Gallirea - Příspěvky uživatele

9. Udělat si náhrdelník z kostí mrtvých zvířat či vlků.
//Tenebrae

Bylo také dost dobře možné, že žádná vyšší moc zrovna neposlouchala, protože pach cizího vlka bylo to první, co na hranicích zaznamenal. Ne, jen to ne. Přál si jen se někde rozplácnout a vyležet se z kocoviny. Něco řešit v tomhle stavu se mu zdálo nad jeho síly. Jenže měl jisté povinnosti. Dobře to věděl. Jednou byl gamma a musel se podle toho chovat. Nemohl nechat smečku ve štychu jen proto, že jednou trochu přebral kvašených hrušek. Co kdyby ten vlk byl nebezpečný? Druhá Styx? To byla myšlenka, která ho definitivně přiměla k tomu, aby si to namířil přímo k onomu cizinci, jehož vytí se mu rázem zařízlo až do hlubin mozku. Zaťal zuby a zašklebil se, počkal, až nejhorší bolehlav pomine, načež pokračoval v pomalé chůzi. Cestou se alespoň stačil osvěžit vodou z tůňky a zahnat to nejhorší sucho v tlamě.
Než k vlkovi dorazil, zarazila ho Callisto. „Rolande! Jak to vypadáš? Na chvíli tě spustím z očí!“ Zvedl oko ke větvím, ale sova mezitím slétla k jeho nohám. Ve spárech svírala mrtvolku další veverky, z větší části už sežranou. „Měl jsem poněkud... divoký den,“ povzdechl si. Tlapy ho už zase svrběly, že by chtěl něco vytvářet, jen aby nezůstával sám se svými myšlenkami a nepohodlím svého těla. „To vidím. Promiň, ale vypadáš hrozně. Nechceš zbytek veverky? Třeba by se ti ulevilo.“ Na jídlo ale neměl ani pomyšlení. „Uhh, ne, díky. Ale půjč mi ti kosti...“ Callisto se v očích odráželo, že absolutně netuší, co mu to střelilo přes čumák, ale celkem ochotně mu propůjčila kůstky z veverky. Roland je začal skládat k sobě, zatímco sově pomalu a tiše vyložil, co všechno zažil – nebo alespoň to, co si z toho pamatoval. Jak kosti zakliňoval do sebe a místy je propojil rostlinstvem, co bylo na dosah tlapy, brzy mu vznikl jakýsi náhrdelník. „Vážně bych od tebe nečekala, že se opiješ jako mladý pitomec,“ vyhubovala mu Callisto, když se svým vyprávěním skončil. „Snad se aspoň poučíš. Na, nasaď si to na krk a půjdeme se podívat, co tu ten vlk vyvádí. Budu tě krýt ze stromů.“ Vděčně své soví kamarádce kývl a vykročil, zatímco Callisto odplachtila napřed.

Skrze mlhu viděl cizince nejprve jen jako nejasnou siluetu. Co možná nejvíc se narovnal, uhladil si srst a doufal, že na něm není příliš vidět, jak moc ve skutečnosti uvnitř umírá. Snad vlk jen zabloudil a vyřídí to s ním rychle. Tak jdeme na to, povzdechl si a vynořil se z mlhy. „Zdravím,“ pronesl hlasem, který jeho uším zněl docela normálně, ač mluvil tišeji, než obvykle. Téměř spikleneckou hlasitostí. Doufal, že tím nakazí i cizince. Hlasité zvuky byly teď dost nepříjemné. „Jak sis nejspíš všiml, nacházíš se na území smečky. Konkrétně Sarumenské smečky. Co tě sem přivádí?“ Ačkoliv to normálně v přítomnosti vetřelců – kterým tenhle vlk se zvláštní skvrnou byl, ať už měl úmysly dobré či zlé – pomalu se posadil. Žaludek mu plaval a on by nerad hodil šavli přímo před tím neznámým. Co tu vlastně hledal? Nezdálo se, že by měl v plánu nějaké nekalosti. Alespoň to. Přesto z něj nespouštěl zkoumavý pohled jediného oka.

