Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ve stínu bříz bylo vskutku příjemně a vůně vřesu naplňovala okolí skalky, na které odpočíval rozvalený Roland. Do příchodu zimy měli ještě spoustu práce, kterou bylo nutno dokončit, avšak toto podzimní odpoledne jako by bylo přímo stvořené k trošce lenošení. I jeho sestra se kamsi vypařila a hnědý vlk věděl, že kdyby ji šel hledat, objevil by ji jistě někde uloženou pod stromem s kožichem zapadaným žlutými březovými lístky, které se teď ze stromů sypaly jeden za druhým. Mírně se pousmál a protáhl si tlapy, než je přeložil do polohy, která mu byla příjemnější. I když už tu strávili skoro týden, pořád ještě nemohl uvěřit tomu, že tohle místo doopravdy našli a že je skutečně jejich. Chtěl si v jednom kuse mnout oči a štípat se do tlapy, aby se přesvědčil, že to není jen nějaký velmi živý sen, ze kterého se vzápětí probudí a bude zpátky u jezer. Rázně však podobné myšlenky zaháněl. Láska a trocha odvahy byly tím, co ho dovedly až sem, a všechno to byla skutečnost, žádný sen. Někdy možná bylo těžké tomu uvěřit, ale byla to celé pravda.
Ačkoliv měl uši dobré, Isobel vůbec přicházet neslyšel. Lehký krok jejích tlap mezi fialovým vřesem byl úplně tichounký - nebo ji možná přeslechl kvůli tomu, že byl ztracen v myšlenkách. Chytila ho jemně tlamou za ucho, až tehdy si jí všiml. Lehce se usmál a posunul se na skalce, aby jí udělal vedle sebe místo. Okamžitě vyskočila nahoru a uložila se vedle něj, hlavu si opřela o jeho hřbet. "Tohle místo je jako ze snu, Rolande," zašeptala a hnědý vlk se tiše zasmál. "Lépe bych to sám neřekl." Leckdy mu připadalo, že mu snad Isobel čte myšlenky a stále se mu to jen a jen potvrzovalo. Ovšem, že nic takového nebylo možné, ale stejně, nějaké spojení mezi nimi existovalo. O žádné kouzlo ale určitě nešlo, pokud jste lásku nepovažovali za kouzla. Ale Roland věděl, že ta je mnohem víc než nějaká magie - cítil to teď mnohem silněji než kdy předtím.

//prosím o oblázky

Držel prase, co to dalo, ale sám by to jistě nezvládl. Neviděl, co se stalo Maple, měl plné tlapky práce, ale všiml si, když se mu přihnala na pomoc. Záhy ji následovala i Wolfganie a potom už čuník neměl nejmenší šanci. Mohl kvičet a zmítat se, jak chtěl, ale třem dospělým vlkům se vymanit nedokázal. Netrvalo dlouho a bylo po všem, veškerý boj ustal. Mohli si vydechnout.
Roland slezl z těla pokrytého hrubými štětinami a teprve teď si plně uvědomil palčivou bolest na předloktí. Rána, kterou tam vyryl kančí kel, slabě krvácela a nepříjemně v ní tepalo, ovšem nebyla nikterak hluboká. Až si ji omyje, nejspíš z ní nebude vůbec nic hrozného. "Nic strašného," odpověděl Wolfganii, která se ujišťovala, že jsou všichni v pořádku. Ohlédl se na Maple, zda ani jí se nic nestalo, než zaměřil svůj zrak opět na černobílou vlčici. "A ty? Vše v pořádku?" optal se i jí. Mírně se i usmíval, zaplavil ho pocit uvolněné spokojenosti, jako pokaždé po povedeném lovu. Těšil se, až kousek ze zvláštního prasete ochutná, ovšem první samozřejmě byly na řadě vlčice. A tohle místo stejně nebylo úplně nejlepší na hostinu. I přes svou dobrou náladu si byl Roland vědom jistého napětí, které zde viselo ve vzduchu. Nebylo mu zde úplně příjemně. "Souhlasím. Je tu ve vzduchu cosi, co se mi úplně nelíbí." Po vzoru Wolfganie se chopil prasete a zabral všemi silami, které po lovu dokázal sebrat, i když mu v noze bolestivě pulsovalo. Čím dřív budou doma, tím lépe.

