Gallirea - Příspěvky uživatele

Roland sice nemohl tvrdit, že by něco z toho, co se kolem dělo, plně chápal, ale rozhodně tomu věnoval plnou pozornost. Obzvlášť, když Bouřin... nález, či snad vynález? Zkrátka když ta věcička spadlá z nebe vyletěla kamsi do výšky, až by se jeden mohl domnívat, že se pěkně rychle rozhodla vrátit na svou domovskou planetu. "Vlastně už jsem také viděl pár vlků, kteří podobné věci měli," přiznal, zatímco s čenichem při zemi hledal, do jaké závěje náramek zapadl. "Nikdy by mne však nenapadlo, že padají z nebes."
Kdoví, jestli tu ten náramek vůbec někdy byl. Upřímně začínal trochu pochybovat o zdraví svého zraku, když něco podobně výrazného a barevného na bílém sněhu zkrátka nikde neviděl. Naštěstí to nezáviselo pouze na něm a na scéně se objevil nečekaný hrdina - hnědý vlk, který se předtím schovával v závěji, se nyní přiblížil a na jeho tlapce se houpala barevná šňůrka s přívěsky. Rolandova tlama se roztáhla do širokého úsměvu, když viděl, s jakou radostí si Bouře ozdůbku přebírá a prohlíží. Když se tedy obrátil na hnědého, rozhodně vypadal mnohem vstřícněji, než před chvílí, třebaže ani předtím nebyly jeho pocity vůči vlku nijak negativní. Uváděl se nicméně ve velmi dobrém světle. Rolandovi se zamlouval. "I já vám," opáčil a zavlnil ocasem, ovšem to už se do toho vložila Bouře, která vlka ujistila, že je neruší a ještě je oba vzájemně představila. Skutečně se tedy už znali z dřívějška. "Těší mne," pokývl hnědý hnědému. Kdyby Rolandův kožich nebyl trochu víc do zrzava, snad by vypadali jako bratři. "A jak říká Bouře, určitě nerušíš. Navíc bych si asi dělal starosti o někoho, jehož pozornost neupoutá podivná padající hvězda s duhovým ocasem. To by zavánělo dost velkou apatií ke světu."

Vlčice nevypadala, že by si byla příliš jistá tím, jestli byl Život hmotný nebo ne, ale jako odpověď to Rolandovi vlastně stačilo. Pokud nějak vypadal, pak tedy musel být vidět a byl něčím... reálným, když už ne hmotným. Možná to byl duch. Tak, jako se mu zjevila jeho matka, se třeba zjevoval i Život. Ať to bylo jakkoliv, mohl se o tom časem přesvědčit sám, protože mu Bouře celkem ochotně sdělila, kde každá z těchto "víl" vlastně sídlí. Smrt na severu, Život zase na jihu. To bylo vlastně docela příhodné, protože na jihu se usadil i on sám a domníval se, že cestu za poznáním by bylo moudřejší začít právě u té příjemnější z oněch bytostí. "Skvělé," usmál se potěšeně. "Děkuju. Půjdu se za nimi podívat, jakmile bude příležitost." Nemohl si momentálně dovolit vyrážet na dlouhé průzkumné výpravy, chtěl se pokud možno držet poblíž hvozdu, ale jen, co to půjde, na cestu se vydá. Nedalo by mu to jinak spát.
Ovšem náhlé praštění hromu a černá mračna nad jejich hlavami veškerou konverzaci zarazila. Bouře se ohrazovala, že to vůbec není její práce. "Co se to tedy děje?" přikrčil se lehce k zemi v očekávání, že každou chvíli blesk udeří někde poblíž nich a zůstanou pohřbení pod mohutným kmenem stromu, ne-li zrovna usmažení. Ale nic takového se nestalo. Bouřka prostě utichla a zanechala po sobě jen tu zvláštní věc ležící na sněhu. "No dobrá, omlouvám se. Nechtěl jsem tě křivě obvinit," máchl smířlivě ocasem, než znovu upřel pohled na tu zvláštní věcičku. Bylo to podivné, ale docela příjemné oku a když si to Bouře na zkoušku nasadila na tlapu, líbilo se mu to ještě víc. "Skoro, jako by to bylo dělané přímo pro tebe," podotkl, neboť to tak vážně vypadalo. Duha, mrak a blesk - vše to bylo pro vlčici velice přiléhavé.
Až, když se k němu otočila, povšiml si Roland hnědého vlka, který se skrýval opodál a tvářil se vyjeveně. Těžko by mu to kdo mohl vyčítat. Děly se tu vážně podivné věci. Zdálo se, že se Bouře s cizincem zná, na to ostatně nebylo potřeba ani žádné velké dedukce, když ho oslovila jménem. Altaïr, zopakoval si v duchu a kývl vlku na pozdrav. "Zdravím," zvolal směrem k němu. "Myslím, že hromů už není třeba se obávat," dodal ještě v naději, že vlka třeba přiláká blíž, než mu cosi prosvištělo kolem hlavy a odpoutalo to jeho pozornost. Bouřina ozdobička byla předmětem dost neposedné povahy, jak se zdálo, protože neustále někam poletoval. "Hopla," poznamenal zcela vážným tónem a začal prohledávat sníh kolem, protože víc očí víc vidí.

