Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//teleport - Hrušňový sad

Solidně se mu zatočila hlava a na chvíli musel asi vypnout, protože náhle nestál v hruškovém hájku, ale v úplně jiném lese. Jak se sem dostal? Bylo by to dost dezorientující, i kdyby byl střízlivý, natožpak když byl lehce pod vlivem. Nebo... lehce víc. Možná to trochu přehnal. Chvíli se s ním všechno motalo, ale nakonec se svět ustálil do své jakž-takž běžné podoby. Potřásl hlavou ve snaze ji trochu vyčistit a mezi stromy spatřil před sebou vlčí kožichy. Oháňka se mu rozhoupala. Vlci! Ano, přesně tohle potřeboval, příjemnou společnost. Být v takové uvolněné, příjemné náladě úplně sám by bylo zločinem. Ten strážce zákona v hrušňovém háji vůbec nevěděl, co je doopravdy zločin.
Zamířil poklusem za vlky. Kymácel se přitom lehce ze strany na stranu, ale na tlamě svírající sladkou hrušku mu hrál přátelský úsměv a oháňka se mrskala sem tam. "HHhavhm," zahuhlal pozdrav s plnou tlamou a jen tak tak stačil zabrzdit, než naboural do strakaté vlčice se zajímavým kožíškem. Raději si kecl do listí. Copak to tu řešili? A mohl se přidat? Na to bylo pozdě, už se prostě pozval sám.

Že ho chytí hrušková policie, s tím věru nepočítal. Nevěděl do dnešního dne, že taková věc vůbec existuje, ale vlk se zářivým kožichem a třemi páry očí vypadal velice věrohodně. "Ale-" chystal se protestovat, ale jen překvapeně vykvikl, když ho strážce zákona praštil přes tlapu jako nenechavé vlče. Přitáhl si tlapu k tělu a věnoval mu obzvlášť ublížený pohled. Přece mu to nemohl zakazovat? Ještě před chvílí se tak dobře bavil, ale teď to celé zhořklo. Vlk mu to úplně zkazil a ke všemu mu ještě uložil trest. Roland si zdrceně povzdechl. Vůbec, ale vůbec se mu do toho nechtělo, ale co měl dělat? Nebyl to až tak špatný trest. A i když nevěděl, jestli skutečně udělal něco špatného, cítil, že by ho měl vykonat. Asi to bylo správné. "Dobře, dobře," kývl nakonec. "Když to říkáte."
Jenže co tu měl vlastně uklízet? Lesík byl plný popadaného ovoce, ale jinak byl celkem čistý. Roland posbíral pár klacíků a naházel je na nepříliš úhlednou kupičku. Snažil se, aby byla úhledná, ale moc to nešlo. Ani ten sběr nebyl kdoví co, tlapy se mu pletly jedna přes druhou. Co dál? Otočil se přes rameno a spatřil strážníka, jak na něj kouká mezi stromy. Dobře, dobře. Nahrabal na kupičku trochu listí, zavrávoral a opřel se o hrušeň. Pobaveně se tomu zasmál, přihrabal další trošku listí a uznal, že už určitě udělal dost. Když se otočil, strážného vlka už vůbec neviděl. Tak dobrá, rychle pryč. Spěšně schlamstl ještě jednu hrušku, protože mu tou prací trochu slehlo, další vzal do tlamy a... byl pryč.

