Gallirea - Příspěvky uživatele

Bylo dobojováno, o tom neměl nejmenší pochyby ani on, i když se rozhodně kolem sebe nerozhlížel, takže skon šedé vlčice neviděl. On sám neměl v srdci pochybnosti o tom, že to takhle bylo nejlepší. Mohla zabít někoho z nich, ublížit vlčatům, kdyby se k nim dostala. Mohlo to být tak, jako kdysi v jeho vlastní smečce, kdokoliv mohl skončit jako jeho milovaná Isobel. Nevyplatilo se riskovat. Neradoval se z toho, že se musela prolévat krev, ale byly chvíle, kdy to jinak nešlo.
Callisto se ho dotýkala jen zlehka, ale cítil její přítomnost. Nic už neříkala, ale zdálo se, že ho hlídá. Brzy při sobě ale ucítil někoho mnohem blíž. To si k němu lehl Vento a snažil se ho zahřát. Měl trochu tendence se třást, takže byl za to rád. I za tu péči. "Děkuju," vydechl vděčně a snažil se poslouchat, co říká Wolfganie. Také nezněla dobře. Pochopil z její řeči, že šedá už některým vlkům ve smečce dřív ublížila. Konkrétně Marion. Teď byla pryč. Už neublíží nikomu... Tiše vzdechl.
Když se nehýbal, bolest se ustálila na jedné úrovni a už se alespoň nezhoršovala. Celá levá strana tváře mu tepala, škubala se a snad úplně hořela. Nemohli tady ale zůstat, v té díře, která... tady určitě dřív nebývala? Zase kouzla, pomyslel si chabě. Slyšel, jak se cosi sesunuje, Maple, jak říká, že půjde pro pomoc. "Děkuju," špitl znovu, jako by to bylo jediné slovo, které uměl říct, ale co vlastně jiného teď mohl povídat? Krom toho se mu mluvit nechtělo. Byl unavený. Hrozně moc. Chtěl tu jen ležet. Chtěl taky, aby ta bolest skončila, ale cosi mu říkalo, že tohle není zranění, které jeden prostě jen tak setřese. Opět se trochu zachvěl a zamručel, přitáhl si tlapy blíž k tělu, při kterémžto pohybu si připomněl, že jedna z nich je taky zraněná. V porovnání s okem to však bylo skoro jen jako obyčejné škrábnutí.

Už párkrát nějaký ten šrám v boji schytal, ale nikdy si plně neuvědomil, že ho vlastně většinou provázelo docela stěstí. Až dosud. Teď ho štěstí opustilo. Takovou bolest ještě nikdy nezažil. Vzdáleně vnímal hlasy vlčic, nějaké doznívající zvuky boje, ale nedovedl se na to příliš soustředit. Netušil, co je se šedou, ale když Maple tvrdila, že je vyřízená, věřil jí. Teď se snažil uklidnit. Cítil, jak mu mlátí srdce, slyšel se funět a skučet, v hlavě měl jenom neuchopitelný vír nesmyslů, než nějaké souvislé myšlenky.
To už se ale u něj ozval jeden hlas mnohem blíž. Byl to hlas mladého vlka. Na zdravé straně tváře si ležel a tou druhou nic neviděl, ale věděl, kdo to na něj mluví. Vento, samozřejmě. Vysypal na něj otázky, na které nebylo zrovna snadné odpovědět. Nejspíš by mohl vstát a mohl by se i hýbat, vlastně to bude určitě brzo muset udělat, ale vůbec se na to netěšil. "Asi... bych to raději nedělal," odpověděl pomalu, uvážlivě. Když se nehýbal, bolest se sotva dala snášet, ale aspoň se nekonaly žádné další exploze, které jako by mu lámaly hlavu vejpůl. Odlepil si jazyk od vysušeného patra, v tlamě měl poušť. "Řekni, že... jsou ostatní v pořádku?" řekl tiše. Tohle snad bylo to nejhorší, co vlčice napáchala. Nemohlo to být horší, že ne? Nikdo další snad nepřišel k vážnému úrazu...
Za moment ucítil, jak se o jeho hřbet cosi otřelo. "Rolande," zaslechl tichý poplašený hlas a věděl, že se jeho soví společnice vrátila. Seděla na zemi vedle něj a všechny přítomné si přeměřila přísným pohledem. To vlk samozřejmě neviděl. "Mhm," zamručel, aby dal na vědomí, že ji vnímá, ale už se mu nechtělo mluvit. Připadalo mu to velice únavné. Stejně jako všechno ostatní.

