Gallirea - Příspěvky uživatele

Ticho mezi nimi pokračovalo, ale jemu nijak nevadilo. Bylo to pěkné ticho, příjemné, zatímco pozorovali pouť zlatého slunce oblohou. Užíval si dotek vánku, který tady v horách jistě byl chladnější, než kdekoliv jinde, ale i tak byl celkem příjemně vlažný, ne tak studený, až to hryzalo. Hory - jak je miloval. Kdyby se věci vyvinuly jinak, byl by se rád usadil někde, kde jim bude blíže. Ale osud tomu tak chtěl, že ho svázal s hvozdem daleko na jihu a Roland už si nedovedl představit, že by své doma hledal někde jinde.
Ze zamyšlení ho vytrhl tichý hlas. Natočil směrem k Islin nejprve uši, než otočil hlavu, aby na ni viděl. Stála mu po pravé straně, takže naštěstí nemusel kroutit krkem až tak moc. "Pěkná slova," pousmál se, nebyl si jistý, jestli to nazývat spíš básní nebo písničkou, tak to trošku obešel. I tak při té básničce - písničce? - pocítil melancholické bodnutí smutku někde u srdce, aniž by vlastně byl schopen pořádně říci proč. "To jsi vymyslela ty?"

//Jedlový pás

Návštěva Smrti v něm žádné pozitivní pocity nezanechala. Ba naopak. Žádné odpovědi nezískal, jediné, co si ze Zříceniny odnášel, byla boule na hlavě, malý škrábanec až příliš těsně pod zbývajícím okem a vědomí, že v něm skutečně nekoluje ani špetka magické krve. Měl z toho těžké srdce. Vůbec už nebylo proč se v okolí zříceniny zdržovat a tak zamířil hledat Islin, zatímco se k němu připojila i Callisto, která vlčici nejspíš viděla i odcházet.
Dokud šli lesem, sova popoletovala ze stromu na strom a vedla Rolanda směrem, o kterém mu i jeho čenich potvrzoval, že je to ten správný. Když stromy začaly řídnout, usadila se pro změnu vlkovi na hřbetě. Roland už si začínal zvykat na pocit sovích drápků zarytých do zad - ne, že by to bylo to nejpříjemnější na světě, i když se Callisto snažila být opatrná, ale dalo se to vydržet.
Jak se vzdalovali od sídla Smrti, cítil, že se mu dělá lépe. Natlučená hlava ho pořád bolela, ale stín na duši se poněkud vyjasňoval. "Možná to ani není pravda," řekl tiše. "Nemusí na mě být něco špatně, že ne? Mohla to jenom tak říct-" "Mohl bys být tak laskav a počkat, až budeme o něco dál, než to začneš zpochybňovat?" okřikla ho Callisto. "Krom toho koukej, támhle už je Islin."
A skutečně, byla tam. Seděla na zemi a hleděla na vycházející slunce, které šplhalo po obloze výš a výše. Zdála se být zcela zaujatá tím výhledem a tak Roland ani nic neřekl, jen se postavil vedle ní a zakoukal se taky do dálky. Zhluboka si oddechl, teď už si byl jistý, že vážně Smrti unikl. Rozjitřené srdce se mu pomalu uklidňovalo.

//Zřícenina

Vyletěl ze zříceniny doslova po hlavě a cestou se do ní ještě jednou praštil. Teď už mu tam ta boule vyroste určitě. Kupodivu mu ale ta rána ani tolik nevadila, byl totiž nesmírně vděčný, že si nesrazil vaz. Vyškrábal se na nohy a rychle se otočil, aby se přesvědčil, že se za ním Smrt nežene, avšak vchod do zříceniny zůstával temný a nic se v něm ani nepohlo. Náhlý poryv větru ho roztřásl - ne, nebylo to větrem, bylo to tím místem. Ztěžka dosedl do jehličí s nahrbeným hřbetem a skloněnou hlavou, zhluboka oddechoval a přemýšlel, jestli se pozvrací nebo ne. V natlučené hlavě mu dunělo a škrábanec pod okem ho pálil, i když nebyl nijak hluboký. Víc ho spalovalo to, co znamenal. Jak blízko byl tomu, aby ho úplně oslepila. "Eugh," vydal ze sebe přiškrcený zvuk, ale to bylo všechno. Nevolnost ho přešla.
"Rolande?" Zvedl zrak od země. Před ním seděla Callisto, přišla tak tiše, jako samotná noc. "Jsi v pořádku?" "Nejspíš ano," pokývl pomalu hlavou. "Jen trochu potlučený a trochu... ne, hodně otřesený." "Měl jsi poslechnout Islin. Tohle místo je špatné," probodla sova zříceninu nemilým pohledem a pohlédla káravě na svého vlka. "Islin! Kam se poděla?" byl Roland rázem na nohou, i když ho přitom hlava trochu zabolela. "Šla tudy," popoletěla sova na větev blízkého stromu. Roland zavětřil a brzy zachytil stopu tmavé vlčice. "Tak pojďme za ní, ať už jsme odtud pryč."

