Gallirea - Příspěvky uživatele

3. Stát se pokusným králíkem pro magii někoho jiného. Alespoň dva posty.

Waristood s ničím neotálel a rovnou vyvolal ohnivou kouli. Spíše kuličku. Ohnivou světlušku, které by ovšem nebylo radno se dotýkat, pokud nechtěl ztratit kus srsti a nechat si připéct kůži. Roland lehce ztuhl, sledoval ohnivou bludičku se směsicí nervozity a fascinace. Bylo to tak podivné, nezvyklé... Jen doufal, že Waris skutečně bude opatrný, protože na vlastní kůži oheň okusit nechtěl.
Ovšem jeho mohutný společník měl ještě co říct, než se pustili do skutečných pokusů. Roland stáhl uši lehce vzad a výraz tváře mu ztvrdl. "Posuzuješ vlky vskutku zvláštním způsobem," pronesl odměřeně. "Prakticky se neznáme, těžko můžeme odhadovat schopnosti toho druhého. Nebo co je vlastně zač." Bylo možná trochu ironické, že to říkal, zatímco se dobrovolně nabídl, že se nechá využít na hrátky s ohněm, ale... no, už bylo pozdě vycouvat. Cítil, že se nejspíš nebude ztotožňovat s některými Warisovými názory, ale věřil, že ho vlk jen tak nepodpálí.
Ohnivá kulička se dostala blíž, sálalo z ní teplo, které bylo až nepříjemné, ale zatím ne úplně bolestivé. "Je to na hranici. Nebolí to, ale nedalo by se to vydržet dlouho." Přesto zatím necouvl, neuhnul z dosahu ohně.

Roland párkrát máchl ocasem, Waris se zdál být potěšen jeho uznáním. Byl ochoten i k dalším pokusům, ale ty mohly být i docela nebezpečné. Hodlal se odevzdat do tlap téměř naprostého cizince a riskovat, že ho opeče jako pašíka na rožni? Určitě to nebylo to nejrozumnější rozhodnutí. Na druhou stranu věděl, že by se měl magiím vystavovat více. Aby mu už nepřišly tak podivné, záhadné a stále přese všechno trochu děsivé. "Dobrá," broukl. "Nemám nic proti tomu, abys to na mne zkusil, když to budeš dělat pomalu, abych měl případně šanci se zachránit, než ze mne bude uhel," pravil se zcela vážnou tváří a odolal pokušení nervózně přešlápnout. Byl nervózní, ale nechtěl to dávat najevo. Waristood by si to mohl rozmyslet... a on opravdu další ukázku magie vidět chtěl.
Informace, že Roland žádnou magii nemá, Warise šokovala. "Nekecám," opáčil prostě a mírně nakrčil čelo. "Možná to v tvém rodném kraji takto bylo. U nás magie nedovedl ovládat nikdo, všichni, kdo se tam narodili, byli obyčejní vlci. Tady je všechno zase zcela jinak - a znám spoustu správných vlčic, které magie ovládají bravurně." Tohle se mu nějak zvlášť nelíbilo. Byl skutečně Waristoodův svět takhle černobílý?

