Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Napjatě poslouchal u hranic, ale neozývalo se žádné další volání o pomoc, vytí, neobjevily se známky toho, že by se k lesu blížili další útočníci. Dovolil si malinko si oddechnout, ale pořád se měl na pozoru. Nebude mít klid, dokud nebudou všichni zpátky na území a nezjistí, co se vlastně přesně stalo. Poslední dobou bylo až příliš neklidu a nebezpečí...
Škubl uchem, když zaslechl, že se kdosi blíží. Mezi stromy se s radostným voláním objevila šedivá vlčice. "Feline," vydechl a máchl ocasem, i když úsměv jí neopětoval, jeho tvář zůstávala ustaraná - a uši mu ještě o kus poklesly, když se mladá vlčí slečna ptala na babičku. "Je v úkrytu, odpočívá." Zhluboka se nadechl, věděl, že svými dalšími slovy Feline způsobí velké starosti, ale musela vědět, co se přihodilo. "Zotavuje se zranění, ublížila jí vlčice jménem Styx, která už jednou naši smečku napadla. Proto jsme byli tak dlouho pryč. Už... už bude snad v pořádku, ale potřebuje ještě čas, aby se úplně uzdravila." Roland doufal z celého srdce, že se Wolfganie skutečně plně zotaví.

Procházel pomalu lesem vstříc vlčím pachům, zabraný v hovoru s Callisto, když tu náhle lesní ticho prořízlo hlasité volání o pomoc. Rolandovi se okamžitě zježila srst na hřbetě, uši mu vylétly nahoru a nezaváhal ani na moment, rozběhl se tím směrem, odkud se hlas ozval. Sova vzlétla z jeho hřbetu a letěla napřed, vzduchem jí to šlo mnohem rychleji než vlkovi, který musel přeskakovat kořeny a hledat si cestičky nerovným terénem. Před sebou spatřil, jak se mimo území ženou tři vlci. Kenai, Zed a Nicos. To ho přimělo změnit svoje rozhodnutí - bezhlavě se vrhnout mimo území smečky nemusel být nejlepší nápad. Někdo mohl čekat, až udělají přesně tohle. Rozhodl se, že zůstane hlídat tady, u hranic, aby mohl zastavit každého, kdo by sem chtěl vtrhnout bez pozvání. "Callisto? Viděla jsi, co se stalo?" "Pořádně ne, vypadá to, že nějací dva vlci chtěli odtáhnout z území vlčici a vlče, ale proč... to netuším." Roland byl napjatý, všechny smysly v pozoru. "Nepůjdeme jim na pomoc?" "Zatím raději zůstanu tady. Někdo musí hlídat území, kdyby jich kolem bylo víc," škubl uchem, větřil a moc dobře věděl, že sám nemůže ohlídat celé hranice. Doufal, že mlha ho upozorní, kdyby se přiblížil někdo další. Vlastně na to spoléhal, s ničím jiným totiž počítat nemohl. Snad to všechno proběhne v pořádku.

//úkryt

U východu z úkrytu ještě zaváhal a ohlédl se. Po té době, co strávili spolu strastiplnou cestou k Wolfiinu uzdravení - cestou, která ještě nebyla u konce - měl podivný pocit z toho, že od ní odcházel. Ale věděl, že teď bude nejspíš spát a v jeskyni jí vůbec nic nehrozilo. Krom toho se nebude toulat nikde daleko a kdyby vyla, bez problémů ji uslyší. S povzdechem nakročil, že vyjde do lesa, ale čekalo ho ještě jedno překvapení.
"Rolande!" ozvalo se z větví nad jeho hlavou a během pár chvil mu na hřbet dosedla známá tíha. "Callisto!" zvolal překvapeně, ale radostně, vůbec nevěděl, co se s jeho soví kamarádkou stalo po střetnutí se Styx. Začínal se smiřovat s tím, že ji už nikdy neuvidí, ale teď tu byla, živá a zdravá. "Tak rád tě zase vidím. Kde jsi byla?" "Většinou tady. Byla jsem taky trochu... pochroumaná." Roland se neptal, proč nezůstala s nimi. Sice pro ni mohl možná něco udělat, nebo jí aspoň poskytnout útěchu, ale věděl, že hrdá soví lovkyně by nic z toho pravděpodobně nepřijala.
"Věděla jsem, že sem dřív nebo později dorazíte, ale už jsem si začínala dělat starosti. Jsem ráda, že jste to zvládli." "To já také," povzdechl si. "Wolfi na tom byla špatně, ale už se cítí o něco líp. I když úplně v pořádku ještě není." Svou tajnou obavu, že možná úplně v pořádku nebude už nikdy, si nechal raději pro sebe. Bál se, že kdyby ji vyslovil, nějak by ji mohl učinit skutečností. Hloupost, samozřejmě... ale proč to riskovat. "Bude to dobré, uvidíš. Víš, že se tu udály docela velké změny?" "Vím," pokývl hlavou a začal Callisto vyprávět o tom, co slyšeli a co vlastně všechno zažili, zatímco se neviděli. Přitom se sovou na hřbetě zamířil mezi stromy najít někoho, s kým by si mohl promluvit.