//Ragar

//Jedlový pás

Islin chtěla jít pryč. Věděl to a mrzelo ho, že je kvůli němu na místě, které ji děsilo, ale věděl také, že to byla její volba a že pokud se bude od zříceniny dál, nic se jí nestane. To on se vydával dovnitř, do nebezpečí, kterému nerozuměl, ale které ho neodolatelně přitahovalo. Naposledy se na ni ohlédl, vyloudil na tváři malý úsměv a pak vykročil vpřed.
Prošel mezi dvěma vysokými sloupy do zející tlamy, která byla vstupem do sídla temné bohyně. Přejel mu mráz po zádech, cítil pár cizích, nepřátelských očí, jak se mu zabodává do zátylku. Když se však ohlédl, neviděl nic. Opatrně našlapoval na kluzkém studeném mramoru, který byl osvícen pouze mihotavým zeleným světlem ohňů. V tom zvláštním světle všechno vypadalo podivně a nezdravě. Předpokládal, že to platí i o něm. Šel pomalu, dával pozor, aby nedělal žádný hluk a bedlivě poslouchal.
Neslyšel však dlouhou dobu nic, než jen tlukot vlastního srdce. Dokud se to neozvalo. Vyděšený hlas, který dobře znal. „Rolande, Rolande!“ „Isobel,“ vyhrkl. V hlavě se mu rozcinkaly varovné zvonečky. Je to past, říkal hlas rozumu. Isobel už nežije, vždyť to víš, viděl jsi ji zemřít, je to jen trik. Ale zněla tak skutečně a tak vyděšeně, že se jeho tlapy přesto rozešly tím směrem. „Rolande, pomoz mi, jsem tady uvězněná! Prosím, Rolandééé-“ „Už jdu, Isobel!“ zavolal, když se její prosby o pomoc změnily ve výkřik čiré hrůzy. Rozběhl se.
Dostal se až k oblouku na druhé straně místnosti. Proběhl jím a okamžitě byl z boku sražen k zemi mocnou silou. Spadl na chladnou podlahu a praštil se do hlavy tak důkladně, až na chvíli uviděl hvězdičky. Skrze ně však hleděl do páru planoucích zelených očí. „Ale, ale,“ mlaskla Smrt, která stála rozkročená nad ním a přední tlapu mu držela přitisklou na hrudníku. V něm Rolandovi srdce zběsile mlátilo. Byl to trik, samozřejmě. A on se nachytal. „Kdy se poučíte? Je tak snadné vás omámit skrze lásku – ten hloupý cit, který vás jen činí slabšími.“ „Láska není slabost,“ hekl Roland. Byl vyděšený, příšerně, ale úplně nepanikařil. Dokázal ještě souvisle přemýšlet, i když mu v hlavě tepala bolest, a v téhle otázce měl jasno. „Naopak. Dává nám sílu, abychom mohli-“ „Třesky plesky,“ skočila mu Smrt do řeči a tlapou ho o kus odstrčila po hladké podlaze. „Můžeš si lhát, jak chceš, ale láska je ta největší slabost. Je to drátek, za který stačí šikovně zatahat a i ti nejrozumnější vlci najednou ztratí hlavu a vrhají se po hlavě do náruče zkázy.“