Kouř ho zaškrábal v krku a čenichu, bylo to pořádně nepříjemné. No, to se stane vlkům, kteří žádají náhodné kolemjdoucí o magické triky, že ano? Ale vlk nabízel, že ukáže víc - a ať to myslel vážně či ne, Roland doopravdy chtěl vidět něco dalšího. "Byla to pěkná ukázka," prohlásil, když popadl dech, "ale pokud by se ti chtělo předvést ještě něco, budu jen rád," špicoval svého jeden a půl ucha a se zájmem čekal, jestli se ještě něco bude dít.
Waristood ostatně tvrdil, že toho s magií dovede o mnoho víc. "Ne," zavrtěl Roland hlavou. "V mém rodném kraji žádná magie nebyla a pokud vím, jsem skrz naskrz obyčejný a nemagický," objasnil mu. Tedy, jedna věc tu byla, ale dalo se to považovat za magii? Bylo to cosi, co vnímal jako vrozenou součást života, ale byla pravda, že na gallirejské půdě to bylo silnější. "Jen mívám občas sny, které mi mohou prozradit, co se stane nebo co se právě s některými vlky děje. Nevím však, zda se to dá považovat za magickou schopnost."
Waris se zajímal o zdejší smečky. "U hor na jihu sídlí Sarumenská smečka. Do té patřím i já. Vím, že jsou zde i další, ale s nimi nemám zatím žádné zkušenosti," prozradil mu všechny své nepříliš rozsáhlé vědomosti o místních smečkách. Možná by bylo na čase se s nějakými seznámit, udělat si lepší přehled. Pořád toho ale bylo tolik na práci.

Říjen 3/10 - Agape

"Pouze říkám čistou pravdu," pousmál se na vlčici, vedle které se usadil. Skutečně měl pocit, že je hned jeho ráno hezčí. Speciálnější. Nové známé si vlk přece neudělá každý den, a Agape se zdála být zajímavou vlčicí. "Přesně má slova. Naštěstí je toho vždy tolik k vidění, když se vlk pořádně dívá. Někdy stačí jen odhrnout jehličí a žasnout, kolik se na tom maličkém kousku země najde života a hemžení..." pronesl poněkud zasněně a lehce zavrtěl hlavou. Nabízela se otázka, pod jakým kouskem jehličí se nacházeli oni a kdo je sledoval stejně, jako oni pozorovali počínání mravenců a mnohonožek.
"Teď zase velice lichotíš ty mne," zasmál se a plynule také přešel do tykání, které mu ostatně bylo mnohem příjemnější. Sledoval přitom vznik další kupičky listí. "Teď už nejspíš ano," usoudil, že by se mohl začít považovat za právoplatného Gallirejského vlka - stěhovat se nechystal. "Ale nepocházím odtud, přitoulal jsem se před dvěma zimami poměrně z daleka. Hádám tedy, že i ty jsi sem odněkud přicestovala?" Jinak by se nejspíš neptala, že?

3. Stát se pokusným králíkem pro magii někoho jiného. Alespoň 2 posty. (1/2)

Waristood oplýval magií ohně, což mělo údajně už být Rolandovi známo. Jenže kdepak by k takovému vědění měl přijít? Poznal modrá očka vlků s magií vody, světlejší pro vzduch, zelená pro zemi, Islin ho poučila o tom, že stříbrná značí magii myšlenek, ale u mnohých dalších barev tápal. "To jsem netušil, ale budu si to pamatovat," máchl lehce oháňkou. Vlk vypadal snad i znuděně z toho, že mu musel něco vysvětlovat. "Jak je nejspíš vidno, hodně věcí kolem magických sil mi je záhadou. Sám jsem žádnými obdařen nebyl, takže se o nich mohu dozvědět víc jen skrze ostatní," objasnil trochu více ohledně svého zájmu.
Waris patrně nesdílel stejně hluboký zájem, či to alespoň nedával tolik najevo, avšak byl přinejmenším ochoten Rolandovi předvést něco málo ze své magie. Hnědý vlk zatajil dech. Magie ohně musela být mocná... Na poslední chvíli se trochu zalekl, i přes svůj zájem byl z kouzel stále trochu nesvůj, ale už bylo pozdě vycouvat. Tráva okolo něj krátce vzplála, až lehce nadskočil, ale oheň se rychle změnil v doutnání a dým. "Ah!" vyjekl Roland krátce překvapením, ale potom se mu oháňka rozhoupala. "To je skvělé, musí to být vážně užitečná magie, že ano? Jaký je pocit používat ji a-" Nabral si plnou tlamu kouře stoupajícího z mokré trávy a nepříjemně se rozkašlal.