//Sarumen

Domluvili se snadno a tak netrvalo dlouho a lov mohl započít. Maple se vydala širokým obloukem do lesa, zatímco Roland s Wolfganií se zvolna vydali najít vhodnější místo, odkud by na prase mohli zaútočit. Plížili se tiše ponurým lesem. Roland špicoval uši, aby mu žádný zvuk neušel, ale les byl téměř úplně tichý. "Dobrá," přikývl v odpověď na Wolfganiin návrh rozdělení úloh. Nevadilo mu to, vlastně mu takové rozdělení i docela vyhovovalo.
Pak už Maple vyhnala prase z lesního podrostu. Vážně vypadalo jinak, než divočáci, na které byl Roland zvyklý, ale nyní skutečně nebyl nejlepší čas to zkoumat. Jakmile Maple vykřikla, vyrazil spolu s černobílou vlčicí za prasetem, které prchalo o život. Wolfganie se hned pustila do jeho nohou a divočáka i poměrně vážně poranila. Roland se mezitím držel u boku prasete, vyčkával na vhodnou chvíli, která se mu naskytla, jakmile zpomalilo po útoku vlčice. Povedlo se mu dostat víc dopředu a skočil divočákovi po krku.
Zabořil zuby, jak hluboko to jen šlo, a škubl dolů celou svou vahou. Prase mělo tuhou kůži, ale už oslabené a zraněné vypadlo z rovnováhy a skácelo se k zemi. Roland přitom zakolísal, ale neupadl - prase však musel pustit, čehož divočák hned využil, aby se kly ohnal po jeho noze. V zápalu boje vlk nezkoumal, jak vážně byl zasažen, cítil, že mu trochu teče krev, ale bolest byla momentálně utlačená kdesi vzadu. Znovu se zakousl do prasečího krku, než se divočák stačil vyšvihnout zpátky na nohy a cítil, jak se mu do tlamy valí horká krev. Tentokrát se trefil, ale prase sebou zmítalo jako šílené. Doufal, že mu Wolfganie pomůže ho přidržet. Už cítil, jak z kořisti vyprchává síla a její pohyby zpomalují. Zvládli to.

Ano, bylo to tu prázdné. A zvláštní. Roland opatrně nasával pachy a zároveň vnímal všechny zvláštnosti okolí. Kdy tu hořelo, to vlčice nevěděly. Nejspíš to tedy již bylo dávno... to však nevysvětlovalo, proč místy stále viděl záblesky jisker. "Pozoruhodné," poznamenal tedy nad vyprávěním Wolfganie. "Každopádně si budeme muset dát pozor, abychom se tu nepopálili." Požár možná byl dávno, ovšem nebyl zapomenut. Stopy po něm neslo celé širé okolí.
Wolfganie navíc tvrdila, že místní prasata nejsou divočáci. Ne tak docela. Muselo se jednat o nějaký jiný druh. "Celkově je to zvláštní les, nejspíš by stál za bližší průzkum, až na to bude někdy čas. Cítím tu pachy tvorů, které vůbec neznám," přemítal hnědý vlk nahlas, avšak když Maple upozornila na pach prasete, které se nacházelo blíž, zmlkl. Nechtěl vyplašit kořist a rázem se už zase úplně soustředil. Přestal zasněně bloumat pohledem po okolí a představovat si podivné tvory, kteří se skrývali mezi tmavými kmeny stromů, zvážněl a lehce se napjal v očekávání lovu. "Raději bych se připojil ke strhávání, mám s tím o něco více zkušeností," řekl a zahleděl se na Maple, zda souhlasí. Neměl problém ustoupit a pustit se do nahánění, kdyby to tak chtěla.

