Gallirea - Příspěvky uživatele

Listopad 7/10

Dráče radostně zafunělo, poskočilo a začalo lovit svůj vlastní ohon, až kolem něj sníh létal na všechny strany. Roland se rozesmál, nemohl si pomoct. Možná to byla mýtická bytost, ale pořád to bylo mláďátko, které si chtělo akorát hrát. "Tak pojď, malej," vybídl ho a zamířili proti proudu řeky k severu. Cesta jim neubíhala zrovna rychle, protože dráčka každou chvíli něco zaujalo. Všechno musel očichat nebo to zkoušet ochutnat, přibližně každých pět minut se rozhodl vyválet ve sněhu a taky po chvílích zkoušel chňapat po rybách v řece s různým stupněm úspěchu. Rolandovi ale jejich pomalé tempo nevadilo. Nebylo ostatně kam spěchat a protože tušil, že tohle se mu už nikdy znovu nestane, chtěl si to alespoň vychutnat. Prohlížel si dráčkovy lesklé šupiny a špičaté rohy a přemýšlel, jak veliký asi bude, až vyroste.

Listopad 6/10

Navíc to ani nevypadalo, že by mládě mělo nějakou touhu se od něj oddělit. Když popošel kousek po břehu řeky, dráček ho hned následoval. Tlapkal sněhem a protahoval si křídla, která nejspíš ještě používat neuměl nebo nemohl. "Co s tebou ale budu dělat?" povzdechl si vlk. Cožpak mohl odvést dráče do smečky? O tom pochyboval. Navíc, jakmile trochu povyroste, v hustém lesním porostu by se už drak ani nehnul. To by k němu určitě nebylo fér. A ke všemu byl Sarumen na samém jihu Gallirei. V zimě na tom možná tolik nesešlo, ale pro chladnomilného tvora by to v létě bylo hotové peklo. "Jíš ryby a máš rád zimu... víš co, možná vím, co za místo by pro tebe bylo jako dělané," rozsvítilo se Rolandovi po nějaké chvíli v hlavě. Samozřejmě! Na severu pod horami bylo to velké jezero. Tam sníh netál ani v létě a kdyby náhodou ano, vždycky se drak mohl stáhnout do hor. Tam ho ani nikdo nebude obtěžovat.

Listopad 5/10

Ani netušil, jestli mu dráče vůbec rozumí, ale soudil, že ano, protože na slova o jídle okamžitě reagovalo - natáhlo zvědavě krk do výšky a cvaklo párkrát zuby do vzduchu. "No tak pojď," zasmál se vlk. "Zjistíme, co ti chutná." Jenže o to se vůbec strachovat nemusel. Dráče si to namířilo přímou čarou k řece a vrhlo se zubisky do ledové vody, než ho stačil zastavit. "Počkej!" zvolal vlk zděšeně, ale to už dráček táhl z vody rybu a hltal ji, ještě ani nebyla úplně mrtvá. Roland na to zíral s pootevřenou tlamou. "Tak se mi zdá, že mě asi moc nepotřebuješ, co?" usoudil, když viděl, že mráz dráče netrápí a že lovit umí prostě už samo od sebe. Možná to takhle draci prostě dělali, nechali svoje vajíčka, kde je zrovna napadlo a dráčata se narodila už samostatná. Jenže opustit mládě mu i tak bylo proti srsti, třebaže chápal, že dračí zvyklosti jsou asi od těch vlčích odlišné.

Listopad 4/10

Ještěrku to připomínalo ze všeho nejvíc dokonce i tehdy, když se to konečně celé vykulilo do sněhu - s tím rozdílem, že to byl už i teď těsně po vylíhnutí největší plaz, jakého kdy Roland viděl a navíc měl na hřbetě pár blanitých křídel. Až když spatřil ta křidélka, konečně mu to došlo. "Ty jsi drak!" Dráče si kýchlo a vychrlilo přitom proud mrazivé ledové tříště. "Ledový drak?" dodal váhavě. Vysvětlovalo by to, proč se vyklubal z vejce, i když ležel na sněhu. Ale Roland znal z pohádek jenom draky, kteří plivou oheň. No... Tohle žádná pohádka nebyla, v tom měl aspoň jistotu. Dráček se zbavil zbytků skořápky a hned se hrnul do sněhu, pryč od tepla Rolandova kožichu. "Doufám, že víš, co děláš," broukl vlk. "Protože já o dracích nevím vůbec nic." Dráček se na něj otočil, mrkl a vyfoukl stříbrný oblak jinovatky. "Možná máš hlad?"