325 (49)

//Sarumen

V jeskyni panovalo ticho a klid, jako tomu bylo většinou. Odvedl Wolfi k měkké kožešině v koutku, kde se opatrně uložila a potom zamířil do spíže, aby jim oběma našel něco k jídlu. Zjistil, že smečka byla nedávno na lovu a zásoby byly doplněné o čerstvé maso. Pocítil náhle takový vděk a úlevu, že se mu až zamlžil zrak. Rychle zamrkal, aby slzy rozehnal, nechtěl, aby si jeho milá dělala zbytečné starosti. Utrhl kus srnčího masa pro sebe i pro Wolfi a vrátil se k ní. "Dobrou chuť," popřál jí, jakmile se uložil vedle ní na kožešinu a pak bylo chvíli ticho, rušené jen občasným zamlaskáním, jak se oba věnovali jídlu.
Nejraději by zůstal ležet na kožešině, dohlížel na svou partnerku a odpočíval - teď, když z něj opadla velká nálož stresu se cítil unavený, ale měl povinnosti i vůči smečce a chtěl alespoň vědět, jaká je situace. Taky by měli všichni vědět, že Styx se vrátila a je pořád nebezpečná. Proto se po jídle naklonil a špitl Wolfganii do ucha: "Odpočívej. Půjdu se podívat ven, co se děje v lese. Kdybys něco potřebovala, stačí zavýt. Budu na doslech," slíbil, mínil se teď držet na území smečky. Věnoval jí ještě krátký polibek na rozloučenou a pak vyšel znovu ven, do sychravého podzimního dne.

//Sarumen

//Liliový palouk

Když překročili hranice, byl to Roland, kdo se zastavil a zavětřil. "Konečně doma," vydechl úlevně a přejel čenichem Wolfi po tváři. Dokázali to. A právě včas. I kdyby nedošlo ke změně vedení, počasí se každým dnem zhoršovalo a zima už nebyla moc daleko. Byl vážně rád, že se zvládli dostat zpátky, než definitivně udeřila. Nejraději by se hned vypravil někoho najít a zjistit, jaké je momentální dění v lese, možná si i promluvit s Nicosem, i když bude rezavý vlk teď nejspíš na roztrhání, ale viděl, že Wolfganie je unavená a rány ji pořád bolí. "Už si budeš moct odpočinout v pořádném úkrytu," pousmál se a zamířili nejdřív tím směrem.
Mlha se kolem nich ovíjela, jako by je vítala. Spadlo z něj velké napětí, které cítil od chvíle, co narazili na Styx. Ani na území Vrbové smečky se nedokázal pořádně uvolnit, to až teď, když si mohl skutečně být jistý, že jsou doma a v bezpečí. Opatrně podpíral svou milou, když jí pomáhal přes kořeny a křivolaký terén. I když se snažil vybírat tu nejsnazší cestu, v Sarumenu bylo zkrátka těžké jít přímo, natožpak po rovině. Tenhle krkolomný úsek už však byl opravdu posledním. Brzy se před nimi vynořilo skalisko, kde na ně konečně čekal zasloužený odpočinek. Nebo alespoň na Wolfganii.

