Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červen 6, Světluška

"Oh, jsou to mrštné potvůrky, že," pokýval hlavou, informace, že se Světlušce lov příliš nevydařil, ho dvakrát nepřekvapila. A teď? Přes všechno jejich bublání a plácání by tu nejspíš zůstala jen ta ryba, která už byla dávno leklá. I tak přemýšlel, jestli by třeba neměl zkusit nějakou chytit? Ne, že by měl v úmyslu Světlušku nějak podceňovat, ale... co aby tak ještě umřela hladem? Prozatím nicméně na umření nevypadala a tak to pro tu chvíli přešel.
Podvodní svět byl pro ryby, na tom se jednohlasně shodli. To už ho ale vlčice mácháním tlapky pobízela blíž. Roland se k ní naklonil, až měli hlavy u sebe jako nějací spiklenci. "Ano?" nastražil uši, upřímně zvědavý, co se dozví teď. Dopředu by to nedovedl odhadnout ani za zlaté prase. Jen tak tak ovládl pokušení se rozesmát, ale povedlo se mu s vypětím vůle zachovat vážný výraz, jaký si tohle závažné sdělení žádalo. "Vážně? Když nad tím teď přemýšlím, asi na tom něco bude. Drží se země pevně kořeny, že?" Hovor se Světluškou se skutečně mohl ubírat jakýmkoliv směrem a narozdíl od stromů uhýbal do vážně nečekaných směrů.
Ukázalo se třeba, že Světlušce přece jen něco chybí. Jenže co, to už nevěděla. Roland zmlkl a čekal, jestli si vzpomene, avšak nestalo se. "Ztracené věci se někdy vynoří samy od sebe, zrovna když je čekáš nejméně," nabídl svoje vlastní moudro, i když v tuhle chvíli asi příliš pomoci nemohlo. Naštěstí vlčice nevypadala příliš zkroušeně tím, že si nedovedla vzpomenout. I když jeho by zajímalo, co vlastně ztratila. Třeba by jí mohl pomoct to najít?
Zamávali na sebe oháňkami a potom se Rolandovi povedlo parádně přivést Světlušku do rozpaků. Neúmyslně, pochopitelně, ale pihatá vlčice se na místě kroutila jako žížala a tak toho radši nechal. Střihl svým jedním a půl uchem: "Promiň, nechtěl jsem, aby ses cítila nějak nepříjemně," broukl a plácl tlapou do stříbrné vlnky, která připlula po hladině. "Nechceš se přece jen zkusit podívat po nějaké té rybě?" nadhodil nakonec svou původní myšlenku.

Červen 5 - Světluška

Vlčice tak nadšeně zářila pokaždé, když strčil čenich pod vodu a zabublal, že by to snad vydržel dělat pořád dokola jenom kvůli tomu. Vyzařovala z ní nefalšovaná radost, která byla jaksi nakažlivá, když se vlk aspoň trošku pokusil naladit na stejnou vlnu. Kdoví, co se jí vlastně honilo hlavou? Zlé jazyky by mohly říct, že toho asi moc nebude, ale kdepak by ji Roland takhle soudil. Spíš se skrze tuhle veselou vlčici snažil nahlédnout na svět trošku jinýma očima. Nebo aspoň jedním okem.
Světluška ho zahrnula smrští slov, díky kterým zjistil, že nakonec přece jen rybařila, i když to tak vůbec nevypadalo, a také dostal radu, že by neměl zkoušet dýchat pod vodou. "Budu si na to dávat pozor," přikývl ve vší vážnosti, když byl tak ochotně poučen. "Dýchání pod vodou necháme radši těm rybám. Chytila jsi vlastně nějakou?" musel se zkrátka zeptat - přece předtím viděl její techniku, musel by to být malý zázrak.
Chybějící součástky podle všeho nebyly na obtíž, i když mu taky ochotně sdělila, že ona všechny má. "No tak to je dobře, to jsi potom šťastná vlčice, když všechno máš," pousmál se na ni. "Ocas mám naštěstí taky, úplně celý," zamával jím na důkaz, "ale ani ty pihy mi matka příroda nenadělila. Dokonce ani takovou pěknou hvězdičku na čele, jako máš ty, tu by ti mohl leckdo závidět," poklepal si na příslušné místo tlapkou.