//Sarumen

Byl vděčný vlčicím, když ho začaly ujišťovat o tom, že i bez magií může být užitečným členem smečky. Lehce se pousmál. "Děkuji," broukl. "Každopádně se i bez magických sil budu snažit pomáhat, jak to jde." Uvnitř však stále nebyl zcela klidný. Kdyby se opět dostal do situace, kde je magie jediným východiskem, kdyby se znovu octl něčí život v ohrožení a on nedokázal pomoci, protože nerozuměl nadpřirozeným silám- Zhluboka se nadechl a pak vzduch z plic pozvolna vypustil. Nesměl takto přemýšlet. Nevedlo to k ničemu kromě zbytečného trápení. Nemohl ovlivnit, v jakých situacích se v budoucnu octne, a protože to nemohl ovlivnit, nemělo ani smysl si tím zatěžovat hlavu.
Maple se vydala oběhnout hranice a on s Wolfganií zatím pomalu směřovali k místu, kde plánovali lovit divočáka, než je opět dožene. Roland se zájmem očima přejížděl po šedivém kabátu lesa, do něhož vstoupili. Nevzpomínal si, že by do těchto míst někdy zabloudil, domníval se, že to by si pamatoval. "Podivný les," poznamenal. Jako by byl celý pokrytý popelem nebo něčím podobným. "Hořelo tu?" zajímal se o příčinu toho podivného úkazu, ale rychle si připomněl, že tu jsou kvůli něčemu docela jinému. Zavětřil podobně jako Wolfganie, ale také cítil pouze vzdálený pach prasete, pokud nepočítal pachy tvorů, které vůbec neznal. Les nejspíše skrýval i další tajemství. "Vypadá to, že procházka nás nejspíš nemine. Nic blíž necítím," řekl polohlasně a držel se poblíž Wolfganie.

Projevy magie kolem sebe prodýchal celkem úspěšně. Snad dost úspěšně na to, aby vlčice nepojaly žádné podezření... nebo byly alespoň dost zdvořilé na to, aby se nevyptávaly. Roland byl rád. Nebránil se odkrýt smečkovým kolegyním něco málo ze své minulosti, ale raději by ty temnější části neprobíral teď, když je čekal lov. Raději by měl čistou hlavu a klidnou mysl. "Skutečně?" podivil se, když mu Maple prozradila, že se tu často vyskytují problémy neřešitelné bez použití magie. Ano, kdyby mohl obří termity tam v horách odfouknout nebo spláchnout přílivovou vlnou, věci by se nejspíš vyvíjely jinak... "V tom případě tu asi v krizových chvílích budu moci fungovat jen jako morální podpora," pravil v žertu, ale uvnitř ho ty vyhlídky poněkud znepokojovaly. Co když tu jakožto vlk bez magie nakonec bude jako vlk bez tlapy? Věřil svému tělu a své mysli, znal své schopnosti a limity, ovšem spoustu věcí, které se tu děly, zkrátka nechápal, třebaže ho svým způsobem fascinovaly.
Pokusil se to pustit z hlavy a raději se soustředit na lov. Tomu alespoň rozuměl. "To zní dobře," usmál se a vyrazil za Wolfganií, čenich nastražený, kdyby se o něj náhodou otřel pach divočáka. Nechal ale jejich betu, ať je vede. On se v okolních lovištích ještě tolik nevyznal.

//Uhelný hvozd

Pokýval hlavou, jako že rozumí. Byla to Maple, kdo dokázal přivolat vichr. Musel si připomínat, že tentokrát tohle kouzlo nemá nikomu ublížit, ale má zafungovat právě naopak. Přesto, když se vítr prohnal kolem a strom se začal zcela navzdory logice a přirozenému řádu věcí zvedat do vzduchu, hnědý vlk mimoděk zabořil tlapy pevně do země, jako by čekal, že by měl každou chvíli letět taky. Nic takového se pochopitelně nestalo. Magie se soustřeďovala pouze na strom a Rolanda stojícího opodál zcela a naprosto míjela. Byl z toho nesvůj, ale zároveň nedokázal odtrhnout oči. Všechna kouzla pro něj stále byla záhadná, fascinující a nepochopitelná. Jak je někteří vlci dokázali ovládnout, zatímco ostatní, jako třeba on, podobnými silami vůbec neoplývali? Co rozhodovalo o tom, kdo bude touto silou obdařen...? Tolik otázek...
Wolfganie přivolala vysokou vlnu a ta konečně strom spláchla k zemi. Dopadl se zaduněním na zem a Roland si vydechl. Ani si neuvědomil, že celou dobu zatínal snad všechny svaly. Přiměl se uvolnit a nechat zpátky ke hřbetu slehnout lehce naježenou srst. "Tohle všechno vypadá velice užitečně," podotkl snad dostatečně klidně. Myslel to upřímně. Jistě kouzla dokázala usnadnit život, i když ho do jisté míry děsila. "Skvěle jste to zvládly," pousmál se na vlčice. On tu jen tak stál a dělal křoví, ale co vlastně mohl dělat, že?

