Gallirea - Příspěvky uživatele

//Ragar přes Galtavar

"Jistě, že žiju," broukl a máchl pomalu ocasem. Nechtěl Venta vyplašit, na druhou stranu bylo určitě dobře, když se naučí respektu ze zimy a sněhu. "Asi jsme trochu zafoukali a zapadali sněhem," vytřásal si z kožichu snaživě zbytky vloček. Maple dodala, že na pospávání ve sněhu jsou vybavení celkem dobře, což byla pravda, ovšem stejně to nemuselo dopadnout nejlíp. Ještě štěstí, že místo, které našli, bylo alespoň trochu chráněné před největšími nápory počasí.
Všichni si ale nakonec dobře odpočinuli a nikomu se nic nestalo, takže už si s tím asi nemělo cenu příliš lámat hlavu, pouze si vzít poučení pro příště a mohli vyrazit k domovu. "Snad ji tam najdeš," řekl Ventovi, který doufal v setkání s Marion, kterou on sám ještě neměl tu čest potkat. "Jestli se takhle ochladilo i na jihu, určitě se všichni přiběhnou schovat do lesa." Nemohl nepomyslet na Gwen. Snad také měla kam se schovat. Ani nevěděl, kam vlastně zamířila - třeba se přestěhovala do teplých krajů a žádnou zimou si nemusela lámat hlavu.
Kráčeli z hor přes pláň a k jezeru. "Tam už bych vážně nechodil. Ale myslím, že teď už bude zmrzlé pořádně," mínil. Z nočního nebe se sypal další a další sníh a Roland se už vážně těšil, až budou doma a v bezpečí lesa, kde si kdyžtak mohou zalézt do jeskyně a nejhorší počasí přečkat. Ještě, že jsme byli na lovu. Snad jejich přípravy postačí. "Vypadá to, že teď teprve nás čeká ta opravdová zima," zvedl na chvíli s povzdechem hlavu k chuchvalcům sněhu, které se bez ustání sypaly z oblohy. "Ještě, že jsme si zimních radovánek stačili užít předtím."

//Zrcadlové hory přes Východní hvozd

Všichni spokojeně usnuli ve svých sněhových norách. Zatímco spali, začal se z nebe sypat další sníh a dokonale je přikrývat. Nebyla to ale peřinka zrovna hřejivá. Hnědý vlk se už ze spánku začínal vrtět a nejspíš by se brzy vzbudil i tak, avšak Vento celý proces značně urychlil. Hupsl totiž přímo na něj a začal hrabat do sněhu, který na něj napadal. Z Rolanda tím nárazem vyšlo tiché "uh", přičemž mu do čenichu vletěla trocha sněhu. Několikrát za sebou mocně kýchl a začal se hrabat ven ze své díry. "Jsem vzhůru," ujistil Venta ještě pořád trochu huhňavně a důkladně se otřepal ze sněhu.
Zapátral pohledem po Maple, která se už také vyhrabávala ze sněhu ven. "Dobré," popřál jí také, i když už byl spíše večer. Spali vážně dlouho... Rolandovi přeběhl mráz po zádech a tentokrát to nebylo počasím. "Dobře, ale moc dlouho," otřepal ze sebe poslední zbytky sněhu. "Asi to nakonec nebylo příliš moudré. Nejspíš jsem už zapomněl, jak rychle se poblíž hor může počasí změnit." Kdyby přituhlo více, už se také nemuseli nikdy probudit. I teď bylo ochlazení citelné. Vánoční nálada je nejspíš trochu ukolébala k neopatrnosti, ale naštěstí jim to tentorkát prošlo. Protáhl se, byl ze spánku ve studené díře celý ztuhlý. "Zamíříme domů, než přituhne ještě víc?" navrhl. Na jihu bude přece jenom příjemněji, než tady v horách. Nebyl sice rosnička, ale ani nemusel být, aby věděl, že největší zima asi teprve přijde. Ještě se jednou protáhl a pomalu zamířil z hor pryč. Zůstávat tady by bylo hloupé.

