Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Květen 9/10

Roland si povzdechl. "To byl nejspíš Eirik. Rád si na tulácích vybíjí vztek. Musíme... musíme s tím něco udělat. Takhle už to o moc déle nepůjde." Isobel zavrtěla hlavou. "Máš pravdu. Nepůjde. Ale já mám plán." Nadechoval se, aby se zeptal, ale Isobel mu připlácla tlapku na tlamu. "Povím ti ho, ale co kdybys to ještě na chvilku nechal plavat? Aspoň na malou? Neviděli jsme se věčnost. Chyběl jsi mi." S tím se k němu opět přitiskla a on jí oplatil stejně. V tichosti seděli, jeden blízko druhého a ani jeden z nich neměl oči pro veškerou krásu noci kolem. Viděli jen jeden druhého. Bylo zvláštní, s jakou rychlostí se dokázali sblížit. Roland by tomu nikdy nevěřil, kdyby to sám nezažil. Miluju tě, Isobel, zkoušel ta slova, ovšem z tlamy je nevypustil. Tehdy ještě ne. Ale čas už pomalu zrál.

Květen 8/10

"Země volá Rolanda, Rolande, slyšíš mě?" zasmála se Isobel. "Hm? Promiň. Nějak jsem se zamyslel. Jsem moc rád, že tě vidím." "Já taky. Začíná být čím dál nebezpečnější se sem proplížit, víš?" Na to nastražil uši. Co se přihodilo? Dělal jí snad někdo ze smečky problémy? Ale nebyla tu jen jejich smečka, samozřejmě. Jezera byla neutrálním územím, ale všude kolem se drželi vlci, kteří neměli ve zvyku být k tulákům příliš laskaví či štědří. "Viděl tě někdo?" "Nikdo z vašich, ale vzala jsem to okolo Půlnočního hvozdu a jejich ochránce se nechal slyšet, že jestli mě ještě jednou nachytá, jak se poflakuju kolem, udělá mi něco, co bych nerada opakovala nahlas." Nakrčila čenich ve svém obvyklém znechuceném gestu.

Květen 7/10

Isobel zahlédla jeho výraz a její tvář zvážněla a zjemněla. "Ne, ty hlupáčku. Nesmíš na všechno hned skočit," broukla a přitulila se k němu tváří. Roland si ji přitáhl blíže a nasál do kožichu vůni pomněnek a vanilky. Modré kvítky měla zapletené v srsti, jak bylo jejím zvykem od chvíle, co pomněnky poprvé vykvetly. Byl tak rád, že ji vidí, tak šťastný, že mohou být zase spolu, i když jen na chviličku. Opět musel přemýšlet o tom, jestli by se to dalo zařídit, aby mohli být spolu napořád... Ne takhle tajně, jako dva zločinci, kteří se v noci vyplíží, aby podnikli něco, za co by se slušní vlci měli stydět. Věděl totiž, že není nic, za co by bylo třeba se stydět. Byla to láska. Té se nedalo poručit. Byla skutečně něčím tak ostudným?

Květen 6/10

Už v tom získával cvik. Nevěděl, jestli by se kvůli tomu měl radovat nebo spíš stydět. Tak či tak- "Ale ale, copak to tu máme?" ozvalo se mu náhle nad hlavou. Veškerý tok myšlenek v jeho hlavě byl rozprášen. Musel vynaložit veškerou sílu vůle k tomu, aby nezaječel. Nadskočil a vzhlédl. Na skále se tam po kočičím způsobu rozvalovala Isobel a její oči se mu smály. "Isobel!" sykl. "Tohle mi nedělej!" Teď už se nesmály jen její oči. Dvěma ladnými skoky seskočila dolů k němu. "Lekl ses, co? To nic, už jsem takhle vyděsila i větší hrdiny, než jsi ty." "Vážně?" protáhl Roland obličej, trochu ho ta slova zabolela a nevěděl, co si z toho má přesně vybrat. Myslela si, že je strašpytel? A s kolika že vlky hrála tyhle hry?

