Gallirea - Příspěvky uživatele

Nevěděl, jestli o tom Islin bude chtít mluvit, ale zdálo se, že ano. Že se potřebuje někomu svěřit. A tak ležel a poslouchal, pouze přikývl na znamení, že chápe, co ten vlk nemohl. Dovedl si to domyslet, a přál by mu, aby nemohl už nikdy. Mimo jiné. I přesto byla situace, do které se Islin dostala, strašná. Věděl, že si nemůže umět představit, jaké to je. Srdce se mu svíralo lítostí nad tím, že jeho kamarádka to musela zažít - a samozřejmě se to na ní podepsalo. Tohle ostatně není něčím, co jen tak sklouzne z povrchu něčí duše, jako by se vůbec nic nestalo.
"Nebyla to tvoje vina," řekl tiše, když Islin začala nahlas uvažovat nad tím, proč se to stalo a také vyslovila myšlenku, že už nikdy nebude dost dobrá. Pomalu zavrtěl hlavou. "Neudělala jsi nic, čím by sis to zasloužila. Jediný, o kom to něco vypovídá, je on - že má prohnilou duši a myslí si, že mu patří, cokoliv si zamane." Někteří vlci byli takoví. Chtěli mít všechno, a měli dojem, že by to také měli dostat. A když ne, pak si to zkrátka brali.
Popravdě se nedivil Duncanovi - kterého osobně neznal - že chtěl tomu vlkovi zakroutit krkem. Na Islininy díky jen pomalu přikývl. "Od toho přátelé přece jsou," broukl a pomalu se posadil, i když se k vlčici stále nepřibližoval. Upírala na něj veliké oči a on by ji nejraději objal, ale věděl, že to vážně není nejmoudřejší nápad. "Jak jsem říkal. Kdyby cokoliv, jsem tu pro tebe."

Islin před ním byla uzlíčkem nervů, ale pomalu se přiměla dýchat klidněji a vypadalo to, že nad sebou opět získává kontrolu. Šlo to zvolna, ale Roland jí dal čas. Nebylo přece kam spěchat, měli času, kolik jen chtěli. Soustředil se na svůj klidný dech, aby Islin nerozhazoval z rytmu, až dokud opět nepromluvila. Děkovala mu. Pokývl lehce hlavou. "Už se cítíš líp?" zeptal se klidně, dál ležel na zemi, aby ji opět nevyděsil. Nevěděl, čím přesně to způsobil, takže se raději držel dál. S otázkami na ni ještě nenaléhal a navíc se zdálo, že se Islin chystá něco říct.
Ovšem jaká slova jí z tlamy vyjdou, to opravdu nečekal. Trochu se vleže polekaně narovnal a na tváři se mu objevil výraz nefalšovaného šoku. Kdo? vyhrkl málem okamžitě, ale rychle neuváženou otázku spolkl. Cítil, že by teď měl se slovy našlapovat opatrně. Bohové, není divu, že se tak vyděsila, když jsem se jí dotkl, nejraději by si plácl jednu přes čumák, i když to samozřejmě nemohl vědět. "Islin, to mě moc mrzí. Muselo to být hrozné," řekl tiše a sklopil zrak na moment k zemi. Věděl, že pro vlčice je svět, ve kterém žili, často mnohem děsivnější, než jaký je pro něj. Chodili po něm vlci, kteří by si ze všeho nejvíc zasloužili natrhnout kožich. Jak by ale mohl vlčici pomoci, teď, když už se to stalo? Zvedl k ní opět zrak. "Omlouvám se, že jsem tě tak vyděsil. Nenapadlo mě, že... se ti něco stalo. Ale jestli můžu cokoliv udělat, třeba jen poslouchat, nebo cokoliv... Jsem tady vždycky pro tebe, dobře?" Věděl, že toho není mnoho, co mohl nabídnout. Ale doufal, že i to pomůže.

