Gallirea - Příspěvky uživatele

Islin se vzdálila bez jediného slova. Nijak nereagovala na jeho díky, ale hnědý vlk se kvůli tomu necítil nikterak uraženě. Jen chtěl, aby věděla, že si váží její pomoci. Jak už s tím naloží ona, to ovlivnit nemohl. Osaměl v provizorním úkrytu, ale spát už mu nešlo. Hleděl s hlavou položenou na přední tlapy mezi stromy lesa a přemýšlel, kde je Gwen a jestli je v pořádku. Věřil, že smečka se o ni postará. Rád by ji viděl, měl o ni starosti, ale nemyslel si, že by ho ona měla vidět takto. Myšlenky mu hlavou plynuly líně a jeho pohled byl pořád trochu zastřený. Cítil se unavený a zesláblý, celé jeho tělo bylo tak těžké a rozbolavělé... Snad až se nají, bude to trochu lepší. A snad se Islin neloví příliš špatně. V tom počasí. Povzdechl si a trochu se zavrtěl. Mlčky a trpělivě čekal.
Černá vlčice se vrátila po nějaké chvíli a nenesla žádné zvíře, nýbrž kus kůry. Nejprve na ni hleděl dost nechápavě. Věděl, že různí vlci mají různé zvyklosti, ovšem obával se, že dřevitou svačinu by musel nějak slušně odmítnout. Brzy si však uvědomil, že se spletl. Nešlo o kůru, ale spíš o to, co bylo na ní. Hemžila se brouky a larvami. "Děkuju," pronesl a lehce se na Islin pousmál. Nikdy na brouky příliš nebyl. Tím spíš, že mu teď jejich hemžení připomínalo termity a klapání jejich nohou o tvrdé podloží jejich bydliště. Nebyl ale nevděčný a vůbec se nenacházel v pozici, kdy by si mohl vymýšlet. Tudíž si ani slůvkem nepostěžoval a pomalu z kůry olizoval její hemžící se obyvatelstvo. Cítil, jak se mu hrdlo snaží odmítavě sevřít pokaždé, když mu myslí prolétl obrázek cupitajícího termita, ale trvdohlavě ty myšlenky zaháněl. Přesto jedl pomalu a zrovna moc si nepochutnal, vzhledem k tomu, že se ze všech sil snažil představovat si, že vlastně vůbec nic nejí. Bylo to nicméně lepší, než nic. Alespoň malá svačina a osvěžení. Navíc se přesvědčil o tom, že dokáže potravu udržet v sobě. Měl sice pocit, jako by mu v žaludku rejdilo cosi s mnoha nožičkami, ovšem nic horšího se nedělo.
Zatímco jedl, Islin mlčela a tak v provizorním úkrytu panovalo ticho. Nakonec však padla otázka. Bodlo ho u srdce, když zaslechl jméno Isobel z cizí tlamy. Tak jsem přece musel mluvit, pomyslel si hned vzápětí a pak si povzdechl. "Isobel..." Napadlo ho, že o ní vlastně od té doby, co odešel z domova, nemluvil. Ne snad proto, že by nechtěl. Mezi tuláky však o minulosti nikdy nemluvil tak nějak... všeobecně. Teď se zamyslel, jak by nejlépe svou nejmilejší Pomněnku přiblížil někomu, kdo ji nikdy nepotkal. "Isobel byla ta nejkrásnější vlčice. Nemyslím jen na pohled, ona... měla krásnou duši." Znovu si složil hlavu na přední tlapy a zahleděl se mezerou mezi přístřeškem a zády Islin na mrholení, které venku vytrvale padalo. "Byla moc výjimečná. A nejspíš viděla cosi výjimečného ve mně. Slyšela jsi někdy některé z těch příběhů o dokonalé lásce? Takové, jaká ve skutečnosti nikdy není? Jsou to jen příběhy, ale někdy se mi zdálo, že jsme se jim hodně přiblížili." Zasnil se a tak možná mluvil až moc. Stačilo říct, že byli partneři, ovšem zdálo se mu to zoufale nedostatečné. Hleděl do deště a cítil to prázdné místo, které v jeho srdci zůstalo po Isobel a nikdy zcela nezmizelo. Bolelo, když se ho dotýkal, a přesto byl rád, že o ní může mluvit. Když zíral do pochmurného dne venku, skoro ji viděl, jak tančí v dešti. Pořád mu byla tak blízko, i když už byla pryč takovou dobu.