Drtila mu tlapu v tesácích, což jí Roland už dál tolerovat nemínil. Utržený šrám mínil oplatit stejnou mincí. Ohnal se rychle zuby po obličeji vlčice. Doufal, že to pořádně štípne. Pustila ho, aby se bránila, ale on se nenechal odradit, vyrazil hlavou vpřed... Nepočítal s parožím. Šedivá mrskla hlavou a hnědý v první chvíli ani netušil, co se vlastně stalo. Celý svět jako by najednou rozčísl bílý blesk příšerné bolesti, která mu projela snad až do páteře a začínala v jeho levém očním důlku. Kdosi vykřikl a protože to bylo jeho hlasem, pak to nejspíš musel být on. Všechno bylo najednou ještě chaotičtější, než předtím. Rozžhavený šíp bolesti mu pronikal až do mozku a zakaloval mu jasné myšlení. Cítil, jak zpod něj vlčice klouže pryč, bezmyšlenkovitě po ní chňapl, protože měl dojem, že mu uniká, netušil, že to jeho smečkoví kolegové ji společnými silami táhnou pryč. Minul, protože skoro nic neviděl. V očích měl krev a prudký pohyb hlavou způsobil další explozi bolesti. Něco bylo špatně. Velice, velice špatně. Vlčice mu úplně zmizela z dosahu, nakročil rozklepanýma nohama, aniž by věděl, co se chystá dělat, když mu pod tlapami zmizela všechna pevná země.
Zřítil se dolů a dopadl na bok, poměrně tvrdě, ale nejspíš si nic nezlomil. Těžko říct, jestli by si toho vůbec všiml, protože tím otřesem se opět všechno utrpení jeho hlavy jen znásobilo. Zalapal po dechu, chvíli nebyl schopný vůbec ničeho, jen ležel, svíral zuby a zarýval drápy zdravé i zraněné tlapy do země proti té hrozné bolesti. Proboha. Proboha, co se to stalo? K uším mu dolehla slova Maple, že vlčice má dost. Zkusil zvednout hlavu, aby se podíval, ale rychle se rozhodl proti tomu. S hlubokým funěním zůstal ležet na naraženém boku. "Ne," vyšlo z něj skučivě. "Já... já asi nejsem v pořádku." Nešlo o naražená žebra, ani o pokousanou tlapu, ani o fakt, že levou stranu tváře měl zbrocenou krví a kdoví čím - i když to už bylo celkem blízko. Nic z toho by nebylo to nejhorší. Nejhorší bylo, že si pomalu uvědomoval, co se stalo.
Šedá mu parohem vypíchla oko.
To se stalo.

3. Poznej člena smečky, kterého ještě neznáš
https://gallirea.cz/index.php?m=topic&id=70414#post-214448

Uznáno a připsáno.

Šedivá byla nejspíš příliš zaměstnaná Maple a Wolfganií, než aby si všimla toho, jak se na ni řítí ještě on. Zadařilo se mu. Opřel se do ní celou svou vahou a srazil ji na zem, kde ji taky mínil udržet. Momentálně v zubech svíral jen její kůži, čímž jí nemohl příliš ublížiz, ale mohl ji aspoň zaměstnat, aby měly Maple s Wolfganií lepší šanci k útoku. Nevěřil, že by se jim byla schopná ubránit všem. Měli jasnou přesilu.
Ale to neznamenalo, že se o to nebude snažit. V mžiku jako by se snad otočila ve vlastní kůži, mrskla sebou opravdu hbitě a zabořila tesáky hluboko do jeho tlapy. Ostrá bolest mu projela celou nohou a kůže, kterou svíral, se mu vysmekla, jen chuchvalec šedých chlupů a slabá pachuť krve mu zůstaly v tlamě. Instinktivně tlapou cukl, ale rychle se přiměl toho nechat, protože nechtěl dělat rány horší, než už byly. Ohnal se jí vztekle zuby po tváři a taky ji pěkně do krve štípnul na líci, potřeboval, aby ho pustila, jestli měl útočit nějak efektivně. I když o to se dost možná postarají Maple s Wolfganií. Udržoval si letmý přehled o tom, co dělají. Všiml si i Venta a zadoufal, že se mladý vlk nedostane do průšvihu. Moc času o tom přemýšlet ale nebylo.