Dotkl se vlčice jemňounce a opatrně, jako lísteček padající z břízy. O to víc ho polekala její prudká reakce. Islin vyděšeně zavřeštěla a okamžitě jako by se celá stáhla do sebe. Roland od ní polekaně odskočil, jako by se o ni popálil, sklopil uši do stran a lehl si na zem, aby nevypadal jako vůbec žádná hrozba. "Omlouvám se," řekl klidně, i když mu srdce bušilo. Věděl ale, že teď je důležité se ovládat. "Promiň. Nebudu na tebe sahat, dobře? Budu tady, už nepůjdu blíž." Zůstal ležet na lesní půdě, kus před vlčicí, která lapala po dechu a vypadalo to, že se nemůže uklidnit. Jeho dotek nemohl způsobit tohle všechno. Muselo se jí něco stát. Mohla za to pořád magie? Stalo se Islin něco už předtím? Co když ta šedá udělala něco jí, než se střetla s Wolfganií? Ale nevypadala zraněná. Muselo to být něco jiného, něco uvnitř.
"Hlavně dýchej," řekl klidně, když viděl, jak Islin funí, měl strach, že omdlí nebo se vystresuje do ještě horšího stavu. "Pomalu, zhluboka, nádech-" sám se nadechl tak moc, jak mu to stále ještě trochu bolavý bok dovolil, chvíli vzduch podržel v plicích, "-a výdech," vypustil ho zase všechen ven. Nesnažil se teď vyzvídat, co s vlčicí je. Jen pomalu, soustředěně dýchal a doufal, že se jí podaří chytit jeho rytmu a trochu se uklidnit. Vrtalo mu to hlavou, ale teď nebylo důležité, aby všechno věděl. Musel hlavně zajistit, aby bylo Islin tak dobře, jak to za dané situace šlo.

Neměl z toho nejlepší pocit, ale dovolil Islin navzdory svému úsudku, aby se mu pokusila pomoci. Sklonil hlavu a trpělivě držel, když se dotkla jeho tváře přesně v místě, kde teď po jeho oku zůstal jen prázdný kráter. Islinin dotek byl jemný, ale kromě něj necítil nic. Nic se nedělo. Jeho oko bylo pryč, nadobro. Vlastně to očekával, nějaká jeho část však musela doufat, protože stejně ucítil bodnutí zklamání. "To nic," řekl přesto. "Děkuju, že jsi to alespoň zkusila." Magie nebyla všemocná... a když ji nemohla použít, pak alespoň nemohla ublížit Islin. Nebo mohla?
Vlčice svou tlapu položila zpátky na zem a zůstala tak. Mírně se třásla. "Islin?" oslovil ji. Vypadala špatně, nemluvila, zdálo se, že je myšlenkami někde úplně pryč. "Islin!" řekl znovu, tentokrát už docela vyděšený. Co se jí stalo? "Co je ti?" Jeho mysl opět vyvolala zvuk lámaných kostí. Rup. Co když něco takhle prasklo i v Islin? Nevěděl, co má dělat. S magiemi si nevěděl rady a s jejich následky už vůbec ne. Opatrně se čenichem dotkl tváře vlčice, jen zlehka, protože ji nechtěl vyděsit. Neměl jsem jí to dovolit. Nebylo to správné a já to věděl, nadával si v duchu. Ale nechal ji, ať to zkusí, protože v hloubi duše doufal, že svoje oko dostane zpátky... a teď? Co se Islin přihodilo?

Islin vypadala odhodlaně, ale její slova potvrzovala, že magie nefunguje zcela bez následků. Říkala, že to není nic, co by nezvládla, ale Rolandovi se ta myšlenka pořád nezamlouvala. Nelíbilo se mu, že by kvůli němu měla Islin nést nějaké další břemeno, i když tvrdila, že ho unese. V uších mu opět ozvěnou znělo to tupé rup Tonresových žeber. Co když se takhle něco zlomí v Islin? Už takhle vypadala napůl polámaně, kdesi uvnitř. "Určitě bys to unesla, ale... nemusíš to dělat. Nechci, aby sis kvůli mě musela nakládat další tíhu," řekl a o krok ucouvl, i když dál už nemohl, protože za ním stál strom, který jistě neuhne. Callisto dál seděla na kořeni, sledovala je svýma bystrýma sovíma očima, ale nezapojovala se. Chápala, že tohle je mezi dvěma vlky.
Odhodlání pomoci z vlčice ale nevyprchávalo. Zdálo se, že to pro ni hodně znamená. Dokonce už po něm i natahovala tlapku. Roland chvíli stál nehybně, pak si pomalu povzdechl. "Jestli to opravdu chceš, tak dobře," svolil nakonec. Třeba to pomůže i Islin? "Ale... kdyby tě to mělo nějak bolet nebo ti to ublížit, tak s tím přestaň, dobře? Už i tak jsi udělala hodně. Nemusíš se úplně rozdat." Ale naklonil se tedy blíž k Islin, aby mohla vyzkoušet svou léčivou sílu. Nedělal si velké naděje. Jeho oko bylo zkrátka pryč, rána zacelená a on měl dojem, že nechat oko znovu narůst by byl vážně velký a těžký úkol.