//teleport - Východní hvozd

Pozvolna pojídal třetí hrušku - nebo to už byla čtvrtá? Zvláštní, nějak ztratil přehled. Moc mu to nevadilo. Pozorovat účinky bylo... zajímavé. Svět ztratil cosi ze svých ostrých kontur a on se cítil příjemně nametený. Už to tak bylo. Chápal, proč to někteří vlci dělají. Dokonce i jiná zvířata, neviděl snad jednou tu veverku, která byla tak opilá, že málem spadla ze stromu a-
"ÁÁH!" zařval, když na něj zcela znenadání vyskočil stříbrný vlk s velice přísně vyhlížejícím výrazem. Nikoho tu nečekal a srdce mu málem leknutím vyletělo skrze hrudní koš. Odznaky v jeho kožichu přímo řvaly o pozornost a měly k tomu patrně dobrý důvod. Tenhle vlk... to byl strážce zákona. A Roland byl v průšvihu. "Jjá- strášníku, to bude nějaké nero-nerodozu- to bude omyl." Zmateně zamrkal nad neochotnou vlastního jazyka pořádně vyslovovat slova, která dobře znal. "To přece nejsou drogy, je to to... ovoce," vyhrabal se lehce nemotorně do sedu a nenápadně (alespoň z jeho pohledu) si jednu hrušku přitahoval k sobě. Kdyby musel utíkat, chtěl si ji vzít s sebou. "A ovoce je zdravý!" dodal inspirovaně a oko se mu rozzářilo, teď mu to určitě natřel. Jenže on po něm chtěl i identitu a strážcům pořádku se odporovat nemělo. "R... Rex," vyhrkl. Obyčejně nelhal, ale teď mu to šlo samo. "Z Topolové ssmečky."

//Ronherský potok

Potůček mizel v lesích, což ovšem nijak nepřekáželo. Ovšem po pár krocích do světlého hájku se hnědý vlk zastavil a začenichal. Sladká vůně se vznášela všude kolem a jedno oko mu bohatě stačilo k tomu, aby viděl důvod. Všechny stromy tu byly ovocné a tou sladkou vůní byly hrušky, kterých se většina povalovala po zemi, ač některé se ještě statečně držely svých větví. Sbíhaly se mu sliny. Veverka, kterou si podělil s Callisto, byla jen chabou svačinkou a od té doby už ušli docela kus cesty. "Podívej, takových hrušek," zaradoval se a hned si z jedné ležící mu u tlap ukousl. "Nic pro mě," zavrtěla se Callisto. "Ale posluž si. Poletím ulovit něco pořádnějšího, než stromové bobule." "Jak je libo," pokrčil vlk rameny a ucítil, že se sova vznesla. Zmizela bez jediného zvuku.
On si mezitím dopřál dvě hrušky na zub. Byly sladké, vážně hodně, nejspíš už dost přezrálé. Až když mu začaly jaksi těžknout tlapy, uvědomil si, že přezrálé ovoce někdy může dělat divy. Jakožto starý slušňák neměl nikdy velké nutkání to vyzkoušet, ale nebyl to úplně nepříjemný stav. V břiše ho hezky hřálo a cítil se lehce omámený, ale v pohodě. Uvolněně. Uvážlivě si tlapou přihrábnul další hodně zralou hrušku a pomalu z ní ujídal.

//Eucalyptový les přes Staré meandry

Dorazili až k vodě, kolem které se Roland procházel před pár dny. Kouzlo místa však bylo i dnes zcela naživu. Možná ještě více, s mlžným oparem, který se vznášel nad meandrami potůčku a rákosinami rostoucími kolem. V nich sem tam slyšel hemžení nějakých drobných ptáčků. Bylo tu krásně a ani on, ani Callisto nenarušovali poklid okolo mluvením. Povídali si už hodně, nyní spolu mlčeli a to jim vyhovovalo také. Voda tiše zpívala přes kamení a stejně jako předtím, i nyní se hnědý vlk zastavil, aby svlažil hrdlo. Potůček je vedl a Roland od něj neodbočoval, protože neviděl důvod proč. Líbilo se mu u vody, dokonce i chlad, který z ní stoupal a ovíjel se mu kolem tlapek jako příslib přicházející zimy.

