Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Možná to neudělali naschvál," pokoušel se utišit Elisabettiny rozbouřené emoce. "Třeba si jen nevšimli, že nejdeš s nimi, nebo mysleli, že ses vypravila napřed." Nemělo by se to dít, ale občas se to stalo. Roland si to dovedl představit úplně živě. Obzvlášť v tom počasí, které se na ně řítilo, možná byl zbytek její rodiny zaměřený spíš na to dostat se honem rychle do úkrytu - hlavně, jestli nikdo z nich nebyl ještě ani pořádně dospělý, jak předpokládal.
Callisto z Elisabetty prozatím nadšená příliš nebyla a zdálo se, že je to vzájemné. Skřek sovy pálené nebyl tím nejpříjemnějším zvukem na světě, to musel přiznat i sám, i když pouze v duchu. Raději mladé vlčici vysvětlil, jak se to s Callisto vlastně má a doufal, že předejde dalším sporům na tohle téma, na které byla sova dosti háklivá. Dio mio? Bene? Hm... Neušlo mu, že Elisabetta používá čas od času zvláštní slovíčka. Odkudpak asi byla její rodina?
Hledání králíka bylo neúspěšné. "Vítr nejspíš zavál všechny stopy a pachy se v něm také příliš dlouho neudrží," vysvětlil. Ušák už mohl být kdoví kde schovaný a v téhle vichřici by ho snad ani neucítili. "Bojím se, že lov budeme muset odložit, milá slečno. To počasí nevypadá vůbec dobře." Vichr kvílel všude kolem, sníh se neúnavně sypal z oblohy a jak se slunce klonilo k západu, mráz hryzal ještě o to víc. Roland se začínal obávat o Elisabettin život.
"Teď si najdeme úkryt na noc," rozhodl. "Do rána bude hodně mrznout a na sněhu by to nemuselo dopadnout nejlíp." Vyrazil kupředu a prošlapával cestu sněhem, které se vlče mohlo držet... pokud bude něco takového chtít dělat, zatím měl dojem, že si spíš dělá, cokoliv ji napadne. Nebyla jeho a neměl ve zvyku disciplinovat cizí mláďata, ale momentálně začínalo jít do tuhého, takže k tomu možná bude muset přistoupit. Ostatně, ať chtěli či ne, v tuhle chvíli se octla pod jeho dohledem a v jeho péči. Cítil se za ni zodpovědný. Teď se důkladně rozhlížel kolem po koutku, kam by se mohli vrtnout. "Podívej tamhle!
To by nám mohlo posloužit," kývl hlavou k vykotlanému usychajícímu stromu s dutinou v kmeni, který se vynořil z vánice před nimi. Obhlédl ho ze všech stran. Žádný velký luxus, avšak nejspíš by se tam vměstnali oba (nebo spíše všichni, ani na Callisto samozřejmě nezapomínal) a z rána by to snad mohli trochu vylepšit. Teď však bylo hlavní přečkat noc.

Loterie 151 (2/5)
//Ronherský potok

Příliš se mu neulevilo, když slyšel, kolik vlčat že se v tomhle počasí možná potuluje kolem. "Třeba se už vypravili domů? Tohle není úplně nejlepší doba, kdy by se měli mladí vlci potulovat po okolí, víš," pokoušel se Elise předat alespoň něco z vážnosti situace, kterou si zřejmě vůbec neuvědomovala. Jak večer postupoval, začínal se zvedat vítr a sypat první sněhové vločky, které občas nepříjemně zaštípaly na tvářích. Mohl jen doufat, že to brzy přejde, ale spíš se obával, co je ještě čeká.
"Mhm, jde se k ní odtud kolem velkého rudého jezera a potom okolo zvláštní kamenné formace," popsal jí trochu cestu, kdyby snad měla někdy v budoucnu v plánu poznávat okolní smečky či jen někde potřebovala útočiště. To totiž v Sarumenu nalezne každý. "Jistě, že nemyslím, jen se ujišťuji," potřásl hlavou. Nechtěl ji podceňovat, ale přesto měl jisté obavy. Nejraději by ji do jejího lesa odvedl už teď.
Když sova promluvila, vyvolalo to v mladé vlčici pochopitelně zvědavost. Callisto už to tolik nepotěšilo. "Já. Nejsem. Mazlík!" odsekávala každé slovo a rozhořčeně zavřeštěla. "Možná raději společníka či zvířecího přítele," pokoušel se to Roland spěšně uhladit, "ale určitě to je možné. Třeba budeš mít štěstí a nějaký si tě vybere," máchl ocasem. Proč by ne? On vůbec netušil, že Callisto vkročí do jeho života a přece se to stalo. A nemohl být spokojenější.
Mezitím už se Elisabetta vypravila dále mezi stromy ve svojí cestě za králíkem. Roland se rozhlížel po stopách, avšak prozatím žádné neviděl. Rozhlédl se kolem, ale neviděl ani ušáka. "Zkus trochu zavětřit, jestli ho neucítíš, čenich bývá spolehlivější, než oči," navrhl a sám začenichal, avšak necítil žádné pachy, které by byly čerstvé a slibné. "Myslím ale, že se většina zvěře schovala."

