Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Musel uznat, že něco cítí. Jakési zvláštní spojení, které ho k sově táhlo, nejspíš to samé, které mu předtím napovídalo, že opeřenec udělá něco neočekáváného - třeba že promluví. "Ano, to cítím. Jsme spřízněné duše?" Zdálo se, že sova nad tím uvažuje. "Něco takového. Jsem tvá strážkyně. Jen se mi to oslovení moc nelíbí. Zní to, jako bych byla tvůj osobní bodyguard a poskok. Ale nic takového nejsem," ujistila ho a zvedla hlavu, jako by ho vyzývala, ať ji zkusí přesvědčit o opaku. Roland nic takového dělat nezamýšlel. "Rozumím. Vždyť já ani žádného osobního poskoka nechci. Nemusíme tě nazývat strážkyní. Můžeme být prostě přátelé." Sova přešlápla a pokývla hlavou. Zdála se být spokojená. I Roland byl, ačkoliv pořád příliš nechápal, co to vlastně znamená, mít svou soví "strážkyni", která tak však nechtěla být nazývána. "To jistě můžeme."
"A jak bych ti měl říkat?" zeptal se. "Já jsem Roland, ale... mám pocit, že to už jsi věděla." "Věděla, ale i tak mě těší. Výběr mého jména bych mohla nechat na tobě, ale dovolila jsem si pojmenovat se sama. Říkej mi Callisto." Rolanda popravdě ani nenapadlo, že by sově mohl vymyslet jméno jako nějakému domácímu mazlíčkovi. Od začátku se projevovala jako svá vlastní bytost. Dávalo mu tedy smysl, že si může říkat, jak chce. "Tak tedy Callisto," přikývl. "Rád tě poznávám. Musím říct, že tohle je jedno z těch nejneobvyklejších seznámení v celém mém životě."

Vlk naklopil hlavu ke straně. Byl to tedy neúspěšný lov, co sovu dostalo do takové zapeklité situace. "Máš hlad? Možná bych mohl-" "Poradím si," přerušila ho pevně a dokončila úpravu svých křídel. Vypadala jemně a uhlazeně, jako by se nic nikdy ani nestalo. Jen pár peříček, která zůstala zachycená v trní, mohla poskytnout náznak příběhu. Nejspíš se jí svými slovy dotkl. "Promiň. Jen jsem nechtěl, abys hladověla." "Jistěže ne," opáčila už vlídněji. "A hladovět nebudu. Jakmile se vítr utiší, zkusím to znovu. Nebude to dlouho trvat," vzhlédli oba zároveň ke korunám stromů, které už se tak divoce nekomíhaly. Obloha pomalu temněla, jak se blížila noc. Roland by čekal, že teď teprve sovy budou vstávat... ale tahle sova nebyla jen tak obyčejná, že?
"Možná je to hloupá otázka, ale kdo vlastně jsi?" zeptal se. Pták na něj mrkl. "Přece sova." "Ano. Ale určitě nejen to. Sovy přece obyčejně nemluví s vlky." "Však já také neřekla, že jsem obyčejná sova. Jsem neobyčejná a přišla jsem právě za tebou." To vlka trochu vyvedlo z míry. Zamrkal. Co by mu mohla chtít neobyčejná sova? Pokud mohl soudit, on byl ten nejobyčejnější vlk v širém okolí. Vždyť ani nedovedl kouzlit. "Proč právě za mnou?" "Protože k tobě patřím. Copak to necítíš?"

