Gallirea - Příspěvky uživatele

Přemýšlel usilovně, avšak nechtěl se unáhlit. Byl si však čímdál jistější, že Islin bude v pořádku. Pro tuto chvíli. Jakkoliv podivné a neuvěřitelné mu to připadalo, vlčice se s termity zkrátka dokázala domluvit. Pocítil k ní obdiv. Měl jí více věřit od začátku. Asi by se od ní měl co učit... či snad byla ta vlčice pouze dítětem štěstěny? Tak či tak, vyhráno nebylo. Dostala úkol, který nemusel být vůbec snadný a král jí vyhrožoval, že pokud ho nesplní, čeká ji smrt. To ne! Musím jí nějak pomoct, usmyslel si, ovšem než vůbec stačil cokoliv říct nebo udělat, zjistil, že se po něm kdosi sápe. Lehce sebou trhl, příliš se zabral do dění v královské komůrce, že si ani nevšiml termita, který se k němu přiblížil. Otočil se a viděl jen ohromná kusadla. Na vteřinu strnul v domnění, že toto je jeho konec. Už nikdy se nevrátí do Sarumenského hvozdu a Gwen se nejspíš ani nedozví, co se s ním stalo... ale v další vteřině si uvědomil, že termit se po něm nesápe kusadly, nýbrž... tlamou? Dalo se to tak nazývat? Roland se rozhodl, že ano, bude to nazývat tlamou. To ten hrozný zápach, blesklo mu hlavou. Ten nepořádek na mém kožichu mu musí vonět jako nějaká pochoutka. "Moment!" vyhrkl, protože na přemýšlení času moc nebylo. Termit se už mlsně olizoval - opět, chcete-li tomu tak říkat - a Roland ještě nechtěl být zhltnutý. Musel improvizovat. "Mě bys neměl jíst. Rozhodně bych ti nechutnal," ujistil obří hmyz a ucouvl z dosahu jeho tykadel. Bude teď vnímán za vetřelce? Byl celý obalený pachem termitiště... ale bude to stačit? Rozhodně jako termit nevypadal. Jenže copak on věděl, na jaké smysly termiti nejvíce dají? Nechtěl ho hned zabít. To bral jako dobré znamení. "Navíc teď není vůbec ten nejlepší čas na svačinu," mluvil dál, protože měl momentálně pocit, že je to jeho nejlepší možnost. Pokud tedy neřekne něco hloupého. Třeba, když bude znít dostatečně sebevědomě, nějak se z toho vymluví. "Královna je přece v nebezpečí. Měli bychom vyrazit a postarat se o její nalezení," pronesl s dost přesvědčivou naléhavostí v hlase a čekal, jestli na něj vzápětí dopadnou kusadla a udělají z něj dvě poloviny.

Zůstal tiše. Dokonale skryt, dokonale přehlížen. Termiti se chopili Islin a ocházeli s ní pryč. Nebyli k ní zrovna jemní, ale neubližovali jí a tak vlk zatím nezasahoval, jen se pomalu vlekl chodbou za termity a doufal, že si ho nikdo nevšimne. S tím hrozným pachem v kožichu by snad mohl být dobře zamaskovaný. Byl to pach, který v termitišti nevyčníval tak jasně, jako jeho vlastní a tak, i když se už nemohl dočkat, až tu hrůzu smyje a bude zase upravený a čistý, se rozhodl ho pro tuto chvíli vzít na milost.
Kráčel tiše za termity chodbou s dostatečným odstupem, aby se vyhnul odhalení a přitom se snažil je neztratit z dohledu příliš na dlouho, aby Islin nepřišla k úhoně. Doufal, že ho vlčice neprozradí. V případě nouze mohl být její jedinou nadějí a moment překvapení byl asi tou nejsilnější zbraní, jakou měl. Nevěděl, jak by mohl bojovat s přerostlým hmyzem a snad na to ani nedojde. Cestou si všiml mihnout se pár cizích ocasů za dalším ohybem cesty. Nebyli tu tedy sami? Zpěv nejspíš přilákal i další návštěvníky. Otázkou bylo, jestli je to dobře nebo špatně. To se nejspíš teprve ukáže.
U vstupu do další místnosti Roland zastavil a nahlížel dovnitř. Termiti Islin shodili na zem. Zaryl drápy do kamene pod sebou. Jen klid. Ještě se tam nevrhej. Zdálo se mu totiž, že jakkoliv je to podivné, vlčice má svým způsobem situaci pod kontrolou. Mluvila teď úplně jinak, než předtím. Jako by z jejího hlasu vyzařovala větší autorita nebo snad sebevědomí. A přistupovala k tomu všemu tak... laskavě. S otevřeným srdcem. Až se za svou paranoiu Roland skoro styděl. Islin ale zmínila také, že viděla ty dva neznámé vlky a tím v něm trochu hrklo. Byl to nejlepší nápad? I oni mohli přijít k úhoně. Netušil, jestli měli se zmizením královny cosi společného, ale co když ne? Přešlápl. Měl by je jít varovat? Ale co Islin? Zatím tedy setrval na místě, nahlížel do komůrky a čekal, co se bude dít dál. Ať to bude cokoliv, věřil, že brzy nějaká akce nastane.

