Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mahtaë sever přes Zrcadlové hory

Jen pokýval hlavou, když Islin vyjadřovala obavy o jeho zdraví. "Já vím. Vždyť jsem opatrný." Věděl, že přepínat se jen tak pro nic za nic je holý nerozum a zbytečnost, a tak s tím ani nemínil začínat, ale teď se nijak špatně necítil. Proč ale nahoře v lese omdlel, to si vysvětlit nedokázal. Snad by vážně bylo rozumnější se na chvíli uchýlit do bezpečí lesa a ještě nějaký čas nabírat síly. Jenže nečinnost pro něj také byla dost těžkým úkolem, když se už cítil docela zdravě. Zkrátka a dobře, nebylo to jednoduché.
Počasí se jevilo docela přívětivě. Tedy alespoň jemu. Islin měla ale zřejmě jiný názor. "Opravdu?" Zvedl hlavu k nebi, které ještě před chvílí bylo jen lehce zatažené a naopak se tvářilo, že se míní vyjasnit. Teď si ale povšiml, že se začínají na obzoru rýsovat černé mraky. Vůbec by se nedivil, kdyby se něco hnalo. "Nejspíš máš pravdu, měli bychom si pospíšit, ať to přečkáme v suchu." Pohybovat se na otevřeném prostranství, až to vypukne, vážně nechtěl. Islin mu nabízela, že by se na výlet přece jen mohl vydat s ní. Věnoval jí zamyšlený pohled. Zdálo se mu, že je možná trochu zmatená ohledně toho, co chce. Nebo mu to nabízela jen ze slušnosti? Trochu zaváhal, co by měl odpovědět. "Nech si chvilku pro sebe," řekl nakonec. "Určitě ji potřebuješ. Já zůstanu v lese, asi si trochu odpočinu." A také se rozhodl, že se podívá po Gwen. Pořád nezapomněl na sen, ve kterém se proměnila ve vlaštovku a odplachtila za svobodou.

//Sarumen přes Tenebrae

//Severní Galtavar přes VVJ

Islin nevadilo, že ho doprovázela k jihu. Naopak na tom trvala. Měla o něj nejspíš stále obavy a on se tomu těžko mohl divit. Poslední dobou se nepředváděl zrovna jako vtělení zdraví a síly, ačkoliv se teď už cítil zase docela dobře, jen možná trochu více unavený, než byl zvyklý. "S tím si nemusíš dělat starosti, myslím, že už to bude dobré," opáčil. Jenže na zážitek s termitím jedem samozřejmě ani jeden z nich nezapomněl a navíc potom ještě omdlel v lese, tudíž bylo možná dobře, že jde Islin s ním. "Ale děkuju," dodal ještě, protože rozhodně nemínil být nevděčný.
Cesta jim utíkala docela rychle. Roland za chůze nic moc neříkal, jelikož se upřímně trochu ztratil ve vlastních myšlenkách. Snažil se dát dohromady, co se to tam v lese vlastně odehrálo, ale nemohl na nic přijít. To by mu musela říct Islin a jí se ptát nechtěl, když se teď navíc zdálo, že už se jakž-takž utišila. Kdoví. Třeba se mu s tím jednou bude chtít svěřit a potom se záhada objasní. Do té doby mohl jen hádat.