Mluvila, zatímco se Roland pomalu stavěl na nohy. Sklonil před bohyní hlavu v uctivé úkloně. „V tomto se tedy naše názory liší, paní,“ řekl zdvořile, ale byl odhodlaný stát si za svým. „Hmpf,“ odfrkla si Smrt, ale projevy úcty se jí patrně líbily. Obešla kolem Rolanda malý kruh, prohlížela si ho, než zase stanula před ním. „Co tu vůbec chceš? Proč myslíš, že tu pro tebe něco je? Nemusím se na tebe ani pořádně podívat, abych viděla, že v sobě nemáš magie, co by se za dráp vešlo. Jestli si myslíš, že s tím něco udělám, tak se šeredně pleteš. Opravou nepodařených zmetků se nezabývám,“ mrskla svým dlouhým ocasem. Rolandovi se nelíbilo to oslovení, ale cítil, že odporovat není moudré. To ona byla zdejší paní a on odtud chtěl odejít živý.
Promluvil s klidem, který neodpovídal jeho vnitřnímu rozpoložení ani trochu. Díky bohům za roky procvičování sebekontroly. „Ne, paní. Nic takového nechci. Chtěl bych pouze vědět, proč tomu tak je. Odkud se vlastně ve vlcích magie bere, odkud se vzala na tomto světě.“ Smrt se zamračila. „A proč by to takového červa jako ty mělo zajímat? To jsou věci, které jsou naprosto mimo tvé chápání. Nepochopil bys to, ani kdybych ti to řekla.“ „Mohla byste to přesto zkusit?“ zvedl k ní Roland zrak a rázem věděl, že přešlápl nějakou nevyslovenou hranici. Přistoupila až k němu, vrčící, s vyceněnými tesáky, její čenich se téměř dotýkal toho jeho. „Řekla jsem ti ne,“ zavrčela. Všechny zelené plameny kolem se zamihotaly. „A za tím, co řeknu, si stojím, rozumíš?“ Roland sklopil zrak a svěsil uši, okamžitě zaujal podřízenou pozici, jak po něm asi Smrt chtěla. Její vrčící tlama se dál vznášela před jeho tváří. Bohyně se nad ním zlověstně tyčila. „Vím, jaké máš otázky. Jsou to hloupé otázky. Nic ti do toho není. Magie je dar, kterého se tobě nedostalo a nedostane, protože si nic takového nezasloužíš. Není to pro tebe. Jsi první, kdo by její moci podlehl, a kdybys měl jen špetku rozumu, odejdeš z tohoto kraje a už se sem nikdy nevrátíš, protože pro takové, jako ty, tady není místo. Pro vadné kusy, které v sobě nenosí žádnou moc a které se s tím ani nedovedou smířit.“
Její slova bodala. Věděl, že se ho snaží zranit, ale to na tom nic neměnilo. Ucítil potřebu se ohradit, alespoň trochu, proti tomu, co byla nepravda tak očividná, že ji nemohl přehlédnout. Chtěl to udělat uctivě, ale jasně naznačit, že sám o sobě ví víc, než bohyně. „Musela jste se ve mne splést, paní. Já jsem smířený,“ řekl tiše a dráp Smrti se vymrštil rychleji, než stačil postřehnout. Rozsekl mu tvář těsně pod zbývajícím okem. Bylo to tak těsné, až se mu udělalo nevolno. „Vypadni!“ zahřímala Smrt. „Já se nepletu! Já se ve vlcích nikdy nepletu! Jak se vůbec opovažuješ říct něco takového, ty drzý tvore?“ Zdálo se, že Smrt roste, její stín se prodlužuje ve světle, které se mihotalo více a více. Teď teprve Roland zpanikařil. Rozběhl se temnějící zříceninou, ohně kolem něj zhasínaly, ale on se neohlížel nalevo ani napravo. Jen letěl k východu. U něj zaškobrtl - měl pocit, že mu někdo nebo něco podrazilo nohy - ale setrvačnost ho táhla dál a tak se velice neelegantně a nepříjemně zřítil po nerovných kamenech dolů, ven ze zříceniny, ven do lesa.