Trčel v nevábně zapáchající hromádce a snažil se příliš nedýchat ani nemyslet na skutečnost, že přesně takhle teď smrdí i jeho kožich. Bylo to nutné zlo. Napínal zrak do tmy, ale mnoho toho neviděl. Doufal, že Islin se také stačila schovat. Pokud ne, teď by jí nebyl moc platný, neviděl totiž kolem sebe skoro vůbec nic a navíc už nezbýval téměř žádný čas, klapání termitích nožek se přibližovalo, přibližovalo... až nakonec ztichlo a do toho nově vzniklého ticha zazněl sebejistý hlas tmavé vlčice. Kdyby se odvažoval pohnout, asi by se praštil do čela. Opět se s nimi pokoušela mluvit? Roland zuřivě mrkal, aby mohl zasáhnout v krizové situaci, která se zdála být nevyhnutelnou, ovšem pořád rozeznával jen temné siluety. Všechny svaly i tak napínal, připravený vyrazit a zasáhnout, kdyby termiti zaútočili. Nemohl to nechat na vlčici, nemohl ji nechat rozstříhat na kousíčky!
Jenže oni neútočili. Shlukovali se kolem ní a rokovali o tom, co s ní udělat, ovšem neubližovali jí. Chtěli Islin vzít za králem, ale z toho mála, co viděl, se jí nikdo ani nedotkl. Bloudil pohledem sem tam a všiml si dalšího východu, který z místnosti vedl. Nechtěl ale odejít sám a opustit Islin. Nepřicházelo to v úvahu. Pokud tam teď mezi ně vkročím, nevyprovokuje je to? Vypadalo to, že Islin má situaci pod kontrolou, ale jak křehký byl klid termitů? Nemohl by všechno zkazit tím, že by se teď prozradil? Myšlenky mu hlavou rychle šrotovaly. Teď už nejspíš vůbec nebyl cítit jako vlk, musel přímo čpět tímhle pachem termitího kompostu, nebo co to vlastně bylo. Možná by je tedy dokázal následovat nepozorovaně? Dohlédl by na Islin a mohl zasáhnout, kdyby se cokoliv stalo, snad by si i zachoval moment překvapení. Mýlil jsem se v tom hmyzu snad? Možná na to Islin šla od začátku správně... přemítal, ale už se rozhodl. Vyčká ve střehu, co se bude dít, a pak se vydá za termity a jeho vlčí společnicí.

