Gallirea - Příspěvky uživatele

//Sarumen

Vyšli pomalu z lesa na malou louku, která s příchodem jara rozkvétala a hrála snad úplně všemi barvami. Roland se kochal bohatsvím barev i nezvyklými tvary některých květin. Přitom natáčel uši k Islin, aby mu od nich vítr neodnesl její tichá slůvka. "To zní jako užitečná dovednost," pokýval hlavou. Vlčice možná nerada lovila, ale dokázala si poradit i jinak. "Já se zrovna v rostlinách moc nevyznám. Třeba bys mi někdy mohla nějaké ukázat?" nadchl se tou myšlenkou, ale rychle se zase vrátil tlapami zpět na zem: "I když pochopím, kdybys ode mně chtěla mít po těch posledních pár dnech klid." Pronesl to s lehkým úsměvem, nemyslel to skutečně nijak zle a ani těmi slovy nemínil nějak shazovat sebe sama... věděl ale, že se s ním Islin dost natrápila a možná se jí nechtělo hned jít a ukazovat mu nějaké bobule a podobné věci.
"To bychom mohli. Je tu skutečně krásně," broukl a lehce se tlapkou dotkl žluté lilie, která kvetla poblíž. Nebylo kam spěchat, v čemž ho jen utvrdilo podivné lupnutí za očima, které záhy ucítil. Lehce zatřásl hlavou, přisuzoval to faktu, že ještě není úplně fit. Islin si mezitím začala strkat do kožichu kvítka. Zamrkal. Jako by na ni najednou sluneční paprsky dopadaly úplně jinak a on ji viděl ve zcela novém světle. Nikdy mu nepřišla ošklivá a hlavně byla moc milá a laskavá, ale nyní pocítil třepot motýlích křídel v břiše, když ji pozoroval, jak se zdobí, obklopená zářivým kvítím. Jako by i ona sama zářila. Islin je hodně výjimečná vlčice, uvědomil si. Rozhlédl se kolem a jemně zuby uštípl ten žlutý květ, který předtím tak obdivoval. Přitočil se blíže a zastrčil jí jemně lilii za ucho s lehce zasněným úsměvem.

//úkryt

Uvědomil si, že je asi hloupé se o termitech vůbec zmiňovat, ale to už bylo celkem pozdě. Islin to ale přešla mlčky a tak se i on rozhodl, že to zkrátka nebude dál rozebírat. Nejlepší by bylo na celou záležitost zapomenout. Kéž by to jen šlo.
Vyšli ven do krásného jarního dne. Ptáci zpívali ve větvích, začínalo nádherné slunné ráno. Roland měl pocit, jako by mu sluneční paprsky vlévaly do žil nový život. Nastavil jim tvář a široce se usmál, až se jeho tvář úplně proměnila. "Jak je krásně!" zvolal s téměř vlčecím nadšením, které se poněkud tlouklo s jeho jinak celkem stoickým vystupováním - ale to už byl zkrátka Roland, dvě strany jedné mince.
Šli pomalu, což mu vyhovovalo. Určitě mu prospěje, když se trochu rozhýbe, ale nechtěl se uhnat. I kvůli tomu byl trochu nejistý ohledně vyhlídek na lov. Jak se ukázalo, ani Islin z té myšlenky nebyla příliš nadšená. "Ach tak?" podivil se hnědý vlk, ale pouze trošku. Neměl ve zvyku kritizovat návyky jiných, i když jim třeba vždy úplně nerozuměl. "To tedy jistě znamená, že se vyznáš v ovoci, bobulích, rostlinách a tak podobně, že?" dospěl rychle k závěru, který mu přišel logický.

