Gallirea - Příspěvky uživatele

5. Potkat ježka na ježčím plácku a zeptat se ho, jestli je čarodějnice v převleku.
//Ohnivé jezero

V tlamě měl stále sucho a od rudého jezera se raději odklonil. Mohlo být dobré na koupání v chladnějších měsících, ale určitě ne na pití. Přinejmenším ne tehdy, když věděl, že v okolí se dá najít i mnohem lepší voda. Teď se však octl na louce. Vyplašil stádečko srnčí zvěře, která se rozběhla rychle pryč vysokou usychající trávou. Hm. Tohle by mohlo být lepší místo na lov, než smrčiny vedle hvozdu, i když je o něco dál, zauvažoval. Vzdálenost byla nevýhodou, ale terén zde byl mnohem přehlednější. Mohli by předejít situaci, která nastala na lovu právě uplynulém. Tentokrát to dopadlo dobře, ovšem rád by tomu do budoucna zabránil.
Vtom se zarazil uprostřed kroku. Cosi v trávě před ním funělo a dupalo. Naklonil hlavu ke straně a instinktivně o krok ucouvl. Co to tu dělalo takový rachot? Brzy se to vyjasnilo a Roland se zasmál sám sobě, když spatřil mezi stébly trávy vykouknout ježčí čenich. "Dobrý den, pane ježek. Nebo jste možná převlečená čarodějnice? Pak bych možná měl důvod se takhle vylekat." Ježek neřekl, jestli čarodějnice je nebo není, vrhl po vlkovi jeden pohled a s funěním oddupal zase dál, nejspíše dokončovat přípravy na zimu. "Hodně štěstí," popřál bodlináčovi Roland a olízl si suchý čenich. Rád by se tu ještě zdržel, ale už byl vážně tak vyprahlý, jako dlouho ne.

//Staré meandry

1. Ochutnat vodu ze čtyř vodních zdrojů (řeky, potoky, jezera) a rozhodnout se, která chutná nejlépe (2/4)
//Tenebrae přes Plamínek

Našlapoval kolem řeky, ze které se nakonec odděloval menší potůček. Ani ten však Rolanda příliš nelákal k tomu, aby v něm svlažil hrdlo. Zvláštní, nikdy dřív si nevšiml, že Sarumenský hvozd obtéká prakticky jen samá podivná voda. Byl rád za tůňky, které měli v hvozdu. Ty chutnaly sice lehce po jehličí, ale na to se dalo zvyknout a časem si to i oblíbit. Uvažoval, zda může mít zvláštní umístění hvozdu nějaký vliv na to, co se tam děje. Ne, že by tam bylo něco až tak divného... Ale co třeba jejich mlha? Jistě v tom měly své tlapky i místní kouzla, ale Roland si dovedl velmi dobře představit, že se jejich mlha původně zrodila nad některým z neobyčejných pramenů obtékajících Sarumenský hvozd. Magie se musela odněkud brát, nemohla existovat jen tak sama od sebe. Tak to alespoň viděl on, vlk, který pořád ještě nedovedl kouzla brát za něco samozřejmého. Jistě byla místa, kde magie vznikala, vyvěrala z vlastních magických pramenů a odtud se potom šířila do okolí. V těchto místech pak byla jistě silnější a také tam muselo být větší množství neobvyklých jevů. Třeba byl jejich hvozd jedním takovým místem?
Zatímco nad tímto rozjímal, dorazil až k jezeru. Magie nemagie, Roland dobře věděl, že ačkoliv vypadá skutečně kouzelně, jeho barva má zcela prosté vysvětlení. Dařilo se zde vodním řasám nezvyklého vzhledu. Snad kvůli vlažné teplotě, kterou si jezero udržovalo i teď. To zjistil, když se zkusil napít. I tuhle vodu však rázem vyplivl. Nejen, že byla vlažná, ale blátivá příchuť mu také příliš nelichotila. Odfrkl si, bude muset hledat dál.