Listopad 3/10

Překvapeně tlapu zase stáhl. Tvor ve vejci byl nepochybně naživu navzdory zimě a co víc, právě se dral na svět. Roland chvíli jenom zíral na prasklinku ve skořápce, která se pomalu zvětšovala, ale pak přiskočil blíž a co možná nejlépe se pokoušel vejce svým kožichem zahřát. Pořád se totiž obával, aby mládě nezahynulo... ať už to bylo mládě čehokoliv. Podle zubaté, šupinaté tlamy, která se po chvíli objevila v prasklince, si netroufal ani hádat. Musel jen čekat, až se tvoreček probojuje na denní světlo. "Notak, maličký, ještě kousek," povzbuzoval ho a zvědavě nakukoval na vejce, které měl přivinuté k boku a přikryté oháňkou. Trvalo to sice nějakou chvíli, ale brzy se začaly objevovat plazí tlapy s ostrými drápy, zubatá tlama i nadále vykukovala, ale teď už bylo vidět i oko se svislou zorničkou. Byla to snad nějaká ještěrka?

Listopad 2/10

Netrvalo totiž dlouho a cosi spatřil ve sněhu před sebou. Zamžoural na to, co to je? Z dálky to vypadalo jako balvan lesknoucí se modrou, fialovou a stříbrnou barvou. Že by nějaký obrovský drahokam? Nebo to snad spadlo z nebes? Ale když k tomu přišel blíž, s údivem musel usoudit, že to je vejce. Mnohem větší, než jaké kdy viděl a také mnohem barevnější a mnohonásobně podivnější, ale přesto nepochybně vejce. Chudák takhle ve sněhu, ať už v něm bylo cokoliv, určitě je po něm, pomyslel si trochu smutně, neb netušil, co za tvora by mohlo tohle snést a přišlo mu líto, že by měl takhle v mraze sám zahynout, ještě než se vůbec vyklubal. Krom toho na to byl zvědavý. Opatrně natáhl tlapku a vejce se zlehka dotknul. Jaké ale bylo jeho překvapení, když najednou ucítil, jak sebou škublo a v jeho boku se objevila prasklina!

Listopad 1/10

Procházel se zasněženou krajinou, která působila jako vystřižená z nějaké pohádky. Dlouhé špičaté rampouchy visely na okrajích skal, stromy měly větve obtěžkané jinovatkou, i okraje řek měly na sobě ledovou krajku, ačkoliv celé ještě nezamrzly. Jejich proud však byl rychlý, ledový a zrádný. V zimě se Roland od vody raději držel dál, jak to jen šlo. Jinak si ale užíval klidu, který panoval kolem. Sníh mu pod tlapami tiše křupal, jak byl pokrytý slabou ledovou krustičkou a od tlamy mu stoupaly stříbrné obláčky páry. Připadal si, jako by byl jediná živá bytost široko daleko - snad s výjimkou strakapouda, který ťukal někde nahoře ve větvích a pár jiných menších opeřenců, kteří zase šustili v křoví a hledali v mrazech alespoň něco malého k snědku. Brzy však měl zjistit, že tady vůbec není tak sám, jak by se mohlo zdát.

Feline zřejmě trochu mrzelo, že nemá první lov už dávno za sebou. Přinejmenším to vypadalo, že má pocit, jako by v tom byla pozadu. "Možná, ale rozhodně není pozdě s tím začít," máchl povzbudivě ocasem. "Hlavní je mít chuť se učit novým věcem a ochotu poslouchat ty, co se ti snaží poradit, potom už na načasování až tolik nezáleží," mínil. Začal přemýšlet nad tím, kdo ještě by se s nimi na ten lov mohl vydat, Feline se ale netvářila, že by jí ta jména něco říkala. "To bychom mohli, třeba se někdo najde. A když ne, tak ne," pokrčil rameny. Nebude to žádný konec světa, když se lov o něco odloží, na tom už se shodli.
Procházeli kolem hranic. Značkování bylo brzy hotové, šlo to rychle od tlapky, když už vlk věděl, kudy má jít, aby se nezasekl někde v houštině, o které v lese nebyla nouze. Feline opět projevila nelibost nad tím, kolik toho ještě neznala a nedělala. "Však jsi ještě mladá," broukl. "Moc dobře vím, jak to chodí - čas letí a kolikrát než se nadějeme, je další rok za námi a máme pocit, že jsme vůbec nestihli co jsme chtěli. Ale všechno se dá dohnat. V tom je čas trochu zvláštní," zamyslel se možná maličko filozoficky: "I když nám protíká mezi tlapkami, máme ho zároveň víc, než se zdá." Alespoň... většinou. Samozřejmě jeden nikdy nevěděl, kolik času mu na světe ještě zbývá a často mohlo být všechno ztraceno v jediné vteřině. Jenže v takovém případě bylo potom často tou poslední věcí, na které záleželo, jestli vlk někdy obcházel hranice nebo uměl lovit.