Takže to asi nebyla úplně víla, soudě podle ledabylého odmávnutí tlapou, kterým Bouře doplnila svoje slova. Ale co to tedy je? Roland si to přebíral v hlavě. Pokud magie rozdávala nějaká určitá bytost, pak by ji museli navštívit všichni vlci, kteří nějakou magii měli. Ale on dobře věděl, že tak to není. Někteří vlci, které na cestách potkal, měli magii v krvi dle vlastních slov odjakživa a o žádné víle či jiné bytosti se mu nikdo nikdy nezmínil. Jenže se mu zdálo, že Bouře taktéž mluví upřímně a neměl pocit, že by si z něj snažila utahovat, ani když se rozhovořila o další "víle". Samozřejmě to pořád mohl být nějaký vtip, občas mu unikaly, to musel přiznat, ale... tentokrát ten pocit vážně neměl. Když řekla jméno "Život", zauvažoval na chvíli, jestli tím celým nemíní něco více abstraktního, život tě naučí, něco v tom smyslu, jenže když ho vlčice vzápětí nazvala bytostí a fajn chlapíkem, tahle jeho teorie mohla hned letět ze stolu. "Vážně zní jako dobrý chlapík," přitakal, i když o tom zhola nic netušil, a zahleděl se do dvoubarevných očí vlčice, které měly být také dílem Života. "Takže jsou to opravdové bytosti, se kterými se dá mluvit, ne jen něco... nehmotného, duševního?" ujistil se. "Takže hádám, že v otázkách magie jsou zkrátka nejvzdělanější oni. Je možné na ně narazit někde poblíž?" Pokud tu vážně byly magické bytosti, které by mu mohly vše zodpovědět, nejspíš se s nimi prostě musel setkat. Kdo jiný by mu mohl poskytnout odpovědi na jeho otázky?
Možná by se i dál vyptával Bouře, třebaže nebyla nadpřirozenou vílou, ale to by se nad jejich hlavami opět nesměly začít stahovat černá mračna. Znovu se ozvalo hřmění a Rolandovi se z toho opět dělalo poněkud úzko, tak jako poprvé. Možná by tentokrát měl více jásat, aby vlčice necítila potřebu své vystoupení stále opakovat? Ale nedokázal se k tomu přimět. "Bouře, mohla bys prosím-" Hlasité prásknutí ho přerušilo. Mimoděk vyskočil směrem k vlčici, protože v tu chvíli byl zcela přesvědčen o tom, že se na ně začne řítit některý z blízkých stromů zasažený bleskem. Byl připraven prchat, odstrčit Bouři někam na stranu nebo ji zaštítit před švihajícími větvemi, ale...
Nic z toho nebylo třeba. Strom nespadl. Něco jiného k nim ale přesto přiletělo. Sesvištělo to z oblohy a táhlo to za sebou duhový ocásek, dokud to nedopadlo do sněhu. Roland na to zůstal zaraženě hledět. Zhluboka se nadechl a vydechl, aby se co nejrychleji po tom šoku navrátil do klidu. Prohlížel si tu věcičku. Byla to jakási šňůrka se dvěma symboly - jeden vypadal jako mráček s bleskem, druhý hrál sedmi jasnými barvami a o tom, co má znázorňovat, nebylo pochyb. "Víš, když jsi řekla, že umíš vykouzlit duhu, představoval jsem si to mnohem mírumilovněji," promluvil nakonec stále dosti zaraženě. Duhové světýlko byla jedna věc, ale co s tím měla společného ta šňůrka na sněhu? Trochu mu to připomínalo ozdoby, jaké měly třeba Maple nebo Wolfganie.