//Hrušňový sad

//Neprobádaný les přes Konec světa

"Ještě nikdy jsem neviděl takového medvěda," kroutil hlavou Roland, zatímco hledali opět cestu přes hory. "Obývají to tam samí zvláštní tvorové. Podobají se těm našim, ale zároveň jsou tolik jiní." Skutečně. Byl to poučný výlet, ne že ne, ale těšil se, až opět vstoupí na známou půdu. Tam se zkrátka cítil jistější.
Předtím museli přejít ještě přes jeden zvláštní les. Tenhle už znal o něco lépe, procházel tudy několikrát. Pěkně voněl, ale zdejší zvířena byla podobně podivná, jako za horami. "Chceš se vrátit do lesa, nebo se ještě trošku projdeme?" zeptal se Callisto. "Pojďme ještě kousek. V lese určitě strávíme většinu zimy, tak bychom si poslední pěkné dny měli užít." S tím nemohl než souhlasit. Trochu ale sovu podezíral z toho, že se jí spíše líbí nechat se vozit na jeho hřbetě. Nahlas však nic neřekl a ani si nestěžoval, i když byla pravda, že se časem docela pronesla a její drápky nebyly vždy úplně příjemné.

//Ronherský potok přes Staré meandry

8. Probádat Neprobádaný les. (aspoň 500 slov)
//Zpěvné věže přes Konec světa

Ráz hor se měnil, jak postupovali dál. Pískovec téměř vymizel, i termití chodbičky se přestaly objevovat. Jak sestupovali níže a níže, měnilo se i vše ostatní. Vzduch jako by ztěžknul. Bylo znát, že jsou poměrně daleko na jihu, bylo zde tepleji a podzim jako by sem ještě ani nedorazil. Vítr byl prosycený pachy neznámých zvířat, kolem nich se do výšin tyčily prapodivné stonky vysokánských rostlin, které spíše než stromy připomínaly to nejvyšší rákosí, jaké Roland kdy viděl. "Už mi věříš, že jsou to zvláštní kraje?" Callisto si poposedla. "Já ti věřím celou dobu. Chtěla jsem to ale vidět na vlastní oči." "Nikdy jsi sem neletěla?" "Ne tak daleko. Ne za hory. Pro mě to tu příliš není." To dovedl pochopit. I on se zde cítil nepatřičně. Pro vlka to bylo dobré místo na výlet, ale k životu to zde nebylo. "Rozumím. Tak se pojďme podívat, co tu najdeme."
Zamířil hlouběji mezi ty vysoké rákosy a nedošel příliš daleko, když ho Callisto zastavila. "Podívej! To je divná ještěrka. Tamhle, na té větvi," navigovala ho, protože Roland prvních několik chvil neviděl vůbec nic. Až když měl čenich skoro úplně u onoho plaza, spatřil ho. Vážně to byla zvláštní ještěrka. Svým zeleno-hnědým zbarvením skoro splývala s listím, koulela vyboulenýma očima každým jinak a svými zvláštními pracičkami se přidržovala větvičky. Oba si ji důkladně prohlíželi a Roland by byl přísahal, že když odcházeli, byla ještěrka mnohem zelenější, než když ji poprvé spatřili.
Z hlubin lesa náhle zazněl divoký ryk. Roland se lehce přikrčil. Prvnímu křiklounovi odpověděl druhý z jiné části lesa, a potom se ozval další. Chvíli na sebe volali, než opět nastalo ticho. "Jsem docela rád, že tohle zvíře jsme nepotkali," podotkl, když se dal obezřetně opět do pohybu. Neznámé pachy ho lehce zneklidňovaly. Cítit tu byly totiž i větší šelmy, patrně medvědi, a na ty bylo třeba si dávat pozor. Určitě nebudou před zimou tak ospalí, jako jejich příbuzní na severu. Prozatím však žádný z pachů nebyl tak blízko, aby se nadmíru znepokojoval.
Procházeli se pod neznámými stromy a vysokým rákosem, zatímco ráno šplhalo spíše k poledni. Na zemi objevili zářivě modré pírko. Zdálo se, že ho musel ztratit celkem velký opeřenec. "Jakému ptákovi mohlo patřit?" uvažoval, když se k nebi jako v odpověď z nedaleké křoviny vzneslo hejno modrých a červených papoušků. Rozhořčeně křičeli a brzy měli i Roland s Callisto spatřit, proč tomu tak je. Z křoví se vynořil medvěd. Roland necítil, že se k nim blíží, ale teď byl tu a mohli ho pozorovat. Nijak zvlášť si jich nevšímal, zato hnědý vlk zíral jako na zjevení. Méďa nebyl hnědý či černý, ale černobíle strakatý, s monokly kolem očí, které by byly legrační, kdyby se nenacházely na tak veliké šelmě. Jenže oni se dnes svačinou stát neměli. Medvěd ušel ještě pár metrů, kecl si na objemné pozadí a utrhl jeden z mladších výhonků bambusu. Že medvědi jedí bobule a ovoce, to Roland věděl, ale aby se takhle ládovali rákosem? To by si v životě nepomyslel. Sledoval, jak panda žvýká svou nezvyklou svačinu, dokud ho Callisto zataháním za srst nepobídla, aby zmizeli, než si to své vegetariánství medvěd rozmyslí. A tak šli. Plíživým krokem se obloukem prosmýkl mezi bambusem a brzy už zase stoupali do hor.