Květen 5/10

Tohle byl úsek, ze kterého byl vždycky nejvíce nervózní. Stál na travnatém pásu mezi lesem a jezerem a připadal si zcela odhalený. Zatínal zuby a čekal, že ho někdo osloví. "Kampak, Rolande, na vycházku při měsíčku?" Několikrát se zhluboka nadechl. Nikdo se neozval a on rychlým lehkým poklusem zamířil ke skalám. Světlo měsíce vykreslovalo jeho temnou siluetu a jeho bledý stín běžel vedle něj po trávě, dokud nevklouzl mezi kameny, kde byl alespoň skrytý z dohledu vlků, kteří by mohli vykouknout z lesa. Zhluboka si vydechl a sedl si pod skálu. Počkal, až se splašený tep jeho srdce začal trochu uklidňovat. Isobel tu zřejmě ještě nebyla, ale to nebylo nic podivného. Přišel ostatně docela brzy, navzdory svému tajnůstkářskému pohybu se mu povedlo projít lesem celkem rychle.

Květen 4/10

Každou chvíli se proto zastavil a poslouchal, co se kolem šustne. Kromě houkání sýčka někde v hlubinách hvozdu a občasného zašustění drobných tvorů v křoví ale nezaslechl téměř nic. Rozhodně nic podezřelého. Žádné vlčí hlasy či kroky, dokonce ani pohyb větší zvěře. Děkoval hvězdám, že mu té noci štěstí tolik přálo. Stromy už začínaly řídnout a střípky měsíčního světla dopadaly až na zem před ním. Blížil se k okraji lesa, jezero už bylo téměř na dohled. Mezi stromy se třpytila jeho dokonale klidná hladina a skály na břehu se ve světle měsíce zdály být téměř bílé, jako by šlo o jakési ledovce vystupující přímo z rozlehlé vodní plochy. Skrčil se pod nízko rostoucí větev mladého javoru a proklouzl na otevřené prostranství.

Květen 3/10

Dobrá, musel to přiznat alespoň sám sobě. S Isobel cítil věci, které s Adallií nikdy. Všechno s ní bylo tak... jiné. Srdce mu divoce bušilo nejen strachem z odhalení, zatímco se tajně plížil k hranicícm lesa, ale i rozrušením z toho, že ji zase uvidí. Snad, snad! Snad na něj bude čekat na obvyklém místě. Byli na tom domluveni, ale ne vždy se to vydařilo. Jednou se Isobel musela stáhnout, protože narazila na skupinku vracející se pozdě z večerního lovu. Jednou zase nemohl přijít Roland, neb byl neočekávaně odvolán na noční hlídku. Dneska však ve vzduchu cítil poklid. Noc byla tichá, ospalá, všichni lovci byli doma. Tušil, že bude všechno v pořádku. Přesto by bylo velmi nemoudré polevit v obezřetnosti.

Květen 2/10

Kdepak, nejlepší bude tyhle noční výlety i nadále držet v naprosté tajnosti. Nebo aspoň tak naprosté, jak bude možné. Co to vůbec vyvádíš? děsila se už nejmíň popadesátá ta část jeho duše, která byla vzorným synkem nikdy neporušujícím pravidla. Otoč se a jdi zpátky! Roland se neotočil. Věděl, že riskuje. Kdyby matka přišla na to, co její syn po nocích vyvádí, nejspíš by zbořila les. Skoro ji slyšel. "Scházet se se špinavou tulačkou! Že se nestydíš! Jak můžeš špinit jméno naší rodiny?" Zuřila by a postarala by se o to, aby Isobel už nikdy neviděl. Nevěděl, jestli by jí smečka ublížila, ale bál se, že ano. A přesto... šel dál. Šílenství, to ho posedlo. Muselo to tak být. Ne, ne šílenství. Láska.

Květen 1/10

Srdce mu bušilo až v krku, zatímco se plížil temnou nocí. Někde nahoře nad ním musel dorůstající měsíc zářit stříbrným světlem a zalévat celé okolí září, která by vlčím očím dostačovala, ale tady pod husté koruny stromů dopadal onoho světla pouhý zlomeček. V nejhustších částech lesa byla tma jako v pytli. Přesto se Roland vydával právě jimi. Nechtěl narazit vůbec na nikoho ze smečky. Jestli mě chytne noční hlídka, prostě řeknu, že jsem nemohl spát. Jistě. A pravděpodobně by mu to prošlo, noční hlídku měli obvykle vlci, kteří byli ještě mladší, než on. Jenže nechtěl lhát. Jakmile jste s tím jednou začali, bylo těžké přestat. Navíc v tom byl příšerný. Bál se, že by ho prokouklo i malé vlče.