//VVJ přes Severní Galtavar

9. Vyhrab si sněhovou díru a v ní přespi
//Jedlový pás

Ani Maple se od Smrti nedočkala lepšího zacházení. Bohyně svému jménu dělala skutečně čest. Rozhodně se jí povedlo vzbudit v Rolandovi silný respekt a veškeré jeho pochybnosti o tom, zda místní bohové jsou či nejsou skutečnými stvořeními, byly dokonale rozptýleny. Smrt byla tak skutečná, jako sníh pod jeho nohama nebo stromy tvořící ten ponurý les. Vskutku se mu ulevilo, když zamířili odtamtud pryč. "To hlavně," přitakal Ventovi. "Cítil jsem to také. Šel z ní strach... Už ale nemusím pochybovat o tom, jestli jsou zdejší bohové skuteční," otřásl se mírně a raději se ke zřícenině ani neohlédl.
Terén se stával kamenitějším a nerovnějším. Dorazili k dalším horám. I tyhle chtěl hnědý vlk někdy prozkoumat, ale teď k tomu nejspíš nebyla ta nejlepší doba. Lézt znovu do kopce se mu už příliš nechtělo, ani brodit se hlubokým sněhem. Schovat se tu však mohli. I když tu bylo sněhu víc, doufal, že nebude moc těžké tu najít nějaké pěkné místo, kam by se mohli uložit a odpočinout si. Vento takové místo objevil hned vzápětí. Skutečně se jevilo jako naprosto ideální. "To vypadá skvěle," přikývl Roland a po vzoru mladšího vlka začal odhrabávat sníh stranou, aby si také vytvořil důlek, do kterého by se schoulil. Vyhrabal díru tak akorát pro sebe, kousek od té Ventové, ve které mladý vlček usnul, sotva si lehl. Pousmál se tomu a sám se stočil do svého důlku. Nefoukalo na ně a byli docela dobře skrytí. Otočil se na Maple, protože mu bylo jasné, že Vento už ho neuslyší. "Dobrou noc," broukl a sám zavřel oči. Trocha odpočinku už vážně byla třeba.

20. Dej Smrti dárek, abys v ní vzbudil vánoční náladu
//VVJ

Naštěstí všichni přečkali polámání ledu ve zdraví, i když určitě ne úplně s klidnými nervy. Hlavně, že se nikomu nic nestalo. Mohlo to dopadnout mnohem hůř. Vydat se dál po pevné zemi znělo jako vážně výtečný nápad. Vydali se přes zafoukanou pláň hledat paní Smrt. Roland byl opravdu zvědavý, co se asi bude dít. Cestou narazili na stádo losů, kteří byli vskutku obrovští. "To jsou losi," řekl Roland Ventovi, který se nad nimi rozplýval. "Jsou krásní, ale dost nebezpeční, je lepší se od nich držet dál." Kdyby jich bylo víc, možná by si mohli troufnout nějakou losici ulovit, ale takhle? Kdepak. A co by s ní dělali? Až na jih by ji stejně neodtáhli.
Losi je ale nepřímo přivedli ke kupce kamínků, které střežila chamtivá straka. Maple tvrdila, že kamení je ideálním darem pro Smrt, takže byl Roland rád, že nějaké může pobrat - ať už byla Smrt skutečná či existovala pouze v myslích a srdcích vlků, kteří na ni věřili. "Není zač," usmál se na Venta, kterému strčil za ucho stračí pírko. Druhé putovalo k Maple. A oni putovali také, dál k lesu.
Podivná atmosféra na Rolanda dopadla téměř okamžitě. A když se přiblížili k podivné stavbě z kamení, už nemohlo být pochyb o tom, že tu něco nehraje. Cítil, jak se mu ježí srst v zátylku. "To je strašidelné místo," stačil pouze zamumlat, než se před nimi zjevila hrozivá postava. Vysokánská vlčice s planoucím zeleným pohledem se nad nimi tyčila a v tu chvíli se veškeré Rolandovy pochybnosti rozplynuly. Cítil to. Tohle musela být opravdu bohyně. Strach si okamžitě našel cestu do jeho srdce.
Vento ji slušně pozdravil, ale ona na něj zavrčela a vůbec se netvářila přívětivě. Naopak označila jejich návštěvu za dotírání. "Omlouváme se. Nechtěli jsme vás rušit, pouze jsme vám chtěli něco věnovat," řekl Roland s pohledem sklopeným k zeleným drápům, které vypadaly nesmírně ostré. "Žádný bratr nás neposlal, přišli jsme z vlastní svobodné vůle a-" "Čemu jsi na tom nerozuměl? Jsi snad hluchý? Zmiz! Vypadni! Všichni vypadněte!" rozčilovala se Smrt. Roland položil svou obětinu na nejbližší kámen, uklonil se bohyni a rozběhl se za Ventem, ovšem dával bedlivý pozor, aby nenechali za zády Maple. Rozhodně nechtěl dopustit, aby zůstala ve spárech té děsivé bohyně!
Tak měl tedy svou odpověď. Smrt byla skutečná. Musel ještě přemýšlet o tom, co to vlastně všechno znamená, ale už se začínal na přemýšlení upřímně cítit příliš unavený. "Možná... možná toho vzrušení bylo na dnešek už dost, co myslíte?" obrátil se na své společníky. "Mohli bychom si najít nějaký pěkný koutek, kde bychom si odpočinuli." Rozhodně chtěl být co nejdříve mimo dohled strašidelného sídla Smrti, a tak mířil prvním náhodným směrem, kterým se otočil.