//Liliový palouk

82

Islin neměla žádné námitky proti tomu, aby se vydali ven. Dokonce měla na mysli i konkrétní místo, kam by se mohli podívat. "Rád půjdu s tebou," pokýval hlavou. Jestli měli na mysli ty samé hory, potom už je také viděl, cestou na jih. "Snad tam také nesídlí nějaký obrovský hmyz. A když, tak nějaký mírumilovný. Třeba motýli," pokusil se o neohrabaný vtip a trochu křivě se mu usmál, protože vyřčený nahlas už mu tak vtipný nepřišel. Inu, co se dalo dělat. Raději se začal pomalu protahovat, aby mohli vyrazit.
Islin vypadala natěšeně a i on se těšil, že se konečně zase podívá ven. "To by bylo dobré. Ale nejsem si úplně jistý, jestli se už cítím na lov," upozornil raději předem. Nohy už se pod ním nepodlamovaly, ale cítil se ještě poněkud zesláblý. Nechtěl to příliš pokoušet a moc se honit. Nejspíš by mu prospělo, kdyby si ještě nějakou tu chvíli poležel, ale už to nemohl vydržet. Byl zvyklý stále něco dělat. Nebyl žádný velký povaleč. Pomalu se protahoval a rozhýbával ztuhlé klouby a svaly, ale když ho černá vlčice od východu pobídla, přestal s tím a konečně vykročil. "Jistě. Veď nás."

//Sarumen

81

Pomalu se probouzel a probíral, i když myšlenkami byl pořád částečně u svého snu. Myslel na Gwen, na to, jak se proměnila v ptáčka a uletěla pryč. Nechtěl příliš myslet na to, co by to mohlo znamenat, ale zároveň věděl, že tomu asi neunikne. Lehce si povzdechl a otočil se k Islin, která skutečně vypadala odpočatě. "To jsem rád," odvětil tiše a myslel to ze srdce upřímně. Ještě, aby se kvůli němu nějak přepínala. Už se konec konců cítil mnohem lépe. Pokýval mírně hlavou. "Ano. Vlastně mi je už docela dobře," ujistil vlčici. Jeho tělo bylo po tom všem zesláblé a asi bude trvat nějakou chvíli, než bude všechno jako dřív, ale bolesti ustaly a konečně se mu zdálo, že má čistou mysl.
Islin se hned zase nabízela, že mu s něčím pomůže. Uvážlivě zavrtěl hlavou. "To je v pořádku, děkuju." Nic ho v tu chvíli zvlášť netrápilo. Možná by něco snědl, ale neříkala Maple, že se vydávají na lov? Tak či tak, žádným velkým hladem ani žízní netrpěl. Jen si připadal příšerně rozlámaný ze všeho toho ležení. Protáhl si znovu tlapy a pomalu si začal sedat. "Snad bychom se jenom mohli podívat trochu na vzduch. Počasí už se třeba umoudřilo?" přemýšlel nahlas. Rád by si nachytal do kožichu jarní slunce. I když se na nějaké velké procházky necítil, posedět venku znělo lákavě. Věděl, že už nevydrží ležet, ač by možná měl.

80

Spal jako špalek, tentokrát klidně. Necukal sebou, nekřičel, nemluvil, jen spokojeně pravidelně oddechoval.

Hlavou se mu přitom honily nejrůznější sny. Hrál si v lese s Gwen. Poskakovala mezi propletenými kořeny stromů a přitom se zvědavě vyptávala na všechno, co viděla kolem sebe - na motýly, na rostliny, zkrátka úplně na cokoliv, na co jí padl zrak. Roland ji následoval, pro jeho dlouhé nohy nebyl problém držet s ní krok, nebo by alespoň neměl být, ale ona mu přece po nějaké chvíli začala utíkat. Zrychlil, ale zdálo se, že jí prostě nemůže stačit. "Gwen, počkej," zavolal na ni, ale ona se jen smála. "Musíš mě nechat vyrůst, Rolande," hihňala se zvonivě a náhle už nebyla malým vlčetem, ale černobílou vlaštovičkou, která svištěla k obloze. "Nemůžeš mě držet navěky!" A on se zastavil a vyprovázel ji pohledem a věděl, že má pravdu... a byl rád, ale zároveň cítil u srdce smutek...

