Gallirea - Příspěvky uživatele

Červenec 1/10 - Namaari

Souhlasně kývl hlavou, když se mladá vlčice zmínila, že už slyšela o nebezpečenstvích číhajících v horách. "To je pravda, hlavně výš v horách to může být zrádné, ale nikdo neříká, že musíš hned šplhat na ty nejvyšší vršky," pousmál se. "Občas může i postačit pořádný kopec. Když doma někoho poprosíš, určitě budou vědět, jaká jsou nejlepší místa v okolí na rozhlížení se."
Namaari měla pochopitelně otázky i ohledně magií. Však které vlče by kouzla nezajímala? Bohužel v tomto směru nebyl Roland úplně ten nejlepší, kdo by jí měl radit. Sám měl v chápání magie značné mezery. "Zdá se, že vlci, kteří se tu narodili, většinou magii ovládat umí, ano. Já ale nejsem odtud, přišel jsem ze země, kde magie vůbec nebyla, takže ani žádnou nemám. Možná, že jsi na tom stejně," usoudil z toho, co Namaari říkala. I v jeho domovině měli vlci oči zlaté, hnědé či šedivé, žádné z těch divokých barev, které začal vídat až později.
"Nějak to určitě souvisí. Vlci s modrýma očima dovedou ovládat vodu, s červenýma oheň... bohužel si nejsem jistý všemi ostatními barvami. Ale jsou tu i vlci se zlatýma očima, kteří umějí kouzlit a další, kteří mají těch schopností dokonce více." Pohlédl na Namaari poněkud omluvně. Kdyby toho věděl víc, podělil by se s ní, ovšem i po všem čase, který zde prožil, pro něj byla kouzla z větší části neuchopitelnou záhadou.
Druhý pokus s lovem ryby už dopadl úspěšněji. Mladé vlčici se podařilo vodního tvora lapit. "Skvělé," pochválil ji jednooký vlk, rychle však zpozoroval, v čem je problém. Sice rybu chytila, ale nejspíš nevěděla, co s ní dál. "Honem ji polož na zem a pořádně ji kousni za hlavou!" poradil jí a přiskočil blíž, aby mohl zasáhnout, kdyby se náhodou úlovek Namaari chtěl dostat zpátky do vody až moc rychle.

Příchod členů smečky na sebe nenechal dlouho čekat. Příliš ho nepřekvapilo, když se z lesa vynořila písková vlčice, která ho vyprovázela za hranice i v zimě - Chiara. Elisabettu měla hned za patami, ovšem neměl čas ani mentální kapacitu se tmavému vlčeti příliš věnovat, kromě krátkého pozdravu: "Ahoj, Elisabetto."
Upřel však svoji pozornost na tu starší z dvojice. Tu, která se rozkřikla na celé kolo, až jiskry létaly. "Nekřič, prosím, potřebuje klid," sklopil zrak k Wolfganii, která nadále ležela bezvládně na zemi. "Neměl jsem jinou možnost, než přijít sem... Byli jsme napadeni vlčicí jménem Styx. Do Sarumenské smečky je daleko, sám bych tam Wolfganii nedovlekl, já... bál jsem se, že by to ani nezvládla," vyprávěl poněkud překotně, stále ještě zadýchaně, všechno uvnitř mu velelo spěchat, spěchat, spěchat - ale kam? Co se dalo uspěchat? Jak mohli vůbec Wolfi pomoci?
Elisabetta kamsi odběhla a on upřel své zbývající oko zpříma do tváře ohnivé vlčice. "Prosím. Potřebujeme pomoc. Tohle je její jediná naděje." Srdce mu bušilo. Všechno záleželo na vlčici, která ho zřejmě příliš v lásce neměla. Ale doufal, že má v sobě špetku slitování... Doufal, že třeba pomoc, kterou v zimě věnoval Elisabettě, něco znamená.