Vzhled


Povaha

Zamířil směrem, odkud ptačí hlas přicházel. Opět nastalo chvíli ticho, ale on měl celkem představu, odkud se volání ozývalo. Došel znovu až skoro na okraj lesa, než zaslechl další skřek, tentokrát jen krátký a tišší, snad pár kroků od něj. Otočil hlavu a spatřil toho, kdo tu tak hulákal. Když zjistil, že se jedná o sovu, dost se podivil. Předpokládal, že všechny sovy houkají, tohle vřeštění, ke všemu uprostřed dne, by si se sovou doopravdy nespojil. Chápal ale, proč ho vydávala. Celá se jaksi zamotala do trnitého křoví, ve kterém se teď marně mrskala a nemohla se osvobodit. Že by ji strhl ten silný vítr?
"To vypadá na pěkné nadělení," broukl tiše a opatrně přišel blíž, aby se podíval, jestli by dokázal ptáka osvobodit, aniž by ho víc pochroumal. Sova na něj obezřetně zahlížela. Rolandovi její pohled přišel pronikavý, velmi inteligentní. Odjakživa věděl, že sovy jsou symbolem moudrosti. Nejspíš to platilo i pro sovy pálené, ke kterým tahle patřila, pokud se tedy nepletl. Byla trochu jiná. Roland jich za život už pár viděl, ale všechny byly světlounké. Tenhle jedinec měl peří o dost tmavší. "Jen klid, dobře? Zkusím tě dostat ven," řekl tiše a zamrkal. Byl by přísahal, že sova přikývla. Zkusmo natáhl tlapu k větvím, v jejichž trnech se zachytila. Neohnala se po něm ostrým zobákem ani spáry, zdálo se, že jen trpělivě čeká, až ji osvobodí. "Vidím, že si rozumíme," broukl a opatrně začal odhrnouvat větve. Trny se mu zarývaly do tlapy, stejně jako se sově zadrhly do křídel a přesně kvůli tomu se nemohla dostat ven. I když vydala pár tichých skřeků, protože celá operace nemohla být vůbec příjemná, neohnala se po něm. Evidentně chápala, že jí vlk chce pomoci. Netrvalo to příliš dlouho a byla volná. Roland musel pro zácharnu jejího života obětovat jen pár kapek krve z ranek, které mu trnité křoví vyrylo do kůže na tlapách.
Osvobozená sova dopadla docela nemotorně do sněhu, rychle ale zaplácala křídly a narovnala se. Roland čekal, že teď odletí, pokud ovšem není nijak víc poraněná. Zdála se celá zmuchlaná a určitě musela mít pod peřím stejné oděrky, jaké měl on na tlapě, ale snad jí nic jiného nechybělo. Alespoň nic neviděl. Navzdory tomu se však pták k odletu neměl. Seděla na zemi před ním, roztáhla jedno křídlo a rovnala si pírka. Vlk ji sledoval se zatajeným dechem, z takové blízkosti si sovu snad ještě nikdy neprohlížel. Byla skutečně krásná. Tajemné, hrdé stvoření noci. Na jejím nezvykle tmavém peří vynikaly bílé flíčky jako hvězdy na noční obloze. Vstřebával každý detail, věděl, že se sova každou chvíli vzpamatuje, uvědomí si přítomnost většího predátora a odletí.
Více mýlit se snad už ani nemohl. Dorovnala si pírka na jednom křídle a zvedla k němu bystré tmavé zraky. Prohlížela si ho, jako si předtím on prohlížel ji. Naklonila hlavu ke straně, potom ke druhé. Přešlápla. Skoro mu přišlo, jako by přemýšlela, jestli ho odněkud nezná. Cvakla zobákem a k Rolandově nesmírnému překvapení promluvila sametovým hlasem: "Děkuji ti." Vlka to pochopitelně překvapilo, ale uvědomil si, že ne zase tak moc. Jako by od začátku čekal, že sova něco takového udělá. Něco v jejím pohledu mu prostě napovídalo, že není jen tak obyčejná. Zakolísal tedy ve svém klidu jen lehce - a ve své zdvořilosti vůbec. "Rádo se stalo. Jsi v pořádku?" "Nejhorší újmu utrpěla moje hrdost," prohlásila a začala si rovnat druhé křídlo. "Podcenila jsem zrádnost větru. Hlad donutí tvory k nejrůznějším pošetilostem. I ty nejrozumnější."