Z pohledu na jeho kamarádku se mu svíralo srdce. Islin vypadala, že má na krajíčku a přitom mu ještě nabízela pomoc. Bylo tak lákavé ji přijmout, že? Svolit, aby to alespoň zkusila. Však magie je všemocná, překoná i zákony přírody, mohl by být zase dřív... Ale Roland zjistil, že magie není zcela bez následků. Překračování zákonů přírody si vybírá svoji daň. Pořád slyšel to křupnutí, jak se Tonresovi zlomila žebra. Islin nebyla polámaná, alespoň ne fyzicky, ale co to tedy způsobovalo jí? Jaká byla její cena? "Vím, že bys mi chtěla pomoct a jsem ti za to moc vděčný, ale nejprve bych chtěl, abys mi něco pověděla," řekl tiše, skoro tak tiše, jako vlčice samotná. "Magie nefunguje jen tak, viď? Použití těch kouzel vlka něco stojí. Myslím, že Tonrese to málem stálo život. Ubližuje to i tobě? Protože jestli ano, pak nechci, abys to zkoušela. Už nechci, aby se moje bolest šířila dál. Slibuju, že budu v pořádku i tak," přiměl se trochu pousmát, i když mu do smíchu moc nebylo. Myslel svoje slova vážně. Jestli za to měla Islin platit, potom by byl raději, kdyby mu nepomáhala. Už bylo dost utrpení.

Spal a nabíral síly, i když to nebyl zrovna nejdelší spánek. Hlavou se mu honily sny - o Isobel, o Wolfganii, o mlze - ale nakonec se všechny změnily na sny o veverkách. Rolandův mozek si nakonec uvědomil, že veverčí pach je narozdíl od snů skutečný. Pomalu otevřel oko a zjistil, že mu u tlap jedna černá veverka leží, kožich u krku slepený krví. Zaklonil hlavu a koukal do větví. "Callisto? To ty?" "To já," potvrdila sova a sletěla zpět na kořen odněkud zleva, kde předtím seděla a kde ji neviděl. "Abys nabral síly." Usmál se. "Děkuju ti." Byl rád za svou soví přítelkyni. Pomalu se posadil, cítil přitom, jak je strašně rozlámaný. Už otvíral tlamu, že se dá do jídla, když ho vyrušil zvuk tichých kroků.
Zvedl hlavu od veverky a spatřil Islin, jak k němu míří, i když si toho možná ani nebyla vědoma. Znovu se ho totiž polekala, oči se jí leskly. Dělalo mu to starosti. Ona ho ale s otázkou předběhla. Věděl, na co se dívá. Předpokládal, že se to nedá přehlédnout. "Ano," přikývl pomalu a opět se tlapou mimoděk dotkl místa pod levým okem, které už tam nebylo. "Ta šedá vlčice, se kterou jsme bojovali, mi ho vypíchla parohem. Tonres ránu zacelil, ale vrátit už ho nezvládl," povzdechl si. Na některé věci byla magie krátká. Zkoumavě hleděl na Islin. Přemýšlel, jestli by jí mohl nějak pomoci, ale znovu už se jí neptal - co kdyby zase utekla?