Otevřel pomalu oči. Nebyl si jistý, kolik času uplynulo, ale cítil se poměrně svěží a odpočatý. Detaily snu mu zvolna vyprchávaly z paměti, ale zvláštní hořkosladký pocit ztráty se vytrácel jenom velice pomalu. Zamžoural do šera jeskyně, zívl a protáhl si tlapy, které měl dlouhým ležením celé zdřevěnělé. Po spánku se cítil už celkem dobře. Ne, že by byl připravený vyběhnout do lesa, nahánět zvěř a kontrolovat hranice, na to si připadal ještě pořád moc slabý, ale bolest, která ho poslední dny sužovala, už se téměř úplně vytratila.
Jakmile se pořádně probral a rozkoukal, ohlédl se na Islin a zjistil, že i ona je už vzhůru. Mírně se pousmál. "Dobré ráno," popřál jí, i když si nebyl zcela jistý tím, jestli vůbec je ráno. V jeskyni to šlo těžko určit. "Odpočala sis?" zajímal se a doufal, že se Islin skutečně trochu prospala, protože si to nepochybně zasloužila.

(20/20)

79

Černá vlčice viditelně bojovala se spánkem, který se o ni pokoušel a který zcela nepochybně potřebovala. Vždyť si od toho zážitku v termitišti pořádně neodpočinula, když se tak svědomitě starala o Rolanda. Ten teď lehce zakroutil hlavou. "Taky si potřebuješ odpočinout," zopakoval jí znovu. Její obětavost ho až bolela u srdce. Nechtěl, aby se tolik přepínala kvůli němu - skutečně se o něj tolik bála, tolik se starala? "Budu v pořádku, s tím se vůbec netrap. Už jsi toho udělala hodně." Pak ztichl a po očku sledoval, jak Islin svůj boj se spánkem prohrává. Za krátkou chvíli už slyšel, jak pravidelně klidně oddechuje. Pousmál se. "Jen spi," špitl a zavrtal se pod kožešiny.
Chvílemi hleděl na Islin, chvílemi na sochu nebo jenom na své vlastní tlapy. Myšlenky a pocity mu líně plynuly hlavou. Mrzelo ho, že musel Islin takto zatěžovat a byl jí vděčný, že mu pomáhala, i když vlastně vůbec nemusela. Doufal, že brzy už to nebude potřeba. Cítil, že se mu síly pomalu navrací. Neplánoval spát, ale v tichu a klidu prosyceném vůní jehličí se i jemu začaly klížit oči. Tiše zívl a uvědomil si, že vlastně spánku vzdorovat nemusí. Tady byli doma, nic jim nehrozilo. Mírně se pousmál a sklapnul víčka. Za chvíli už také spal.

(19/20)

78

Leželi tam oba dva jako placky, nejspíš každý z nich se v hlavě probíral vzpomínkami na minulost, která byla už dávno mimo dosah. V úkrytu panoval naprostý klid, kromě tichých hlasů jich obou. Pousmál se, když Islin poznamenala, že Gwen měla skutečné štěstí. "Štěstí v neštěstí, řekl bych." Tváří se mu mihl stín když pomyslel na nebohé vlče, které od vlastní rodiny oddělil nemilosrdný požár. Možná pořád ještě někde byli? Věděl jen, že je nikde nenašli, ale nemuselo to nutně znamenat, že jsou všichni mrtví... "Nejspíš to tak mělo být." Jen doufal, že měla Maple pravdu a Gwen si jen hraje někde v lese. Rád by ji zase viděl a přesvědčil se, že je v pořádku. Věděl ale, jak moc si mladá vlčí slečna užívá samotu, takže se příliš nerozrušoval. Na území smečky by měla být v naprostém bezpečí.
Islin se začínala poněkud otvírat tlama, což Rolanda přivedlo k uvědomění, že nejspíš vůbec nespala. Zatímco on neklidně pochrupoval venku pod přístřeškem z listí, ona na něj dohlížela bdělým zrakem. Její obětavost byla skoro až dojemná. Nechtěl ale, aby to přeháněla. Ne kvůli němu. "Měla by ses vyspat," broukl k ní tiše. "Musíš být taky unavená, že?"