Loterie 147 (3/5)

Mladá vlčice vystrkovala drzé růžky už od ranného mládí. Roland pokrčil lehce rameny. "Nemusíš mi věřit, avšak je to pravda." Dobře vědět, že přesvědčovat někoho, kdo přesvědčen být nechce, se málokdy setká s úspěchem. A konec konců, proč by mu měla věřit? Byl pro ni přece cizincem.
Lehce ztuhl, když zmínila bratra. Potulovalo se tu snad ještě další vlče? Samotné někde v mraze a sněhu? "Ach tak," přikývl co možná nejklidněji, nechtěl dávat své obavy příliš najevo, protože by nerad, aby mladá vlčice nějak zpanikařila. Bylo zřejmé, že si neuvědomuje, jak nebezpečné tohle mohlo být. "A tvůj bratr je někde tady poblíž? Nebo je třeba starší, než ty?" To by také mohlo být... A dávalo to smysl. Když měli vlčata hlídat starší sourozenci, obvykle dávali mnohem menší pozor, než rodiče. Ulevilo se mu však, když řekla, že její smečka je jen kousek odtud. Snad tedy tahle situace nebyla až tak vážná. "Já patřím do Sarumenské smečky. Ta odtud také není příliš daleko," prozradil jí. "Takže bys domů trefila?" zjišťoval opatrně.
"Těší mě, Elisabetto," pokývl jí uctivě hlavou, ale to už se ozvala Callisto nad jejich hlavami, než k tomu stačil něco říct sám: "Nepojmenoval mě a ani mě nevlastní. Patřím sama sobě." Zcela zřejmě se cítila uraženě, že byla vlčetem degradována na pozici pouhého mazlíka. "Callisto je má kamarádka. Občas tu narazíš na zvířata, která nejsou jako ostatní. Dovedou mluvit s vlky a často se s nimi i spřátelí," přiblížil Elisabettě.
Sova ale vlče podle všeho už moc nezajímala. Vydala se radši hledat králíka, kterého lovila, než se rozhodla raději ulovit Rolanda. Ten by ji nejraději zavedl domů k vlkům, k nimž patřila a kteří ji možná už postrádali. "Možná bychom-" Smůla, už si to štrádovala kamsi do lesů. Hnědý vlk si povzdechl. "Tak dobrá. Chvilka navíc snad vadit nebude." Za tu dobu už bude králík nejspíš kdoví kde.

//Zlatavý les

Loterie 126 (2/5)