//Tenebrae

Jakmile se schoval hlouběji mezi stromy, hned se cítil líp. Oklepal se. Letošní zima se rozhodně tvářila krutěji, než ta loňská. Nevědomky krčil čelo, zatímco se pomalu procházel po lese poblíž úkrytu. Vystačí jim zásoby? Zvládnou to všichni ve zdraví? Myslel i na ty dvě maličké, Nerissu a Feline - nenarodily se zrovna v nejlepší dobu. Věděl, že všichni udělají, co mohou, aby se o ně postarali, ale i tak si dělal starosti. Nejen o ně, tak nějak všeobecně. Byl to zkrátka zvyk, kterého se od svých alfovských let už nedokázal zbavit.
I když byla zima, chtěl se ještě trochu protáhnout, provětrat a obhlédnout les, než zapluje zpátky do úkrytu. Všichni měli dost práce, takže určitě neuškodí, když se ujistí, že je všechno v pořádku. Moc daleko se při té obchůzce ale nedostal - kdyby ano, určitě by zjistil, že venku není sám a jsou tu další dva vlci, jejichž pachy mu kvůli silnému větru zcela unikly. Nebyla to ale přítomnost Islin a cizince, co ho přimělo zastavit. Bylo to volání nějakého ptáka, poměrně nepříjemné zavřeštění. Roland natočil uši a poslouchal. Co to tak mohlo být? Nějakou chvíli bylo ticho, ale když už nakračoval, že tedy půjde dál, zaznělo to znovu. Hlasitý pronikavý skřek a - i když nevěděl, jak to vlastně poznal - znělo to jaksi... zoufale. Dál už nepřemýšlel, vyrazil se podívat, co za opeřence to tu křičí a zda je opravdu v nesnázích.

//Sarumen

Jen, co vyšel k řece, opřel se do něj vichr s ještě větší silou. Přivřel oči před sprškou ostrých ledových krystalků, které mu vletěly do obličeje. Bylo to strašně nepříjemné. I proto byl rád, že se toho chopil sám a tak vlčice nemusely do téhle nepohody. I když, pomyslel si, já sem taky nemusel. Vážně jsem mohl ještě chvíli počkat. Jenže jak si jednou vzal něco do hlavy, už se jen těžko odchyloval z kurzu. A tak úkol, který si uložil, prostě chtěl dokončit teď. Nemělo by mu to trvat moc dlouho.
Odložil si kožešinu kousek od břehu řeky a začal hrabat díru do sněhu. Hrabal a hrabal, opatrně, aby si moc neodřel tlapy, takže mu to přece jenom zabralo o něco déle, než prve očekával. Sněhu tam bylo nafoukáno vážně dost, nakonec se ale dostal až k pevné zemi. Strčil kožešinu do díry a začal navrch sníh zase uplácávat a nahrnovat zpět. Zadními tlapami přitom stál na ledě, tak blízko řeky byl - což byl samozřejmě celý důvod, proč se táhl až sem. Až na jaře sníh roztaje, hladina řeky určitě stoupne a kožešinu vezme s sebou. Do té doby zůstane zahrabaná tady pod sněhem. Déle už se tam ale nezdržoval, jakmile ji zahrabal. I za tu chvíli na větru byl vymrzlý až až. Nejvyšší čas zamířit zpátky do lesa.

//Sarumen

//úkryt

Jen, co vytáhl kožešinu ven, ucítil, jak se do něj opřel vítr. Hustý kožich ho chránil dobře, ale i tak rozhodně pociťoval, že se ochladilo vážně o hodně. Ještě, že byl Sarumen tak hustý a stromy tak propletené, že se o ně vichr lámal a trochu své obyvatele tak chránily před tím nejhorším náporem. Dovedl si představit, že na pláních se teď nebude dát vydržet. Naštěstí až se zbaví kožešiny, už nikam pryč chodit nebude muset. Nejradši by ji zahrabal, ale hrabat do hlíny, která bude úplně zmrzlá, byla holá nemožnost, to ani nemusel zkoušet. Vymyslel to ale jinak, aby se jim tady s příchodem jara nepovaloval kdejaký nepořádek. Znamenalo to ale, že si bude muset udělat menší výlet k řece. Nechtělo se mu opouštět bezpečí stromů, ale tahat s sebou všude urousanou kožešinu, dokud se neudělá zase hezky, se mu zcela upřímně chtělo ještě míň. Trochu si proto povzdechl a zamířil i s kožešinou skrze les. Táhnout ji po sněhu šlo celkem snadno, ale párkrát se mu zamotala do trčících větví a vyprošťovat ji nebyla zrovna velká zábava. Čím dříve se jí zbaví, tím lépe.