(18/20)

77

Zaposlouchal se do slov Islin, která nejspíše nebyla úplně toulavou duší a přivedla ji sem touha po domově. A také nejspíše touha být nablízku rodině. Pousmál se. "Tomu rozumím. Rodina je důležitá." Doufal, že jeho sestry jsou také v pořádku. Ať už jsou kdekoliv. Přál by si vědět, co s nimi je, ale v tuto chvíli mohl věřit jen svému vlastnímu srdci, když mu tvrdilo, že jsou živé a zdravé. "Své kouzlo to tady rozhodně má... a ano, Maple a Wofganie jsou velmi laskavé. Jsem rád, že jsem natrefil na smečku, kde v čele stojí někdo takový." Rozhodně jim nikdy nezapomene, že jemu a Gwen poskytly před zimou azyl, i když vůbec nemusely, protože byli jen dvěma dalšími hladovými krky, u kterých neměli žádnou záruku, že se s příchodem jara neseberou a nezmizí. Nic takového ale v plánu neměl.
"Já si posledních pár let tulácký život celkem užíval," rozhodl se krátce Islin sdělit zase svoje důvody, proč tu skončil. "Neměl jsem v plánu vracet se k životu ve smečce, ale před zimou jsem narazil na Gwen, malou vlčí slečnu bez domova, a tak nepřicházelo v úvahu, abychom mrazy přečkávali někde na cestách. Možná to byl osud, co nás přivedl zrovna sem," cukl koutkem tlamy a lehce se zavrtěl, aby se uvelebil do pohodlnější polohy. "Ale už bych tu rád zůstal." Zahleděl se opět na sochu, jejíž oči neviděly nic a přece se zdálo, že vidí úplně všechno. Islin pronesla tichá, zamyšlená slova, v nichž nacházel spoustu pravdy. "To ano," opáčil tiše. "A stále si je nosí s sebou v srdci, i když už je dávno někde jinde." Někdy se mu pořád stýskalo po rodném lese mezi jezery. I když to nebylo místo, kde byl vždy šťastný, vzpomínky na dobré chvíle dětství, kdy byla ještě celá rodina spolu, mu zůstávaly v hlavě průzračné a neposkvrněné. A po březovém hájku plném vřesu, po domově, který vytvořil s Isobel a svou sestrou? Po tom se mu stýskalo ještě častěji. Ale teď byl doma tady a nemohl tušit, jestli ho osud někdy nezavane ještě na další místa, kde bude zase vzpomínat na Sarumenský hvozd.

(17/20)

76

Netušila, stejně jako měl na toto téma v hlavě prázdno on. "Hmm," broukl zamyšleně, ale sám žádné teorie rozvíjet nezačínal. Bude se muset zeptat Maple. Ona to jako alfa jistě vědět bude. Socha vyhlížela důležitě a byla skutečně zvláštní, alespoň pro Rolanda, který prožil celý život mimo dosah sil, které by něco podobného dokázaly vytvořit. Když teď ale strávil nějakou dobu v zemi plné kouzel, začínal si zvykat na to, že věci zkrátka nejsou takové, jaké znával. Zvykal si na to celkem rychle, považoval se za vlka s poměrně otevřenou myslí, ale to neznamenalo, že by se snad přestal podivovat nad místními zvláštnostmi.
Chvíli bylo ticho, které nebylo nepříjemné. Narazit na vlky, se kterými se dobře povídá, nebylo až takovou vzácností, jako potkat někoho, s kým se dá i mlčet. Islin spadala do obou kategorií. Hnědý vlk ale mlčet úplně nechtěl. Potřeboval trochu rozptýlit svou mysl. "Proč sis vybrala zrovna Sarumenskou smečku?" položil tedy po delší odmlce otázku. Třeba se alespoň dozví o vlčici něco víc. Zdálo se to jako ideální příležitost.