//Hadí ocas přes Travnatý oceán

Doufal, že mu procházka trochu prospěje, ale bylo to spíš utrpení. Neuvědomil si, že po pár přezrálých hruškách schytá takové následky. Hlava hrozila, že se mu každou chvíli rozskočí, celý byl jako zmlácený a pořád jako by se trošku motal. Že by ještě úplně nevystřízlivěl, nebo to byl jen další z vedlejších efektů? Přál si, aby už byl doma a mohl si pořádně odpočinout. Ideálně aby ho vůbec nikdo neviděl a nikdo na něj nemluvil. Byl absolutně bez jakékoliv nálady se s někým družit či vysvětlovat, proč vypadá jako přežvýkaný bizonem. Loudal se přes louku k řece, ve které se ani přes vysušenost své tlamy neodvažoval zahnat žízeň. Ta voda byla podezřelá a jeho žaludek už se dost houpal i bez toho, aby mu ještě víc ubližoval. Měl ho jako na vodě a zároveň plný kamení. Všelijak krkal a škytal, skoro už si přál, aby to všechno vyhodil ven a ulevilo se mu, ovšem zatím to nešlo. Vážně musel těch hrušek jíst tolik? Vážně se musel chovat jako mladý hlupák? Patřilo mu to. Zasloužil si tenhle trest. Když se před ním z mlhy a tmy vynořily Sarumenské stromy, vděčně mezi ně vklouzl. Prosím, ať tam nejsou žádní cizinci, pomodlil se k jakékoliv vyšší moci, která třeba v tu chvíli poslouchala.

//Sarumen

2. Vyrobit neznámému vlkovi podzimně laděnou ozdobu a dát mu ji do kožichu.

Pohrával si s listím, překládal ho a postupně z něj v průběhu jejich řeči vznikalo cosi, co nemělo žádný konkrétní tvar, ale vypadalo to jako pěkná ozdůbka úkrytu či kožichu. Přesto pořád poslouchal svého společníka a na moment si myslel, že mu snad vynechává mozek, protože z následující vlkovy věty si příliš smyslu nevybral. "Měl jsem na mysli spíš duhu nebo bouřku." Na jaké podivné počasí byl neznámý zvyklý?
Jejich sny se vskutku shodovaly. Zajímavé. Hodně zajímavé. Bude se nad tím muset hlouběji zamyslet, až se nebude cítit tak bídně. "Nemusíš. Blábolící netopýři," kývl hlavou - opatrně, moc s ní hrkat se nevyplácelo. Znělo to místy jako konverzace mezi dvěma šílenci, ale co už se dalo dělat? Sny byly zvláštní a ne vždy dávaly smysl.
Vidina obřího hmyzu šedáka důkladně vyděsila a Roland doufal, že ho to skutečně spolehlivě odradí. Vyhnout se tomu místu mu mohlo klidně zachránit život. I on tam o něj málem přišel. Třeba mohl tímto varováním alespoň trošku vykompenzovat své hloupé chování a sliby, ze kterých si, jak se ukázalo, ani všechny nepamatoval. "Uhm... to jsem vážně slíbil? Tedy-" Už nikdy se toho nedotknu, nikdy, nikdy, nikdy. "Pokud bude někdy třeba, rád ti pomohu, jak jen dovedu," aspoň tohle slíbit mohl, ale o skutečném rozsahu svých schopností přesnou představu neměl.
Šedý byl už na odchodu, ale Roland se rozhodl v poslední chvíli ho ještě zadržet. "Počkej," hekl, jak se ztěžka zvedal na nohy. Urovnal lístky na oné listové ozdůbce, kterou tvořil, zvedl ji do tlamy a zamotal ji šedému do hustého kožichu na krku. Nejspíš brzy upadne, ale zatím držela. Ani nevěděl, proč to vlastně udělal, zkrátka ho to v tu chvíli napadlo. "Děkuju, že jsi na mě nepustil přízraky z mlhy," kývl, ale šedák se mu brzy rozplynul v mlze. Možná to bylo dobře. Mohl být dobrým společníkem, ale Roland nechtěl, aby ho někdo viděl, až bude házet šavli do křoví, o čemž začínal být přesvědčený, že se brzy stane. Musel si najít nějaké lepší místo k zotavení. Možná už bylo i na čase se vydat domů.