(10/20)

Islin nespala a neznělo to, jako by ji právě probudil. Za to byl rád. Možná v tom, co se dělo, neměl úplně jasno, ale byl si jistý tím, že se s ním asi natrápila dost a dost, bez toho, aby jí ještě narušoval případný klidný spánek. Nelíbilo se mu být v takové situaci, v takovémto postavení, kdy byl zcela závislý na pomoci druhých. Zároveň však věděl, že se s tím nedá nic dělat. Nedalo se to nijak rychle změnit a ostatně Islin nenutil k tomu, aby mu pomáhala. Činila tak z vlastní dobroty srdce, přestože si byli vlastně skoro cizí, a on jí za to byl skutečně moc vděčný.
Zajímala se, jestli by mu neměla sehnat něco k jídlu. Přetočil se s tichým zamručením do pohodlnější polohy a na tváři se mu objevil zamyšlený výraz, jak se snažil odhadnout, zda by byl už schopen něco pozřít. Nejspíš to stálo alespoň za pokus. Potřeboval zpět nabrat síly a když bude hladovět, příliš si nepomůže. "Jen jestli ti to příliš nepřekáží," řekl nakonec a stočil hnědé zraky k vlčici po svém boku. "Už i tak jsi pro mě udělala hodně. Chci, abys věděla, že si toho moc vážím." Lehce se pousmál, než mu tvář na chvíli zkřivila bolestná grimasa, když ho v hrudníku opět bolestivě bodlo. Kdepak, pořád to nebylo ono. Už si ale byl skoro jistý, že neumře. "Doufám, že jsem... ti tu nevykládal nějaké úplné hlouposti," dodal ještě po krátké odmlce. Nebyl si jistý. Měl ale dojem, že mluvil - a co rozumného mu v tom stavu z tlamy vůbec mohlo vyjít? Kdoví, ke komu vůbec promlouval. Potřásl lehce hlavou a položil ji znovu na přední tlapy, neboť byla stále hrozně těžká.

(9/20)

Tentokrát se mu podařilo usnout klidnějším spánkem. Jestli se mu hlavou honily nějaké sny, pak hned odplouvaly z jeho paměti. Zatímco na kraj padala noc, tvrdě spal a černá vlčice nad ním držela hlídku. Nabíral zpět ztracené síly, avšak byl to pomalý proces. Přesto se věci pomalu měnily a nabíraly spád směrem, který už začínal slibovat naději. Oheň, který planul uvnitř Rolandova těla, pomalu zmenšoval svůj žár.
Kdoví, jak dlouho vlastně spal? Když však konečně otevřel oči, všude kolem byla tma. V hlavě mu tupě tepalo, každý nádech lehce bodal a břicho měl podivně sevřené a přecitlivělé. Cítil se slabý, tolik slabý... ale už mu bylo o něco lépe. Dlouze si povzdechl a lehce se zavrtěl, aby si narovnal přeleženou tlapu. Přitom si uvědomil, že leží pevně natisknutý k hřejivému tělu černé vlčice. Islin. Měl dojem, že předtím tu byl kdosi jiný. Chaos v jeho hlavě se však začínal poněku ustalovat a on si uvědomil, že tu s ním Isobel být nemohla. Alespoň ne takto, skutečně, hmotně. "Islin?" pronesl polohlasně chraplavým, zhrublým hlasem, který se tomu jeho příliš nepodobal. Tiše si odkašlal. "Spíš?" zjišťoval potichu. Nechtěl vlčici budit, kdyby tomu tak vážně bylo. Nevzpomínal si přesně, co se dělo od chvíle, kdy si sem lehl. Pamatoval si jen hroznou spoustu bolesti a nepohodlí, ale obrazy reálné a vymyšlené se mu ve vzpomínkách míchaly do sebe.