Červen 4 - Světluška

Z vlčice rovněž létala voda a možná i leccos dalšího do všech stran. Roland si tlapou otřel tvář, která to pěkně schytala, ale těžko se mohl zlobit - ba naopak, taky se od srdce zasmál. Tahle vlčice byla... zvláštní, ovšem to hnědému ani v nejmenším nevadilo. Už dávno si neužil prostě jen prachobyčejné, bezmyšlenkovité zábavy bez nějakého důležitějšího účelu. Zdálo se, že tady u jezera může všechno s klidem odhodit a prostě blbnout, bez obav a zábran. Nenechal se tedy dvakrát pobízet k dalšímu kolu bublání. Nadechl se nejvíc, jak dovedl, ponořil čenich pod vodu a bubliny se jen hrnuly. Měl co dělat, aby se nerozesmál s tlamou pořád ještě pod vodou a pořádně se nenalokal.
"To vážně je," odsouhlasil, jen co se opět vynořil. "Tos vymyslela sama?" zajímal se a přitom se snažil zahlédnout onu Světlušku, jenže se rychle ukázalo, že ji už dávno viděl. Ba co víc, že se s ní celou tu dobu baví. "Ach tak!" pochopil rychle ono nedorozumění a podrbal se za svým uchem neuchem, které už by mu Světluška odečetla úplně. "Pár kousků mi asi chybí, pravda," povzdechl si lehce a zamával ocasem, když se dočkal dalších a dalších pozdravů. "Ahoj, ahoj," broukl mírně. "Rád tě poznávám, Světluško."

Červen 3 - Světluška

Pustil se do bublání, jak to jen nejlépe dovedl - co kdyby to pro nazrzlou vlčici bylo extra důležité? Zdálo se, že už jen tím ji zaujal. Přiskákala až k němu a plácala tlapkami do vody, čímž jen utvrzovala jeho představu vlčecí duše v dospělém těle. Vydechl z plic všechen vzduch, který tam předtím natáhl. Teprve až když nemohl vypustit už ani jednu bublinu, zvedl hlavu, ze které mu teď taky crčela voda jako předtím vlčici.
Krátce se otřepal a zamával s úsměvem ocasem, když ho vlčice začala chválit a vynášet jeho bublinový um nad ten Světlušky. Roland se rozhlédl, ale žádnou další vlčici tady nespatřil. "Děkuju. Asi mám prostě velké plíce, popravdě jsem tohle ještě nikdy nezkoušel, ale... je to celkem zábava," musel uznat a znovu nenápadně střelil pohledem do všech stran - což mu až tak nenápadně nešlo, neboť u toho musel otáčet hlavou víc, než průměrný vlk, kterému nechybí žádné časti těla. "Světluška tu je někde také? A jak se vlastně jmenuješ ty? Já jsem Roland," představil se, aby v tomhle měli jasno. Měli by vědět, s kým si tady bublají, no ne?

Červen 2 - Světluška

Opravdu si chvíli myslel, že vlčice rybaří? Když teď přišel blíž a pozoroval ji pozorněji, už tuhle činnost její počínání nepřipomínalo. Vlastně to nepřipomínalo žádnou činnost, kterou by dokázal pojmenovat. Vlčice bublala do vody, až hladina úplně vřela a pár chvil se zdálo, že jeho přítomnost snad vůbec nezaznamenala. Byla do svojí kratochvíle úplně ponořená (doslova?), až se Roland neubránil úsměvu.
Nakonec ho přece jen její zlaté zraky našly. Vypadala jako nějaký dobromyslný vodní skřítek, se zmáčeným kožíškem, vodou crčící z tlamy a střapatou oháňkou máchající ve vzduchu. Působila na něj jako přerostlé vlče. A třebaže Roland vypadal jako velice vážený vlčí pán, pravdou bylo, že podobnému pozvání mohl těžko říct ne. Bylo tohle snad tak jiné, než když si hrál s Bouří v lese na kukačku? Ani moc ne. "Bude mi potěšením," prohlásil, zhluboka se nadechl a vrazil čenich pod vodu po vzoru rezavé vlčice, aby vytvořil svůj vlastní proud bublin. Bylo to dosti absurdní setkání, ale to byly věci, které hnědého vlka na duši netížily. Zkrátka mu přišlo, že by to vlčici mohlo potěšit a sám si to vlastně chtěl vyzkoušet, a tak se do toho pustil bez dalších otázek a bez ohledu na to, že komukoliv dalšímu by jistě připadali jako dvojka naprostých potrhlíků.

