Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vento si v lovu žádných zásadních problémů nevšiml, ale Roland tam ten rozdíl zkrátka cítil. Kdyby se do toho Callisto nevložila... Jenže nad nějakými "kdyby" pochopitelně nemělo smysl ztrácet čas ani energii. Nakonec se to podařilo a to bylo to důležité. "Jistě to tak bude," řekl proto pouze.
Bylo také na čase, aby představil svou soví společnici Ventovi, který z ní vypadal celkem nadšeně. Sova ono nadšení úplně nesdílela - ne, že by se jí snad Vento nezamlouval, ale koukala na něj zrovna tak neutrálně, jako na většinu ostatních vlků. Roland netušil, čím to je, že si sova vytvořila zvláštní pouto zrovna k němu a podle všeho k nikomu dalšímu. "Spíš bych řekla, že dohlížíme jeden na druhého," opáčila na Ventova slova.
Pak jejich konverzace nabrala směr, kterého by se Roland opravdu nenadál, ale byl za to vlastně velice rád. Hřálo ho na duši, že mu mladý vlk prokázal takovou důvěru a z hloubi duše doufal, že se mu podaří ho nezklamat. Být dobrým... otcem. Přemýšlet o sobě takto bylo zvláštní. Vlastně už skoro přestával věřit, že se někdy něčím tátou bude moci nazvat. A teď to bylo tu. Úplně jinak, než by očekával, ale dobře věděl, že rodinu nedělá jenom krev. Rodinu může vlk najít - nebo si rodina může najít jeho. "To jsem moc rád. Doopravdy," řekl a úsměv na jeho tváři se ještě rozšířil. Teď už zářil jako sluníčko. Zamával ocasem, cítil, že takhle to je správně.
To už ale nastražil uši směrem, kde slyšel nějaký rozruch. Druhá skupina se určitě pouštěla do lovu. "Měli bychom se vrátit s kořistí do lesa, ať tu nepřekážíme ostatním a ještě někdo nepřijde k úrazu," rozhodl. Stejně bude jistější kořist co nejdřív uklidit, než nějaké tuláky napadne, že by je o ni mohli připravit. Vstal a chopil se koloucha, aby mohli zamířit k lesu. Pořád ještě se přitom ale usmíval. Táta.

//Sarumen

Podařilo se jim nakonec ulovit úspěšně, i když se to neobešlo bez škobrtnutí. Naštěstí ale nebylo tak velké, aby jim lov zhatilo - a naštěstí měli Callisto, aby jim pomohla. Pousmál se na Venta, který ho také chválil. "Mohlo to být lepší, ale už věřím, že to časem půjde." Vento věnoval pochvalu i Callisto, která se spokojeně načepýřila. "Co byste si beze mě počali," zasmála se sova a Roland si něco uvědomil. "Vy dva se vlastně asi ještě neznáte? Vento, tohle je Callisto. Je to moje soví společnice. Callisto, tohle je Vento," představil ty dva, aby nedocházelo k žádným nedorozuměním.
Ještě chvíli chtěl popadnout dech, než se chopí kořisti a odtáhnou ji zpět do Sarumenu. Ohlédl se na Venta, který ho opět oslovil. A opět to bylo s něčím, co příliš nečekal. Chvíli na něj jen překvapeně koukal - skutečně ho Vento vnímal natolik jako otce, že mu tak chtěl i říkat? Hnědý vlk byl téměř dojat. "Já... pokud to tak chceš, byl bych moc rád. Vážně," řekl a ucítil opět ten příjemný hřejivý pocit kolem srdce. Měl Venta rád a opravdu cítil, že je jeho rodina. Jestli chtěl, aby se ujal role jeho otce, pak to pro něj byla velká čest. Nemohl ho přece zklamat. Naklonil se a otřel se čenichem mladému vlkovi o tvář. "Vždycky jsem si přál mít syna," dodal pak tiše a hlas se mu lehce zachvěl.