//Esíčka přes Zrcadlové hory

Kéž by mohl Islin nějak ulevit! Ale věděl, že ne vždycky to jde. Možná, že to černá vlčice ani nechtěla. Vyhnula se jeho doteku a on se jí dál nevnucoval. Alespoň ale přikývla, když ji ujistil, že si s ním kdykoliv může promluvit o tom, co ji vlastně trápí. To bylo v tu chvíli nejspíš také jediné, co pro ni mohl udělat. Ale jak myslela to s tím zapomněním...? Bodlo ho u srdce. Měla Islin pocit, že provedla něco, kvůli čemu by si zasloužila zapomnění? Nebo snad něco provedl on? Nechystala se provést nic hloupého a nezvratného...?
Ale na tyto své otázky odpověď nedostal. Možná i proto, že je nahlas nepoložil a nedalo se čekat, že se jich Islin nějak dovtípí sama. Místo toho mu vysvětlila, že potřebuje zkrátka chvíli o samotě. "Jistě, že to nevadí. Nemusíš se nijak ospravědlňovat, chápu to," pousmál se, když začala vysvětlovat, že on s tím nemá nic společného. Sám rád mizel do samoty v lesích, když k tomu dostal příležitost. Bylo to důležité. "Každý někdy potřebuje chvíli pro sebe." Vyrazil pomalu za vlčicí a dodal: "Jestli chceš jít, klidně trefím domů sám." Sama se nabídla, že ho do lesa doprovodí, ale jestli už si chtěla jít po svém, neměl nic proti. Hlavně byl rád, že už vypadala o něco klidnější.

//Mahtaë sever přes VVJ

Ucukla před jeho dotekem a on se hned stáhl. Nevnucoval jí svou blízkost, když o ni nestála. Nechtěl ještě přidávat k její bolesti, která byla teď tak zjevná, že vůbec nedokázal pochopit jak bylo možné, že ji neviděl hned. Teď se totiž žal a bolest kolem vlčice vznášely a naplňovaly vzduch kolem nich. Moc rád by jí pomohl. Vzal by tu bolest pryč, kdyby jen trochu mohl. Poblouznění podivným kouzlem ho možná opustilo, ale na tomto se nezměnilo vůbec nic. Měl Islin rád a vidět její jemnou, milou duši, jak trpí, ho bolelo. Mohl nějak pomoci?
Začala mluvit, ale nejspíš nenacházela správná slova, kterými by mu to vysvětlila. Nechápal stále, co se stalo, ale zmínka o vzpomínkách mu nabízela alespoň malou nápovědu. Vynořily se nějaké stíny minulosti, které teď Islin drtily ve svých spárech? "Vzpomínky mohou hodně ublížit," hlesl tiše. Jak dobře to věděl. "Mrzí mě, že tě trápí." Mohl říct, že čas bolest otupí, že minulost je minulostí a neměli by ji nechávat, aby vnášela utrpení do jejich současných životů, ale věděl, že by to v tu chvíli znělo jen jako prázdná slova. Navíc si sám nebyl jistý, jestli jsou pravdivá. Bolest se časem oslabila, ale někdy pořád dokázala bodnout tak silně, až skoro vyrážela dech. "Vím, že teď o tom asi nechceš mluvit, ale kdybys chtěla - někdy, kdykoliv... Jsem tu, ano?" Chtěl, aby to věděla. "A jestli ti teď můžu nějak pomoci, prosím, řekni mi to."
Jenže Islin řekla cosi jiného. Jediné slovo, které ho zasáhlo jako štulec do čenichu, i když ho zároveň mátlo. Zapomeň. Na co měl zapomenout? Sklonil mírně hlavu, pak jí lehce zavrtěl. "Nerozumím..." Bál se ale, že to, co ho napadlo napoprvé, mohlo být správně. Chtěla, aby zapomněl na ni?