Došel až k Wolfganii, ovšem stačil pouze položit svoji otázku. Než se dočkal odpovědi, ozvala se náhle příšerná rána a vyšlehlo skoro oslepující světlo. Rolandem projelo příšerné leknutí. Jeho první myšlenkou bylo chránit Wolfganii. Přikrčil se, vycenil tesáky a hlasitě zavrčel na útočníka, který- Který neexistoval. Byl to blesk, který zasáhl strom, pod nímž právě stáli. Stařičký obyvatel lesa vzplanul a jeho předlouhý život byl nejspíš u konce... Vlk hleděl na ten nebezpečný úkaz a snažil se dostat pod kontrolu svůj zrychlený dech. Ani si nevšiml, kdy se u nich octla Maple, ale náhle tu byla. "Zdravím," kývl jí na pozdrav a naježená srst na hřbetě mu pomalu přiléhala zpět. "Myslím, že ano. Ale bylo to velké štěstí." Kdyby se ze stromu ulomila nějaká velká větev nebo spadl celý, když pod ním zrovna stáli... ani na to raději nemyslet. Odešel od stromu dál, ještě pořád se mohl zřítit. Bohužel se zdálo, že tuhle ránu už veliký strom neustojí. Je ho škoda. Byl moc krásný, posteskl si hnědý vlk, ale takový už byl život.
Maple chtěla nějak urychlit průběh věcí. Zdálo se, že o oheň se postaral déšť, ale nestabilní strom by mohl spadnout na kohokoliv ze členů, kteří půjdou kolem a nebudou tušit nic o nebezpečí, které jim hrozí. Roland se nad tím zamyslel, mohla to být dost těžká práce, kdoví, jestli by se jim ho podařilo shodit vlastními silami, i kdyby přivedli celou smečku. Wolfganie však promluvila, jako by to žádný velký problém nebyl - a pro ni nejspíš skutečně nebyl. Hnědý vlk občas zapomínal, že vlastně žije v kraji magie. "Dokážeš... přivolat tak silný vítr?" zeptal se a dal si pozor, aby v jeho hlase nezaznívalo moc z úzkosti, kterou při té myšlence cítil. Přesto se napjal, vzpomínkám se nedalo poručit. Vlci, kteří ovládají vítr, jako by to vůbec nic nebylo, lámou stromy, berou náš domov... Všechno se mu to opět vybavilo. Wolfganie ale není taková, připomněl si. Tady mělo to kouzlo posloužil dobrému účelu.
Bouřka se přehnala a nový den začal sice podmračeně, ale už s větším klidem. Nápad lovu se Rolandovi líbil. Narozdíl od magií byl něčím, čemu rozuměl. "To zní jako dobrý nápad," pokýval hlavou a zamával ocasem. Zdálo se, že se na něj opět vydají jen oni tři, jako posledně. Nevadilo mu to. Tehdy se jim to přece povedlo moc dobře.

Byl rád, že se seznámil s Nicosem a konečně také trochu poznával další členy smečky a rovněž že ho čekala prohlídka i jiných zákoutí lesa, než těch, která už znal. Těšil se, že navštíví mýtinu a třeba i spatří onu bájnou mluvící vydru. Jenže než se tam stačili vydat, ozvalo se volání povinností. Tedy... vlastně to bylo volání Wolfganie. Její zavytí se rozlehlo lesem a odráželo se od stromů, až se doneslo k Rolandovým uším. Pozvedl hlavu. "Ach. Tak to vypadá, že náš výlet budeme muset ještě odložit," prohlásil klidně, i když uvnitř pocítil bodnutí zklamání. Těšil se na tu mýtinku jako malé vlče! Malý však už nebyl nějaký ten pátek a dobře věděl, že práce má přednost před zábavou. Sice nevěděl, co Wolfganie chce, ale nemínil předstírat, že volání bety neslyšel. Vstal a protáhl se. "Půjdu zjistit, co se děje," řekl Nicosovi. "Jdeš také?" Pak už si to namířil skrze les, ať už s rezavým mladíkem v závěsu či nikoliv.
Kráčel přes propletené kořeny mezi zkroucenými stromy, až spatřil černobílý kožíšek výše postavené vlčice. S mírným úsměvem na tváři a oháňkou uvolněně se pohupující sem tam si to namířil k ní. "Zdravím," pokývl jí a zastavil se poblíž. "Slyšel jsem volání, děje se něco?"