(16/20)

75

Pomalu zavrtěl hlavou a pozvedl koutky do mírného náznaku úsměvu. "Jistě, že to nevadí," pronesl polohlasně. Ač nejspíš nebyl důvod, proč by se spolu měli bavit takto potichu, Islinin tichý šepot ho sváděl k tomu tišit i svůj vlastní hlas. Navíc to bylo i celkem příjemné. Žádný hluk alespoň nepřidával k jeho bolesti hlavy. Úkryt byl tichý a klidný, vůně jehličí působila skoro konejšivě, ideální místo k odpočinku. Jen by si přál, aby tu mohl odpočívat za lepších okolností. To přijde. Teď musíš být trpělivý, napomenul se a zavřel na chvíli oči, jakmile se Islin vzdálila. Zdálo se mu, že bolest v břiše už není tak nesnesitelná, síly se mu postupně navracely, ale pořád mu bylo zle. Když měl teď příležitost třeba jen na chviličku zadřímnout, okamžitě se jí chopil.
Zdálo se mu proto, že kroky Islin se u jeho hlavy ozvaly znovu snad jen pár vteřin poté, co zmizela. S lehkým škubnutím se probral s poloviční dřímoty opět do stavu bdělosti a vděčně se usmál na vlčici, která právě přemisťovala vodu do důlku v zemi. "Mockrát děkuju," pokývl s vděkem a napil se. Voda byla vlažná z Islininy tlamy a nepochybně smíchaná se slinami. Snažil se na to nemyslet, stejně jako předtím, když jedl brouky a larvy a celkem se mu to dařilo. Žízeň zahnala tak jako tak a zbavit se pocitu vysušené tlamy bylo více než příjemné. Když dopil, znovu složil hlavu a hluboce si povzdechl. Stočil zrak k soše, která zdánlivě dohlížela na celý úkryt a zamyšleně se zahleděl do jejích krystalových očí. Kdo jsi? "Nevíš něco o té soše?" špitl tichou otázku k Islin, protože ho to skutečně zajímalo a také proto, že se toužil rozptýlit od vlastního nepohodlí. Černá vlčice tu ale také nebyla moc dlouho, takže kdoví, zdali věděla více, než on.

(15/20)

74

Uvědomoval si, jaké má štěstí, že Islin je ochotná mu pomáhat, když je momentálně zcela nepoužitelný. Rád by jí to také nějak usnadnil a tak se nad její otázkou snažně zamyslel. Sám se tu ale ještě pořádně neorientoval. "Přímo v úkrytu asi žádná není," pronesl pomalu po chvilce zadumaného mlčení. Bylo tu dost vlhko, proto se tu asi i tolik dařilo mechu, který porůstal části podlahy a stěn, ovšem jezírka ani potůčku si zde nevšiml ani dříve, ani nyní. "Po lese je ale spousta tůněk s vodou, skoro na každém kroku... Nějaká musí být blízko jeskyně," přemítal a v duchu si vyčetl, že se nenapil, dokud byl venku. Jenže v tu chvíli byl schopen se soustředit jen na to, aby dovlekl svoje slabé tělo do bezpečného úkrytu a ostatní potřeby si začal uvědomovat až tehdy, když se svalil na kožešinu a trochu popadl dech. Už bylo pozdě toho litovat.