Lehce se pousmál. Samozřejmě, že byly Feline obavy oprávněné a rozuměl jim. "Každý dělá chyby. Pokud se to nestane při prvním lovu, tak při některém dalším určitě - ale není to konec světa," broukl povzbudivě. Potěšilo ho, když řekla, že kdyby šel také, byla by si jistější. Ale kdo by jejich skupinku doplnil? "No, možná Nicos, ale kdoví, jestli na to bude mít čas. Jinak by se možná mohl připojit Kenai... nebo Zed, Tonres? Pokud se tu někde pohybuje?" protáhl do otázky, on ho od návratu do lesa nepotkal, ale zase nebyl zpátky tak dlouho. Když pak Feline zmínila Wolfi, jen přikývl. "Určitě by jí minimálně přišlo k chuti. Ale kdybychom nesehnali dost vlků, mohli bychom čistě pro ni zkusit ulovit i něco menšího." Králíky či zajíce nebo nějakého většího opeřence by chytili i sami dva, i když Feline chtěla procvičovat spíš lov větší zvěře.
Potom zamířili na obchůzku hranic, které už potřebovaly trochu té péče. Nebyla to jeho hlavní úloha jakožto lovce, ale nevadilo mu zaskočit za ochránce, obzvlášť když spousta vlků ve smečce musela řešit jiné potíže. "To se určitě vždycky hodí," odsouhlasil. "Obzvlášť, když jsou celkem rozlehlé a taky přímo sousedí s dalším lesem," podotkl, když procházeli po hranici mezi Sarumenem a Smrčinami. Bylo dobré vědět, kam už jejich území nesahá. Ráz lesa se tam zvolna měnil a smrky přebíraly nadvládu. "Ještě jsi je celé neobcházela?"

19.11. Roland http://gallirea.cz/index.php?p=sarumensky-hvozd&r=1#post-244830
Další termín 19.1.

"Však časem uvidíš, co za funkci tě nejvíce osloví," řekl, neměla vůbec kam spěchat. Uměl si ji představit v roli učitelky, ovšem to vyžadovalo všeobecné znalosti, které ještě musela nasbírat. Některé věci zkrátka přicházely až s věkem.
Vypadalo to, že výuku lovu měla rozjednanou už s Nicosem. "Myslím, že první sníh už na sebe nenechá příliš čekat," soudil. Nebe bylo dnes velice jasné a neviděl žádná mračna těžká sněhem, ovšem vítr byl mrazivý a světlo mělo ten zvláštní nádech, který si Roland spojoval s příchodem zimy. "Ale i ve sněhu se dá lovit, jen to je o něco náročnější. Třeba bychom to ještě mohli stihnout, než udeří nejkrutější mrazy. Smečkové zásoby nevypadají špatně, přes zimu bychom měli být v pořádku, ale jistě je lépe mít jídla spíš víc, než méně." Feline soudila, že by se to dalo nechat i na jaro, což byla také pravda. "Asi by se nic nestalo," usoudil.
"To ano, Nicos bude jistě dobrým alfou. Je mladý, ale myslím, že dost rozumný," odsouhlasil a znovu vykoukl ven mezi stromy. Přimhouřil oko. "Myslím, že už se vracejí, takže to asi dobře dopadlo," vydechl si. Nehrozil tedy nejspíš nájezd tuláků. "Ještě bych ale pro jistotu obešel hranice a obnovil značky, ať všichni vědí, že tady už to je naše. Přidáš se?" zeptal se Feline a pomalu rovnou vyrazil.
Už to bylo delší dobu, co se tomuhle věnoval. Bylo příjemné být zase zpátky doma, otírat se o hrubý povrch stromů, aby na ně přenesl svůj pach. Občas se zastavil a zvedl nohu tu u křoviny, tu zase u pařezu... Svým způsobem na té práci bylo něco uklidňujícího, téměř meditačního. Nikdy mu to nevadilo dělat, i když to byla nepříliš vzrušující činnost. Alespoň se přitom lépe seznamoval s územím a dělal něco pro ochranu jeho i vlků, kteří v lese žili. A také se přesvědčil, že tu skutečně nečíhají v křoví žádní schovaní útočníci, kteří jen čekají na to, až poleví v ostražitosti, aby vtrhli na území. Byl to možná poněkud paranoidní způsob uvažování, ale Rolandovi to tak nepřipadalo. Stačilo se podívat na to, co se přihodilo jeho milé, aby měl bolestou připomínku toho, že nepozornost a ledabylost se nevyplácí.

