Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Kiërb přes Tenebrae

"Možná," souhlasil Roland, avšak nemohl to říci jistě. "Nechci to zavrhovat jako hloupost, dokud se sám nepřesvědčím, ale takhle se tomu věří celkem těžko." Věřil však, že Bouře mu nelhala. A její barevná očka viděl na vlastní oči, i duhu a hromobití, které dokázala přivolat... Lehce zakroutil hlavou. Kdoví, jaká vlastně byla pravda a co za tajemství dokáže odhalit, když tu stráví delší dobu. Pousmál se, když mu Wylan pochválil jeho oči. "Děkuju," máchl párkrát ocasem. Koho by nepotěšil kompliment? Obzvlášť když Roland svoje oči považoval za docela obyčejné. Přesto by je měnil jen nerad. "Myslím, že s nějakou zářivou barvou bych se stejně cítil dost podivně," přiznal. Jakou by si vůbec měl vybrat? Přišlo mu to nemožné.
Wylan se zdál být spokojen s tím, že pokračují dál spolu, a tak byl spokojený i Roland. Dokonce radostně poskočil, čímž přiměl rozjařené dětinské jiskřičky, aby se na chvíli vrátily do Rolandových očí. Trochu se zasmál a zamával oháňkou jako praporem. Pak jen přikývl, když hnědý vlk prohlásil, že se taky bude těšit na návštěvu Sarumenu. Vlastně mířili tím směrem, ale Roland respektoval fakt, že se Wylan chtěl nejdřív porozhlédnout po okolí - i když zima už klepala na dveře. "Vede," kývl, "a rozhodně se to hodí jako vodítko." Byl rád, že pokračují dál k jihu, protože počasí se příliš nevylepšovalo. Ba naopak. Nepříjemné mrholení vystřídalo citelné ochlazení, a to tu jistě bylo tepleji, než kdyby byli blíže horám. Ještě nechumelilo, ale zdálo se to být pouhou otázkou času.
Jeho společník skutečně byl vlkem z teplých krajin, který navíc neměl mnoho zkušeností se světem mimo rodnou smečku. Roland si uvědomil, že tedy bude pravděpodobně o dost mladší, než on. "Ach tak. Je to dobrodružství samo o sobě, vydat se z rodné smečky na cesty, že?" zeptal se s mírným úsměvem, jak zavzpomínal na vlastní odchod z domova. Nebylo to za nejšťastnějších okolností, ale ta svoboda, kterou tím získal, rozhodně stála za to. "Loňská zima mi nepřišla tak krutá, ale nejspíš to neumím správně posoudit," uznal, Wylan měl totiž pravdu: "Nebyl to zrovna dálný sever, ale vyrostl jsem blízko hor a taky pořádně ledových jezer, takže na chlad jsem docela zvyklý." I jeho huňatý zimní kožich o tom svědčil.
Dorazili na louku, která sousedila s územím smečky. Sice tam nezamířil, ale neodolal alespoň zmínce: "Támhle už je Sarumenský hvozd," kývl hlavou k vysokým stromům, než se zahleděl trochu dále kupředu: "A tamhle je zase ten věčně doutnající les. Myslím, že za ním začínají už opravdové teplé kraje. Nejspíš tam nebude ani sněžit." Trochu to cítil, jak pokračovali dál. Mráz už tolik nehryzal. Když tam lovili, měl z ohořelého lesa prapodivný pocit, ale teď cítil, že ho tam tlapy táhnou. Ostatně... pokud tam nebudou nic lovit, riziko, že k sobě něco přivábí, se dost zmenší. A Roland byl zvědavý tvor. Nedal se tak snadno odradit.

//Uhelný hvozd přes Liliový palouk

Isobel se usmála, jak čekal - věděl, že myšlenka večerního lovu se jí bude líbit. "Tak dobrá. Aspoň zaplníme spíž a získáme i další kožešinu. Už jich máme sice celkem dost, ale jeden nikdy neví..." "I tak je lepší být připraven. Nevíme, jestli se k nám na zimu třeba ještě někdo nepřipojí nebo jestli někdo z nás nedej bože nechytne nějakou zimní chřipku." Usmála se, ve zlatých očkách jí poskakovaly jiskřičky pobavení nad něčím, co její partner řekl. Letmo se zamyslel nad tím, co je vtipného na chřipce, ale to už Isobel promluvila. "A kdyby se k nám chtěl někdo připojit, nechali bychom ho?" Odpověď už sama znala, ale z jejího tónu cítil, že za tou otázkou něco skrývá, že přijde nějaké popíchnutí nebo něco podobného. Odhadnout takové věci už se u ní naučil, ale tentokrát netušil, co má za lubem. "Myslíš, že bychom snad měli tuláky raději vyhnat na mráz?" "Zdá se mi spíš, že chceš, aby se z tebe stal velký mocný alfa Roland." Dál se culila a jemu už bylo jasné, o co se jí jedná. A tak se také zasmál. "Leda, kdybys ty byla velká alfa Isobel, stejně tak krásná, jako spravedlivá, vtělená ctnost." Tiše se zasmála a on přitiskl čenich na její nos. "Sám bych to dělat nechtěl," broukl, uvnitř s hřejivým pocitem. "Mhm, já vím, ale společně bychom mohli. I když vím, že doma jsi to nechtěl, mám pocit, že tady bychom mohli smečku vybudovat. Tohle místo je pro ni jako stvořené a byla bych ráda, kdyby dalo domov i dalším vlkům." Měla pravdu, také to cítil. Les kolem nich šeptal a břízy jako by se k nim souhlasně nakláněly, jako by si také přály, aby v jejich stínu vyrostlo útočiště pro ty, kteří třeba neměli tolik štěstí. "I já bych byl moc rád."

