Gallirea - Příspěvky uživatele

Kolem panoval naprostý chaos. Termiti se rvali hlava nehlava, kusadlo nekusadlo a mezi tím vším byli oni, měkká tělíčka, která nechránil žádný pancíř a termití kusadla jimi mohla projet bez nejmenšího odporu. Snažil se na to nemyslet, když následoval Islin ke královně. Riskl jen rychlý pohled přes rameno a zjistil, že oba ostatní vlci jdou za nimi. Asi to tak bylo nejlepší. Boji termitů by stejně nejspíš nemohli nijak zabránit a i kdyby se připojili na některou ze stran, jak by vůbec mohli pomoct? Roland si byl dost jistý tím, že jeho tesáky by termitům asi ani nedokázaly ublížit.
Královna byla nadosah. Zaklíněná pod hromadou suti huhlala a kašlala. Islin k ní promlouvala a začala se snažit odvalit kamení, které ji zavalovalo. "Přišli jsme vám pomoci, madam," prohlásil Roland rázně a opřel se předními tlapami o jeden z balvanů, se kterým se černá vlčice snažila pohnout. Společně budou mít větší sílu-
Cosi ho chytilo za zadní nohu, vyvedlo ho z rovnováhy a přerušilo veškerou jeho snahu i myšlenky. Na vteřinu si myslel, že už je po všem, že je zkrátka mrtvý. Byl to jen krátký moment paniky a když hnědý vlk jakž takž opět získal kontrolu nad svými emocemi, zjistil, že má nohu v kleštích, ale ještě žije. Situace byla vyhrocená, ale ne ztracená. Pořád dýchal a nohu měl, takže tu byla naděje. "Šli jsme královnu osvobodit, aby nezahynula, než boj skončí," pronesl hnědý vlk a i když mu srdce divoce bušilo, jeho hlas zněl dost klidně. Uměl se ovládat, i když byl vyděšený. "Jen ona má právo rozhodnout o tom, co se stane s jejími vajíčky. Když nás necháš, pořád ještě ji můžeme vytáhnout včas." Jaká byla pravděpodobnost, že se nůžky zkrátka sevřou a on přijde o nohu? A mohl by něco takového přežít? Příliš tomu nevěřil. Nejspíš by vykrvácel. Myslel na Gwen. Na to, že se k ní musí vrátit.

Pod Islin se trochu podlomily nohy. Roland ochotně posloužil jako opěrka, aby se vlčice nezřítila úplně až k zemi. "Neomlouvej se, hlavně, jestli ti je už dobře. Nechceš si sednout?" staral se, ovšem dění kolem na ně nečekalo. Zdálo se, že vše se vyhrocuje. Hnědé zraky vlka těkaly z jedněch termitů na druhé. Vypadalo to na zapeklitou, složitou a tíživou situaci. Vetřelci podle všeho jednali ze zoufalství, jenže únos královny? O termití kultuře toho mnoho nevěděl a připadalo mu, že se tu pletou do věcí, kterým asi pořádně nerozumí ani jeden z nich, ovšem nechtěl, aby to tu skončilo nějakým krveprolitím. Nebo... krvomízyprolitím, nebo co vlastně kolovalo v termitech.
Jak to však zastavit? "Nejspíš ne," špitl zpět k Islin a lehce zvýšil hlas, protože tichá slova vlčice v okolní vřavě zanikala: "Možná by bylo nejmoudřejší si vyslechnout, co si o tom všem myslí sama královna." Jenže i jeho hlas zanikal v okolním chaosu. Ti dva ostatní vlci také cosi halekali, termiti se bili mezi sebou a zvolit si stranu v onom konfliktu se zdálo nemožné. "Prosím. Vím, že to je zoufalé, ovšem-" Kusadlo mu proletělo těsně kolem ucha a zdálo se, že slova tu moc nezmůžou. Ohlédl se po Islin a zjistil, že ta už po jeho boku není. Mířila si to hlouběji do vřavy, přímo ke královně. Jestli mu říkala, co má v plánu, neslyšel to, ale vydal se za ní. Už stačil zjistit, že vlčice a jejího čistého srdce je dobré se držet. Vůbec mu nevadilo, že byl pouhým ocáskem a následovníkem. Kdoví, co měla za lubem, ale plánoval jí v tom pomoci, protože cokoliv, o co se snažil on, bylo naprosto marnou snahou.