//Ježčí plácek

1. Ochutnat vodu ze čtyř vodních zdrojů (řeky, potoky, jezera) a rozhodnout se, která chutná nejlépe (1/4)
//Sarumen

Vyšel z lesa a cestou přes hvozd z něj spadly i poslední zbytky osamělosti. Nezaznamenal ani nic, co by mělo být v nepořádku. Návštěníci lesa nebyli nebezpeční a tak se necítil provinile kvůli tomu, že se vydával na vycházku mimo smečkový les. Protáhl se a nastavil tvář podzimnímu slunci, kterému pomalu, ale jistě docházela síla. I tak však ucítil lehký dotek jeho paprsků a před chladem, který se vtíral do vzduchu, ho chránil hustý zimní kožich. Zcela spokojený a s mírem v duši se protáhl a vykročil. Podzim byl opět tu, jeho nejmilovanější roční období znovu převzalo vládu. Miloval veselé barvy listí, vůně ve vzduchu, dozrávající podzimní plody a houby i strašidelné příběhy, které se vyprávěly v útulných norách a úkrytech, zatímco venku řádily plískanice.
Prozatím však počasí bylo stále krásné a většina listí se držela ještě na stromech, i když každý silnější poryv větru shazoval k zemi další a další padlé vojáky. Hnědý vlk měl v úmyslu si krásné počasí ještě vychutnat. Pomalu se procházel po lučině mezi hvozdem a řekou, když si uvědomil, jakou má vlastně žízeň. Měl se napít, než vyrazil, ale teď už se mu vracet nechtělo. Zamířil místo toho k řece, ovšem pohled na černou vodu ho zas a znova odpuzoval. Co jen s tou vodou tady bylo špatně? Zkusmo sklonil hlavu a trochu jí nabral na jazyk, ale ani ji nepolkl. Chutnala divně. Měla zvláštní podtón něčeho nebezpečného a Roland se rozhodl raději osvěžení hledat jinde. Nechtěl strávit podzimní dny s bolením břicha nebo něčím horším.

//Ohnivé jezero přes Plamínek

229

Věřil, že klid v lese vydrží, přesto byl rád, že to Tonres půjde zkontrolovat. "Rozumím," máchl ocasem. "Určitě se zase brzy uvidíme," dodal ještě a potom v jeskyni dočista osaměl. Dojedl tiše svůj kus masa a potom si dlouze protáhl tlapy dopředu. Po celkem dlouhé době byl jen sám samotný a přinášelo mu to jistou úlevu. Byl společenským tvorem, ale jeho baterky se také jednou za čas vybily. "A tolik se toho událo," pravil do prázdna jeskyně. Položil si hlavu na přední tlapy a nechal chvíli myšlenky plynout volně hlavou. Nakonec mu zabloudily ke Gwen. Kdepak jsi, křepeličko? S tím odplul do říše snů.

V ní se procházel březovým hájkem. Listí bylo zářivě žluté, podzimní a vítr si s ním pohazoval. V těch barevných kupkách poskakovala Gwen, chvíli mu šla po boku, potom zase běžela napřed. Roland nic neříkal, jen se na ni usmíval a pomalu se procházel lesem, rád, že ji zase jednou vidí. Byla to dlouhá procházka, ale mladá vlčice nakonec zastavila a s vážností mu pohlédla do tváře. "Musím už jít, Rolande. Ale neboj se. Nejsem na světě sama." Otočila se mezi stromy. Roland následoval její pohled na místo, kde stál majestátní bílý jelen s velikým parožím. Ochránce. Nebyla sama. "Neboj se," zopakovala a odběhla, než stačil cokoliv odpovědět. Ale nebál se. Ani trochu se nebál.