Ventův následující výrok ho zastihl naprosto nepřipraveného. Neměl příliš šanci to zpracovat, museli se věnovat lovu, ale jakmile opadlo počáteční překvapení, ucítil u srdce hřejivý pocit. "Já jsem také moc rád, že jsem tě potkal. I celou Sarumenskou smečku. Jste moje rodina," řekl to, co si myslel a cítil už dávno. Mezi sarumenskými byl doma a nalezl tam svoje štěstí.

S pomocí od Callisto se jim podařilo daňče skolit. Sice až na druhý pokus, ale to na výsledku vůbec nic nezměnilo. Mládě leželo přimáčknuté na zemi a Vento se k Rolandovi připojil hned vzápětí. Teď už se Roland nebál, že by se zvíře nedopatřením vysmeklo, přehmátl zuby na jeho hrdlo a pořádně škubl. Tlama se mu hned zaplnila krví a věděl, že je vyhráno. Pohyby mláděte se zpomalovaly, až s nimi nakonec úplně přestalo bojovat. Naposledy chabě máchlo nohama a pak bylo po všem.
Roland z něj pomalu slezl a olízl si tlamu zamazanou od krve. "Vedl sis skvěle, Vento. Dobrá práce, opravdu," pochválil mladíka a zamával ocasem. Na svůj první lov obstál přímo ukázkově. Jen, co to dořekl, ucítil, jak mu na hřbet přibyla další váha a ostré drápky se mírně zaryly do kůže. "A ty jsi byla také skvělá," natočil hlavu, aby aspoň koutkem zdravého oka viděl Callisto. "Maličkost," opáčila sova ledabyle a rovnala si pírka na křídlech. Roland se spokojeně usmíval. Všechno dopadlo dobře a on nemohl být spokojenější. Doufal, že se druhé skupině bude také dařit.

Vento měl samozřejmě pravdu. "To ano. Myslím, že je spousta věcí, které bereme jako samozřejmost, dokud se nestane něco, co nám připomene, že to vůbec tak samozřejmé není. Nejspíš bychom si měli všichni víc vážit toho, že jsme zdraví, máme co jíst a kde žít," dodal lehce zamyšleně a pak trochu potřásl hlavou. Byl čas se soustředit na lov a to opravdu vyžadovalo všechnu jeho pozornost.
Chvíli jen čekal. Skrze vysokou trávu příliš neviděl, co se děje a její šumění ve vánku bylo lehce matoucí. Napínal sluch směrem, kam zmizel Vento a kde čekal mladý daněk. Pozorně větřil, čekal, čekal... A pak to uslyšel. Dupot drobných kopýtek, šustění trávy, jak se jí prodírala dvě rychle běžící těla. Viděl, jak se tráva před ním vlní a tušil, že se kolouch každou chvíli prožene někde v jeho blízkosti. Skutečně! Jakmile spatřil rezavý kožich blízko sebe, vší silou se odrazil a dvěma dlouhými skoky byl u něj. Kolouch v panice změnil směr, ale vlk už se odrážel ke skoku... a minul. Jen o malý kousek, ale přece. Jeho tesáky neškodně sjely po kolouchově krku a mládě pokračovalo ve svém úprku.
Roland věděl, že teď ztratí náskok, nestihne nabrat zpět rovnováhu dost rychle, bylo vážně všechno ztraceno-? Z oblohy se však náhle neslyšně snesl stín noci, ačkoliv panoval bílý den. Callisto se svými pařáty vrhla rovnou po hlavě koloucha, který útok z výšky vůbec nečekal, zazmatkoval a opět se stočil směrem k Rolandovi. Dostal druhou šanci a tentokrát neminul. Skočil po kolouchově krku, zakousl se a svou vahou mládě stáhl k zemi bez větších problémů. Zalehl ho, aby už neuteklo. Škubalo však sebou a házelo a on potřeboval lepší stisk. "Vento! Pomoz mi ho držet!" křikl rychle po vlkovi, než daňče znovu chytil tesáky. Teď nebo nikdy. Ale už věřil, že to dokážou.