Wolfganie se nechala slyšet, že přírodní schovky má ráda a tak opravdu z celého srdce doufal, že ji ta, kterou vybral, nadchne. Chtěl, aby všechno bylo co nejlepší a nejperfektnější. Když už to nevyšlo s počasím, musela to napravit alespoň lokace.
A naštěstí tomu tak skutečně bylo. Wolfganie se usmívala na celé kolo, což na oplátku nutilo k úsměvu i jeho. Dokonce i voda z jejich kožichů se vzápětí vznesla kamsi pryč, takže nehrozilo, že se tu budou mokří klepat zimou. Střihl ušima. "Děkuji," broukl a čenichem si trochu urovnal rozcuchaný kožich. Jen tak zběžně, ovšem, protože teď měl na mysli jiné věci. "Viď? Musí být už hrozně stará. V zimě nebyla takhle krásná, ale věřil jsem, že zjara bude přímo úžasná. Jsem rád, že jsem se nepletl," přejel ještě jednou takřka láskyplně převislé větve vrby, ale zastavil se dřív, než měl šanci začít blábolit a odbočovat kdoví kam.
Podívali se na sebe. Wolfganie ztichla a i její výraz zvážněl, ale i když vypadala podobně nervózně, jako se on sám cítil, neměl dojem, že by udělal něco špatně. Zatím. Letmo zauvažoval, jestli mu ona chce říct něco podobného, jako on jí, ale teď musel začít on. "Už to mám na srdci delší dobu, jen... mi trvalo sebrat odvahu, abych ti to pověděl," zasmál se poněkud nervózně. "Je mi s tebou dobře, Wolfganie. Když jsme spolu, jako by byla tráva zelenější a slunce jasnější. Jsi výjimečná vlčice a jsem moc rád, že mohu být tvým přítelem, ale cítím, že bych chtěl... chtěl bych být víc, než tím. Srdce mi říká, že patříme k sobě. A já bych moc rád byl už pořád s tebou." Zmlkl. Slyšel, jak mu buší srdce. Co říkalo Wolfiino srdce? S očekáváním na ni hleděl. A vůbec netušil, že slova, která patřila jen černobílé vlčici se mohla donést i k někomu jinému. Že v dešti číhaly uši a oči, které nepatřily žádnému příteli.

//Středozemní pláň přes Ronherský potok

Jejich záchranná skupinka se postupně rozprchla a i oni dva si mohli konečně jít po svém. Škoda jen, že to počasí jim nepřálo. Ze zamračeného nebe nejprve jen kapalo, ale déšť stále zesiloval. Roland trochu natáhl krok, aby už byli co nejdříve schovaní pod stromy lesa. "Lišky našly nový domov právě včas," podotkl. "Jen doufám, že Rue, ta bílá vlčice, je v pořádku... Neviděl jsem, co se jí přihodilo," vracel se zpětně ještě k uplynulým událostem, i když na srdci měl samozřejmě úplně jiné věci. Jenže ty se nehodilo vybreptnout jen tak, zatímco někam spěchají deštěm. Krom toho byl nervózní, tak, jako už dlouho ne. Nebylo to však úplně nepříjemné. Cítil se díky tomu velice naživu. Velice... omlazeně.
To už je přivítaly první stromy Zlatavého lesa a Roland s vděkem vklouzl do jejich stínu. Pleskání deště tady bylo ještě hlasitější, ale kapek na ně dopadalo méně, jak je listí a větve trochu chránily. "Myslím, že vím, kde se budeme moct schovat. Našel jsem to místo v zimě, ale teď zjara bude určitě přímo kouzelné," pousmál se na Wolfi, přece jen tu v zimě s Elisabettou strávil docela dost času a měl šanci si udělat přehled o okolí. I když neměl samozřejmě v úmyslu vést vlčici do vykotlaného stromu, kde se tehdy tísnil s vlčetem. To by ani v nejmenším nestačilo!
Provedl je lesem s pár malými zaváháními, ale pak uviděl, co hledal. Stará smuteční vrba by se nejspíš cítila více doma v hájku, který ležel dál na jih, ale neviděl nic divného na tom, že se sem nějaké semínko kdysi dávno zatoulalo. Cestou minuli všechny možné druhy stromů, i další vrby, ale tahle byla zdaleka největší a nejstarší. Roland se opatrně otřepal, aby vodou ze svého kožichu nepokropil i Wolfganii - a pak zkrátka vklouzl mezi větve stromu, které se skláněly až k zemi. Octli se tak v zákoutí, které mělo nejen střechu z listí a větví, ale dokonce i jakési zdi. Aspoň s trochou představivosti. Pořád sem trochu kapalo, ale blízko kmene bylo téměř sucho. Vrba jemně voněla a tiše povrzávala větvemi ve větru.
"Co tomu říkáš?" otočil se s úsměve kolem dokola, prohlížel si jejich skrýš a pak se pohledem zastavil na Wolfganii. Úsměv mu pořád pohrával v koutcích tlamy a v oku mu poskakovaly jiskřičky, ale přece jen jeho výraz poněkud zvážněl. "Víš," začal pomalu, ale už sebral odvahu a obával se, že když bude otálet, opět vyprchá. "Chtěl jsem ti vlastně něco povědět." Na moment se odmlčel a zahleděl se Wolfganii do očí, modrých jako safírové tůňky, aby viděl, jak se tváří. Kdyby ji snad měl nějak děsit, raději by si to všechno nechal pro sebe.