//úkryt

//Ježčí plácek

Nepostupovali nijak rychle a vlastně toho ani moc nenamluvili. Každý asi přemýšlel sám pro sebe o tom, co slyšeli. Roland doufal, že Maple takhle bude šťastnější. Čas strávený s rodinou a smečkou nic nemohlo nahradit a její spokojenost byla samozřejmě to nejdůležitější. V čele smečky navíc zůstával ještě Tonres, o kterém věděl, že je rozumný a schopný. Jistě byl takový i Nicos, který byl navíc mladý a třeba mohl přinést novou energii či nápady. Snažil se na to nahlížet optimisticky a zařekl se, že bude rezavému vlkovi vždy k dispozici, pokud bude něco potřebovat.
Na malém paloučku, který býval v létě porostlý kvítím, ale teď zde nebylo k nalezení nic než splihlá podzimní tráva, si znovu chvíli odpočinuli, ovšem stromy hvozdu už měli na dohled. Úleva, kterou při tom pohledu cítil, byla skoro nepopsatelná. Trvalo to opravdu dlouho, ale po všech útrapách se konečně dostali zpátky tam, kam patřili. Zbývalo posledních pár desítek metrů, aby je obklopilo bezpečí smečky. Po krátkém odpočinku opět pomohl Wolfi na nohy a zdolali ty metry společně bok po boku.

//Sarumenský hvozd

//manipulace Wolfi povolena

Strávili spolu ještě nějaký čas na paloučku, aby si Wolfi mohla odpočinout. Roland se zrovna chystal, že vyrazí pro něco k snědku, když uslyšel hlas Maple. Neslyšel ho však ušima, kdepak - ozval se mu v hlavě. Hnědý vlk se zarazil uprostřed pohybu a poslouchal. Fascinaci z takového myšlenkového přenosu rychle nahradil určitý smutek, když zjistil, že Maple odchází ze své pozice alfy. Samozřejmě to rozhodnutí plně chápal. Vždyť ho sám v životě jednou musel učinit. Bylo rozumné vedení přenechat někomu jinému, když už vám věci začínaly přerůstat před hlavu. Přesto krátce sklopil čenich a povzdechl si, věděl, že se tím uzavírá důležitá kapitola v existenci Sarumenské smečky. Doufal, že si s tím nový alfa poradí. Nicose znal jen zběžně, ale pokud do něj Maple vkládala důvěru, jistě se na onu pozici hodil.
Také to ale znamenalo, že by se už měli dopravit domů. Wolfi bude potřebovat ještě čas, aby se uzdravila, ale on chtěl být nové alfě po tlapce, kdyby něco. Místo lovu se tedy vrátil zpět ke své partnerce, která ležela v trávě. "Slyšela jsi to také? Maple nám poslala zprávu. Myslím, že bychom měli dokončit poslední úsek cesty, jestli se na to cítíš," řekl tiše a otřel se o ni čenichem. Jako už několikrát předtím jí pomohl na tlapky a podpíral ji, zatímco mířili směrem k Sarumenu.