Černobílý cizinec se přikrčil, zdálo se, že ho Roland pěkně vyděsil. To úplně neměl v plánu. Chtěl jen vědět, co tu vyvádí, proč tak podezřele slídí kolem hranic. "Ahoj," pokývl v odpověď na jeho pozdrav, který však byl dosti podivný a také to poslední, co dávalo ve vlkově řeči smysl. Ty, tady a tam, velký? Hnědý vlk si to zaraženě přebíral v hlavě. "Nejspíš nerozumím. Nemusíš se bát, nechci ti ublížit, jen musím vědět, co tu vyvádíš," pokusil se vlka uklidnit trochu vlídnějším hlasem v naději, že když se přestane tolik stresovat, vypadnou z něj nějaká rozumnější slova. Už nevěřil, že je tenhle cizinec nebezpečný, spíš to vypadalo, že má o kolečko míň. Možná o dvě. Bude nejspíš třeba obrnit se trpělivostí. Té měl naštěstí hnědý vlk hodně.
"Rayster. Tak se jmenuješ?" ujistil se, že to slovo opravdu bylo jeho jménem. Znělo tak. "Já jsem Roland. A ano, tady je opravdu smečka. Sarumenská smečka," upřesnil a hleděl do vlkových modrých očí, které nemířily obě zcela stejným směrem. Co se mu to snažil sdělit? Bylo to jako takový hlavolam, hádanka, záhada. "Znáš... vůni naší smečky? Už jsi tu byl?" zkusil to. "Můj les to úplně není, ale žiju tu, ano," odpověděl ještě a zarazil se.
Mlha se kolem nich zvláštně vlnila. Jako by se snažila Rolandovi něco sdělit. "Něco je špatně," ozvala se Callisto, která seděla na stromě nad nimi. Ano, něco se dělo. Něco bylo špatně. Hlasité vytí Maple bylo jen tím posledním potvrzením, které potřeboval. Útroby mu stáhl odporně ledový pařát strachu. Tohle přece už jednou zažil... ale podruhé už se to nestane. Rychle pohlédl na Raystera a rychle také udělal rozhodnutí. "Smečce hrozí nebezpečí," vyhrkl, nevěděl to jistě, ale cítil to. "Můžeš se tu schovat před mrazem, ale nesmíš dál do lesa. Rozumíš? Zůstaň. Tady." Byl to rozkaz a byl přímý a jasný. Veškerá vřelost se z jeho hlasu vytratila, jako by promluvil někdo docela jiný. Roland nevěřil, že s tím varovným vytím má tenhle cizinec něco společného, ale pokud se začne motat po území, byl připraven vyprášit i jeho kožich. Byl připraven vyprášit kožich komukoliv.

Rozběhl se lesem tak rychle, jak to přes zakroucené kořeny pod sněhem dokázal. Srdce mu bušilo. Co se dělo? Někdo útočí. Přišli. Tak jako v Březovém hájku... Ne, nesměl takhle přemýšlet. To, co se stalo v jeho smečce, se už nikdy znovu nestane. Tohle bylo přece úplně jiné. Přesto by přísahal, že v jednu chvíli viděl mezi stromy mihnout se krémový kožíšek Isobel. Duchové minulosti byli až příliš blízko...
Neznámá šedá vlčice útočila na Wolfganii. Rolandovi nejprve nebylo jasné, co to vlastně dělá. Až když přiběhl blíž, uviděl parohy na její hlavě. Hnala se tam i Maple, vrhala se po útočnici. Hnědý vlk si proto dovolil na moment zvolnit, rozhlédl se kolem, ale dalšího útočníka neviděl. Měl s tím Rayster něco společného? Měl odvést pozornost? Teď nebyl čas nad tím přemýšlet. Zdálo se, že vlčice je jen jedna. Aspoň zatím. Oni byli tři. Ale nesměl zapomínat na síly, kterými zdejší vlci vládnou... ona měla rohy a dokonce snad i křídla. Kdoví, co dalšího mohla umět? To zjistíš, řekl hlas v jeho hlavě a Roland se vrhl s hlasitým vrčením dopředu, aby pomohl Maple dostat vlčici na zem a zpacifikovat ji. Pověsil se na ni celou svou vahou a tesáky ji chytil za první kus kůže, který mu pod ně přišel. Pokud tedy cizinka dřív neufrnke z dosahu jako drzý vrabec.