215

Pokývl hlavou na znamení, že Ventovi samozřejmě rád něco ukáže. Ale mladý vlk se hned vzápětí strachoval, aby ho třeba neobíral o možnost trávení času s Wolfganií. Tomu se Roland trošku pousmál. "Jsem si jistý, že nakonec stihneme všechno. Moje nabídka není omezená časem, můžu tě něco naučit, kdykoliv budeš chtít." Návrat Wolfganie už asi vyhlíželi oba s jistou nedočkavostí, ale prozatím se vlci stále nevraceli. Nevadí. Stále ještě to Rolandovi nepřipadalo tak dlouho, aby si museli dělat velké starosti.
"No... to ano. Získal jsem tím spoustu zkušeností," souhlasil. "Byl jsem alfou rád, ačkoliv si to s sebou nese i velikou zodpovědnost za bezpečí a blahobyt vlků, kteří tvoří tvou smečku." Ušlo mu lehké povzdechnutí. Vždy, když o tom mluvil, musel myslet na to, jak je nakonec nedovedl všechny ochránit. Snažil se ale nesmutnit příliš. Nechtěl své pocity přenášet na Venta. Minulost se už změnit nedala. Jen by si přál, aby se stále nesnažila natahovat své pařáty i do přítomného okamžiku.
"Rozhodně," odsouhlasil, že daňci jsou určitě těžší než vlci. "A také ho musejí nějak dostat přes řeku. I s tím kolouchem to nebylo nejsnazší." S dalšími slovy zavětřil a zavrtěl mírně hlavou: "Hmm, nemyslím, že si to namlouváš. Už budou nejspíš v lese, na cestě sem." Takže to nakonec přece jen bylo vše v pořádku, alespoň s největší pravděpodobností.
Vento navrhl, že by mohli s Wolfganií vyrazit na Kopretinovou louku. "To zní jako skvělý nápad," opáčil nadšeně. "Teď v létě tam jistě bude kopretin spousta." Líbily se Wolfganii kopretiny? Nejspíš existoval jediný způsob, jak to zjistit. Nad varováním od svého synka vážně přikývl hlavou, i když samozřejmě už věděl, jak moc bodnutí od včely bolí. "Budu to mít na paměti." Jenže žádného divného kamene si nikdy nevšiml, tudíž na to odpovědět nedokázal. "Skutečně? Nejspíš jsem si to nikdy neuvědomil. Ale pokud tam půjdeme, můžeme to prozkoumat. Třeba zjistíme něco opravdu zajímavého. Co je na tom kameni zvláštního?" zajímal se. Znělo to jako něco záhadného, a záhady měl Roland rád.

214

Roland se pousmál. Věřil, že od vlčic by se Vento mohl něco přiučit a navíc že by mu jistě své znalosti ochotně předaly. A on klidně také, když už na to přišla řeč. "Mám s tím nějaké zkušenosti," pokrčil mírně rameny. "Můžeme potom jít ven, obejít hranice, třeba i zkusit nějaký cvičný souboj," nabídl se. Věřil, že když to Ventovi přímo ukáže, určitě se z toho naučí víc, než kdyby mu jenom říkal o tom, co to vlastně znamená být ochráncem. On se tak tedy rozhodně vždycky učil lépe.
Z Ventova nadšeného zvolání si uvědomil, že to mladý vlk dosud nevěděl. Jak by vlastně mohl? Nikdy to před ním neřekl. Netajil se svojí minulostí, ale také ji nevytahoval na světlo při každé příležitosti. Právě proto, že byla minulostí - teď už alfou nebyl, všechno to odvál čas a věci jako bývalé postavení nebo původ z dobré rodiny přestaly mít svoji váhu. Možná by se tím mohl vytahovat, kdyby byl jiným typem vlka, ale on žádné důvody k chvástavosti neviděl. "Býval jsem, nějaký čas," přikývl a na chvilku zabloudil do vzpomínek na svůj - jejich - starý les, březový hájek s fialovým vřesovým kobercem pod tlapkami.
"Už by měli být snad na cestě," pohlédl také k východu z úkrytu, ale druhá lovecká skupinka se tam zázračně nematerializovala jen proto, že tam oba zírali. "Přece jenom táhnou těžší kořist, takže jim to může trvat déle," uvážil nejpravděpodobnější důvod, proč se jejich návrat tak protahoval. Nechtěl pomýšlet na nějaké jiné, děsivější důvody... ale úplně se tomu neubránil. Samozřejmě se mohlo něco stát. Vždycky se mohlo něco zvrtnout. "Dáme jim ještě chvíli a potom se po nich můžeme jít podívat, jestli nepotřebují pomocnou tlapu," navrhl nakonec. Věřil, že je všechno v pořádku, ale kdyby náhodou nebylo, nechtěl jen nečinně sedět.
Řeč se stočila také k Wolfganii. Roland by si přál, aby to bylo tak jednoduché, jak to Vento prve načrtl. V duchu si představil tmavě modré oči vlčice, její hlas, její odvahu a obětavost a ucítil příjemné zachvění u srdce. Jenže věci byly komplikovanější a on nechtěl dělat velké naděje ani Ventovi a vlastně ani sám sobě. I když ta druhá část byla mnohem těžší. "To ano. Wolfganie je skvělá vlčice. Určitě bych ji rád alespoň více poznal," zamával ocasem - však přesně to i plánoval, při první vhodné příležitosti.