(8/20)

Vyletěl jako čertík z krabičky, ale zdaleka neměl dost sil na to, aby si mohl podobné kousky dovolit. Zcela zmatený se nejdřív nedokázal vůbec zorientovat, kde se nachází. Jemný konejšivý dotek ho však vzápětí začal uklidňovat. Jistě. Byl v bezpečí... ne? "Doma," zamumlal a jako zimořivé vlče se přitulil zpět k teplu vlčice, kterou ani pořádně neznal, ale kterou považoval za někoho docela jiného. "Jistě. Jsem doma." Kolem nebyly břízy, ale pokroucené staré stromy, ovšem přesto to nějak domov byl. Bylo těžké o tom přemýšlet. Horečka mu pořád zahalovala zdravý úsudek a neměl příliš kapacitu na to uvažovat, jak může být domov zároveň na dvou místech a jakto, že Islin a Isobel se prolínají a mění jedna v druhou - nebo byly jedna a ta samá? Nebo... Ne, kdepak, málem už to měl a pak mu s dalším záchvěvem bolesti kdesi uvnitř realita opět proklouzla pod tlapkami. Tiše zaskučel a stáhl se do těsnějšího klubíčka, než křeš trochu povolila. Pak si položil hlavu na přední tlapy a nechal Isobel, aby se ho dál jemně dotýkala. Bylo to příjemné, ale zároveň cítil, jak mu v hrudníku roste podivná dusivá bublina. Zaštípalo ho v očích. Proč ten dotek, tak vlídný a opatrný, vyvolával jakousi bolest v jeho duši? "Měl... bych spát," vzpomněl si na předešlá slova vlčice a tentokrát mu víčka klesla skoro sama od sebe. Vyklouzlo zpod nich pár horkých slz. "Isobel. Moc mě to mrzí...," zamumlal, zatímco odplouval ještě na chvíli do spánku a aniž by si byl vědom, za co se vlastně omlouvá.

(7/20)

Ve snech bylo všechno lepší, alespoň na nějaký čas. Chvílemi si vzdáleně uvědomoval své nepohodlí, ale následně odplouval zpět do dřímoty. Byl zase doma. Procházel se pod břízami a tlapami rozhrnoval fialový vřes. Sny byly nesouvislé a propletené, ale držely se jednoho místa, březového hájku, který zůstal ztracený v minulosti. Před očima se mu míhaly tváře starých přátel a rodiny. Oret a Sylvian, jeho sestra Anellsi, jeho milá Isobel. Vypadali tak šťastně. Všechno... všechno bylo dobré. Procházel se lesem, kroužil tam bez cíle, ale nepřipadal si ztracený. Zachytával útržky rozhovorů a záblesky tváří a kožichů mezi černobílými stromy. Párkrát se ze spánku lehce pousmál. Byl doma. Všechno bylo dobré.
Podřimoval takhle nějakou chvíli, ale nakonec se jeho výraz změnil, jak se začal měnit i jeho sen. Ucítil náhle úzkost. Blížilo se cosi zlého. Řítilo se na jejich les. Ohlédl se k západu, kam se právě sklánělo večerní slunce a spatřil jen temnotu, jak se valí mezi stromy a přibližuje se nebezpečnou rychlostí. Chtěl vykřiknout, ale nemohl. Nemohl se ani pohnout. Alespoň ten snový Roland nemohl - ten skutečný sebou začal vrtět a škubat. Dech se mu zrychloval, kopal kolem sebe nohama a když ve snu temnota dosáhla až k němu, prudce sebou trhl. "Ne!" vykřikl a vyskočil na nohy, které ho neměly šanci takto náhle unést. Hned se zase složil na zem. Bolestně se zkroutil, náhlý výbuch aktivity se jeho tělu nelíbil. A navíc byl příšerně vyděšený a zmatený. Nebyl doma a nedokázal se hned zorientovat. "Kde jsem? Kde- jak...?" lapal po dechu a srdce mu bilo až v krku.