//Ragar (třeba? :D)

7. Udělej někomu radost dárkem

Nebylo toho moc, co by mohl říci k tématu Života a Smrti. Raději poslouchal, aby se sám dozvěděl více, ale pořád z toho byl tak trošku jelen. Nevěděl, jestli jsou tyto entity pouhou otázkou víry či zda jsou doopravdy skuteční. Maple říkala, že sídlí mezi vlky a Smrt že zbožňuje kamínky a drahokamy, ale to stále neznamenalo, že je to někdo, koho může na vlastní zrak spatřit... Tak či tak, nechtěl to zpochybňovat. Pokud někdo věřil, že když kouzelné vlčici obětuje pár kamínků a bude potom silnější, nezdálo se mu, že by to něčemu škodilo. A pokud Smrt a Život byli skuteční, pak to nejspíš brzy konečně zjistí, protože se za nimi Vento i Maple chtěli vydat. A on vlastně taky. Byl zvědavý.
Jenže než tak mohli učinit, stihlo je ještě nebezpečí na jezeře! Led se rozkřupal a i když se Roland bezpečně dostal na břeh, vzápětí na krách skončili i Vento s Maple. Roland ani nevěděl, jak by jim měl pořádně pomoci. Rozhlížel se, zda neuvidí nějakou dlouho větev, kterou by mohl alespoň natáhnout k nim, ale než našel něco vhodného, naštěstí se oba jeho společníci octli zpět na pevné zemi. "Jsme. A ty?" zeptal se Maple a znovu se otřepal. "To bylo dost strašidelné, je to tu vážně zrádné..."
Vůbec nebyl proti odtud zmizet. Ledu měl prozatím až až. Následoval Maple, která věděla, kde by údajné sídlo Smrti mělo být. Vyhnuli se majestátním losům, s nimiž nebylo radno pouštět se do křížku, až náhle Maple spatřila ve sněhu pár zářivých drahokamů. Byly vážně hezké. Měla Smrt ráda právě takové kamínky? Roland se sklonil a spatřil, že ve sněhu leží i dvě stračí pírka, modrozeleně lesklá, až oči přecházely. "Něco si tu straka zlodějka zapomněla," řekl a rychle zastrčil jedno pírko za ucho Maple, druhé Ventovi. Vždycky se mu blýskavá stračí peříčka líbila. Pak popadl do tlamy pár drahokamů a zamířili za Smrtí. To byl zvědav, co tam na ně čeká.

//Jedlový pás

1. Vyruš přezimující zvíře - Vlčíšek, bez odměny

Procházel se zasněženou krajinou, ve které se zdálo, že snad všechno a všichni v brzkém ránu ještě spí. Pod tlapkami mu křupal čerstvý sníh. Pomalé tempo jeho kroků naznačovalo, že vlk vůbec nikam nespěchá, naopak, zdálo se, že má času opravdu dost a nic ho nehoní. Postupoval kolem řeky, rozhlížel se kolem, kochal se krajkami z jinovatky a rampouchy, které visely na větvích některých stromů. Poklid zimního jitra nenarušovalo vůbec nic, žádný hlasitý zvuk, žádné rušivé podněty, nic - až se to náhle stalo!
Pod jeho vahou se najednou úplně propadla země. Packa mu zajela do hlíny a zpod sněhu se náhle vyřítili dva králíci, kteří zde nejspíš měli vykopanou noru, ve které přečkávali zimu. Pádili pryč hlava nehlava a Roland na ně mohl jen koukat. Probořit jim strop opravdu nechtěl! Párkrát zakroutil tlapou, než se mu ji podařilo osvobodit z jejího hliněného vězení. "Pardon," zavolal za ušáky, ale to jim střechu nad hlavou nevrátí. Pokusil se tedy svůj přešlap alespoň trošku napravit. Překryl díru plochým kamenem ze dna řeky a připlácal kolem hlínu, jak jen to šlo. Pokud budou mít králíci trochu štěstí a netlápne jim na noru žádný slon, snad by to mělo vydržet. Povzdechl si a v duchu králičí rodince popřál hodně štěstí. Pakliže se na ně štěstěna usměje, vydrží jim nora až do jara a pak se odtud nejspíš vykulí celá spousta malých králíčků. Pokud to ale nedopadne, doufal, že si najdou nějaké pěkné jiné místo a nikdo je nesežere. Panovala tu i možnost, že možná některého z nich zakousne sám Roland, aniž by to věděl.