Červen 8/10 - Namaari

Bylo vidět, že Namaari příliš nepotěšil, ale tohoto zklamání ji bohužel ušetřit nemohl. Byly tu ovšem i jiné způsoby, jak si prohlédnou svět z výšky. "A byla jsi už někdy v horách? Když vyšplháš na nějakou skutečně vysokou, můžeš se na kraj koukat shora a vidět i hodně do dálky, pokud je jasno." Krátce se zamyslel. "Navíc je Gallirea zemí kouzel a nejrůznějších zázraků. Já kouzlit neumím, ale třeba někdy potkáš někoho, kdo by ti kouzlem mohl pomoci." Věděl, že magie svede leccos. Proč ne dát vlkům možnost šplhat či létat? Jistě to nebylo o nic podivnější, než když někdo nosil v kožichu nepřirozené barvy či dovedl poroučet ohni nebo vodě.
Lov ryb se na první pokus moc nevydařil. Namaari se na něj zahleděla a chtěla slyšet, jaký v tom je trik. Roland překvapeně zamrkal. "To jsme se asi nepochopili," broukl potom, když mu to došlo. "Nevím, jak to zjednodušit, proto si myslím, že je opakování nejlepší cestou k úspěchu. Kdybych věděl jak, řekl bych ti to." Přemýšlel, co by mohl Namaari poradit, ovšem všechno to bylo hlavně o dobrém načasování a koordinaci. Dovednostech, které si každý musel osvojit po svém.

Červen 7/10 - Namaari

Roland pokýval hlavou, i Namaari zřejmě přemýšlela o tom, co musel pro stromy znamenat tak dlouhý život. Pak ho ale svou další otázkou rozesmála. "Jako veverky povídáš? Tak dobře to určitě vlci nedokážou, bohužel. Někdy ale najdeš takový strom, který je tak příhodně rostlý, že na něj dokáže vylézt i vlk, aspoň kousek na zem, aby si mohl lehnout do větví. Jinak nám to ale moc přáno není," musel Namaari zklamat. Nepotkal nikdy vlka, který by uměl šplhat po stromě jako veverka nebo kočka.
Brzy však přestal být čas na řeči a naopak nastal čas, kdy se Namaari začala učit rybolovu. Roland jí do toho poté, co jí předal instrukce, už moc nezasahoval. Jen hlídal, aby se mladá lovkyně nezačala topit. Čekali na rybu společně a jedna skutečně připlula. Namaari po ní pohotově chňapla, ale šupinatý tvor sebou rychle mrskl a odplaval z dosahu. "To jsou. Jak jsem říkal, chce to cvik. Rád bych ti poradil, jak to zjednodušit, ale upřímně řečeno je nejlepší to prostě procvičovat a procvičovat," pokrčil rameny a čekal, jestli to bude chtít vlčice zkusit znovu nebo už ji lov stačil znudit. Nedivil by se jí.

//Zlatavý les

Vlekl se kupředu, jak nejrychleji s vahou zraněné vlčice na hřbetě dokázal. Otáčel hlavou sem a tam, do všech stran, snažil se do svého zúženého zorného pole obsáhnout co největší kus krajiny. Čekal, že se na ně každou chvíli z křoví vyřítí Styx, aby dokončila, co začala. Nedůvěřoval žádnému stínu, žádnému šustnutí. Přesto vrb kolem přibývalo, vánek k němu už nesl pach smečky a opeřený démon odnikud nevyletěl. Že by jí unikli? Že by ji... skutečně zahubil?
Každý krok byl náročnější než ten předešlý, ale nakonec se octl v místech, kde vrby nahradily všechny blyštící se stromy a čenich mu jasně prozrazoval, že tady už jsou na cizím území. Musel doufat, že jim tu pomohou. Wolfi... Jak zlé to vlastně bylo? Byla vůbec pořád naživu? Je. Je naživu. Bude v pořádku.
Klesl k zemi jen kousek za hranicemi lesa a opatrně ji nechal sklouznout ze svého hřbetu do měkké trávy. Slyšel, jak jí z hrdla vyšel tlumený zvuk. Hrudník se jí zvedal. Žila. Zatím. Callisto se mlčky usadila vedle ní a začala si rovnat rozčepýřené peří. I když se mu tlapy třásly prožitým stresem i námahou, postavil se a hlasitě, naléhavě zavyl, aby někoho, kohokoliv přivolal.
"Pomůžou nám. Neboj se," hlesl k Wolfganii a jemně ji olízl na tváři. Sám příliš vážně zraněný nebyl, ač schytal pár oděrek, které však ani necítil. Vypadal však napůl šíleně, s naježeným kožichem umatlaným Wolfiinou, Styxinou i svou vlastní krví a s divokou jiskrou v jediném oku, když se ochranitelsky tyčil nad svojí partnerkou. Pohled na její zmučené tělo ho naplňoval stejnou měrou obavami a nenávistí. Kde všude byla zraněná? Jak hluboko ty bodce pronikly? Co když- Pospěšte si, vzýval obyvatele lesa v duchu. Pospěště si... a pomozte nám.