//Eucalyptový les přes Konec světa

//Tmavé smrčiny přes Prstové hory

Šplhal do kopce. Došel až k horám na jihu, které se tyčily nad Sarumenským hvozdem. Čas jít domů, pomyslel si, ale na pár chvil se ještě zastavil a uchváceně hleděl na mlžný opar, který se držel v údolí, jen občas z něj vykukovaly utlumené barvy podzimu. Bylo to ponuré, zároveň však překrásně tajemné. Jak miloval podzim. Vůni spadaného listí a přesně taková rána, jako bylo toto. Jen myšlenka na to, že možná nějak Callisto ublížil, ho tížila u srdce.
Sotva na ni pomyslel, tichý stín se snesl z nebe a Callisto dosedla na kámen vedle něj, ve spárech ulovenou černou veverku. "Proč jsi mi utíkal? Držet s tebou krok není jen tak," hubovala ho. "Myslel jsem, že jsem tě urazil. Že jsi chtěla být chvíli osamotě." Sova si povzdechla. "Neurazil. Myslel jsi to dobře, jen je to jedna z těch věcí, které mne unavuje slýchat. Chtěla jsem si trochu urovnat myšlenky. A chytila jsem nám svačinu," kývla k veverce a ostrým zobákem jí vyrvala kus masa z břicha. "Když to vypadá, že chceš šplhat po horách, musíme se posilnit." "Vlastně jsem plánoval už zamířit zpět. Můžeme se ale ještě porozhlédnout kolem. Tyhle jižní kraje jsou vskutku zvláštní."
Callisto polykala kusy veverky a zvědavě ho pozorovala tmavýma očima. "Skutečně? Víš to z vlastní zkušenosti?" S tím zbytek veverky vzala do zobáku a hodila ho směrem k Rolandovi, který napůl sežrané tělíčko chytil ještě ve vzduchu a pár kousnutími s ním byl hotov. "Ano," odpověděl, když měl tlamu prázdnou. "Tady v podzemních chodbách například žije druh obřího hmyzu. Je skutečně nebezpečný. Na povrchu je nejspíš bezpečno, ale pokud toužíš po dobrodružství, šel bych ho raději hledat někam jinam." Calisto si protáhla křídla a urovnala si pírka. "Tak pojďme," kývla a když vlk vykročil, neslyšeně přeletěla opět na jeho hřbet.