24. Projeď se na kře

Bruslení na hladině velikého jezera ho vracelo do vlčecích let. Během své první zimy se spolu se sourozenci něco naklouzal! Tehdy ovšem mnohem divočeji, pravda. Vráželi jeden do druhého, podkopávali si nohy a než přišlo jaro, už byli samá modřina. Pod kožichem to naštěstí nebylo vidět. Od té doby už něco vody v řekách uplynulo. Domníval se, že kdyby sebou takhle házel o led dnes, nejspíš by si něco zlomil nebo aspoň narazil tak, že by se druhý den skoro nepohnul. Ne, že by byl vyloženě starý, ale... Nemá cenu si lhát, žádný mladíček už taky nejsem. Přesto si tu zimní kratochvíli docela užíval. Rád si připomněl svá mladická léta strávená v těsné blízkosti tří velikých jezer, která vlastně nebyla nepodobná tomuto. Až na to, že tohle bylo jenom jedno.
Když ale nakonec zabruslil dál od břehu, spíše do středu jezera, zjistil, že tady asi někdo vyváděl nějaké ztřeštěnosti - a nezjistil to moc příjemným způsobem. Ozvalo se zlověstné hluboké zakřupání. "Ah- Tady pozor!" stačil zvolat na Maple a Venta, než se led rozlomil. Musel být polámaný už předtím, stačil znovu trochu zamrznout a zapadat tenkou vrstvičkou sněhu, ale pod vahou dospělého vlka začal opět pukat na jednotlivé kry. Roland stál na té své, tlapy rozkročené a snažil se příliš nehýbat. Kra se nebezpečně houpala, ale protože se mu podařilo udržet rovnováhu, nakonec se ustálila. Opatrně se sesunul do lehu a přední tlapou zapádloval v ledové vodě, aby se dostal zpět k pevné mase ledu. To bylo pěkně nebezpečné! Nechtěl ani myslet na to, co by se stalo, kdyby se do vody zřítil.
Kra se srazila se zbytkem ledové pokrývky jezera a Roland opatrně přelezl na pevnou zem. Otřepal se, i když měl mokrou jen jednu nohu. Spíš se snažil setřást ten nepříjemný pocit. "Uf. Myslím, že mám ledu prozatím dost," usoudil s letmým úsměvem a zamířil ke břehu. Tohle mu skutečně bohatě stačilo.

3. Jdi bruslit
//Sopka přes Ainu

Od sopky se vzdálili a dorazili k řece, ze které v chladném dni stoupala pára a kolem se vznášel pach, který nebyl úplně příjemný. Roland ohrnul svůj citlivý čenich. "Uf. To není nic příjemného," pronesl, ale přesto k řece zamířil, aby si v ní opatrně namočil tlapku. Chtěl vědět, jestli tu páru nad řekou vážně způsobuje to, co si myslel. A ano, bylo to skutečně tak - voda vůbec nestudila, byla příjemně teplá. "Páni, asi musí vyvěrat někde těsně u sopky," prohlásil s úsměvem a otřepal si tlapu. "Možná má sopka tedy na svědomí i ty gejzíry. Pod povrchem tu musí být dost živo," zahleděl se k zemi, na které ovšem viděl pouze sníh. Mohl si jen přestavovat horké prameny a kdoví co dalšího, co se tam mohlo skrývat. Přišlo mu ale jen logické, že sopka musí značně ovlivňovat svoje okolí.
Řeka je pomalým tempem dovedla až k velikému jezeru. To však bylo nyní dokonale zamrzlé a hladké. Roland po kluzkém ledě zkusmo přejel tlapou. "Tady by se krásně bruslilo," pronesl zasněně. "A vlastně proč ne? Už jsi někdy bruslil, Vento?" otočil se na nejmladšího člena jejich výpravy, než sám vkročil na led. Tlapky se mu trochu rozjely, což nevypadalo příliš důstojně, ale rychle se mu povedlo se zarazit drápy a trochu nabrat rovnováhu. Opatrně se odpíchl a už se klouzal kupředu. Jakmile si vzpomněl, jak na to, šlo mu to docela dobře. Neklouzal se nijak divoce, spíš jen zvolna a elegantně proplouval po zrcadlově třpytivé hladině. Už to bylo dávno, co si pořádně zabruslil. Spokojeně se usmíval na své dva společníky, kdykoliv některého z nich na ledě minul.