Nicose nejspíš vzpurnost místní mlhy trápila víc, než Rolanda. Sice by také rád, aby ho mlha poslouchala, ale příliš si s tím hlavu nezatěžoval. Prožil bez používání magie celý život a počítal s tím, že to tak bude pokračovat i nadále. To ale neznamenalo, že ho nezajímala všechna ta kouzla a podivnosti, které se děly okolo něj. Třeba... mluvící vydra? Skutečně? Ale Nicos to zřejmě myslel naprosto a zcela vážně. "Nikdy," zavrtěl hlavou a taky se trochu usmál, když viděl, jak to mladíkovi připadá vtipné. Že by mu uniklo něco zásadního? Nebylo by to konec konců poprvé. Vydra byla ochránkyní lesa a smečky a Nicos už s ní měl za sebou jakési zvláštní dobrodružství. "Ach tak," pokýval hlavou. "Škoda, to jsem musel zmeškat. V zimě jsem totiž také zažil dost podivnou věc, ale vydry ani moře s tím neměly nic společného," zamračil se lehce, když si vzpomněl na příšerný zážitek s termity. "Jeden si asi musí na podivnosti zvyknout, když se rozhodne žít tady," podotkl ještě. Nicos ale kromě toho, co už mu pověděl, věděl dokonce i kde vydra žije. Přibližně. Ať už tam vydru potkají nebo ne, Roland rozhodně chtěl využít jakékoliv příležitosti k tomu, aby les poznal trochu více. "Proč ne? Můžeme se tam jít podívat," mávl párkrát ocasem sem-tam. "Myslím, že na té mýtině jsem také ještě nebyl. To asi vysvětluje, proč jsem tu vydru ještě nikdy neviděl..." přemýšlel nahlas, než vstal a kývl s úsměvem hlavou na Nicose: "Tak nás veď!"

Nicos se zdál být celkem nadšen tím, že s sebou Roland přivedl do lesa i někoho mladšího. Teď hnědého vlka mrzelo ještě víc, že tady Gwen není. Třeba by si s Nicosem rozuměla - taky potřebovala nějaké kamarády svého věku. "Samozřejmě," pokýval hlavou, jako že chápe. "Třeba se Gwen brzy ukáže a seznámíte se. Určitě by byla taky ráda." Jenže kdoví, kdy se strakatá vlčice zase objeví... Nechtěl myslet na svůj sen, který naznačoval, že se to třeba nestane už nikdy. Teď si s tím nechtěl dělat těžkou hlavu.
To, co mu rezavý vlk říkal o mlze, ho zaujalo. Pozorně poslouchal a snažil se všechno si to zapamatovat. O magii obecně věděl dost málo a tohle pro něj byla úplná novinka. "To je velice zajímavé," podivoval se i nahlas. "Ale dává to smysl. Jestli je mlha skutečně živá, tak si nenechá rozkazovat jen tak od někoho." Měl dojem, že jeho by asi stejně neposlouchala. Nebo to nemělo nic společného s magickým nadáním? Tohle všechno bylo velice komplikované. "Určitě se to podaří, když s tím vytrváš," pokýval hlavou s úsměvem, ale brzy se zarazil. "Mluvící vydra?" Pomalu zamrkal a snažil se z Nicosovy tváře vyčíst, jestli si z něj náhodou nestřílí. I když by se možná už neměl ničemu divit, po všem, co tu zatím viděl. "Tedy, neměl jsem na mysli nic konkrétního. Určitě ne mluvící vydru, protože jsem dosud netušil, že něco takového existuje."