//Liliový palouk

Říjen 10/10 - Namaari

Kdoví, co ho to popadlo, aby se rozpovídal o duších a světě mrtvých a podobných věcech, ale už se stalo. Nejspíš za to mohla ta podzimní atmosféra. Namaari se k němu otočila se zájmem, i když viděl, že mu to možná tak úplně nevěří. "Povídá se to. Asi nikdo úplně přesně neví, jaký ten svět mrtvých vlastně je a co se tam děje... ale věřím, že nám opravdu v některou dobu je blíž, než jindy." Zahleděl se na Namaari, která na něj koukala s pochybnostmi v očích a s otázkou, na kterou věděl, že musí odpovídat opatrně. Nechtěl jí dávat příliš velké naděje, které by jí mohly ublížit. Ale věděl, že možné to je. Copak se to jemu nestalo? "Nejsem si jistý, zda to má nějaká pravidla, ale mně se něco podobného stalo. Minulý podzim, přibližně touhle dobou, se mi zjevila duše mojí první lásky. Bylo to jako sen, ale zároveň mnohem skutečnější. A když jsem se probudil, na krku jsem měl tohle," dotkl se tlapkou svého přívěsku. "Nechala mi to jako dárek, památku. A... prý je někde na Gallirei místo, kde se tyhle dva světy prolínají trvale. Ovšem já sám ho zatím nenašel," dodal omluvně. "Nedokážu ti říct, jestli se ti tví rodiče zjeví či ne. Ale vím, že to není nemožné."
No, tak možná strašidelné historky už tak populární mezi vlčaty nebyly. Nebo na ně možná Namaari jen neměla štěstí, třeba si je ani neměla s kým vykládat. "Tedy, nějaké znám. Ale varoval jsem tě, že jsou strašidelné," zazubil se a zamyslel se, jakou by vybral. Nejlépe nějakou méně hrůzostrašnou. Nerad by, aby si pak pro něj z Javorového lesa přišli, že jim děsí mládež. "Tak dobře, zkusíme tuhle. Kdysi dávno žil v hlubokém lese vlk. Jednoho dne, když se procházel v nejstarší části hvozdu, narazil na podivný strom. Kmen byl vykotlaný a linula se z něj narudlá záře. Jaké bylo jeho leknutí, když se k dutině naklonil a ona na něj promluvila vlčím hlasem! 'Jsem kouzelný strom,' řeklo to. 'Dokážu vyplnit každé tvé přání... ale musíš mě nakrmit. Sžírá mne strašný hlad.'
Vlkovi připadalo zvláštní, že by strom měl být hladový, ale ne o moc zvláštnější, než že na něj srozumitelně promluvil. Za zkoušku přece nic nedá. A tak ulovil králíka a strčil ho do stromové dutiny. Záře stromu zesílila. 'Děkuji ti, laskavý poutníku,' řekl strom. 'Teď si můžeš něco přát.' Aby to vyzkoušel, vlk si přál, aby tahle část lesa rozkvetla. Strom zazářil a stalo se. Všude vykvetly krásné květiny. Ale záře v kmeni opět pohasla a aby si mohl znovu přát, musel strom opět nakrmit.
Od té chvíle byl vlk stromem posedlý. Lovil pro něj více než pro sebe, takže chátral a vyhubl na kost. Jeho přání byla stále odvážnější a větší. Přál si velikou prostornou noru, a do ní krásné měkké kožešiny, přál si drahé kamení, zářivý kožíšek, krásnou partnerku... Strom každé jeho přání vyplnil, ale vlk si stále připadal prázdný. Na co mu byly tyhle krásné věci? Na co, když o ně o všechny mohl přijít? Nic přece netrvalo věčně. Ale jednoho mlhavého rána se probudil a uvědomil si, že on by mohl žít věčně. Stačilo si to jen přát. Ulovil tlustého zajíce, nacpal ho do dutiny stromu a promluvil: 'Přeji si věčný život.' V tu chvíli se kmen rozzářil mnohem jasněji, než kdy dříve. Záře ho úplně oslepila a když se vzpamatoval, zjistil, že se nemůže ani pohnout. Jeho tělo se změnilo v dřevo. Jeho tlamou byla dutina ve stromě a cítil nesmírný, neutišitelný hlad. On sám se stal duchem stromu - a ten, kterého krmil, se vznášel před ním. 'Děkuji, že jsi mne osvobodil. Teď budeš ty sloužit a plnit přání těch, kteří přijdou. Navěky... nebo dokud tě někdo neosvobodí.' S těmi slovy se duch rozplynul a říká se, že vlkova duše stále tam někde v lesích hladoví a pyká za svoji chamtivost, protože se nenašel nikdo, kdo by ho vysvobodil."
S tím Roland zmlkl a podíval se na Namaari, co tomu asi říká. Nebyla to zrovna typická duchařská historka, ale... zkrátka mu zrovna přišla na mysl.