Nepřekvapovalo ho, že má Vento otázky. Vlastně byl rád. Přišlo mu to jako dobré znamení, že se mladík zajímal o to, jak svět vnímají ostatní, snaží se pochopit i pohled někoho jiného, než jen jeho vlastní. "Je těžší odhadnout, jak jsou věci daleko nebo jak jsou některá místa hluboká a podobně. Taky si mnohem později všimnu věcí, co jsou nalevo ode mě, protože mám užší zorné pole," vysvětlil mu, jak nejlépe dovedl. Nebylo úplně snadné to popsat. Připadal si neohrabanější, nepohyboval se tak jistě, i když se to pomalu zlepšovalo. Tenhle lov mohl být celkem důležitou zkouškou.
Vydali se od zbytku skupinky vysokou trávou a on přitom Ventovi vysvětloval, co vlastně budou dělat. Vlk ho pozorně poslouchal, zdálo se, že si to všechno v hlavě rovná a přebírá. Roland se pousmál. Věděl, že je Vento chytrý a šikovný a věřil mu, že to zvládne. "Přesně tak. Kdybys cítil, že se ti to vymyká, klidně zakřič. Zkusil bych ti nějak pomoci," ujistil ho. "Budu na něj číhat někde v těchto místech, takže ho nebudeš muset hnát až tak daleko," dodal a rovnou se plíživě přemístil o kousek dál, kde mu přišlo, že je výhled trochu lepší. "Hodně štěstí," špitl ještě za Ventem a pak se přikrčil a čekal. Jen v jednu chvíli ho cosi přimělo mrknout nad sebe, kde spatřil za bílého dne kroužit soví siluetu. Callisto. I ona jistě čekala. Dohlížela na něj. Jako vždy. Na tlamu mu pronikl ještě jeden malý úsměv, než ho vystřídal vážný výraz hlubokého soustředění. Napjatě vyčkával, uvědomoval si každý úder svého srdce, přiměl se dýchat pomalu a klidně. Být klidný. Zvládnu to. Musím.

//Sarumen

Vykročili z lesa vstříc lovu, který snad bude úspěšný. Roland v to věřil. Byli přece dobrý tým, to už měl šanci při lovu ozkoušet několikrát. Jen měl teď o něco větší obavy, než obvykle. Pousmál se na Venta, který se ho snažil povzbudit. "Kdepak, to skutečně nemůže. Jen je to teď jiné, než dřív." Že se všechno mění, to byla snad jediná jistota v životě. Roland to věděl, ale tohle zrovna nebyla změna, ze které by jásal radostí - už se to však stalo, a tak se s tím musel popasovat. Věděl, že sebelítostí se nic nespraví.
Maple navrhla rozdělení na skupinky, jeho dala dohromady s Ventem a poslala je na lov mláďat. Mírně se pousmál a přikývl, přišlo mu to tak lepší. "Souhlasím. To bychom měli zvládnout v pohodě," řekl a otočil se na Venta, který se k němu hned připojil. Vyposlechli si ještě plán od Wolfganie, která měla také co dodat a podle Rolanda to bylo velice rozumné. "To zní dobře, jestli s tím souhlasíš i ty," směřoval svůj pohled opět na Venta. "Když s lovem začínáš, je nejspíš snazší nahánět, máš větší šanci si ozkoušet, co a jak."
Wolfganie se pustila do vybírání daňka, on už brousil očima ve vysoké trávě. Zamířil pomalými kroky dál na louku, směrem od stáda, aby dospělé nevyplašil. "Mladí se budou schovávat někde poblíž," řekl Ventovi šeptem. "Dokážou být úplně zticha a ani se nehnou, ale nejsou úplně neviditelní." Jako na zavolanou zahlédl mezi stébly trávy záblesk rezavého kožíšku. "Tam!" ukázal tlapou a stále šeptem pokračoval: "Až se přiblížíme, nejspíš zpanikaří a dá se na útěk, asi bude i volat dospělé, ale s těmi si poradí Wolfganie s ostatními, takže si s tím nebudeme dělat moc těžkou hlavu. Na tobě bude nahnat ho ke mně. Přikrčím se opodál v trávě, ty ho vyplašíš a poženeš ho tím směrem. Když k němu půjdeš zleva, poběží doprava a naopak. Můžeš ho i trochu chňapnout, jen si dávej pozor, ať tě nekopne. I malí mají celkem velkou sílu." Odmlčel se, aby dal Ventovi případně prostor na otázky. Přece jen toho bylo docela dost, co na něj teď vychrlil.