Hnědý vlk spal a snil. Letmé zachvění ucha nebo tlapy, které jím chvílemi projelo, dávalo na vědomí, že se mu něco zdá. Ale co? O tom už se všichni, kdo by ho třeba náhodou zahlédli, mohli jenom dohadovat. To my ale naštěstí nemusíme dělat.
Toulal se ve snech známými místy, která se podivně křížila, jenže jemu to nepřišlo zvláštní. I ty nejdivnější věci je ve snu snadné přijmout jako skutečnost. To až s probuzením se ty trhliny zdají zřejmé, ale k tomu měl Roland prozatím daleko. Očima - oběma, zdálo se, že jeho snové já nebylo událostmi reálného světa nijak poznamenáno - se rozhlížel po Sarumenském hvozdě, do kterého však prosakovaly kusy z Březového lesa, kde žil dřív. Vřes se mu otíral o tlapy a mezi tmavými pokroucenými sarumenskými stromy místy zářily štíhlé sličné kmeny strakatých bříz. Západ slunce barvil mlhu, která se líně převalovala mezi stromy, do zlata. A z toho zlata se vynořil krémový kožich, který by poznal kdekoli. "Isobel," zavolal a rozběhl se za ní, ovšem ona se mu před očima rozplynula opět v mlhu. Utíkal za ní, ale v hloubi duše věděl, že ji nemůže dohnat. Ta, za kterou klusal, už byla pryč, tohle byl pouhý přelud. Dál ale tak toužil ji opět obejmout, držet ji, nebýt... sám.
Mlžná Isobel se znovu objevila, znovu rozplynula, následoval ji na pouti, o které věděl, že nemá význam. "Moje Isobel," zašeptal a tlapou se dotkl mlhy, ale samozřejmě neuchopil nic. Copak myslel, že ji opravdu dostane zpět? Teď se ale z mlžného oparu vynořovala další silueta, tentokrát však hmotná, mlha se vlnila, když přicházela. Ani se nemusel snažit, aby ji poznal. Lehkým krokem k němu kráčela Wolfganie a on najednou ztuhnul. Ledové pařáty strachu ho zmrazily na místě, i když se chtěl pohnout vpřed. Dál trčel na místě i pod pohledem modrých očí vlčice, která se na něj usmívala a zřejmě čekala, až promluví. I kdyby chtěl, nemohl, ztratil hlas. Snad by jí to jinak všechno vypověděl. Láska pro něj byla zapovězená, copak nevěděla? Ani si ji nezasloužil, poté, co jednou tak hrozně zklamal, nechtěl, aby se to stalo znova, ale zároveň tak moc toužil, tolik si přál... přijít blíž, dotknout se, obejmout, být objímán... Nadechl se a Wolfganie se změnila v hejno modrých motýlů. Uletěla mu v jarním vánku, nejspíš za někým, kdo neváhal, kdo s sebou nevlekl tíhu z minulosti. "Isobel, Wolfganie, počkejte-"

//Prosím oblázky

Islin se lekla, když se jí dotkl, a tak i on hned o půl kroku ustoupil. Nechtěl ji polekat, ale už se stalo. Nelíbilo se mu, jak černá vlčice vypadá, jak se tváří... Nemusel ani ovládat žádnou magii, aby cítil vlny smutku, které z ní vyzařovaly. V odpověď jen cosi vykoktala a potom se rozběhla pryč. "Islin," hlesl za ní hnědý vlk slabě, ale nenásledoval ji. Ne vždy tmavé vlčici úplně rozuměl a tohle byla jedna z těch chvil. Usoudil, že asi potřebuje být chvíli o samotě. Snad věděla, že ji vyslechne, kdyby o tom přece jen chtěla později mluvit.
To už se z díry pomalu škrábali i ostatní. Rolandovi trochu cukly koutky nad poznámkou Wolfganie. "Doufám, že s takovými vtípky ještě chvíli počká," prohlásil. Jeho natlučená žebra nikdo nenapravil - a on se o tom určitě nemínil zmiňovat, jako by už tak jejich dva léčitelé neudělali dost - a nechtěl si ani představovat, jaké by to bylo se zřítit znovu do díry. Ne, že by se v její blízkosti chtěl zdržovat. Chtěl odtud zamířit na nějaké pěkné suché místečko a tam si odpočinout. Všichni by si měli odpočinout.
Ale Wolfganii to nutilo jít zkontrolovat ten povyk, který Rolandovi zněl jako nějaké hašteření mláďat. Udělal půl kroku za ní, i když sotva pletl nohama, protože mu najednou bylo hloupé nechat to na vlčici samotné, když musela být tak unavená. Callisto ho svižně zobákem štípla do ocasu. "Nikam!" rozkázala mu přísně. "Sekne to s tebou, Rolande, a bude z toho víc škody než užitku." Uznával to nerad, ale sova promluvila jako hlas rozumu. "To je asi pravda. Myslím, že bych neměl chodit, i když bych rád pomohl... Snad to nebude nic vážného," řekl, zatím to tak neznělo. Byl to jen povyk. Snad i Wolfganie znala své limity. Odcházela, ale věnovala mu ještě předtím tajemný úsměv. Roland ucítil znovu ševel motýlích křídel v břiše a s mírným pokývnutím jí úsměv oplatil. Cítila to také?