Říjen 9/10 - Namaari

Zatímco Namaari jedla, Roland ležel v trávě, pozoroval mraky plující oblohou a všechny možné drobné divy, které kolem bylo možné zahlédnout. Barevné listí v trávě, kachny na jezeře. Vítr jim pročesával kožichy a on byl spokojený, i když sám žádnou kořist nechytil. Nebyl zas tak vyhladovělý a hlavně to mohli později zkusit znovu. Když se jeho mladá společnice ozvala, pousmál se a sklopil pohled od oblohy k její tváři. "Vidíš, ještě objevíš jeho kouzlo. Jak ho jednou uvidíš, už se nedá zapomenout," zavlnil ocasem. "Jde jen o to umět se na věci dívat z té správné stránky." Byl vždycky dobrý v nacházení toho neobyčejného ve zdánlivě všedním, ale věděl, že ne všichni jsou na tom stejně.
Nadšení mladé vlčice do lovu bylo obdivuhodné. "Ještě tomu chvilku dej," střihl ušima. "Ať nás zajíci nečekají - a ať se ti neudělá špatně z běhání s plným žaludkem." To by totiž nerad. Protáhl si tlapy dopředu, znovu krátce pohlédl k obloze a potom se k Namaari otočil s úsměvem, který byl teď pro změnu celkem šibalský: "Povídá se, že prý jsou na podzim nejslabší hranice mezi světem živých a mrtvých. Nevím, co je na tom pravdy, ale když jsem byl v tvém věku, rádi jsme si povídali duchařské historky a pak jsme se báli jít v noci přes les," zasmál se při té vzpomínce. No ano, párkrát dokázal sám sebe pěkně vyděsit. "Znáš taky nějaké?" zeptal se vlčice. Zajímalo ho, jestli tohle bylo něco, co dnešní mládež ještě zajímalo. Třeba se už bavili jinak... už to bylo pěkných pár zim, co byl takhle mladý, třebaže si to ne vždycky připouštěl.

Říjen 8/10 - Namaari

Pousmál se, když viděl, jak Namaari hrdě vypíná hruď. Byl na ni také hrdý a vždy ho těšilo, když mohl něco ze svých zkušeností předat dál. Žel se mu nikdy nepoštěstilo takhle učit vlastní potomky a i ostatní vlčata, která vzal pod svá pomyslná křídla, se nakonec vždy někam zatoulala. Přesto ho učit omladinu bavilo a naplňovalo ho to příjemným pocitem, že je někomu užitečný.
Namaari se ovšem ostýchala dát se do jídla. "Jen se najez a odpočiň si," vybídl ji a sám se uvelebil do trávy. "Udělali jsme tady dost velký hluk, takže tady poblíž asi hned dalšího zajíce stejně nenajdeme. Nic se nemá přehánět," dodal ještě. Necítil se zrovna vyčerpaně, ale trochu vydechnout si chtěl a byl toho názoru, že Namaari by měla udělat to stejné. Druhý lov v řadě znamenal větší únavu a větší riziko nějaké chyby či zranění. Jistě, zajíc nebyl zrovna nebezpečný, ale srážka se zemí nebyla příjemná nikdy. Já zas takový hlad nemám, ale jestli se ti bude chtít jít i potom, bránit se nebudu," máchl ocasem stále s drobným úsměvem na tváři.

Říjen 7/10 - Namaari

Vlci vyrazili kupředu a lov byl hned v plném proudu. Zajíc kličkoval, snažil se uniknout osudu, který se na něj v podobě dvou lovců řítil. Namaari se napoprvé nepodařilo ho chytit, ale nebylo to ještě ztraceno. Roland se dál ze všech sil snažil ušáka držet u ní a co možná nejvíce mu blokovat únikové cesty, aby měla co největší šanci ho dostat. A jejich vytrvalost se nakonec vyplatila. Mladá vlčice hlasitě pištícího ušáka přimáčkla k zemi a prohryzla mu hrdlo. Tím to bylo hotovo.
Roland zastavil a sledoval, jak si Namaari s úlovekm poradí, ale když viděl, že už jí zajíc neuteče, střihl spokojeně ušima a usadil se do trávy. "Dobrá práce," pochválil ji. "S trochou tréninku z tebe bude lovec co nevidět," usmál se na ni. "Lovit ostatní malá zvířata není až tolik jiné, jako lovit zajíce a můžeš se v tom cvičit i sama. Ale teď si hlavně užij svůj úlovek," pokývl čenichem k ulovenému ušákovi. "Dobrou chuť," popřál Namaari a lehl si mezi stébla trávy místy posetá nafoukaným listím.