Sice tomu tak nemuselo být, nicméně myšlenka na to, že se Marion zapomněla někde u Života, mu přišla celkem pravděpodobná. Mohla být i jinde, samozřejmě. Roland nevylučoval ani možnost, že se jí něco mohlo stát... Ale doufal, že tomu tak není. "Jestli se po ní budeš chtít porozhlédnout, rád tě doprovodím," nabídl se - ač kvůli dění kolem hranic smečky samozřejmě nemohl jít hned teď. "Ale je pravda, že zima se blíží a první pořádné mrazy často přivedou všechny toulavé duše domů," dodal s pousmáním. I v jeho vlastní smečce tomu tak často bylo.
Neslyšel žádné zvuky hádky ani boje, ať už byla situace jakákoliv, zřejmě byla pod kontrolou. Mohl věnovat tedy svou pozornost Feline a její volbě funkce. Ne, že by byl přímo překvapený, naopak si myslel, že zvolila dobře. Šedá slečna se mu rozhodla objasnit, proč si vybrala právě tohle a Roland přikývl. "Určitě budeš dobrá pečovatelka, a časem třeba i učitelka, až nasbíráš nějaké zkušenosti," ujistil ji. "Kdybys někdy chtěla pomoc s lovem či něčím jinačím, stačí říct. Nejsem zrovna mistr, ale něco málo už jsem se naučit zvládl," pousmál se. Pak přikývl, když promluvila o Maple. "Ano, o tom jsem slyšel... Doneslo se to k nám skrze myšlenky. Bude zvláštní si na to zvykat, ale rozumím ji. Být alfou je těžký úděl, určitě dělá dobře, že se chce věnovat hlavně rodině." Jakožto vlk, který se tohoto postavení v minulosti vzdal, o tom něco věděl.

Feline vůbec netušila, kde by Marion mohli hledat. Roland malinko nakrčil čelo. K Životu to nebylo nijak daleko, opravdu nedávalo smysl, že by se tam měla zaseknout tak dlouho. Avšak... "Ale je možné, že by se tam zdržela," rozjasnila se mu tvář náhlým uvědoměním. Nebylo to stoprocentní, samozřejmě, ale byla to možnost, která se nabízela. "Sám jsem tam ještě nebyl, ale Život je prý hodně milý a v jeho kopcích je krásně. Mohla se tam zapomenout, ztratit pojem o tom, kolik času uteklo. Což by znamenalo, že je v pořádku." Zdálo se mu to jako docela pravděpodobná možnost.
Roland měl stále jedno ucho natočené ven z lesa, čekal, zda se neozve volání o pomoc nebo vytí svolávající k útoku. Lehce ale zavrtěl hlavou, když ho Feline ujišťovala, že to může jít zkontrolovat. "Zůstal jsem schválně na území, pro případ, že by někdo chtěl vylákat alfu a pak sem vtrhli jeho spojenci." Uvědomil si, že to mohlo vyznít trochu děsivě, ale... žili v podivně neklidné době a tak bylo možná jen dobře, že se o tom vlčí slečna trochu poučí. "Naštěstí to tak nevypadá, ale lepší je být připraven," pousmál se trochu. "Kdyby Nicos potřeboval další pomocníky, jistě by zavyl."
Zajímalo ho zcela upřímně, jakou funkci si Feline zvolila. Chtěla posílit řady lovců či ochránců? Nebo se třeba věnovat léčitelství? Ale ne, nakonec se rozhodla, že by mohla být pečovatelkou. "To zní jako dobrá volba," usmál se a máchl ocasem. "Bude to asi náročná pozice, ale hodně potřebná a naplňující. Já ještě ani neměl příležitost se se všemi novými přírustky ve smečce seznámit," potřásl hlavou, přišlo mu, že se všechno děje hrozně rychle. Asi stárnul.

