Gallirea - Příspěvky uživatele

17. Vytvoř obraz ve sněhu

Vánoční had, kterého uplácali všichni společně, pozorně dohlížel na jejich ozdobený stromeček a možná i na celý hvozd. Třeba se mohl stát jedním z jeho dalších strážců. Alespoň do chvíle, než přijde obleva. Roland si na chvilku sedl a jen tak odpočíval a přitom přemýšlel, co dalšího by ještě mohli udělat. Vento ovšem stále překypoval energií. Pohánělo ho nejspíš vpřed nezkrotné mládí. "Jen do toho," smál se tmavý vlk a sledoval, jak se mladík vrhá do sněhu a vytváří v něm sněhového andělíčka. Otočil se s úsměvem i na Maple. Byla taky tak spokojená, jako se cítil on? Jistě ano. Lepší už to snad ani být nemohlo.
"No vážně, vypadá to tak," uznal, když vstal, aby se šel podívat, co za otisk že to Vento ve sněhu vlastně vytvořil. Zkusmo hrábl tlapou do sněhu a koukal na tu čáru, kterou tam tím zanechal. "Možná... možná bychom mohli zkusit udělat i nějaký sněhový obraz, co říkáte? Třeba takhle..." Začal couvat a přední tlapy vlekl po zemi, až udělal tlustou čáru. K té pak "přimaloval" několik dalších, které se k ní zešikma připojovaly. "Ehm. To měl být strom. Ten náš vánoční," podrbal se rozpačitě zadní tlapou za uchem. Umělecké nadání, jak už jsme si ujasnili, mu vlastní příliš nebylo. Přesto na svůj načrtnutý strom přidal tlapkou pár poněkud nesrozumitelných klikyháků, kterými se snažil naznačit ozdoby, a v záchvatu inspirace na jeho špičku přidal i hvězdu tvořenou z několika prostých čar. Ta tam sice ve skutečnosti nebyla, ale představovat si ji mohli! Nakonec od svého dílka ustoupil stranou, aby dal prostor i ostatním vyřádit se na jejich sněhovém plátně.

18. Uplácej sněžného hada

Sněhové koule lítaly vzduchem a kdo sebou trošku nemrsknul, zajisté nějakou schytal. Nebo i víc, než jednu. Maple byla brzy celá od sněhu a co nezmohly sněhové střely, to dokonala sama tím, že se rozplácla do sněhu. Ani Rolandův kožich nezůstal ušetřen, když se vlk svalil do té ledové peřiny a celý se zválel od hlavy až k patě. Jeden by si řekl, že bude mít těch zimních radovánek už dost. Však už nebyl malé vlče! Ale kdepak, to byste se pletli. Rolandovi naopak hlavou jen vířily nápady, jak využít zimního počasí skutečně naplno.
Jeho myšlenka se setkala se souhlasem. Jeho napadlo stavět vlkuláka jako vždycky, ale Maple měla ještě lepší nápad. Originálnější. "Vánoční had? To zní skvěle! Toho jsem ještě nikdy nestavěl," nadchl se hnědý vlk a hned přiložil tlapku k dílu. Vánoční had měl kromě své neotřelosti ještě jednu značnou výhodu. Byl mnohem jednodušší na postavení, než vlkulák. Stačilo uplácat sníh do takové podlouhlé vlnité hroudy. Šlo to od tlapky celkem snadno. Zatímco se soustředil na uplácávání těla a Vento jistě také dělal svoje, Maple se vydala stranou a vrátila se se dvěma kamínky, které by měly být hadovýma očima. "Aha, teď už mu nic neunikne," zasmál se Roland. "Může to být strážce našeho vánočního stromu," zahleděl se k ozdobenému stromečku, který hrdě stál opodál. Poodstoupil od hada a také si ho prohlížel. Musel to zhodnotit pozitivně. Vážně se jim povedl. Roland si spokojený sedl do sněhu, aby trošku popadl dech. I když ještě nebyl úplně stařík, už taky nevydržel lítat ve sněhu od rána do večera, jako tomu bylo, když byl mladší. Aspoň na chvíli si musel vydechnout. Mozek mu ale pořád jel na plné obrátky. "Hm, co ještě bychom mohli podniknout?"