//oblázky prosím

//Jezevčí hájek

Zamyslel se nad tím, co říkal Wylan o možné dědičnosti zvláštních znaků v kožichu. Na tom jistě něco bylo, že? O tom musel zjistit víc. "To zní rozumně. Možná to tak i funguje." I když to, co mu Bouře říkala o bozích, tomu trochu odporovalo. Na druhou stranu, pravda mohla být obojí. Někdo si nechá změnit kožich a když má potom vlčata, přenese se to i na ně...
Život a Smrt, to byla trochu záhada i pro něj. "Ano, to jsou. Myslím, že tohle jsou jen jména, co si ti tvorové dali. Pokud skutečně existují. Nejsem si přesně jistý, jestli to jsou hmotné bytosti, se kterými se opravdu může setkat každý, nebo se jedná o otázku víry či něčeho podobného." Roland to nemínil zpochybňovat. Každý něčemu věřil. I on, i když nikdy nevěděl, jaké tomu dát jméno. Takže věděl, že pokud někdo v Života a Smrt doopravdy věří, pak pro něj skuteční jsou, i když to pro ostatní může být úplně jinak. "Je to jedna z věcí, které bych rád prozkoumal víc." Zahleděl se do Wylanových šedých očí a trochu se pousmál. "To chápu. Já bych si ta svoje taky raději ponechal tak, jak jsou." Nedovedl si představit, že by měl najednou mít oči třeba zelené, rudé nebo snad modré. Přišlo by mu to příliš podivné. Na druhou stranu, byli vlci, kteří byli se svým tělem z nejrůznějších důvodů nespokojení a tak bylo možná dobře, že zde existuje nějaká možnost ho změnit pro ty, co to chtějí nebo potřebují.
Nebyl jediný prachobyčejně nemagický vlk v okolí a už jen proto byl rád, že Wylana potkal. A samosebou i proto, že hnědý vlk byl příjemný společník. Máchl párkrát spokojeně ocasem. "Ve dvou se cestuje lépe," souhlasil. I když dlouho cestoval převážně sám, vždycky byl rád, když našel nějakou příjemnou společnot, alespoň na chvilku. Pak kývl. "V tom případě se budeme těšit." Věřil, že v Sarumenu by Wylan našel dveře vždy otevřené. To už byl ale čas vyrazit, než chudák Rolandův společník dočista zmrzne. "Budeme se od řeky držet radši v bezpečné vzdálenosti," slíbil, "ale zase je docela spolehlivým vodítkem k jihu."
Brzy už ji skutečně slyšel šumět a bublat, viděl její proud a uznal, že tam by se vážně koupat nechtěl. Doslova od ní sálal chlad. Zima už byla opravdu za dveřmi a spadnout tam? To mohlo být naprosto osudné. Držel se proto v dostatečné vzdálenosti od břehu, kdykoliv to trošku šlo. "Hádám, že tedy pocházíš z nějakých teplých krajin?" otočil se částečně za chůze na Wylana. Zdálo se mu, že má takový řidší kožich a vypadalo to, že ho zima trápí víc, než otužilce Rolanda. "Pokud to tedy není tajemství," dodal. Nechtěl se šťourat ve vlkově minulosti, pokud by mu to mělo být nepříjemné. Jen byl zkrátka zvědavý.