213

Spokojeně se usmál a oháňka mu zaplácala o zem. Budou se chránit navzájem. A on vždy udělá všechno pro to, aby se jeho synkovi nestalo nic špatného.
Ventova otázka byla určitě na místě. Vento se přece jen chtěl stát ochráncem a tak by se měl naučit trochu bojovat. Jenže Roland popravdě netušil, kdo ve smečce je v bojích nejzdatnější. Spousta zdejších vlků byla spíše mírumilovných, což Rolandovi zcela vyhovovalo, ale bylo také potřeba, aby je někdo ochraňoval, když jde do tuhého. "Mohl by ses zkusit zeptat Maple nebo Wolfganie," navrhl. "Jsou asi jediné ze smečky, koho jsem alespoň trošku viděl prát se a třeba by tě něco naučit mohly." Potom Vento svou otázku vztáhl i na něj. Hnědý vlk lehce naklonil hlavu ke straně. "Možná bych ti mohl něco ukázat," připustil. "Dřív, ve své rodné smečce, jsem býval ochráncem a později jako alfa jsem také musel smečku chránit," řekl a mírně si povzdechl. Nakonec ve své úloze stejně selhal. Přestane si to někdy úplně vyčítat? Hlava možná věděla, že neměli šanci, ale srdce si o tom myslelo něco jiného. "To musíme," přikývl vážně. Možná už nezastával funkci ochránce, ale to neznamenalo, že se přestane starat o ty kolem sebe.
"To věřím," zasmál se krátce. Vydří mláďata musela být určitě hodně hravá cháska. Však i dospělé vydry byly hravými a chytrými stvořeními.
Pokud šlo o druhou skupinku na lovu, jak na tom jsou samozřejmě nemohli tušit, ale oba věřili, že to zvládnou v pohodě. Proč by také ne? Byli to samí šikovní lovci. "Je. A Maple také. Jsou moc dobrý lovecký tým," přikývl a vzápětí se zarazil, když na něj Vento vybalil něco, co v tu chvíli skutečně nečekal. Bylo to něco, o čem v koutku duše tajně snil, ale nedovolil si v to naplno doufat. "To... bylo by to pěkné, to ano. Nemůžu ti ale nic slíbit. Není to až tak jednoduché," řekl tiše. Nechtěl, aby si Vento dělal velké naděje a potom ho čekalo také veliké zklamání. Wolfganie se mu líbila, ale... věděl, kolik věcí se ještě může pokazit. Nezáleželo to jenom na něm. A jak se cítí ona, to nemohl tušit. Dobře ale pamatoval, že si slíbili, že po lovu společně někam vyrazí jen ve dvou. To byla šance, jak se konečně lépe poznat.