11. Blbni ve sněhu

Ventova písnička Rolandovým nitrem celkem pohnula, avšak ta zádumčivost mu nemohla vydržet dlouho. Sněhová koule od Maple už se o to postarala. Takový pleskanec studeného sněhu jednoho probere zaručeně - a taky zaručeně vyvolá myšlenky na odvetu! Tohle si přece nemohli nechat líbit! I Ventovi rošťácky zajiskřila očka a začal uplácávat sněhovou kouli. "To my se trefíme, jen se neboj," ujišťoval Roland Maple, která poskakovala sem a tam. "Máme mušku, které se nic nevyrovná." A fíí, už si to sněhová koule svištěla vzduchem a pravděpodobně se rozplácla někde na kožichu vážené alfy, která se tak v tuto chvíli ovšem rozhodně nechovala. Kam a jestli vůbec se trefil, to už Roland neviděl, protože jakmile jednu kouli odpálil, odskákal za nejbližší strom, aby neschytal další zásah. Vypadalo to, že jak jde o sníh, veškerá jeho důstojnost letěla z okna.
Zpoza svého úkrytu vyslal ještě jednu kouli k Ventovi, aby si mladík taky přišel na své. Vykoukl, aby viděl, jestli trefil, a dlouhým skokem opustil svou skrýš. Připojil se k Maple a jejímu veselému poskakování, hopsal jako nějaké rozpustilé hříbě, které ještě pořádně neovládá svoje nohy. Bylo jedno, kolik mu je, tohle ho asi nepřestane bavit nikdy. Nakonec se svalil na záda do sněhu a vyválel se v něm od hlavy až k patě. Přes hustý kožich moc chladu neproniklo a hnědý vlk byl vzápětí obalený jako sněhulák. Chvíli zůstal ležet na hřbetě a tiše se zasmál. Vtom mu ale hlavou bleskla myšlenka. "Víte, co bychom ještě mohli udělat?" přetočil se na břicho a zatřásl hlavou, aby z ní oklepal sníh. "Mohli bychom vytvořit nějaké sněhové veledílo, všichni společně," zahleděl se s očekáváním na své dva společníky, co oni na to.

13. Kouluj se s jiným vlkem

Vento byl zvědavým mladým vlkem a vypadalo to, že všechno rychle chápe. I když na pochopení Vánoc nic zase tak složitého nebylo. "Přesně tak," přikývl. "Od toho jsou to ozdoby, aby se jimi mohli těšit všichni." Neušlo mu, s jakým zájmem Vento sleduje srnčí parůžek, ale i tahle ozdoba zůstala na svém místě. Třeba se najde nějaký jiný. Kde je jeden, určitě musí někde být i ten druhý... "To také. A taky se oslavuje, že přešel další rok, nebo že můžeme být všichni spolu. Taky si vlci dávají dárky pro radost a tak podobně. Vlastně si v tom každý může najít to svoje," objasnil ještě trochu víc.
I koledy mladšího vlka zaujaly a tak se Maple ochotně chopila toho, aby ho při zpěvu vedla. Roland se po chvilce také k pomalému zpěvu přidal, Vento opakoval s mírným zpožděním, takže jejich tříčlenný sbor zněl mírně chaoticky, ale to mu nijak náladu nekazilo. Naopak, spokojeně máchal ocasem sem tam a usmíval se s jiskřičkami v hnědých očích. Třeba by to někomu jinému znělo jako tahání kočky za ocas, ale Roland slyšel jenom sladkou hudbu domova. Písnička skončila, ale zpěv ještě ne - Vento se toho totiž nějak chopil a náhle spustil sám od sebe píseň, kterou Roland nikdy neslyšel. Zarazil se a s našpicovanýma ušima pozorně poslouchal. Mladý hlas vlčka na hranici dospělosti se rozléhal mezi stromy a zpíval slova s hořkosladkou příchutí. Rolanda to chytilo za srdce a když Vento dozpíval, zůstal chvíli úplně potichu. "To bylo krásné," vydechl pak polohlasně. "To jsi vymyslel sám?"
Ventova písnička ho jaksi částečně odpoutala od současného momentu, myšlenkami utekl do úplně jiné zimy, která už byla dávno pryč, takže koule, která přiletěla od Maple, ho zastihla zcela nepřipraveného a rozplácla se mu přímo na čumáku. "Brr," oklepal se, až mu zapleskaly uši, zamrkal a přiměl se vrátit do současnosti. Bylo až s podivem, jak rychle z něj melancholická vážnost spadla a proměnil se v rozjařené vlče v kožichu dospěláka. Protáhl přední tlapy dopředu, zadek vystrčil k nebi, pak poskočil a už si plácal vlastní kouli: "Notak, Vento, tohle nemůžeme nechat jen tak. Do útoku!" zavelel a odpálil sněhovou hroudu přímo k Maple. Alfa nealfa, takový zákeřný útok si žádal odpověď!