//post pro Raye

Naslouchal zvukům lesa. Nepostřehl žádnou odpověď na své vytí, i když něco přece jen zaslechl. Cizí hlas. "Hm. Návštěva?" broukl si spíš pro sebe a zamířil pomalu oním směrem. Než tam ale dorazil, zahlédl opodál mezi stromy mihnout se kožich Maple, která se tam rovněž vypravila. Rozvážným tempem kráčel dál kupředu, rozhodl se, že to přece jenom omrkne. Nespěchal ale, Maple to měla jistě pod kontrolou a on se tam nechtěl hned přihnat. Nemusel strkat čenich do všeho. Jen se chtěl ujistit, že je všechno v pořádku a vlastně byl i trochu zvědavý, kdo je ten návštěvník. Obzvlášť, když z jiné části lesa cítil i Wolfganii s dalším neznámým. Bude lepší, když se bude zdržovat poblíž, kdyby něco. Panoval hlad a tuláci mohli ze zoufalství podniknout nejrůznější věci...
Callisto se cestou odrazila od jeho hřbetu a vylétla do korun stromů. Teď na něj seshora zavolala. "Rolande," ozvala se. "Počkej. Je tu ještě někdo další." Vlk se zastavil, obrátil hlavu k sově. "Ano? Kde?" "Tudy," přelétla sova na další strom a teď už to ucítil i vlk. Ano, když se soustředil, cítil ten pach. "Chová se vážně zvláštně," dodala ještě a hnědý vlk přidal do kroku.
Spatřil toho černobílého vlka u hranic. Neznámý slídil v podrostu, držel se u kraje, ale Callisto měla pravdu. Bylo to zvláštní, jak tu slídil. Co tu hledal? "Stůj," vyzval ho Roland bez nějakého nepřátelství, ale pevně. "Tohle je území smečky. Co tu hledáš?" Vlk byl pohublý a takový odrbaný. Nejspíš zkrátka tulák. Roland s ním soucítil, teď bylo těžké se protloukat životem na vlastní pěst. Přesto na něj koukal přísně, i když zatím v jeho postoji ani hlase nebyla žádná výhružka. Nemínil ovšem dopustit, aby se cizinec dostal dál od hranic, dokud nebude vědět, co a jak. Myšlenkami byl u Marioniných vlčat, bezbranných, slaboučkých. Museli je všichni chránit.

//Uhelný hvozd

Nechali Tonrese za zády a pomalým krokem se vraceli pod stromy Sarumenského hvozdu. Přesněji řečeno Roland se vracel, Callisto se na něm vezla jako na věrném oři a ohřívala si v jeho kožichu studené pařátky. "Odkud ses tu vlastně vzala?" zeptal se, byl na sovu zvědavý a vlastně o ní věděl hrozně málo, i když mezi nimi cítil to jasné pouto, které je vázalo k sobě. "Přiletěla," opáčila sova prostě, v jejím tónu zaznívalo potlačované pobavení. Roland pozvedl jeden koutek. "Nu dobrá. Ale odkud jsi přiletěla?" "Ó, z daleka. Neučila tě maminka, že když budeš zvědavý, budeš brzy starý?" přešlápla mu na hřbetě a naklopila hlavu daleko ke straně, ačkoliv to vlk nemohl vidět. "Učila, ale bohužel mě to nikdy příliš nepoučilo. Nezlob se, že se vyptávám. Jen o tobě chci vědět něco víc. Sama jsi říkala, že nejsi obyčejná sova." "To samozřejmě nejsem. Ale nemůžu ti říct všechno." Roland se nad tím zamyslel. "Proč nemůžeš?" zeptal se potom. "Páni, ty vážně nedáš pokoj, že? Nemůžu, a proč, to ti taky říct nemůžu. Kdybych mohla, tak bych ti to řekla." Vlk viděl, že tady s naléháním nepochodí. Jen by Callisto urazil a ještě by mu třeba uletěla, a to vážně nechtěl. Už ji považoval za kamarádku.
To už byli několik metrů za hranicemi, které byly výrazně označené. Roland krátce zavyl, aby dal na vědomí, že se vrátil. Nikoho k sobě nevolal, ale nezlobil by se ani za trochu společnosti. Tedy té vlčí. Callisto se k jeho vytí přidala tím svým nepříjemným skřekem, který soví houkání vůbec nepřipomínal. Už už se na to chtěl zeptat, ale pak se kousl do jazyka a radši zůstal potichu. Procházel lesem tak nějak bez jasného směru, koukal, jestli na někoho nenatrefí. Měl v plánu potom ještě nakouknout do úkrytu na vlčata, ale zatím s tím nespěchal. Odhadoval, že kolem maličkých bude pořád frmolu až až.