(6/20)

Kdyby mu znovu zmizela, možná už by ji nikdy nenašel. Už jednou si myslel, že ji ztratil nadobro, že neexistuje žádná šance, aby se znovu setkali. Musel to být zázrak. Ale podruhé už by se stát nemusel. Možná bylo ale zbytečné se bát. Isobel slíbila, že nikam nepůjde. Trochu si vydechl, něco z úzkostné tíže z něj spadlo. "Děkuju," vydechl a pokusil se poslechnout její doporučení. Spát. Mělo by to být snadné, když tu ležel v teple a tichu, vedle své milované vlčice, tak unavený, že zůstat vzhůru se zdálo být skoro nemožné. Jenže to nebylo jen tak. Chtěl spát, věděl, že to potřebuje, ale bolest vycházející z jeho těla ho udržovala vzhůru. Na chvíli začal podřimovat, než ho prudká křeč s trhnutím zase probudila. Tiše kníkl, zavrtěl se ve snaze najít lepší polohu a začal znovu odplouvat do říše snů. Zdálo se, že opravdu hlubokého pořádného spánku se mu asi nepodaří dosáhnout. Ne hned. Povedlo se mu ale nakonec odplout alespoň do poměrně poklidné dřímoty, ze které se zcela nevytrhl, když ho v hrudi a břiše opět sevřel ostrý pařát. Pomalu, pomaličku se nořil do snů.

(5/20)

Isobel ležela vedle něj a hřála ho tak, jako dřív. Byl rád, že ji má zpět. Bez ní byl jeho svět dlouhou dobu studený a prázdný. Měl vědět, že by ho neopustila. Že se zase vrátí. Jenže... to nebyla Isobel? Slyšel ta slova, stejně jako předtím. "Islin...?" Na vteřinu to skoro měl. Islin. A pak to bylo zase pryč. Jak se nořil hlouběji a hlouběji do svého bolavého vyčerpání, přestávalo záležet na tom, co mu Islin říká. Zoufale si přál mít tu Isobel - bylo to jistě nefér vůči chudákovi černé vlčici, která se tak snažila a starala se o něj, ale on o tom nebyl schopný tak uvažovat - a když si ji tolik přál, měl pocit, že je skutečná. "Spát," zamumlal. Dobrý nápad. Byl tak unavený. Ale cosi ho trápilo. "Ale... Isobel? Zůstaneš u mě?" zaprosil znovu, jako malé vlče, které se bojí, že zůstane docela samo. Nebylo to chování, které by mu normálně bylo vlastní, ale teď se pohyboval v místech, kde na něčem takovém vůbec nezáleželo. Bál se, že se octne sám ve tmě. Že Isobel zase zmizí, jako předtím. Nemohl spát, dokud si nebude jistý, že se to nestane.

(4/20)