212

Usmál se na Venta, který mu děkoval, že na něj dává pozor. Kdesi v hloubi duše ho ale přece jen trošku zamrazilo. Nesměl podruhé zklamat někoho, koho má ochraňovat a kdo mu věří. Byla to zodpovědnost, která ho trochu děsila. Ale musel se strachu postavit čelem. Nemohl na věky věků utíkat před minulostí. "Já jsem za tebe taky rád. Vždycky tě budu chránit nejlépe, jak dovedu," řekl. Alespoň tohle slíbit mohl. Že se bude snažit a dá tomu všechno.
"To jsou," potvrdil obratnost lasiček. "Ale jak hravé vlastně jsou, to nevím. Nikdy jsem neměl šanci je víc pozorovat. Myslím ale, že kdyby se k tobě připojila nějaká taková... magická, jako je Callisto, určitě by s ní legrace byla." Nedovedl si představit, že by se Vento s tak živým tvorečkem mohl vůbec někdy nudit. I když kdo ví? Třeba byly i líné lasičky.
To už je obklopilo bezpečí a poklid úkrytu. Se svými podíly úlovku si lehli vedle sebe a konečně si mohli pořádně odpočinout. I Callisto si vzala z kořisti svůj díl, který si dle Rolandova mínění vážně zasloužila. Kdoví, jestli by bez jejího zásahu koloucha vůbec dostali? "Určitě to bude o něco složitější, než náš lov," řekl Roland mezi sousty. "Ale určitě to zvládnou. Wolfganie s Maple jsou skvělé lovkyně. Jak dobře loví Tonres vlastně nevím, ale nepochybně to je silák." Vždyť hnědý vlk byl hotový medvěd. S jeho pomocí by mělo být strhnout nějakou danělu hračka. Věřil lovecké skupince, že to dokáže.

211
//Sarumen

Tušil, že by se Ventovi možnost zvířecího společníka také zamlouvala. Škoda jen, že nevěděl, jak něčemu takovému napomoci. "To ano, řekl bych, že ve tmě vidí skvěle. I když někdy létá i za dne, ale to mi přijde dost neobvyklé. Možná je to tím, že to není obyčejná sova," usoudil. Kolik bylo ostatně sov, které dovedly mluvit s vlky? "Je to skvělá společnice, jsem rád, že mi dobrovolně nabídla svoje schopnosti," pousmál se. Nikdy by ji nenutil, aby mu pomáhala, i když dovedla tolik věcí, které byly užitečné. Nejspíš by ji stejně nikdo nepřiměl dělat něco, co sama nechtěla - a ona mu po boku stála (či létala) i tak, sama od sebe.
Vento se mezitím zamýšlel nad tím, jaké zvíře by se mohlo připojit k němu. Roland nad tím zauvažoval, když viděl, jak na něj synek hledí. "Hmm," zabručel zamyšleně. "Možná nějaká drobná šelma? Třeba lasička. Jsou sice drobounké, ale zato to jsou velké bojovnice." Dovedl si představit, že by Venta takové zvířátko doprovázelo.
Nakonec se jim podařilo zdárně dopravit kořist až do lesa, kde si dopřáli chvilku odpočinku. "To je dobře," pousmál se na Venta, který ho ujistil, že to stále zvládá. "Tady už bychom snad na žádné nepřátele narazit neměli," rozhlédl se pro jistotu kolem, ale byli konec konců na území smečky. Neznamenalo to, že by sem nemohl nikdo přijít, ale Roland se tu i tak cítil o poznání klidněji. Území už znamenalo určitou ochranu. Přesto ale dlouho neotáleli a vydali se na poslední úsek jejich cesty.
V úkrytu stačilo už koloucha jen uložit na místo pro kořist úplně vzadu a pak už to měli za sebou. Mohli si pořádně odpočinout. "Tak. A je to. Dobrá práce," usmál se na Venta a zamával spokojeně ocasem. "Myslím, že se můžeme klidně najíst. Nikdo se určitě zlobit nebude." Věděl, že jsou smečky, kde se nejdřív musí najíst alfa, než se k tomu dostanou i ostatní, ale on na to ve vlastní smečce nikdy nehrál a tady to tak také nechodilo. Nebál se, že by snad Maple nějak urazil. Utrhl si kus z jejich čerstvé kořisti a našel si koutek, kde si s ním lehl. "Snad se i zbytku na lovu daří dobře," vyslal k nim krátkou myšlenku. Doufal, že nikdo nepřijde k úhoně a všechno proběhne bez problémů.