Když otevřel oko, do jeskyně už vnikalo světlo nového dne. Ještě chvíli odpočíval na měkoučkém mechu a užíval si příjemný pocit, který v něm zůstal po jeho snění. Gwen byla v bezpečí, měla někoho, kdo na ni dával pozor a byla šťastná. Cítil v samém jádru své duše, že je to pravda. Nový den tak začal s klidem, vlastně i radostí. Protáhl se a rozhodl se vydat chvíli na podzimní procházku po okolí. Bohužel v lese cítil Wolfganii ve společnosti jiných cizích pachů, tudíž měla nejspíš práci, ale věřil, že i na ten jejich společný výlet brzy dojde. Třeba bych jí mohl alespoň něco pěkného přinést, napadlo ho a to mu dodalo nového nadšení. Ještě jednou se protáhl a vyrazil.

//Tenebrae přes Sarumen

228
//Sarumen

A tak po delší době opět stanul ve známé jeskyni. Momentálně zde bylo prázdno, všichni se pohybovali venku a nejspíš si užívali posledních pěkných dní, než přijdou pravé plískanice a potom zima. Škoda, že tu není Wolfganie, posteskl si v duchu. Cítil ji venku v lese, ale nejspíš měla práci. Kdoví, kdy se dostanou k té svojí vycházce?
Odtáhli společně s Tonresem kořist do spižírny a Roland si konečně vydechl. Byl unavený. Skoro vyčerpaný, pokud měl být k sobě upřímný. Moc si nepamatoval, kdy si naposledy opravdu důkladně odpočinul a teď se nacházel na okraji sil. "A je to. Teď už nás zima jistě nezaskočí," hlesl a kývl na Tonrese. "Myslím, že si tu chvíli oddechnu. V lese je rušno, ale nevypadá to nebezpečně," usoudil, věřil, že to bude v pořádku. "Jen se obávám, že pokud tu zůstaneš také, nebudu moc zábavným společníkem," dodal a pokusil se skrýt zívnutí. Vybral si ve spižírně něco ze starších zásob, aby nepřišly nazmar a nezkazily se, srna se jim bude hodit v zimě. S kusem daňka z minulého lovu se uvelebil na měkkém mechu a kus masa si utrhl. Callisto si rovněž pomohla k troše k snědku, ale potom zamířila k východu z jeskyně. "Jdu si najít čerstvou myš. Té se stejně nic nevyrovná," prohlásila, neslyšně máchla křídly a vyklouzla do podzimní noci. Roland jí jen kývl na rozloučenou. Sledoval, jestli se Tonres vypraví ven do lesa nebo jestli se tu chce chvíli zdržet s ním. Byl otevřený oběma možnostem.

1. Ochutnat vodu ze čtyř vodních zdrojů (řeky, potoky, jezera) a rozhodnout se, která chutná nejlépe.(4 body)✔
2. Vyrobit neznámému vlkovi podzimně laděnou ozdobu a dát mu ji do kožichu.(1 bod)
3. Stát se pokusným králíkem pro magii někoho jiného. Alespoň 2 posty.(2 body)✔
4. V močálech se nechat zmást bludičkami a mlhou a na tři posty se ztratit.(3 body)✔

(//Prosím při vymýšlení úkolů s magií vzít ohled na to že Roland krom speciálních žádnou magii ovládnout nemá, díky<3)