Jakmile však Wolfganie zmizela, to, co on v první řadě cítil, byla únava. Maple s Tonresem mířili k řece a on zamířil zase do lesa, směrem k úkrytu, ale ne úplně do něj. Pršet už přestalo, mráz byl pryč a za takových okolností hnědý vlk raději spal venku. Stočil se do klubka mezi kořeny starého stromu a hluboce si povzdechl. Tlapou mimoděk zajel k místu, kde bývalo jeho oko a kde teď nebylo vůbec nic, než magicky zacelená díra. "Nevypadá to tak zle," zhodnotila Callisto, která se usadila na kořeni. "Mám být lovec," posteskl si Roland. "Naučíš se lovit i s jedním okem. Zvykneš si. Alespoň máš útěchu v tom, že jsi o něj přišel při ochraně své rodiny, ne v nějaké hloupé rvačce kvůli ničemu." Povzdechl si. "Máš asi pravdu," řekl a zavřel své zbývající oko. "Nejspíš ano..." A pak už spal, možná i dřív, než vůbec domluvil. Vyčerpání si vybralo svou daň a spánek ho přikryl jako těžká kožešina. Sova nad ním držela stráž, než po několika desítkách minut tiše vzlétla, aniž by přitom udělala nejmenší hluk, a zmizela mezi stromy.

Islin se dostala k nim dolů a dala se do práce. Roland překvapeně zamrkal svým zbývajícím okem, protože se mu zdálo, že na chvíli měla černá vlčice na hřbetě křídla. Byl to jen přelud, nebo skutečnost? Něco na tom být muselo, když se do průrvy tak elegantně snesla a nenabila si přitom čenich. Přikročila k Tonresovi a s mírným pobroukáváním utišující melodie se dala do práce. Nejspíš se jí to dařilo, ale vypadala najednou velice smutně. Dokonce i když přistoupila k Wolfganii a napravila její jazyk. Pak se hned vynesla pomocí křidélek (ano, určitě byla opravdová) z díry ven a vzdálila se od všech.
Roland se konečně odhodlal pořádně vstát. "Tak v pořádku, jak to za daných okolností jde," pronesl poněkud chmurně, protože se cítil rozlámaný a hlavně se do něj zakusovala únava až do morku kostí. Nehledě na to, že se musel nějak smířit se skutečností, že jeho druhé oko už se prostě... nevrátí. Už to nebude jako dřív. "Ty jsi byla také skvělá," řekl ještě Wolfganii a nedokázal si pomoci, udělal k ní těch pár kroků, které je dělily, a krátce se o ni otřel tváří. Bylo to jen přátelské gesto, ale Roland přitom opět cítil to zvláštní pohnutí. Wolfganie byla tak silná, byla... skvělá. Přesně, jak říkal.
"Musíme odtud pryč," řekl potom a začal se neobratně drápat po mírném svahu, který předtím vytvořila Maple, aby se dostala ven. V dešti to klouzalo, ale dalo se to zvládnout i s tak rozbolavělým a unaveným tělem, jaké měl on. Ostatní to určitě dokážou v pořádku. Pohledem nahoře vyhledal i Islin, ze které smutek přímo vyzařoval. "Jsi v pořádku?" zeptal se a lehce do ní strčil čenichem. "Moc jsi pomohla. Opravdu. Nevím, jak by to bez tebe dopadlo," pokusil se vlčici povzbudit. K uším mu doléhalo nějaké podivné povykování kdoví koho nebo čeho, ale nenacházel v sobě sílu jít to zkoumat. Ač to dělal nerad, doufal, že se tohoto úkolu zhostí jiní členové smečky. On už padal na čenich. Callisto dál útrpně seděla vedle něj, i když bylo zjevné, že mít mokré peří se jí nelíbí. Roland se otočil k díře a čekal, zda se ostatní dostanou nahoru.