//Kopretinová louka přes Tenebrae

Věděl, že co je pod jejich tlapami se asi jen tak nedozví. I kdyby tam bylo vydolované celé jezevčí království, zůstane jim skryté. Byli prostě příliš velcí, než aby se tam mohli cpát a zničit dílo zdejších obyvatel určitě nechtěl ani jeden z nich. "Tomu bych věřil," zasmál se Roland krátce. Nepochyboval, že se na ně z nějaké skrýše upírají jezevčí očka. Třeba jen čekají, až tihle dva odejdou, aby mohli pokračovat ve svých jezevčích záležitostech. "Určitě tu bude alespoň jeden. Ale jestli jsou vážně chytří, pak se nejspíš neukážou," povzdechl si. "Spousta vlků by to mohla brát jako pozvání ke snadné večeři." Bohužel. Chápal ale, proč se jim jezevci nechtějí jen tak zjevit.
"Ano, myslím, že v tom magie musí mít svou roli. Možná nestojí za každým neobvyklým kožichem, ale za některými určitě ano - a vlků s různými ozdobami tu běhá spousta." Snad více než těch, kteří nic podobného neměli. I v tomhle byli s Wylanem nejspíš tak trochu výjimkami. "Nemyslím si, že by to bylo z ničeho nic. Totiž, jedna vlčice, se kterou jsem o tom mluvil - Bouře - mi pověděla, že za tím nejspíš stojí kouzelné bytosti, které tu sídlí. Jmenují se... Život a Smrt?" zapátral v paměti po tom konkrétním rozhovoru. "Sám jsem se s nimi ale ještě nesetkal, takže ti toho asi o moc víc nepovím. Prý je ale můžeš požádat a oni ti dokážou změnit kožich nebo barvu očí a podobné věci."
Magie každopádně skutečná byla, i když třeba nebyla pro ně. "Já jsem také rád. Začínal jsem si myslet, že jsem jediný vlk kolem, který nemá pro magii vlohy," střihl ušima a pousmál se. "Ale ne, nezdržuješ. Neměl jsem žádný konkrétní cíl, jen se tak potuluju. Stejně bych se asi měl začít pomalu ubírat zpátky k jihu," usoudil, nechtěl se toulat pryč zase příliš dlouho. Třeba by mohl Wylana rovnou zavést do Sarumenského hvozdu..? Ale ne, kdepak. Vlk jeho nabídku trochu oklikou odmítl, nebo přinejmenším odložil na později. Nijak ho to ale neurazilo, jen pokýval hlavou. "Chápu, samozřejmě je to na tobě. Ale ta nabídka nemá omezenou platnost," dodal ještě - kdyby se Wylan rozhodl, své místo by si tam určitě našel, tím si byl Roland jistý.
Když se začali o bavit o magii mimo Gallireu, už se Roland neubránil napětí a nepříjemným vzpomínkám, což neuniklo ani Wylanovi. Přiměl se uvolnit, když se ukázalo, že jeho společník jeho nepohodlí zpozoroval. "Jsem. To nic," zakroutil pomalu hlavou. Nechtěl o tom mluvit. Nebyl důvod Wylana zatěžovat vlastní minulostí. "Na některých místech možná magie prostě není," dodal. O potížích magické povahy neměl velkou představu, Maple mu nepověděla nic konkrétního. "Nejsem si jistý, ale snad to není nic tak hrozného, jak říkáš," otřásl se při té představě. "Něco takového bych zažil vážně nerad, s magií nebo bez." S tím se pomalu protáhl. Bylo na čase vyrazit. "Tak se vydáme trochu jižněji?" navrhl s mírným úsměvem a pomalu vykročil, aby došli někam, kde snad bude Wylanovi klima trochu příjemnější.