//Tmavé smrčiny

Skutečně doufal, že si to nebude Tonres klást dále za vinu. Občas věci nešly podle plánu, to už byl zkrátka takový fakt života. Ale když to v sobě vlk nechal hlodat a obviňoval se, zažíralo se mu to do duše jako jed, který dokázal zničit všechno. O tom Roland něco věděl. Naštěstí, když mu na uších přistál klobouk přihraný od Maple, vypadal už o něco v lepším rozmaru. Vypadalo to, že tahání kořisti zůstane na nich dvou. Maple měla práci - věnoval dvěma vlkům jen letmé pokývnutí, protože se zdálo, že si jich skoro ani nevšimli - a Vento se nějak zapomněl. Nu, to se taky mohlo stát. Však on se k nim připojí, cestu domů přece zná.
"Tak jdeme na to," pousmál se na Tonrese, lépe uchopil srnčí nohu a začal táhnout směrem k lesu. Tam se to přímo hemžilo pachy, známými i neznámými. Všechny možné se tam křížily jeden přes druhý. Nestačil ani rozšifrovat, jaká je vlastně situace, ale nikdo na poplach nevyl, ani necítil žádnou auru nebezpečí či pach krve vznášet se ve vzduchu, takže jistě bude v pořádku, když nejprve kořist bezpečně uklidí do Skaliska. A možná se i trochu občerství... Už byl vážně hladový. Nemluvil a nezastavoval, pouze společnými silami s druhým vlkem směroval kořist do příjemných útrob jejich úkrytu.

//Skalisko

Naštěstí to vypadalo, že všichni přežili v pořádku. Jen Tonres to bohužel trošku odnesl, ale nestalo se mu nic vážného. Ještě, že tak! Mohla to být velice nebezpečná situace. "Přesně tak," broukl k němu, když ho Maple ujistila, že se není za co omlouvat. "Všichni se snažíme podle svých schopností. Ještě, že to dopadlo dobře." Vzpomínal si, jak se mu Tonres omlouval i za to, že mu nedovedl navrátit ztracené oko, i když jemu a Wolfganii ulevil od hrozné bolesti a sám za to zaplatil velkou cenu. "Nemůžeš nosit všechno na vlastních bedrech a klást si to za vinu," dodal ještě vlídně, když Maple odběhla hledat jeho klobouk, který se zakutálel kdoví kam. Callisto se také rozlétla na hledanou, jejímu sovímu zraku by jistě nic neuniklo, ale vlčice byla rychlejší. Tak to měli všechno pohromadě a mohli asi vyrazit.
To už se tu objevil ten mladý rezavý vlk. Roland musel zapátrat v paměti. Nicos. Ten měl však oči jen pro Maple, nesl jí podle všeho nějaké důležité novinky. "Tak to asi zatím uklidíme, ať si můžete v klidu promluvit," řekl polohlasně a chopil se srny. Předpokládal, že alespoň někdo z vlků mu pomůže - nenechali by ho jistě ve štychu, stejně jako on je.

//Sarumen

Počasí se kazilo a lov značně komplikovalo. Už aby to měli za sebou. Všichni se po srně vrhli společnými silami, ale neobešlo se to bez menších karambolů. Ve své soustředěnosti na zvíře samotné Roland nepostřehl kopanec, který schytal Vento, dělo se zkrátka až příliš mnoho věcí naráz, než aby jeho zúžené zorné pole obsáhlo všechno. Byl z toho nervózní, měl rád přehled, ale dnes tomu tak vůbec nebylo. Šero a blesky byly ještě více matoucí.
Přesto se jim podařilo srnu dostat do pozice, kdy ji měl Tonres připravenou ke strhávání. Ani to však nešlo zcela podle plánu. Zvíře se sice zřítilo na zem, když se do ní zakousl i poslední z lovců, ale zůstal pod ní zároveň uvězněný. Rolandovi poskočilo srdce úlekem, když viděl ten nešikovný kotrmelec. Naštěstí Tonres nebyl rozmačkán, ale kopající srna ho mohla kdykoliv vážně zranit. Tmavohnědý neváhal, vrhl se bez většího přemýšlení srně rovnou po krku a zabořil tesáky do jejího hrdla. Už nešlo jen o lov, ale i o záchranu zdraví někoho dalšího. Rudá krev se vyřinula ven, ale Roland nepouštěl, i když už jí měl plnou tlamu. A zvíře pomalu ochabovalo. Smrtelný zápas srny skončil a poslední záškuby dozněly. "Tonresi!" vyhrkl konečně, když se srna dohýbala. "V pořádku? A všichni ostatní?" přejel je rychle pohledem, než se chopil znovu zvířete a začal za něj tahat, aby jeho bezvládné tělo mohl stáhnout dolů z velikého vlka.