Nezdálo se, že by jeho varování ohledně místní mlhy bylo přijato dobře. Rudooký možná nevěřil, že by se v mlze mohl ztratit a pokud Roland věděl, mohla to klidně být pravda. Třeba byl s močály starý známý. Ne jako on. "Nejspíš ano. V těchto místech se mi jen zdála hustší a jaksi zapeklitější, než bývá obvyklé - ale já ve zdejších krajích nejsem tolik zběhlý," přiznal se a pokrčil rameny. Mínil to jen jako přátelské upozornění mezi dvěma vlky na cestách, a protože se nezdálo, že by si druhý vlk chtěl příliš povídat, zdálo se, že se vydá tou svojí dál...
Dokud si nevšiml toho ohořelého ptáka. Potom už to jaksi nemohl nechat být. "Jsem Roland. Těší mne," představil se, ale i když už byl pták sežraný, nemohl ho dostat z hlavy. Obzvlášť po Waristoodových dalších slovech. Magické síly, které sám nedovedl zkrotit, ho fascinovaly. Nevěděl, jak moc sdílný a ochotný vlk bude, ale příslovím "líná huba, holé neštěstí" se v životě řídil poměrně často. "Takže jsi vládcem některé ze zdejších magií. Ohně, či blesků?" V hnědém oku mu zaplála jiskřička skoro až dětinské zvědavosti a fascinace. "Neměl jsem ještě příliš šancí sledovat mistry magie při práci. Myslíš... Tedy, pochopím jistě, když se ti do toho nebude chtít, ale tyhle věci mne zajímají. Myslíš, že bys mi mohl něco ukázat?" požádal ho klidným tónem hlasu, ale z poškubávání špičky oháňky bylo znát, že svůj zápal pro věc drží na uzdě jen stěží.

Říjen 2/10 - Agape

Vlčice k němu otočila modrá očka a ujistila ho o tom, že jí zde v ničem nepřekáží. Mírně se pousmál. "Tak děkuji. V příjemné společnosti se ostatně hezká rána tráví lépe," máchl oháňkou a usadil se kousek od vlčice a barevných kupiček listí. Opravdu tu bylo moc pěkně, i přes studený vítr, který vytrvale čechral vlčí kožíšky. Proč jen mu ten jeho dnešní společnice byl tak povědomý? Hm...
"Hloupé? Ale vůbec ne," zavrtěl hlavou a cvakl tlamou po lístku, který vítr právě nesl kolem. Samotného ho překvapilo, když se mu povedlo ho stisknout v zubech. Opatrně si ho položil k tlapám - byl to zlatavý javorový list, kolem žilnatiny zbarvený trochu do červena. "Není nic hloupého na tom užívat si všedních maličkostí. Však právě ty utváří všechno okolo nás, i když je snadné na to občas zapomenout," zvedl hlavu od listu a usmál se na vlčici. Agape, jak se představila. Neviděl na jejím počínání vůbec nic podivného ani hloupého. "Já jsem Roland. Moc mě těší."

Říjen 1/10 - Agape

Podzimní vichr fučel všude kolem něj, avšak Rolandovi zima nebyla. Huňatý kožich ho dostatečně chránil a on si mohl vychutnávat krásy podzimu zcela nerušeně jakýmkoliv nepohodlím. Vypravil se na krátkou vycházku k blízkému jezeru, ale jen co vyšel z lesů na otevřené prostranství, viděl, že zde nebude sám. Neznámá vlčice s huňatým kožíškem seděla na břehu a cosi lovila z hladiny. Neznámá vlčice... a přesto s ním na chvíli zacloumal tak silný pocit déjà vu, až málem ztratil pevnou zem pod tlapkami. Cosi na tom výjevu bylo extrémně povědomého.
Přišel pomalu blíž a spatřil, že to, co vlčice loví, nejsou ryby, nýbrž barevné lístečky, ze kterých už měla vedle sebe na břehu vyrovnané hromádky rozdělené pěkně podle barev. "Dobré ráno, slečno," pozdravil ji s mírným úsměvem a zastavil v dostatečné vzdálenosti, aby jí žádnou z hromádek nepošlapal. "Mohu se na chvíli připojit? Také jsem si přišel užít krásy podzimního rána u jezera, ale nerad bych vyrušoval, jestli toužíte raději po klidu a samotě," objasnil. Byl však také zvědavý - jaký byl asi účel těch lístků? A koho mu připomínala?