Pokýval pomalu hlavou. "Děkuju. Snad se to nějak podaří, možná jsme jen začali špatnou tlapou," zadoufal, ale nebyl úplně přesvědčený o tom, že se jeho slova skutečně vyplní. Vlčice Smrt totiž nevypadala jako někdo, kdo by měl zrovna rád návštěvy a vlastně ani cokoliv jiného - možná bylo unáhlené tak soudit z jejich krátkého setkání, ale on ten pocit zkrátka nemohl setřást. Rozhodně mu z ní běhal mráz po zádech.
Možná by v něm podobnou reakci vzbudila i další entita, kterou Tonres zmiňoval, ačkoliv nejspíš z jiných důvodů. Mrtvolka. Ta zůstávala z větší části záhadou. "Inu, svým způsobem by to dávalo smysl, že je tu i někdo takový. Pokud je zde bůh znázorňující rozkvět a život a bohyně, která zase velí úpadku a smrti, pak by tu měl být i někdo, kdo je jaksi uprostřed toho všeho. Ale nemůžu tvrdit, že bych tomu nějak rozuměl," pokrčil mírně rameny. "Donedávna jsem na podobné bytosti vlastně ani nevěřil."
Tonres sliboval, že se na jaře potkají ve smečce a on doufal, že to tak i bude. Obzvlášť, když Wylan, kterému smečku doporučil a který se z ní zdál být tak nadšený se nakonec neukázal. Snad si to jenom rozmyslel a nic se mu nestalo. "Budu se těšit," máchl ocasem a řeč se stočila ke Callisto.
"To rozhodně je," přikývl. "Jak je vidno, přátelé sice na stromech nerostou, ale někdy na nich sedají." Sice sova ničeho takového nebyla schopná, ale Rolandovi přišlo, že doslova cítil, jak v duchu zakoulela očima. Ovšem jejich krátké setkání tady v lese už bylo nejspíš u konce. I Roland si říkal, že by se měl nejspíš vrátit a zkontrolovat, jak to vypadá u nich ve hvozdu. "Také jsem se s vámi rád lépe seznámil," pousmál se. "Ale nejspíš je pravda, že bychom už měli jít. Tak zase na jaře," kývl Tonresovi na rozloučenou. "Mějte se krásně." Pomalu se otočil a zamířil k Sarumenu. "Zatím nashle," rozloučila se i Callisto a snesla se ze stromu rovnou Rolandovi na záda. Pomalu kráčeli studeným ránem zpět k domovu.