//Jedlový pás

//Severní Galtavar

Islin se držela těsně vedle něj, až se o něj bokem opírala. Roland neprotestoval, jestli se tak cítila bezpečněji. Vzali to kolem vlků u jezera pořádnou oklikou a nikdo se k nim nevydal. Nejspíš si jich ani nevšimli. Čím víc se vzdalovali, tím víc Rolandova rozježená srst klesala zase zpátky k jeho tělu. "Asi nás ani neviděli," řekl tiše, když nakonec zapluli do stínu jedlí. "V pohodě?" ujistil se u Islin - předpokládal, že úplně v pohodě to asi být nemůže, spíš jestli to bylo aspoň... v rámci nějakých možností.
Šli od jednoho zla ke druhému. Stín zříceniny jako by padal na celý les. Roland cítil mírné mrazení, když se přiblížili k prvním kamenům. Tam se zastavil. "Dál už půjdu radši sám. Klidně si najdi nějaké hezčí místo na čekání, když to bude blízko, najdu tě, až se vrátím," řekl, nenutil by ji sedět tady před tou děsivou stavbou, jejíž vstup zíral jako rozšklebená tlama. "Budu zpět co nejdřív," dodal ještě, i když to nemohl slibovat. Lehce se otřásl a vykročil kupředu. Tlapy se mu pohybovaly neochotně. Měl strach, byl ale i zvědavý...

//Zřícenina

//Mahtaë sever přes VVJ

"Ani já ne," souhlasil s ní. "Záhadné věci mě ale vždycky přitahovaly. A... říkám si, že se tam třeba dozvím něco víc. O magiích a tak podobně," zformuloval svoje myšlenky trochu lépe. Islin mu to nemohla vymluvit, i kdyby se snažila. Tlapy ho nesly stále kupředu a byl odhodlaný tam dojít a zjistit, co se dá. Krok za krokem se blížil k temnému místu, které ho děsilo a zajímalo.
Vtom se ale ozvala Islin s momentálně mnohem reálnější obavou. Vypískla a přiběhla k němu, až se vlk celý naježil a rozhlédl se kolem, co ji tak vyděsilo. "On?" procedil skrze zuby a naježil se víc. Otáčel hlavou sem tam, ale nikoho neviděl, ačkoliv pachy různých vlků se zde vznášely. "Musel tudy projít nedávno," řekl, když si byl jistý, že poblíž nikdo není. Dál kolem břehu bylo znát přítomnost několika vlků, teď je teprve spatřil. Že by to byl jeden z nich? "Neboj. Nezkřiví ti ani chloupek," slíbil. Když byla Islin s ním, nehodlal dopustit, aby jí někdo ubližoval. "Vezmeme to oklikou, ani se k nim nepřiblížíme." A jak řekl, tak taky udělal. Jezero bylo obrovské a místa, kudy se vlkům vyhnout, spousta. "Jestli si nás vůbec všimnou, budeme prostě vypadat jako dva náhodní kolemjdoucí na vycházce," pronesl a snažil se působit zcela klidně. Rád by dal tomu, kdo Islin ublížil, pár po čenichu, ale věděl, že to není nejlepší nápad. Obzvlášť když tu byl s ní. Momentálně se mu zdálo nejrozumnější držet si prostě odstup a dávat pozor, jestli se neblíží problémy.

//Jedlák

//Esíčka přes Zrcadlové hory

Když vlčice promluvila, její hlas byl tak tichý, že by se dal snadno zaměnit za šumění řeky nebo ševel listí na stromech. Roland měl ale uši ke své společnici nastražené, takže to, co říkala, z větší části pochytil. Věděl taky, že má pravdu. "Já vím. Ale..." Nevěděl, jak by to měl Islin vysvětlit. To nutkání, touhu vědět. Tajnou naději, že třeba ve zřícenině získá nějaké odpovědi. Co vlastně byla magie, odkud se ve vlcích brala, proč se na některých místech vůbec nevyskytovala a jinde kvetla a bujela. "Myslím, že musím," řekl nakonec zamyšleně. "Neměl bych jinak klid." Taková byla pravda.
Cesta se zvedala a museli překročit hory. Tady našlapoval vážně opatrně. Hloubka se mu teď odhadovala hůř a věděl, že tady si za špatný krok nevyslouží jen šlehanec větvičkou, ale klidně i mnohem vážnější následky. Soustředil se na to, kam šlape, takže Islinino přikývnutí neviděl. Nejspíš taky nevěděla, co je ta vlčice zač. Věděl to vlastně někdo? Spousta vlků si to jistě myslela, ale věděl to někdo doopravdy? Nebo to bylo tajemství jen a jen obyvatelky lesa plného jedlí? Nad tím uvažoval, zatímco v tichosti hledali cestu přes hory a potom kolem řeky dál. Byla to dlouhá cesta, ale už se blížili.