//Kiërb

Prosím oblázky, kytky, křišťály

20 oblázků, 30 květin, 1 křišťál,
Styx

Wylan se plánoval vydat na jih a při pohledu na jeho nepříliš hustý kožich musel Roland uznat, že se asi jedná o moudrý nápad. Byl by mu hned řekl o Sarumenské smečce, ale jaksi se k tomu v té chvíli nedostal, netuše, že to téma stejně přijde na řadu jen o nějakou chvíli později.
Jezevčí labyrint byl v ten moment prostě zajímavější. "Možná ano. Ale v tom případě bych raději žil v nevědomosti," povzdechl si. Nechtěl, aby to tu jezevci opouštěli. Vždyť právě jejich přítomností byl tenhle les o kus výjimečnější, než ty ostatní. "Kdyby vylezl nějaký odvážlivec, mohli bychom mu zkusit něco říct," nadhodil a rozhlédl se, ale kdepak. Žádný šedivý kožich se kolem nich nepohyboval. Roland se nedivil. Jak by poznal, že se ho ti dva nechystají ulovit a sežrat? O působení magie na jeho samotného už trochu přemýšlel. "Nejspíš ano, když je tu všechno pod jejím vlivem. I když jsem si za dobu, co tu jsem, na sobě ničeho zvláštního nevšiml. Viděl jsem tu vlky se zvláštními ozdobami i barevnými znaky v kožichu, ale to pravděpodobně nepotká každého." Ale jinak? Cítil se o něco silnější, než když sem přišel, rychlejší a vytrvalejší, ale mohl to přisuzovat magii? Nebo jen tomu, že měl místo, kam se mohl spolehlivě vrátit a netrpěl nouzí, jako tomu často bývalo na toulkách? Kdo ví.
Musel se trochu pousmát. "Také jsem to tak měl, většinu života jsem věřil, že kouzla jsou jen v příbězích pro vlčata. Výplod něčí bujné fantazie." Hádal ale, že se tu Wylanovi také časem zalíbí. Nejspíš k tomu měl už nakročeno. "Na jihu je podnebí o dost teplejší, pravda. Můžeme klidně zamířit tím směrem, jestli chceš," navrhl, protože nechtěl, aby se tady druhý vlk klepal zimou. On sám byl na zimu docela zvyklý, měl ji i rád a na jihu se usadil hlavně kvůli tomu, že měl loni na podzim s hledáním útočiště docela naspěch.
"Vlastně ano," přikývl. "I když se samozřejmě snažím netoulat pryč moc dlouho. Nikomu to ale nevadí, není to vězení." On sám byl také rád, že si svou volnost alespoň částečně zachoval. "Nejsem si jistý, jestli bych se toho vzdát dokázal," střihl ušima a krátce se rozhlédl, jestli přece jen nevylezl nějaký ten jezevec. Nic. Ticho. "Je to dobrá smečka, obývá rozlehlý spletitý hvozd a kolem je spousta míst, kde se dá lovit. A je tam plno milých a laskavých vlků, obzvlášť dvě vlčice, které smečku spolu vedou." Maple a Wolfganii vážně vděčil za hodně. A také Islin. Bylo tam hodně vlků, kteří mu přirostli k srdci. "Kdyby ses nakonec rozhodl zůstat na jihu, určitě by se tam pro tebe našlo místo," dodal ještě. Byl si jist, že by Wylan byl v Sarumenu vítaný.
Wylan vypadal zcela nadšen faktem, že je Roland naprosto obyčejný a asi tak kouzelný, jako průměrný suchý pařez. To ho trochu pobavilo a také zamával ocasem. "Neobvyklé to bude. Většina vlků tady nějaké magie má. Ani v mém rodném kraji nebyl nikdo, kdo by nějakou ovládal, ale..." Aniž by si to uvědomil, přestal vrtět ocasem a celý trochu ztuhnul. "Ale vlci s magií rozhodně nežijí jenom tady. Magie je tu asi silnější a běžnější, než když žádnou nemáš, ale vlci, kteří ovládají kouzla, se toulají i v jiných krajích." Přiměl se vědomě uvolnit zaťaté svaly, odsunout stranou nepříjemné vzpomínky. Teď nebyla vhodná chvíle na nich lpět. Raději přikývl a trochu se na Wylana pousmál: "Poradíš si. I když Maple - moje alfa - říkala, že se tu občas vyskytují nějaké potíže výhradně magické povahy, které by se bez magií asi řešily tězko. Zatím jsem ale nic takového nezažil." Pokrčil rameny. Věřil, že je to pravda, ale úspěšně se takovým událostem vyhýbal. Nebo se ony vyhýbaly jemu?

Zima se blížila, to byla pravda, a s ní i další starosti, zase jiné, než teď na podzim. "I zimní zrádnost se určitě zvládne," řekl rozhodně. "Když už o ní předem víš, je to mnohem jednodušší," zvedl lehce koutky do mírného úsměvu.
Že se Wylan jeho teoretizování o jezevcích chytne úplně neočekával, ale rozhodně ho to těšilo. Vždycky byl rád za spřízněnou duši, která se dokázala ponořit do myšlenek o věcech, co by jiní mohli považovat za malicherné hlouposti. "To by vysvětlovalo, proč je kolem tolik děr. Mohly by to být různé vstupy do jednoho velkého podzemního labyrintu," souhlasil a po očku se snažil nahlédnout do té nory, která jim byla nejblíže. Ale nechtěl strkat čumák moc dovnitř a stejně tam byla tma, tudíž neviděl vůbec nic. "Kéž by," povzdechl si Roland. "Ale i kdyby měli smečky jako vlci, bojím se, že vlčí řeči se stejně nenaučí." Takhle mohli pouze hádat - o podzemních chodbách i o všem ostatním. "Magie by za tím možná mohla být. Nejspíš tu má vliv na spoustu věcí, třeba jsou jezevci chytřejší díky ní." Bylo to vážně tak šílené? Nezdálo se mu.
Wylan se potom začal zajímat o Rolanda, jeho pobyt zde a tak dále. "Ano, docela z daleka," přikývl. "A líbí se mi tu. Je tu spousta pěkných míst a narazil jsem i na hodně milých vlků. I když ze začátku bylo docela těžké si tady zvyknout, se všemi těmi zdejšími zvláštnostmi. Už jsem se ale přestal všemu tolik divit," zasmál se krátce, i když to i trochu štíplo. Pamatoval si, jak ztuhnul nepříjemnými vzpomínkami, když Bouře přivolala... no, bouři. Magie ho pořád dokázala zaskočit, ať chtěl, nebo ne.
I na otázku o jeho smečce souhlasně kývnul. "Patřím. A také se v okolí většinu času pohybuji, ale není nutnost, abych tam byl pořád. Každá smečka má na tohle svůj vlastní pohled," řekl tentokrát ne jako pouhou domněnku, ale z vlastní zkušenosti. "Někde jsou pravidla přísnější, někde méně. Já se dlouho toulal a nechci se toho vzdát úplně, ani když jsem teď členem smečky."
S tím, že o podivnosti tu nouze není, se nedalo jinak než souhlasit. Jestli tu byl Wylan nový, pak to jistě sám brzy zjistí a Roland doufal, že to nebude příliš drsným způsobem. "Je to tak. Je to opravdu země magie. Ale není to všechno jenom děsivé a nepříjemné," řekl, když viděl, jak se nad tím Wylan mračí. "Sám jsem se poučil až tady, že magie nemusí být jenom hrozivá síla, ale někdy vytváří i krásné nebo zajímavé věci." Ale on sám jí samozřejmě obdařen nebyl, jako by mu v celém tom kouzelném kolotoči byla určena pouze role pozorovatele. Nemohl říct, že by ho to příliš trápilo. "Řekl bych, že jsem tak nemagický, jak vlk jenom může být," sdělil Wylanovi s pousmáním. "Ale v tomhle okolí to je nejspíš vážně výjimka, protože já tu jiného nemagického vlka také zatím nepotkal." S tím se na druhého vlka zvědavě zahleděl. Nechtěl se ptát přímo, ale zajímalo ho, jestli z Wylana náhodou nevypadne, že on je taky nemagický. Proč jinak by se tak ptal?