Termita ochutnávajícího Rolanda upovídanost jeho plánovaného zákusku překvapila. Koho by něco takového také nezarazilo. Vlk sice jeho zděšení chápal, nicméně byl z něj dosti nesvůj. Kdo mohl tušit, co polekaný termit udělá a jak se zachová? "Já jsem-" Jenže to už se do toho vložila Islin se svou schopností uhladit vypjaté situace. Hnědý vlk si trochu vydechl, ale jen nepatrně. Rozhodně neměli vyhráno. "Ano. Obával jsem se trochu o bezpečí své kamarádky. A také bych rád pomohl s rozluštěním této záhady, která postihla váš domov." Ach ano, záhada, přesně to ho sem přece přivedlo, že ano? Tajemství a touha po jeho rozluštění. To tomu tedy dal.
Chaos, který rázem nastal, situaci příliš nevylepšil, ačkoliv zároveň mohl být vysvobozením. Roland totiž nevěřil tomu, že by se dokázali vymlouvat ještě o mnoho déle. "Samozřejmě, už běžíme," přikývl úslužně, protože nic jiného jim ani nezbývalo, a oba se rozběhli za vojákem. Klusali chodbami a brzy dorazili na místo, kde se to všechno dělo. Termiti na sebe zlostně cvakali kusadly, obrovský termit, který byl nejspíš onou královnou, vězel uvězněný v sutinách a také tu byli ti dva další vlci, které už předtím letmo zahlédl. Ač na situaci hleděl pozorně, musel si přiznat, že nemá nejmenší ponětí, co se to tu vlastně doopravdy děje. Mladá rezavá vlčice se výhružně ježila, ale do akce se nepouštěla. "Jen klid. Není určitě třeba se tolik rozčilovat, jde to jistě vyřešit i jinak," promluvil se vším klidem, který dokázal uvnitř sebe vyvolat. I Islin se pokoušela řešit věci poklidně, jenže vzápětí zavrávorala a opřela se o něj. Roland k ní ustaraně sklonil hlavu. "Islin? Je ti dobře?" zeptal se polohlasem. Ještě aby tak vlčice omdlela!

Přemýšlel usilovně, avšak nechtěl se unáhlit. Byl si však čímdál jistější, že Islin bude v pořádku. Pro tuto chvíli. Jakkoliv podivné a neuvěřitelné mu to připadalo, vlčice se s termity zkrátka dokázala domluvit. Pocítil k ní obdiv. Měl jí více věřit od začátku. Asi by se od ní měl co učit... či snad byla ta vlčice pouze dítětem štěstěny? Tak či tak, vyhráno nebylo. Dostala úkol, který nemusel být vůbec snadný a král jí vyhrožoval, že pokud ho nesplní, čeká ji smrt. To ne! Musím jí nějak pomoct, usmyslel si, ovšem než vůbec stačil cokoliv říct nebo udělat, zjistil, že se po něm kdosi sápe. Lehce sebou trhl, příliš se zabral do dění v královské komůrce, že si ani nevšiml termita, který se k němu přiblížil. Otočil se a viděl jen ohromná kusadla. Na vteřinu strnul v domnění, že toto je jeho konec. Už nikdy se nevrátí do Sarumenského hvozdu a Gwen se nejspíš ani nedozví, co se s ním stalo... ale v další vteřině si uvědomil, že termit se po něm nesápe kusadly, nýbrž... tlamou? Dalo se to tak nazývat? Roland se rozhodl, že ano, bude to nazývat tlamou. To ten hrozný zápach, blesklo mu hlavou. Ten nepořádek na mém kožichu mu musí vonět jako nějaká pochoutka. "Moment!" vyhrkl, protože na přemýšlení času moc nebylo. Termit se už mlsně olizoval - opět, chcete-li tomu tak říkat - a Roland ještě nechtěl být zhltnutý. Musel improvizovat. "Mě bys neměl jíst. Rozhodně bych ti nechutnal," ujistil obří hmyz a ucouvl z dosahu jeho tykadel. Bude teď vnímán za vetřelce? Byl celý obalený pachem termitiště... ale bude to stačit? Rozhodně jako termit nevypadal. Jenže copak on věděl, na jaké smysly termiti nejvíce dají? Nechtěl ho hned zabít. To bral jako dobré znamení. "Navíc teď není vůbec ten nejlepší čas na svačinu," mluvil dál, protože měl momentálně pocit, že je to jeho nejlepší možnost. Pokud tedy neřekne něco hloupého. Třeba, když bude znít dostatečně sebevědomě, nějak se z toho vymluví. "Královna je přece v nebezpečí. Měli bychom vyrazit a postarat se o její nalezení," pronesl s dost přesvědčivou naléhavostí v hlase a čekal, jestli na něj vzápětí dopadnou kusadla a udělají z něj dvě poloviny.