Mladá vlčí slečna se hned začala parádně vztekat, což ovšem hnědého vlka nikterak nevyvádělo z míry. "Neposlal jsem ji na tebe," pravil vyrovnaně. "Jen mě brání, nejspíš si hned neuvědomila, co přesně se děje. Teď už ti ale určitě neublíží," ujistil vlčici - byl si docela jistý, že Callisto není vlčatožravá sova. S takovou by se totiž jen těžko mohl přátelit.
Tmavá vlčice tvrdila, že se ztratit nemůže nikdy, ale její pohledy kolem v něm popravdě zrovna nevzbuzovaly důvěru v ono prohlášení. "Rozumím. Takže to byl zbytek tvojí rodiny, který se zatoulal?" chtěl vědět. "Nebo jsi se vydala na dobrodružnou výpravu?" naklonil se k ní takřka spiklenecky, i když mu z toho trnulo u srdce - aby se takhle sama potulovala v tomhle počasí! Mrzlo, až praštělo a nezdálo se, že by mělo polevit. Měli by asi co nejrychleji najít její rodinu, nebo aspoň nějaké bezpečnější místo.
"No, já se totiž na výpravu vydal," odpověděl na její otázku. "Jen na malou, abych se podíval, jak je na tom v téhle kruté zimě zvěř a jestli by se nedalo sehnat nějaké jídlo pro moji smečku." Teď už věděl, že pokud chtějí lovit, bude to muset počkat. "Jmenuju se Roland. A tohle je Callisto," kývl hlavou k sově, která se stále schovávala ve větvích a vypadalo to, že se s nimi prostě nebaví.

Loterie 114 (2/5)

Stmívalo se a Roland odpočíval ve svém sněhovém koutku. Nespal, jen lehce podřimoval - usnout tady a teď v tomhle počasí nemuselo být zrovna moudré, avšak nechal se do jisté míry ukolébat hukotem větru a opuštěností okolí potoka. Opuštěností, která však byla pouze zdánlivá, nutno podotknout. V jednu chvíli panoval kolem klid a samota. V tu další začal naprostý chaos.
Cosi mu skočilo na hřbet. Hnědý vlk vyskočil ze závěje, jako když do něj střelí. Ve stejnou chvíli se Callisto, do té doby usazená na nedalekém stromě, rozvřeštěla a snesla se dolů k domnělému útočníkovi. "Callisto, ne!" křikl Roland, který se stačil otočit a poznat v "útočníkovi" mladé vlče. Sova vyrovnala svůj let jen chvíli předtím, než by se její spáry zaryly tmavé vlčici do hřbetu.
"Tohle není zrovna moudré chování, slečno," zamračil se na ni. Srdce mu divoce bušilo, měl z ní málem smrt. Jenže na vlčata se on moc zlobit neuměl. "Někdo by ti mohl ublížit, když ho takhle vyděsíš. Ostatně se to málem stalo," kývl hlavou k sově, která seděla na větvi a uraženě čepýřila peří. "Co tu děláš takhle sama? V tomhle počasí? Neztratila ses?" Přísný tón rychle vystřídal starostlivý. Snad ne další tuláček?

//Ježčí plácek přes Staré meandry

Pokračovali kupředu, ale zdálo se, že to k ničemu nebude. Počasí bylo příliš nepříjemné, než aby se zvěř obtěžovala vylézt ze svých úkrytů. I to však byly informace. Mohli aspoň vlky ve smečce varovat, aby se uchýlili ke střídmosti, protože se možná blížily hladové časy. "Jestli ti to nevadí, chvíli bych si odpočinul a pak zamířil zase domů." Brodění sněhem bylo náročné. Navíc skutečně nechtěl opouštět území na delší dobu. Nebyl to příliš dlouhý výlet, ale musel doufat, že s ním Callisto bude spokojená. "Co se dá dělat. Příště třeba budeme mít víc štěstí," povzdechla si. Cítil, jak mu na hřbetě přešlapuje a zlehka zarývá drápky do jeho kůže.
Prošel kolem zmrzlého koryta potoka až do míst, kde bylo kryté stromy. Našel si místečko v závětří, kde bylo i sněhu o něco méně, odhrabal ho co nejvíc stranou a potom se do své sněžné díry uvelebil. Díky huňatému kožichu mu příliš velká zima nebyla. Byl, konec konců, vlkem z drsných krajů. Možná ne ze zemí věčného ledu a sněhu, ale vyrůstal pod horami, kde si zima také nikdy jen tak nehrála. Rozhlédl se kolem, zatímco vichr stále kvílel. Sněžení však s postupujícím večerem spíše ustávalo. Přesto se mu zdálo, že dnes je tvář samotné matky přírody přísná a podmračená. "Příroda ukazuje svoje tesáky," broukl. "To aby vlci nezapomněli, kdo je skutečným pánem."