//Zubatá přes Sněžné hory

Nikdo z nich nevkládal ve Vlčíškovu magii příliš velkou důvěru, narozdíl od toho zvláštního staříka, který tam posedával na hoře, jako by se nechumelilo. Roland jen doufal, že bude v pořádku a nezmrzne tam. Ale aby pravdu řekl, ten vlk vypadal, že má tuhý kořínek a něco v jeho šibalském pohledu mu dodávalo jistotu, že se mu vážně nic nestane. Ať už byla Vlčíškova moc opravdová nebo ne, oni jí rozhodně nevládli a tak se jim zima brzy zarývala pod kožichy. Bylo na čase zahájit ústup. "Tamhle je ta sopka?" hleděl před sebe na zvláštní horu, která vůbec nebyla jako ty ostatní. Začal se brodit skrze sníh tím směrem, aby se na ni podívali z větší blízkosti, i když nahoru vážně šplhat nechtěl. Nejen, že by se nerad zřítil do kráteru, ale z toho šplhání po horách už byl taky celkem unavený. Prodírat se sněhem jednomu dalo zabrat. Naštěstí se brzy octli na rovnější zemi a ačkoliv se sněhu pořád kolem válelo hodně, i tak se šlo o poznání lépe. Procházeli kolem vysokánské sopky, která se tyčila k nebesům a zdálo se, že se přísně mračí na kraj pod sebou. "Už někdy vybuchla?" zeptal se Roland Maple, zatímco zakláněl hlavu, aby dohlédl až na vrchol. To by jistě musela být pořádná katastrofa... nechtěl by být poblíž, když se to stane. Teď však sopka vypadala, že spí, a tak si říkal, že bude lepší ji nechat na pokoji. Co kdyby se probudila.

//VVJ přes Ainu

10. Řekni Vlčíškovi, že na něj nevěříš
//Gejzíry

Vznik gejzírů jim zůstával záhadou, i když si Roland nemyslel, že by byly dílem magie. Leda magie samotné přírody. Brzy je nechali za sebou, aby se šli podívat do hor. "To ano. Určitě to bude pěkná podívaná, ale musíme dávat pozor. Bude tam určitě spousta sněhu." Šel trochu napřed před Maple a Ventem, aby jim trošku prorazil cestu závějemi. Popravdě už se opravdu těšil, až vyšplhá trochu výše a podívá se na svět hezky z výšky. Sněhu ale s vyšší polohou přibývalo, a tak se brzy začal pořádně bořit do závěje. Brodil se sněhem a dával si záležet, aby svým společníkům neutekl příliš, i když to asi nehrozilo. Nedalo postupovat zase tak rychle. Tady v horách pořádně vyfukovalo, sněhu se po zemi povalovalo vskutku požehnaně a bylo třeba našlapovat pomalu a opatrně, aby se někam nezřítili.
Náhle před sebou na sněhu spatřil dalšího vlka. Skoro by si ho ani nevšiml, jeho kožíšek splýval se sněhovou pokrývkou všude kolem. Roland mírně přimhouřil oči a došel až k němu. Zajímalo ho, co tu ten další vlk vyvádí. Vypadal, jako že je už trochu postarší, avšak vůbec se netvářil znepokojeně zimou nebo čímkoliv jiným. Naopak, přátelsky se na ně usmíval. "Zdravím," pozdravil ho Roland zdvořile a zamával ocasem. "Není vám tu zima, když tak sedíte v závěji?" zeptal se pro jistotu, i když vlčí dědeček vážně vypadal v naprostém pořádku. "Kdepak," zasmál se zvonivě, jako když zacinká rampouch, "na mě si zima nepřijde. Mě chrání Vlčíškova moc." "Vlčíšek?" zopakoval Roland. "Ale o Vlčíškovi se přece jenom vypráví malým vlčatům. Je to hezká báchorka, nechápejte mne špatně, ale abyste tu ještě nezmrzl, zatímco byste na něj čekal. Nevěřím, že byste se dočkal," zakroutil Roland mírně hlavou. Ale starý vlk se opět zasmál. "Vidíš, a já si zase myslím, že je zcela a naprosto skutečný. Možná víc, než si myslíš, a mnohem mnohem blíž, než si myslíš." Šibalské jiskře ve vlkových očích se nedalo odporovat. "Ale děkuju za starost. Přeji tobě i tvým společníkům krásná zimní dobrodružství," řekl a vlídně zamával ocasem. Roland se usmál a pokývl mu hlavou. "Děkujeme," řekl a ustoupil stranou, kdyby si i Maple nebo Vento chtěli s tím zvláštním poutníkem vyměnit pár slov.
Zatím se podíval do údolí. Na krajem právě začínalo ráno a slunce ukázalo své paprsky, byť chladné. Všechno, na co zasvítily, se ledově třpytilo a krajina vypadala čistá a poklidná jako z pohádky. Jenže tady nahoře v horách šíleně foukalo a Roland to pociťoval i přes svůj hustý kožich. "Asi bychom se měli vrátit do příznivějších poloh," otočil se k Maple a Ventovi a začal hledat nejschůdnější cestu dolů. Bylo tu krásně, ale museli znát svoje limity. Nerad by, aby někdo přišel k úhoně.