Rue vypadala skutečně zdrceně. Na starost si ji vzal modravý vlk, zdálo se, že se spolu přátelí, takže se Roland necítil špatně, když se vzdálil. Věděl, že je Rue trochu stydlivější vlčice a tak by nemusela ocenit, kdyby se na ni všichni sesypali. Obrátil tedy svou pozornost k Wolfganii. To nebylo nic těžkého, jeho mysl se k ní snažila otočit celou dobu, co tu byli. Teď už si to mohl konečně dovolit, když bylo po všem a všichni vypadali v pořádku. Jen Vento se zase někam vypařil. Ach ty mladické toulavé tlapky.
Wolfganie prohlásila, že si zase tak skvěle nevedla. "Děkuji za pochvalu, ale měla jsi taky zásluhu na tom, že to dobře dopadlo. Nebýt té vlny, dost možná by to lišče jen tak nepustil. Trocha vody mi neublíží," zasmál se a vzhlédl k zamračené obloze. Pokud se nepletl, stejně budou brzy mokří všichni. Počasí se nezdálo být příliš nakloněno jeho plánu s procházkou, ale on se odmítal nechat odradit deštěm, bouří, kroupami či hurikánem. Teď už prostě ne.
Ještě se u nich zjevila Feline, která prohlásila, že se půjde trošku projít. Protože mluvila především k Wolfganii, Roland nic neříkal, jen ji vyprovodil úsměvem a zamácháním oháňky. Během chvilky byla šedivá dorostenka pryč a celá sešlost dospěla nejspíše ke svému zdárnému konci. "Co kdybychom se šli také konečně někam projít? Snad nás Maple může ještě chvíli postrádat," navrhl, srdce mu sice bušilo, ale jakmile začal mluvit, slova se mu z tlamy sypala snad sama od sebe. "Možná trochu zmokneme, ale nedaleko znám les, kde se snad před nejhorším deštěm můžeme schovat," nadhodil a uvědomoval si, že se culí na celé kolo, ale zkrátka s tím nedokázal přestat. Těšil se, že si s Wolfganií konečně trochu popvídá o samotě... a možná, možná... možná jí poví, co už delší dobu tajně nosil v srdci. Ačkoliv tušil, že to už dávno až tak tajné není. "Můžeme?" broukl a pomalu vykročil směrem, kde doufal, že najdou úkryt ve stínu krásných zlatých stromů.

//Zlatavý les přes Ronherský potok

Duben 10/10 - Rowena

Viděl, jak se vlčice hned vytáhla do své plné výšky - která, pravda, nebyla zase tak veliká. No, koho by pochvala nepotěšila, že ano? Rolandovi trochu cukly koutky. Dočkal se i odpovědi na svoji otázku. "To asi leccos vysvětluje," poznamenal. Pokud tu prožila celý život, nebylo se co divit, že se v okolí tak dobře vyznala a měla přehled i o magiích a ostatních místních zvláštnostech. Pro ni to dost možná nebyly ani zvláštnosti, jako spíš běžná každodenní realita.
Jeho myšlenkové pochody Roweně příliš pod čenich nešly. Vzhledem k tomu, že Roland prakticky vařil z vody, nehodlal se s ní přít. Věděl moc dobře, že co se týká magií, je se znalostmi oproti většině místního obyvatelstva velmi pozadu. "Je pravda, že dědičnost v tom taky musí hrát nějakou roli... O tomhle toho vlastně moc nevím. Neměl jsem zatím příležitost to nějak důkladněji prozkoumat," pokrčil mírně rameny. Otázkou bylo, jestli vůbec někdo věděl, odkud magie vlastně pramení. Celá věc byla opředená tajemstvím, alespoň pro něj.