//Tenebrae

148, 3

Vlčátka získala svá jména a snad i Marion se začínala trochu uklidňovat. Roland přemýšlel, jak by nejlépe měl Ventovi vysvětlit okolnosti vzniku takových vlčat, ale než na to přišel, chopila se toho Maple. Popravdě se mu dost ulevilo. Maple to shrnula pochopitelně a jasně. Říkal si, že sám by to líp podat stejně nedokázal. Stále se držel poblíž, ale byl teď tiše, spíše taková postava v pozadí. Nevadilo mu to. Jen sledoval situaci, užíval si teplo ohně a sledoval kňourající vlčátka, která už asi vážně musela mít celkem hlad.
Nadechoval se, že se o tom zmíní, ale vtom se do jeskyně nahrnuli tři další vlci. Jedním z nich byla Wolfganie, ty zbylé dva však neznal. Byl to huňatý černobílý vlk, za kterého se krčila světle hnědá zaražená vlčice. "Zdravím," pokývl jim všem na pozdrav a párkrát máchl ocasem. Wolfganie se hned vrhla k Marion a Rolandovi konečně došla ta spojitost, která mu doteď chyběla - že totiž Marion je dcerou jejich bety. S jejím příchodem jako by strakatá vlčice úplně ožila, hnala se k vlkům, u kterých postřehl pouze jméno vlčice, která nejspíš byla novou členkou smečky. Teď se chystala spousta seznamování, vysvětlování a podobných věcí. "Já jsem Roland, patřím k lovcům smečky," představil se těm dvěma v momentě, kdy na to měl trošku prostoru. Jméno černobílého vlka nepostřehl, jméno vyplašené vlčice si vtiskl do paměti, ale tušil, že teď moc prostoru povídat si nedostane. I Vento se totiž k příchozím natlačil, zatímco Marion už se rozplácla k vlčatům a mluvila tak nějak na všechny.
Přitočil se proto k Maple. "Půjdu se zbavit té kožešiny a trochu si protáhnu tlapy, hned budu zpátky," řekl jí. Ne, že by se mu zrovna chtělo ven do mrazu, ale náhle jich tu bylo vážně hodně a on si připadal lehce nadbytečný. Ne snad odstrkovaný nebo jako že by ho někdo na mráz vyháněl, to vůbec ne, ale říkal si, že když se na chvíli vypaří, nic moc se nestane. Ani ti nováčci - tedy, vlčice nováček byla určitě, u strakatého vlka si tak jistý nebyl - nepotřebovali, aby kolem nich skákalo deset vlků. Všem krátce pokývl a zamířil k východu, kde čapl špinavou kožešinu, kterou tam předtím odložil, a vydal se s ní ven.

//les

147, 1

Marion se na něj otočila a trochu ho překvapilo, když mu řekla "strejdo". Byli skoro úplní cizinci, ale vlčice se sklopenými oušky ho hned zahrnovala do rodiny. No, a nebyli přece jenom v lese všichni taková jedna velká rodina? Trochu se zasmál: "Můžeš mi tak klidně říkat, jen ti nemohu slíbit, že na to budu pokaždé napoprvé slyšet." Přece jenom byl zvyklý na své jméno. Přezdívky nikdy moc nepěstoval.
Ventovi se asi celkem ulevilo, když zjistil, že s vlčaty nic v nepořádku není. Zdála se být naopak zcela normální, snad měla jen trochu hlad, protože usilovně hledala mléko v srsti na vlčkově břiše, kde ho ovšem nalézt nemohla. Snad ještě chvilku vydrží - Maple totiž jejich mámu zrovna ujišťovala o tom, že se na ni skutečně nikdo zlobit nebude a že je na téhle nové kapitole jejího života spoustu krásného. Jenže z Marion nadšení zrovna nesršelo a těžko se jí to dalo vyčítat, pokud k vlčatům přišla, aniž by po tom toužila. Hrát si s cizími vlčaty byla jedna věc, ale mít svá vlastní, to bylo něco docela jiného. To moc dobře chápal, i když žádné vlastní potomky neměl.
Společnými silami usoudili, že se jedná o dvě malé vlčice. Roland se snažil novopečenou maminku ujistit o tom, že takhle mrňavé a bezbranné už moc dlouho nezůstanou, ale kdoví, jestli ji uklidnil, nebo jí jen přidělal další obavy. "Proč by měly utíkat? Budeme je hlídat," broukl. "Neztratí se a v lese se jim určitě nic nestane." A měla ještě i další obavy. Že budou... jako ona? Nechápal úplně, co tím myslí. Byla to otázka spíš pro Maple. Do toho se raději nepletl.
Stejně jako se příliš nezapojil do vymýšlení jmen. Nějaká měl v zásobě, pravda. Z dob minulých, kdy doufal, že by je jednou mohl dát svým a Isobeliným dětem. Tak trochu toužil si je tam ponechat i nadále. Zrovna nemládnul a láska pro něj byla komplikovaná věc, ale pořád jaksi doufal, že se jednou nějakých vlčat dočká. I bez jeho přispění vlčice dostaly krásná jména. "Nerissa a Feline," zopakoval a usmál se. "To zní moc pěkně." Vydechl si. Všechno bude určitě v nejlepším pořádku...
Jenže pak už se Vento opět otočil na něj se záludnými otázkami. Třeštil na něj vykuleně oči a bylo jasné, že ho tahle myšlenka vážně znepokojuje. "Kdepak, tobě se to nestane," chlácholil ho Roland. "Vlčata se můžou narodit jenom vlčicím. I když k tomu, aby vznikla, jsou potřeba oba, ale mláďata vyrostou v břiše vlčice a potom se jí narodí." Takže toho, že by z něj taky nějaká vlčata vypadla, se Vento vážně bát nemusel. Starší vlk měl ovšem pocit, že by bylo záhodno Ventovi objasnit, jak se k vlčatům vlastně dá přijít, aby se nedostal do nějaké bryndy. Přede všemi se ovšem trochu... ne snad styděl, ale měl dojem, že nedokáže najít správná slova.