Červen 6/10 - Namaari

Malá hnědá vlčice byla opravdu teprve dítkem nepříliš políbeným podivnostmi světa. Roland byl popravdě nadšený, že má zase jednou šanci nějakému mláděti trochu povyprávět o tom, co je co a jak to funguje. Vždycky měl vlčata rád. "No vidíš, a brzy už poznáš i léto," pousmál se. "A ano, některé stromy opravdu mohou růst takhle dlouho. Ačkoliv je to dlouhá doba, spousta a spousta vlčích životů, takže se můžeme spoléhat jenom na příběhy, co se předávají mezi generacemi... ale já tomu věřím." Připadalo mu, že se stačí na některé ze starých stromů pořádně podívat, aby cítil, jak z nich sálá moudrost všech těch dlouhých prožitých let. Kéž by mohly vyprávět!
Hnědý si snědl svoji rybu a stejně jako Namaari byla připravena se učit, on jí byl připraven podat instrukce. Pobaveně se zasmál, když byl nazván panem učitelem. "Tak takhle mi opravdu ještě nikdo neříkal." Než se ale pustili do lovení, chtěl vědět, jestli je Namaari... v pořádku. Jestli má kam jít. Nechtěl od ní vyzvídat, kde přesně bydlí, ale vlčice se zřejmě rozhodla mu věřit a pověděla mu o tom. "Rozumím," pokýval hlavou a uši mu trochu poklesly. Přece jen byla ztraceným vlčetem, alespoň však byla v bezpečí. "To mě mrzí, že ses ztratila. Ale je dobře, že máš někoho, kdo se o tebe postará - a třeba se to ještě bude dát nějak napravit," přešel do trochu optimističtější tóniny. Že se někdo ztratil ještě neznamenalo, že musí zůstat ztracený navždy.
A teď byl čas na ty ryby! "Tak tedy," postavil se vedle Namaari u jezera a zahleděl se do průzračné vody. "K lovu ryb je nejdůležitější trpělivost. Postavíš se do vody, čekáš, až se nějaká ryba přiblíží a nesmíš se ani trošku hýbat, abys je nevyplašila. Může to trvat dlouho, ale když máš štěstí, ryba připlave na dosah. Potom je zase potřeba rychlost - musíš ji chňapnout, než stačí uplavat. A ony jsou opravdu mrštné! Ale neboj, s trochou cviku to určitě půjde," ujistil ji s mírným pousmáním. "Hlavně zadrž dech, až budeš strkat hlavu pod vodu," upozornil ji ještě. Stál raději hned vedle, když Namaari neuměla plavat, netroufal si vzdálit se víc.