Z jejích slov poznal, že i Wolfganie už měla se Smrtí co dočinění. Divil by se, kdyby ne, ostatně zde žila mnohem déle, než on. "Určitě to není něco, co bych si v dohledné době rád zopakoval," otřásl se mírně. Přemýšlet nad dalšími plány bylo rozhodně příjemnější. Hezčí. A Wolfganie souhlasila, což bylo možná úplně to nejlepší. "Tak platí," zamával spokojeně ocasem a pousmál se. Už teď se těšil - nejprve je však čekaly povinnosti. A jak se to mělo s Mlhahulí? Znělo to, že na nové strážce lesa si budou muset ještě počkat, protože svá kouzla nedokázala vydřata ještě ovládat tolik, jak by bylo potřeba. "Třeba s nich pořádní strážci vyrostou časem," střihl ušima. "Vlastně skoro určitě. Nezemě... to zní dost záhadně," řekl ještě, docela ho to zajímalo, byl to snad nějaký jiný svět? Pocházeli odtamtud strážci lesů? Možná pak i strážci vlků, jako byla třeba Callisto... ale už neměl příležitost se na to všechno zeptat.
Z lesa se totiž vyřítil Vento a přitiskl se mu k boku. Roland se nejdřív trochu zarazil, neb to nečekal, ale hned potom se zasmál. "Jistě, že jsem v pořádku," řekl a čenichem trochu pocuchal Ventovi srst na krku. "Taky tě rád vidím," dodal a s tichým smíchem sledoval, jak se mladík zdraví i s ostatními a jaké všechny informace vysypal na Maple. Létání, stavba mostu, všechno to znělo jako neuvěřitelné dobrodružství. Kdo by čekal, že se takhle může vyvinout hlídání vyder?
Nick a jeho okřídlený společník se vydali pryč, namísto nich se k nim zase připojil Tonres, kterému Roland kývl na pozdrav. To už se však slova chopila Maple. Smečkových novinek nebylo úplně málo, ale byly to naštěstí příjemné věci. Noví členové a také nová vyšší postavení. Jedno čekalo dokonce i na něj. Srdce mu lehce poskočilo. "Děkuju, Maple," sklonil mírně hlavu. "Slibuju, že nezklamu." Věděl, že tahle pozice už s sebou nese jistou zodpovědnost a že mu tak Maple projevuje důvěru, kterou nemohl zklamat. Pak se pousmál na Venta, který už se zase ochomýtal kolem něj: "A já gratuluji tobě." Mladý vlček také chtěl, aby ho Roland něco na lovu přiučil. Lehce přikývl. "Rád ti pomůžu se něčemu přiučit, ale nemůžu ti - vlastně asi nikomu z vás - slíbit, že mi to půjde tak dobře, jak bych chtěl," přiznal s mírným povzdechem. "Od té doby, co se stalo tohle, jsem lovit pořádně nezkoušel," dotkl se tlapou místa, kde bývalo jeho levé oko, ale i tak následoval Maple s ostatními na loviště. Když to nezkusí, nebude vědět, na čem je. Chtěl ale, aby ostatní počítali s tím, že bude možná neohrabanější než obyčejně. Pořád mu to připadalo divné a nezvyklé.