Rozhodně ho to vyvedlo z míry, to nemohl popřít. Ovšem místo povyku nebo prchání někam za strom, či viditelného úžasu, tam zkrátka jen... stál. Stál a ztuhle zíral, na krátkou chvíli myšlenkami na zcela jiném místě v jiném čase. A pak to prostě skončilo, jako by se žádná bouře ani nestala. Lehce se otřásl, aby ze sebe zklepal nepříjemný pocit. Kdoví, jakou reakci vlčice čekala, ale měl trochu dojem, že očekávání nenaplnil. Možná by měl ochat a áchat nebo aspoň vykviknout jako polekané podsvinče, ale on byl hlavně rád, že už to skončilo. Magie byly zvláštní a jestli si předtím myslel, že si na ně začíná zvykat, právě se přesvědčil, že si spíš lže do kapsy. Dalo se na to vůbec zvyknout?
Ovšem zájem o ně stále měl. Vlastně byl tím větší, čím více viděl, jak fungují a co vše dokážou. Kde je vlci získávali a proč byly podle všeho výsadou pouze některých? Proč u nich doma žádná magie nebyla? Vyčkával na odpověď napjatě, ovšem když to Bouře vyřkla, zarazil se. "Kouzelná... víla?" ujistil se, že dobře slyšel. Přimhouřil oči, jako by tak mohl zjistit, zda si z něj ta vlčice náhodou neutahuje. "Opravdu?" protáhl. Netvrdil by, že to je nemožné. Nic nebylo nemožné. Ale pochyboval, že všichni, které kdy viděl používat magii, navštívili nějakou kouzelnou vílu. Jenže Bouře tvrdila, že hodně vlků tady kolem magii získali právě tímto způsobem. To bude chtít víc prozkoumat. "Po tom ani příliš netoužím," zavrtěl hlavou. "Krom toho mám pocit, že by to na mě nefungovalo. Nemám v sobě vůbec nic magického," pousmál se. "Ale magie mě zajímá. Odkud se ve vlcích bere, jak ji potom dokážou ovládnout a proč to dokáží jen někteří... Za tím vším přece nemůže stát jen jediná bytost," přemýšlel nahlas. Nebo může?

Byl ujištěn, že s žádným "tichem" rozhodně tu čest nemá. A zároveň to bylo i ujištění o tom, že jeho dotazy se vlčice nějak viditelně nedotkly. Ostatně nevypadala jako nějaký urážlivý typ. Na tváři se mu objevil úsměv, zatímco se Bouře chechtala. Neznělo to úplně jako zlověstné hromobití, ale jako ticho před bouří také ne, alespoň dokud všechno náhle neutichlo. Smích zmizel a pohled dvoubarevných očí se mu zabodl do tváře. Úsměv z jeho tváře také zmizel a vystřídal ho lehce překvapený zmatek. Co se stalo? "B-" začal, ale bylo mu naznačeno, aby mlčel a on poslechl. Stál ovšem napjatě a čekal, co se bude dít. Nejprve hleděl s němou otázkou pouze na vlčici, ale jakmile si všiml černých mračen, která se nad nimi začala stahovat, obrátil svůj zrak k nim. Bylo to tu znovu. Vlčice, která dokázala poručit počasí. Ne větru, ale bouři. Zamrazilo ho v zádech, když nad nimi zapraskal hrom. Měl rozum a logicky chápal, že Bouře se s největší pravděpodobností nechystá zničit všechno kolem nich, ale přesto to vyvolalo vzpomínky, které by raději nechal spát. Přesto nedokázal od zatažené oblohy odtrhnout zrak, až dokud se mraky náhle nerozestoupily a neodhalily opět modré nebe.
Že celou dobu tajil dech si uvědomil až tehdy, když s úlevou vydechl. Pravděpodobně mu ve tváři bylo vidět, že mu to vystoupení nahnalo... ne snad strach, ale že s ním trochu zamávalo. Už to nikdy nedělej, byla první slova, která mu přišla na mysl, ale Bouře se mezitím tvářila jako největší neviňátko a zvesela se proskočila kolem. Kdepak. Tohle byl jeho vlastní problém. "Takže to beru tak, že bouřlivá vážně jsi," pronesl tedy a doufal, že dostatečně zamaskoval své rozrušení. "Nebo aspoň můžeš být." Lehce se pousmál, když zmínila duhu. "Ta k tomu ostatně také patří. Ale - odpusť, jestli jsem příliš zvědavý... kde a jak jsi se tohle naučila? Podle všeho to neumíš odjakživa," otázal se, protože otázku magií chtěl rozluštit od chvíle, co se s kouzly poprvé setkal. A teď by třeba nějaké odpovědi mohl získat.