Věděl, že se s Islin už představili, ovšem nenechal se oním opakováním vyvést z míry. Možná vlčici trápily problémy s pamětí? S mírným úsměvem na tváři k ní pootočil hlavu. "Těší mě, Islin. Já jsem Roland," představil se a rozhodl se nedávat nijak najevo, že už to je podruhé. Nechtěl svou společnici uvádět do rozpaků. Propracovávali se pomalu kupředu a těžko říct, kam vlastně mířili. Tmavá chodba je vedla neznámo kam a protože byla zrádně uzoučká, otočit se už nemohli. Museli pokračovat vpřed a kdyby se ukázalo, že jde o slepou uličku, museli by složitě vycouvávat. Roland měl ale pocit, že to slepá ulička nebude. Cosi ho tam táhlo, jakési puzení, které nedokázal vysvětlit. Možná to byl prostě hlas tajemství, jehož sladké melodii nikdy nedokázal odolat, třebaže to vždy nebylo pro něj to nejlepší.
Protože k ní byl zády, nevšiml si, že Islin u vchodu do chodby loužičku. Rozhodně ale zaznamenal randál, který vyvolala. "Vetřelci, vetřelci!" ozval se ryk všude kolem nich a klapání hmyzích nožek se začalo blížit chodbou k nim. To mohl být jejich konec! Roland pocítil rýpnutí strachu a rychle se chopil jeho otěží, než se změní v paniku. "Tiše a rychle!" šeptl úsečně k Islin a rozběhl se dopředu tak rychle, jak jen si v úzké tmavé chodbě troufal. Netušil, jak dobře termiti ve tmě vidí, ale pokud je neuslyší, mohli mít ještě šanci. Vše záleželo na tom, co leží před nimi. Chodba vyústila v rozlehlejší místnost, která byla tmavá a zatuchlá pachem nejrůznějších tlejících materiálů. Byl to snad nějaký kompost? Hnojník? Nebyl čas nad tím přemýšlet. Vrhl se kupředu do nevábně zavánějící hromádky a přiměl se nekňučet nad představou, v jakém stavu asi skončí jeho kožich. Tady šlo totiž o víc - totiž o holý život. Zůstal ležet v kupce, ani nedutal, jen očima rejdil temnotou kolem a snažil se rozeznat, co se děje. Islinin tmavý kožíšek zcela splýval s okolní tmou. Připojila se k němu taky?

Islin se naštěstí nevzpouzela ani příliš neprotestovala. Necítil se zrovna nejlíp, že ji takhle zpacifikoval, ovšem neviděl v tu chvíli jinou možnost. Vlčice se naštěstí nezlobila, či pokud ano, nedávala to najevo. Termiti je jen minuli a oni mohli pokračovat ve svém dobrodružství. Rolandovi se příliš nechtělo vydávat směrem, kterým hlídka zmizela. "Znělo to tak," pokýval hlavou, opravdu se zdálo, že termiti hledali cosi, co bylo ztracené nebo ukradené. Začínalo to být čím dál záhadnější a on jen těžko odolával pokušení přijít na kloub tomu, co se tu dělo. Jenže bylo to rozumné? "Také si myslím. Možná vpředu najdeme jiný východ," pronesl. Měli by se odtud dostat pryč. To bylo to nejrozumnější, nebo snad ne? Rozhodně byl rád, že s sebou teď nemá Gwen, ale musel myslet i na to, aby se za ní zase v jednom kuse vrátil. Přesto... duše se mu chvěla touhou rozlousknout záhadu, vyřešit hádanku, chtěl vědět, o co tu jde. Když budeme opatrní, zvládneme to. Věřil tomu. Dokud zachovají chladnou hlavu, mělo by to být v pořádku.
Chodba je vedla vpřed a brzy bylo jasné, že na této hlavní cestě prostě zůstat nemůžou. Za rohem už se ozývala další hlídka. Roland se rychle rozhlédl. Bylo na čase se rozhodnout. Zprava přicházelo světlo, čerstvý vzduch - nejspíš to byla další cesta ven. Mohla jim zaručit bezpečí? Rozhodně to bylo pravděpodobnější, než u chodby vlevo. Byla temná, uzoučká a tichá jako hrob, kterým se mohla snadno stát. Přesto hnědého vlka lákala. Temnota mu zevnitř kynula a vábila ho k sobě. Tajemství... "Tudy," špitl a vklouzl dovnitř do úzké chodby. Islin si tedy mohla jít, kam chtěla, ale on už se rozhodl. Bude opatrný, bude pozorný a přijde na to, co se tu děje. Hlasy termitů za nimi jim prozrazovaly další útržky. Vetřelci se měli předvést před krále, ovšem neznělo to, jako by hmyzu příliš záleželo na jejich zdraví. Bude nejlepší se od nich držet dál. Alespoň to však znělo, že chycení neznamená okamžitou smrt a zkázu, ačkoliv to jistě nebude ani ten nejpříjemnější zážitek a rád by se toho vyvaroval.