//Travnatý oceán přes Tenebrae

Seděl opodál, hlasy vlků k němu sice doléhaly, ale co říkají, to neslyšel. Tak mu to i vyhovovalo. Nesnažil se odposlouchávat cizí hovory, jen čekal na Maple. Určitě nevyla jen tak pro nic za nic, a jestliže mohl přiložit tlapu k dílu, pak to vždy rád udělá. Zatím si v hlavě přebíral setkání se Smrtí a její slova, přemítal, kam se asi poděla Islin a pozoroval přitom Callisto, která se usadila na pařez zlomeného stromu a jako obvykle si přerovnávala peří, i když Roland sám by řekl, že s ním vůbec nic v nepořádku neměla.
Slyšel, že se blíží něčí kroky - po pachu pak poznal, že to je Wolfganie. Na tváři se mu objevil malý úsměv, natočil tím směrem uši a přemýšlel, co asi dělá. Znělo to, že se zastavila a teď tam někde zkrátka jenom tichounce stojí. Nakonec to už nevydržel a ohlédl se, zrovna ve chvíli, kdy ho černobílá vlčice pozdravila. "Zdravím," odpověděl a párkrát máchl ocasem sem a tam. Ve světle zapadajícího slunce jí to slušelo - možná byl napůl slepý, ale ne úplně. "Rád tě vidím," dodal popravdě a úsměv na jeho tlamě se trochu rozšířil.
Wolfganie se zajímala, jestli si už stačil trochu odpočinout. "Trochu," řekl. "Vyrušil mě obří termit, který přišel navštívit Islin. Sežral tu jeden strom, ale nic dalšího neprovedl," řekl, jako by nemluvil o ničem podivnějším, než o králících na louce nebo o počasí. "Potom jsem se vydal navštívit Smrt, což bych zrovna relaxačním výletem nenazval," zakroutil lehce hlavou. Přitom se mu v ní vynořila úžasná myšlenka a protože nerad chodil kolem horké kaše, hned ji vyslovil nahlas: "Třeba bychom po lovu mohli někam vyrazit společně, kdybys chtěla. Trochu změnit scenérii a odpočinout si od povinností." Nadhodil to s klidem, i když se mu trochu zvýšil tep. Bylo by skvělé dostat šanci Wolfganii víc poznat mezi čtyřma - padon, třema - očima. Skvělé, i když z toho byl i trochu nervózní. Už ale přece nebyl žádný koktavý mladíček. Dovede si poradit. Chtěl se s černobílou vlčicí blíže seznámit. Moc dobře si pamatoval na pohledy, které si vyměnili po boji s okřídlenou šedivou. Třeba tam něco dřímalo. Nějaká jiskra, kterou je třeba postrčit... Cítil, že by byla škoda nezkusit zjistit, jak věci doopravdy jsou.
Zatímco on byl kdoví kde, Wolfganie a další členové smečky řešili ten zvláštní povyk, který měla údajně na svědomí vydřata. "Ach, takže... máme nyní strážců lesa hned několik?" zeptal se trochu udiveně. Pořád onu strážnou vydru ještě neviděl, teď ho zamrzelo, že to promeškal. "Nenapadlo by mě, že vydřata dovedou nadělat tolik povyku. Dělo se jim něco, nebo zkrátka jen dováděla?"