146

Na půl ouška (doslova) poslouchal, jak Maple utěšuje Marion. Samozřejmě ani na chvilku nepochyboval o tom, že se o vlčici i její potomky smečka postará. Věděl moc dobře, že Maple duše v nouzi na mráz nevyžene. Však to sám zažil, když sem přišel loni před zimou s Gwen prosit o střechu nad hlavou. Věděl, že Maple Marion uklidní. Chudák mladá vlčice zněla, že vůbec netuší, co se to s ní vlastně dělo. Kdo byl vůbec otcem těch malých uzlíčků? A možná lepší otázka - kde byl? Měl trochu obavy, jak to vlastně celé bylo. Nechtěl zvažovat nějaké temné možnosti, ale... svět nebyl vždy růžový a vlci byli různí.
Koukal při svém přemýšlení na vlčátka, která se zdála být v pořádku - a to, co v pořádku nebylo, rychle napraví. Vento je také studoval pohledem a došel k závěru, že vlčatům přece jen něco chybí. Roland se tomu trochu usmál - však on byl Vento sám pořád ještě tak trošku vlče. "Nejsou pokažení, neboj. Jen jsou ještě maličcí, oči otevřou, až trochu povyrostou," vysvětlil mu a jal se tahat čistou kožešinu z kouta. Jakmile byla na místě, Vento vlčátka opatrně přemístil do suchého. Maličcí se přitom trochu rozpištěli a hnědý vlk nemohl při tom žalostné zvuku odolat pokušení dotknout se čenichem jejich hebkých kožíšků ve snaze je ukonejšit. Byli tak malí, tak křehcí. Jako obvykle v přítomnosti něčeho tak malého a bezbranného pociťoval pouze potřebu je ochraňovat před vším zlým. "Jenom klid, mrňouskové," broukl hlubokým hlasem a když se vlčata zavrtala k Ventovi, začal táhnout špinavou kožešinu k východu z úkrytu. Potom s ní bude muset něco udělat, ale prozatím ji tam jen odložil stranou. Zahrabat ji nepřicházelo v tomhle mrazu v úvahu, třeba mu pak Maple poradí nějaké místo, kde se jí bude moct zbavit.
Teď se ale vrátil k ostatním. Marion právě říkala, že vlčata žádná jména nemají a že by chtěla, aby je pojmenovali oni. "Omlouvám se, zapomněl jsem se představit," uvědomil si, když na něj omluvně mrkla. "Jsem Roland. Rád tě poznávám," dodal ještě, i když okolnosti nebyly úplně nejlepší. Vento první přišel s dobrým postřehem, a to, že ani netušili, zda jsou vlčata holky nebo kluci. "No, to by bylo dobré vědět," musel Roland souhlasit a začal mláďata obhlížet. Bral to čistě prakticky a ani ho nenapadlo, že by někomu mohlo připadat divné, jak se snaží nakouknout drobným kuličkám pod ocasy. Jenže vlčata se hemžila a nebylo to jen tak. "Připadají mi jako holky," usoudil, ale stoprocentní jistota mu z hlasu vážně nezaznívala. Snad se trefil, ale kdyby mu s tím chtěl někdo pomoct, vůbec by se nezlobil. Nebo s vysvětlováním Ventovi, jak se to vlastně pozná, když na to přijde. Podobné věci ještě vysvětlovat nikdy nemusel a popravdě si ani nepamatoval, jak to rodiče vysvětlili jemu. Vrhl trochu zoufalý pohled k Maple, zda by se toho nechtěla zhostit raději ona, a pak se pohledem zastavil u Marion.
"Jsou maličcí, nic jiného neumí," zastal se vlčat trochu, ale z hlasu mu nezaznívala žádná výčitka. Mluvil jemně, protože bylo zcela zřejmé, že na to vlčice vůbec není připravená. To ale nebyla její chyba. "Než se naděješ, otevřou oči, začnou běhat a pak bude všechno mnohem snazší. Teď tě ještě budou chvíli hodně potřebovat, ale všichni ti můžeme pomoct," slíbil, věřil, že to bude v pořádku. Moc ho zajímalo, jak Marion k vlčatům vlastně přišla. Zdálo se mu jasné, že její nápad to nebyl. Nepřišlo mu ale vhodné, aby se ptal. Však ji sotva znal.