//Sarumen přes Liliový palouk

Vyšli z lesa na pláně, kde se už i tak nepřívětivé počasí stávalo vyloženě nepříjemným. Vítr funěl a metl jim sněhové vločky přímo do tváří. Místy se Roland bořil do hlubokých závějí. "V tomhle počasí žádná zvěř venku nebude," soudil. Callisto nespokojeně klapla zobákem. "Ne, nevypadá to tak. Jak to asi musí vypadat ve smečkách na severu?" "Podobně jako tady, jen ještě mrazivěji. Jistě jsou však na to připraveni." "Jsme my na to připraveni?" tázala se sova, bez jakýchkoliv známek nervozity, spíše jen s upřímnou zvědavostí. Roland potřásl hlavou. Na podzim byli na lovu a naplnili spíž, avšak smečka měla mnoho hladových krků.
"Budeme v pořádku," řekl nakonec a vykorčil dál, prodíraje se sněhem. Když už vyrazili, alespoň se podívá kolem. Třeba něco najdou. Kdoví? "Měl jsi poslat na lov toho černobílého. Stara. Aby prokázal svoji oddanost smečce," nadhodila Callisto. "Jistě. Jenže bych ho také dost dobře mohl posílat na smrt do sněhové vánice. Tohle počasí se k lovu nehodí, už vůbec ne pro takové mladíky." "Asi máš pravdu. Ale jestli bude zima skutečně tak krutá, každý bude muset přinést oběti," varovala. "Rád bych věřil, že ale nikdo nebude muset přinést oběť nejvyšší," odfrkl si hnědý vlk. Ne, pokud s tím on bude mít co dočinění.

//Ronherský potok přes Staré meandry

"Dobrá, vyřídím jim to," slíbil Kenaiovi, který se vydal prozatím na obchůzku. Podobně vyprovodil za hranice i Stara (manipulace povolena), neboť se nezdálo, že by zde momentálně byl kdokoliv, kdo by mu mohl více pomoci. Mírně se protáhl a porozhlédl se kolem. Zatím to vypadalo, že v lese vládne poklid. "Rolande," ozvala se nad jeho hlavou Callisto. "Nechceš se jít trochu porozhlédnout kolem? Vypadá to, že nás čeká skutečně tuhá zima. Možná by nebylo od věci zjistit situaci mimo les." Hnědý vlk si to chvíli v hlavě přebíral, potom kývl: "Dobře, máš pravdu. Nechci se ale zdržovat mimo území příliš dlouho." "Je tu spousta vlků, poradí si. Pojďme," a už popoletěla na další strom. Roland cítil, že v tom je možná i cosi jiného, než jen touha obhlédnout situaci. Callisto toužila vytáhnout pírka z lesa - a nejspíš se jí nechtělo samotné. Chápal to. A zjistit, jak to vypadá v okolí, skutečně mohlo být užitečné. "Ano, pojďme. Když najdeme stádo zvěře nebo alespoň něco menšího k lovu, třeba z toho alespoň můžeme udělat prospěšnou výpravu." "Moje slova," ozvala se sova spokojeně a slétla z větví dolů na Rolandův hřbet.

//Ježčí plácek přes Liliový palouk

Loterie 99 (2/5)
Leden 10/10

Brzy sníh zkrápěly první kapky rudé krve. Zvíře zpomalilo pod náporem nečekaných útočníků a s Alainovými instrukcemi v uších se i Roland pustil do útoku, ačkoliv spíše jen pomáhali zvíře udržet pro dva silnější vlky. Každý přispěl svým dílem a každý taky schytal nějaký ten štulec, jak laň nechtěla dát svůj život jen tak lacino. Přesto ji nakonec udolali. Poslední kopance, záchvěvy, vyhasnutí světla v těch vyděšených očích. I to si Roland dobře zapamatoval. Pohnulo to čímsi uvnitř něj a navedlo to mladého vlka poprvé k uvědomění, jaká je doopravdy moc, kterou mají nad okolním světem. Rozhlédl se ohromeně, jako by právě schytal kopanec do čela, ale nevypadalo to, že by kdokoliv z ostatních procházel něčím podobným. Devoran si olizoval zkrvavený čenich, Alain prohlížel kopanec na Arowanově rameni, jen Roland ležel opřený předními tlapami o břicho mrtvé laně, těžce oddechoval a hleděl kolem sebe očima, které mu přišly dočista nové. Jako by jimi hleděl náhle na zcela nový svět. Svět dospělosti? Možná...