//Sopka přes Sněžné hory

14. Ohřej se u gejzírů
//Kierb

Všichni spokojeně najezení mohli vyrazit dál. Roland se těšil jako malé vlče, až uvidí gejzíry. Takový zázrak přírody se nenašel jen tak někde, o čemž svědčil i fakt, že ačkoliv cestoval leckde, na vlastní oči je ještě nikdy neviděl. Stačilo ujít ještě kousek kolem řeky, aby z pozvádlí zahlédl první proud vody, jak se vznáší k obloze. To ho přimělo ještě trochu přidat do kroku. Musel to vidět zblízka! Pláň před nimi byla poměrně placatá a místy ji pokrýval sníh, ale spousta míst byla holých až na zem. Roland odhadoval, že právě na takových místech musí vystřikovat voda. A také že ano! Brzy jeden z gejzírů poblíž vybuchl, voda vyletěla k nebi a Roland ucítil závan tepla. "Páni," vydechl. Z pár kapek, které mu dopadly na čenich, poznal, že je voda vážně horká. Varování Maple mělo svoje opodstatnění, nebylo by příjemné stát k tomu blíž a nechat se opařit. Přesto se neubránil zvědavosti a obezřetně se přišoural ještě o kousek blíž, aby nahlédl do díry, ze které gejzír vystříkl. "To je vskutku fascinující. Jak myslíte, že něco takového vzniká?" ptal se nadšeně a zase ucouvl, jak čekal, že se to třeba brzy stane znovu. Nejen, že to bylo vskutku moc zajímavé a vzrušující, i teplo, které z horké vody sálalo, bylo příjemné. Nechal se jím pohladit ještě jednou, když gejzír skutečně vybuchl podruhé.
Když se dost pokochali, zaměřil svůj pohled k severu. Tam, kde se tyčily vysokánské hory. Jeho srdce najednou zatoužilo po horských stezkách. Pod horami vyrostl a byly mu stále tak blízké... "Nechtěli byste se podívat do hor?" navrhl. "Určitě odtamtud bude krásný výhled na zasněženou krajinu." Pohlédl s očekáváním na své dva společníky a pomalu tam rovnou zamířil. Vždycky se mohl otočit, kdyby nesouhlasili, ale doufal, že půjdou s ním. Chtěl zdejší hory poznat.