Zůstal tiše. Dokonale skryt, dokonale přehlížen. Termiti se chopili Islin a ocházeli s ní pryč. Nebyli k ní zrovna jemní, ale neubližovali jí a tak vlk zatím nezasahoval, jen se pomalu vlekl chodbou za termity a doufal, že si ho nikdo nevšimne. S tím hrozným pachem v kožichu by snad mohl být dobře zamaskovaný. Byl to pach, který v termitišti nevyčníval tak jasně, jako jeho vlastní a tak, i když se už nemohl dočkat, až tu hrůzu smyje a bude zase upravený a čistý, se rozhodl ho pro tuto chvíli vzít na milost.
Kráčel tiše za termity chodbou s dostatečným odstupem, aby se vyhnul odhalení a přitom se snažil je neztratit z dohledu příliš na dlouho, aby Islin nepřišla k úhoně. Doufal, že ho vlčice neprozradí. V případě nouze mohl být její jedinou nadějí a moment překvapení byl asi tou nejsilnější zbraní, jakou měl. Nevěděl, jak by mohl bojovat s přerostlým hmyzem a snad na to ani nedojde. Cestou si všiml mihnout se pár cizích ocasů za dalším ohybem cesty. Nebyli tu tedy sami? Zpěv nejspíš přilákal i další návštěvníky. Otázkou bylo, jestli je to dobře nebo špatně. To se nejspíš teprve ukáže.
U vstupu do další místnosti Roland zastavil a nahlížel dovnitř. Termiti Islin shodili na zem. Zaryl drápy do kamene pod sebou. Jen klid. Ještě se tam nevrhej. Zdálo se mu totiž, že jakkoliv je to podivné, vlčice má svým způsobem situaci pod kontrolou. Mluvila teď úplně jinak, než předtím. Jako by z jejího hlasu vyzařovala větší autorita nebo snad sebevědomí. A přistupovala k tomu všemu tak... laskavě. S otevřeným srdcem. Až se za svou paranoiu Roland skoro styděl. Islin ale zmínila také, že viděla ty dva neznámé vlky a tím v něm trochu hrklo. Byl to nejlepší nápad? I oni mohli přijít k úhoně. Netušil, jestli měli se zmizením královny cosi společného, ale co když ne? Přešlápl. Měl by je jít varovat? Ale co Islin? Zatím tedy setrval na místě, nahlížel do komůrky a čekal, co se bude dít dál. Ať to bude cokoliv, věřil, že brzy nějaká akce nastane.