Loterie 98 (1/5)
Leden 9/10

Mladý vlk cválal sněhem a uvědomoval si, že tohle je něco úplně jiného, než lov divokých králíků a ukřičených bažantů. Všechno se mu zdálo jasnější. Barvy živější, pocity intenzivnější. Souvislé myšlenky se mu vypařily z hlavy. Jednal na základě instinktů a útržků úvah, které však každá trvaly sotva zlomek vteřiny. Ne, nebyl ještě dospělý, nebyl neomylný, ale v tu chvíli se tak cítil. Alespoň na krátký moment se tehdy poprvé v životě cítil jako nebezpečná šelma, kterou byl.
"Pozor!" vyštěkl Alain a porušil tak kouzlo, v jehož moci se Roland octl. Mladík se skrčil právě včas, aby mu kopyto prosvištělo nad hlavou. "Soustřeď se!" okřikl ho starší vlk s nezvyklou příkrostí, která mu prozrazovala, že se musel vylekat skoro stejně jako on. Roland se otřepal a chňapl po lani. Už byli u rákosin, z kterých rázem vyběhli Devoran a Arowan. Vrhli se lani po předních nohou, po břiše a krku.

Loterie 97 (5/5)
Leden 8/10

"Rozumím," přikývl Roland, dychtivě hltající každé slovo staršího vlka. "Dobře. Drž se u mě a měj uši nastražené. Řeknu ti, co dělat." Roland kývl. Cítil, jak mu krev proudí žilami, všechny smysly jako by se rázem zbystřily, když vyběhli bok po boku směrem ke zvířatům. Stádo se dalo do pohybu. Dusot kopyt otřásal zemí a rozechvíval Rolandovy nervy způsobem, který nebyl zcela nepříjemný. Jejich vyhlédnutá laň chtěla prchnout s ostatními, ale v cestě jí stáli dva vlci - jeden mladík s mlékem pomalu ještě na bradě a s očima zářícíma nadšením i hrůzou, jeden veterán mnoha lovů, který ani na vteřinu nezaváhal. "Vlevo!" štěkl na Rolanda, který se poslušně vrhl tím směrem, zatímco Alain uštědřil lani výhružný kousanec. Zvíře se otočilo k mladému lovci, ale Roland už se stačil vzpamatovat. I na jeho straně čekaly na laň tesáky a jí nezbývalo než se vydat opačným směrem, než běželi její druzi. Směrem, kde už číhali Rolandův otec a bratr a její téměř jistá smrt.

Loterie 96 (4/5)
Leden 7/10

Arowan přikývl, viditelně spokojen s odpověďmi obou svých synů. "Ano, obě tyto laně by mohly být dobrými možnostmi. Roland má pravdu, že oddělit od stáda tu starší by mělo být snazší - proto se zaměříme na ni. Devoran půjde se mnou, ty, Rolande, zase s Alainem." Mladý vlk přikývl a zařadil se po boku Alainovi. To tedy znamenalo, že bude nahánět - taková byla Alainova funkce při každém lovu, který dosud viděl. Nevadilo mu to. Věděl, že Devoran nejspíš více prahne po akci, kterou mu nabízela pozice útočníka, ale on byl spokojen s pozicí více vzadu. Při prvním skutečném lovu byl rád za šanci více se dívat a učit, než přímo útočit ve víru dění, ač věděl, že na to také dojde.
"Tak pojď," pobídl ho Alain a Roland vyrazil sněhem za ním. "Musíme ji odříznout od těch ostatních. Nesmí se k nim znovu připojit, to je moc důležité. Naštěstí se od nich zatoulala opodál, takže to nebude tak těžké. Ne vždycky se ale naskytne taková šance."