Hnědý vlk přemítal, jestli se do toho poletování, vrkání, kukání a snění o křídlech nezačíná trochu zamotávat. Pokoušel se z toho udělat vtip, ovšem nikdy v tomhle nebyl zrovna nejlepší. Docela se mu tedy ulevilo, když se zdálo, že se jejich konverzace dostane do nějakých běžnějších kolejí, které neobsahují žádné peří. Jen počasí. Podle všeho. "Těší mne, Bouře," pronesl a její jméno zopakoval se zájmem. Bylo dosti neobvyklé, což asi sama věděla, protože ho hned vzápětí ujistila, že ano, skutečně se tak jmenuje a ne, žádný bratr Slunečník není. Roland si to přeložil jako znamení, že by se asin neměl ptát ani na Větrníka nebo Měsíčníka. Ne, že by to měl v úmyslu. Ačkoliv dnes si lehce přihlouplé otázky asi zcela odpustit nedokázal. Po tom ptačím povykování se nacházel na své poměry v jaksi rozverné náladě. Ale copak to nebylo zvláštní? Vlčice, co jí z očí koukají nejrůznější barvy oblohy a ke všemu se jmenuje Bouře? Přišlo mu to takové... k zamyšlení. A tak se zamyslel. Nahlas. "A jsi taková? Bouřlivá, myslím. Či jsi spíše tichem před bouří?" Odmlčel se, pak potřásl hlavou a trochu omluvně se usmál. "Promiň. Předpokládám, že podobné otázky ti už musí lézt i ušima." Rozhlédl se po okolí, které pohledem přejížděla i ona. Nic příliš zvláštního ale neviděl, jen docela pěkný les, který byl příjemný k pobytu. Nesmíš se ale zdržet moc dlouho, připomněl si, i když si byl jistý, že Gwen je v pořádku.

Vzhlédl rovněž krátce k ranní obloze, po které se žádní vlci, opeření či ne, neproháněli. Zauvažoval, jestli je vůbec něco pravdy na tom, že vlčici čeká druhé léto. Měl ale dost zdvořilosti, aby se dámy na věk neptal. Jeho matka možná nebyla z těch nejlepších, ale způsobům ho naučila. "Kdo by nesnil o něčem takovém," pronesl polohlasně spíš sám k sobě a pomyslel na Wolfganii, která se dle vlastních slov dokázala převtělit do ptačího těla a dívat se na svět skrze jeho oči. Takže... si to možná tahle vlčice také tak docela nevymýšlela? Trochu zapomínal na možnosti, jaké v sobě skýtal život v krajině magie. Ovládání živlů byla jedna věc, ale nebyl ještě úplně zvyklý na jiné šílenosti. Nu, nevadí.
Tiše se zasmál jejímu vysvětlení té prapodivné činnosti. Když ale následoval její pohled do korun stromů, zdálo se, že tu nebyli žádní holubi, kteří by její snahu ocenili. "Nejspíš jsou na návštěvě. U bratrance," pokrčil rameny a přestal konečně vykrucovat hlavu ke korunám stromů. Měl by si to na chvíli odpustit, lehce ho chytala křeč do krku. "Tady..." začal rozvážně odpovídat, nebyl si zcela jistý, jak si tu otázku přebrat. Ale směřovala na něj a on nemínil jen hloupě stát a zírat. "Jen náhodný kolemjdoucí. Nebo možná... proletující," pokusil se o kostrbatý vtip a škubl koutkem tlamy, když to slyšel. Snad by se raději neměl pokoušet. Lehce si povzdechl a rozhodl se raději prostě představit. "Jsem Roland."