Uváženě pokýval hlavou, když mu Wylan popsal ten druhý nepříliš šťastný incident, který ovšem mohl skončit o poznání hůř, než šlápnutí do jezevčí nory. Vymknutá tlapa sice nebyla nic, co by si jeden zrovna přál, ale rozhodně byla lepší, než utopit se v ledovém proudu řeky. "To je ta podzimní zrádnost," zavrtěl lehce hlavou. Mlha, kluzké bahno, listí skrývající kdejaké nebezpečí... Vlk musel prostě stále dávat pozor, kam klade tlapky, jinak už se po čumáku řítil do nějakého průšvihu.
Vzápětí se však Roland přestal zaobírat náročnostmi terénu a nadchnul se pro myšlenku rozlehlé jezevčí kolonie. Leckdo by si nad tím asi poklepal na čelo, ovšem hnědý vlk ho poslouchal se zaujetím a přihodil i svou trošku do mlýna. "Ano, to je docela možné - vlastně asi i pravděpodobné, pokud jich tu je tolik, kolik by se zdálo podle těch nor. Kdyby si v tom neudělali řád, nejspíš by z toho tady za chvíli byl pořádný jezevčí chaos." Že by tu jezevci dokázali žít a prostě se jeden druhému vyhýbat, to se mu nezdálo. Jistě v tom musela být nějaká hierarchie, jak říkal vlk.
Tedy Wylan - tak se představil, když si na tuhle základní zdvořilost konečně vzpomněli. "Také mě těší," usmál se Roland a pro tu chvíli zase vypadal poměrně vážně, jako předtím, než přišla řeč na jezevce. Wylan nicméně tu předešlou jiskřičku dokázal opět celkem snadno rozžehnout, když se k tématu vrátil. "Nejspíš ano, nebo spolu alespoň musí dobře vycházet, že? Třeba to ani jiný druh není, jen na rozdíl od jiných jezevců přišli na to, že když spolupracují, jsou pro ně věci snazší," přemýšlel nahlas a už zase se přitom široce usmíval. "Ale proč si vybrali zrovna tohle místo... to nevím. Nejspíš tu pro ně bude dost potravy a dobré podmínky." Nebylo to moc vzrušující vysvětlení, ale přišlo mu nejpravděpodobnější.
Wylan přiznal, že tu je nový. Roland si přesně pamatoval, jaký to byl pocit se najednou octnout v téhle zemi, která se nepodobala ničemu, co znal. "Ach tak. Já tu jsem už nějakou chvíli, vlastně... už to bude celý rok," uvědomil si. Přišli sem přece s Gwen loni na podzim. A teď? Teď byla Gwen kdoví kde. "Ale popravdě jsem ještě neměl moc příležitostí to tady celé prozkoumat. To vlastně dělám teď, vydal jsem se asi na poslední toulku před zimou. Jinak jsem se totiž zdržoval hlavně na jihu, poblíž území Sarumenské smečky," objasnil. "Ale pokud hledáš zvláštní místa, zdá se, že tu je nějaké na každém rohu. Už jsem viděl les, který nejspíš před lety přečkal požár a místy stále jiskří a doutná, bez ohledu na počasí. A také vysoké děravé skály, které jsou domovem kolonie obrovského hmyzu. I když těm bych ti doporučil se raději vyhnout, vlky v lásce zrovna nemají," otřásl se při vzpomínce na odporné termity. Málem tam přišel o život a mínil varovat každého, koho by tam zvědavost třeba mohla zavést. "Musí tady těch zajímavostí být spousta. Je to hodně zvláštní kraj," dokončil svůj delší monolog a zmlkl, aby dal Wylanovi šanci to trochu vstřebat. Nechtěl ho chudáka zasypat informacemi, aby mu to z toho šla hlava kolem.