Trčel v nevábně zapáchající hromádce a snažil se příliš nedýchat ani nemyslet na skutečnost, že přesně takhle teď smrdí i jeho kožich. Bylo to nutné zlo. Napínal zrak do tmy, ale mnoho toho neviděl. Doufal, že Islin se také stačila schovat. Pokud ne, teď by jí nebyl moc platný, neviděl totiž kolem sebe skoro vůbec nic a navíc už nezbýval téměř žádný čas, klapání termitích nožek se přibližovalo, přibližovalo... až nakonec ztichlo a do toho nově vzniklého ticha zazněl sebejistý hlas tmavé vlčice. Kdyby se odvažoval pohnout, asi by se praštil do čela. Opět se s nimi pokoušela mluvit? Roland zuřivě mrkal, aby mohl zasáhnout v krizové situaci, která se zdála být nevyhnutelnou, ovšem pořád rozeznával jen temné siluety. Všechny svaly i tak napínal, připravený vyrazit a zasáhnout, kdyby termiti zaútočili. Nemohl to nechat na vlčici, nemohl ji nechat rozstříhat na kousíčky!
Jenže oni neútočili. Shlukovali se kolem ní a rokovali o tom, co s ní udělat, ovšem neubližovali jí. Chtěli Islin vzít za králem, ale z toho mála, co viděl, se jí nikdo ani nedotkl. Bloudil pohledem sem tam a všiml si dalšího východu, který z místnosti vedl. Nechtěl ale odejít sám a opustit Islin. Nepřicházelo to v úvahu. Pokud tam teď mezi ně vkročím, nevyprovokuje je to? Vypadalo to, že Islin má situaci pod kontrolou, ale jak křehký byl klid termitů? Nemohl by všechno zkazit tím, že by se teď prozradil? Myšlenky mu hlavou rychle šrotovaly. Teď už nejspíš vůbec nebyl cítit jako vlk, musel přímo čpět tímhle pachem termitího kompostu, nebo co to vlastně bylo. Možná by je tedy dokázal následovat nepozorovaně? Dohlédl by na Islin a mohl zasáhnout, kdyby se cokoliv stalo, snad by si i zachoval moment překvapení. Mýlil jsem se v tom hmyzu snad? Možná na to Islin šla od začátku správně... přemítal, ale už se rozhodl. Vyčká ve střehu, co se bude dít, a pak se vydá za termity a jeho vlčí společnicí.

Věděl, že se s Islin už představili, ovšem nenechal se oním opakováním vyvést z míry. Možná vlčici trápily problémy s pamětí? S mírným úsměvem na tváři k ní pootočil hlavu. "Těší mě, Islin. Já jsem Roland," představil se a rozhodl se nedávat nijak najevo, že už to je podruhé. Nechtěl svou společnici uvádět do rozpaků. Propracovávali se pomalu kupředu a těžko říct, kam vlastně mířili. Tmavá chodba je vedla neznámo kam a protože byla zrádně uzoučká, otočit se už nemohli. Museli pokračovat vpřed a kdyby se ukázalo, že jde o slepou uličku, museli by složitě vycouvávat. Roland měl ale pocit, že to slepá ulička nebude. Cosi ho tam táhlo, jakési puzení, které nedokázal vysvětlit. Možná to byl prostě hlas tajemství, jehož sladké melodii nikdy nedokázal odolat, třebaže to vždy nebylo pro něj to nejlepší.
Protože k ní byl zády, nevšiml si, že Islin u vchodu do chodby loužičku. Rozhodně ale zaznamenal randál, který vyvolala. "Vetřelci, vetřelci!" ozval se ryk všude kolem nich a klapání hmyzích nožek se začalo blížit chodbou k nim. To mohl být jejich konec! Roland pocítil rýpnutí strachu a rychle se chopil jeho otěží, než se změní v paniku. "Tiše a rychle!" šeptl úsečně k Islin a rozběhl se dopředu tak rychle, jak jen si v úzké tmavé chodbě troufal. Netušil, jak dobře termiti ve tmě vidí, ale pokud je neuslyší, mohli mít ještě šanci. Vše záleželo na tom, co leží před nimi. Chodba vyústila v rozlehlejší místnost, která byla tmavá a zatuchlá pachem nejrůznějších tlejících materiálů. Byl to snad nějaký kompost? Hnojník? Nebyl čas nad tím přemýšlet. Vrhl se kupředu do nevábně zavánějící hromádky a přiměl se nekňučet nad představou, v jakém stavu asi skončí jeho kožich. Tady šlo totiž o víc - totiž o holý život. Zůstal ležet v kupce, ani nedutal, jen očima rejdil temnotou kolem a snažil se rozeznat, co se děje. Islinin tmavý kožíšek zcela splýval s okolní tmou. Připojila se k němu taky?