Říjen 6/10 - Namaari

Pomalu se vypravili trávou dál od jezera, kde zajíc poskakoval a okusoval trávu. Zatím nic netušil o vlcích, kteří si na něj už dělali zálusk, neměl ponětí, že jeho život se možná nachyluje ke konci. Namaari neměla ohledně lovu žádné další otázky, takže se do toho mohli pustit. "Tak pojďme na to," pokývl hlavou. Přikrčil se téměř až k zemi, posunul se ještě o kousek kupředu a pak kývl na vlčici. "Teď," zavelel a vyrazil kupředu.
Zajíc se dal samozřejmě hned na útěk, rychle metelil přes trávu, ale Roland dělal, co mohl, aby mu zabránil vykličkovat z blízkosti vlků. Držel se vedle zajíce a chtě nechtě ho vytlačoval směrem k Namaari, které se tak musela naskytnout alespoň jedna šance ušáka chytit do zubů. Ne, že by to i tak bylo přímo snadné! Ušák byl mrštný a rychlý. Roland ale mladé vlčici věřil. Prozatím nezasahoval vlastními tesáky, jen pomáhal kořist udržet v dosahu. Chtěl, aby si to vyzkoušela sama. Mohlo se jí to velice hodit, kdyby někde skončila sama na cestách a hladová.

Říjen 5/10 - Namaari

Hnědá vlčice se nadchla pro myšlenku, že by mohli společně opět něco podniknout, jako to udělali minule. Navrhla lov, proti čemuž Roland neměl námitek téměř nikdy. Lovil rád a pokud přitom mohl ještě pomoci Namaari se něčemu přiučit, tím lépe. "To zní dobře," máchl oháňkou a nasál do čenichu okolní pachy, ovšem prozatím žádného zajíce necítil. Nejspíš budou muset od jezera zamířit trochu dál. Předtím však ještě mladou vlčici varoval před nebezpečím, které se kolem potulovalo. "Jistě si ji s nikým nespleteš. Má na hlavě malé parůžky, na hřbetě potrhaná křídla a kolem krku se jí houpe několik přívěsků." Bude pro ni skutečně nejlepší se Styx vyhnout. Nikdo nemohl odhadnout, co vlčice provede v další chvíli.
"Pojďme se tedy podívat po těch zajících," pobídl ji a vypravil se směrem od jezera, kde se táhly louky a kde by se v trávě či křovinách nějaký ten ušák mohl skrývat. "Hlavní je být tiše a postupovat pomalu," pronesl k ní šeptem a přitom soustavně větřil, dokud skutečně zajíce neucítil. "Tamhle. Cítíš?" nasměroval Namaari pokývnutím hlavy oním směrem, odkud pach přicházel. "Schovává se tam zajíc. Nejtěžší na jejich lovu je to, že jsou rychlí a kličkují, takže musíš být dost obratná, abys ho chytila. Ale protože to děláš poprvé, půjdu s tebou a pomůžu ti ho nahnat. Jakmile u něj budeš dost blízko, skočíš po něm a zakousneš ho," popsal potichu Namaari, jak by si představoval, že to udělají. "Všechno jasné?" dal jí ještě prostor pro případné otázky.

Říjen 4/10 - Namaari

"S tím mohu jen souhlasit," pousmál se hnědý vlk. Potkal sice už několik mocných vlčích čarodějů, ale žádný smrtelník se nejspíš nemohl vyrovnat nesmírné moci přírody.
Zdálo se, že Namaari příliš nevěří tomu, že by si tento podzim mohla užít více. Vypadalo to, že na ni vlci v Javorovém lese neměli tolik čas - a přitom už minule si všiml, že je šikovná a učí se ráda. "To mě mrzí," řekl upřímně. "Můžeme zase něco podniknout společně?" navrhl potom, protože mu bylo docela líto, že by měla být mladá vlčice takhle zklamaná. "Mám teď chvíli čas." Rozhodnutí, co by mohli dělat, ale nechával prozatím na ní. Určitě bylo něco, co by ji zajímalo.
Bohužel jeho zkazky o tom, co zažil od jejich posledního setkání, nebyly příliš veselé. Nechtěl Namaari vyloženě strašit, ale připadalo mu důležité, aby věděla, před kým se mít na pozoru. Nerozuměl tomu, co se rohaté vlčici s otrhanými křídly honilo hlavou a byl toho názoru, že nejlepší je se od ní držet co nejdál, pokud to jen trošku jde. "Už se cítí líp," ujistil ji. "Uzdraví se." Alespoň doufal, že se Wolfi časem zotaví úplně... Její zranění byla vážná a měl obavy, aby jí nějaké bolesti či následky nezůstaly trvale. Ovšem to bude muset ukázat jen čas.
"Chtěla si s námi vyřídit staré účty. Už měla totiž spor s naší smečkou, přišla na území a... vlastně ani nevím, jak se to ze začátku semlelo, ale napadla členy smečky. Tohle měla být pomsta za to, že jsme se s ní vypořádali. Ale jsem si docela jistý, že to zkrátka nemá v hlavě v pořádku." Nerozuměl tomu, proč se takhle chovala. Doufal, že podobné vlky ani nikdy nepochopí. Namaari ho ujistila, že se má před cizinci na pozoru. "To rád slyším," pousmál se. Byl by nerad, kdyby se jí také přihodilo něco zlého.