Až když se Nicos zeptal, uvědomil si, co řekl. Lehce se pousmál. "Přišel jsem s Gwen, malým vlčetem - teď už tedy spíš mladou vlčicí. Je to moje chráněnka," objasnil, aby nedošlo k nějakému nedorozumění. "Ale teď se spíš toulá, než aby se držela na území," dodal ještě a lehký úsměv se z jeho tváře na chvíli úplně vytratil. Jistě, že si o ni dělal starosti, i když byl zvyklý na to, že Gwen je od začátku dost nezávislá.
Nicos se hrdě narovnal, když prohlašoval, že by mu klidně kožich vyprášit dokázal. Roland se nechtěl smát a ani mu nějak srážet sebevědomí, i když si byl docela jistý, že ví, jak by takový souboj dopadl. Kdyby na něj tedy někdy došlo - což se snad nestane. A tak se jen znovu pousmál: "Líbí se mi tvůj zápal pro věc. To je pro ochránce dost důležité." Myslel to zcela upřímně. Nicos se mu vážně zamlouval. Pokýval hlavou, když se mladík zmínil o magii lesa. "Měl jsem s ní tu čest hned, když jsme dorazili. Wolfganie mi říkala, že je zdejší mlha skoro jako živá bytost a že občas i dělá, co po ní vlci chtějí... ale já s mlhou upřímně ještě společnou řeč nenašel," přiznal. Nic divného na tom ale neshledával, vzhledem k tomu, že on sám na sobě neměl ani jediný magický chlup a nedokázal by předvést kouzlo, jaké uměli jiní zdejší obyvatelé, ani kdyby se rozkrájel. Neměl to v krvi.
Nicos prohlásil, že s výběrem smečky Roland rozhodně nešlápl vedle. Hnědý vlk s úsměvem pokýval hlavou: "To rád slyším. Také si myslím, že jsem vybíral dobře, a jsem vskutku rád. Zdá se mi, že takové smečky, jako je ta zdejší, už začínají být celkem vzácné." Netušil nic o jiných smečkách v okolí, na žádnou totiž nenarazil, ale jako tulák si občas se smečkami užil pěkné nepříjemnosti - a to se jim snažil držet z cesty. V Sarumenu byl spokojený a že ho Maple s Wolfganií přijaly i s vlčetem těsně před zimou, za to jim bude vděčný snad do smrti. Nicos ještě dodal, že tu byl o rok déle. Musel tedy být hodně mladý, když sem dorazil. "Hádám, že už tedy znáš kdejaké tajemství hvozdu," podotkl. On sám to tu ještě musel pořádně prozkoumat... nebylo na to moc času, pořád se cosi dělo.

Zrzavý vlk se viditelně snažil působit jako velmi seriózní ochránce, i když na něm bylo na první pohled vidět, že mu ještě tak trochu teče mlíko po bradě. Roland se ho nikterak nevyděsil - ostatně ani neměl proč, protože patřil ke smečce a rozhodně měl právo se po jejím území pohybovat, Nicosův zápal pro věc se mu však docela zamlouval. Sám býval podobný, když byl mladým ochráncem kdysi dávno v rodné smečce.
"Vlastně docela ano, dorazili jsme sem těsně před zimou," odpověděl poté, co se posadil a trochu se rozkoukal ze svého rozespalého stavu. Ani si neuvědomil, že do své věty automaticky zahrnul i Gwen, která samozřejmě byla právě teď kdesi v neznámu a nedohlednu. Pak oplatil mladíkovi lehký úsměv: "To je jistě dobře. Nerad bych, abys mi musel vyprášit kožich jako nezvanému hostu." Kdoví, jestli vůbec Nicos něčí kožich už vyprášil? Roland ho nechtěl podceňovat, na první pohled se mu vlk zamlouval a s trochou cviku a času by z něj jistě mohl být dobrý ochránce.
"Líbí," přikývl. "Les je docela zvláštní, nemyslím si, že jsem někdy předtím narazil na podobný hvozd," zahleděl se do propletených větví nad jejich hlavami. "Má to tu své kouzlo. A všichni členové, které jsem zatím potkal, jsou velmi slušní a milí vlci." Párkrát mávl spokojeně ocasem ze strany na stranu. "Ty jsi tu už dlouho?" zeptal se a konečně se mu v hlavě také rozvítila žárovička, když mu došlo, koho mu Nicos tak připomíná. Ta zrzečka, co byla s nimi v termitišti! Jestlipak byla v pořádku? A jestlipak ji Nicos znal, nebo to byla jen divná náhoda? Zatím se neptal, ale ta otázka ho pálila na jazyku, takže bylo jasné, že dřív či později padne.