//Tenebrae přes Travnatý oceán

7. Přesvědčit pomocí svých snových magií alespoň jednoho jiného vlka, že jsi médium (3/3)

Jistě, nebylo ráno. Vůbec ne. Obklopovala je lehce strašidelná atmosféra chladné podzimní noci, za kterou byl Roland popravdě celkem rád, protože se domníval, že nejspíš nevypadá zrovna reprezentativně. Rozhodně se tak necítil.
Přesto v sobě probudil zájem o to, zda se mu nějak podařilo navázat spojení se sny šedého vlka. Nebo to bylo naopak? Jenže cizinec mu žádnou konkrétní odpověď nepodal. "Mm, nejspíš může, ale... Dovedl jsem vždy ze snů vyčíst různé věci. Zdá se, že tady je ta moc jen silnější," pronesl tiše a pomalu, protože potom mu tolik netřeštila hlava. "Potkal jsem vlčici, která dovedla poručit počasí. Je to o tolik neuvěřitelnější? Jen..." Jen věřil, že on je tak obyčejný a nekouzelný, jak vlk jen být může. Že by se mýlil? Či byla ta věc se sny skutečně jen jakýmsi trikem, posíleným vnímáním, které v sobě nosil odjakživa? S námahou se pokusil vybavit si detaily snu, což jak známo je věc nelehká, i když se jeden zrovna necítí po opici jako oživlá mrtvola. "Byl v tvém snu někdo se zlatýma očima?" zmohl se nakonec na jednu konkrétnější podrobnost. To by snad mohlo stříbrného přesvědčit a jemu to dát definitivní odpověď, jestli se skutečně něco nepochopitelného stalo či ne.
Jeho společník už posedával, ale Roland se zvedat nechtěl. Ještě ne. Bál se, co by se mohlo stát. Třeba by mu hlava explodovala na tisíc kousků nebo se podrážděný žaludek definitivně obrátil naruby. Tlapami bezmyšlenkovitě skládal a překládal naváté podzimní listí do neidentifikovatelného tvaru, jen aby svou pozornost rozptýlil od veškerého nepohodlí svého těla. Unavené. Přemýšlel, jestli by měl prozradit, že byl o něco víc, než jen unavený, ale příliš se mu do toho nechtělo. Popravdě se styděl. Choval se jako mladý hlupák. Pykal za to dost i bez toho, aby se musel přiznávat, že? "Mhm, dám si příště pozor," slíbil tedy místo toho a pokusil se zamyslet nad tím, které místo považoval za nejstrašidelnější. Nebylo to příliš těžké. "Na jihu jsou hory s chodbami plnými obřího hmyzu. Útočného hmyzu. Těm bych se raději vyhnul." Šedý vlk prohlásil, že jen díky jeho přítomnosti Roland nepřišel k úhoně. Kdoví, třeba to tak i bylo? Třeba si i zasloužil nějaký dík. Podíval se na abstraktní skládačku z listí vznikající pod jeho tlapami. Hmm... "Jsem rád," broukl. "Vážně. Choval jsem se... hloupě."

7. Přesvědčit pomocí svých snových magií alespoň jednoho jiného vlka, že jsi médium (2/3)

"Né," stačil Roland ještě zabručet v odpověď, ale potom už odpadl, důkladně a naprosto. Ani dloubání čenichem od cizince ho neprobudilo, natožpak jeho slova. Chrápal jako špalek a hlavou mu běžely sny. Nejen, že Finnick, který usnul vedle něj, měl zajištěn stejně hluboký spánek, dokonce mohl zachycovat i Rolandovy sny, které momentálně byly naladěné přímo na šedivého vlka, či jeho nedávnou minulost. Ačkoliv jednookému hnědému příliš smyslu nedávaly. V onom snu viděl stříbrného vlka pohledem zvenčí, jako by se vznášel nad ním. Bloudil jakousi temnou podzemní prostorou, snad jeskyní, která se zdánlivě táhla do nekonečna, kroutila se a svíjela. Občas ze tmy vykoukl pár zlatých očí s tančícími jiskřičkami, ovšem komu patřily? Nebyl tam nikdo, nikdo živý, jen průsvitná silueta, občas se objevující, občas zase mizící. Bloudili tam společně, zdánlivě velice dlouho, než vykročili náhle do denního světla. Pod tlapami cítil jemný vyhřátý písek, ale nad hlavou mu zakroužilo hejno netopýrů, kteří všichni zmateně blábolili jeden přes druhého, jako by mu snad chtěli cosi říct...