145, 3

"Domluveno," máchl ocasem a mírně se pousmál. Rád bude asistovat Ventovi při rybolovu. Už teď bylo vidět, že nad věcmi vážně přemýšlí, když uvažoval nad tím, proč by mohlo být těžší lovit ryby v jezeře. "Jiné to rozhodně je. V jezeře se zase nemusíš bát toho, že tě strhne proud." Obojí mělo svoje. Bylo to zkrátka jiné. Ale na to Vento určitě časem přijde sám, jak bude získávat zkušenosti. Pak už se spustila debata o tom, jakou funkci by mladík měl získat. I když to nebyla zrovna debata, jasno v tom bylo opravdu rychle. Vento se měl stát ochráncem, i Maple souhlasila s tím, že to je dobrý nápad. "Určitě budeš," mrkl na vlčka a pak byl zase tiše, zatímco Maple doplňovala další detaily týkající se jeho nové funkce.
V teple úkrytu bylo rozhodně mnohem lépe, obzvlášť, když jejich alfa rozžehla pomocí magie oheň, jako by to vůbec nic nebylo. Sledoval to s obdivem, zdálo se to tak snadné a přitom pro něj naprosto nedostižné. "Děkujeme," broukl spokojeně, teplo s plamenů hned začalo vyhánět venkovní chlad z jeho těla. Pohledem pak sjel ke strakaté vlčici, která musela být Marion. "Zdravím," pozdravil ji vstřícně, ale než stačil říct cokoliv dalšího, stalo se zjevným, že něco není tak úplně v pořádku. Vlčice se najednou zdála neskutečně rozrušená a Maple jako první zpozorovala dva drobné uzlíčky, které toho nejspíš byly příčinou.
Marion z nadšeného se vítání s Ventem plynule přišla k pláči a obavám o to, že ji Maple vyhodí ze smečky. Roland ani na vteřinu nevěřil tomu, že by se něco takového mohlo stát. Vždyť první otázka, kterou jí alfa položila, jen co se rozkoukala, byla nabídkou pomoci! Roland stál trochu stranou, nechtěl se k Marion také hrnout, protože byl pro ni naprostým cizincem. Přesto by ji rád nějak utěšil, mladou vlčici, která se asi octla v situaci dosti komplikované. Nemohl vědět, co se stalo, ale nemusel být génius, aby si odvodil, že v tomhle případě se asi nejedná o vlčátka, která byla vymodlená a dlouho očekávaná. A která teď ležela na kožešině sama a celkem zapomenutá. Usoudil, že nejlepší bude, aby Marion uklidnila Maple, kterou alespoň znala. Nepotřebovala, aby se kolem ní motal zcela neznámý vlk.
Věnoval proto Marion jen jeden povzbudivý pohled a zamířil s Ventem za vlčaty, ke kterým si mladý vlček lehl a začal čistit jejich kožíšky. "Jsou v pořádku?" naklonil se k nim, ale zdálo se, že ano. Až na to, že kožešina, na které ležela, už asi pamatovala lepší časy. Nejspíš se na ní narodila a pak na ni taky prováděla všechno ostatní, takže nesla stopy opravdu po lecčems. Nemohlo to být příjemné ani pro ně, ani pro jejich matku - nebo pro Venta, který si tam teď lehl. Roland proto zamířil do vzdálenějšího kouta jeskyně, kde se chopil suché kožešiny a přitáhl ji k Ventovi s vlčaty. Cítil, že takhle je určitě užitečnější, než kdyby se snažil o nějaké rozmluvy, když stejně situaci plně nechápal. "Vyměníme je, tahle je úplně zničená," vybídl vlčka, aby maličké přemístil do suchého a aby se potom mohl špinavé kožešiny chopit a zbavit se jí.