//Jedlový pás

V prvotním zmatení poté, co se probral ze mdlob se domníval, že Islin pláče kvůli tomu, že se přímo před ní složil na zem a ona si myslela, že umřel. Jenže čím dále šli, tím si byl jistější, že mu něco uniká. Vypadala unaveně, vyčerpaně a vypadalo to, že nemůže přestat plakat. Mohlo se jí něco stát? Kdoví, jak dlouho vůbec byl mimo sebe... Připadalo mu to jako pár vteřin, ale jak dlouho to bylo ve skutečnosti? Kráčel blízko po jejím boku a už už měl na jazyku otázku, ovšem než ji stačil vyslovit, Islin najednou začala zvracet. "Islin!" vyhrkl poněkud polekaně, teď už si zcela jistý, že něco je nejspíš hodně špatně a že celou situaci ani zdaleka nechápe. Odvrátil na moment hlavu, ne snad proto, že by měl slabý žaludek, ale spíš aby se alespoň pokusil dopřát vlčici trochu soukromí v té nepříjemné situaci.
Jakmile ale dosedla na zem, už byl zase u ní. "Ale to přece nevadí," zavrtěl hlavou, když se začala omlouvat za cosi, za co vůbec nemohla. "Je ti špatně? Stalo se něco? Odpusť, měl jsem si hned všimnout, že nejsi v pořádku..." Už zase plakala a on cítil, jak ho pohled na ni v tomhle stavu bodá u srdce. Nezasloužila si trpět. Ani v nejmenším. Taková laskavá, obětavá duše. Sedl si vedle ní a pokud mu to dovolila, položil jí hlavu na krk v pevném objetí. Bylo to přátelské, ochranitelské gesto, veškeré vášnivé pocity poblouznění se vytratily a připadaly mu teď tolik hloupé. Neměly tu žádné místo. Vlčice se chvěla jako polekaný ptáček, cítil to, jakmile se jí dotkl. Co jen se jí mohlo stát? "Všechno bude zase dobré, ano?" broukl tiše. Nemusel chápat, co se přesně dělo, jen chtěl, aby věděla, že tu je pro ni, ať už je to cokoliv.

Hnědý vlk ležel v jehličí a nevěděl o světě. Netušil, co si Islin prožila ve zřícenině, neměl zkrátka nějakou chvíli ponětí vůbec o ničem. Až hlas a vzlyky těsně u jeho ucha ho začaly probírat. Škubl sebou, zmateně zamrkal a rozhlédl se kolem. Vůbec si nepamatoval, že to s ním praštilo, jen že šli společně do té podivné stavby a teď najednou ležel na jedlovém jehličí a Islin vedle něj plakala, zoufalá a prosila ho, aby neumíral. "Islin?" zamrmlal pořád ještě naprosto zmaten. Cítil se trochu zesláble a omámeně, ale jinak neměl pocit, že by mu něco bylo. Omdlel jsem? Teď bylo ale nejdůležitější uklidnit kamarádku. Bolelo ho u srdce, když ji viděl takhle. "Islin, to nic, jenom-"
Ale to už se ho vlčice chopila a začala ho vléct pryč. Dělo se to moc rychle, takže jeho mozek v prvních chvilkách nestíhal. Trvalo mu pár metrů smýkání po jehličí, než si dokázal konečně porovnat nohy a jemně se vymanit z jejího sevření. Škubání za kůži na krku tahalo a rozhodně to nebylo příjemné, ale hlavně to dělal kvůli vlčici. Už se s ním nemohla tahat. Toho si přece už užila dost a dost! "Islin," řekl znovu, klidně a vlídně. "Jsem v pořádku, vidíš? Prosím, neplač... Nechtěl jsem tě vyděsit. Jen se mi udělalo trochu slabo, musel jsem asi omdlít." Vypadalo to, že odtud Islin chce zmizet tak rychle, jak jen to jde a on s ní souhlasil. Trochu se mu ještě třásla kolena, avšak síla se mu navracela rychle, jak se pomalu vzdalovali z dosahu zříceniny. Za chůze se naklonil a čenichem jí něžně otřel slzy z té poloviny tváře, na kterou dosáhl. "Už je dobře. To asi tohle místo, je jako prokleté... Tu podivnou jeskyni bude lepší nechat na pokoji." Netušil, že Islin se do nitra zříceniny už podívala a že si prožila zážitek, který byl nanejvýš hrozný.