Záhady gallirejské byly nepopiratelně velmi zajímavé a Rolanda rozhodně lákalo jejich objevování - byl by si o nich povídal i dál, ale na to bude muset být dost času později, protože chvíle lovu už nastávala. "Přesně tak," ověřil si začenicháním Ventovu stopu a přikývl s mírným úsměvem. "Je dost výrazná, určitě nebudou daleko." Brzy už i zaslechl občasné zašustění trávy či prasknutí větvičky. Srny byly tiché, ale nemohly svou přítomnost zamaskovat úplně.
Maple určila úlohy - ona s Ventem jako naháněči, on s Tonresem zůstanou číhat v záloze a zaútočí na srnu, jak bude třeba. Roland nic nenamítal proti tomu, že by ji měl strhnout druhý hnědý vlk, Tonres byl skutečně medvěd a síly měl určitě také spoustu. "Hodně štěstí," popřál Roland také a vydal se najít si místo, kde by se mohl skrýt. Callisto se mu na svých tichých křídlech vznesla ze hřbetu a zcela neslyšně se usadila někde ve větvích poblíž. Jistě se také připojí, jako vždy. Přikrčil se ve vysoké trávě pár metrů od Tonrese. Pokud všechno půjde dobře, mělo by to vyjít tak, že srna nebude na jeho slepé straně.
Čekal a plynuly minuty, kdy naslouchal pouze svému tlukotu srdce a hřmění hromu, které se postupně přibližovalo. A potom zaslechl dusot. Přikrčil se, čekal, čekal... Teď. Vyskočil z úkrytu, právě když srna probíhala kolem, a tesáky zaútočil na její přední nohu. Tentokrát, už více sžitý se svým handicapem, hloubku odhadl dobře. Zahryzl se jí do lokte a škubl, zvíře bylo viditelně vyvedené z rovnováhy. Callisto se snesla z větví a spáry zaútočila srně na hlavu. Musela být dokonale zmatená - a ideálně připravená pro to, aby ji Tonres strhl k zemi.

//Sarumen

Pokývl Maple s mírným úsměvem. "To ano. Sám tomu pořádně nerozumím, ale jsem za Callisto moc rád." Sova si spokojeně načechrala pírka, ovšem neprojevila žádný zájem více objasnit původ lesních strážců, jako byla ona a Seneca, která se momentálně vydávala s Nerissou. Buď to říci nemohla, nebo nechtěla, ale ve výsledku to vyšlo nastejno.
To už se zařadil po boku Venta, který začínal se svým vypravováním. "Pamatuji se. Že by tu snad měli celou rodinu?" Roland choval k "Vlčíškovi" celkem nedůvěru - nebylo pochyb, že to byl milý stařík, ale buďto se mu to v hlavě všechno pomíchalo, nebo si z nich utahoval. A to, co Vento vykládal, klidně znělo jako dílo někoho podobného. "To jsi měl tedy opravdu nabité léto," podotkl, když si vyslechl všechna ta dobrodružství. Znělo to celkem zábavně. "A ten stařík taky! Vážně by mě zajímalo, co mohl být zač? Já tedy nikoho takového nepotkal," střihl polovičatým uchem. "Možná se v zimě zase ukáže ten starý vlk, co si říká Vlčíšek," napadlo ho. "Potom bychom se ho mohli zeptat."
Museli se ale začít soustředit i na lov. Dnes to vypadalo, že se pustí do srn. Roland si pro sebe přikývl. Mělo by to být v pořádku. "Kojota? Vlastně ne," zavrtěl hlavou nad Ventovou nečekanou otázkou. "Tam, odkud jsem, nežili. Ty jsi ho lovil?" podivil se trošku a přitom začínal větřit, zda neucítí srny. I když stopování mělo být dnes Ventovým úkolem, aby se také trošku pocvičil. "Docela podobně. Daňci jsou možná trochu... výraznější?" zauvažoval, jak by to měl popsat, ale předpokládal, že by nemělo být pro Venta tak těžké srny odhalit. Žádnou jinou vysokou zde vyčenichat nedovedl.