Loterie 92 (5/5)
Leden 6/10

Roland si je pozorně prohlížel. Bylo to veliké stádo. Hrabali ve sněhu a pásli se na zmrzlé trávě, jiní zase postávali a se zdviženými hlavami se rozhlíželi a hlídali. Z nozder jim stoupaly obláčky páry. Nad krásou těch majestátních stvoření se v onom ojíněném ránu až tajil dech. "Kterého byste zvolili?" pobídl Alain mladé vlky. Roland přimhouřil oči. Bylo tam mnoho velkých a zdravých kusů, dokonce i teď v zimě vypadala zvířata silně. Ne ale všechna. Jedna z mladších laní napadala na přední nohu a viděl i několik starších kusů, na nichž se mrazy začínaly podepisovat.
"Volil bych tamhletu laň, tu kulhající," ozval se Devoran a pokývl čenichem ke zraněné mladé laňce. "Dobrá. Co ty, Rolande?" otočil otec své zraky ke druhému ze svých synů. "Myslím, že bychom mohli mít větší štěstí s támhletou postarší. Zatoulala se dál od stáda, nebude tolik těžké ji od nich oddělit."

Loterie 91 (4/5)
Leden 5/10

"Tudy, Rolande." Mladý hnědý vlk zvedl hlavu od stop, které studoval ve sněhu a viděl, že otec s bratrem a Alainem už jsou o pořádný kus napřed. Rychle natáhl krok, aby je dohnal. "Smysl pro detail ti nechybí, ale nesmíš se takhle zasnít nad každou stopou, kterou najdeš." "Promiň, tati," povzdechl si Roland a pokusil se vyčistit si co nejvíc hlavu. Ne, nesměl přemýšlet nad ničím jiným, než nad lovem. Tohle byl první lov vysoké, na kterém se měl aktivně podílet. Dříve se se sourozenci spíše jen dívali, později naháněli, ale dnes to mělo být jiné.
Zařadil se po boku bratra a pozorně sledoval stopy jelenů, které vedly ven z lesa a na louku u jezera. Sotva vyšli z řídkého porostu na okraji lesa, spatřili stádo, které hrabalo ve sněhu a snažilo se dostat na trávu pod ním.

Loterie 84 (2/5)

Star vyhlížel možná poněkud sklesle z toho, co mu Roland řekl, ale hnědý si za tím stál. Nemyslel, že by si snad mladík neměl zasloužit druhou šanci, prozatím na něj však jeho příběh velký dojem neudělal. No, kdoví, třeba se jen o detaily nechtěl dělit s někým, koho neznal. Na druhou stranu, jistě nečekal přivítání s vřelým objetím po takové době a s neurčitou historkou v tlamě? Sarumenští byli chápaví a laskaví a ani Roland sám ho odtud nemínil vypoklonkovat, ale... věci měly své hranice. Jak by se rozhodl za svých vůdcovských let? Kdoví. Na tom už teď nesešlo. Bude to záležet nejspíš hlavně na Maple a na vlcích, kteří Stara znali předtím, než se vypařil. Každopádně se momentálně tvářil dosti přesvědčeně o vlastních schopnostech. "Dobrá, to rád slyším," kývl hlavou, věnoval Starovi drobný náznak úsměvu a obrátil se ke Kenaiovi.
Nasál okolní pachy do čenichu. Wolfganii pořád nikde nezachytil a Maple se neobjevovala, pravděpodobně se toho na zimu vyrojilo trochu příliš, než aby stíhala být všude. Zdálo se, že dva navrátilci si nevybrali nejšťastnější chvíli, ale věděl, že to nemohli tušit. "Zdá se, že ne," povzdechl si. "Pokud tu nechceš zkoušet počkat, pak to asi bude nejlepší," usoudil - nechtěl ho vyhánět, na druhou stranu už bude muset doprovázet Stara, pokud se bude chtít zdržovat na území. "Kdyby se objevil někdo z tvé rodiny, mám jim něco vyřídit? Poslat je za tebou někam?" Aspoň tohle mohl Kenaiovi nabídnout, když už ho v jiných směrech musel zklamat.