//Severní Galtavar přes VVJ

//Sarumen přes Tenebrae

"Hmm," přemýšlel, jestli už něco takového někdy viděl. Jako šedé zvířátko velikosti brouka se mu vybavovaly možná tak svinky. Ale to už přece brouci byli... nebo nebyli? Další Islinin popis moc nepomohl tomu vyhnat onu představu z Rolandovy hlavy. Až po notné chvíli si uvědomil, že vlastně na chrochtničky tak úplně nevěří, tudíž si je může představovat, jak chce. A podoba maličkých svinek byla pro chrochtničky nejspíš stejně tak dobrá, jako každá jiná.
Když se tedy dobrali nějakého závěru, vyrazili na cestu k severu. Islin nevycouvala, rozhodla se, že ho doprovodí a on za to byl vskutku rád. Měl z toho popravdě docela strach. Zřícenina ho stejně tak děsila jako přitahovala. Byl zvědavý a nemohl si pomoct. To pro něj odjakživa bylo zároveň prokletím i požehnáním. Hodně se toho dozvěděl, ale občas to se strkáním čenichu do všemožných záležitostí asi trochu přeháněl. "Ani bych po tobě nechtěl, abys šla až dovnitř," řekl. "Konec konců to byl můj nápad, takže tě do toho nemůžu zatahovat." Nerad by, aby se vlčici něco stalo jeho vinou.
Jen, co se vymotali z lesa, už se mu šlo trochu snáz. Když se k němu ze strany nemohly zákeřně připlížit žádné větvičky, bylo to mnohem příjemnější. Ovšem věděl, že krajina se brzy změní a on si zase bude muset dávat dvojnásobný pozor, aby neměl obličej zleva celý ošlehaný. "Zajímalo by mě, co vlastně je obyvatelka té zvláštní stavby zač. Myslíš, že je skutečně bohyně?" zeptal se po chvilce zamyšleného mlčení.

//Mahtaë sever přes Zrcadlové hory

"Chrochtničky?" zopakoval tázavě. O ničem podobném nikdy neslyšel, vlastně by ho ani nenapadlo, že za ztrátou soustředění by mohla stát nějaká malá zvířátka v jeho hlavě. Popravdě tomu příliš nevěřil, ale byla to zajímavá představa. Mnohem zábavnější, než realita - že prostě nechal mylšenky rozutéct. "Máš pravdu, vážně je to docela zákeřné," usmál se na Islin. Možná si to tak bude představovat, že mu zkrátka nějaké malé potvůrky dělají v myšlenkách nepořádek. Docela se mu to líbilo.
Sdělil Islin svůj plán, o kterém očekával, že se jí nebude příliš zamlouvat. Nechtěl vlčici ani žádat, aby šla s ním, ale ona se nakonec sama ze svobodné vůle rozhodla, že ho doprovodí. "Asi budu rád, když budu mít nějaký doprovod," uznal a zamával ocasem. "Z toho místa mi naskakuje husí kůže. Ale jestli se ti do toho nechce, nemusíš se přemáhat." Nerad by, aby se tam Islin vypravila, kdyby jí to bylo hodně proti srsti. Tmavá vlčice však vypadala odhodlaně a on sám se také cítil tak, že už se mu nechtělo vycouvat. "Nu, tak asi vyrazíme. Přece jen je to docela velká procházka." Až k severním horám, ale les se teď zdál poklidný, takže snad nebude vadit, pokud se na nějakou chvíli vzdálí. Vyrazil tedy přes les, každou chvíli ho švihla nějaká větvička a jednou ramenem nabral kmen stromu. Na pohyb jen s jedním okem si bude muset ještě zvykat. Svět byl náhle jaksi užší. A placatější. Doufal, že měla Callisto pravdu a že si na to zvykne rychle.