2. Braň smečkové území před vetřelci. (cizí vlci/zvěř)
https://gallirea.cz/index.php?p=sarumensky-hvozd#post-216325
https://gallirea.cz/index.php?p=sarumensky-hvozd#post-216505
https://gallirea.cz/index.php?p=sarumensky-hvozd#post-216605

Uznáno a připsáno.

Cítil se mnohem lépe, ale do zpěvu mu dvakrát nebylo, když viděl, že jediné, co dělají, je to, že si utrpení přehazují jako horkou bramboru. Vlastně ani to ne. Teď se největší nápor bolesti zasekl u Tonrese a už nebyl žádný způsob, jak by si Roland mohl alespoň část vzít zase zpátky. Ne, že by chtěl, aby se ta bolest vrátila... Ale nechtěl ani tohle. A Tonres měl navíc ještě pocit, že toho neudělal dost. Že mohl udělat víc. "Pomohl jsi, jakmile jsi mohl a jak jen jsi mohl," řekl. Možná i víc, než jsi pro vlastní dobro měl, pomyslel si, ale tahle slova raději spolkl, protože z vyslovování takových myšlenek nahlas nic dobrého vzejít asi nemohlo. Věděl taky, že nemůže Tonrese přesvědčit, že to, co udělal, vážně stačilo. Mohl mu říct, že když se roztrhá pro druhé, nakonec z něj nic nezbyde, žádná část, co by mohla pomoci komukoliv dalšímu... ale neřekl to. Nebyl ten, kdo by takovéhle věci měl říkat, protože věděl, jak by to bylo, kdyby role byly obrácené. Že on sám by taky udělal všechno pro to, aby pomohl, i kdyby se mu mělo stát cokoliv.
Tonres tvrdil, že jeho regenerace bude jistě rychlejší a že není třeba si dělat starosti. Roland viděl všechnu tu krev z nejrůznějších ran a přemýšlel, jak přesně by si měl ty starosti nedělat. Jeho poznámka ale byla velmi trefná. "To bychom měli. Dostaneme tě ven," slíbil. Necítil se zrovna silný, ale Tonres na tom byl špatně a museli ho nějak z té jámy vytáhnout. Snažil se přimět svůj unavený mozek, aby vymyslel něco chytrého, když na ně shora do díry začala koukat Islin. Nabízela své služby a Wolfganie ji hned začala směrovat k jejich zachránci. Islin se tedy měla stát zachránkyní zachránce? Islin rozhodně byla zachránkyní. Vždyť i jemu pomohla, poté, co se otrávil termitím jedem. Byl rád, že ji tu viděl a taky rád, že se vyhla té nejhorší vřavě. "Tonres pomohl nám, bylo by skvělé, kdybys pomohla jemu. Ale buď prosím opatrná," vydechl, protože nechtěl, aby se utrpení přenášelo ještě dál. Napadla ho absurdní myšlenka, že budou přicházet další a další vlci, kteří se jeden po druhém zaseknou v díře bez jakékoliv cesty ven...
Pomalu zakroutil hlavou, aby ty myšlenky rozehnal, a rozhlédl se kolem sebe. Musel mnohem víc otáčet hlavou, než byl zvyklý. Odvrátil zrak svého zbývajícího oka od Maple a Tonrese, kteří se na zemi nové Sarumenské trhliny objímali a Roland nepotřeboval ani žádnou speciální magii, aby dokázal vycítit, co za pocit se mezi nimi asi rodí. Připadalo mu, že by to viděl i z dálky.
Místo na ně mu zrak dopadl na Wolfganii, která se na něj zrovna dívala také. Projel jím lehký záchvěv, který tentokrát neměl nic společného s bolestí. Spíš naopak. Trochu se toho polekal. Tohle přece byla zvláštní chvíle na takové hřejivé zašimrání... Byla? Opravdu byla? Připadalo mu, že teď všechno vidí velice jasně. Starostlivost všech kolem, touhu ochránit domov a své blízké, odvahu, kterou všichni projevili. Měl je rád, všechny je měl hrozně rád. Bylo proto tak zvláštní, že by se v něm opět měl probudit záchvěv jiné lásky, takové, jakou kdysi měl a ztratil? Ale... bylo to na něj v tu chvíli příliš složité. Cítil se příliš unavený, než aby rozmotával spletité klubko svých pocitů, a že pokud šlo o lásku, či i jen prostou náklonnost, bylo zamotané doopravdy hodně. Krátce se na vlčici usmál, ale nechal pohled sklouznout opět stranou, k Islin - věděl, na co se musí soustředit. Nejdřív zjistit, zda Islin dokáže pomoci Tonresovi a potom na to, aby se všichni dostali z téhle průrvy. Potom... Potom bude čas na všechno ostatní.