Veliký hnědý vlk jen krátce zvedl hlavu od své svačiny a informoval ho, že právě jí, což si Roland vyložil tak, že možná přece jen trochu ruší. "Samozřejmě," ucouvl o krok, aby bylo jasné, že si nemíní dělat nároky na vlkovo jídlo. On hladem netrpěl a nepochybně to na něm bylo i poznat. Ne, že by byl tlustý, ale na první pohled nešlo ani o zanedbaného tuláka. "Jen jsem chtěl předat malé varování před zdejšími močály - vypadá to, že jsou ideální podmínky pro vznik zrádné mlhy," řekl a už už se měl k odchodu, když ho cosi zastavilo na místě.
Konkrétně informace, které mu předal jeho čenich. Ve vzduchu se vznášel pach spáleniny, trochu jako spálené srsti, a když shlédl na opeřence, kterého mohutný vlk pojídal, všiml si, že je místy očouzený až ohořelý. Naklonil lehce hlavu ke straně. To bylo zvláštní, a otázce, která se mu drala na jazyk, zkrátka neodolal. Potřeboval to vědět. "Odpusť mi mou zvědavost, ale toho ptáka zasáhl blesk či něco podobného?"

4. V močálech se nechat zmást bludičkami a mlhou a na tři posty se ztratit. (3/3)

Takto postupoval dál, pomalu a složitě. Cokoliv, co v mlze spatřil, působilo nereálně a snově. Byly to stromy, či zkroucené hnáty nějaké dávné příšery? Zvuky byly zkreslené. Hlasy ptáků mohly dost dobře být i kvílením zatracených duší. A světlušky bludičkami vedoucími ho k jisté zkáze. Roland nebyl pověrčivý vlk, ale znal moc zdejšího kraje... a musel přiznat sám sobě, že má poměrně nahnáno. Ignoroval vířivá světýlka v mlze tak moc, jak to jen šlo, a krůček po krůčku pokračoval vpřed. Šel už kolem tohoto kamene? Nebo to byl nějaký jiný, podobný...? Mech mu čvachtal pod tlapami a kapradiny se o něj otíraly jako chapadla bytostí žijících v tůni... "Nebojím se vás," prohlásil a klid v jeho hlase vypovídal právě o tom, ačkoliv v duši tak velký klid nenosil. "Nebojím se, takže můžete klidně přestat." Ke komu že to ale vlastně mluvil?
Kdoví, jak dlouho vlastně bloudil. Jisté bylo, že ke konci měl tlapy zablácené a kožich urousaný až po břicho. Nemohl už najít cestu zpět, jedinou možností bylo pokračovat kupředu. A nakonec, zázrak nad zázraky, mlha začala řídnout. Brzy viděl stromy několik metrů před sebou, potom už z bílé tmy nezbylo nic víc, než stříbrný opar těsně nad zemí. Otřepal se, na kožichu se mu držely stříbrné kapičky přebytečné vlhkosti. Ale byl venku, živý a zdravý. A před sebou někoho viděl, siluetu, ze které se vyklubal cizinec. "Ah, zdravím," přišel k němu blíž a spatřil, že vlk zrovna svačí. "Neruším?"