Roland sotva dorazil a Vento už mu byl v patách. Hnědý vlk zvesela zamával ocasem a usmíval se, když se s nimi synek začal vítat. "Ahoj, Vento," broukl a zvědavě nastražil uši, když to vypadalo, že mladík zažil něco vážně zajímavého během doby, kdy se neviděli. "To vypadá, že máš pro nás příběh. Rád si ho potom poslechnu," usmál se, ovšem nejprve potřeba si poslechnout, co má na srdci Maple.
Proto stočil svou pozornost na ni. Bylo vážně zvláštní, jak rychle to uteklo, ale i on už cítil ve vzduchu náznaky podzimu. Těšil se, podzim miloval, ovšem také to znamenalo vrcholení příprav na zimu a tudíž další povinnosti. To mu ale také nevadilo, na lov se vždycky vydal rád - a po minulé zkoušce už věděl, že to zvládne i s jedním okem, i když je to jiné a složitější. "K lovu se i tentokrát rád připojím," máchl ocasem a zvědavě zkoumal pohledem vydru, která přiběhla k Maple a ke které vlčice začala vzápětí promlouvat. "Vidím, že sis také našla zvířecího kamaráda?" naklonil hlavu mírně ke straně. Sova pálená na jeho hřbetě se tvářila, jako že ji mluvící vydra vůbec nezajímá... avšak přesto po ní chvílemi házela zvědavé pohledy.
Nebylo pochyb, že vydra, kterou oslovovala jako Senecu, byla tvor podobné podstaty, jako Callisto. Roland tomu pořád nemohl přijít na kloub - byla to zvířata dotčená magií? Něco, co na sebe pouze bralo podobu zvířat? Cosi úplně jiného? Zadumal se nad tím možná až příliš, protože ho musela probrat až Callisto, když se všichni začali ubírat k odchodu. "Notak, Rolande, dávej pozor, co se kolem děje," pobídla ho sova. Roland se rychle zařadil po boku Venta a vyrazili. Byl zvědavý, co za zážitky jeho syn získal.

//Tmavé smrčiny

Bylo příjemné odpočívat v horkých dnech ve stínu lesa. Přes hustě propletené koruny stromů se slunce dovnitř jen tak neprocpalo, i tak však panovalo velké dusno a Roland výjimečně pociťoval nechuť věnovat se čemukoliv jinému, než lenošení. Alespoň mohl v příjemné společnosti načerpat nové síly. I to bylo někdy potřeba, a on si to patřičně užíval.
Brzy se však opět ozvalo volání povinností - tedy v podobě volání Maple. Roland se vytrhl z mírné dřímoty a našpicoval svého jeden a půl ucha směrem, odkud se zavytí ozvalo. "To byla Maple," zamrkal a otřásl se, aby se trošku probral. Přejel pohledem Kianu a Wolfganii. Zejména černobílou vlčici se mu nechtělo příliš opouštět a v duchu doufal, že se za alfou vypraví s ním, ovšem zcela chápal, pokud se těm dvěma v počasí, které panovalo, nebude nikam chtít. "Půjdu se podívat, co potřebuje," prohlásil a vyhrabal se na nohy. Callisto, která viděla, že se bude něco dít, se vynořila ze svého úkrytu ve větvích a usadila se mu na hřbet.
Poté, co si důkladně protáhnul snad celé tělo, se už cítil o něco bdělejší a vypravil se přes les za Maple, která tam čekala ve společnosti Tonrese a jednoho z Marioniných vlčat. Hnědý tušil, že se jedná o Nerissu, ale nebyl si popravdě úplně jistý. Už ty dvě neviděl poměrně dlouhou dobu a teď byl skoro až v šoku z toho, o kolik vlčata vyrostla. Bylo však čemu se divit? Čas na nikoho nečekal. "Zdravím," zastavil kousek od skupinky a všem pokývl hlavou s mírným zavlněním ocasu. "Dobré ráno," přidala se s pozdravem i Callisto, která vysedávala Rolandovi na hřbetě a všechny si měřila nečitelným pohledem. "Slyšel jsem tě výt, je potřeba s něčím pomoct?" obrátil se potom přímo na Maple.