Měl pocit, že se pohybuje způsobem, jaký byl typický pro noční můry. Jako lapený v medu. Nemohl to stihnout... každý pohyb tlapy mu trval snad minuty, možná déle, alespoň mu to tak připadalo, a klapání nohou termitích stráží už se blížilo. Zdálo se nemožné, aby stihl Islin i sám sebe odklidit z dohledu včas, než je hlídka zpozoruje, ovšem nějakým zázrakem se to podařilo. Oba vlci zmizeli z cesty v jedné z prohlubní ve stěně. Ač to dělal nerad, připlácl Islin tlapu k tlamě, aby ji umlčel, neboť se nemohl spoléhat na to, že vlčice bude tiše. Chvíle nepohodlí rozhodně byla lepší než se nechat rozkouskovat.
Upíral zrak na hlavní chodbu a poslouchal. Termiti si mezi sebou cosi povídali, byly to jen útržky, ale i tak mu prozradily, že skrýt se rozhodně byl dobrý nápad. Měl pocit, že hlasitý tlukot jeho srdce, který se mu nedařilo zklidnit, je musí prozradit, ovšem ani si jich nevšimli. Prošli okolo vlků dál a klapání jejich končetin se vzdalovalo. Roland zhluboka vydechl a pustil Islin. "Odpusťte mi tu hrubost, prosím, ale muselo to být. Slyšela jste? Hledají nějaké vetřelce a těmi my jsme. I když s tím, co se tu děje, nemáme nic společného." Ať už to bylo cokoliv. To z těch pár větiček vlk nerozluštil. Pomalu vyhlédl ven a rozhlédl se na obě strany. Termiti byli pryč, ale nepochybně se objeví další. Co teď? Pokračovat dál, vrátit se zpět? Jenže směrem, který vedl zpět, hlídka právě odešla. Mohli na ně narazit znovu... Vpředu ale nejspíš také narazíme na další. "Zkusíme se porozhlédnout, co je dál?" otázal se polohlasně a opatrným krokem vykročil chodbou vedoucí hlouběji do hory. Očima stále bloudil po stěnách a zapisoval si za uši každou škvíru, každou odbočku, kterou míjeli. Mohlo se to ještě hodit.

Vkročil do šera za vlčicí a chvíli trvalo, než se rozkoukal. "Těší mne. Já jsem Roland. A ano, přilákala mne sem ta zvláštní píseň." Rozhlížel se kolem, opatrně kladl nohy před sebe. "Samotného mne to zajímá, avšak měli bychom být opatrnější, zdá se, že kráčíme přímo hlavní ulicí a netušíme, co si tu udělalo svůj domov." Ta chodba se mu nelíbila. Veškerá vnitřní intuice mu velela, aby co možná nejrychleji sebral vlčici a oba odtud zmizeli. Co mohlo vyhloubit tyto chodby? Co mělo takovou sílu, aby je vyškrábalo v kameni? Hluboké rýhy ve stěnách v něm vyvolávaly představu nesmírně silných, nesmírně ostrých drápů. Muselo to být doupě nějakého tvora, který tu dost dobře ještě někde mohl být. Z čeho jiného by pocházelo to klapání? Nalákal nás sem písní jako masožravá rostlina láká sladkou vůní hmyz... až když se moucha přilepí, zjistí, že je příliš pozdě... Přeběhl mu mráz po zádech při té myšlence, ale nemohl se otočit a sám odejít. Islin kráčela dál vpřed navzdory varování a on ji tu nechtěl nechat.
Už se nadechoval, že to zkusí znovu, jenže v tu chvíli se před nimi objevili obyvatelé těchto chodeb. Vypadali jako zástupci hmyzí říše, ovšem mnohem větší, mnohem masivnější, než jiný hmyz, jaký Roland kdy viděl. Netušil, k jakému druhu patří. Připomínali mu trochu mravence - přinejmenším měli dost podobná kusadla, která by z nich mohla nadělat třísky jako nic. Roland na nic nečekal, okamžitě se pokusil vměstnat do boční uličky z dohledu přerostlého hmyzu a doufal, že ještě nebyli prozrazeni. S hrůzou se však otočil, když za sebou zaslechl hlas Islin. Krev mu ztuhla v žilách, když si to namířila přímo k těm děsivým kusadlům a začala s termity zapřádat přátelskou konverzaci. Jedna jeho část shledávala její dobrosrdečnou nápomocnost téměř dojemnou, ovšem ta druhá, která měla momentálně navrch, už v duchu viděla vlčici chladnokrevně rozšmiknutou na dvě poloviny. "Islin!" sykl a vyplížil se z úkrytu zpět k ní. "Musíme se schovat. Nevypadají, že jsou v nesnázích," šťouchl do vlčice výmluvně čenichem, jak se ji snažil přesvědčit, aby se nechala dostrkat do vedlejší chodbičky. Termiti opravdu nevypadali, že by měli nějaký problém a Roland se domníval, že pokud je hmyz něčím proslulý, emoční inteligence a soucitnost to jistě není. Byli tu vetřelci, nebo snad ne? Termiti byli zcela v právu rozstříhat je na nudličky.