4. V močálech se nechat zmást bludičkami a mlhou a na tři posty se ztratit. (2/3)

Nezpanikařil. Dovede se odtud dostat - nebyl přece malé vlčátko ztracené v lesích. Zamžoural skrze mlhu a určil si jako orientační bod pařez čnící před sebou. Pak k němu zamířil, země pod tlapami mu čvachtala. Dorazil k němu, postavil se k němu zadkem a vybral si zlomený kmen jako další bod, ke kterému se vydá. Stačil ujít tak na půl cesty, když si v mlze všiml drobných záblesků. Světlušky? Byly krásné, avšak nechtěl se jimi nechat rozptýlit. Snažil se dál soustředit na kmen, ale bylo to těžké. Světýlka kolem něj tančila v celých houfech a jen co se po nich na moment ohlédl a ztratil soustředění, už svůj kmen neviděl.
Nebylo to jen vinou bludiček, ale i toho, že mlha rázem zhoustla. Sotva si viděl na špičku čenichu. "Haló?" zavolal zkusmo, ovšem jediné, co se mu k uším vracelo, byl jeho vlastní hlas. Chvíli stál, hleděl do bílé tmy, ale nezdálo se, že by se mlha měla rozptýlit. Vykročil proto kupředu, opatrně tlapami ohmatával zem před sebou, aby se nezabořil do bahna. Přesto mu párkrát tlapy zajely vážně hluboko a musel se složitě drápat ven.

4. V močálech se nechat zmást bludičkami a mlhou a na tři posty se ztratit. (1/3)
//Esíčka přes Hadí ocas

Po hladkém kamení trochu klouzal, ale věřil, že kdyby sem přišel za deště, bylo by to mnohem horší. Takhle mu jen občas tlapka podjela a drápy se zvládl zachytit. Kdyby však bylo mokro? Nejspíš by se z něj stal hotový krasobruslař. Než dosáhl opět trochu jistější země pod tlapami, den se nachýlil k večeru. Už se stmívalo dříve a na území kolem něj se snesla hustá, tajuplná mlha. Roland se mlhy nebál. Proč také? Vždyť sám s mlhou na území bydlel, a to byla mlha magická, s vlastní inteligencí. Toto byl obyčejný podzimní mlžný opar. Alespoň si to tak prve myslel, stejně jako se domníval, že dosáhl pevné země. Obě iluze však trvaly pouze dokud tlapou nečvachtl do prvního jezírka.
"Oh," vydechl překvapeně a vytáhl tlapu z čvachtavého bahna. Musel se nějak dostat na okraj bažin a o to skutečně neměl zájem. Otočil se, že to raději zkusí jinudy, ale... přišel odtud? Nebo odtamtud? Jednou, dvakrát, třikrát se obrátil kolem dokola a jakýkoliv smysl pro směr ho opustil.

//Staré meandry přes Středozemní pláň

Obklopila ho rozlehlá louka, která spojovala mnohá území gallirejská. Roland po ní kráčel severovýchodním směrem a příliš se tam nezastavoval. Na pláni cítil spousty a spousty hlodavců, jinak však byla místem, kde toho mnoho k vidění nebylo. Pár houževnatých keříků zde bojovalo o život, žlutá tráva trčela k nebi a vydávala příjemnou vůni, ale nebylo zde nic, kvůli čemu by se tu zastavoval.
Callisto by se tu mohlo líbit, tady by nachytala myší, kolik by chtěla, zamyslel se, ovšem jeho soví kamarádka byla stále kdesi na výletě. Nebál se o ni, věděl, že se o sebe dovede postarat sama a vrátí se, až bude mít zase náladu na trochu vlčí společnosti. Takto jim to nejspíš vyhovovalo oběma. Zachovávali si svou vlastní volnost, ale zároveň měli přítele, na kterého se mohli spolehnout. Roland se pro sebe usmál. Byl skutečně rád, že si Callisto vybrala právě jeho.
Za planinou následovala další říčka. Jeho předchozí myšlenka, že zde zkrátka musíte narazit na vodu, pokud jdete dost dlouho jedním směrem, se nadále potvrzovala jako pravdivá. Přeskákal opatrně po kluzkém kamení na druhou stranu a vydal se na krkolomnou cestu po kluzkém kamení.