//Zubatá hora přes Sněžné hory

22. Připrav si vánoční hostinu
//od Jezevce přes Jezevčí hájek

Opustil tu prazvláštní mýtinu a procházel lesem, rozhlížel se přitom do všech stran, aby zjistil, kam zmizeli Maple a Vento, ale chvíli nikoho neviděl. Zaslechl ale zašustění v křovinách nedaleko. Našpicoval uši a připlížil se tam, jen aby spatřil bažantí slepici, která se tam nejspíš schovávala. Rolandovi blesklo hlavou, že by svačina mohla jeho společníkům udělat radost, až je znovu najde - což by nemělo být zase tak těžké. Nemohli být tak daleko a ve sněhu jejich stopy jistě objeví. Připlížil se tedy ke křovinám, trochu zašustil větvičkami a bažantice hned vylétla. Nebyla ale dost rychlá, Roland stačil vyskočit a chňapnout ji, když byla ještě nízko nad zemí. Stačil jeden kousanec a přestala se zběsile zmítat. Když ji pevně držel, znovu zavětřil a tentokrát zachytil pachy zbytku skupinky zcela jasně. Pospíšil si tam, aby na něj nemuseli čekat.
Když tam dorazil, zjistil, že vůbec nebyl jediný, kdo měl stejný nápad. Maple chytila rybu a Vento přiběhl s větvičkou, která byla obalená malým ovocem. Roland položil bažantici na zem ke zbytku věcí. "Děkujeme! Taky se mi podařilo cestou něco ulovit. Tak se můžeme podělit všichni," zamával ocasem. "Máme z toho hotovou vánoční hostinu." Vzal si svůj kousek ryby a vděčně se usmál na Maple, která ji ulovila, i když voda musela být příšerně studená. Usmál se i na Venta, který zase nabízel ovoce. Roland na bobule pohlédl trochu skepticky, protože se nikdy pořádně nevyznal v tom, co je jedlé a co ne, ale zdálo se, že vážně jde spíš o nějaké ovoce, než o něco nebezpečného. "Díky," kývl proto vlčkovi a pár sladkých, i když dost zcvrklých plodů si nabídl. Zahnal tak svůj malý hlad a nemusel se vůbec strachovat, že nebude mít sil na jejich další toulky.
Maple totiž v okolí znala ještě i další zajímavé místo. Když dojedli, navrhla, že by se tam mohli jít podívat. "Gejzíry?" nastražil Roland pozorně uši. "Ty jsem na vlastní oči ještě nikdy neviděl," nadchl se pro tu myšlenku a neváhal vyrazit za ní. Byl zvědav, jestli jsou opravdu takové, jaké si je přestavoval.

//Gejzíry

15. Jdi k Jezevci a promluv si s duchem Vánoc
//Kierb přes Jezevčí hájek

Vento se dál vyptával na magie, což bylo téma, se kterým mu Roland pomoci nemohl. Raději sám pozorně poslouchal. V tomhle směru se měl pořád co učit, ačkoliv mu ty vědomosti možná příliš v praxi užitečné nebudou, když sám žádnou magickou sílu zkrotit nejspíš nedokáže. Přesto by rád věděl co nejvíc.
Maple se k němu ale obrátila se zvláštní poznámkou. "Magie předmětů?" naklonil vlk hlavu ke straně. O tom nikdy neslyšel. Přišlo mu zvláštní, že by jeho hnědé oči měly něco takového znamenat. Hnědá byla přece přírodní barva. "Kdepak. Všichni, koho jsem jako mladý znal, měli oči buď zlaté nebo hnědé, občas možná do šeda, ale všechny ty zvláštní zářivé barvy jsem začal vídat až mnohem později, když jsem se zatoulal dál od rodného kraje. O kouzlech o nás doma vůbec nikdo nevěděl, byly to jen pohádky." Maple ovšem tvrdila, že ty místní mocné entity magií dokáží obdařit kohokoliv. Pořád nevěděl, co si o tom myslet. Nejspíš by vážně měl zkusit Života a Smrt vyhledat a na vlastní oči se přesvědčit, co jsou zač.
Brzy je obklopily stromy jezevčího hájku. Když tu byl s Wylanem, žádného jezevce nezahlédli, tentokrát však jeden nakráčel přímo k nim. "Podívej, Vento, tady máš jezevce," upozornil vlčka a zamával ocasem. Proč si to ale štrádoval přímo k nim? Možná se jim vážně chtěl jen předvést... ale spíš to vypadalo, jako by jim něco chtěl. Vypadalo to, že je vyzývá, aby šli s ním. Maple na ně zmateně pohlédla, ale Roland jen pokrčil rameny. Proč ne? Byl zvědav, co jim jezevec ukáže a tak ho neváhal následovat.