19. Zazpívej gallirejskou verzi jakékoliv koledy

Stromeček se jim dle Rolandova skromného názoru vážně vydařil. Možná nebyl úplně dokonalý, ale nedělalo ho to pouze více speciálním a zvláštním? Nyní se skutečně cítil naladěný na vánoční atmosféru, která je začínala obklopovat s nazdobeným stromečkem i padajícím sněhem. Vážně mu z toho bylo do zpěvu, ale musel chvíli přemýšlet, než nějakou koledu vydoloval z paměti. Maple mezitím zanotovala svou vlastní písničku. Spokojeně zamáchal oháňkou a pozorně poslouchal. "Tuhle písničku zrovna neznám," řekl a střihl ušima. "Je moc hezká. Já si asi vzpomenu jen na tuhle," odkašlal si a začal zpívat: "Jak jsi krásné, ty vlčátko, v noře chladné, nebožátko, před tebou padáme, dary své skládáme. Já ti nesu dvě kožičky, by nezábly tě tlapičky, já zas kus králíčka, by kvetla tvá líčka..." Ani Roland nebyl zrovna zpěvák, sice měl hlas poměrně znělý a pěkný, ale asi by neudržel notu, ani kdyby se na hlavu stavěl. To ale nevadilo. Neměl pocit, že by se měl proč stydět.
Sotva dozpívali, zpozoroval, že mají společnost. Tmavého vlčka, který se vyloupl někde z hlubin hvozdu, ještě ne úplně dospělého, ale také už ne žádné mrně. Možná ho přilákaly jejich písničky. "Ahoj," pozdravil ho i Roland a přátelsky zamával ocasem. Tohohle mladíka ještě neměl příležitost poznat a Maple podle všeho také ne. Rychle je ale představila a mladík jim na oplátku sdělil zase své jméno. "Rád tě poznávám, Vento," řekl a poslouchal, co to povídá o Marion a o tom, že zde našel nový domov. Jenže mu to zrovna moc neřeklo... Marion totiž také neznal. Úspěšně se mu dařilo se s většinou členů smečky míjet.
Odolal nutkání se zasmát vlčkově otázce. "Kdepak, to nejsou hračky, i když některé tak vypadají," zaletěl pohledem k srnčímu parohu, který by byl určitě ideální na hryzání. "Možná by tím jindy i mohly být, ale teď slouží jako ozdoby a proto právě musí být na očích. Je to takový zvyk, zdobit v zimě stromky, protože je to slavnostní čas," objasnil alespoň okrajově, co to tu vlastně vyvádějí. Možná loni na Vánoce vlček ještě ani nebyl na světě, nebo byl moc malý, než aby si to pamatoval.
Stromeček ho každopádně zaujal, protože se chtěl k jeho zdobení také připojit, jak ho i vyzvala Maple. "Jistě, čím víc vlků přiloží tlapku k dílu, tím lépe," usmíval se Roland spokojeně na oba své společníky a sledoval, jak Vento přidává své ozdůbky k těm jejich. Hnědá očka mu jen zářila. Jen ho mrzelo, že tu není Gwen. Určitě by se jí to také líbilo. Ať už byla kdekoliv, snad tam měla někoho, s kým by Vánoce oslavila... Vento mezitím dokončil své dílo a zajímaly ho koledy. "To byly vánoční písničky, koledy. Mohl bys taky zkusit něco zazpívat," vybídl ho. "Klidně ti budeme slova napovídat, že?" mrkl i na Maple, spokojený, že se octl v tak příjemné společnosti.

23. Ozdob strom

Tonresův hnědý kožich kvapně zmizel mezi padajícími vločkami. Nejspíš chtěl raději zimní čas strávit ve svém vlastním lese. Roland byl naopak rád, že sám být nemusí. Ochotně se chytil nápadu Maple, že by měli nastolit vánoční atmosféru i tady v Sarumenu. Už to bylo pěkně dávno, co se něčeho takového účastnil. Když naposledy pořádně slavil Vánoce, ještě byl sám alfou. Od té doby ale neměl moc příležitost a ani pořádně nikoho, kdo by chtěl slavit s ním. Proto ho ta představa teď vážně nadchla.
"Samozřejmě, že poradíme," odsouhlasil a máchl ocasem, než se vydal za Maple hlouběji do lesa. "To dává smysl," přikývl. "Hlouběji v lese z něj snad vítr všechno hned neshodí." Přejížděl očima po stromech kolem a hledal takový, který by dobře posloužil jejich účelu. Nakonec však ten pravý jako první spatřila Maple. Roland si stromek změřil pohledem a spokojeně se usmál: "Ano, to bude strom přesně pro nás," souhlasil. "Vánoční duch z něj přímo čiší." V duchu už ho viděl, až bude ozdobený. Nepochybně to potom bude ten nejvýjimečnější stromeček v celém lese.
Přestal ale okounět a stejně jako vlčice se raději pustil do práce. V okolí se toho najít k použití docela dost. Stejně jako Maple použil mech i pěkné šišky, hezké kousky kůry, našel i pár rostlinek s drobnými lístky, které se ještě zelenaly. Vzpomněl si pak na to, co dělávaly jeho sestry, když byli všichni ještě vlčata, a pokusil se pár stébel suché trávy smotat dohromady do malého věnečku, ale celé se mu to pod tlapami jaksi rozpadalo. Na tvořivou činnost nikdy neměl zrovna velké nadání. Snad se počítala alespoň snaha. "A jéje," mrmlal si pod vousy a raději svůj křivý výtvor usadil na sromek v momentě, kdy se jen trošku zdálo, že bude držet pohromadě a dál už ho neupravoval, nebo by mu z věnečku nezbylo nejspíš vůbec nic. Dokonce objevil pod jedním ze stromů i srnčí paroh. Ten dal do větví tak vysoko, jak jen dosáhl. Pak ustoupil, aby si jejich společné dílo mohli prohlédnout.
To, co viděl, se mu líbilo. Stromeček rozhodně mezi ostatními kolem vynikal. Sněhové vločky na něj dál dopadaly, jako by ještě dotvářely jejich dílo. "Myslím, že takovýhle stromeček jen tak někdo nemá," řekl spokojeně a usmál se na Maple. V očích mu poskakovaly spokojené jiskřičky a oháňka se pohupovala sem tam. Byl spokojený, jako už dlouho ne. "Až by se jednomu chtělo zpívat," zasmál se a snažil se zpod pavučin v paměti vydolovat nějakou vánoční písničku.