Poslouchal, ale nikdo mu neodpovídal. Alespoň ne slovy. Podivná píseň pokračovala, ale jak tak špicoval uši, uslyšel ještě cosi dalšího. Jakési cvakání, škrábání a jiné zvuky, které se mu zrovna příliš nezamlouvaly. Netušil, k čemu by si je měl přiřadit. Ani pach, který se vznášel všude kolem ve vzduchu, mu nebyl ničím povědomý. Opravdu ho to začínalo zajímat, zůstával však obezřetný. Viděl vchod do jeskyně, který se zdál být zcela očividným vstupem, ale co číhalo za ním? Rád by nejprve zjistil, do čeho se to hrne, než vstupní branou nakráčí přímo do nastražené pasti nebo do spárů neznámého predátora.
Vykročil, že se půjde rozhlédnout kolem. Stačil však udělat pouhých pár kroků, než zjistil, že není jediný, koho sem píseň přivábila. Vlčice s tmavým kožíškem se objevila zdánlivě odnikud a zamířila si to vchodem, který on označil za příliš nebezpečný, přímo dovnitř. V tu chvíli odložil svůj plán opatrného postupu a vydal se přímo za ní dovnitř, protože ač tu vlčici vůbec neznal, nechtěl, aby skončila v nějaké příšerné šlamastyce. "Slečno," oslovil ji polohlasně, když ji dohnal. "Odpusťte, že se vám do toho pletu, ale tahle cesta se mi zdá poněkud riskantní." Jenže teď už po ní přece také šel, nebo ne? Nejspíš ano. Namočil se do toho. Nechtěl ale žít s myšlenkou, že kvůli jeho netečnosti vlčici něco sežralo. Když teď stál u ní, její pach mu cosi připomínal. Trvalo jen pár chvil, než ho zařadil. Cítil ji předtím v lese. Možná sem tedy píseň přivábí i ostatní vlky odtamtud?

//Prstové hory

Cesta podél hor a místy i po horách nebyla snadná, terén byl kopcovitý a hrbolatý, ale protože ji nestěžoval sníh, nebylo to tak zlé, jak by to mohlo být. Navíc vábení melodie dávalo Rolandovi důvod, proč pokračovat a nevrátit se raději domů. Teď už zněla zcela jasně a zřetelně a hnědý vlk začal ve zpěvu rozeznávat slova, která mu dosud unikala. Tam, kde teplo je i v zimě, tam, kde omývá písek moře... Poslouchal se zájmem. Zcela nepochybně to znělo jako nápověda, která měla jednoho dovést k pokladu. K pokladu v hoře. Roland žádný poklad nepotřeboval, necítil, že by mu něco takového v životě chybělo, ovšem měl rád záhady a tajemství a jestli tohle nebylo tajemné, pak už nevěděl, co by tak mohl nazvat.
Zastavil se pod vysokými sloupy hor, odkud se zdálo, že ona píseň vychází. Hleděl k otvorům, kterými byly sloupy provrtané. Melodie se ozývala právě odtamtud, z jejich útrob. Kdo ji však vyluzoval? Mohla to být meluzína, ovšem co ta slova? Skrýval se snad někdo v útrobách skal, kdo věděl o pokladu? Možná se k němu sám dostat nemohl, potřeboval pomocné tlapy. "Haló?" zavolal hnědý vlk zkusmo, netuše, jestli vůbec dostane nějakou odpověď. "Omlouvám se, pokud ruším, ale přivedla mne sem vaše píseň."