Všechno kolem se náhle změnilo. Zamrkal a rozhlédl se. Maple ani Vento nikde, stál tu jen on, na mýtince obrostlé břízami, jejichž větve byly pod sněhovým příkrovem zcela holé. Předtím si žádných bříz nevšiml... a kam se všichni poděli? Přesto se Roland nebál. Měl pocit, jako by vkročil do zvláštního snu a to mu nebylo vůbec neznámé. Stačí zachovat klid a nechat událostem volný průběh. Hlavně s tím nebojovat.
Mezi břízami náhle vyšla vysoká postava. Vlastně spíše jen taková její silueta. Vysoký vlk byl jakoby tvořený z mlhy a když se soustředil, dokázal skrze něj Roland vidět kmeny stromů i sníh na zemi. Z podivné postavy vyzařoval klid a pokoj. Ať už ten tvor byl kýmkoliv, vlk cítil, že je nejspíše velmi váženou entitou. "Zdravím vás," pozdravil a sklonil mírně hlavu. "I já tě zdravím, Rolande," odpovědělo stvoření příjemným hlasem. "Víš, kdo jsem?" "Nemám nejmenší ponětí, pokud mám být upřímný," odvětil vlk popravdě a měl pocit, že se postava před ním usmála, ačkoliv v mlze nedokázal rozeznat žádnou tvář. "Jsem duch Vánoc. Slyšel jsem, že jste o mne mluvili, tak jsem si říkal, že bych se vám měl ukázat a trochu toho vánočního stěstí a pohody vám popřát a předat i osobně." Hnědý vlk se usmál. No ovšem. Jakto, že ho to nenapadlo? "Rád vás poznávám. A děkujeme za milé přání. Letos toho štěstí a pohody máme opravdu hodně," zamával spokojeně ocasem. "To jsem moc rád," přikývl duch Vánoc. "Ale raději bych už měl jít. Nevím, kam se mi ztratili Maple a Vento, nerad bych, abychom se jeden druhému zatoulali." Popravdě nebyl stále přesvědčen, že se nenachází ve snu, ale jestli najednou usnul za chůze, stejně by bylo vhodné se probudit. "Jen utíkej. Užij si Vánoce se svými blízkými." "Děkuji. Krásné Vánoce i vám," usmál se naposledy Roland a vykročil zpět směrem, odkud na podivnou mýtinu přišel.

//Kierb přes Jezevčí hájek

12. Předstírej, že tě posedl duch Vánoc
//Kančí remízky přes Travnatý oceán

I Maple se tvářila jeho historkou pobaveně, zatímco Vento podotkl, že jezevci tedy musí být skutečně statečná zvířata. "Řekl bych, že většina jich nestojí o potíže. Tamten byl jen výjimečně odrzlý," řekl a ještě se naposledy uchechtl vlastní vzpomínce. Bláznivé časy, skutečně. Někdy by se do nich rád vrátil. Ale s tím se nedalo nic dělat. Teď byl tu a to také nebylo vůbec špatné.
"Ach, jistě, jistě," přikývl Roland na poznámku ducha Vánoc o tom, že musí ještě sehnat ty správné dary, aby to stálo za to. "Já, duch Vánoc, si dám záležet na tom, aby každý vlk, vlče a vlčice získali jen ten nejkrásnější dárek, jaký si vysnili," připojil se na chvíli k Ventovu divadlu, nafoukl hruď, jak jen mu to šlo a hlas mu ještě o kus klesl, aby bylo jasné, že teď duch Vánoc navštívil zase jeho. Dlouho mu to ale nevydrželo, musel totiž po chvíli vydechnout. Rozptýlila ho i magie vzduchu, kterou přivolala Maple. Kouzla zaujala i Venta, ovšem jistě v mnohem pozitivnějším smyslu, než Rolanda. Vlčice o magiích věděla hodně a tak to mladíkovi vše ochotně osvětlila, hnědý vlk se jen pozastavil nad faktem, že by se s nějakou vrozenou magií měl narodit úplně každý vlk. "To ale jistě neplatí všude," podotkl. "Já třeba žádnou magii neovládám. I když v krajích tady okolo to nejspíš není běžné." Ani nikdo v jeho rodině magií nevládl, až když začal postupně poznávat vzdálenější kraje, začal na kouzla více narážet.
Poté, co zasypali čuníka spoustou přání, bylo na čase vydat se dál, než někdo z nich schytá ťafku klem. Pokračovali přes pláň a kolem řeky, ale stále se přibližovali tomu jezevčímu lesu, který si Roland dobře pamatoval. "Ano, jsme tu," odsouhlasil, když vkročili mezi první stromy. Tady jistě nějakého jezevce uvidí.

//k jezevci