//Severní Galtavar

//VVJ přes Severní Galtavar

Kráčeli bok po boku k lesu a už moc nemluvili. Nevadilo mu ale s Islin mlčet. Bylo to příjemné, obzvlášť teď, když nemohl příliš důvěřovat svým slovům, že mu nevyjdou z tlamy celá popletená. Když ale vstoupili do stínu lesa, pocítil zvláštní pocti. Možná, jako by se mu do zátylku upíraly cizí zraky. Když se ale rozhlédl kolem, neviděl nic neobvyklého. Pouze kmeny jedlí a spoustu jehličí po zemi. Les jako by patřil pouze těmto stromům a ničemu ani nikomu jinému. "To je podivné místo," prohlásil a držel se těsně vedle Islin v naději, že jí dodá jistotu a pocit bezpečí. Nedokázal by se asi prát, ale udělal by všechno, aby ji ochránil. Bylo však vůbec před čím? Kolem nich se nic ani nepohnulo a on se tu přesto necítil v bezpečí. Jeho intuice mu našeptávala, že toto místo je nebezpečné.
Chtěl navrhnout, aby odtud zamířili pryč, ale Islin cosi spatřila. Byla to podivná stavba, která se nepodobala ničemu, co Roland kdy viděl. Jestli ale ona nebyla zdrojem toho podivného pocitu neklidu, pak už nevěděl, co jiného by to mohlo být. "Něco, co je lepší nechat na pokoji," pronesl, cítil nepopiratelný odpor k tomu, aby vstoupil do další podivné jeskyně. "Pojďme odtud." Ale Islin už mířila dovnitř. Roland tiše zaúpěl a pustil se za ní - přesně, jako tomu bylo předtím u termitů. "Islin, prosím. Nechoď tam. Nechci, aby se ti něco stalo." Zelené plameny ho děsily, ale vlčici nejspíš lákaly. "Islin," hlesl ještě jednou, ale náhle jako by ho nějaká nepopsatelná síla strčila dozadu. Zavrávoral a o několik kroků musel couvnout, než nabyl zpět rovnováhu. "Eh-" Nechtěl se od Islin vzdálit, ale už bylo pozdě. Zelený plamen vyšlehl do výše přímo před ním, jakmile se k ní pokusil vrátit a znovu ucítil to postrčení od mocné, neznámé síly plné zloby. Tentokrát se mu úplně zatmělo před očima a plácl sebou do jehličí přímo před vchodem. Nestalo se mu nic horšího, než že zkrátka omdlel... a že mu Smrt nejspíš zapověděla, aby vstoupil do zříceniny společně s tmavou vlčicí.

Doufal, že studená voda ho ochladí a zklidní, ale příliš to nefungovalo. Věděl, že se chová divně, že nepoužívá ta správná slova, která by měl, která se mu drala do hlavy - jak byla Islin krásná i s mokrým kožichem, že plave elegantně jako vydra nebo možná nějaká jezerní víla... Chtěl být u ní, s ní, ale cosi mu přece bránilo. Celé to bylo jako... šílenství. Domníval se, že lásce rozumí, ale tomuto porozumět pořádně nedokázal. Ponořil hlavu pod vodu a chvíli tam zůstal. Čekal, až se všechno urovná, ale dřív mu došel dech a musel se vynořit nad hladinu.
Dál raději mlčel, plaval poblíž Islin a měl problém od ní odtrhnout oči, jako by se mohla každou chvíli rozplynout na vodní hladině, kdyby ji z nich spustil na příliš dlouho. Bál se ale, co by mohl vypustit z tlamy, kdyby promluvil. Jenže jak si bude vykládat jeho mlčení? Moc přemýšlíš, potřásl hlavou a zahleděl se přes hladinu jezera, v níž se odrážela obloha. Islin se podobným směrem koukala také a nejspíš ji zajímalo, co se tam nachází. "Nevím," broukl. "Můžeme to prozkoumat." Vyplaval na břeh, otřepal si vodu z kožichu a pak se vydali k nepoznanému severu.