144, 2
//Tenebrae přes Sarumen

Už se těšil na jejich loveckou výpravu, ale ta byla prozatím odložena na neurčito. Jinak to ani nešlo. Začínat s lovem v těchto podmínkách by pro Venta bylo dost těžké a pokud se tomu mohli vyhnout, určitě to chtěl udělat. "Samozřejmě. Půjdeme, jakmile to bude možné," slíbil vlkovi, který vypadal do lovu vážně nadšeně. Obzvlášť, když i Maple dodala, že by se mohl připojit ke smečkovému lovu. Tam by se toho taky určitě naučil hodně, i když ani to nahánění zajíců na louce nebylo k zahození. Aspoň podle Rolandova názoru. Ještě se na vlčici vděčně otočil, když řekla, že bude jako učitel ideální volbou. Doufal, že Venta ani ji nezklame. V lovu si ale naštěstí celkem věřil. "Jsou to kluzké potvůrky," pousmál se, když si mladík dál stěžoval na ryby. "Trvalo mi hodně dlouho, než jsem pořádně přišel na to, jak je lovit - a to jsem vyrostl u jezera." Kdoví proč jako mladý nikdy nemohl najít ten správný trik. Až později na toulkách na to trochu přišel.
Maple začala Ventovi vysvětlovat jednotlivé funkce ve smečce a mladík se rozmýšlel, co by se nejvíc hodilo pro něj. Roland se do toho nepletl, ale pozorně Venta sledoval. Zajímalo ho, pro co se asi nejvíc nadchne. Zjistil, že ho ani příliš nepřekvapilo, když vyslovil touhu stát se ochráncem. Přišlo mu, že by se pro to celkem hodil. "To zní jako dobrá volba. Být ochranář je někdy dřina, ale je to moc důležitá funkce. Myslím, že bys v tom mohl být dobrý," pousmál se a otočil se krátce na Maple - ostatně to bylo její rozhodnutí, jakou funkci Ventovi nakonec přiřadí. Možná do toho i tak mluvil trochu příliš. Nesměl zapomínat, že už dávno není alfa. Takže i když by se vážně rád rozpovídal o detailech funkce ochránce, raději se kousl do jazyka a nechal to na Maple.
Zmrzlou řeku všichni překonali bez problémů a už je vítal hvozd. Pod hustými stromy byli alespoň chráněni před větrem a když vkročili do jeskyně, Roland si úlevně vydechl. "Zvládli jsme to, a bez úhony," pronesl spíš sám k sobě a zavětřil. Cítil pachy vlků, které nejspíš ještě nepotkal. Jedním z nich pravděpodobně byla i Marion, kterou hledal Vento. Už se popravdě nemohl dočkat, až si chvíli lehne někam na kožešinu a odpočine si, ale ještě zastavil a počkal, jestli se z hlubin jeskyně jeho kamarádka doopravdy vynoří. Rád by se seznámil i se členy smečky, které ještě nepotkal.

Smečkový úkolníček - prosinec:
3. Ozdob s někým jiným stromeček http://gallirea.cz/index.php?p=sarumensky-hvozd#post-212826

Uznáno a připsáno.