Vyprávěl Wolfi svůj příběh pomalu. Bylo to pořád bolavé, i po všech těch letech. Možná už to nebyla ta krutá bolest ze dnů minulých, která pohlcovala vše a téměř znemožňovala soustředit se na cokoliv jiného, avšak doprovázela ho stále. Wolfiina přítomnost ho však hřála. Byl vděčný za její blízkost a za její lásku. "Souhlasím. Škoda, že svět není takto spravedlivý," povzdechl si - už viděl, jak užitečným nástrojem magie dokáže být, ovšem stále měl před ní respekt, neboť znal i její ničivou sílu. Čenichem Wolfganii opatrně otřel slzy, když viděl, že jí vyklouzly na tváře. Byl silný vlk? Lehce se pousmál. "Myslím, že jsem prostě vlk," broukl. "Víš, co je zvláštní? Loni touhle dobou se mi Isobel ukázala ve snu, což není nic podivného, ale... myslím, že to nebyl tak docela pouhý sen. Předala mi v něm tohle," dotkl se přívěsku s pomněnkami, "a když jsem se probudil, doopravdy mi visel na krku."
Potom už začala vyprávět vlčice. Tak, jako ona předtím, i on pozorně poslouchal. Přikývl při zmínce o Marion, pamatoval si vlčici se sklopenými oušky, které spolu s Maple pomáhali s vlčátky. Ostatní Wolfiina vlčata ale neznal, neměl vlastně ani šanci se s nimi potkat. Nebo ano? Kenai, Kenai... to jméno bylo povědomé a vyvolávalo v něm pocit, že na něco důležitého zapomněl. Vlčice však povídala dál a tak poslouchal, tímhle se mohl zaobírat později.
Srdce se mu svíralo, když slyšel o tom, co se stalo Noktisielovi. Jak se obětoval, aby zbytek jeho rodiny a smečky mohl dál žít v bezpečí. Opatrně, aby nerozdráždil její rány, se k Wolfi přitiskl blíž. "Musel to být výjimečný vlk," špitl. "Je mi moc líto, že sis tím také musela projít." Byla to velká ztráta. Celý váš svět jako by se otřásl, všechny sny se rozsypaly na kousky. Věděl, jak ji to muselo bolet - stejně jako ona jistě rozuměla jeho bolesti. Snad si skutečně byli souzeni. Roland tomu věřil z celého srdce.
Chvíli tam tiše leželi přitulení k sobě, když tu náhle Rolandovi v hlavě cvaklo. "Říkala jsi, že se tvůj syn jmenuje Kenai?" ujistil se. "Myslím... ne, určitě jsem ho potkal. Bylo to- ach, už vlastně ani nevím kdy, přišel ke hranicím lesa, ale Maple zrovna neměla čas a ty jsi byla pryč. Měl jsem vám vyřídit, že se tam zastavil a že se znovu vrátí ve vhodnější čas, jenže se toho od té doby semlelo tolik, že jsem na to úplně zapomněl." Byl by se až praštil do čela. Taková důležitá věc a jemu se dočista vykouřila z hlavy. "Omlouvám se, že jsem ti to neřekl dřív,"