//Neprobádaný les přes Konec světa

//Kiërb přes Tenebrae

Zatímco po vyběleném těle mrtvého stromu překračoval řeku, zeptala se Callisto: "Proč tebe vůbec magie tolik zajímají?" Hnědý vlk pomalu střihl ušima a doskočil na pevnou zem. Sova mávla hbitě křídly, aby nabyla zpět rovnováhu. "Snažím se jim porozumět. Pochopit, jak fungují, jaké vlastně všechny existují, k čemu všemu je vlci využívají a jak. Doma jsme je neměli." "Ale máš z nich strach," prohlásila Callisto a on sebou lehce škubl. Bylo to tak očividné? Dovedl možná svou nedůvěru skrývat před ostatními, dokonce i když mu magický plamen tančil před obličejem, ale bystrým sovím zrakům pravděpodobně nic neuniklo.
"Ano. Mám se na pozoru. Mé první setkání s magií nebylo hezké. První vlci s magií, které jsem potkal, poničili můj les, pozabíjeli mnoho mých přátel i mou nejmilejší Isobel," pronesl hlasem, který se nezatřásl, ale jeho jediné zdravé oko hledělo kamsi za mlhu, kam nemohl dohlédnout nikdo jiný. V šerém, mlžném lese jako by téměř viděl její krémový kožíšek mezi stromy... Téměř. Callisto se odmlčela, než tiše promluvila: "To mě mrzí. Skutečně. Vím, jak moc to bolí, ztratit někoho, koho miluješ."
Roland nastražil uši, poprvé se mu odhalovalo cosi z minulosti jeho soví kamarádky. Opatrně se zeptal: "Jak se jmenoval?" "Lyras. Byli jsme ještě mladí. Lesní požár. Nedalo se dělat vůbec nic."Náhle chápal, proč ji pohled na Warise upalujícího ptáky tolik rozrušil. Chápal i víc. Víc o své soví přítelkyni. "Je mi líto, že jsi o něj přišla." "Zbyly mi naše děti. Kdoví, kde vlastně poletují? Ale my sovy vytváříme páry na celý život. Nemyslím, že bych dovedla ještě někdy někoho milovat, jako jsem milovala jeho." Na tváři hnědého vlka se objevil měkký dotek úsměvu: "V tom jsme si asi dost podobní. Nemyslím, že čas zahojí všechny rány, ale může leccos změnit. Naděje umírá poslední." "Ale umírá," utrousila Callisto úsečně, odrazila se z jeho hřbetu a zmizela v mlze. Chvíli za ní hleděl, nejistý, čím ji urazil, než vykročil dál.

//Zpěvné věže přes Prstové hory

//Mahar přes Vřesoviště

"Na cestách zkrátka potkáš různé vlky," zhodnotil nakonec, ale Callisto se stále cítila ublíženě. Popravdě se jí ani nedivil. Kdyby z něj málem byla pečeně, určitě by se přes to také jen tak jednoduše nepřenesl. "Jistě. Jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla držet tebe. Nehrozí, že mě upečeš, odfoukneš tornádem nebo uškrtíš šlahounem. Viděl jsi, jak ty ptáky lovil máchnutím tlapy pomocí ohně? Kde v tom je nějaký um? Kde je v tom vůbec nějaká čest? Každý idiot by dokázal něco takového," houkla nespokojeně a zarývala drápy hlouběji a hlouběji do jeho hřbetu. "Povol trochu, prosím," zavrtěl se za chůze Roland a pokračoval, když ucítil, že se sova přiměla trochu uvolnit: "Nejspíš máš pravdu. Ačkoliv v tom nějaký um být musí. Jistě trvá dlouho se to naučit." "Samozřejmě. Ale na co potom ty kecy o velké zodpovědnosti? Takhle si nepředstavuji zodpovědnost. Nejradši bych mu natrhla-" Roland si povzdechl. Jeho soví kamarádka se začínala dost rozohňovat. Nikdy ho nenapadlo, že Callisto magiím příliš neholduje. Zatímco dál rozhořčeně houkala a vrkala, kráčeli podél řeky dál tajuplným podzimním ránem.