//Esíčka přes Tenebrae

"Toho jsem se trochu bál," řekl bez jakéhokoliv náznaku smíchu, který se dral Islin z hrdla. Když viděl termita ohryzávajícího strom, skoro čekal, že v závěsu za ním půjdou další a budou kácet další a další stromy. Dokázal by těch katastrofických scénářů vymyslet vážně hodně, kdyby se snažil, ale upřímně na tohle příliš mnoho energie vynakládat nechtěl. Dopadlo to dobře. To bylo nejdůležitější.
Zdálo se, že Islin trošku uvedl do rozpaků? Možná si to jen nalhával. Trochu se kousl do jazyka. Nechtěl v ní probouzet nějaké pocity, které by pak nedokázal opětovat. Zase tolik si nefandi, usadil se v duchu, ale radši už to dál nerozváděl. Popravdě se trochu cítil, jako že zase šlape po gejzírovém poli, kde může něco pod tlapami bouchnout komukoliv - kam že se to vlastně vytratila Wolfganie? Chtěl si s ní promluvit a-
Zatřásl hlavou, protože se na chvíli naprosto ztratil ve své hlavě a svých vlastních úzkostech, takže mu část Islininých slov prosvištěla jen tak kolem uší. "Promiň. Nějak jsem se zamyslel," protřel si tlapou zbývající oko a zamyslel se nad svými plány. "Vlastně jsem jeden plán měl, ale předpokládám, že se ti líbit nebude. Ta... podivná stavba na severu. Byli jsme tam spolu a potom jsem to místo navštívil v zimě s Maple a Ventem. Nějak mi to nedá klidu. Myslím, že se tam nakonec budu muset vypravit podívat ještě jednou." Nezapomněl, že tam Islin zažila něco hrozného a ani jeho zážitek nebyl zrovna nejkrásnější. Samozřejmě by černou vlčici nenutil s ním chodit - snad by bylo lepší, kdyby se odtamtud drželi dál všichni. Jenže on si nemohl pomoci, že? Musel do toho strkat čenich.

Vadilo mu, že nedokáže z termita vyčíst žádné úmysly. Jeho pohled ho zneklidňoval a hmyz byl od tvorů, se kterými se normálně setkával, tak odlišný, že mu ani řeč těla nedokázala napovědět, co asi stvoření vyvede v příští vteřině. Bál se, že Islin popadne a bude ji chtít odvléct někam pryč. I kdyby mu vlčice stokrát říkala, že nemá zasahovat, samozřejmě by nic takového nemohl dopustit. Termit však jen přežvykoval strom a tupě na něj zíral, než se pustil do vyřizování vzkazu od královny.
Roland se pomalu uvolnil, když slyšel, co to termit vlastně říká. Pořád v tom mohl být nějaký podraz, ale nevypadalo to tak. Ještě na chvíli strnul, když hmyzák sklonil k Islin hlavu s těmi hrozivými kusadly, ovšem nic zlého se vážně nestalo. Jen vlčici posadil na uši barevný květinový věneček a pak zamířil pryč i se stromem, který s praskotem vlekl pryč skrze les. Rolandova naježená srst pomalu přilehla zpět k jeho hřbetu. Kdepak, je na nich prostě něco strašidelného.
Otočil se raději k Islin, která se radovala ze svého dárku. Trochu se pousmál. "Sluší ti," řekl a zastřihal ušima. Naposledy se ohlédl směrem, kam termit zmizel. "Ještě, že přišli s dobrým úmyslem. Už jsem se bál, že z toho bude nějaká neplecha," přiznal. Do termitích chodeb se už vrátit nikdy nechtěl, došel tam až příliš blízko smrti. Byl ale rád, že Islin teď vypadá mnohem bezstarostněji. "Ale ty ses jim asi zalíbila. Přinejmenším královně."

Hmyzák tvrdil, že les nekácí, s čímž by si Roland dovolil nesouhlasit, vzhledem k pokácenému stromu ležícímu zcela prokazatelně na zemi přímo před jeho očima. Tedy okem. Termit ho ohryzával a nejspíš to považoval za svačinu. "Ach tak," pronesl Roland stále nepříliš nadšeně. Mohl by se samozřejmě s termitem hádat. Les byl jejich domovem a jemu se nelíbilo, když jim ho někdo požíral. Nebylo to zrovna dvakrát zdvořilé, bez ohledu na to, kolik stromů tu měli. Ale nehádal se. Nechal termita, ať řekne, co má na srdci. Mají termiti srdce? Doufal, že tím urychlí návrat hmyzu zpět do jeho království, kde si může běhat svými chodbičkami a kde si půjdou hezky z cesty.
Překvapilo ho, že termit hledá přímo Islin, ale nestačil nic říct. Její hlas se mu totiž vzápětí ozval přímo v hlavě. Roland polekaně nadskočil - šedá očka vlčice mu napověděla maximálně to, že Islin má šedá očka. Nic víc. Otočil se k ní, bylo vidět, že je napjatý. Nemohl nic říct, aniž by to termit slyšel. Neuměl mluvit do hlavy. Nesnaž se ho zastavit, nesnaž se ho zastavit. Co když jí chce ublížit? Co když jich přijde víc a sežerou nám celý les? Pomalu přikývl, ale jestli chtěl termit udělat něco zlého, nehodlal jen stát a přihlížet. Možná nebyl v nejlepší kondici, ale prostě nemohl. Třeba to ale tak zlé nebude... Zůstal tedy prostě stát a mlčel. Poslouchal.