//Tenebrae

Cestou kolem řeky na Islin nenarazili a když vcházel do lesa, byl si už Roland celkem jistý, že se vlčici vážně nějak podařilo vytratit během té kratičké chvíle, co ji spustil z očí. Callisto mu cestou ještě dvakrát potvrdila, že vážně neviděla, kam Islin běžela - podruhé ještě dodala, ať se jí už znovu neptá, že odpověď bude pokaždé stejná. "Mně to jen nejde do hlavy," pokrčil vlk rameny. "Možná to je zase nějaké kouzlo." "Kouzlo, které unáší vlky? To se mi moc nelíbí," otřásl se a zastavil se na hranicích lesa. Soustředěně zavětřil. Pachů se mu k čenichu doneslo hned několik, avšak žádný z nich nepatřil Islin.
Cítil však Maple a k uším se mu za moment doneslo i její zavytí. Neváhal proto a vykročil tím směrem. Třeba Islin viděla, nebo by mu alespoň dokázala říct, co se mohlo stát. Ve zvláštnostech gallirejské krajiny se vyznala mnohem lépe, než on. Vytí navíc mohlo značit, že je opět čas smečkového lovu, u čehož nechtěl chybět. Tentokrát však z toho měl jisté obavy. Pořád cítil, že bez oka se nepohybuje s předešlou jistotou. Od té doby, co o něj přišel, nic lovit nezkoušel. Půjde mu to ještě?
Spatřil Maple mezi stromy, jak se baví se dvěma vlky. Jeden z nich byl Nickolas, druhý byl cizí. Zdálo se ale, že něco řeší, takže se Roland usadil stranou a čekal, až Maple dořeší, co je třeba.

//Zrcadlové hory přes Esíčka

Neohrabaněji, než by se mu bývalo líbilo, dorazil k úpatí hor. Islin nikde. "Islin?" houkl zkusmo, ale nedočkal se odpovědi a černý kožich vlčice také nespatřil. Dokonce tu ani necítil její pach. Ale jak to bylo možné? Vždyť běžel přímo za ní, těžko ji mohl minout. "Neviděla jsi, kam zmizela?" zeptal se Callisto, která dosedla na balvan a rovnala si peří. "Vůbec ne," zavrtěla sova hlavou. "Jako by se prostě vypařila." "Vypařila se," zopakoval vlk nechápavě a vrtěl nad tím hlavou. Věřil, že bystrým očím Callisto jen tak něco neunikne, avšak Islin se přece nemohla rozplynout jako ranní mlha, že ne? "Možná běžela dál napřed a jen se nám ztratila z dohledu," pronesl tu nejlogičtější úvahu, i když o její pravdivosti nebyl zcela přesvědčen. "Možná," opáčila Callisto a také nezněla zrovna přesvědčeně. Pořád to však bylo to nejrozumnější, co se jim nabízelo, a tak Roland vykročil směrem k Sarumenskému lesu, kde se snad s vlčicí setká.

//Sarumen

//Rozkvetlé louky přes Mahtaë

"Teoreticky vládli matka s otcem společně. Ve skutečnosti ale měla nakonec všechno pod tlapou ona, ano," pokýval hlavou. "Já zase tolik smeček nepoznal, abych věděl, jak to chodí v jejich většině," přiznal. V rodné smečce vládla matka, v Březovém hájku si s Isobel povinnosti rozdělovali a Sarumen zase vedly Maple s Wolfganií. "Neřekl bych, že na pohlaví toho, kdo smečku vede, nakonec nějak zvlášť záleží. Hlavně pokud je schopný."
Islin se mu rozhodla vyjevit, proč vlastně utekla z domova. Odešla, protože se nechtěla stát alfou - to Rolandovi přišlo dokonale rozumné, jen byla škoda, že tohle zřejmě musela udělat spousta vlčat. Její důvod k odchodu nebyl zase tak jiný, než ten jeho. Také nechtěla být někým, kým není. "Trošku zamotané to je," souhlasil s úsměvem, "ale myslím, že jsem to pochopil."
Kráčeli zvolna po horách, když tu náhle jako když do Islin střelí. Rozběhla se ozlomkrk z kopce s hlasitým hulákáním. "Islin, počkej!" vyjekl, když viděl, jak zběsile se žene dopředu a vyběhl také, až se mu Callisto raději vznesla z hřbetu, protože to natřásání nechtěla snášet. "Rolande, počkej," volala na něj, ale to už vlk sám brzdil, protože cítil nebezpečí. Ještě stále si nezvykl na zúžené zorné pole a odhad hloubky taky nebyl nejlepší. Musel doufat, že Islin vážně dole počká a tam se sejdou.