Všechno plulo na podivných vlnách. I on sám. Možná to byl hlavně on sám? Nebo celý svět? Snažil se držet skutečnosti, ale prokluzovala mu pod tlapami a ztrácela se v moři bolesti a únavy. A přesto se necítil zcela beznadějný, protože cítil a uvědomoval si péči, které se mu dostávalo. Nebylo toho moc, co pro něj vlčice mohla udělat, ale už i jen její snaha pro něj cosi dělala. Připomínala mu, proč by se měl snažit a nevzdávat se.
Řekl, že mu je zima, i když nějak nedokázal rozeznat, jestli je to pravda. Jestli mu zima byla, pak by mu být určitě neměla. Přece... sníh už byl pryč a on byl otužilý, navíc v přístřešku, který chránil před větrem. A přesto se po chvílích třásl a chvěl jako osikový list. Muselo to vycházet někde zevnitř něj. Přál si, aby to přestalo. Aby zmizela ta bolest, oheň i chlad, které se o něj přetahovaly, jako by byl kus hadru chycený někde uprostřed toho všeho.
A pak to ucítil. Jemný dotyk něčího těla, které si k němu přilehlo a jehož teplo ho okamžitě zaplavilo. Ucítil zvláštní pocit kolem srdce. V očích ho cosi zašimralo. "Isobel?" zamumlal zastřeně. Snažil se odlišovat vzpomínky od skutečnosti, ale nešlo to. Měl v tom takový zmatek. Isobel byla zpět. Přišla mu pomoci, když ji nejvíc potřeboval. Tak jako vždycky. Tak, jako on pro ni udělat nedokázal. "Myslel jsem, že... jsi pryč už napořád..." Přitiskl se k tomu teplému kožíšku. Chtěl, potřeboval cítit něčí blízkost - všechno se tak dalo snášet o tolik snáze.

(3/20)

Uložený pod provizorní stříškou se mohl - a musel - soustředit jen na to, aby nabral zpět sil. Zatím se však o moc lépe necítil. Vlastně dost trpěl. Přesto fakt, že se mohl napít a lehnout si, přinášel alespoň nějakou úlevu. Stočený v těsném klubíčku slyšel, jak k němu doléhají tichounká slova, ale nějak je nedokázal rozeznat. Byla až moc tichá. Ale ta, co je vyslovila, voněla květinami, které mu připomínaly dávno ztracený domov, který kdysi vybudoval daleko odsud.
Jenže to nebyla Isobel. Samozřejmě. Pootevřel na chvíli oči a spatřil černý kožíšek, který se krémové srsti jeho partnerky vůbec nepodobal. Vypjal svůj mozek, aby se chytil reality a ne zastřených představ. "Islin," zopakoval. "Jistě." Nesměl zapomínat. Nesměl se ztratit ve víru myšlenek. Jenže jakmile oči znovu zavřel, ta vůně ho opět začala mást. Byla tu s ním Islin nebo Isobel? Byly tu obě? Islin. Je tu Islin.
Slíbila mu, že s ním zůstane a přemýšlela, čím ještě by mu mohla pomoci. Jídlo... mohl by vůbec něco pozřít? Nejspíš by mu dodalo sílu, ale zatím se mu z myšlenky na jídlo dělalo ještě víc zle. Sevřel se mu žaludek, jen si to představil. "Mmm," zamručel odmítavě a lehce se otřásl. A zima... byla mu zima? Cítil, že se jeho tělo lehce chvěje, ale nebyl schopný určit, kvůli čemu to je. "Možná... mi je zima," připustil váhavě a tiše vyhekl, když mu proběhl tělem další výboj bolesti. "Měl bych to poznat," zamrmlal spíš jen pro sebe. "Proč...?" Proč bylo všechno tak divné? Proč byly jeho myšlenky jako roztoulané stádo ovcí? Ale Isobel je tu. Budeme... moct být zase spolu. Islin a Isobel se mu v mysli míchaly a už měl zase dojem, že vedle něj stojí ta druhá z nich.