2. Chytej sněhové vločky na jazyk

Nejspíš nic zásadního nepřerušil. Hnědý vlk už byl totiž na odchodu, Maple je akorát stihla představit. "Těší mě," kývl Tonresovi hlavou a párkrát máchl ocasem - už tedy znal i jméno toho vlka, ale stejně jako při jejich předchozím setkání se nijak více neseznámili, Tonres zamířil vykonávat vánoční přípravy do svého lesa. Však už byl také nejvyšší čas. S příchodem nového dne se totiž z nebe začaly sypat sněhové vločky. Roland zaklonil hlavu a zahleděl se k šedivé obloze. Šedé mraky ji celou zakrývaly a bylo jasné, že chumelit jen tak nepřestane. "To ano. Uteklo to rychle. Vlastně tu už tedy jsem celý rok," řekl s pohledem stále upřeným nad sebe a vyplázl jazyk, aby na něj nachytal pár vloček, které se propracovaly skrze větve až k nim. Teprve pak zase pohlédl na Maple, jen aby uviděl, že ona dělá to samé. Musel se tomu trochu zasmát. V duchu ho ale při té zmínce, že tu je už rok, trochu bodlo. Vážně? Ten čas tak letěl. Měl pocit, že mu úplně prokluzoval pod tlapkami.
Vlčice potom navrhla, že by mohli i oni po vzoru Tonrese dát hvozdu trochu vánoční kabátek. Rolandovi v očích zajiskřilo, jako by snad byl malé vlče, co se těší na Vlčíška, i když na to už byl dost starý. Tlama se mu roztáhla do úsměvu a veškerá vážnost mu z tváře zmizela. "To zní jako skvělý nápad. Přidám se moc rád," prohlásil a už se rozhlížel kolem po nějakých vhodných ozdobách. "Škoda, že mě to nenapadlo dřív, určitě jsem cestou minul spoustu věcí, co by se daly použít," posteskl si, ale zcela upřímně předtím na žádné Vánoce nemyslel, soustředil se hlavně na to, aby dovedl Wylana na jih, než udeří nejhorší mrazy. Snad budou oba v pořádku, ztratil pro milého vlka a jeho (domnělého) partnera ještě jednu myšlenku, než se otočil znovu s úsměvem na Maple: "Který strom vybereme?"

//Uhelný hvozd

Nechal oba vlky za zády, i když doufal, že to nebude příliš na dlouho. Věřil, že si sem Wylan nakonec cestu najde a že s sebou třeba vezme i Siriuse. Tmavší vlk na něj zapůsobil docela žárlivým dojmem, ale byl ochotný to hodit za hlavu. Znal ho asi tak dvě minuty, vůbec nemohl posoudit, jaký Sirius je nebo není.
Brzy ho obklopila známá vůně hvozdu. Vlčích pachů se tu tentokrát proplétalo docela hodně. Některé z nich vůbec neznal. Že by návštěva? Nebo vetřelci? Nechtěl se plést do něčeho, po čem mu nic není, ale raději to chtěl zkontrolovat. Obezřetně zamířil tím směrem, ale brzo si byl docela jistý, že o nic vážného nepůjde. Cítil odtamtud Wolfganii a když prošel v důkladné vzdálenosti kolem, zahlédl mezi stromy jen čtyři postavičky vlků, které si povídaly, nikdo se s nikým nerval ani nebylo slyšet zvýšené hlasy. Všechno vypadalo v pořádku a tak se tam nepletl.
Pokračoval lesem dál, směrem odkud cítil Maple. Chtěl vědět, jestli je něco, co by mohl udělat, a možná by se taky mohl se svou alfou trochu lépe seznámit. Neměli k tomu ještě pořádně příležitost. Třeba by to teď mohli napravit. Ani Maple ale nebyla sama, jak zjistil záhy. Nejprve neznámého vlka ucítil a pak ho i spatřil, přičemž si uvědomil, že ho už viděl. Byl s tou rezavou vlčicí v termitišti, ale moc se spolu tehdy nedružili. Doufal, že nic nenarušuje, ale už došel na dohled a bylo mu hloupé se jen tak otočit a zmizet. Určitě by mu řekli, kdyby se měl vytratit. "Zdravím," pozdravil Maple i neznámého, párkrát máchl ocasem a zastavil se v dostatečné vzdálenosti, aby si mohli vyřídit, co měli načaté, než je přerušil.