Kde byly zimní kukačky, musely být i zimní žížaly a housenky. Možná by bylo zajímavé nad tím dál dumat a rozjímat, ale Roland spíše než způsob života neexistujícího ptáka chtěl zjistit, s kým má vlastně tu čest. Kdo se to schovává mezi stromy. A přesně jak předpokládal, nebyla to žádná kukačka, nýbrž vlčice. Plácala sice předníma nohama ve vzduchu, ale stejný efekt jako křídla to nemělo. Zůstávala připoutaná k zemi. Takový už byl zkrátka osud jich neopeřených tvorů.
"Hádám, že už se nemůžeš dočkat," broukl a sledoval ji, jak se začala hrabat na nohy. Nemohl si nepovšimnout jejích očí, z nichž jedno neslo šedomodré barvy připomínající lehce zataženou oblohu, zatímco v tom druhém se odrážel spíše západ slunce, přestože den kolem nich právě začínal. Už si zvykl vídat barevné oči, ale nikdy neviděl žádné podobné. Bylo to nepochybně nezvyklé, ale přišlo mu to zajímavé a i celkem hezké. "Holub byl přesný," přisvědčil a konečně dal trochu průchod své zvědavosti: "Zajímavá kratochvíle. Vábíš opeřence, nebo si jen děláš dobrý den z náhodných kolemjdoucích?" Jeho tón nebyl nijak obviňující, spíš byl upřímně zvědavý. Nejdřív si myslel, že je to nějaká vlčecí hra, ale tohle byla dospělá vlčice. Možná to tedy byla nějaká rozpustilá duše? Či se takhle vážně dali nějací opeřenci přilákat? Třeba by to měl někdy vyzkoušet. Říká se sice, že holubi nelítají sami do huby, ale co mohl ztratit?

Vida, na co to narazil. Na nějaký zimní poddruh kukaček. Jak je příroda fascinující, že? Každý den se vlk může přiučit něčemu novému... "S tím jsem se tedy ještě nesetkal," pronesl, zatímco zvolna kráčel kupředu, vážně jen co noha nohu mine. "Ale kukačky o tom nepochybně ví víc, než já. Jen jestli si v zimě nachytáš dost housenek," přemítal nad problémy, kterým by taková zimní kukačka mohla čelit. Bylo to celé poněkud praštěné, ale on se tvářil zcela vážně. Nejvíc ze všeho byl ale zvědavý, koho tu nakonec objeví. Hlas, který mu odpovídal, nezněl jako hlásek vlčete. Natáčel ušiska, jestli se jeho původce zase nepřesouvá na nějaké jiné místo, ale nic takového neslyšel, jen zakřupání sněhu pod něčími tlapkami. Konečně se doloudal až ke stromu. Naklonil se, nahlédl za jeho kmen a tam byla. Holubička, žežulička... Vlčice. Nebýt zlatých proužků v srsti, možná by se na sněhu i ztrácela. Nikde ani jedno pírko. A vážně už nebyla žádné vlče, třebaže nebyla ani nijak zvlášť vysoká. Roland se posledním krokem přesunul na stejnou stranu kmene, kde se nacházela ona a pohupovala si nohama. Držel si pár kroků odstup, ale vstřícně zavlnil ocasem. "Mohl jsem tušit, že zimní kukačky budou mít spíš kožichy, než peří," pronesl nakonec a naklonil hlavu mírně ke straně. Nechápal zcela, o co tu jde. Vlastně ne. Nechápal to vůbec. Ale třeba to ještě zjistí.

Holub nazpět nezavolal. Roland přimhouřil oči a udělal ještě pár dalších kroků tím přibližným směrem, ale za stromy nikoho neviděl. Zdálo se mu, že možná cosi slyší, ale ať už se tady pohyboval kdokoliv, byl velice obratný a tichý, protože nezahlédl ani chlup. Nebo pírko? Hnědého vlka to zaujalo. Kdo to tady byl a kdo si s ním hrál na schovávanou? A proč? Měl rád hádanky a rozhodl se, že neodejde, dokud tuhle nerozluští. Pomalu se otáčel, nastavoval uši chvíli na jednu, chvíli na druhou stranu a pak to zaslechl znovu. Další volání. Holub se přeměnil v cosi docela jiného. Kukú. Znělo to jako váhavá kukačka a z jiného směru, než předtím. "Kuku, kuku," zakukal nazpátek a nějak přitom zvládl nepřipadat si jako blázen. Zastřihal ušima a naklonil hlavu ke straně. "Kukačko," pravil vlídně, "nezapomněla jsi se tu trochu? Myslím, že bys měla být dávno v teplých krajích." Kukačku na sněhu jakživ neviděl a samozřejmě ani neuvidí, protože tohle žádný opeřenec nebyl. Ale kdo tedy? Začínal mít dojem, že se přimotal k nějakému nezbednému vlčeti, které si tady z náhodných kolemjdoucí dělá dobrý den. Kde se však schovávalo? Vykročil zase k dalšímu stromu, odkud to předtím kukalo. Kdyby chtěl, asi by tam mohl pár skoky doběhnout a načapat falešného ptáka přímo při činu, ale nechtěl to kazit. Upřímně se docela bavil, i když si nebyl jistý, jestli není obětí nějakého vtipu, který nechápe.