Neznámý si zřejmě užíval pěkně nevydařený den. Rolandovi ani nepřišlo na mysl, že by se nad cizím neštěstím zasmál, i kdyby měla být představa vlka, který zakopne na každém druhém kroku, sebevíc komičtější. On v tom nic moc směšného zkrátka neviděl. "Občas se prostě vážně nedaří. Jako by se jednomu pletly pod tlapy všechny kořeny světa," prohlásil ve snaze vlka trochu povzbudit. Předtím, jak se válel po zemi a ještě se strachoval, jestli ho od něčeho nevyrušil, totiž vypadal vážně dost sklesle. Naštěstí si při svém pádu neudělal nic vážného. "To je dobře. V tom případě ten den zase až tak nešťastný nebude," usoudil Roland a znovu se lehce pousmál.
Oba se prohlíželi, jako by se snažili jen pohledem odhadnout, koho mají před sebou. Dost dobře to nejspíš nešlo, ale Roland už byl zkrátka zvyklý ostatní zkoumat. Někdy možná až moc detailně, že by se dalo ho nařknout ze zírání. "Řekl bych, že před zimou mají jezevci jiné starosti, než vlčí kotníky," střihl ušima. Pomsty jezevce by se vážně nebál, i když jeho dosud bezejmenný společník nejspíš ano, soudě dle toho, jak si od nory couvnul.
Zavrtěl hlavou. "Kdepak. Jen jsem se díval, co tu vykopalo tolik děr, a přemýšlel jsem, jak je zvláštní, že tu je těch jezevců na jednom místě podle všeho docela velké množství. Měl jsem za to, že jsou spíš samotáři, ale tohle skoro vypadá na nějakou jezevčí kolonii," rozpovídal se a v hnědých očích mu zasvítily jiskry nadšení, takže najednou vypadal o hezkých pár let mladší a rozhodně mnohem méně vážný, spíš jako natěšené vlče: "Možná to je nějaký jiný druh jezevce, který jsem ještě neviděl. Nebo je to jen nějaký místní fenomén společenských jezevců, možná jen v tomhle jednom jediném lese. Nebylo by to zajímavé?" zavrtěl hlavou, tlamu teď roztaženou do širokého úsměvu, jak se opět ztratil ve svých myšlenkách. Vzápětí si však cosi uvědomil a jako mávnutím kouzelného proutku to dětinské nadšení z jeho tváře zmizelo, i když zbytky úsměvu zůstávaly. "Omlouvám se, ani jsem se nepředstavil. Jsem Roland."

Čmuchání kolem nory mu přineslo uspokojivou odpověď na jeho otázku. Určitě tu sídlil jezevec, a podle stavu lesa to nejspíš nebyl jenom jeden. Leda by byl skutečně vážně pilný a vyhrabal tolik děr úplně sám. Není to zvláštní? Myslel jsem, že jezevci jsou poměrně samotářská stvoření. Že by místní magie ovlivňovala i jiná zvířata, než jenom vlky? zamyslel se Roland, hlavu stále skloněnou k zemi, pohledem zkoumal otisk tlapy vytlačený ve vlhké hlíně před doupětem... tedy až do chvíle, než zaslechl jakési žuchnutí.
Zvedl hlavu a ihned našpicoval slechy tím směrem. Po zemi se tam válel hnědý vlk, který měl s místním terénem větší smůlu, než on. Než se vůbec stačil nadechnout, cizinec už se mu omlouval, jako kdyby mu provedl kdoví co hrozného. Stahoval uši k hlavě a působil dost nervózním dojmem. Roland zahoupal ocasem, aby dal najevo, že ho nehodlá sežrat. "Ale ne, kdepak, nevyrušil jsi mě. Nedělal jsem nic důležitého," ujistil vlka. "Ten terén tady je vážně zrádný. Také mě málem stihl podobný osud," dodal s mírným úsměvem a zkoumavě pozoroval vlkovy nohy, zatímco se na ně neznámý stavěl. Žádná se nezdála trčet do nepřirozeného úhlu, což ho poněkud uklidnilo. Stejně se ale zeptal: "Nestalo se ti nic?"
Přestal zkoumat vlkovy tlapy a konečně se na něj pořádně podíval. Neměl v kožichu nic barevného, neklinkaly na něm žádné ozdobičky, ba i očka měl zbarevná nenápadnou šedivou barvou. Ve zdejších krajích to bylo vskutku dost neobvyklé, jak už Roland zjistil, i když v jeho rodném koutu světa to bylo naopak. Třeba byl tenhle cizinec také jako on. Naprosto magicky nenadaný, obklopený zázraky zcela mimo jeho chápání. No... nebo třeba také ne. Soudit knihu podle obalu nebyl zvyk, který by si Roland chtěl pěstovat.