(14/20)

73

Shrnul celý příběh jen do pár nejdůležitějších vět. Cítil, že je potřeba, aby svůj stav nějak vysvětlil a zároveň aby se ke všem doneslo varování o nebezpečí, které v horách číhá. Podle výrazu Maple to nebyla skutečnost, která tu byla všem dobře známá. Jen pokýval hlavou, když alfa slíbila, že varuje všechny ostatní. Nechtěl, aby se to, co se stalo jemu, muselo ještě někdy opakovat. Bylo tak hloupé tam vůbec chodit. Pošetilé. Domníval se, že už je dospělejší, rozumnější, ale nejspíš se sám v sobě zmýlil.
Islin zůstávala tiše jako myška, jen když ji Maple pochválila, ozvala se z její tlamy tichounká slova, která nejspíš k uším hnědé vlčice doputovala jen v podobně lehoučkého vánku. Kdoví, jestli něco z nich vůbec slyšela. Roland je však z větší části rozeznal a lehce se pousmál. Islin měla srdce ze zlata. Byl rád, že ji znal a umínil si, že se jí za to vše musí nějak odvděčit. Jen, co to trochu půjde.
Maple se rozhodla, že se vydá raději na lov. "Hodně štěstí," popřál ji a vrhl unaveným úsměvem po vlčeti, které si hrálo opodál a nejspíš si vůbec neuvědomovalo, co se vlastně děje. Byl za to rád. Nechtěl by ji děsit. Podle všeho se jmenovala Zed a... mluvila cizí řečí? Lehce ho to zarazilo. Nebyla tedy nejspíš vlčetem nikoho z místních. Neměl ale momentálně sílu nad tím příliš přemýšlet. Jen je vyprovodil pohledem a pak se zavrtal hlouběji do kožešin.
Islin už se opět ozývala se starostlivou otázkou. Přejel si jazykem po vyprahlém patře. "Kdybys mohla... sehnat trošku vody, prosím," požádal tiše a potlačil provinilý pocit z toho, že musí chudáka vlčici neustále obtěžovat s věcmi, které by měly být zcela banální. V tuto chvíli takové zkrátka nebyly. Jít si pro vodu mohlo stejně tak dobře být zdoláváním nejvyšší hory. Věděl, že si musí nechat pomoci. Přesto se v té situaci necítil dobře a doufal, že zotavení bude rychlé.

(13/20)

72

Unaveně se usmál. "Věřím, že byla." Byli spolu šťastní a vždycky věděli, že se na toho druhého mohou spolehnout a že jsou milováni, i když třeba vždy nešlo všechno hladce a růžově. Nakonec společně vždycky všechno zvládli. Až na tu jednu jedinou chvíli, kdy bylo jeho síly potřeba ze všeho nejvíc a právě tehdy zklamal. Logicky věděl, že udělal všechno, co mohl. Že je zbytečné toužit obrátit čas a změnit minulost. Přesto... rozum a srdce se spolu někdy nedohodly a on si stejně pořád přál, aby to mohl nějak zvrátit, i když zároveň věděl, že jsou to jen prázdná přání. Islin znovu tiše promluvila a její slova přinášela určitou útěchu. Viděl, že je vnímavou vlčicí. Možná si nesla také svou vlastní bolest a proto dokázala pochopit? Či jen patřila mezi ty, kteří se dokáží dobře vcítit do druhých. Ať to bylo jakkoliv, byl rád za její slova i za její přítomnost. "Možná ano. Ale nemyslím, že by někdy zmizela úplně. Jen se ta bolest časem mění." Už nebyla všude a vždy přítomná, oceán, ve kterém se topil a nedokázal myslet na nic jiného. Smrskla se a její drápy otupěly, ale přesto tu byla a bude.