Islin se naštěstí nevzpouzela ani příliš neprotestovala. Necítil se zrovna nejlíp, že ji takhle zpacifikoval, ovšem neviděl v tu chvíli jinou možnost. Vlčice se naštěstí nezlobila, či pokud ano, nedávala to najevo. Termiti je jen minuli a oni mohli pokračovat ve svém dobrodružství. Rolandovi se příliš nechtělo vydávat směrem, kterým hlídka zmizela. "Znělo to tak," pokýval hlavou, opravdu se zdálo, že termiti hledali cosi, co bylo ztracené nebo ukradené. Začínalo to být čím dál záhadnější a on jen těžko odolával pokušení přijít na kloub tomu, co se tu dělo. Jenže bylo to rozumné? "Také si myslím. Možná vpředu najdeme jiný východ," pronesl. Měli by se odtud dostat pryč. To bylo to nejrozumnější, nebo snad ne? Rozhodně byl rád, že s sebou teď nemá Gwen, ale musel myslet i na to, aby se za ní zase v jednom kuse vrátil. Přesto... duše se mu chvěla touhou rozlousknout záhadu, vyřešit hádanku, chtěl vědět, o co tu jde. Když budeme opatrní, zvládneme to. Věřil tomu. Dokud zachovají chladnou hlavu, mělo by to být v pořádku.
Chodba je vedla vpřed a brzy bylo jasné, že na této hlavní cestě prostě zůstat nemůžou. Za rohem už se ozývala další hlídka. Roland se rychle rozhlédl. Bylo na čase se rozhodnout. Zprava přicházelo světlo, čerstvý vzduch - nejspíš to byla další cesta ven. Mohla jim zaručit bezpečí? Rozhodně to bylo pravděpodobnější, než u chodby vlevo. Byla temná, uzoučká a tichá jako hrob, kterým se mohla snadno stát. Přesto hnědého vlka lákala. Temnota mu zevnitř kynula a vábila ho k sobě. Tajemství... "Tudy," špitl a vklouzl dovnitř do úzké chodby. Islin si tedy mohla jít, kam chtěla, ale on už se rozhodl. Bude opatrný, bude pozorný a přijde na to, co se tu děje. Hlasy termitů za nimi jim prozrazovaly další útržky. Vetřelci se měli předvést před krále, ovšem neznělo to, jako by hmyzu příliš záleželo na jejich zdraví. Bude nejlepší se od nich držet dál. Alespoň to však znělo, že chycení neznamená okamžitou smrt a zkázu, ačkoliv to jistě nebude ani ten nejpříjemnější zážitek a rád by se toho vyvaroval.

Měl pocit, že se pohybuje způsobem, jaký byl typický pro noční můry. Jako lapený v medu. Nemohl to stihnout... každý pohyb tlapy mu trval snad minuty, možná déle, alespoň mu to tak připadalo, a klapání nohou termitích stráží už se blížilo. Zdálo se nemožné, aby stihl Islin i sám sebe odklidit z dohledu včas, než je hlídka zpozoruje, ovšem nějakým zázrakem se to podařilo. Oba vlci zmizeli z cesty v jedné z prohlubní ve stěně. Ač to dělal nerad, připlácl Islin tlapu k tlamě, aby ji umlčel, neboť se nemohl spoléhat na to, že vlčice bude tiše. Chvíle nepohodlí rozhodně byla lepší než se nechat rozkouskovat.
Upíral zrak na hlavní chodbu a poslouchal. Termiti si mezi sebou cosi povídali, byly to jen útržky, ale i tak mu prozradily, že skrýt se rozhodně byl dobrý nápad. Měl pocit, že hlasitý tlukot jeho srdce, který se mu nedařilo zklidnit, je musí prozradit, ovšem ani si jich nevšimli. Prošli okolo vlků dál a klapání jejich končetin se vzdalovalo. Roland zhluboka vydechl a pustil Islin. "Odpusťte mi tu hrubost, prosím, ale muselo to být. Slyšela jste? Hledají nějaké vetřelce a těmi my jsme. I když s tím, co se tu děje, nemáme nic společného." Ať už to bylo cokoliv. To z těch pár větiček vlk nerozluštil. Pomalu vyhlédl ven a rozhlédl se na obě strany. Termiti byli pryč, ale nepochybně se objeví další. Co teď? Pokračovat dál, vrátit se zpět? Jenže směrem, který vedl zpět, hlídka právě odešla. Mohli na ně narazit znovu... Vpředu ale nejspíš také narazíme na další. "Zkusíme se porozhlédnout, co je dál?" otázal se polohlasně a opatrným krokem vykročil chodbou vedoucí hlouběji do hory. Očima stále bloudil po stěnách a zapisoval si za uši každou škvíru, každou odbočku, kterou míjeli. Mohlo se to ještě hodit.