//Mahar přes Hadí ocas

1. Ochutnat vodu ze čtyř vodních zdrojů (řeky, potoky, jezera) a rozhodnout se, která chutná nejlépe (4/4)
//Staré meandry

Říčka ho vedla dál a dál, ovšem její ráz se měnil, jak postupoval proti proudu, až se možná ani nedala nazvat tím stejným tokem. Lenivé zákruty vystřídalo rovnější koryto a rychlejší, bystřejší proud. Byl to nyní spíš potok, než řeka, ale stále se kolem vznášela ta příjemná poklidná atmosféra. A bez hejn komárů, která by tu jistě obtěžovala v letních měsících. Roland dále zůstával tichým pozorovatelem a tak viděl mnoho zajímavých věcí. Drobnůstek, které však jistě za povšimnutí stály. Spatřil modravý záblesk vážky, která ještě využívala posledních pěkných dní. Viděl malou rybku, která vyskočila nad hladinu a chňapla po drobném hmyzu. A když se zastavil na břehu a chvíli hleděl do vody, upoutal jeho pozornost rak chodící po dně mezi kameny. Jak to bylo vůbec dávno, kdy naposledy viděl raka? Pozoroval ho, dokud mu nezmizel z očí.
Potuloval se zákoutími kolem potoka bezcílně a velmi spokojeně. I tady se trošku napil vody a usoudil, že tahle je snad ze všech nejlepší. Byla osvěžující a nesla si lehkou příchuť mechu, ovšem to mu nevadilo. Připomínala mu tůňky v Sarumenském hvozdu. Nakonec však vycítil, že je na čase vydat se dál. Chtěl projít větší kus kraje a i když se mu tenhle kouzelný potůček moc líbil, nechtěl příliš dlouho prodlévat na jednom místě. Proto se přebrodil na druhou stranu (dával přitom pozor, aby se moc nepřiblížil k rakovi), pohledem se rozloučil a nechal se tlapami nést opět do luk a plání.

//Esíčka přes Středozemní pláň

1. Ochutnat vodu ze čtyř vodních zdrojů (řeky, potoky, jezera) a rozhodnout se, která chutná nejlépe (3/4)
//Ježčí plácek

Bylo štěstí, že v Galliree jeden nikdy nemusel chodit příliš daleko, aby našel pitnou vodu. Pokud tedy nezabloudil do nejhlubších zákoutí pouště. Cestou přes louku uslyšel tiché zurčení vody a ucítil známý chlad, který se od řeky plazil u země. Stačilo jít přímo za čenichem, aby se dostal k lenivému zákrutu řeky, která vyhlížela jako z pohádky. Voda byla průzračná a tentokrát Roland nenalezl nic, co by ho na první pohled od pití odrazovalo a varovalo ho, že by mohl svojí žíznivosti hořce litovat. Vyskočil na jeden z plochých balvanů v pomalém proudu, sklonil hlavu a začal pít. Pomalu, protože voda byla pořádně studená a dobře věděl, jak to bolí, když vám namrzne mozek z přílišného hltání. Stejně nebylo kam spěchat. Byla lahodná a mohl si ji užít, protože mu nikam neuteče.
Chvíli ještě postál na kameni a rozhlížel se po okolí. Slyšel volání různého ptactva, na hladinu vyplulo pár divokých kachen. Vodou se míhaly drobné rybky, které by nestály ani za tu námahu s lovem a na hladině líně pluly roztroušené podzimní listy jako tenké plátky zlata. Hnědý vlk tajil dech a vychutnával si krásu okolo sebe. Nepřemýšlel, pouze vnímal, čenichal, díval se. Nechal svou hlavu zcela vyprázdnit a odevzdal se klidu své osamělé procházky. Postál téměř půl hodiny, než přeskákal po zbývajících kamenech na druhý břeh. Od vody se však nevzdaloval.

//Ronherský potok