Chvíli se ještě kochal mohutnými borovicemi, jejichž koruny se tyčily vysoko nad jeho hlavami. Kdoví, jak staré mohly být, kolik vlčích tlap přešlo po jejich kořenech... Někdy by si přál, aby stromy mohly vyprávět. Jistě by se od nich vlčí plémě mohlo mnoho přiučit. Nakonec ale vykročil pomalu dál, hlavně proto, že už ho začínalo bolet za krkem z toho dlouhého vykrucování. Navíc si musel připomenout, že si nevyrazil ven jen tak na procházku. Chtěl přece přinést něco do smečkové spíže a prozatím nenalezl vůbec nic.
Tiše našlapoval po sněhu, který mu přesto tlumeně křupal pod nohama. V jednu chvíli se zastavil a zvedl hlavu, zdálo se mu, že cosi zaslechl, cizí hlas, ale nikoho neviděl. Nedivil by se, kdyby si s ním už jeho vlastní smysly pohrávaly. Po tom všem, co tu viděl, by se divil, kdyby nebyl alespoň trochu rozhozený. Cítil se sice klidný, ale věděl, že nedokáže ovládnout úplně všechno, co se v jeho duši děje. Pokračoval loudavým tempem dál, ale netrvalo dlouho, než se cosi ozvalo znovu. Tentokrát to výplod jeho fantazie jistě nebyl. Zastavil, střihl ušima a zvolna se otočil za zdrojem toho volání. Vrkú. Holuba by domů přinést mohl, ač by posloužil jen jako malá svačinka, jenže tehle holub nezněl jako skutečný holub. Pokud věděl, holubi prostě vrkali, neříkali "vrkú". Tohle... byl někdo, kdo si s ním snad hrál? Přinejmenším nikoho neviděl, když se rozhlédl po místech, odkud volání zaznělo. "Haló?" Sklonil zkoumavě hlavu a udělal pár kroků směrem k nejbližším stromům v přibližném směru, odkud ten hlas slyšel. "Vrkú?" zkusil se ozvat nazpět po stejném způsobu v naději, že by to mohlo být klíčem k vylákání holuba neholuba, který se mu jen ozval a neukázal.

//Plamínek

Stopa zajíce vedla od řeky pryč, vedla ho dál, pod koruny voňavých borovic. Stromy sem tam zavrzaly, ale hnědý vlk nevzhlédl k jejich korunám. Byl pohlcen vlastním světem, který se pro onu chvíli smrskl na stopy jednoho ušáka. Ovšem jeho úkol se nyní stával náročnějším. Od začátku příliš nevěřil, že dožene toho, kdo ony stopy zanechal. Pach slábnul a vytrácel se a zajíc už mohl být také na míle daleko. Teď to navíc začalo vypadat, že to lesem nebral přímo, ale snad se docela vyžíval v kličkování mezi stromy. Jako by mu to udělal naschvál. Měli snad zajíci kapacitu pro jasnovidné předpovídání? Nepravděpodobné, leč ne nemožné. Roland ode dne, co vkročil na tuto začarovanou půdu shledával, že jeho hranice toho, co považuje za nemožné, se posunuje dále a dále. Brzy asi nezůstane nic, co by se do ní nedalo obsáhnout. Viděl vlky, co zkrotili vítr, vlky s kouzelnými ozdobami, svítícími kožichy, kamennou sochu v úkrytu smečky, ducha či přelud vlastní matky. Realita se stávala podivnější než jeho divoké sny, což bylo něco, čemu by dříve asi nevěřil.
Když se mezi zaječí stopy začaly mísit čerstvé i starší otisky vlčích tlap, zastavil se a vydechl. Věděl, co tohle je. Zbytečné plýtvání energií i časem. Následování těchto stop by ho k úlovku nedovedlo. Vyhlíželo to ale jako nadějné místo, kde stálo za to se více porozhlédnout. S povzdechem konečně vzhlédl, následoval pohledem kmen mohutné borovice až tak vysoko, jak dohlédl. Stromy v těchto místech byly vysoké a prastaré, připadal si ve stínu jejich větví jako dočista maličký, nepatrný trpaslík. Přivřel oči a natáhl do plic studený zimní vzduch. Byl krásný den. I kdyby nakonec nic neulovil, stálo to alespoň za tu procházku.