Červen 5/10 - Namaari

Vlče mínilo, že je ryba víc, než jen trochu podivná. Roland se krátce zasmál. "Záleží nejspíš na úhlu pohledu. Když se nad tím zamyslíš, spousta věcí na světě je podivná. Co takové slunce, zářící ohnivá koule na obloze, která nám ale všem propůjčuje život? Stromy, rostliny tak obrovské, že převýší každého tvora a žijí klidně i stovky let? Všechno to je krajně nepravědpodobné a přeci-" Máchl tlapou kolem sebe a přiměl se přestat, než Namaari úplně zamotá hlavu. Zabral se do těch svých úvah více, než zamýšlel. Úsměv na jeho tváři však dál spokojeně pohrával.
Vlčice mu odpověděla, že plavat nikdy nezkoušela. "Rozumím, a přes zimu se plavat příliš nedá," kývl hlavou. "Nu, zkusit ulovit rybu můžeš i tak, pokud se budeš držet na mělčině. Ale radši budu hlídat, kdyby něco," řekl, když o tom chvíli popřemýšlel. Snad nebylo třeba jí ten zážitek rovnou upírat. Protože se zdálo jasné, že jeho rybu chtít nebude, pomalu se pustil do jídla, aby se potom se svým úlovkem nemusel opatrovat, ať už půjdou lovit nebo snad kdyby chtěla nejprve zkusit to plavání.
Měla domov tak napůl? Rolandovi to v hlavě trochu poplašně cinklo. Co to znamenalo? "Já jsem Roland. Těší mě," představil se jí slušně, sotva polkl sousto ryby, ale ustaraná vráska mu z čela nezmizela. "Nemusíš mi o tom povídat, jestli nechceš, ale máš se kam vracet, že ano? Někoho, kdo se o tebe stará?"

Červen 4/10 - Namaari

Nechtěl to zvědavé mládě zbytečně plašit a tak byl rád, když viděl, že se o poznání uklidnila. I když pro ni jistě bylo dobré mít se před cizími dospěláky na pozoru - věděl až moc dobře, že ne každý vlk toulající se okolím je takový dobrák, jako on.
Rybu si prohlížela s nakrčeným nosíkem a tak nedůvěřivým pohledem, až se neubránil tichému smíchu. "Je trochu podivná, že?" nadhodil a snažil se představit si, jak by mu asi ryba připadala, kdyby ji teď viděl poprvé. Jelikož vyrostl poblíž velikých jezer, nevzpomínal si na čas ve svém životě, kdy by ryby neznal. "Ve vodě nohy na nic nepotřebuje," pokrčil rameny. "Plave vlastně celým tělem - mrská ocasem a ploutvemi a jde jí to plavání mnohem líp, než vlkům. Kdyby mohla, určitě by se nám za naše neohrabané pracky vysmála," zahleděl se Roland na svoje tlapy zamyšleně, teď pro změnu ve snaze si představit, jak asi vlci vypadají rybíma očima. Možná o nich potěru vyprávěly hororové historky.
Mladá vlčice jeho rybu odmítla, ale projevila zájem si nějakou chytit sama. "No dobrá," přitáhl si rybu zpátky k sobě, ale ještě se do ní nepustil. "Zkusit to určitě můžeš, chce to jen trochu zručnosti, ale... Umíš plavat?" zeptal se na poměrně podstatnou otázku, cosi mu říkalo, že když nezná ryby, s vodou moc zkušeností mít nebude. Pak tu také byla ještě ta druhá záležitost, která mu neustále hlodala v hlavě. "A nebudou tě doma hledat, když se tu zdržíš?" Doufal, že vlče nějaké "doma" má. Že opravdu nenarazil na zatoulaného sirotka.

Červen 3/10 - Namaari

Malá slečna nejspíš nečekala, že bude náhle odhalena. Nebo že by ji vylekal Rolandův zjev? Napůl čekal, že před ním vezme do zaječích. Pár chvil to tak totiž skutečně vypadalo, ovšem když na ni promluvil, zůstala nakonec na místě. Sice ze sebe nedokázala zpočátku vypravit pořádné slovo, ale Roland počkal, jestli nenajde ztracenou nit sama - a našla. Snažil se tvářit pokud možno co nejvíc neškodně, seděl s ulovenou rybou položenou u tlap a poslouchal, co z vlčete vypadne. "Aha! To od tebe bylo ohleduplné," pochválil ji s úsměvem a sjel pohledem k rybě, po které tak zvědavě pokukovala.
Snad ještě žádnou nikdy neviděla. Nejspíš tedy nevyrůstala nikde poblíž jezer či řek. "Je tam plno ryb, jako tahle," opáčil a zvedl pohled zpátky k mladé vlčici. Pořád netušil, kde se tu vlastně vzala. Aspoň ale nevypadala nijak vyhuble či zanedbaně, snad se tedy opravdu jen vypravila na dobrodružnou mladickou potulku. "Chceš si ji prohlédnout? Vlastně ti ji klidně můžu nechat, chytím si jinou," nabídl a tlapou postrčil svůj úlovek blíž k vlčeti. "Akorát ne každému ryba chutná. Je dost jiná, než maso zvířat, co žijí na souši."