//Tmavé smrčiny přes Tenebrae

Říjen 5/10 - Agape

Agape uvažovala o magii, díky které by mohla vnést klid do duše i ostatním. Krátce se nad tím zamyslel. "Zdá se, že ve zdejších krajích jsou magické síly vskutku rozmanité. Nedivil bych se, kdyby se taková magie našla," pousmál se lehce. Prozatím se s tím sice nesetkal, ale on zrovna nebyl ten, který by druhé o kouzlech mohl poučovat, když byl onou mocí zcela nepolíben.
Neznal ani odpovědi na její další otázky. Nevěděl, jestli je zná vůbec někdo, snad kromě bohů samotných. A nemyslel teď Života a Smrt. "Bohužel netuším. Musí zde být něco zvláštního, co my nevidíme. Zdá se, že zde nalezne útočiště každý vlk, ať už jsou jeho sny a duše jakékoliv... Ale proč? Na to odpovědět neumím."
O nikom jménem Antheia bohužel nikdy neslyšel, ani Agape o nikom jménem Světluška, avšak bylo mu to podezřelé. Však i její popis na Světlušku seděl. Mohla to být pochopitelně jen náhoda. Po světě pobíhalo jistě více vlčic, které se podobaly, aniž by spolu měly cokoliv společného, přesto mu přišlo, že by to měli ještě alespoň trochu víc prozkoumat. "Je to zvláštní, opravdu hodně to zní jako Světluška. Také má zlatá očka, rezavý kožíšek... Je to poměrně originální osobnost. Zkoušela mne naučit dýchat pod vodou a zřejmě je v nějaké rozepři se stromy, protože neuhýbají," pousmál se - nenapadlo by ho nazvat Světlušku pomatenou, ale byla rozhodně dost svá na to, aby ji Agape podle toho poznala. Pokud se o její sestru skutečně jednalo. "Nepřipomíná ti to tvou sestru?" Viděl, že ji vlčice skutečně nalézt touží. Chápal, jaké to je. On také celou svou rodinu ztratil, ovšem nečekal, že by je ještě někdy viděl. "Jistě ji najdeš. Je zde plno míst, kde by mohla být."

Ohnivá koule zasyčela a zhasla, ale bylo to jen tak tak. "Není to jídlo. Je predátor jako my," informoval Waristooda značně odměřeně. Dle jeho názoru tohle byl jen důkaz o tom, jak nebezpečným nástrojem magie byla i v tlapách těch, kteří se kasali, jak moc jsou s ní zodpovědní. Jak málo stačilo ke katastrofě. Nehledě na to, že takovouhle nesmyslnou destrukci živých tvorů nechápal. Waris měl snad břicho plné. Nemusel upéct všechno, co se pohnulo.
Po tomhle zážitku už se tu opravdu zdržovat nechtěl. "Sbohem," kývl hnědému na rozloučenou a vydal se pryč. Callisto se k němu cestou opět připojila. "Prosímtě, Rolande, můžeš mi říct, proč vůbec ztrácíš čas s takovými burany? Málem mě upekl na škvarek." Tiše si povzdechl. "Doufal jsem, že se poučím o magiích." "No, a poučil?" To bylo popravdě trochu sporné. "Viděl jsem něco nového, to ano. Možná jsem se i poučil. Ale s názory toho vlka se moc neztotožňuji." "To mi povídej," houkla Callisto nespokojeně a zaryla lehce drápky do jeho hřbetu.

//Kiërb přes Vřesoviště

Waristood ho neopekl, což bylo samozřejmě potěšující. Jinak Roland své setkání s vlkem za příliš povznášející nepovažoval, ale když to Waristood dále nerozváděl, pomlčel dále i on. Každý byl ostatně jinak veden, jinak vychován a měl jiný pohled na svět - to Roland dovedl pochopit, i když s ním třeba nesouhlasil.
Waris se posadil a zdálo se, že používání magie ho unavilo. "V tom případě ti děkuji za tvou ochotu mi předvést něco ze svého umu a nebudu tě dále obírat o čas," byl Roland připraven se rozloučit, aby dopřál vlkovi klid k odpočinku, ovšem než se stačil obrátit k odchodu, poctila je svou přítomností Callisto. Zřejmě byla zvědavá, s kým se to tu Roland vybavuje - snad ji ani nenapadlo, že by se jí to mohlo stát osudným! A Rolanda také ne, dokud to větší z vlků nevyslovil nahlas. "Ne!" zvolal a naježil se. "To si zkus," prskla Callisto a bez jediného zvuku se vznesla z Rolandova hřbetu k obloze. "Patří ke mně. Je to moje společnice," vysvětloval klidně, ale srst se mu stále ježila a kdyby se snad Waristood přesto pokusil jeho kamarádce ublížit, byl připravený se i pobít. Doufal, že až tak daleko to nezajde.