Co se dělo za ním, to netušil. Věřil ostatním, že udrží matku lišku a zbývající lišče v bezpečí, protože on byl soustředěn na jediný cíl. Vrhl se po šakalovi a v momentě, kdy ho srazil, zalila je najednou vysoká vlna vody. Měl co dělat, aby ho úplně nespláchla úplně stranou a na chvíli ho ta nečekaná potopa úplně dezorientovala. A co lišče? Kde bylo to malé lišče? Trochu se zakuckal a vyskočil na nohy. Rozhlížel se sem tam, připravený znovu vyrazit, avšak všechno se zdálo být pod kontrolou. Zmáčení šakali prchali pryč a zbývající lištičku držel v tlamě Jerry.
Roland si ještě jednou odkašlal, vyfrkl vodu z čenichu a od hlavy k patě se otřepal. "Všichni v pohodě?" zamířil hned za zbytkem skupinky. "To byla skvělá spolupráce," pokývl uznale svým společníkům. Feline se povedlo uhlídat mámu lišku s druhým mládětem. Unesené lišče bylo naživu a když přišel blíž, zdálo se mu, že je jenom trochu pochroumané. Mělo tedy opravdové štěstí, mohlo to dopadnout vážně ošklivě. Teď se mohla konečně celá rodinka vypravit k novému domovu. "Měli bychom jít, než se přihodí něco dalšího."
Naštěstí k lesu už to nebylo daleko a cesta se obešla bez dalších incidentů. Lišky už neotálely a pustily se mezi stromy. "Hodně štěstí," broukl za nimi. Ani nestačili provést ten plán s ofoukáním vlčích pachů z liščích kožíšků, ale nejspíš to bylo v pořádku. Už za moment se z lesa ozvalo liščí pískání a neznělo to, jako by se tam někdo pral. Spíš, jako by se vítali.
Roland spokojeně zamával ocasem a otočil se od lesa ke zbytku smečky. Byl rád, že se jim to takhle pěkně společně povedlo. Jen Rue stála stranou a zdála se být celá skleslá. "Rue, jsi v pořádku?" zeptal se tiše a zkoumavě se na ni zahleděl. Netušil, jestli byla v pozici, kdy by se jí mohlo něco stát - jakmile začal zmatek, nebyl si vůbec jistý tím, co přesně kdo dělal.
Tušil ale, kdo vyvolal tu obří vlnu a také kdo předtím statečně vrčel na šakaly. Pohledem rázem zabloudil k Wolfganii a na tváři se mu roztáhl vřelý úsměv. Udělal k ní dva tři krůčky blíž s náhle mnohem silněji bušícím srdcem. "Byla jsi skvělá," broukl jí do ucha. Teď už se vše zdálo být klidné... Snad by se konečně mohli dočkat té svojí procházky? Měl toho hodně na srdci, ale nechtěl to řešit přede všemi.

Duben 9/10 - Rowena

Opravdu ho zajímalo, jak na to Rowena přišla. Vlčice naštěstí neměla žádný problém se o svůj myšlenkový pochod podělit, naopak zněla, jako by si to užívala. Poslouchal její výčet smeček a důvodů, proč do nich nemohl patřit. Byla pravda, že vůni borůvek ani vrb v kožichu jistě nenosil. Mechu měli v Sarumenu sice hodně, ale kolik ho musela mít taková Mechová smečka? S tou se Roland ještě nesetkal. Stejně jako s většinou ostatních.
Nechal se tedy pěkně nachytat, ale nijak zvlášť se kvůli tomu nehněval. "Je vidět, že se ve zdejších smečkách vyznáš. A musím uznat, že ti to myslí," střihl ušima, bylo to chytré, ne že ne. "Žiješ v těchto končinách dlouho?" Prozradila mu, že ona sama pochází z Asgaarské smečky, takže zřejmě neviděla důvod to před ním dále tajit.
Ohledně magií přišla vlčice se zajímavou teorií. Roland zamyšleně zamručel. "Hm, mohlo by to tak být," uznal, ovšem napadlo ho ještě něco. "Nebo je to možná naopak. Vlčí povaha určuje, jaká magie se projeví. Proto třeba u hodně malých vlčat žádná magie zatím není?" Uvažoval, co by mohlo být pravděpodobnější - nebo jestli to nějak fungovalo oběma směry a magie i její nositel se ovlivňovali navzájem.