//Jedlový pás

//Mahtaë

Cesta je vedla stále vpřed - jak jinak. Drželi se řeky a ta je dovedla k obrovskému jezeru, které mu okamžitě připomnělo jezera z jeho domoviny. Zastavil se na břehu, jen s předníma tlapkama v chladné vodě. Hleděl na klidnou vodní hladinu a trochu se mu zatočila hlava, když si vzpomněl, že právě na jezerním břehu poprvé potkal Isobel... a teď měl tady po boku Islin a cítil věci, které by možná cítit neměl. "To bych rád," vydechl, ale chvíli se nehýbal. Naslouchal splašenému tlukotu vlastního srdce. Isobel... Zrazoval ji? Zrazoval, nebo se jen odpoutával od minulosti? Měl by být navěky sám? Měl se už navždy zřeknout lásky? Co by ona chtěla? Co by jí připadalo správné? Co by mu řekla? Kéž by měl čistou hlavu, aby mohl jasně uvažovat, ale ve stínu vší té spalující touhy, kterou pociťoval, to bylo těžké. Spíš nemožné.
Myšlenky vířily a vířily, až musel prostě promluvit nahlas, jinak měl pocit, že vybouchne. Jenže když se k němu Islin otočila, uvědomil si, že vlastně neví pořádně, co chtěl říct. Pod pohledem jejích stříbrných očí jako by ztratil řeč. "Já jen..." Připadal si trochu směšně, jak tak koktal a pod srstí rudnul jako nezkušený puberťák. "Myslím, že ti to moc sluší," plácl, protože přesně na to v tu chvíli myslel, a pak už raději zamířil hlouběji do vody. "Radši pojďme plavat. To jezero je vážně krásné a kdoví, kdy se zase může pokazit počasí... měli bychom toho využít," pronesl už klidněji a doufal, že mu třeba voda trochu zchladí hlavu. Nechápal, co se to s ním děje. Možná byl prostě osamotě už moc dlouho. Šel a šel, pomalu se nořil do chladné vody, až úplně ztratil půdu pod tlapami. Obeplul malý oblouček, aby se otočil zpět směrem k Islin. Něco v něm se vzpíralo tomu být od ní moc daleko.

//Středozemka přes Medvědí jezírka

Tlapky je nesly dál. Roland úplně zapomněl na nějakou únavu. Nešli nijak závratným tempem, tudíž nejspíš ani nehrozilo, že by se příliš vyčerpal, ale kdoví, jestli by vůbec zaznamenal, i kdyby třeba běželi tryskem. Celý svět se jaksi smrsknul, bylo těžké soustředit se na cokoliv jiného, než na Islin, paprsky ranního slunce, které se lámaly v její tmavé srsti, jak byla... krásná. A opravdu, skutečně na tom výletu do termitiště bylo něco dobrého. Nebo snad ne? Málem při něm přišel o život a teď měl pocit, že se v něm probouzí život zcela nový, pocity, o nichž si myslel, že už je navždy ztratil... Nasucho polkl, jazyk se mu jaksi přilepil na patro. "Snad," zašeptal zpátky, i když už si skoro nepamatoval, k čemu že se to vlastně vztahuje. S každou minutou měl hlavu snad čím dál více zamotanější, slabý hlásek na pozadí mysli, který ho nabádal k opatrnosti, protože tohle celé je jaksi podivné a nepřirozené, utichal a Roland na něj zapomínal. "Islin?" vyhrkl náhle, protože nedokázal mlčet, měl pocit, že exploduje, pokud něco neřekne nebo neudělá. Chůze vpřed mu přestávala stačit k tomu, aby tu neklidnou energii uvnitř zkrotil.

//VVJ přes Mahtaë sever

//Liliový palouk

Následoval černý kožíšek, ale vlastně šel jen tak půl krůčku za Islin, jenom aby měla šanci udávat směr, jinak se držel stále vedle ní. Přišlo mu to tak správné. Chtěl jí být nablízku. Ty pocity ho trochu překvapovaly. Bylo pro něj snadné milovat život, milovat své blízké, milovat modré nebe, lesy, vítr v kožichu, sílu vlastních tlap, když se proháněl po lukách... ale toto bylo něco úplně jiného. Od té doby, co ztratil svou Isobel, k nikomu nikdy nepocítil nic podobného. Tento druh lásky k němu přicházel pomalu, váhavě... tedy většinou. Teď jako by ho někdo přímo praštil po hlavě. Mohl to vůbec nazývat láskou? Nebylo to spíše pobláznění? Třeba měl pořád horečku. Nasucho polkl. Jistá jeho část se styděla, myslela na Isobel. Pořád ji miloval, i po všech těch letech a přes nepřekonatelnou bariéru života a smrti, která je dělila. Ale byla pryč tak dlouho... a on byl tak sám... Zatřásl hlavou, jako by tím mohl všechny myšlenky vymazat, příjemné i ty nepříjemné.
Poslouchal, co mu Islin povídá o Prabábě. Mnoho toho nebylo, ale dost k tomu, aby se upevnil ve své představě, že nepochybně musela být moudrou vlčicí. Volba jejího oblíbeného místa ho však zarazila. Srdce mu poskočilo a ucítil, jak mu po zádech přeběhl mráz. Ze vzpomínek na termity, ale hlavně z toho, na čem Islin svou volbu založila. Může se cítit podobně? "Snad to vše zlé tedy bylo k něčemu dobré," pronesl. "Možná jsme potřebovali ten hrozný zážitek, abychom se poznali." I když se tak dobře vlastně ještě neznali. A proto tohle celé bylo tak šíleně zvláštní. "Jistě tu ale budou i nějaká hezčí místa. Kde se budou dát vytvořit pěknější vzpomínky."