Už zažil i příjemnější probuzení, než bylo toto. Procitl k vědomí zkroucený na jakémsi kamení, jednu nohu měl z nepřirozené polohy úplně zdřevěnělou, ale to byla asi tak jeho nejmenší starost. "Uhhh," zaskučel a chytil se za hlavu, která hrozila, že se každou chvíli rozkočí. "Ugh," přemístil ji za moment na břicho, které na tom také nebylo zrovna skvěle. Měl žaludek jako na vodě. Co jsem si to udělal? Kousek od něj ležel vlk, kterého vůbec nepoznával. Jen... ano, viděl ho ve snu. Nesliboval mu něco? Nějaký snový trik? Měl to v hlavě dost pomotané, ale domníval se, že ano. A že se něco takového zatímco spal dokonce přihodilo. "Um... dobré ráno?" zachraplal a tichým odkašláním si vyčistil hrdlo. U všech bohů, bylo mu opravdu hrozně. "Nezdálo se ti o... jeskyních a průhledných přízracích?" položil nejdřív tuhle otázku, protože měl neodbytný pocit, že se snad jejich mysli jaksi skrze sny propletly či co. Snažil se příliš si nevzpomínat na to, jak hloupě se choval, ale nedařilo se mu to. Zakryl si zbývající oko tlapou a zhluboka si povzdechl. "Jestli jsem se choval nepřístojně, omlouvám se, obvykle- obvykle to tak nebývá." Tiše si škytl a bolestně zavřel oko před trnem bolesti, který mu projel hlavou. Už nikdy žádnou kvašenou hrušku nepozřu. Nikdy v životě, přísahám.

7. Přesvědčit pomocí svých snových magií alespoň jednoho jiného vlka, že jsi médium (1/3)

Huňatá opora mu odstoupila z cesty, což bylo poněkud nemilé, ale povedlo se mu bokem naplácnout na jiný balvan, tentokrát skutečně neživý, takže se nerozplácl na zemi. Tentokrát. Začínalo to být, upřímně, docela nepříjemné. Už to nebyla taková legrace jako ze začátku, ale možná za to mohla hlavně ta těžká neproniknutelná ospalost, která se ho každou vteřinou snažila pohltit.
Doufal, že se dočká od šedivého modroočka pomoci, ale spíš se mu povedlo v něm vzbudit zvědavost ohledně svých schopností. "Jó, takovýho něco, nó," pokýval souhlasně hlavou a sesunul se radši do sedu, protože jak se o balvan opíral, docela nepříjemně se mu zabodával do žeber. "Můžu třeba ve ssnu vidět ňáký... věci vo tobě, třeba co se ti stalo, nebo stane nebo třeba aji o jinejch vlcích, kdybyzzz někoho hledal nebo tak?" Okrajově si uvědomoval, že strašlivě blekotá, úplně jinak, než když mluví obyčejně, ale bylo náročnější a náročnější vykazovat nějakou souvislou mozkovou činnost. "Tak kdybys chtěl něco takovýho... dej mi hodinku nebo dvě a... přezvědčim tě..." Začal se pomalu sunout podél kamene až k zemi. Vypadalo to, že si úkryt nakonec hledat nebude, ale ustele si přímo tady na šutrech. Prostě se tomu už nemohl bránit. Udržel se vzhůru dost dlouho na to, aby vyslechl případnou Finnickovu odpověď či žádost o "věštbu", ale o moc déle už ne - během chvíle usnul a hlasitě si přitom pochrupoval. A ponořil se do snů.