//Klimbavý les přes Vřesoviště

Prošel posledním úsekem toho krásného poklidného lesa. Na jeho kraji se ještě rozhlédl, zda s ním Gee nakonec přece jenom nejde, avšak kdepak. Byl sám. Těžko by jí mohl zazlívat, že chtěla zůstat na tak pěkném místě. On však chtěl využít své příležitosti trochu lépe poznat zdejší kraje. Kdoví, jaká bude zima zda se mu taková šance naskytne?
Stromy vystřídala malá loučka celá porostlá vřesem, který místy skutečně ještě trošku kvetl, i když dny největší krásy měl už za sebou. Voňavý krásný vřes... stejně jako břízy a pomněnky mu vždy připomínal domov, který vybudoval a o který přišel. Bodlo ho trochu u srdce, když si vzpomněl, jak krásně ten vřesový koberec v jejich lese vypadal v plném květu. Lpět na minulosti nemělo smysl. Věděl to moc dobře. Přesto se neubránil melancholické chvilce, když kráčel přes palouk a odkvétající fialové kvítí mu šustilo kolem tlap. Jindy by se možná zdržel déle, ale dnes pokračoval kupředu, vstříc dalšímu lesu.
I tady vládly listnáče, některé už skoro úplně holé, jiné zase barevné, žluté, oranžové, rudé. Většina listí však už byla spíš na zemi, než na stromech, a pod ním se skrývaly zrádné kořeny, o čemž se Roland přesvědčil, když o jeden neelegantně zaškobrtnul. Pak už po lese bloumal pomalu a obezřetně, a dobře, že to udělal, neboť zjistil, že tady je kromě kořenů i spousta děr. Zkrátka ideální terén na zlámání nohy. Ale od čeho tu ty díry byly? U jedné z nor se zastavil a začal čenichat kolem, ovšem dovnitř hlavu nestrkal. Kdoví, kdo tam bydlel a chtěl by mu dát za vyučenou.

Možná se vlčice nechtěla dál bavit. Že by Roland situaci odhadl špatně? Třeba jí jen přišlo nezdvořilé proběhnout kolem a nepozdravit ho. Tak či tak, když se ticho mezi nimi protahovalo, rozhodl se, že možná bude lepší, pokud půjdou každý svou vlastní cestou. "Rád jsem tě poznal, Gee," pravil a mírně zahoupal oháňkou sem tam. "Asi se ale už vypravím dál. Chtěl jsem se trošku rozhlédnout po okolí, než napadne první sníh," vysvětlil své pohnutky a už v duchu vybíral směr, kterým se vypraví. "Můžeš se samozřejmě připojit, ale jestli raději zůstaneš, pak se asi rozloučíme," střehl ušima a cosi mu říkalo, že se jejich cesty s tmavou vlčicí skutečně rozcházejí. "Měj se hezky," popřál jí tedy a vydal se skrze podzimní les dál trochu severnějším směrem. Kdoví, co vše tam na něj mohlo ještě čekat?

//Jezevčí hájek přes Vřesoviště

"Ale měli bychom dávat pozor, abychom se nezasnili až moc," prohlásila Isobel. Leckdy se mu stávalo, že příliš ztratil hlavu v oblacích a tak byl rád, že ho jeho milá trochu tahá zpátky nohama na zem. Mohla mu však jeho snílkovství vyčítat? Tedy, byla to přece ona, kdo mu ukázal, že sny se mohou i vyplnit, že to všechno může být skutečné, pokud se do toho jeden pořádně opře se skutečnou snahou. "Určitě to všechno zvládneme," řekl tiše, protože tušil, že Isobel trochu naráží na blížící se zimu. "Už máme nory připravené, snad jen na pár detailů, a když nestihneme poshánět všechny ty kožešiny, které jsme chtěli, jistě přežijeme i tak." "Kdoví ale, jaké zimy tu můžou být? Tak daleko od hor zase nejsme," nakrčila Isobel trošku čenich. "Chci být připravená, ne spoléhat na to, že všechno prostě nějak dopadne, vždyť to víš."
Šustění padajícího listí ze stromů jako by se mu také snažilo připomenout plynutí času směrem k zimě, jako by na něj naléhalo, aby se nenechal ukolébat krásným podzimem. "Máme ještě pár týdnů času," řekl, ne snad aby Isobel přivedl do nějakého stavu falešného bezpečí, ale aby ji trochu uklidnil. "Listí sotva začalo pořádně opadávat. To všechno stihneme - pracovali jsme už hodně a když tak budeme pokračovat, všechno bude připravené a spíž plná, ještě než napadne první sníh." Hřejivý kožich vedle něj se zavrtěl, jak Isobel měnila polohu, a pak mu jemně olízla čenich. "Chci si jen být jistá, že bude všechno v pořádku. Už jsme našli tohle místo, získali tenhle kousek ráje, tak bych o to nechtěla přijít. Tohle je přece všechno, co jsme kdy chtěli." I když věřil, že všechno zvládnou, musel s ní souhlasit. Teď o všechno přijít by nejspíš zlomilo srdce jim oběma. "Ano, to ano. Obhájíme si ho, jen se neboj. Jakmile se slunce skloní k západu, vyrazíme zase na lov, co ty na to?"