Roland měl pocit, že Rue pověděl všechno, co bylo potřeba. Z lesa se také vynořila Wolfganie. Pousmál se na ni a mírně zavlnil ocasem. Srdce mu zahalilo příjemné teplo... Byl by už vhodný čas na jejich vycházku? Či se vynoří nějaké další povinnosti, které je donutí ji odložit? "Ahoj. Tohle je Rue, nová zájemkyně o členku," představil bílou vlčici. "Rue, tohle je Wolfganie, naše beta," uvedl do obrazu i novou potencionální členku, když už byl v tom představovacím módu. "Myslím, že zatím jsem ti asi řekl všechno," dodal směrem k bílé a pousmál se i na ni. Vážně nechtěl, aby z něj byla ještě více nervózní, než už je. "Až se vrátíš s úlovkem, jistě se tě někdo z výše postavených ujme a poví ti víc," dodal ještě. "Prozatím se asi rozloučíme. Šťastný lov," kývl vlčici hlavou na rozloučenou a obrátil se k Wolfganii s Kianou.
Les se zdál být klidný. Vlastně tu kromě nich necítil nikoho dalšího, což mu stačilo ke stvrzení toho, že teď asi bohužel na jejich procházku není ta nejlepší chvíle. Nemohli nechat les úplně opuštěný. Nebo nechat Kianu samotnou, když už na to přišlo. Potlačil lehký povzdech. Trpělivost. "Odpočinula sis dobře?" zeptal se Wolfganie a sám si sedl na měkkou lesní půdu, protože si chtěl také trošku oddechnout. Bylo horko. Ve stínu lesa na ně slunce nepražilo, ale dusno bylo poměrně úmorné.

Kiana se dál držela stranou a tak se hnědý vlk soustředil na bílou cizinku. Bouře, rozsvítilo se Rolandovi po malé chvilce v hlavě. Samozřejmě. Vlčice s pěknýma očkama, která si hrála na kukačku... Ta, co dovedla ovládat počasí a trochu ho tím vyděsila. Pousmál se. "Aha, takže to Bouře tě k nám nasměrovala? Jakpak se vlastně má?" zajímal se, když to vypadalo, že s ní Rue nedávno mluvila. Taky doufal, že se vlčice třeba trošku uvolní, když dostane šanci mluvit i o něčem jiném. Zdála se mu pořád napjatá, nervózní. Chtěl, aby viděla, že k tomu není žádný důvod.
Byl připravený vymyslet třeba jiný úkol, kdyby se Rue na lov necítila nebo to nebyla její parketa, ale vlčice se rozhodla toho zhostit. "Dobrá. Ulovit můžeš, co jen chceš, podle vlastních schopností. Nějaký králík či podobné zvíře bohatě postačí, určitě tě nebudu posílat lovit divočáky," usmál se povzbudivě a zamával ocasem. "Na lukách v okolí lesa nějaké určitě najdeš, v křovinách na okraji bys možná mohla najít i nějaké bažanty nebo podobné ptáky," dal jí ještě pár doporučení a trošku naklonil hlavu. "Nebo jestli chceš, můžu jít s tebou a něco zkusíme ulovit spolu," dodal ještě a jen rychle mrkl přes rameno, jestli už nejde Wolfi.