//Východní hvozd

Kamzík... mu zmizel. Což nebyl žádný div, protože Roland za ním ani moc neběžel, spíš se kolébal jako kachna. Ke všemu kachna na plech opilá. Účinky hrušek pořád jaksi neodeznívaly, akorát se začínal cítit dost ospale. Pobrukoval si pod vousy nějakou starou odrhovačku, aby neusnul za chůze a tančil kolébajícím se světem kupředu. Ještě, že měl jen jedno oko, dvě by se mu teď asi křížily. Vážně musel najít nějaký pelech, nebo aspoň křoví či škarpu, do které se svalit. Potřeboval spát. Snad bude muset vzít zavděk i tímhle místem. Kodrcat se po kamení nebylo vůbec snadné. Škobrtal a zakopával a - no a pozor, tohle vůbec není žádný balvan! Na ten to bylo moc chlupaté a vlčsky tvarované.
"Ahooj," zabručel hlubokým a opilecky lenivým, nicméně veskrze přátelským tónem a dostal zcela geniální nápad. Proč by jeho ospalost nemohla být někomu k užitku? Tenhle vlk vůbec nevěděl, jaké má vlastně štěstí. Třeba by mu poradil, kam má poskládat své unavené kosti? A on mu na oplátku mohl leccos vysnít! "Pro -škyt- prosímtě, nevíš, kde bych tu mohl zzzsložit hlavu? Už... užtotakhlenejde," pokýval vážně hlavou, jako by snad stál nad hrobem a ne jen před rozhodnutím, jestli si lehnout tuhle nebo tamhle. "Můžu ti za to šíst ze snů. Sem snovej čaďore-čaroděj," zakřenil se, což jistě vypadalo velice věrohodně, obzvlášť v kombinaci s tím, jak se povážlivě kymácel. Když on byl tak unavený. A kupodivu to, co říkal, byla větší pravda, než by za střízlivého stavu kdy věřil. Teď byl samozřejmě přesvědčen o tom, že dokáže všechno.

6. Muchlovat se ve spadeném listí s alespoň dvěma vlky/vlčicemi (najednou nebo zvlášť je na tobě). Celkem 4 posty. (4/4)

Šedivák Ivar se kvůli jedné pokloně pěkně čertil. Roland to nechápal. Snad tak moc neřekl? "Né, by to jen malej kolpi-kolmi-kolpiment," vybreptl nechápavě, proč by ho měl chtít balit? O to přece vůbec nešlo! "Nevim," zaculil se nevinně nad další otázkou. Vážně to nevěděl. Vítr ho přivál, možná. Nebo sem došel, zatímco měl okno, absolutně netušil. Každopádně ho Ivar brzy začal ignorovat, ale to nevadilo, protože svou pozornost otočil na strakatou Morhanu.
Nechala se vtáhnout zpět do centra dění bez protestů. To byla aspoň správná vlčice. Ostatní se zde zdáli být celí napjatí a nabroušení, když by si měli užívat blízkosti ostatních! S tichým smíchem se přitulil k jejímu pěkně zbarvenému kožíšku a střihl ušima. "Proč sse vymotávat když je to tu tak... to. Fajn," zabručel spokojeně a byl by snad v tu ránu usnul, kdyby neucítil kopání něčích tlap do břicha. Vším tím šťoucháním si Roland najednou uvědomil, jak strašně moc potřebuje na malou. Proč si toho nevšiml dřív? No, měl zkrátka jiné starosti. "Uh, eh, omluvte mně," byl to teď on, kdo se soukal z hordy ven, přišlápl něčí ocas a něčí nohu, ale prostě se musel vymotat, než se stane neštěstí. Odpotácel se do nejbližšího křoví, jak nejrychleji jen dovedl.
Poté, co dopřál jedné pokroucené křovině důkladného zalití, plánoval se vrátit na valnou hromadu, ale cosi ho zaujalo. Cosi na něj koukalo mezi stromy. Rohatá bradatá tvář. Čert! Ale kdeže. Jen kamzík. "Ná, kamzi kamzi," zamlaskal na něj - lovec století - a vypravil se za ním z důvodů, které znal asi jen on. Že opustil vlky, na to rázem nějak zapomněl.