//Řeka Tenebrae přes Esíčka

//Dlouhá řeka přes Vodopády

Podíval se na Islin, která prohlásila, že kdyby vyrůstala u nich doma, nejspíš by taky patřila mezi vyvržence. "Obávám se, že by to tak bylo," řekl, i když to mohlo vyznít ne zrovna pěkně. Jenže tak to samozřejmě nemyslel - a neviděl důvod, proč by měl Islin lhát. "Ale ti, kteří nezapadali do matčiny představy ideální smečky, byli podle mě ti nejlepší vlci," dodal. On sám se zapadnout vážně snažil, ale nakonec? Nakonec stejně utekl za láskou a dobrodružstvím a životem nesvázaným nespravedlivými pravidly.
Islin prozradila, že také z domova utekla. Trochu ho to překvapilo. Domníval se, že se jí v její domovině líbilo - jenže samozřejmě neměl celý příběh, aby si dal všechno hezky dohromady. "Také jsi tam přestala být šťastná?" zeptal se, zvědavý, co ji k tomu asi vedlo. "Nebo jsi chtěla poznat něco jiného?"
Pak pronesla, že vlci za svou krutost často nemohou. Jistě na tom bylo něco pravdy, ale nemohla to být celá pravda. Aspoň v jeho očích ne. "Pak bychom ovšem i my museli vyrůst stejně jako naši rodiče. Ale to se nestalo - alespoň ne s většinou mých sourozenců. Myslím, že táta se snažil být jiný, ale měl strach z matky. A proč ona byla taková, jaká byla, to můžu jenom hádat." Prarodiče ze strany Iklifé nikdy nepoznal, ale z vyprávění věděl, že ani jeho babička z matčiny strany nebyla zrovna slunečná duše. "Věřím, že vlk má možnost volby. Nemusí být jen tím, co mu bylo určeno při narození. Nemusí být zlý na svět jen proto, že svět byl zlý na něj. Ale taky si myslím, že to je všechno mnohem složitější, než jen rozhodnout se být dobrý a pak zkrátka konat dobro..." Odmlčel se, protože si uvědomil, že se začíná zaplétat do vlastních myšlenek. Ne, někteří vlci se změnit nejspíš nemohli, nebo ani nechtěli. Někteří se třeba snažili, ale nedovedli to. Třeba nevěděli jak, nebo je někdo srazil zase zpět dolů. Nebo jen neměli dost sil. Život byl příliš složitý, než aby se dal jednoduše shrnout, a překonat něco, co v sobě měl vlk hluboce zakořeněné, mohlo být jednou z nejtěžších věcí na světě.

//Zrcadlové hory přes Mahtaë

//Ragarské pohoří

Vyprávěl Islin o své rodné smečce, zatímco kráčeli podél řeky, a ona poslouchala. Nezdálo se, že by ji to nudilo, jak částečně očekával. Když domluvil, odmlčela se, ale potom mu přece jen sdělila svůj názor. "Není špatné chtít se zlepšovat, to ne. Je pravda, že jsem se doma naučil mnoho. Avšak nepovažuju zrovna za správné snažit se svá vlčata nacpat do formy, která je pro ně předem připravená, ať už do ní pasují nebo ne. Nebo odstrkovat a schovávat ty, kteří se nehodí do představy 'ideální rodiny', aby náhodou nedělali ostudu." Myslel na své sestry, na Vinebru, která byla příliš výbušná, než aby to bylo matce po chuti a na Melineu, které pomohl utéct s její láskou, která se původně měla stát jeho domluvenou partnerkou.
"Nebyl jsem tam příliš šťastný. Proto jsem také nakonec utekl z domova - stejně jako předtím moje sestry." Zakroutil hlavou. Už to byla dávná minulost, ale stejně někdy přemýšlel, jak to nakonec dopadlo s jeho sourozenci i se smečkou. Následoval Islin okolo hučícího vodopádu a pak dál na lučiny. "Byla v tom vlastně spousta krutosti," řekl nakonec. Ne, že by jim bylo někdy ublíženo na těle, ale být krutý šlo i jinými způsoby.