Feline návštěvu u Wolfi prozatím odložila a Roland kývl - neměl nic proti, aby se za ní šli podívat, ale snad bylo teď lepší ji nechat spát. "Potom se za ní můžeme zastavit. Určitě bude ráda za společnost," máchl ocasem. Sám se chtěl jít později přesvědčit, jestli má jeho milá vše, co potřebuje a jít jí dělat společnost. Chtěl ale nejprve nakouknout, co se děje na území, kde tak dlouho nebyl. A podle všeho toho nebylo zrovna málo.
Že se Marion ztratila bylo dost znepokojivé. "Aha," nakrčil lehce čelo. Věděl, že Marion byla docela bezelstná dušička a asi by pro ni nebylo nic těžkého se dostat do potíží. "Možná bychom se po ní měli zkusit podívat? Nenapadá tě nějaké místo, kam by mohla jít? Třeba se jen někde pozapomněla," usoudil. Určitě nebylo třeba myslet hned na nejhorší, možná že se vlčice zkrátka jenom toulala.
Zdráhal se ale opustit hranice smečky, když pořád nevěděl, co měl znamenat ten rozruch. Ať už šlo ale o cokoliv, nezdálo se, že by se na území chystali vtrhnout i další vlci. Ani Feline nevěděla nic víc. "Nejspíš jen nějaká roztržka. Možná začínají být tuláci před zimou trochu drzí," usoudil, snad v tom nebylo nic víc. Přestal hledět ven z lesa mezi stromy a otočil pohled svého zbývajícího oka na vlčici. "Takže už sis zvolila nějakou svoji funkci?" zvedl lehce koutky a doufal, že hovor třeba převedou do trochu příjemnější roviny. Jak ten čas letěl, přišlo mu to jako včera, co se Feline se svou sestrou narodila a teď už si vybírala funkci ve smečce.

Zprávy o Wolfganii Feline vylekaly a nebylo se vůbec čemu divit. Nešlo o něco, co byste slyšeli rádi. Rolanda mrzelo, že nemohl do smečky přinést veselejší zprávy... a ještě mnohem víc, že Wolfi nedokázal ochránit. "Byli jsme spolu v lese na jihu, kde jsme na ni náhodně narazili. Nejspíš se nám chtěla pomstít za to, že jsme jí naposledy vyprášili kožich. Je... Je nebezpečná. Velmi. Ovládá magie, jaké jsem ještě neviděl. Moc mě to mrzí, Feline," povzdechl si ztěžka. "Snažil jsem se Wolfi chránit, ale... Styx nás přemohla." Zavrtěl hlavou, neříkalo se mu to lehko. Jinými slovy znovu zklamal a bylo jen obrovské štěstí, že to neskončilo fatálně.
"Můžeme se na ni jít podívat, jestli něco nepotřebuje, ale přichystal jsem jí něco ze smečkových zásob a myslím, že teď bude spát. Cesta domů byla hodně náročná." Kilometry, které dělily Vrbovou smečku od Sarumenské se zdály být téměř nekonečné, když je společně překonávali. A teď viděl, že chudák Feline nemá daleko k panice. "Bude zase v pořádku, uvidíš." Přinutil se k úsměvu. Přinutil se věřit tomu, že všechno dobře dopadne. Udělal pro Wolfi přece všechno, co mohl. Ale přesto měl pořád obavy.
Další otázka od Feline jeho klidu zrovna nepřidala. "Marion? Ne, neviděl jsem ji už delší dobu. Tady nebyla?" zeptal se a snažil se neznít příliš ustaraně. Možná, že se jen zatoulala... Ale se vším, co se dělo, měl Roland trochu problém udržet si optimistický náhled. "A ten rozruch na hranicích... Nevíš, o co šlo? Viděl jsem Nicose s Kenaiem běžet ven z lesa." Třeba Feline zaslechla něco, co by to pomohlo osvětlit. Kéž by šlo jen o nějakou hloupou šarvátku!