//Mahtaë

"Ovoce a bobule jsou přece také rostliny," podotkl Roland. "Či alespoň jejich plody." Lehce pak sklopil hlavu, když viděl, že nejspíše v Islin probudil nějaké nepříjemné vzpomínky. Nemohl tušit, co se přesně stalo, ale mohl si domyslet, že černá vlčice o onu Prabábu nějakým způsobem přišla. "Rozumím," vydechl polohlasně. "Musela to být moudrá vlčice," dodal pak ještě. Došel k závru, že bude lepší dále nejitřit staré rány, pokud mu tedy Islin sama nebude chtít říct víc.
Lehce pokrčil rameny. Netušil, jak ho to napadlo. Sám se od Islin oddělovat nechtěl. Cítil se v její přítomnosti příjemně a vlastně mu najednou připadalo, jako by odejít od sebe byl ten úplně nejhloupější nápad. "Nejspíš jsem se jenom potřeboval ujistit," vybreptl. "Ale jsem rád, že to tak není." A byl. Skutečně byl. Jaké to bylo štěstí, že mu osud do cesty přivál právě někoho, jako byla Islin! Lehce potřásl hlavou, zdálo se mu, že jeho myšlenky a pocity jsou poněkud splašené, ale bylo lehké to ignorovat, když sledoval Islin, jak se zdobí kvítky a když jí sám strkal za ucho žlutou lilii. Z toho, jak blízko k ní se octl, se mu málem zatočila hlava. A jak jí žlutý kvítek krásně zářil proti tmavé srsti!
Všechny ty pocity v něm vzplanuly tak rychle, že zpočátku ani pořádně nechápal, co znamenají, i když by jistě měl. Už to přece zažil. "Pojďme," vydechl, protože i on cítil tu neklidnou energii uvnitř sebe, kterou bylo nutné někam nasměrovat. Proč se tedy neprojít? Společná procházka... příjemné strávení jarního odpoledne... "Máš tu nějaké... oblíbené místo?" plácl první otázku, která mu přišla na lehce pomatenou mysl. "Já zatím neměl mnoho příležitostí k průzkumu kraje, tudíž se po okolí moc rád rozhlédnu."