(2/20)

//Zpívající věže přes Prstové hory

Cesta z hor byla úmorná. Ani nevěděl, jak vlastně jde pořád dál. Jeho nohama musel pohybovat někdo jiný, jinak to nebylo možné. Stěží dokázal přemýšlet, jak z něj vyprchávala síla a jak ho bolest otupovala. V jeho útrobách zuřila nepochopitelná bouře. Co... co že vlastně dělal? Snědl něco špatného? Pokoušel se to ze žaludku vypudit, ale kromě slin z něj nic nevyšlo. Ať v něm bylo špatně cokoliv, nešlo to ven. A... kam že vlastně jdou? Hlavu měl celou popletenou, ale nechal se vést vlčicí, která voněla květinami. Nebyl sám. Islin byla přítel. To bylo nejdůležitější.
Nakonec cesta skončila. Byl uložen na zem do mechu. Už tedy nebyli v horách. Byli v lese? Byli doma? "Děkuju," zamrmlal zastřeně. "Omlouvám se," dodal ještě. Měl pocit, že by měl. "Omlouvám se..." Hlas vedle jeho ucha ho nabádal, že by se měl napít z tůňky. Hrdlo měl příšerně vyprahlé a tak se s vypětím sil natáhl a napil se. Pil pomalu a po kouscích. Voda byla příjemná. Zdálo se mu, že trochu uklidňuje ten příšerný oheň, který ho v břiše a hrudi sžíral. Možná jen na chvilku, ale i tak to byla úleva. Nemohla ale nic udělat s tou hroznou únavou a slabostí. Ani ze zmatkem, který měl v hlavě. Stáhl se zpět od tůňky a schoulil se do klubíčka. Obvykle byl tak hrdý a elegantní, že by ho snad v téhle naježené hromádce smrdící termitištěm ani nikdo nepoznal.
Vyrostla nad ním střecha, ale on si toho skoro nevšiml, protože měl zavřené oči. Přišlo mu, že je snazší se na svět nedívat. Snazší snášet vlny bolesti, které se přes něj převalovaly a při kterých se vždy celý napjal a roztřásl. Mohl si představovat, že je někde pryč, někde daleko. A také si to představoval. Ale byly to představy? Kdosi vonící květinami se ho ptal, co potřebuje. Květinami... "Isobel," vydechl, zcela zamotaný v tom, co je realita a co jen výplody jeho mysli. Našla ho jeho milá? Myslel, že ji ztratil už navždy... "Isobel, prosím, nechoď pryč," zaprosil. Potřeboval ji tu.

(1/20)

Snažil se o Islin příliš neopírat, zatímco pomalu mířili ven z termitiště. Král mu nenabídl podobnou pomoc jako mladé rezavé vlčici, ale Roland ji ani neočekával. Ani nehodlal nikoho přemlouvat. Jediné, co si přál, bylo odtud zmizet. Vrátit se domů, nebo se o to alespoň pokusit. Jaký bude jeho další osud? Snažil se ze své mysli vytěsnit strach, věděl, že ten je často ještě horší, než samotné nebezpečí. Nedokázal ale zůstat úplně klidný. Věděl, že něco je hodně špatně. Přesto se snažil. Zatím ještě dýchal. Možná to zvládne a když nebude panikařit, určitě budou jeho šance lepší. "Děkuju," zamumlal ještě jednou k Islin a pak už upíral zrak hnědých očí jen před sebe, aby nezakopl. Stálo ho to hodně soustředění, protože se mu tlapy pletly a hlava točila. Věnoval rezavé vlčici, která se s nimi loučila, jen rychlý pohled, ale než něco řekl, už byla pryč.
Islin mu potvrdila, že mluví o Sarumenské smečce. Přece jen byla také členkou. Snad by se jinak i zaradoval, že s touto laskavou duší, od níž měl pocit, že by se mohl mnohému naučit, sdílí smečku. Teď však pocítil jen cosi jako nejasnou úlevu. "Znám," vydechl. "Jsem také jejím členem."
Islin ale zněla dost zadýchaně. Pokusil se o ni opírat o něco méně, přenést víc váhy zase na vlastní nohy, ale asi to byla chyba. Jakmile vyšli na čerstvý vzduch a nabral ho do plic, bolest vycházející kdesi z jeho středu ještě zesílila. Sevřela ho křeč. Celý svět udělal kotrmelec a on náhle nemohl stát na vlastních nohou. Ani nevěděl jak se srazil se zemí, jen to, že se na ní náhle válel. Na chvíli křečovitě zavřel oči. Chtěl na ní zůstat ležet. Schoulit se do klubíčka a umřít. Proč to tak bolelo? Co vlastně ho přesně bolelo? Měl pocit, že všechno, že bolest vycházela odevšad. Bylo by snadné to vzdát. Gwen, prolétla mu hlavou útržkovitá myšlenka. Upřel zamlžený pohled na černé tlapky vlčice, která šla s ním. Nemohl se jen tak vzdát. Nebyl sám. "To nic," zachroptěl a vydrápal se nějak zase do stoje. Namáhavě a bolestně přitom funěl, ale podařilo se mu to. Pomalu, nahrbeně a přikrčeně vykročil znovu po boku Islin. Chtěl jít sám, ale bolest se vracela v nechutných svíravých vlnách, které ho posílaly do kolen. Navzdory vlastní vůli o ni opět skončil opřený. "Promiň," vyhekl. Věděl, že je těžký, ale přišlo mu, že z něj síly vyprchávají snad každou vteřinou. Sám by to nikdy nezvládl.