Hnědý vlk podřimoval pod stromy. Úplně nespal, ale nedalo se ani říct, že by byl zcela v bdělém stavu. Pohyboval se někde na pomezí, hlavu měl zcela prostou všech myšlenek a jen odpočíval a nabíral síly. Na jeho zavolání se nikdo hned neozval a ani neslyšel žádnou odpověď, tudíž neměl obavy, že by zmeškal něco důležitého. Ostatně, postarat se o vlastní zdraví bylo také velmi důležité.
Nejspíš tam ležel nějakou chvilku, půl hodiny, možná i hodinu, ale nakonec zaznamenal přítomnost kohosi dalšího. Cukl uchem, když zaslechl blížící se kroky a zvedl hlavu právě ve chvíli, kdy si nově příchozí odkašlal, aby ho upozornil na svou přítomnost. Roland zjistil, že hledí do tváře rezavého mladíka, kterého ještě nikdy neviděl. Jeho kožich i pach mu ale vzdáleně cosi připomínaly. Trochu rozespale zamrkal, zakryl tlapu k tlamě, aby za ni skryl zívnutí a pomalu se posadil. "Zdravím," pokývl hlavou vlkovi na pozdrav a přemýšlel, co je mu na něm povědomé, když si byl jistý, že ho ještě nikdy nespatřil. Dokoce i zrzek sám to potvrdil, neznali se. "Těší mne, Nicosi," prohlásil zdvořile, tónem který by se možná dal označit i za odměřený, i když to vůbec nebylo jeho plánem. "Já jsem Roland. Lovec. Rád poznávám dalšího člena smečky, zatím k tomu nebylo moc příležitostí," střihl ušima a trochu se usmál, takže vypadal o něco méně jako studený čumák. Zároveň si ale nemohl pomoct a přejížděl Nicose zamyšleným pohledem. Pořád mu v hlavě nechtělo secvaknout, co mu ten vlk připomíná.

//Esíčka přes Tenebrae

"Užij si procházku," rozloučil se pokývnutím hlavy s Islin a už jen sledoval, jak mu její tmavý kožich mizí z dohledu. A dávej na sebe pozor, dodal ještě, ovšem pouze v duchu. Povzdechl si a pak se vydal mezi stromy lesa, pod propletené větve a mezi pokroucené kmeny.Zavyl svým znělým hlasem, aby dal na vědomí, že se vrátil. Třeba mu někdo mohl něco chtít? Sám se nikoho hledat nevydal. Pohledem nenápadně bloudil mezi kmeny a uvědomil si, že čeká, jestli se neobjeví strakatý kožíšek jeho svěřenkyně. Ale kdepak. Nezahlédl z Gwen ani chloupek.
Uniklo mu další povzdechnutí. Náhle měl srdce celkem těžké. Věděl, že už není malá - naopak, mílovými kroky směřovala k dospělosti. Kdyby se vypravila do světa, což nejspíš také udělala, jistě by si poradila. Trápilo ho ale, že vůbec nic neřekla. Myslela, že by ji nepustil? Nebo to celé bylo jinak a ona se zatoulala a teď nemohla najít cestu zpět? V myšlenkách zabloudil zpět ke svému snu, který se mu zdál. Gwen v něm nebyla v žádném nebezpečí. Jen... roztáhla křídla a odplachtila do širého světa. Sny se nedaly brát zcela doslovně a nebyly ani úplně spolehlivé, to věděl. Tentokrát ale věřil svému srdci a své intuici, která mu tvrdila, že Gwen je v pořádku - ať už byla kdekoliv.
Nakonec si lehl pod strom do objetí kořenů a jen mlčky pozoroval řídkou mlhu, která v tu chvíli nevyváděla žádná kouzla, naopak se zdálo, že i ona se jen tak líně nečinně povaluje. Lehce se usmál své myšlence a položil si hlavu na přední tlapy. Potřeboval si trochu odpočinout. Islin měla pravdu, po té přestálé otravě od termitů se pořád cítil trochu zesláblý a měl za sebou docela dlouhý výlet.