//Zrcadlové hory přes Esíčka

"To vůbec nezní špatně," pronesl hnědý vlk s poněkud zasněným výrazem, jak se Maple rozpovídala o dřevu na podpal a pořádném spánku. Už aby tam byli. Nerad si to přiznával, ale celkem ho to dobrodružství zmohlo. Naštěstí se jejich spletitý hvozd přibližoval s každým krokem a i když počasí nebylo příznivé, pořád ještě se nezhoršilo natolik, aby jim cestu znemožňovalo.
Vento se rozpovídal o své Přízračce a Roland se neubránil mírnému úsměvu. Tak pěkné oči. Nebylo to krásné, objevovat první poupátka mladé lásky? Ze způsobu, jakým Vento o vlčici mluvil, neměl nejmenších pochybostí o tom, že na ní musel něco vidět. "Určitě to je výjimečná mladá dáma," řekl s mírným úsměvem. "Snad na ni zase narazíš." Jestliže bydlela nedaleko, pak to bylo dost pravděpodobné.
Lovit něco po cestě nepřicházelo příliš v úvahu. Každý tvor, který jen trochu mohl, se někam schoval. I Vento si toho všiml. "Ano. Zvířata se schovávají před mrazem. Nějaká bychom asi našli zalezlá v křovinách a podobně, ale pouštět se teď do lovu nebude jen tak." Ventův další požadavek ho trochu překvapil, ale bylo to překvapení milé. Potěšilo ho, že má mladý vlk zájem se učit, a také že by to chtěl od něj. Samozřejmě nemohl odmítnout. "Moc rád," přikývl a zamával párkrát pomalu ocasem a poslouchal o Ventových nevydařených pokusech. "Lovit ryby není jen tak, chce to pořádnou trpělivost. A ano, už jsem se v životě něco nalovil. Rád ti něco ukážu, až bude tedy počasí trochu příznivější," dodal s pohledem kolem na zasněžené pláně.
Vento se ještě vyptával Maple na to, zda by mohl získat nějakou funkci. To už se les opravdu blížil. Roland si s ulehčením vydechl, ani si neuvědomil, že byl celou dobu poněkud napjatý, dokud vážně nespatřil stromy lesa, jak se před nimi přívětivě tyčí. Stačilo jen překonat zamrzlou řeku, což provedl s pořádnou dávkou opatrnosti a až poté, co byl Vento bezpečně na druhé straně. "Zdá se, že to vydrží," obrátil se na Maple, musel být o něco těžší než ona a led pod ním nekřupnul, takže snad ani vlčici nehrozilo, že by se propadla do ledového proudu někde tam dole. A pak... pak už na ně čekalo teplo Skaliska.

//Skalisko přes Sarumen

//VVJ přes Východní hvozd

Vento si stěžoval na divné počasí, které ale Rolandovi nepřišlo divné - rozhodně však poněkud zlověstné. Třeskutý mráz všechnu menší zvěř nejspíš zahnal do úkrytů a tak ani moc nevěřil tomu, že by mohli nalézt cestou nějakou kořist. Krajina jako by dokonale usnula. "Asi by to muselo být dost velké štěstí," mínil. "Ale i když nic nenajdeme, doma v úkrytu čeká divoké prase." Trošku po straně pohlédl na Maple a tváří se mu mihly obavy. Bude to stačit? Snad nebudou v zimě hladovět. Než ale dorazí domů a uvidí, jaká je situace tam, bylo zbytečné se dopředu stresovat. Ostatně bylo také dost možné, že na jihu taková zima vůbec nebude.
Vento se také strachoval o tu vlčici jménem Marion. Maple ho ale ujišťovala, že už na ně určitě čeká doma a je v nejlepším pořádku. Snad to tak i bylo. Jestlipak si cestu do hvozdu najde i Wylan? vzpomněl na vlka, který vypadal tak nadšeně do toho jít se na smečku podívat. V mraze ho jeho slabý kožíšek už určitě moc nechránil.
Cesta pomalu ubíhala, sníh pod tlapkami jim křupal. Maple se zeptala, na co se nejvíc těší a Vento stačil odpovědět jako první. "No, jídlo a další dobrá společnost rozhodně nezní špatně, když je všude jinde jen mráz," odsouhlasil Roland. "A taky teplý úkryt a měkký pelech." I když kdoví, kolik času na povalování se doopravdy bude. Jejich kroky je zavedly k dalším horám, které spíše jen obcházeli, než aby po nich lezli. Vento se ale radostně rozhopsal kolem. "Přízračku?" zeptal se Roland a naklonil hlavu ke straně. "Tu z tvé písničky?" Kdo asi byla? Teď tu ale nebyl nikdo, aspoň ne v části hor, kterou procházeli. Nejspíš zkrátka odešla někam jinam, ale Rolanda napadlo, jestli se doopravdy nemohla vypařit jako přízrak...

//Tenebrae přes Esíčka