//Sarumen přes Kopretinku

V lese ho příliš velké štěstí nepotkalo, ale ani to moc neočekával. Lovná zvěř určitě neseděla před smečkovým úkrytem a nečekala, kdy bude moci osamělému lovci skočit do tlamy, aby si ušetřil práci. Možná by na nějakou zbloudilou kořist narazil, ale domníval se, že bude mít větší štěstí, pokud zabrousí na okolní území. Navíc nebylo od věci seznámit se trochu s okolím. Když vycházel z lesa, ohlédl se přes rameno směrem k úkrytu, kde zmizela Gwen, ve tváři vepsané napětí, ale pak zavrtěl hlavou, hluboce vydechl a vědomě přiměl své napjaté svaly, aby se uvolnily. Bude v pořádku. Na území smečky se jí nemůže nic stát. Věděl, že to není pravda. Správnější by bylo "není pravděpodobné, že by se jí tam něco stalo". Jenže taková myšlenka k uklidnění nenapomáhala. Zavrtěl hlavou nad vlastní úzkostlivostí. Musel se přivést na jiné myšlenky. Tohle pro něj nebylo zdravé rozpoložení mysli.
Přiměl se soustředit na lov a stopování. Louka kolem lesa vypadala rovněž docela pustě. Zvířata se tu nejspíš příliš nezdržovala. Měl zamířit východním směrem, do smrčiny, kde lovili s Maple a Wolfganií, ale teď už na to bylo celkem pozdě. Alespoň pozná i další místa v okolí hvozdu. S hlavou skloněnou k zemi se mu nakonec podařilo vytěsnit z hlavy veškeré myšlenky, které se netýkaly úkolu, jež si zadal. Stopy, stopy. Nakonec na vyšlapanou cestu ve sněhu přece narazil. Zavětřil, naklonil se blíže. Otisky tlapek patřily zajíci, ale pach už slábl. Bylo tu nějakou chvíli, co tudy ušák proběhl. Za pokus to však stálo. Když už nic, třeba ho alespoň dovedou do úrodnějších, živějších končin.
Následoval je k říčce podivné barvy. Byla rudá, protínala zasněženou krajinu jako krvavá stužka. Roland si čichl ke zvláštní vodě, ale necítil z ní nic zvláštního. Byla to pouhá voda, možná takto zbarvená kvůli živočichům nebo rostlinám, které si zde udělaly svůj domov. Občas byly podobné věci v přírodě vidět, ačkoliv s rudým vodním tokem se ještě nesetkal. Řeka naštěstí nebyla velkým problémem. S rozběhem ji přeskočil a na druhé straně opět našel zaječí stopy. Ani ušákovi tenká říčka moc nepřekážela. Následoval vyšlapanou cestičku dál.