Mrazivý šlofík

prosím oblázky, kytičky, křišťály

Choulil se k Wolfganii, jak jen to šlo. Navzájem se zahřívali a Roland se k ní popravdě také upínal, asi jako se tonoucí chytá stébla. Vlčice mlčela a on nevěděl, jestli vůbec vnímá. Mohla být také zraněná, klidně i ještě více než on. Měl strach. O ni, o sebe... Snažil se být klidný, ale šlo to jen těžko. A pak se ozval hlas, který znal a na který čekal. Maple. Byla zpět. Přivedla nějakou pomoc? Dostanou se konečně z téhle díry? Nenapadlo ho doufat v to, že by někdo dokázal zarazit bolest protínající jeho hlavu jako ostrý pařát, to mu přišlo nemožné. Nejspíš to bude trvat ještě dlouho, hodně dlouho, a na konci vůbec nemusí být uzdravení... Ale chtěl pryč odtud, z místa, kde se to všechno stalo a které páchlo krví a bojem.
Přistoupil k němu někdo další. Byl cítit povědomě a i jeho hlas mu cosi připomínal. Ptal se, jestli něco může, ale Rolandovi naprosto přeletělo přes hlavu, že patrně mluví k němu. Proto neodpověděl, jen dál čekal. "Pojď," promluvila místo něj Callisto. "Jestli mu - jim - dokážeš pomoct, tak prosím pojď." Chvíli se nic nedělo, Roland už zvažoval, že zkusí zvednout hlavu a podívat se, co se to na něj vlastně chystá, když ucítil dotek tlapy na své tváři. Vylekaně sebou škubnul, rozhodně nechtěl, aby se ho tam někdo dotýkal. "Ne-" vyjekl v očekávání další exploze bolesti, ale nic takového se nestalo. Místo toho bolest... odcházela. Odplouvala a mizela. Ach, bylo to tak krásné! Dál sebou už necukal a neškubal, nechal neznámého, který nebyl až tak úplně neznámý, aby pokračoval v tom, co dělá. Ať už to bylo cokoliv. Tlapa zmizela, vrátila se, opět zmizela a tentokrát už to byl konec.
Pomalu zvedl hlavu, sykl přitom, protože očekával, že se pohybem krutá bolest vrátí, ale nestalo se tak. V místech, kde bývalo jeho oko, mu škubalo, cukalo a občas zabolelo, ovšem v porovnání s předchozím utrpením to bylo jako procházka růžovým sadem. Přetočil se na břicho a konečně pohlédl na svého zachránce. "Tonresi?" vydechl, konečně mu v hlavě secvaklo a poznal ho. Jenže zmatek se hned zase vrátil. "Víc? Udělal jsi mnohem víc, než bych si myslel, že je možné. Moc ti děkuju. Budu navěky tvůj dlužník." Myslel to upřímně, i když realita toho, co se stalo, k němu konečně pronikala. Jeho levé oko bylo prostě... pryč. Nadobro pryč. Rozhlížel se kolem sebe, nelíbil se mu jeho nový zúžený výhled. Ucítil tíhu na duši. Takhle bude svět už vypadat napořád? Na jedné straně zahalený temnotou?
Tonres se ale přesouval k Wolfganii, tak se odsunul trochu stranou, aby udělal místo. Mohl teď sledovat proces, který nejspíš sám podstoupil. Jeho tlapa se rozzářila nad žebry vlčice a vypadalo to, že Wolfganii se ulevilo. Ozval se ale nehezký praskot lámaných kostí. Teď to byl Tonres, kdo vypadal strašně. Tekla mu krev, z tlap, z oka, možná i jinde, a Roland si uvědomil, že bolest, kterou šedá vlčice způsobila, nikam nezmizela. Jen se přesunula na někoho jiného.
Opatrně vstal, zavrávoral přitom a odlehčoval pokousané tlapě, ovšem dokázal to. Nemohl říct, že by se cítil zrovna skvěle, na těle ani na duchu, ale s Tonresovou pomocí to už bylo mnohem lepší. Přikulhal k vlkovi, který teď ležel na zemi a sklonil k němu hlavu. "Udělal jsi víc, než dost," ujistil Tonrese a pomalu se zase posadil, byl pořád příšerně unavený a měl strach, že se mu zatočí hlava. "Opravdu. Moc ti děkujeme. Ale... budeš v pořádku?" Nevěděl, jak taková magie funguje. Jak dlouho trvají její následky, jestli dokáže Tonresovy rány zahojit rychleji nebo se největší část utrpení pouze přenesla na něj. Nelíbila se mu taková myšlenka. Byl Tonresovi opravdu vděčný, že jim pomohl, byl to dluh, který nejspíš nikdy nedokáže splatit. Jen by si přál, aby to šlo i jinak. Bez... tohoto. Nebo nejlépe, aby se to nikdy nestalo.