Cesta lesem ho vyčerpala. Jakmile se na ni pustil, byl s nějakým povídáním konec, až dokud se zase nesvalil na kožešinu v rohu. Než se vůbec nadál, byla u nich Maple se starostlivým výrazem ve tváři a otázkami, které se daly očekávat. Bylo by hloupé lhát a tvářit se, že je vše v pořádku. Lehce zavrtěl hlavou. "Ale bude to zase dobré," doplnil ještě. Už jen to, že se sem nějak dokázal dopravit, bral jako známku zlepšení, i když ho to vyčerpalo mnohem víc, než by mělo. Předtím však nedokázal sám jít vůbec, chudák Islin ho musela do lesa skoro dovléct.
Islin se nepouštěla do vysvětlování toho, co prožili, takže to bylo nejspíš na něm. "Je to... docela zapeklitý příběh," zamyslel se a povzdechl si, představa tak dlouhého vyprávění ho předem vyčerpávala. Rozhodl se, že do detailů se pouštět nebude. "V horách na jihu má svá doupata veliký druh hmyzu. Je nebezpečný kusadly, ale i nějakým jedem, který nosí v tělech. Právě to mě zasáhlo... Bude lepší, když se těm místům všichni vyhnou." To bylo asi to nejpodstatnější, co Maple měla vědět teď hned. Islin kolem něj zatím poskakovala, přihrnovala k němu kožešinu a dál se o něj starala, až si nebyl jistý, jestli jí to vůbec někdy dokáže oplatit. Věnoval jí pohled plný vděku a unavený úsměv.
Zhluboka si vydechl, když slyšel, že je Gwen v pořádku. "To je dobře." Tíha obav z jeho srdce opadla a trochu se uvolnil. "Stejně by mě neměla vidět takhle..." Už tak způsobil dost starostí dosti vlkům. Gwen by jistě měla strach a děsit ji bylo to poslední, co by chtěl udělat. Pohled mu zabloudil i k neznámému vlčeti, které poskakovalo kolem a příliš si ho nevšímalo. Kdoví, čí ta malá slečna byla? Předtím ji tu neviděl, ale zatím také neměl mnoho příležitostí se s ostatními členy seznámit. Teď na to také nebyla ta nejlepší chvíle. Zrovna nebyl úplně nejzábavnějším společníkem.

(12/20)

71
//Sarumen

Viděl, že Islin osud jeho milé rozesmutnil. Z oka jí vyklouzla osamělá slza. "To byla. Byla jako... krásné jaro ve vlčím těle. Ale Islin," oslovil vlčici vlídným hlasem, protože ho mrzelo, že teď smutnila i ona, "netrap se tím, prosím. Isobel měla vždycky radši smích. Chtěla by, abychom na ni mysleli s úsměvem, ne v slzách." Samotného ho srdce bolelo, bylo těžké a zela v něm díra, která už nejspíš nikdy nezmizí. A i když věděl, že by Isobel nechtěla, aby se trápil, přesto naplakal spousty a spousty slz, když o ni přišel. Všechny ty dobré vzpomínky však stále nosil s sebou a dnes se už dokázal pousmát, když se mu vybavily, i když ten úsměv měl zvláštně melancholickou příchuť. Nechtěl, aby svou bolest přenášel ještě i na Islin. Na vlčici, která si to celé brala tolik k srdci. Ani nevíš, co bych všechno dal já za to, aby se mohla vrátit třeba jen na jeden den... Jenže takový nebyl řád života. Život byl pomíjivý a zdálo se, že to krásné v něm obzvlášť. Jako západ slunce nebo barevný motýl, který žije jenom několik dní. Byla to pravda, kterou bylo těžké přijmout, ale se kterou se nemohl přít, jakkoliv by rád. Bylo by to bezpředmětnější, než jít hlavou proti zdi. Islin ale nic z tohoto neříkal. Jen se pousmál. "Určitě bude ráda," řekl.
Pak vyrazili k úkrytu. Byla to pomalá a náročná cesta. Musel se ale o Islin opřít jen pákrkát, vždy s tichou omluvou. Ještě, že úkryt nebyl tak daleko. Když do něj totiž dorazil, měl pocit, jako by uběhl snad celý maraton, nohy se pod ním třásly a hlava se mu už zase šíleně točila, až se mu z toho dělalo špatně. Svalil se do nejbližšího koutku na kožešinu a chvíli jen ležel s čenichem opřeným o zem a zavřenýma očima, jak čekal, až se všechno zase ustálí. Až po notné chvíli se rozhlédl kolem. Spatřil Maple a vlče, které neznal. "Zdravím," hlesl směrem k nim, aby nebyl nezdvořilým a nechal hlavu klesnout. Gwen tu neviděl a to mu dělalo vrásky. Stočil pohled hnědých očí k Islin. "Neviděla jsi v lese strakaté vlče, černobílou vlčí slečnu? Já se moc nerozhlížel, ale... měla by tu někde být." Byla v pořádku? Musela být. Prostě musela. Ztěžka si povzdechl a lehce sebou škubl, když jím opět proběhla bolest, která se námahou z přesunu opět na chvíli zhoršila. Bohové, jak byl unavený.