Pokýval s mírným úsměvem hlavou. "Není zač," zavlnil ocasem. "Jsem rád, že ty moje potulky poslouží i někomu dalšímu. I když s trochou štěstí to tady za chvíli budeš znát lépe, než já." Jemu to zkoumání šlo celkem pomalu. Ale nestěžoval si. Nebylo přece kam spěchat. Pokud mu to okolnosti umožní, nehodlal se nikam stěhovat snad ještě pěkně dlouhou dobu. Musel se trochu zasmát Wylanově poznámce. "Také jsem si všiml, že začínám mít ve zvyku všechno svádět na magii. Tady to jde totiž velmi snadno. Ale kdoví? Může to být i ryze přírodní jev. I když si nejsem jistý, jak by fungoval." Koukal na žhavé místo ve dřevě, které zůstávalo neměnné. Jak by se to mohlo stát samo od sebe? Byly věci, kterým zkrátka vůbec nerozuměl.
I když se mu s Wylanem cestovalo dobře, cítil, že brzy bude čas se rozloučit a hnědý vlk s tím podle všeho neměl žádný problém. Roland už byl tedy téměř na odchodu, když se mezi popelavými stromy vyřítil tmavý vlk a hned se začal k Wylanovi lísat. Broučku? Zaznamenal podmračený pohled nově příchozího i jeho obranářská slova, takže rychle došel k závěru, který se v tu chvíli jevil jako naprosto logický. Byl tohle Wylanův partner? Rolanda to lehce zarazilo. Ne snad proto, že by dva samci nemohli být partnery, ale považoval Wylana za osamělého tuláka, který sem dorazil teprve nedávno a skoro nikoho tu neznal. Nevzpomínal si, že by se ve své řeči kdykoliv zmínil o někom dalším. Jenže bohužel i chápal, proč by to hnědý vlk mohl chtít skrývat. Třeba se ti dva toulali spolu a hledali, kde zakotvit. V tu chvíli nedokázal přijít na žádná slova, kterými by mohl Wylana ujistit o tom, že před ním nic skrývat nemusí, aniž by to zároveň nevyznělo nesmírně trapně. I když by se možná měl víc snažit, když viděl, jak se Wylan od druhého vlka odtahuje. Teď si připadal, jako že dělá křoví.
Navenek ale zachoval klid. "Těší mě," pokývl Siriusovi a než se sám stačil představit, už to za něj bylo vyřízeno. "Ukazoval jsem Wylanovi trochu okolí," objasnil. "Ale už jsme se vážně pomalu loučili." Zamával párkrát ocasem sem tam: "Taky jsem tě rád potkal, a budu se těšit. Vlastně," rozsvítilo se mu náhle, "se ve smečce určitě najde místo i pro dva." Doufal, že tím řekl všechno, co bylo třeba. Že od něj se není čeho obávat. "Mějte se," rozloučil se pak s vlky mírnou úklonkou hlavy a otočil se k lesu. Smečka čekala.

//Sarumen

6. Naplánuj si letní dovolenou

Znělo to možná trochu divně, jako kdyby druhé nějak cíleně okukoval, ale Roland si s tímhle nikdy hlavu moc nelámal. "Vlastně asi ano," usmál se. "Ostatně se říká, že jsou oči okny do duše, že?" dodal ještě a trochu máchl ocasem. Myslel ale hlavně na jeden pár zlatých očí, do kterého hleděl zvlášť rád a který už nikdy neuvidí. S tím ale nemohl nic udělat. Byla to minulost. Stejně jako jeho bývalé smečky. "Věřím, že osud nás nakonec zavede tam, kde máme být. I když to třeba nemusíme hned chápat," řekl. Doma mu pod ocelovou tlapou matky nikdy tak skvěle nebylo, ale po březovém hájku, kde měl svou vlastní smečku, se mu stýskalo pořád. Hlavně tedy po vlcích, se kterými tam žil. Ale všechno dobré muselo jednou skončit... Jen by si přál, aby to nebylo tak brzy.
"To ano, je to trochu znepokojující. Zdá se ale, že je to tu vážně pořád takové, jako teď. Očouzené, ale spící." Zakroutil mírně hlavou. Netvrdil, že tomu rozumí. Prostě to tak bylo. Nemohl zpochybňovat dost dobře něco, co měl přímo před očima. "Ano, je tu jezero docela nedaleko. Myslím, že kdybys šel z lesa přímo... tímhle směrem, došel bys přímo k němu," kývl čenichem na příslušnou stranu. "Je také docela zajímavé," dodal hnědý vlk, ale čím, to už neříkal. Napadlo ho, že by měl možná nechat nějaká tajemství i pro Wylana, aby je odhalil sám. "Pořádně jsem to ještě neměl šanci prozkoumat, ale vypadá to, že o řeky, jezera a podobně tu nouze vážně není." Napadlo ho, že by to mohl být dobrý plán na léto. Cesta kolem vodních toků, poznávat jezera a řeky... a přitom by jistě poznal i další části kraje, které ještě nenavštívil. Zdálo se mu to jako dobrý nápad a tak si to zapsal za uši. Mohla by to být taková letní dovolená, pokud tedy nebude mít ve smečce příliš mnoho neodkladných povinností.
Pachy neznámých zvířat kolem ho trochu zneklidňovaly. Příliš se ale zatím neznepokojoval, nezdálo se, že by se některé z nich blížilo. "Doufám, že ne. To bych po čichu asi nepoznal," usoudil. To už ale byli u místa v lese, které nejspíše nikdy nepřestávalo doutnat. "Někdy tu určitě pršet musí. Nezdá se ale, že by to těm jiskrám vadilo. Posledně to tu bylo přesně stejně, ano. A nejspíš už je to tak hezkých pár let. Naše alfa mi říkala, že si ani nepamatuje na požár, který les zničil a to v lese už nějakou dobu žije." Sledoval, jak Wylan fouká do jisker a ty doutnají a prskají. Trochu se tomu usmál. "Jak jsem říkal, o zvláštnosti tu opravdu nouze není."
Když už se ale zmínil o Maple a byl takhle blízko svého lesa, cítil jak se ho zmocňuje trochu neklid. Věděl, že by se měl vrátit. Nerad by ale opouštěl Wylana jen tak. "Řekl bych, že bude brzy na čase, abych se vydal domů," obrátil se k němu. "Zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku, než udeří opravdová zima. Kdyby sis to s tím obhlížením okolí rozmyslel, klidně můžeš jít se mnou - nabídka pořád platí," ujistil ho a střihl ušima. "Jinak myslím, že se budeme muset rozloučit."