//Sarumen

Očekával, že Tonres měl tu čest už i se Smrtí, ale spletl se. Na druhou stranu když to trochu vysvětlil, nebylo se co divit. Zřícenina skutečně vyhlížela děsivě. "Ne, příjemné to tam skutečně není," zakroutil hlavou. "Setkal jsem se s ní jen krátce, ale myslím, že se mi podařilo ji nějak urazit. Nejspíš bych se to měl pokusit napravit." Mohla na něj bohyně uvrhnout kletbu? Neměl velké znalosti o tom, jak tyto věci fungují, ale předpokládal, že možné to je. Přece jen to byla bohyně. Něco takového pro ni nemohl být problém. To už na něj ale Tonres vybalil něco zcela nového. "Mrtvolka?" zopakoval. "O té jsem nikdy ani neslyšel. Ovšem něco, co se pohybuje mezi životem a smrtí zní... Jde z toho trochu mráz po zádech. Nejspíš to ale musí být celkem smutná existence." Nepatřit ani na jednu, ani na druhou stranu? Smrt by snad byla v takovém případě lepším osudem.
Zajímalo ho, proč se Tonres do Sarumenu nepřipojil. Tvrdil, že mu smečka učarovala, ovšem musel mít jistě své důvody. A také že měl. Hrdost, snahu nebýt jen přítěží a hladovým krkem. Roland se trochu pousmál. "Tomu asi rozumím. I když si jsem jistý, že by to takhle nikdo ve smečce neviděl," dodal. On se taky připojil před zimou a cítil se kvůli tomu hloupě, ale neměl tehdy kvůli Gwen moc na výběr. Nikdo mu to ale nikdy nevyčítal. "Snad se tedy potom na jaře setkáme už jako smečkoví kolegové," zadoufal s mírným úsměvem. A taky doufal, že se vážně dozví o tom klobouku. Možná se na to fixoval víc, než by se dalo čekat, ale prostě musel vědět, co taková čepice dokáže udělat. Pokud to nebyl nějaký vtip ze strany bohů. To taky nemohl vyloučit.
Přílet Callisto přerušil jejich úvahy o kruté zimě a vykouzlil na Tonresově tváři dokonale překvapený výraz. "Odpuštěno. Asi si budu muset zvykat," usoudila sova. "Měl jste vidět jeho, jak se tvářil." Roland si byl docela jistý, že se zase tak hloupě netvářil, když na něj promluvila, ale kousl se do jazyka a neřekl raději nic. Kdoví, co by se mohl o svých výrazech ještě dozvědět. "Vlastně to bylo v Sarumenském lese a není to vůbec dlouho," objasnil Roland. "Včera odpoledne. Také jsem do té chvíle netušil, že je něco podobného možné. Je vidět, že překvapení a tajemství k odhalení v tomhle kraji nejspíš nikdy nekončí." S tím vzal do tlamy myš od Callisto a během chvíle ji snědl. Byla to spíš jen taková jednohubka, ale lepší, než nic.

Už věděl, že Život sídlí na jihu, ale nikdy neslyšel, kde přesně. Teď mu to tedy Tonres vypověděl. "Ach tak? Myslím, že kolem těch kopečků už jsem jednou šel. Nejspíš bych se tam měl někdy vypravit," usoudil. Domníval se, že Život dokáže pouze posilovat magie, což jemu bylo poměrně k ničemu, avšak teď viděl, že rozdával i jiné dary. A Tonres navíc tvrdil, že jeho návštěva je skvělý zážitek. "To zní příjemně. Rozhodně lépe, než bohyně Smrt na severu. S tou jste se už setkal?" Tonres byl asi poměrně zcestovalý, takže nejspíš ano. Roland na to zběžné setkání s bohyní myslel jen nerad. Nemohl si ale pomoci a uvažovat o tom, jestli by to nemohl nějak napravit. Evidentně s ní nezačal tou správnou tlapou.
Tonres se sám od sebe rozpovídal o své minulosti. O tom, že mladí chtějí ochutnat světa na vlastní pěst, něco málo věděl. "Jsme tu asi podobně dlouho," usoudil. "Já sem přišel před loňskou zimou hledat útočiště, protože jsem se staral o mladou vlčici bez rodiny. Tak jsem taky narazil na Sarumenskou smečku. Nejdřív jsem myslel, že tam zůstanu jen z nutnosti, ale... řekl bych, že mě taky ohromila," pousmál se. "Takže jsem zůstal, i když se Gwen vydala poznávat sama svět." Hnědý vlk říkal, že mu smečka učarovala, ale přesto zůstával pouhým sousedem. Roland trochu naklonil hlavu ke straně: "Ale i když vás smečka ohromila, přidat se do ní netoužíte?" Možná trošku vyzvídal, ale už byl prostě takový. Zvědavý.
Proto ho i zajímalo, jak může klobouk vyléčit osamělost. Bohužel na tuhle otázku žádnou odpověď nedostal, i když si ji vážně moc přál. "Škoda. To by mě zrovna dost zajímalo. Jestli na to někdy přijdete, dejte mi vědět," střihl ušima. Tohle se určitě stane jednou z věcí, o kterých bude přemýšlet, když nebude moct usnout.
Dalo se čekat, že počasí na severu bude o dost krutější. Ani tady to nebyl žádný zázrak. Začínalo se rozednívat a den byl až strašidelně tichý. "Bude to asi krutá zima," povzdechl si. "Asi ještě krutější, než si myslíš," ozvalo se jim nad hlavami, až Roland trochu nadskočil - sova přiletěla naprosto tiše. Do sněhu u jejich tlap dopadly dvě myši. Callisto se usadila na větev blízkého stromu. "Musela jsem letět až kdoví kam, abych něco chytila pro sebe a pro tebe - a pak koukám, že tady máš společnost, tak jsem musela letět znovu, abyste se o jednu myš nepoprali," zakroutila hlavou. "A buďte vděční alespoň za málo, protože dnes už lovu počasí přát nebude vůbec." "Děkujeme," kývl hlavou vděčně Roland a jednoho z hlodavců poslal kopem po sněhu k Tonresovi. "Asi bych vás měl představit. Callisto, tohle je Tonres, soused sarumenské smečky. Tonresi, to je Callisto, moje soví společnice." Už mu to připadalo celkem normální. Na divné věci si dokázal zvyknout docela rychle.