Vkročil do šera za vlčicí a chvíli trvalo, než se rozkoukal. "Těší mne. Já jsem Roland. A ano, přilákala mne sem ta zvláštní píseň." Rozhlížel se kolem, opatrně kladl nohy před sebe. "Samotného mne to zajímá, avšak měli bychom být opatrnější, zdá se, že kráčíme přímo hlavní ulicí a netušíme, co si tu udělalo svůj domov." Ta chodba se mu nelíbila. Veškerá vnitřní intuice mu velela, aby co možná nejrychleji sebral vlčici a oba odtud zmizeli. Co mohlo vyhloubit tyto chodby? Co mělo takovou sílu, aby je vyškrábalo v kameni? Hluboké rýhy ve stěnách v něm vyvolávaly představu nesmírně silných, nesmírně ostrých drápů. Muselo to být doupě nějakého tvora, který tu dost dobře ještě někde mohl být. Z čeho jiného by pocházelo to klapání? Nalákal nás sem písní jako masožravá rostlina láká sladkou vůní hmyz... až když se moucha přilepí, zjistí, že je příliš pozdě... Přeběhl mu mráz po zádech při té myšlence, ale nemohl se otočit a sám odejít. Islin kráčela dál vpřed navzdory varování a on ji tu nechtěl nechat.
Už se nadechoval, že to zkusí znovu, jenže v tu chvíli se před nimi objevili obyvatelé těchto chodeb. Vypadali jako zástupci hmyzí říše, ovšem mnohem větší, mnohem masivnější, než jiný hmyz, jaký Roland kdy viděl. Netušil, k jakému druhu patří. Připomínali mu trochu mravence - přinejmenším měli dost podobná kusadla, která by z nich mohla nadělat třísky jako nic. Roland na nic nečekal, okamžitě se pokusil vměstnat do boční uličky z dohledu přerostlého hmyzu a doufal, že ještě nebyli prozrazeni. S hrůzou se však otočil, když za sebou zaslechl hlas Islin. Krev mu ztuhla v žilách, když si to namířila přímo k těm děsivým kusadlům a začala s termity zapřádat přátelskou konverzaci. Jedna jeho část shledávala její dobrosrdečnou nápomocnost téměř dojemnou, ovšem ta druhá, která měla momentálně navrch, už v duchu viděla vlčici chladnokrevně rozšmiknutou na dvě poloviny. "Islin!" sykl a vyplížil se z úkrytu zpět k ní. "Musíme se schovat. Nevypadají, že jsou v nesnázích," šťouchl do vlčice výmluvně čenichem, jak se ji snažil přesvědčit, aby se nechala dostrkat do vedlejší chodbičky. Termiti opravdu nevypadali, že by měli nějaký problém a Roland se domníval, že pokud je hmyz něčím proslulý, emoční inteligence a soucitnost to jistě není. Byli tu vetřelci, nebo snad ne? Termiti byli zcela v právu rozstříhat je na nudličky.