//Sarumen přes Prstové hory

//Díky moc za akci, prosím o 3% do síly a 3% do obratnosti + si volím postih :D

Na mladé rezavé vlčici byl jasně znát strach. Vyptávala se ho, jestli je v pořádku, načež hnědý jen pokýval. Přestával si tím být jistý. Cítil se podivně a přestávalo mu to připadat jako chvilková slabost. Všechny jeho myšlenky se upíraly k odchodu. Vyrazil klopýtavě k východu po boku Islin. Rád by pomohl také té zrzečce, vlastně se cítil celkem provinile, že tak nečinil, když vypadala tak vyplašeně. Nestačil však ani nic říci, král jim náhle zastoupil cestu. Hnědý na vteřinu zavřel oči, když ho v hlavě opět bolestivě bodlo. Jistě. Nedostanou se odtud jen tak. To by bylo moc snadné. Padnou nakonec přece jenom za oběť termitům?
Naštěstí se nezdálo, že by je král chtěl vraždit. K druhému vlku a rezavé vlčici byli termiti, pravda, o dost laskavější, ale jemu momentálně stačilo, že na ně nikdo neútočí a že jim odtud snad dovolí odejít živým. Jen pokýval hlavou, která se mu lehce zatočila a tak část své váhy opřel nechtíc o Islin, která vak na to nejspíš byla připravená. "To nic," zablekotal, když se snažila vyjednat od krále nějakou pomoc. "Hlavně... musíme už zmizet. Venku mi bude hned líp." Už tomu ale moc nevěřil. Zvedal se mu žaludek a hlava mu povážlivě třeštila. Co to říkal termit té zrzečce o rozkládání se zaživa? Děje se tohle mě? Rozkládám se...? Nechtěl ale, aby se Islin bála. Byla k němu laskavá a nezasloužila si další starosti. Její další slova ho však překvapila. "Tady na jihu? Sarumenskou?" Mohli přicházet ze stejné smečky? To by byla zvláštní náhoda. Kdoví, jestli se tam ale ještě dokáže vrátit. Jestli ještě někdy uvidí Gwen. "Děkuju ti," hlesl k Islin ještě. Byl rád, že mu nabízela pomoc. Měl dojem, že by ji teď skutečně mohl potřebovat. Poklad ho nezajímal. Chtěl jen pryč a protože král je tu podle všeho také držet nechtěl, začal zase klopýtat k východu.

