, či jak si to kdo přál nazývat, jsem si povšiml ještě čehosi. Blyštivé věcičky na její přední noze. Střelil jsem k tomu pohledem, nic podobného jsem nikdy neviděl, ale jen krátce. Bylo třeba směřovat svou pozornost jinam.
Vlčice nás pozdravila, představila smečku jako Sarumenskou a sama sebe jako Wolfganii. Nepůsobila, jako by nás odtud chtěla hned vyhnat. Rozhodl jsem se to brát jako dobré znamení. "Dobrý večer, Wolfganie," oplatil jsem jí pozdrav. Mluvil jsem klidně, nebylo zatím žádného důvodu k nervozitě. Snad se můj klid přenese i na Gwen. "Jsem Roland a tohle," sklopil jsem zrak k vlčeti po svém boku, "je Gwen. Hledáme bezpečné útočiště a naše cesty nás zavedly až na práh vaší smečky," objasnil jsem krátce naši situaci. "Samozřejmě vím, jak to vypadá, když se před zimou začnou do smečky stahovat tuláci. Je to poněkud nešťastné načasování, ale mohu vás ujistit, že nejsme pouhými vyjídači spíží a pokud by se tu pro nás našlo místo, rád vás přesvědčím, že se nebojím přiložit tlapu k dílu." Na mou dosud vážnou tvář pronikl mírný úsměv. Teď záleželo jen na tom, co nám mlžná víla Wolfganie odpoví.

//řeka Tenebrae

Samozřejmě, že jsem chtěl slyšet o Gwenině snu a také jsem se o něm vzápětí dozvídal, ani jsem nestačil otevřít tlamu k souhlasu. Poslouchal jsem pozorně a na čele se mi vyhloubila zamyšlená vráska. "Zdálo se mi něco podobného," pronesl jsem zadumaně. "To je zvláštní. Co to může znamenat?" Pohlédl jsem k obloze, ale na ní nic podivného nebylo. Šedivé mraky se začínaly lehce protrhávat, jak se překlápělo poledne, vše se jevilo zcela obyčejně. "Byly v tom snu sovy?" klesl jsem očima zpět ke Gwen s další otázkou. Když se nám oběma zdály podobné sny, něco to rozhodně znamenat muselo. A kdyby jí se také zdálo o sově, a také ji vedla k jihu... Ale zjištění, co leží na jihu, nás čekalo tak či tak, sny nesny, sovy nesovy. Jen význam padajících hvězd se bude muset ještě rozluštit.
Vyrazili jsme opět na cestu, tlapy nás nesly k hvozdu a čím jsme byli blíže, tím více pachů jsem kolem cítil. Vlci se nejspíš tady v okolí pohybovali často a s každým krokem dále k lesu byly pachy jen silnější a silnější. Nebylo pochyb. Nad lesem se vznášela vůně smečky. "Gwen, tady někdo žije!" rozzářila se mi na chvíli tvář úsměvem, ale stejně tak rychle zase znovu zvážněla. "Půjdeme se tam podívat, tohle by mohlo být přesně to, co potřebujeme. Nevíme ale, jak se náš příchod bude zamlouvat místním, takže se drž hezky u mě." Uvědomil jsem si, že jsem svým tónem hlasu možná udeřil příliš tvrdě a tak jsem ještě mírněji dodal: "Neboj se však. Nikoho nenechám, aby ti ublížil. Pravděpodobně nic takového ani hrozit nebude."
Zhluboka jsem se nadechl a vykročil mezi stromy. Hodina pravdy. Hned na kraji území jsem se zastavil a hlasitě zavyl, abych oznámil náš příchod. "Teď už o nás ví. Takže musíme jen počkat," broukl jsem k mladé vlčici po svém boku. Měl jsem z toho trochu obavy. Věděl jsem, jak to vypadá, když se ke smečce hrnou tuláci před zimou. Mohli jsme tu být jen proto, abychom jim vysmýčili spíž, na jejímž naplnění oni pilně pracovali. Tulákům bylo před zimou krušno a tak se do smečky hrnuli, jen aby na jaře zase zmizeli a ke společnému dílu nijak nepřispěli. Ve svých letech alfy jsem tohle zjistil velmi rychle. Doufal jsem ale, že se s místními vlky domluvím. Snad zde žijí slušní vlci, kteří si dají říct. Dělal jsem to jen kvůli Gwen a doufal jsem, že narazíme na rozumné vlky, kteří stejně jako já nechtějí, aby mladé vlče umrzlo někde v závějích, umřelo hlady nebo padlo za oběť hladovým predátorům.

Hleděl jsem k lesům na jihu. Žádnou sovu jsem už neviděl, nezaslechl jsem ani její volání, ale už jsem byl rozhodnut, že tím směrem vyrazíme. Přinejhorším tam nic nenalezneme... ale nemyslel jsem si to. Nejen kvůli tomu snu. Tohle byl takový krásný kraj, úrodný, zdálo se, že přímo překypuje životem a rozmanitostí. Někde tu museli žít vlci. Ostatně i teď jsem cítil jejich prchavé pachy, i když jsem nikoho nezahlédl. Od náhodných tuláků stejně bylo nejspíše rozumnější se s Gwen držet dál. To nebyl žádný předsudek, byla to jen otázka její ochrany. Když jsem byl na cestách sám, zastavil jsem se na kus řeči či alespoň rychlý pozdrav téměř s každým, na koho jsem narazil. Měl jsem mezi tuláky některé ze svých nejlepších přátel, ač se naše cesty třeba rozešly už před mnoha a mnoha lunami, ovšem vzpomínal jsem si na setkání, která nebyla zdaleka tak příjemná. Nechtěl jsem tomu Gwen vystavovat. Kdybychom ale narazili na nějakou slušnou smečku... Prosím, vyslal jsem své přání kdoví ke komu. Nebyl jsem si nikdy jist, jestli věřím v existenci nějakého boha, ale jestli tam někde byl, doufal jsem, že mě vyslyší. On nebo jiná síla. Ať nalezneme bezpečí. Alespoň pro ni.
Netrvalo dlouho a černý kožíšek po mém boku se začal hemžit a probouzet se k činnosti. "Dobré, Gwen," popřál jsem jí a usmál se. "Vyspala ses dobře?" Mladá vlčice nevypadala, že by se někam hrnula. Pravda, bylo to krásné ráno, a bylo příjemné jen tak ležet na břehu řeky a vystavovat se zábleskům slunečních paprsků, kterým pomalu, ale jistě docházela síla, avšak trochu zahřát ještě dokázaly. Cítil jsem ale v duši ten stálý neklid, který nijak nerostl, ale ani nemizel a nezmizí, dokud nevyřeším otázku toho, kde přečkáme zimu. Museli jsme zase na cestu. Přiměl jsem se ještě pár minut vydržet v nečinnosti, než jsem se pomalu začal sbírat na nohy a protahovat se. "Půjdeme ještě o kousek dál na jih, támhle k tomu lesu, dobrá? Něco mi říká, že bychom tam měli zkusit svoje štěstí. A taky bychom se mohli poohlédnout po něčem na zub." Zahleděl jsem se do vody - rybám jsem příliš neholdoval, ale v nouzi si jeden moc vybírat nemohl. Voda zde v řece se mi ale nelíbila. Proud byl silný, zrádný a voda úplně černá. Nic, co v řece žilo, nemohlo stát za ten risk. Ještě jednou jsem si pořádně protáhl záda po kočičím způsobu a ohlédl se na Gwen, jestli jde za mnou, než jsem vykročil k hvozdu. Pokud už nic, pak něco k jídlu tam najdeme určitě.

//Sarumen