(11/20)

"Nejsem vybíravý," cukl lehce koutkem, když se Islin strachovala, jestli mu hmyz bude aspoň trochu chutnat. Ne, rozhodně to nebyla žádná delikatesa. Už vůbec ne po tom, co ve spárech hmyzu prožil. Možná to mohl brát jako pomstu hmyzímu plemeni, ale byla to dosti chabá odplata. A zbytečná. Dostat však alespoň něco do žaludku mu trochu pomohlo. Až si trochu odpočine, sežene si něco pořádnějšího. Nebo možná bude ještě něco ve smečkovém úkrytu. Prozatím mu to postačilo.
Islin se pak začala vyptávat na Isobel a on tak dostal možnost opět zabloudit ve vzpomínkách. Tentokrát už se v nich ale neztratil tak beznadějně, jako předtím. Věděl, že jsou to jen vzpomínky. Vracel se k nim často. Nikdy nezapomněl a ani si to nepřál. Naopak. Doufal, že nezapomene nikdy. Islin poslouchala s nastraženýma ušima a pak vybreptla otázku, která trochu zabolela. Neměl jí to ale za zlé. Nemohla to přece tušit... Nenapadlo ji, co znamená minulý čas, v kterém o Isobel mluvil. Už poznal, že Islin je taková mírumilovná dušička, takže její mysl hned nezabloudila k těm nejtemnějším možnostem. "Už je... pryč. Umřela před třemi zimami," odpověděl mírně a tentokrát za to bolestivé bodnutí, které ucítil, nemohl termití jed. Bylo to už tak dlouho? Smutně se pousmál. Vzpomínání bylo hořkosladké.
Úkryt, který jim tak dobře posloužil, začínal poněkud prosakovat vytrvalým deštěm a trochu už bral za své. Začínal se, popravdě, lehce rozpadat. Přesunout se do jeskyně tedy považoval za dobrý další tah. "Máš pravdu. A ty nebudeš muset mrznout," řekl, Islin sama ze sebe dělala zarážku proti průvanu a on si dokázal představit, že to nemůže být moc příjemné. Třeba bude v úkrytu i Gwen. Ovšem jestli zvládne jít, to byla jiná otázka. "Snad ano." Opatrně se začal pokoušet postavit na nohy. Přišly mu slabé, jako by je měl z rosolu a podobně se pod ním i třásly, když je zatížil svou vahou. Zatočila se mu hlava, celý provizorní přístřešek se s ním zatočil a on se nebezpečně zapotácel. Cítil, jak se brouci z jeho žaludku chtějí vrátit na světlo světa. Nasucho polkl. Musel rozkročit přední nohy a svěsit čenich k zemi, aby se svět kolem něj ustálil. A nakonec se tak vážně stalo. "Půjde to," zamručel unaveně a pomalu vykročil. Tlapy se mu povážlivě pletly a bylo zcela jasně vidět, že pohyb mu není nejpříjemnější, ale pomalu se sunul vpřed. Už nechtěl, aby se s ním musela Islin tahat. Byl na ni moc těžký a nebylo to k ní fér. Šnečím tempem, nahrbený a mlčky, protože veškeré soustředění věnoval chůzi, se ploužil k úkrytu.

//Skalisko