//Rozkvetlé louky přes Vodopády

Ano, každý měl to svoje. Mohl s tím jen souhlasit. Islin však chtěla slyšet něco o jeho domovině. O jejích zvyklostech a tak podobně. Trochu si povzdechl. "Klidně ti o tom můžu něco povědět, ale nepředpokládám, že to bude příliš zajímavé," sdělil jí už rovnou. Islin chtěla také vyrazit domů, takže se zvedl a vykročil za ní. Mohl jí to vykládat cestou, alespoň se jim půjde lépe.
Opatrně našlapoval na skalách, občas trochu zaškobrtl, pořád si zvykal na své zúžené zorné pole. Přitom začal vyprávět: "V mé rodné smečce bylo všechno velmi racionální. Málokdo věřil čemukoliv jinému, než tomu, na co si mohl sáhnout nebo co dokázal vidět na vlastní oči a ten, kdo ano, byl většinou viděn jako podivín. Měli jsme rádi příběhy a pohádky, ale všichni věděli - nebo si mysleli, že ví - že jsou to jen výmysly pro pobavení. Ze všeho nejdůležitější bylo postavení a moc. Zachování dobré tváře rodiny za každou cenu." Kyselý úšklebek byl na jeho tváři poměrně vzácným výrazem, ale teď se tam objevil: "Nebylo tam příliš místa ani pro to projevit svou vlastní odlišnost, natožpak abychom udržovali nějaké dlouholeté tradice a zvyky. Bylo potřeba jít neustále kupředu, pryč se starým, sem s novým." Zavrtěl hlavou. Jak byl rád, že unikl.

//Dlouhá řeka

Nejspíš se mu povedlo Islin trochu vylekat, ale přenesla se přes to rychle. Hned k němu přiskočila a věnovala mu vřelé objetí - Callisto se přitom dvěma skoky přesunula až na Rolandův zadek, aby na ni snad černá vlčice náhodou nesáhla a i tak si začala preventivně upravovat peří, jako by se to už stalo. Co sova na jeho hřbetě vyvádí Roland pořádně neviděl a příliš se tím netrápil, hlavně, když tu byla stále s ním. Oplatil Islin přátelské objetí a byl rád, že od něj už neodskakuje, jako by byl vytvořený ze žhavých uhlíků. Necítil, že by snad bylo porušeno nějaké pravidlo, a pokud existovalo nějaké, které zakazovalo objímat své kamarády, pak to bylo jedno z těch, které by Roland ignoroval bez jakéhokoliv pocitu provinění.
Když od sebe odstoupili, Islin mu vysvětlila původ oněch slov. Pocházela z pohřebních zvyků Islininy rodiny, nebo možná domoviny. "To zní vlastně celkem pěkně. U nás to bývalo o dost... nevím. Pochmurnější, řekl bych." Nerad vzpomínal na to, jak v březovém hájku museli pohřbít hned několik přátel najednou, včetně jeho partnerky. Tam žádné místo na slavnosti nebylo. Ani nálada. Tehdy se popravdě chtěl Roland jen co nejdřív vrátit do jeskyně a nechodit nikomu na oči. A v rodné smečce... "Doma se myslím všichni smrti víc báli, než aby ji vnímali jako přirozenou součást života." Tou totiž chtě nechtě byla. Ne, že by se jí už vůbec nebál, ale bránit se a utíkat nevyhnutelnému mu vždy přišlo poměrně pošetilé.