Poslouchal, ale nikdo mu neodpovídal. Alespoň ne slovy. Podivná píseň pokračovala, ale jak tak špicoval uši, uslyšel ještě cosi dalšího. Jakési cvakání, škrábání a jiné zvuky, které se mu zrovna příliš nezamlouvaly. Netušil, k čemu by si je měl přiřadit. Ani pach, který se vznášel všude kolem ve vzduchu, mu nebyl ničím povědomý. Opravdu ho to začínalo zajímat, zůstával však obezřetný. Viděl vchod do jeskyně, který se zdál být zcela očividným vstupem, ale co číhalo za ním? Rád by nejprve zjistil, do čeho se to hrne, než vstupní branou nakráčí přímo do nastražené pasti nebo do spárů neznámého predátora.
Vykročil, že se půjde rozhlédnout kolem. Stačil však udělat pouhých pár kroků, než zjistil, že není jediný, koho sem píseň přivábila. Vlčice s tmavým kožíškem se objevila zdánlivě odnikud a zamířila si to vchodem, který on označil za příliš nebezpečný, přímo dovnitř. V tu chvíli odložil svůj plán opatrného postupu a vydal se přímo za ní dovnitř, protože ač tu vlčici vůbec neznal, nechtěl, aby skončila v nějaké příšerné šlamastyce. "Slečno," oslovil ji polohlasně, když ji dohnal. "Odpusťte, že se vám do toho pletu, ale tahle cesta se mi zdá poněkud riskantní." Jenže teď už po ní přece také šel, nebo ne? Nejspíš ano. Namočil se do toho. Nechtěl ale žít s myšlenkou, že kvůli jeho netečnosti vlčici něco sežralo. Když teď stál u ní, její pach mu cosi připomínal. Trvalo jen pár chvil, než ho zařadil. Cítil ji předtím v lese. Možná sem tedy píseň přivábí i ostatní vlky odtamtud?

//Prstové hory

Cesta podél hor a místy i po horách nebyla snadná, terén byl kopcovitý a hrbolatý, ale protože ji nestěžoval sníh, nebylo to tak zlé, jak by to mohlo být. Navíc vábení melodie dávalo Rolandovi důvod, proč pokračovat a nevrátit se raději domů. Teď už zněla zcela jasně a zřetelně a hnědý vlk začal ve zpěvu rozeznávat slova, která mu dosud unikala. Tam, kde teplo je i v zimě, tam, kde omývá písek moře... Poslouchal se zájmem. Zcela nepochybně to znělo jako nápověda, která měla jednoho dovést k pokladu. K pokladu v hoře. Roland žádný poklad nepotřeboval, necítil, že by mu něco takového v životě chybělo, ovšem měl rád záhady a tajemství a jestli tohle nebylo tajemné, pak už nevěděl, co by tak mohl nazvat.
Zastavil se pod vysokými sloupy hor, odkud se zdálo, že ona píseň vychází. Hleděl k otvorům, kterými byly sloupy provrtané. Melodie se ozývala právě odtamtud, z jejich útrob. Kdo ji však vyluzoval? Mohla to být meluzína, ovšem co ta slova? Skrýval se snad někdo v útrobách skal, kdo věděl o pokladu? Možná se k němu sám dostat nemohl, potřeboval pomocné tlapy. "Haló?" zavolal hnědý vlk zkusmo, netuše, jestli vůbec dostane nějakou odpověď. "Omlouvám se, pokud ruším, ale přivedla mne sem vaše píseň."

//Skalisko přes Sarumen

Vylezl z úkrytu opět ven a nastražoval slechy na všechny strany. Jen jediný směr však byl ten správný, jen z jediného se ozývala melodie, která ho nenechala v klidu. Vyrazil za ní. Jen krátký výlet, nic víc. Věděl, že by měl zůstat ve smečce, pozdravit se s ostatními členy a víc se s nimi seznámit, ovšem všechny tyto rozumné úvahy byly odstrčeny do pozadí nadpřirozenou hudbou, která se linula přímo k jeho uším. Byla krásná. Nic podobného nikdy neslyšel a tak si její zvuk doopravdy užíval. Chtěl vědět, kdo nebo co dokáže takovou hudbu vytvořit. Mohla to být některá z nadpřirozených bytostí? Bouře přeci říkala, že Život sídlí zde na jihu, někde v okolí. Možná to může dělat on? Či někdo jiný? Každopádně to byla záhada a té Roland odolat nedokázal.
Prošel skrze hvozd až k horám, které tvořily jeho jižní hranici a pokračoval podél nich po nerovném terénu. Prohlížel si přitom ty zvláštní sloupovité vrcholy, které se nepodobaly žádným horám, jaké znal ze své domoviny. I sněhu tu postupně ubývalo, musel se dostávat dále a dále na jih, kde už je sníh spíše vzácností, než pravidlem. Věděl, že jde správným směrem. Melodie se totiž stávala hlasitější a jasnější. Byl na správné cestě.