//oblázky prosím:)

Nezdálo se, že by vlčici polekal, za což byl rád. Děsit ostatní nikdy nebylo zrovna něčím, co by si přál dělat. Ona však vypadala uvolněně a poklidně, takže se nejspíš nemusel obávat, že by z ničeho nic začal vypadat nějak strašidelně. Seskočil dolů na její úroveň a v pleci natržené od divočáka ho přitom trochu bodlo, ovšem nic horšího se nestalo. Rána se opět neotevřela ani se mu nepodlomily nohy, což bylo posledním důkazem, který potřeboval, aby si mohl být jist, že to za pár dní nejspíš bude úplně v pořádku.
Teď, když stáli naproti sobě, povšiml si, že vlčice není úplně černá. Pod očima i na špičce ocasu jí prosvítala srst s nádechem spíše modrozeleným. Dokonce i na tlapkách, které však trochu mizely v popadaném listí. Roland se snažil příliš nezírat. Už zde vlky s neobvyklými kožíšky viděl - propána, vždyť i jeho alfa byla jedním z nich - ale jaksi to pro něj stále neztrácelo to kouzlo. Stále to považoval za cosi nezvyklého a velmi zajímavého. Vlčice byla podle všeho na cestovatelské výpravě. "Došel jsem ke stejnému závěru," souhlasil s ní. "Má to zde velmi příjemnou atmosféru, úplně láká k tomu, aby se tu jeden zastavil a chvíli ji nasával." Přitom zabrouzdal očima krátce po okolí. "Také jsem zde poprvé, ale zatím jsem neměl moc příležitostí místní okolí pořádně prozkoumat, takže to nejspíš není až takové překvapení," usoudil. "Hádám tedy, že vy jste ve zdejších krajích zcestovalejší?" naklonil hlavu ke straně s náznakem úsměvu pohrávajícím v koutcích tlamy.
Vlčice se mu představila kratičkým jménem, které se k ní však podle jeho názoru docela hodilo. Gee, zopakoval si, aby to nezapomněl, ačkoliv se v tomto případě příliš neobával, že by něco zkomolil. "Těší mě. Já jsem Roland," představil se na oplátku a také párkrát zahoupal oháňkou sem tam.

Z lovu a vší námahy byl unavenější, než by si původně myslel, takže prospal celou noc bez nejmenšího problému. Ani to původně neplánoval, ale stalo se. Protáhl si tlapy kupředu, široce zívl a zamžoural do příjemného podzimního rána. Tenhle les se mu opravdu líbil. Bylo tu krásně a kolem panoval naprostý klid. Kolem ani živáčka. Ale... bylo tomu vážně tak?
Zatímco se pomalu probouzel a protahoval se, kdosi se k němu blížil. Nejdřív to Roland pochopitelně netušil, ale pak ucítil neznámý pach a zanedlouho i spatřil kožíšek patřící tmavé vlčici, která si to skrze les ladně mířila skoro přesně k místu, kde odpočíval. Chvíli ji ze své vyvýšené pozorovatelny vleže tiše sledoval, jak se brodí popadaným barevným listím, ale když už se opravdu zdálo, že nezmění směr a nezmizí opět v lese, ozval se. "Dobré ráno," popřál jí a zároveň dal o sobě vědět, kdyby o něm přece jenom nevěděla, i když se mu to zdálo nepravděpodobné. Musela ho přece vidět, nebo snad ne? S tím se zvedl a elegantně seskočil ze skalky dolů na zem. Přece na ni nebude koukat svrchu a ještě k ní mluvit, zatímco se líně povaluje. Nebyl žádný hulvát. "Také vás tohle krásné ráno zlákalo k procházce?" otázal se a zahleděl se krátce k barevným větvím nad nimi. Pokud šlo o něj, lepší čas pro výlet si těžko dokázal představit, ale kdoví, kam vlastně kráčela tato neznámá dáma, či jestli se s ním vůbec chtěla bavit.