//Borovicová školka

Sněhový Oret dostal oči i čenich. Jeho obličej byl podobně křivý jako zbytek jeho těla. Roland se nad tím pousmál, přišlo mu, že v uších už už slyší smích vlka, podle kterého buclatého nemotorného vlkuláka pojmenovali. Trochu se mu po něm v tu chvíli zastesklo. Kdoví, kam ho osud zavál. Možná pořád ještě přebýval ve smečke v březovém hájku. To netušil. Povzdechl si a uhladil tlapou menší bouli, kterou měl Sněhový Oret mezi ušima. Gwen prohlásila, že to je nejlepší vlkulák, jakého kdy viděla. "A také jediný, že?" střihl ušima se širokým zazubením. Sněhový Oret byl vítězem, ale chudák neměl příliš velkou konkurenci. To by si měli nejspíš nechat pro sebe, aby si to vlkulák nebral moc k srdci.
Zima a sněhové radovánky byly zábavné, ale pro malé vlče i dost vyčerpávající. Na Gwen bylo za chvíli vidět, že už toho má celkem dost. Roland to chápal. Když jste tak malí, že se boříte do závějí po břicho a ani si neudržíte tolik tepla, je to zkrátka náročné. "Dobrá, tak utíkej," šťouchl do své svěřenkyně přátelsky čenichem. Nemohla se ztratit, od úkrytu ostatně nebyli daleko a i když by s ní klidně šel, nechtěl jí kazit její touhu po samostatnosti. Bylo to ostatně dobře, nemohl u ní pořád stát a hlídat ji. Občas na to zapomínal. "Půjdu se zatím podívat po něčem, co by se dalo přihodit do smečkové spíže," řekl. "Nebudu daleko a pokusím se být brzo zpátky. Kdybys něco potřebovala, někdo ze smečky ti určitě pomůže," ujistil ji, ale věřil, že mladá vlčice bude v pořádku. Nejspíš prostě usne v jeskyni a ani se nenaděje, že je Roland pryč. Vyprovázel ji pohledem, než mu zmizela mezi stromy a pak si zhluboka povzdechl. "Nesmím se o ni tolik bát," napomenul sám sebe polohlasně. "Přece bych nechtěl, aby ke mně byla tak připoutaná, že nic sama nezvládne, nebo ano?" Tak. Nesměl ji brzdit v rozletu. A sám by se taky měl učinit nějak užitečným, takže sklonil hlavu k zemi a vydal se hledat stopy něčeho, co by mohl ulovit a přinést smečce.

//Plamínek přes Kopretinku

Gwen protestovala proti označení za muší váhu. "Omlouvám se," pronesl hnědý vlk zcela upřímně a loupl po ní přátelským pohledem: "Nejspíš jsem se tedy musel splést." Samozřejmě, že vedle něj pořád muší vahou byla a do velké holky měla daleko. Byla ovšem pravda, že od chvíle, co se potkali, už řádně povyrostla. Brzy velká skutečně bude... a pak už asi přestane být tolik závislá na jeho pomoci, najde si jiné přátele, nějaké v jejím věku a kdoví, jaké proudy a touhy života se jí zmocní? To on netušil a ona určitě také ne, ale přál si pro ni štěstí. Dobře věděl, že po všem, co si prožila, by si ho zasloužila pořádnou hromadu.
Prozatím ale byla stále mládětem a mohli si užívat zimních radovánek společně. I Roland se na chvíli vrátil do dětských let, když společně s mladou slečnou stavěl vlkuláka. Na konci z něj však vznikl spíše... hroudulák. Přejel ho kritickým zrakem a zasmál se, když mu Gwen nabídla doučování. "Hah, tak platí! Budu na to čekat," mrkl na ni a vydali se hledat něco, z čeho by hroudulák mohl mít čumák a uši. Jenže to nebylo s přibývajícím sněhem tak snadné. Roland na pár místech odhrnul sněhovou pokrývku až na zem, ale chvíli trvalo, než našel pár oblázků, které by se pro ten účel daly použít. "To bude perfektní," pochvaloval si a zamyslel se nad jménem, které by jejich socha mohla mít. "Hmm... asi ano, měli bychom mu nějaké jméno vymyslet," uznal. "Po cestě zpátky na něco třeba přijdeme." Vzal kamínky do tlamy a zamířil zase nazpět.
U hrouduláka složil "oči" a "čumák" do sněhu a zahleděl se na něj. "Mohl by to být třeba... Albert. Nebo, ne počkej. Co třeba Oret?" navrhl a zasmál se. Vlkulákovo sněhobílé zbarvení a buclaté tělo mu opravdu připomínalo starého přítele, třebaže ten nebyl takhle zdeformovaný. Věděl ale, že Oret by se tomu zasmál, nebral by to osobně. Kdoví, kde mu byl konec? "Tak pojď, přiděláme mu ty oči," pobídl Gwen a sám hned vlkulákovi přilípl jedno oblázkové oko. Vtom je ofoukl voňavý teplý vítr, který jako by jejich kožichům dodal sílu. "Ano... ano, cítím. To bylo zvláštní," ohlédl se, ale nic nespatřil, jen ta sladká vůně se dál vznášela ve vzduchu. Byl to moc příjemný pocit, jako objetí domova.