//Středozemka přes Ohnivé jezero

//Sarumen

Vyšli pomalu z lesa na malou louku, která s příchodem jara rozkvétala a hrála snad úplně všemi barvami. Roland se kochal bohatsvím barev i nezvyklými tvary některých květin. Přitom natáčel uši k Islin, aby mu od nich vítr neodnesl její tichá slůvka. "To zní jako užitečná dovednost," pokýval hlavou. Vlčice možná nerada lovila, ale dokázala si poradit i jinak. "Já se zrovna v rostlinách moc nevyznám. Třeba bys mi někdy mohla nějaké ukázat?" nadchl se tou myšlenkou, ale rychle se zase vrátil tlapami zpět na zem: "I když pochopím, kdybys ode mně chtěla mít po těch posledních pár dnech klid." Pronesl to s lehkým úsměvem, nemyslel to skutečně nijak zle a ani těmi slovy nemínil nějak shazovat sebe sama... věděl ale, že se s ním Islin dost natrápila a možná se jí nechtělo hned jít a ukazovat mu nějaké bobule a podobné věci.
"To bychom mohli. Je tu skutečně krásně," broukl a lehce se tlapkou dotkl žluté lilie, která kvetla poblíž. Nebylo kam spěchat, v čemž ho jen utvrdilo podivné lupnutí za očima, které záhy ucítil. Lehce zatřásl hlavou, přisuzoval to faktu, že ještě není úplně fit. Islin si mezitím začala strkat do kožichu kvítka. Zamrkal. Jako by na ni najednou sluneční paprsky dopadaly úplně jinak a on ji viděl ve zcela novém světle. Nikdy mu nepřišla ošklivá a hlavně byla moc milá a laskavá, ale nyní pocítil třepot motýlích křídel v břiše, když ji pozoroval, jak se zdobí, obklopená zářivým kvítím. Jako by i ona sama zářila. Islin je hodně výjimečná vlčice, uvědomil si. Rozhlédl se kolem a jemně zuby uštípl ten žlutý květ, který předtím tak obdivoval. Přitočil se blíže a zastrčil jí jemně lilii za ucho s lehce zasněným úsměvem.

//úkryt

Uvědomil si, že je asi hloupé se o termitech vůbec zmiňovat, ale to už bylo celkem pozdě. Islin to ale přešla mlčky a tak se i on rozhodl, že to zkrátka nebude dál rozebírat. Nejlepší by bylo na celou záležitost zapomenout. Kéž by to jen šlo.
Vyšli ven do krásného jarního dne. Ptáci zpívali ve větvích, začínalo nádherné slunné ráno. Roland měl pocit, jako by mu sluneční paprsky vlévaly do žil nový život. Nastavil jim tvář a široce se usmál, až se jeho tvář úplně proměnila. "Jak je krásně!" zvolal s téměř vlčecím nadšením, které se poněkud tlouklo s jeho jinak celkem stoickým vystupováním - ale to už byl zkrátka Roland, dvě strany jedné mince.
Šli pomalu, což mu vyhovovalo. Určitě mu prospěje, když se trochu rozhýbe, ale nechtěl se uhnat. I kvůli tomu byl trochu nejistý ohledně vyhlídek na lov. Jak se ukázalo, ani Islin z té myšlenky nebyla příliš nadšená. "Ach tak?" podivil se hnědý vlk, ale pouze trošku. Neměl ve zvyku kritizovat návyky jiných, i když jim třeba vždy úplně nerozuměl. "To tedy jistě znamená, že se vyznáš v ovoci, bobulích, rostlinách a tak podobně, že?" dospěl rychle k závěru, který mu přišel logický.

//Liliový palouk

82

Islin neměla žádné námitky proti tomu, aby se vydali ven. Dokonce měla na mysli i konkrétní místo, kam by se mohli podívat. "Rád půjdu s tebou," pokýval hlavou. Jestli měli na mysli ty samé hory, potom už je také viděl, cestou na jih. "Snad tam také nesídlí nějaký obrovský hmyz. A když, tak nějaký mírumilovný. Třeba motýli," pokusil se o neohrabaný vtip a trochu křivě se mu usmál, protože vyřčený nahlas už mu tak vtipný nepřišel. Inu, co se dalo dělat. Raději se začal pomalu protahovat, aby mohli vyrazit.
Islin vypadala natěšeně a i on se těšil, že se konečně zase podívá ven. "To by bylo dobré. Ale nejsem si úplně jistý, jestli se už cítím na lov," upozornil raději předem. Nohy už se pod ním nepodlamovaly, ale cítil se ještě poněkud zesláblý. Nechtěl to příliš pokoušet a moc se honit. Nejspíš by mu prospělo, kdyby si ještě nějakou tu chvíli poležel, ale už to nemohl vydržet. Byl zvyklý stále něco dělat. Nebyl žádný velký povaleč. Pomalu se protahoval a rozhýbával ztuhlé klouby a svaly, ale když ho černá vlčice od východu pobídla, přestal s tím a konečně vykročil. "Jistě. Veď nás."

//Sarumen