//Skalisko přes Sarumen

Vylezl z úkrytu opět ven a nastražoval slechy na všechny strany. Jen jediný směr však byl ten správný, jen z jediného se ozývala melodie, která ho nenechala v klidu. Vyrazil za ní. Jen krátký výlet, nic víc. Věděl, že by měl zůstat ve smečce, pozdravit se s ostatními členy a víc se s nimi seznámit, ovšem všechny tyto rozumné úvahy byly odstrčeny do pozadí nadpřirozenou hudbou, která se linula přímo k jeho uším. Byla krásná. Nic podobného nikdy neslyšel a tak si její zvuk doopravdy užíval. Chtěl vědět, kdo nebo co dokáže takovou hudbu vytvořit. Mohla to být některá z nadpřirozených bytostí? Bouře přeci říkala, že Život sídlí zde na jihu, někde v okolí. Možná to může dělat on? Či někdo jiný? Každopádně to byla záhada a té Roland odolat nedokázal.
Prošel skrze hvozd až k horám, které tvořily jeho jižní hranici a pokračoval podél nich po nerovném terénu. Prohlížel si přitom ty zvláštní sloupovité vrcholy, které se nepodobaly žádným horám, jaké znal ze své domoviny. I sněhu tu postupně ubývalo, musel se dostávat dále a dále na jih, kde už je sníh spíše vzácností, než pravidlem. Věděl, že jde správným směrem. Melodie se totiž stávala hlasitější a jasnější. Byl na správné cestě.

//Zpěvné věže

42
//Sarumen

Vklouzl do skrytu jeskyně a nechal oči, aby si přivykly na šero. Cítil v úkrytu pach Gwen, což mu přineslo úlevu. Byl rád, že je tu a nikam se nezatoulala. Čekal, že se k němu každou chvíli přižene, ale když prošel až do společné místnosti, která sloužila všem členům, zjistil, že mladá vlčice spí jako Šípková Růženka. S tlamou plnou ryb se usmál a prošel kolem ní ke spíži, kde ještě ležely zbytky ze společného lovu. Uložil tři ryby poblíž srny a věnoval svému úlovku spokojený úsměv. Mohla to být slušná svačina pro tři vlky, nebo hotová hostina pro jednoho skutečného hladovce, každopádně se mu podařilo splnit své předsevzetí a nevrátil se s prázdnými tlapami. Byl to dobrý pocit, být zase prospěšný a užitečný většímu společenství vlků.
Otočil se a tichými kroky zamířil k místu, kde ležela Gwen. Uložil se vedle ní, opatrně, aby ji nevzbudil, a na chvíli zavřel oči. Začal odplouvat do příjemné dřímoty. V polospánku slyšel zvláštní svůdnou melodii, která musela být součástí snu, do kterého sklouzával. Jako by tu píseň zpívala meluzína. Byla v ní i slova, avšak ta Roland nerozeznával. Pomalu usínal... a pak se se škubnutím probudil. Zmateně se rozhlédl kolem sebe, ale ať ho vyrušilo cokoliv, už to bylo pryč. Uvědomil si však, že cosi nezmizelo. Ta melodie. Stále ji slyšel, vzdálenou, avšak o nic méně lákavou. Neklid v jeho duši narůstal. Lákala ho. Volala ho. Shlédl na Gwen, která dál spokojeně spala. "Půjdu to prozkoumat," špitl pro případ, že by ho slyšela. "V lese je spousta vlků, kdybys něco potřebovala, ano?" Jemně přitiskl čenich k jejímu čelu a zamířil zase ven. Věděl, že by se měl zdržet déle, ale nemohl to vydržet. Ta melodie jako by ho měla ve své moci.

//Prstové hory přes Sarumen

//Plamínek přes Kopretinku

S rybami v tlamě přešel louku a už ho vítaly stromy lesa. Spokojeně si vydechl, když se octl v jejich objetí. Jak to bylo příjemné, mít místo, které mohl nazývat domovem a kam se mohl kdykoliv vracet. Už by na to skoro zapomněl, ale teď si vzpomínal a vděčnost náhle naplňovala jeho srdce tak silně, až ho to skoro dojímalo. Domov byl něco vzácného, co už několikrát ztratil. Tenhle byl nový, ještě neprozkoumaný, ale už si i tak získal jeho srdce a věděl, že by udělal vše pro to, aby ho ochránil.
Zavětřil a zaznamenal kromě pachu Maple také pár dalších, jejichž nositele neznal. Rád by se s nimi seznámil, ovšem nejdříve chtěl odložit ryby do úkrytu a zkontrolovat Gwen. Snad neměla strach, že už se za ní nevrátí. Položil ryby na zem a zněle zavyl, aby dal na vědomí, že se vrátil. Pak se ryb opět chopil a zamířil si to lesem k úkrytu. Kráčel pomalu, aby neklopýtl o propletené kořeny stromů pod sněhem. Odhadoval, že jakmile se s místním terénem pořádně sžije, už to pro něj nebude problém. Vždyť i v březovém háji, kde měl svou vlastní smečku, nakonec znal každý kámen a každý strom, že tam dokázal chodit skoro poslepu.