Všechno se slilo do rozmazané šedivé šmouhy. Jakž takž vnímal, co se kolem děje, ale bylo to velice těžké. Snažil se soustředit hlavně na hřejivý Ventův kožich vedle sebe a lehký dotek sovího peří, který pocházel od Callisto stále tiše sedící vedle něj. To byly ty dvě příjemné věci v jeho bolavém kusu světa. Maple šla pro pomoc, vynořovala se opakovaně líná myšlenka. Pomoc... Byl jí tak vděčný, že se starala. Doufal, že je v pořádku. Že jsou ostatní v pořádku. Nikdo mu na to neodpověděl a on nedokázal sesbírat dostatek vůle k tomu, aby se zeptal znovu. Únava ho zavalila jako těžké kamení. Nejraději by spal, ale bolest mu to nedovolovala. Všechno to bylo jen čiré utrpení. Žádná úleva od únavy ani bolesti. Jemně se třásl a snažil se nenaříkat nahlas, to bylo asi tak jediné, co mohl dělat. A čekat, až mu někdo pomůže.
Pak se někde nad ním ozvaly hlasy a vzápětí hřejivý Ventův kožíšek vedle něj zmizel. Uniklo mu nespokojené zamručení, přitáhl tlapy ještě blíž k sobě, ale Ventovo místo vedle něj okamžitě zabrala zima a zalézala mu do kožichu. Roztřásl se silněji. Ucítil ale záblesk naděje. Ty hlasy - musela se vrátit Maple. Třeba ví, jak pomoct. Chtěl se dostat z téhle díry. Nemohli tu přece zůstat...
A vtom se kožich vedle něj vrátil. Nebyl to ovšem Vento, ale někdo jiný, mluvící tím šišlavým unaveným hlasem. "Wolfganie?" hlesl hnědý a mimoděk se k ní přitiskl blíže. Vděk mu opět zaplavil duši. Nejen proto, že mu teď byla menší zima, i když se zdálo, že se nedokáže přestat chvět, ale i proto, že nebyl sám. Nechtěl být sám. Když už se muselo stát něco takhle strašného, byl rád, že je mezi přáteli.