Říjen 4/10 - Agape

Ve slovech Agape shledával mnoho pravdy. Věděl ale sám, že někdy je těžké se udržet v přítomnosti. Někdy po vlčí duši natahovala minulost své spáry, někdy jí zase zmítal strach - či naděje, v lepším případě - z budoucnosti... Život byl složitou věcí. "Jistě by to spoustě vlků pomohlo nalézt trochu klidu," souhlasil. "Možná se i dozvědět něco sami o sobě. Ale někdy je to těžké, držet se v přítomnosti, když se o vlka přetahují i minulost s budoucností," zartikuloval pomalu své myšlenky do vět, které snad byly srozumitelné i mimo jeho hlavu.
Pousmál se, i Agape tvrdila, že je pouze pravdomluvná. Ne, že by měl důvod o tom pochybovat. Nad její další úvahou pokýval hlavou. "Zdá se to tak, a nejspíš by to ani nebylo tak zvláštní. Proudí tu spousta magie, nedivil bych se, kdyby měla i moc k sobě vlky přilákat." Nedivil se ani tomu, že Agape není odsud. Přišla sem s určitým cílem - najít svoji sestru. A tu ho ťukla do čenichu myšlenka. Světluška, tu mu Agape tolik připomínala. Už už se nadechoval, že jí o ní řekne, ale vlčice ho předběhla a vyslovila jméno, které mu nic neříkalo. "Obávám se, že ne," zavrtěl hlavou a trochu nakrčil čelo. "Je ti tvá sestra podobná? Setkal jsem se tu s vlčicí, která nosila v rezavém kožíšku podobné bílé flíčky jako ty, ale jmenuje se Světluška, ne Antheia."

3. Stát se pokusným králíkem pro magii někoho jiného. Alespoň dva posty.

Stáhl uši vzad ještě dál, až mu ležely přitisknuté k hlavě. Nebylo nic špatného na Waristoodových slovech ani na posouzení magie jako něčeho, s čím bylo třeba zacházet zodpovědně, ovšem jak přišel na to, že je Roland snad nerozhodný? Nezkušený ve věcech magie možná byl, ano, byl jí zcela nepolíbený, avšak o životní zkušenosti nouzi neměl. Bylo evidentní, že ho i tak Waristood vnímá jako někoho slabého a neschopného. Proč? "To, co říkáš, je rozumné, ale nevím, co tě vede k tomu mne považovat za nezkušeného či nerozhodného. Každopádně se magie v mých tlapách bát nemusíš," odfrkl si. "V krvi mi nekoluje a kolovat nebude. Což ze mne - a z nikoho, kdo je na tom stejně - nečiní menšího vlka."
Ohnivá koule bloudila kolem. Její silný žár se opíral do Rolandova těla, ale nepálil, zatím ještě ne. Pomalu proplula kolem něj vzduchem, až z ní vyprsklo pár jisker. Jedna z nich ho štípla, když se mu dostala až ke kůži, ostatní jen neškodně prskly a zhasly ve vzduchu, což vzápětí udělala i celá ohnivá bludička. "Také bych to považoval za úspěch," máchl ocasem, tohle Warisovi upřít nemohl, i když byl vlk takový všelijaký. Krátce poté, co oheň zmizel, snesla se z nedalekého stromu Callisto a usadila se mu bez jediného slova ke kterémukoliv z nich na hřbetě, což ani Roland nijak nekomentoval. Přišlo mu to víceméně normální.