//úkryt

//Borovicová školka

Zanechal Bouři s Altaïrem za zády a sám kráčel vpřed. Zase měl dost o čem přemýšlet. Odkud se třeba ten náramek skutečně vzal? Zdálo se, jako by spadl přímo z hvězd. Bylo něco takového možné? Začínal věřit tomu, že možné je nejspíš úplně cokoliv. Přemýšlel o tom, zatímco ho nohy bezmyšlenkovitě a automaticky nesly sněhem ke břehu tenké říčky. Tam se zastavil a zapřemýšlel. Chtěl něco ulovit a přinést smečce, ovšem zatím neměl vůbec nic. Kdoví, jak dlouho mu mohlo trvat najít nějakého zajíce či něco podobného. Domníval se, že kruté mrazy, které poslední dny panovaly, zvířata zahnaly do úkrytů. Tato řeka, ke které došel, však nebyla zamrzlá a vycházelo z ní zvláštní teplo které značilo vyšší teplotu vody. Možná by tu tedy mohl ulovit pár ryb, aniž by u toho úplně promrznul. Nebylo to mnoho, ale bylo to alespoň něco. Nechtěl se vracet do smečky úplně s prázdnou.
Postavil se tedy předníma nohama na mělčinu, zadníma stál pořád ještě na suché zemi. Vyčkával. Viděl, jak se ryby míhají jako stíny ve vodě. Bylo lákavé po některé z nich prostě skočit a doufat v nejlepší, ale vlk věděl, že rybolov si více než cokoliv jiného žádá trpělivost. Navíc se nemohl celý zmáčet. Že voda nebyla ledová neznamenalo, že takový není okolní vzduch. Mokrý kožich profoukne jako nic a on si nechtěl uhnat žádný neduh. Chňapl po první rybě teprve tehdy, až se mu přiblížila na dosah a zmáčel si tak jen hlavu a přední nohy. S tím dokázal žít a první úlovek už držel v tlamě. Byla to poměrně velká ryba, někdo by se z ní mohl dobře najíst. Zakousl ji, aby zbytečně neprodlužoval její trápení a pak opět zaujal pozici na břehu.
Trvalo mu to dlouho, protože byl možná až příliš pečlivý. Několikrát mu ryby pláchly, ale nakonec úspěšně ulovil čtyři kousky, poté, co s tím strávil značnou část nového rána. Nejmenší z ryb si nechal pro sebe. Jedl ji pomalu a vychutnával si nejen svůj úlovek, ale i začátek nového dne u zpívající říčky. Den, který začínal, se tvářil přívětivěji, než ty předešlé. Počasí se snad již plánovalo umoudřit. Nastavil tvář slunci, jehož paprsky příliš nehřály, a usmál se. Nic mu v tu chvíli nechybělo, cítili se zcela spokojen. Spolkl poslední sousto ryby, ty tři ostatní uchopil za ocasy a vyrazil k domovu. Říčku překonal plavným skokem a pak už byl skoro doma. Stačilo přejít přes louku.