Hnědý vlk, tedy Tonres, se naštěstí nezlobil, že Rolandovi jeho jméno vyklouzlo z paměti. Přidal ještě i pár detailů o tom, proč se vlastně v Sarumenu tehdy pohyboval. "Těší mě. Takže jsme tedy sousedé? No, jsem rád, že se potkáváme i déle než na deset vteřin," máchl párkrát ocasem, vážně byl rád. Nepochytil, že Tonres bydlí někde poblíž lesa. "Kdepak, momentálně není příliš od čeho zdržovat," zakroutil hlavou. Všichni stejně trčeli v úkrytu a v tomhle počasí se lovit stejně nedalo. Roland pochyboval, že by ho někdo akutně potřeboval a kdyby ano, hlasité vytí by nejspíš zaslechl i sem.
Tonresův klobouk byl pro Rolanda vážně zvláštností. Nic podobného nikdy neviděl, ani že by vlci na hlavě nosili cokoliv jiného, snad s výjimkou jeho sestry a Isobel, které si rády dělaly věnečky z květin. "Od pana Života? Sídlí někde na jihu, že? Netušil jsem ale, že rozdává i takovéto dary. Vlastně jsem ho sám ještě nenavštívil," přiznal. Chápal i Tonresova slova o tom, že život o samotě není takový, jaký si ho představoval. Sám to vlastně zažil, když se poprvé vydal na osamělé toulky. "Se samotou to je těžké. Jeden si představuje, že si bude klidu a ticha užívat napořád, ale úplně to tak není, viďte? Nakonec se vlk začne cítit až moc sám." Krátce se nad jeho slovy ještě zamyslel. "Ale... Nejsem si jistý, jestli rozumím tomu, jak s tím dokáže pomoct pokrývka hlavy." Třeba byl jen natvrdlý, ale vůbec to nechápal.
Tonres se rozpovídal o tom, jak právě dorazil ze severu, ovšem nikoho, koho by mohl vytáhnout z problémů, cestou nenašel. "Kdo mohl, ten se asi schoval před tím vichrem, co zuřil přes den," usoudil. "Je to na severu o hodně horší? Hádám, že takhle daleko na jihu jsme ten plný nápor ani nepocítili."

Chvílemi postával, chvílemi posedával přibližně na tom stejném místě a čekal, až se Callisto vrátí. Předpokládal, že by to mohlo nějakou chvíli trvat, ale příliš mu to nevadilo. Užíval si klid, který nastal poté, co se vítr trochu utišil, i když ticho začínalo být popravdě i trochu strašidelné. Jeho soví společnice se nejspíš nemýlila v tom, že se blíží hladové časy. Všechny bytosti, které mohly, zalezly někam do svých děr, aby se skryly před mrazem. Povzdechl si a od tlamy mu vystoupal stříbrný obláček. Už aby byla zima za nimi.
Skoro si ani nevšiml, že se k němu někdo blíží, dokud už nebyl skoro u něj. Roland se v první chvíli dosti zarazil nad tou prapodivnou siluetou, co si k němu klestila cestu lesem. Vypadalo to jako huňatý vlk, ale co to mělo s hlavou? Hnědý vstal a ustoupil o váhavý krok, ovšem ze tmy se nevynořilo žádné vlčí monstrum, žádný prapodivný mutant, prostě jen... vlk. Ta věc, co mu seděla na uších, pravděpodobně nebyla součástí jeho těla. "Pěkný chladný večer i vám," popřál mu s pokývnutím, ale teprve, když ho cizinec oslovil jménem, vzpomněl si, že ho vlastně už viděl. I když to vypadal jinak. Byl na území smečky, narazil na něj ve chvíli, kdy už byl zase na odchodu. "Ano, pamatujete si to správně," odsouhlasil. "Ale obávám se, že já vaše jméno asi nepochytil," přiznal. Měl dojem, že ho Maple zmiňovala, ale úplně se mu vykouřilo z hlavy.
"Vlastně celkem příjemně," řekl popravdě. "Jen tu na někoho čekám." Že jde o sovu nezmínil. Bude lepší, když to vlk uvidí na vlastní oči - a možná, jen možná byl taky trochu zvědav na to, jak se bude tvářit. "A vy jste od posledně trochu změnil vizáž, viďte?" mrkl na ten divný předmět, co Tonres nesl na hlavě. Nic podobného nikdy neviděl.