Květen 1 - Světluška

Počasí bylo příjemné a teplé, i když už byla noc, když se tmavý vlk vydal na vycházku k jezeru. Bylo to pěkné místo, kam se rád vydával, aby si vyčistil hlavu. Jeho soví společnice byla kdoví kde. Nejspíš na lovu? Kam vlastně létala, když nebyla s ním? Chvíli nad tím přemítal, ale jestli chtěl jasnou odpověď, bude se jí nejspíš muset zeptat. Ani tak nebylo zaručené, že ji dostane. Jak věděl, Callisto dokázala být pekelně záhadná, když chtěla.
Tentokrát zjistil, že u jezera nebude sám. Opodál u břehu spatřil vlčici se zlatavým kožíškem, jak se plahočí na mělčině. Chvíli ji sledoval, protože zcela nerozuměl tomu, co se snaží udělat. Nejprve se tam bezcílně plácala, potom najednou zastavila. Stála ve vodě, tlamu otevřenou, ale nic se nedělo. Vlka napadalo, že si možná jen tak hraje a nebo se snaží rybařit dosti originálním způsobem. Také ho napadlo, že by ji měl nejspíš nechat na pokoji, aby jí neplašil ryby, kdyby se jednalo o tu druhou možnost... ale tlapy ho stejně nesly směrem k ní. Byl k tomu zlatavému zmáčenému kožíšku jaksi přitahován. A stejně by asi bylo slušné ji alespoň pozdravit, když už ji tu očuhoval. "Dobrý večer," řekl tlumeným hlasem, když zastavil kousek od ní. "Nevyrušuji?"

//Travnatý oceán

Roland nemohl jinak než souhlasit s Ventovým zhodnocením, že když dohlížejí jeden na druhého, je to pro oba fajn. Věděl, že Callisto bude jedním okem určitě dávat pozor i na Venta. Ať už se tvářila jakkoliv nepřístupně. "Je to skvělé," potvrdil. "Třeba jednou také na nějakého zvířecího společníka narazíš? Já sám vlastně netuším, čím jsem si to zasloužil." Významně se odmlčel, napůl v očekávání, že se Callisto třeba konečně rozváže jazyk a bude chtít říct víc o tom, odkud přišla a proč, ale kdepak. Sova dělala, že ho vůbec neslyšela. Trochu se tomu pousmál. Co nadělá?
Být tátou, to pro něj bylo něco nového a naprosto nečekaného. Když odcházeli na lov, nikdy by ho nenapadlo, že až se vrátí do lesa, bude to po boku syna. Ale život byl přece plný překvapení - a tohle bylo velmi příjemné. Spokojeně se usmíval a pohupoval ocasem, když společnými silami táhli koloucha směrem k lesu. Callisto se vznesla z jeho zad a letěla napřed.
Kolouch naštěstí nebyl až tak těžký, takže si s ním poradili i ve dvou bez nějakých zásadních problémů. I tak se Roland na chvíli zastavil, když dosáhli prvních stromů lesa, aby mohli trochu popadnout dech. "Uf. Zvládáš ještě? Není to až taková procházka růžovým sadem," posumál se. "Měli bychom ho vzít až do úkrytu a pak si budeme moct odpočinout pořádně," usoudil, dopřál jim oběma ještě chvilku oddechu a potom se znovu chopil kolouchovy nohy, aby mohli dokončit svou cestu.

//Skalisko

Vento si v lovu žádných zásadních problémů nevšiml, ale Roland tam ten rozdíl zkrátka cítil. Kdyby se do toho Callisto nevložila... Jenže nad nějakými "kdyby" pochopitelně nemělo smysl ztrácet čas ani energii. Nakonec se to podařilo a to bylo to důležité. "Jistě to tak bude," řekl proto pouze.
Bylo také na čase, aby představil svou soví společnici Ventovi, který z ní vypadal celkem nadšeně. Sova ono nadšení úplně nesdílela - ne, že by se jí snad Vento nezamlouval, ale koukala na něj zrovna tak neutrálně, jako na většinu ostatních vlků. Roland netušil, čím to je, že si sova vytvořila zvláštní pouto zrovna k němu a podle všeho k nikomu dalšímu. "Spíš bych řekla, že dohlížíme jeden na druhého," opáčila na Ventova slova.
Pak jejich konverzace nabrala směr, kterého by se Roland opravdu nenadál, ale byl za to vlastně velice rád. Hřálo ho na duši, že mu mladý vlk prokázal takovou důvěru a z hloubi duše doufal, že se mu podaří ho nezklamat. Být dobrým... otcem. Přemýšlet o sobě takto bylo zvláštní. Vlastně už skoro přestával věřit, že se někdy něčím tátou bude moci nazvat. A teď to bylo tu. Úplně jinak, než by očekával, ale dobře věděl, že rodinu nedělá jenom krev. Rodinu může vlk najít - nebo si rodina může najít jeho. "To jsem moc rád. Doopravdy," řekl a úsměv na jeho tváři se ještě rozšířil. Teď už zářil jako sluníčko. Zamával ocasem, cítil, že takhle to je správně.
To už ale nastražil uši směrem, kde slyšel nějaký rozruch. Druhá skupina se určitě pouštěla do lovu. "Měli bychom se vrátit s kořistí do lesa, ať tu nepřekážíme ostatním a ještě někdo nepřijde k úrazu," rozhodl. Stejně bude jistější kořist co nejdřív uklidit, než nějaké tuláky napadne, že by je o ni mohli připravit. Vstal a chopil se koloucha, aby mohli zamířit k lesu. Pořád ještě se přitom ale usmíval. Táta.