Nečekal, že zemře takhle. Ani v nejdivočejších snech by ho tohle nenapadlo. Nebylo to tak, jak by si přál, ale věděl, že takového konce se dočká málokdo. Odvracel hlavu a zavíral oči, takže výbuch termita neviděl, jen slyšel nechutný zvuk, který vydalo jeho tělo, když explodovalo a vyslalo svůj obsah do širého okolí. Ucítil, jak mu cosi dopadlo na kožich a kusadla na jeho nohou povolila svůj stisk. Trvalo několik vteřin, než si uvědomil, že se pořád ještě může hýbat, dýchat, že je... naživu. Otevřel zmateně oči a rozhlédl se kolem. Srdce mu bušilo a nohy se poněkud chvěly. Žiju. A i ostatní byli naživu. Kromě termita, který ho předtím věznil a teď ve smrtelné křeči umíral na zemi za ním. Proč... takhle neumírám i já? Ohlédl se na své boky, na kterých ulpělo dost toho nechutného slizu, který by odtamtud rád dostal, ale nebyl natolik hloupý, aby ho olizoval. Nejspíš to funguje jen na termity. Teď nad tím nedumal. Hlavně, že žil.
Vydal se zpět za Islin, která si to zase mířila k němu. Královna si za pomocníka vybrala druhého hnědého vlka, který se s tím úkolem právě potýkal. Stáli na termitím pohřebišti, uprostřed destrukce, které nedokázali a možná ani nemohli zabránit... "Asi to tak bude nejlepší," vydechl. Začínala ho z toho všeho pěkně bolet hlava a opustit termitiště a vidět opět denní světlo bylo to, co si momentálně přál ze všeho nejvíc. Když teď bylo po všem, cítil se více a více unavený a ten nechutný sliz na jeho těle ho pořádně svědil. "Mrzí mě, že to dopadlo takhle," řekl Islin, která z toho všeho vypadala vážně zdrceně. Ohlédl se po zbylých dvou vlcích, ale věděl, že oni si spíše hledí svých záležitostí, než jeho a Islin. Jeden o druhého se snad postarají. "Měli bychom jít na vzduch. Kdoví, čeho se tady ještě můžeme nadýchat," prohlásil dost nahlas, aby to slyšeli i ti dva a klopýtavě se vydal hledat cestu ven, protože se mu začínalo dělat zle a doufal, že až opustí tohle místo plné slizu a mrtvol, trochu to pomine. Nemohl si nevzpomenout na zničení svého vlastního domova, na smrt a destrukci všude kolem. Jeho jinak téměř dokonalé sebekontrola poněkud selhávala. Bohové, přivřel oči, když ho v hlavě bolestivě bodlo, a zesláblýma nohama zakopl přes utrženou termití nohu. Musíme odtud pryč.

Gratulace Starovi a vítám nové členy, co se týče funkce, asi bych Rolanda viděla jako lovce c:

Jakkoliv se snažil zachovat chladnou hlavu, myšlenky, které se jí honily, příliš optimistické nebyly. Situace se zdála být hodně nahnutá, s termity nebyla řeč, ovšem ani boj nepovažoval za možnost, která by mohla přinést nějaké příznivé výsledky. A on navíc nemohl nic dělat, nemohl se ani pohnout s nohou sevřenou v kusadlech, což se stávalo víc a víc bolestivější. V jednu chvíli mu uniklo bolestné heknutí. Čekal, že každou chvíli se nepříjemná bolest změní v nesnesitelnou a pak... kdoví, co bude pak.
A jako by toho nebylo málo, přihnal se další termit. Pulsoval a zdálo se, že každou chvíli pukne. Ať už měl v plánu cokoliv, hnědý vlk ho nemohl nijak zastavit a ani se nemohl lépe skrýt. Byl tohle konec? Zavřel oči a odvrátil hlavu. Každou chvíli to přijde. Musíš mi to odpustit, Gwen, pomyslel si a doufal, že ho nějak dokáže vnímat. Kdyby už se nevrátil... postará se o ni smečka? Snad ano. Alespoň tohle jí zvládl zajistit. Věřil Sarumenským vlkům, že ji nenechají napospas. I kdyby si snad o něm mysleli, že jen tak prchl a nechal jim vlče na krku.