//Kopretinka přes Liliový palouk

Kdoví, jak to se Životem a Smrtí vůbec bylo. Ani jeden z nich to vědět nemohl a tak o tom asi bylo zbytečné více polemizovat. Stejně by se dobrali jen k dalším otázkám. Proto jen pokýval hlavou a dál se k tomu nevyjadřoval. Wylan se místo toho začal soustředit na jeho oči. Modrou by Roland nechtěl už jen kvůli nepříjemným vzpomínkám, které se s vlky s modrýma očima pojily. A s fialovou by si asi připadal jako blázen. Zlatá... Zlatá připomínala jen příjemné věci, pravda. Mohl kdykoliv zavřít oči a živě před nimi vidět zlatá očka své milé Isobel, jak se na něj usmívají. Měl ale pocit, že ta barva patří jí, ne jemu. "To nezní tak zle," uznal. "Ale myslím, že se mi zlatá víc líbí na druhých, než na sobě."
Wylan vysvětlil, že z domova neodešel tak úplně dobrovolně. "Rozumím," kývl hlavou a netahal z něj detaily. "Se mnou to bylo trochu podobné. Někdy se prostě nedá zůstat." Z obou smeček, které obýval před Sarumenskou, ho vyhnaly okolnosti, které by taky raději do hloubky nerozebíral, i když to nebylo vyloženě tajemství. "Snad to tak tedy zůstane co nejdéle," zastřihal ušima, přál by Wylanovi, aby jeho poklid vydržel. Tušil, že to tak nebude moct být napořád, ale třeba bude mít hnědý vlk štěstí.
Zasmál se přirovnání k medvědovi. "V největších vedrech to není zrovna příjemné, pravda," souhlasil. "Ale dá se to přežít. V lese aspoň nepraží slunce a vždycky se dá zajít schladit se někam k vodě." Zrovna míjeli Sarumenský hvozd, kterému Roland věnoval dlouhý pohled, ale jen prošli kolem, protože Wylan neprojevil touhu se tam hned vydat a tak ho tam nechtěl tahat. Místo toho mířili k začouzenému lesu. "Nedávno jsme tu se smečkou lovili a nic zlého se nestalo. Mělo by to být v pořádku, když si dáme pozor," usoudil a vkročil pod temné stromy. Stejně tu z toho měl takový zvláštní pocit. "Ale jsou tu cítit i úplně neznámá zvířata. Tedy alespoň já je neznám," zavětřil zvědavě. Klima vážně bylo jiné, než byl zvyklý, dokonce i jiné než v Sarumenu, který byl jen o kus vedle. Možná i to bylo částí gallirejského kouzla. Pomalu vykročil, chtěl Wylanovi ukázat ty věčné jiskry. "Tamhle, vidíš? Pořád to trochu doutná a jiskří... zdá se, že to nikdy nezhasne, ale ani se to nerozhoří."