//Hadí ocas
//Moc dík všem za pomoc se splněním <3

6. Muchlovat se ve spadeném listí s alespoň dvěma vlky/vlčicemi (najednou nebo zvlášť je na tobě). Celkem 4 posty. (3/4)

Všichni hulákali jeden přes druhého, ale Rolandovi bylo úplně fuk, o čem se baví nebo co vlastně řeší. Neuvědomoval si jejich problémy, měl pocit, že se tu všichni skvěle baví na valné hromadě, kde se může všechno a nikdo nezůstane stranou. Až na strakatou, která se v nepozorované chvíli nějak vysmekla. Těžko říct, jak se jí to vůbec povedlo - musela být mrštná jako ještěrka, jinak tu totiž byli všichni zamotaní do sebe v Gordickém uzlu vlčích těl, který se zdálo téměř nemožné rozšmodrchat.
Jak tak rejdil čenichem v listí, na kohosi přece jen narazil. Aha! Zabořil čumák do kožichu na boku toho vlka, kterému ostatní říkali Ivane nebo Ivare. Vida, toho zrovna ještě svojí přítulností nepoctil, takže se k němu přimkl, jak jen to šlo. Vlk mě taky otrhaná ušiska jako Roland, pořádné objetí ho určitě povzbudí. "Zzs jednim uchem ti to sluššší," složil mu neohrabaný kompliment, hrušky si s ním tedy pěkně pohrávaly a souvislá řeč nebyla ničím jednoduchým. Ztěžka si opřel o Ivara hlavu a blaženě se usmíval. Teď musel ještě pomuchlovat strakatou a bude si moct odškrtnout všechny! A hele, zrovna se vracela! Výborně, výborně, bude moct splnit úkol, který si uložil! Jen ji znovu vtáhnout do děje. Zašmátral tlapami po jejích nohou ve snaze stáhnout ji zpět do centra dění.

Říjen 6/10 - Agape

"Rozumím," pokýval hlavou, plně to chápal. Byl také trochu skeptik. Nebo alespoň býval. Pobyt na Galliree ho v tomhle směru posunul o kus dál, byl schopný uvěřit věcem, které by ještě před pár lety považoval za holé nesmysly a pohádky. "Nejspíš by to potom už ani nebylo tak výjimečné a vzácné, kdyby to dovedla vyvolat magie. Myslím, že dovede někdy životy vlků zjednodušovat až příliš," zauvažoval ještě.
Domnívala se, že jejich přítomnost v kraji má možná nějaký hlubší význam. "Věřím, že nějaký smysl to jistě má. Jinak by nás sem osud všechny nezavál," pousmál se mírně. Nevěřil, že se jedná o pouhou náhodu. Byla by až příliš veliká.
Jedna veliká náhoda se ale stejně vyskytla. Podobnost mezi Světluškou a Antheiou se nedala zapřít, ale rozdíly mezi nimi se ukázaly být zkrátka příliš velkými, než aby se jednalo o jednu a tu samou vlčici. "V tom případě tedy musí jít o zvláštní shodu náhod," povzdechl si. Světluška byla také milá, ale v hlavě to chuděra úplně v pořádku neměla. Možná to byl někdo jiný z rodiny? Ale o tom by se Agape jistě zmínila. "Také věřím, že ji najdeš, a kdybych na ni někde narazil, určitě jí povím, že ji hledáš," slíbil. Co se Světlušky týkalo... "Zdá se být poměrně veselá a spokojená. Jen nejspíš vidí svět po svém," usoudil. "Zvláštnější by jistě bylo, kdyby jí stromy uhýbaly," dodal ještě s lehkým pobavením v hlase. Ač pro Světlušku by to bylo nejspíš lepší - už by si o ně nenabila čenich.