//Sarumen

Podařilo se jim nakonec ulovit úspěšně, i když se to neobešlo bez škobrtnutí. Naštěstí ale nebylo tak velké, aby jim lov zhatilo - a naštěstí měli Callisto, aby jim pomohla. Pousmál se na Venta, který ho také chválil. "Mohlo to být lepší, ale už věřím, že to časem půjde." Vento věnoval pochvalu i Callisto, která se spokojeně načepýřila. "Co byste si beze mě počali," zasmála se sova a Roland si něco uvědomil. "Vy dva se vlastně asi ještě neznáte? Vento, tohle je Callisto. Je to moje soví společnice. Callisto, tohle je Vento," představil ty dva, aby nedocházelo k žádným nedorozuměním.
Ještě chvíli chtěl popadnout dech, než se chopí kořisti a odtáhnou ji zpět do Sarumenu. Ohlédl se na Venta, který ho opět oslovil. A opět to bylo s něčím, co příliš nečekal. Chvíli na něj jen překvapeně koukal - skutečně ho Vento vnímal natolik jako otce, že mu tak chtěl i říkat? Hnědý vlk byl téměř dojat. "Já... pokud to tak chceš, byl bych moc rád. Vážně," řekl a ucítil opět ten příjemný hřejivý pocit kolem srdce. Měl Venta rád a opravdu cítil, že je jeho rodina. Jestli chtěl, aby se ujal role jeho otce, pak to pro něj byla velká čest. Nemohl ho přece zklamat. Naklonil se a otřel se čenichem mladému vlkovi o tvář. "Vždycky jsem si přál mít syna," dodal pak tiše a hlas se mu lehce zachvěl.

Ventův následující výrok ho zastihl naprosto nepřipraveného. Neměl příliš šanci to zpracovat, museli se věnovat lovu, ale jakmile opadlo počáteční překvapení, ucítil u srdce hřejivý pocit. "Já jsem také moc rád, že jsem tě potkal. I celou Sarumenskou smečku. Jste moje rodina," řekl to, co si myslel a cítil už dávno. Mezi sarumenskými byl doma a nalezl tam svoje štěstí.

S pomocí od Callisto se jim podařilo daňče skolit. Sice až na druhý pokus, ale to na výsledku vůbec nic nezměnilo. Mládě leželo přimáčknuté na zemi a Vento se k Rolandovi připojil hned vzápětí. Teď už se Roland nebál, že by se zvíře nedopatřením vysmeklo, přehmátl zuby na jeho hrdlo a pořádně škubl. Tlama se mu hned zaplnila krví a věděl, že je vyhráno. Pohyby mláděte se zpomalovaly, až s nimi nakonec úplně přestalo bojovat. Naposledy chabě máchlo nohama a pak bylo po všem.
Roland z něj pomalu slezl a olízl si tlamu zamazanou od krve. "Vedl sis skvěle, Vento. Dobrá práce, opravdu," pochválil mladíka a zamával ocasem. Na svůj první lov obstál přímo ukázkově. Jen, co to dořekl, ucítil, jak mu na hřbet přibyla další váha a ostré drápky se mírně zaryly do kůže. "A ty jsi byla také skvělá," natočil hlavu, aby aspoň koutkem zdravého oka viděl Callisto. "Maličkost," opáčila sova ledabyle a rovnala si pírka na křídlech. Roland se spokojeně usmíval. Všechno dopadlo dobře a on nemohl být spokojenější. Doufal, že se druhé skupině bude také dařit.