//Sarumen

S Callisto pohodlně usazenou na jeho hřbetě prošel lesem a namířil si to ještě trochu jižněji, do toho zvláštního tmavého lesa, kde se posledně rozloučil s Wylanem. Nebylo to to nejpřívětivější místo, ale něco ho sem zřejmě neodolatelně táhlo. Navíc se mu příliš nechtělo potulovat po otevřených prostranstvích, i když vítr už ustával. Ve skrytu stromů stále bylo příjemněji. "Tady prosím zastav," ozvala se mu za hlavou sova a on ochotně poslechl. Zvláštní, jak přirozené mu to najednou připadalo. Jako by se s Callisto znal roky a ne teprve pár minut. Možná vážně byli spřízněné duše. Bude muset zjistit víc o tom, kým je a odkud se vzala. Nejdřív jí ale chtěl dopřát možnost zahnat hlad.
Přešlápla na jeho zádech a roztáhla křídla. "Ano, teď už to půjde. Vítr se utišil. Snad mi to nebude dlouho trvat." "Není kam spěchat," broukl Roland. "Klidně počkám. Šťastný lov," popřál jí. "Díky," kývla sova, odrazila se ze svého vlčího bidýlka a zcela neslyšeně zmizela v tmavnoucím večeru. Roland osaměl. Hleděl do míst, kde Callisto zmizela a pomalu zakroutil hlavou. Na tlamě se mu objevil mírný úsměv. Nenapadlo ho, že když si vyrazí na procházku do hvozdu, narazí na sovu, která se okamžitě stane jeho parťačkou. Bylo to bláznivé, a přece mu to tak nepřipadalo. Připadalo mu to správné.

Sova se zasmála. "Tomu věřím. Ale zvykneš si." "Myslím, že už si zvykám," zamával ocasem. "Nejspíš mi hovor se sovou nepřipadá ani z půlky tak zvláštní, jak by měl. Ale těžko mohu zpochybňovat něco, co mám přímo před sebou." Hnědý vlk se zkrátka přestával všem zvláštním věcem tolik divit, ačkoliv jeho zájem o ně zrovna neuvadal. Jen se nechytal za hlavu a v panice neutíkal. Na to nikdy nebyl ten typ. "To si budeme rozumět. Ale teď - slyšíš? Vítr utichá." Bylo to skutečně tak. S příchodem večera se řádění počasí utišovalo. "Měla bych vyrazit na lov. Brzy totiž bude hlad. To cítím v kostech." "Přesně toho se bojím také. Chceš lovit tady?" Callisto se rozhlédla a pak se pohled jejích tmavých očí zastavil na jeho tváři: "Hm, mohli bychom si někam vyrazit, ne? Tenhle les je stejně na létání dost spletitý a zapeklitý. Ne, že bych si s tím neporadila, ale existují vhodnější místa." Vlk se ohlédl přes rameno směrem k úkrytu, ale tam bylo vlků víc než dost. O Marion a její vlčátka bylo postaráno. "Proč ne. Malá procházka nemůže uškodit." "Výborně," pochválila si Callisto, máchla křídly a najednou už seděla Rolandovi na hřbetě. Ucítil její ostré spáry, jak se ho chytily, ale dávala dost velký pozor, aby mu nerozedrala kůži. Bylo to dost nečekané. Zvědavě na ni koutkem oka pohlédl. "Mrznou mi pařátky," prohlásila prostě. "Kupředu, můj oři." A tak vznešený oř vyrazil.

//Uhelný hvozd