6. Muchlovat se ve spadeném listí s alespoň dvěma vlky/vlčicemi (najednou nebo zvlášť je na tobě). Celkem 4 posty. (2/4)

Vlčici viditelně potěšilo, že se jí podařilo od něj získat hrušku, což zase hřálo u srdéčka jeho. Udělal dobře, že se toho sladkého plodu vzdal! Rozverně jí vysekl hlubokou poklonku, dokonce si při tom ani nenabyl čumák. "Ó, není vůbec zač, našel jsem takový hájek-" Ale kde ten hájek je, to už se dozvědět neměla, přinejmenším ne teď, protože v tu chvíli už se Roland octl vprostřed karambolu. Shrnul na zem chudáka šedivou vlčici a oba zapadli do listí. Nejspíš ji to dost vylekalo, celá se mu zdála taková roztřesená. "Já se fakt moc vomlouvám, no, podivejte," ometl z ní nemotorně pár suchých listů, což mělo asi takový efekt, jako by se snažil zametat na poušti. "Máte heboučkej koší-košíšek," zasmál se... a rázem se někdo skutálel i na něj.
Jak se to stalo, to netušil, ale najednou se v listí váleli všichni. Konečně pustil šedou vlčici a tlapami nahmatal zase nějaký jiný kožich. Čí asi byl? Chvíli tlapami hmatal a hmatal, odhraboval listí, než zjistil, že to je ten pískovo-bílý vlk, který se tolik mračil. A že ho asi celou tu dobu plácal po zadku, mimochodem. Roland s úžasem učinil zjištění, že to je docela pěkný zadek. Divné, nikdy si nevšiml, že i samčí zadky můžou být pěkné. Opile mžoural jedním svým okem, než ho do čenichu trefila něčí noha a on se smíchem svou pozornost stočil zase jinam. Kam? Ke komu? A nebylo to fuk? Byli tam všichni propletení v jednom chumlu a jemu to bylo nesmírně příjemné. Nikdy nechtěl vylézt! Zastrčil hlavu do listí a čumákem se snažil najít něčí huňatou tvář, najednou netoužil po ničem jiném, než se k někomu pěkně lísta. Už byl hrozně dlouho tak sám, jakto, že si to neuvědomoval? Hrušky, hrušky mu otevřely oči!

6. Muchlovat se ve spadeném listí s alespoň dvěma vlky/vlčicemi (najednou nebo zvlášť je na tobě). Celkem 4 posty. (1/4)

Vlků zde byla vážně spousta. Obyčejně by Roland neměl problém vycítit poněkud napjatou atmosféru, ovšem nyní na tom byl jinak. Jen se přitrouble usmíval a byl vážně moc rád, že má najednou tolik společníků. Potencionálních kamarádů, dokonce. Vida, strakatá vlčice už se k němu řítila! A hladově se koukala po hrušce, kterou si s sebou přinesl. Měl by se sladkého ovoce vzdát? Co by neudělal pro dámu, že? Navíc už byl docela plný a hlásek rozumu, který se snažil na něj mluvit zpod alkoholového opojení ho ujišťoval, že už jich snědl až-až. Položil proto ovoce ke svým tlapám a pousmál se na vlčici, která se dala do koledování. "Kkdyš tak pěkně koledujete," střihl uchem - jeho jazyk byl pořád jakýsi lenivý. Slova se mu motala stejně jako tlapky. "Nerad bych, abyzte mi něco provedla a urži-určitě bych nemoh nechat takovou krássnou dámu to... hladovět," vysoukal ze sebe trochu kostrbatou větu a přisunul sladký plod k ní.
Jenže to už se jeden z vlků kolem po nich vrhl! Chtěl taky hrušku? Proč si neřekl, Roland by mu pověděl, kde rostou, dokonce by ho varoval před hruškovým policajtem, ale bylo pozdě. Uskočil stranou, ale zase se mu všechny končetiny motaly úplně jinak, než chtěl. Vrazil do strakaté vlčice a jak od ní couval, naboural do chudáka té šedivé, která vypadala tak vyděšeně. To už ale neustál, padl na ni celou vahou a oba je stáhl do listí. "Šmarjá já se vomlouvám," vyhrkl a s tichým škytnutím se rozesmál, bylo to vážně hrozně komické, ne? "Neublížil sem vám, že né," ujišťoval se a nějak si neuvědomoval, že má tlapy pořád kolem vlčice částečně omotané v jakémsi nemotorném objetí.

//teleport - Hrušňový sad

Solidně se mu zatočila hlava a na chvíli musel asi vypnout, protože náhle nestál v hruškovém hájku, ale v úplně jiném lese. Jak se sem dostal? Bylo by to dost dezorientující, i kdyby byl střízlivý, natožpak když byl lehce pod vlivem. Nebo... lehce víc. Možná to trochu přehnal. Chvíli se s ním všechno motalo, ale nakonec se svět ustálil do své jakž-takž běžné podoby. Potřásl hlavou ve snaze ji trochu vyčistit a mezi stromy spatřil před sebou vlčí kožichy. Oháňka se mu rozhoupala. Vlci! Ano, přesně tohle potřeboval, příjemnou společnost. Být v takové uvolněné, příjemné náladě úplně sám by bylo zločinem. Ten strážce zákona v hrušňovém háji vůbec nevěděl, co je doopravdy zločin.
Zamířil poklusem za vlky. Kymácel se přitom lehce ze strany na stranu, ale na tlamě svírající sladkou hrušku mu hrál přátelský úsměv a oháňka se mrskala sem tam. "HHhavhm," zahuhlal pozdrav s plnou tlamou a jen tak tak stačil zabrzdit, než naboural do strakaté vlčice se zajímavým kožíškem. Raději si kecl do listí. Copak to tu řešili? A mohl se přidat? Na to bylo pozdě, už se prostě pozval sám.