Den pokročil a bylo na čase přestat se povalovat. Temnící nebe volalo po akci. I když už se stmívalo, úplná tma ještě nebyla, což vlkům vyhovovalo. Okolní louky, které poskytovaly zvířatům dobrou pastvu, přes den zůstávaly celkem klidné, ovšem s příchodem soumraku a svítání na nich začínal život. Tiší a plaší daňci nebo srny se vydali ze skrytu lesa a křovin pořádně se napást. Tři vlci už čekali na okraji lesa na svoji chvilku. Uši našpicované, boky se téměř dotýkali - Roland, Isobel, Anellsi, noví obyvatelé březového hájku čekali na zvíře, které jim pomůže naplnit jejich spíž, než přijde krutá zima.
A také přišlo, nenechalo na sebe ani dlouho čekat. Tichým krokem se z večerního šera vynořila osamělá daněla. Ačkoliv se obezřetně rozhlížela a čumák se jí třásl, jak větřila, nevšimla si jich. Chladný vítr jim byl nakloněn, vál proti nim a jejich pachy do nozder zvířete nedonesl. Lehkým krokem tedy vykráčela na otevřené prostranství a začala se pást. Takové elegantní zvíře, a přesto na ní už bylo vidět, že patří mezi starší jedince, i po létě plném tučné trávy jí poněkud vylézala žebra, kyčle vystupovaly trochu moc. Cíl pro vlky jako stvořený, Roland nechtěl lovit mladé silné samice nebo samce v nejlepších letech. Chtěl místní stáda udržet zdravá. A tak tahle stará ubožačka byla přesně tím, co hledal. Lehce se přikrčil, ujistil se pohledem u vlčic, že jsou také připravené, a zhluboka se nadechl. Lov mohl začít.

//oblázky plís

//Kiërb přes Tenebrae

"Možná," souhlasil Roland, avšak nemohl to říci jistě. "Nechci to zavrhovat jako hloupost, dokud se sám nepřesvědčím, ale takhle se tomu věří celkem těžko." Věřil však, že Bouře mu nelhala. A její barevná očka viděl na vlastní oči, i duhu a hromobití, které dokázala přivolat... Lehce zakroutil hlavou. Kdoví, jaká vlastně byla pravda a co za tajemství dokáže odhalit, když tu stráví delší dobu. Pousmál se, když mu Wylan pochválil jeho oči. "Děkuju," máchl párkrát ocasem. Koho by nepotěšil kompliment? Obzvlášť když Roland svoje oči považoval za docela obyčejné. Přesto by je měnil jen nerad. "Myslím, že s nějakou zářivou barvou bych se stejně cítil dost podivně," přiznal. Jakou by si vůbec měl vybrat? Přišlo mu to nemožné.
Wylan se zdál být spokojen s tím, že pokračují dál spolu, a tak byl spokojený i Roland. Dokonce radostně poskočil, čímž přiměl rozjařené dětinské jiskřičky, aby se na chvíli vrátily do Rolandových očí. Trochu se zasmál a zamával oháňkou jako praporem. Pak jen přikývl, když hnědý vlk prohlásil, že se taky bude těšit na návštěvu Sarumenu. Vlastně mířili tím směrem, ale Roland respektoval fakt, že se Wylan chtěl nejdřív porozhlédnout po okolí - i když zima už klepala na dveře. "Vede," kývl, "a rozhodně se to hodí jako vodítko." Byl rád, že pokračují dál k jihu, protože počasí se příliš nevylepšovalo. Ba naopak. Nepříjemné mrholení vystřídalo citelné ochlazení, a to tu jistě bylo tepleji, než kdyby byli blíže horám. Ještě nechumelilo, ale zdálo se to být pouhou otázkou času.
Jeho společník skutečně byl vlkem z teplých krajin, který navíc neměl mnoho zkušeností se světem mimo rodnou smečku. Roland si uvědomil, že tedy bude pravděpodobně o dost mladší, než on. "Ach tak. Je to dobrodružství samo o sobě, vydat se z rodné smečky na cesty, že?" zeptal se s mírným úsměvem, jak zavzpomínal na vlastní odchod z domova. Nebylo to za nejšťastnějších okolností, ale ta svoboda, kterou tím získal, rozhodně stála za to. "Loňská zima mi nepřišla tak krutá, ale nejspíš to neumím správně posoudit," uznal, Wylan měl totiž pravdu: "Nebyl to zrovna dálný sever, ale vyrostl jsem blízko hor a taky pořádně ledových jezer, takže na chlad jsem docela zvyklý." I jeho huňatý zimní kožich o tom svědčil.
Dorazili na louku, která sousedila s územím smečky. Sice tam nezamířil, ale neodolal alespoň zmínce: "Támhle už je Sarumenský hvozd," kývl hlavou k vysokým stromům, než se zahleděl trochu dále kupředu: "A tamhle je zase ten věčně doutnající les. Myslím, že za ním začínají už opravdové teplé kraje. Nejspíš tam nebude ani sněžit." Trochu to cítil, jak pokračovali dál. Mráz už tolik nehryzal. Když tam lovili, měl z ohořelého lesa prapodivný pocit, ale teď cítil, že ho tam tlapy táhnou. Ostatně... pokud tam nebudou nic lovit, riziko, že k sobě něco přivábí, se dost zmenší. A Roland byl zvědavý tvor. Nedal se tak snadno odradit.