//Zpěvné věže

42
//Sarumen

Vklouzl do skrytu jeskyně a nechal oči, aby si přivykly na šero. Cítil v úkrytu pach Gwen, což mu přineslo úlevu. Byl rád, že je tu a nikam se nezatoulala. Čekal, že se k němu každou chvíli přižene, ale když prošel až do společné místnosti, která sloužila všem členům, zjistil, že mladá vlčice spí jako Šípková Růženka. S tlamou plnou ryb se usmál a prošel kolem ní ke spíži, kde ještě ležely zbytky ze společného lovu. Uložil tři ryby poblíž srny a věnoval svému úlovku spokojený úsměv. Mohla to být slušná svačina pro tři vlky, nebo hotová hostina pro jednoho skutečného hladovce, každopádně se mu podařilo splnit své předsevzetí a nevrátil se s prázdnými tlapami. Byl to dobrý pocit, být zase prospěšný a užitečný většímu společenství vlků.
Otočil se a tichými kroky zamířil k místu, kde ležela Gwen. Uložil se vedle ní, opatrně, aby ji nevzbudil, a na chvíli zavřel oči. Začal odplouvat do příjemné dřímoty. V polospánku slyšel zvláštní svůdnou melodii, která musela být součástí snu, do kterého sklouzával. Jako by tu píseň zpívala meluzína. Byla v ní i slova, avšak ta Roland nerozeznával. Pomalu usínal... a pak se se škubnutím probudil. Zmateně se rozhlédl kolem sebe, ale ať ho vyrušilo cokoliv, už to bylo pryč. Uvědomil si však, že cosi nezmizelo. Ta melodie. Stále ji slyšel, vzdálenou, avšak o nic méně lákavou. Neklid v jeho duši narůstal. Lákala ho. Volala ho. Shlédl na Gwen, která dál spokojeně spala. "Půjdu to prozkoumat," špitl pro případ, že by ho slyšela. "V lese je spousta vlků, kdybys něco potřebovala, ano?" Jemně přitiskl čenich k jejímu čelu a zamířil zase ven. Věděl, že by se měl zdržet déle, ale nemohl to vydržet. Ta melodie jako by ho měla ve své moci.

//Prstové hory přes Sarumen

//Plamínek přes Kopretinku

S rybami v tlamě přešel louku a už ho vítaly stromy lesa. Spokojeně si vydechl, když se octl v jejich objetí. Jak to bylo příjemné, mít místo, které mohl nazývat domovem a kam se mohl kdykoliv vracet. Už by na to skoro zapomněl, ale teď si vzpomínal a vděčnost náhle naplňovala jeho srdce tak silně, až ho to skoro dojímalo. Domov byl něco vzácného, co už několikrát ztratil. Tenhle byl nový, ještě neprozkoumaný, ale už si i tak získal jeho srdce a věděl, že by udělal vše pro to, aby ho ochránil.
Zavětřil a zaznamenal kromě pachu Maple také pár dalších, jejichž nositele neznal. Rád by se s nimi seznámil, ovšem nejdříve chtěl odložit ryby do úkrytu a zkontrolovat Gwen. Snad neměla strach, že už se za ní nevrátí. Položil ryby na zem a zněle zavyl, aby dal na vědomí, že se vrátil. Pak se ryb opět chopil a zamířil si to lesem k úkrytu. Kráčel pomalu, aby neklopýtl o propletené kořeny stromů pod sněhem. Odhadoval, že jakmile se s místním terénem pořádně sžije, už to pro něj nebude problém. Vždyť i v březovém háji, kde měl svou vlastní smečku, nakonec znal každý kámen a každý strom, že tam dokázal chodit skoro poslepu.

//úkryt