Že ho chytí hrušková policie, s tím věru nepočítal. Nevěděl do dnešního dne, že taková věc vůbec existuje, ale vlk se zářivým kožichem a třemi páry očí vypadal velice věrohodně. "Ale-" chystal se protestovat, ale jen překvapeně vykvikl, když ho strážce zákona praštil přes tlapu jako nenechavé vlče. Přitáhl si tlapu k tělu a věnoval mu obzvlášť ublížený pohled. Přece mu to nemohl zakazovat? Ještě před chvílí se tak dobře bavil, ale teď to celé zhořklo. Vlk mu to úplně zkazil a ke všemu mu ještě uložil trest. Roland si zdrceně povzdechl. Vůbec, ale vůbec se mu do toho nechtělo, ale co měl dělat? Nebyl to až tak špatný trest. A i když nevěděl, jestli skutečně udělal něco špatného, cítil, že by ho měl vykonat. Asi to bylo správné. "Dobře, dobře," kývl nakonec. "Když to říkáte."
Jenže co tu měl vlastně uklízet? Lesík byl plný popadaného ovoce, ale jinak byl celkem čistý. Roland posbíral pár klacíků a naházel je na nepříliš úhlednou kupičku. Snažil se, aby byla úhledná, ale moc to nešlo. Ani ten sběr nebyl kdoví co, tlapy se mu pletly jedna přes druhou. Co dál? Otočil se přes rameno a spatřil strážníka, jak na něj kouká mezi stromy. Dobře, dobře. Nahrabal na kupičku trochu listí, zavrávoral a opřel se o hrušeň. Pobaveně se tomu zasmál, přihrabal další trošku listí a uznal, že už určitě udělal dost. Když se otočil, strážného vlka už vůbec neviděl. Tak dobrá, rychle pryč. Spěšně schlamstl ještě jednu hrušku, protože mu tou prací trochu slehlo, další vzal do tlamy a... byl pryč.

//teleport - Východní hvozd

Pozvolna pojídal třetí hrušku - nebo to už byla čtvrtá? Zvláštní, nějak ztratil přehled. Moc mu to nevadilo. Pozorovat účinky bylo... zajímavé. Svět ztratil cosi ze svých ostrých kontur a on se cítil příjemně nametený. Už to tak bylo. Chápal, proč to někteří vlci dělají. Dokonce i jiná zvířata, neviděl snad jednou tu veverku, která byla tak opilá, že málem spadla ze stromu a-
"ÁÁH!" zařval, když na něj zcela znenadání vyskočil stříbrný vlk s velice přísně vyhlížejícím výrazem. Nikoho tu nečekal a srdce mu málem leknutím vyletělo skrze hrudní koš. Odznaky v jeho kožichu přímo řvaly o pozornost a měly k tomu patrně dobrý důvod. Tenhle vlk... to byl strážce zákona. A Roland byl v průšvihu. "Jjá- strášníku, to bude nějaké nero-nerodozu- to bude omyl." Zmateně zamrkal nad neochotnou vlastního jazyka pořádně vyslovovat slova, která dobře znal. "To přece nejsou drogy, je to to... ovoce," vyhrabal se lehce nemotorně do sedu a nenápadně (alespoň z jeho pohledu) si jednu hrušku přitahoval k sobě. Kdyby musel utíkat, chtěl si ji vzít s sebou. "A ovoce je zdravý!" dodal inspirovaně a oko se mu rozzářilo, teď mu to určitě natřel. Jenže on po něm chtěl i identitu a strážcům pořádku se odporovat nemělo. "R... Rex," vyhrkl. Obyčejně nelhal, ale teď mu to šlo samo. "Z Topolové ssmečky."