//Uhelný hvozd přes Liliový palouk

Isobel se usmála, jak čekal - věděl, že myšlenka večerního lovu se jí bude líbit. "Tak dobrá. Aspoň zaplníme spíž a získáme i další kožešinu. Už jich máme sice celkem dost, ale jeden nikdy neví..." "I tak je lepší být připraven. Nevíme, jestli se k nám na zimu třeba ještě někdo nepřipojí nebo jestli někdo z nás nedej bože nechytne nějakou zimní chřipku." Usmála se, ve zlatých očkách jí poskakovaly jiskřičky pobavení nad něčím, co její partner řekl. Letmo se zamyslel nad tím, co je vtipného na chřipce, ale to už Isobel promluvila. "A kdyby se k nám chtěl někdo připojit, nechali bychom ho?" Odpověď už sama znala, ale z jejího tónu cítil, že za tou otázkou něco skrývá, že přijde nějaké popíchnutí nebo něco podobného. Odhadnout takové věci už se u ní naučil, ale tentokrát netušil, co má za lubem. "Myslíš, že bychom snad měli tuláky raději vyhnat na mráz?" "Zdá se mi spíš, že chceš, aby se z tebe stal velký mocný alfa Roland." Dál se culila a jemu už bylo jasné, o co se jí jedná. A tak se také zasmál. "Leda, kdybys ty byla velká alfa Isobel, stejně tak krásná, jako spravedlivá, vtělená ctnost." Tiše se zasmála a on přitiskl čenich na její nos. "Sám bych to dělat nechtěl," broukl, uvnitř s hřejivým pocitem. "Mhm, já vím, ale společně bychom mohli. I když vím, že doma jsi to nechtěl, mám pocit, že tady bychom mohli smečku vybudovat. Tohle místo je pro ni jako stvořené a byla bych ráda, kdyby dalo domov i dalším vlkům." Měla pravdu, také to cítil. Les kolem nich šeptal a břízy jako by se k nim souhlasně nakláněly, jako by si také přály, aby v jejich stínu vyrostlo útočiště pro ty, kteří třeba neměli tolik štěstí. "I já bych byl moc rád."

//oblázky prosím

//Jezevčí hájek

Zamyslel se nad tím, co říkal Wylan o možné dědičnosti zvláštních znaků v kožichu. Na tom jistě něco bylo, že? O tom musel zjistit víc. "To zní rozumně. Možná to tak i funguje." I když to, co mu Bouře říkala o bozích, tomu trochu odporovalo. Na druhou stranu, pravda mohla být obojí. Někdo si nechá změnit kožich a když má potom vlčata, přenese se to i na ně...
Život a Smrt, to byla trochu záhada i pro něj. "Ano, to jsou. Myslím, že tohle jsou jen jména, co si ti tvorové dali. Pokud skutečně existují. Nejsem si přesně jistý, jestli to jsou hmotné bytosti, se kterými se opravdu může setkat každý, nebo se jedná o otázku víry či něčeho podobného." Roland to nemínil zpochybňovat. Každý něčemu věřil. I on, i když nikdy nevěděl, jaké tomu dát jméno. Takže věděl, že pokud někdo v Života a Smrt doopravdy věří, pak pro něj skuteční jsou, i když to pro ostatní může být úplně jinak. "Je to jedna z věcí, které bych rád prozkoumal víc." Zahleděl se do Wylanových šedých očí a trochu se pousmál. "To chápu. Já bych si ta svoje taky raději ponechal tak, jak jsou." Nedovedl si představit, že by měl najednou mít oči třeba zelené, rudé nebo snad modré. Přišlo by mu to příliš podivné. Na druhou stranu, byli vlci, kteří byli se svým tělem z nejrůznějších důvodů nespokojení a tak bylo možná dobře, že zde existuje nějaká možnost ho změnit pro ty, co to chtějí nebo potřebují.
Nebyl jediný prachobyčejně nemagický vlk v okolí a už jen proto byl rád, že Wylana potkal. A samosebou i proto, že hnědý vlk byl příjemný společník. Máchl párkrát spokojeně ocasem. "Ve dvou se cestuje lépe," souhlasil. I když dlouho cestoval převážně sám, vždycky byl rád, když našel nějakou příjemnou společnot, alespoň na chvilku. Pak kývl. "V tom případě se budeme těšit." Věřil, že v Sarumenu by Wylan našel dveře vždy otevřené. To už byl ale čas vyrazit, než chudák Rolandův společník dočista zmrzne. "Budeme se od řeky držet radši v bezpečné vzdálenosti," slíbil, "ale zase je docela spolehlivým vodítkem k jihu."
Brzy už ji skutečně slyšel šumět a bublat, viděl její proud a uznal, že tam by se vážně koupat nechtěl. Doslova od ní sálal chlad. Zima už byla opravdu za dveřmi a spadnout tam? To mohlo být naprosto osudné. Držel se proto v dostatečné vzdálenosti od břehu, kdykoliv to trošku šlo. "Hádám, že tedy pocházíš z nějakých teplých krajin?" otočil se částečně za chůze na Wylana. Zdálo se mu, že má takový řidší kožich a vypadalo to, že ho zima trápí víc, než otužilce Rolanda. "Pokud to tedy není tajemství," dodal. Nechtěl se šťourat ve vlkově minulosti, pokud by mu to mělo být nepříjemné. Jen byl zkrátka zvědavý.

//Kopretinová louka přes Tenebrae