S mírným úsměvem přikývl. "To ano. Snad se brzy vrátí, abyste se také poznaly." Jenže kdoví, kam Callisto vyrazila. Cenila si své vlastní svobody, jak Roland věděl. Vrátí se, až sama bude chtít. Vtom však cosi zaútočilo na jejich smysly, křupání větví a také pach, o kterém doufal, že ho už nikdy neucítí. Ozývaly se zvláštní, dost nepříjemné zvuky. "Půjdeme se na to podívat," řekl a pomalu vstal. Nejraději by ještě odpočíval a už vůbec se mu nechtělo znovu spatřit termity, ale nemohli to nechat jen tak. A Islin by tam samotnou neposlal. Věděl, jak je ten hmyz nebezpečný.
Nemuseli jít příliš daleko, aby spatřili spadlý strom. Na něm stál veliký termit, jako by mu to tu patřilo - tak to alespoň Rolandovi připadalo. Hnědý vlk se postavil vedle Islin, srst za krkem se mu mírně ježila. "Má to něco společného s tím, proč nám kácíte les?" otázal se odměřeně. Nelíbilo se mu, že je termit tady. Neměl je rád, ale prosím, ať si žijí ve svých chodbičkách na jihu a je nechají na pokoji. Ovšem tohle byl zase jejich domov. Termiti k nim nebyli zrovna přívětiví, když přišli do toho jejich, a to jim hory ani neničili. Byl si jistý, že ten strom povalil termití posel. Veliká kusadla k tomu určitě byla přímo stvořená. Jenže Islin chtěla pomáhat... Roland si tiše povzdechl. Aspoň ho vyslechneme.

Zavrtěl hlavou. "Neřeknu, neboj se." Nebyl taková drbna, aby chodil a podobné věci roztruboval na potkání. Bylo na Islin, komu to poví nebo nepoví. Její tajemství u něj bylo v bezpečí. Trochu si vsedě protáhl tlapy a vděčně na vlčici pohlédl svým zbývajícím okem. "Snažím se," broukl tiše, když mu řekla, že je dobrý přítel. Snad to byla i jedna z věcí, kterými si přál být ze všeho nejvíc. Dobrý přítel, možná ještě milující partner a otec, ale to byly role, o nichž spíše snil. Jednu z nich ztratil a jednu ani neokusil...
Islin ho naštěstí vytrhla z myšlenek další otázkou. "Hm, myslíš po té naší společné procházce?" Výlet ke zřícenině si pamatoval živě, nedopadlo to také příliš dobře a to místo mu neustále vrtalo hlavou. Brzy se tam bude muset vypravit, bez ohledu na to, jestli to je dobrý nápad. Bylo to záhadné a to ho přitahovalo. "Trávil jsem nějaký čas tady v lese, seznámil jsem se s mladým Nicosem a potom jsme šli s Maple a Wolfganií na lov. Potom jsem se chvíli potuloval, pomohl jsem vlkovi jménem Wylan najít jih, než jsem s Maple a Ventem vyrazil na menší zimní dobrodružství... a když jsme se vrátili, tak jsme se dozvěděli o vlčatech Marion, což bylo takové další překvapení," pousmál se trošku. "Taky jsem našel Callisto, která-" Rozhlédl se, ale sova byla pryč, musela se vytratit někdy v průběhu, nejspíš aby Islin dopřála víc soukromí. "Která tu teď není, ale možná sis u mě předtím všimla sovy? Tak to je Callisto. Jakkoliv to je zvláštní, dokáže mluvit a stala se rychle mou věrnou společnicí." Zamyslel se. "To je nejspíš všechno. Pak přišla ta šedá vlčice a co se stalo potom už víš." Vydechl si, nějak se rozpovídal a to svoje zážitky shrnul jen ve stručnosti.