//Sarumen přes Kopretinku

Neunikl mu lehce sarkastický tón v Bouřině poznámce a lehce povytáhl kůži nad očima. Jistě, že tento kraj byl kouzelný, to už sám zjistil. Ovšem co ještě vlčice naznačovala? Ne všechno je taková idylka, jak se může zdát. Vzpomněl na setkání s duchem matky, pomyslel na tajemnou bytost jménem Smrt... jistě. Sám přece věděl až příliš dobře, že magie s sebou nepřináší jen to dobré. Musel zůstat na pozoru.
Vypadalo to, že Altaïr se zajímal o okolní smečky a Roland se nijak nezdráhal mu vyložit, co už o Sarumenu ví. "Jak jsem řekl, nejsem jejím členem prozatím nijak dlouho, ovšem všichni členové, se kterými jsem se doposud setkal, byli velmi milí a laskaví. Už jen to, že nám poskytli domov před přicházející zimou, o lecčems svědčí. Je to příjemná smečka k životu. Území má lehce podivnou atmosféru, dovedu si představit, že nebude vyhovovat každému, avšak já osobně si ji více než užívám," pousmál se a otočil se k Bouři, která prohlásila, že Sarumen také zná. A docela dobře, podle všeho. "Zdá se, že se s tamními vlky znáš lépe, než já," poznamenal. Rád by poznal ostatní ze smečky, ovšem po celou dobu, co v lese strávil, tam bylo poměrně prázdno.
S tím otočil pozornost zpět na Altaïra, kterého smečky opravdu viditelně zajímaly. Nemohl mu ovšem poradit příliš, protože ostatní smečky v okolí neznal. Zavrtěl hlavou. "Tlačil nás čas, tudíž Sarumenská smečka byla naší první volbou. Považuji za štěstí, že jsme narazili na jednu smečku, která nás oba byla ochotná před zimou přijmout. Ale je to volba, se kterou jsem spokojený," dodal ještě, aby to neznělo, jako že do smečky zakotvil pouze z nutnosti a ne kvůli ničemu jinému. Když se ale konverzace stočila tímhle směrem, začal si akutněji uvědomovat plynutí času, které doposud lehce ignoroval. "Když o tom tak mluvíme, měl bych se nejspíš vydat zpátky. Slíbil jsem, že se brzy vrátím." Ještě tak, aby si Gwen myslela, že ji opustil! A kořist, kterou chtěl, také ještě nenašel. Zapomněl se tu až moc dlouho. "Nerad opouštím takto milou společnost, ale povinnosti volají. Jsem rád, že jsem vás oba potkal," pokývl nejprve Bouři a potom Altaïrovi. "Snad se ještě někdy potkáme. Nashledanou," věnoval vlkům poslední pohledy a potom si to už namířil mezi stromy zase hezky k okraji lesa zpět cestou, kterou přišel.

//Plamínek

Náramek, který možná poněkud neobvykle spadl z nebe, se podařilo najít až nově příchozímu vlku. Altaïrovi. Bylo zjevné, že s Bouří už mají nějakou historii, takže chvíli pouze poslouchal, co si navzájem vykládají. Zdálo se, že hnědý vlk toho v poslední době mnoho nepodnikl. Pouze se potuloval sám světem bez jasného cíle. To Roland moc dobře znal. Nebylo to vždy nejhorší, avšak tyhle časy by ve svém životě nezařadil ani mezi ty nejšťastnější. Bouře měla ale hned řešení připraveno. Pousmál se tomu. Vlčice byla přímá a snad i trochu troufalá, na čemž bylo cosi milého.
Pozornost mu ovšem sklouzla zpět k Altaïrovi, když se začali více představovat. "Řekl bych, že se nejspíš jedná o hrátku téhle země," přitakal jemu i Bouři. "Přinejmenším jsem nic podobného neviděl jinde, než tady v okolí. A jsem si téměř jist, že bych si toho všiml." Vždy se snažil koukat kolem sebe a soustředit se na detaily, které by se třeba daly snadno přehlédnout. A tyhlety ozdůbky? To nebyl žádný otisk stopy v blátě nebo přelomená větývka, byly dost na očích, od toho snad také existovaly - aby se dávaly na odiv a vystavovaly.
Altaïr se zajímal o to, jak trávili čas ve zdejších krajích. Bouře se dala do řeči jako první a zmínila se o Životu, o kterém už od ní Roland slyšel. Pak byla řada na něm. "Já přišel z daleka, docela dlouhou dobu jsem se jen tak potuloval po světě," pronesl a nezacházel nijak do detailů toho, jak se tulákem stal. To momentálně nebylo podstatné. "Nedávno jsem se ale se svou chráněnkou usadil v Sarumenské smečce na jihu," objasnil. "Pořád se ještě zabydluji a sžívám se zdejším krajem. Je o hodně odlišný od všech ostatních, které jsem za svůj život navštívil."