Červen 2/10

Zastavil se na mělčině a svým zbylým okem sledoval, zda pod hladinou nezahlédne nějaký pohyb či záblesk stříbrných šupin. Toho, že má publikum, si prozatím vůbec nevšiml, mladou vlčici měl na slepé straně a tak ji zkrátka nezpozoroval. Soustředil se teď hlavně na ryby a trpělivě čekal, kdy se nějaká objeví na dosah. Nějakou chvíli to trvalo, ale Roland se ani nepohnul a nakonec se jedna méně opatrná ryba přiblížila příliš blízko k jeho tlapám - příliš blízko pro její vlastní dobro. Tmavý vlk už v tom měl cvik a za dobu, kterou strávil bez oka, už se naučil i lépe odhadovat hloubku jen s tím jedním. Stačilo tedy jedno dobře mířené chňap, voda se rozstříkla na všechny strany a když opět hlavu zvedl, držel v tlamě vypasenou rybu.
Spokojen se svým lovem se otočil, aby zamířil ke břehu a teď teprve si všiml, že ho zpovzdálí někdo tiše pozoruje. Naklonil zvědavě hlavu ke straně, vyšel na pevnou zem a položil si rybu k nohám. "Dobré ráno," popřál slušně a s mírným úsměvem mladé vlčí slečně, která se tu vyloupla zdánlivě odnikud a nezdálo se, že by tu měla nějaký doprovod. Nebyla už sice úplné mrně, ale i tak se chtěl ujistit, že nejde o nějakou zbloudilou ztracenou dušičku. Jenže zároveň ji nechtěl hned vyplašit podezřelými otázkami. "Vyšla sis na procházku?" otázal se zlehka a usadil se na břehu.

Červen 1/10 - Namaari

Slunce šplhalo na oblohu v novém dni, jeho měkké paprsky zalévaly hladinu jezera zlatým světlem a celý svět se probouzel. Ptáci v křovinách zpívali o sto šest, nad jezero vylétly vážky, zelený skokan šplouchl do vody, když ho vyplašily blížící se kroky. Jednooký hnědý vlk neměl v plánu nic zvláštního. Procházky kolem jezera už se staly běžnou součástí jeho života. Občas tu narazil na někoho zajímavého a občas si jen užil klidu a pohody.
Došel až ke břehu a chvíli se spokojeným úsměvem a pohupující se oháňkou sledoval kachny na jezeře. O kus dál plula potápka a každou chvíli zajela pod vodu. V rákosí se hlasitými skřeky hašteřili další ptáci, které neviděl. Jeho vlastní ptačí společnice Callisto kdesi poletovala nebo, pravděpodobněji, vyspávala. Kromě opeřenců, hmyzu a žab mu tedy společnost nikdo nedělal a pokud ano, Roland si jich prozatím nevšiml. Vypadalo to tedy na klidné letní ráno. Protáhl si hřbet, zašklebil se, když mu v zádech nahlas luplo - zub času mě začíná ohlodávat - a vkročil na mělčinu, aby si chytil k snídani rybu.

Nevěděl, jak na tom Wolfganie je. Neměl čas se otáčet. Neměl čas ani myslet. Dokonce ani neslyšel tichá slova své zraněné partnerky. Prostě skočil po parohaté vlčici jako po podivné opeřené srně a pevně stiskl čelisti na jejím krku. Cítil v tlamě její krev, ale ne dost. Aby ji vyřadil definitivně, musel by se trefit lépe - jenže to krátké zaváhání při skoku ho vyvedlo z rovnováhy. Teď se tedy přetlačovali a přetahovali. Styx se oháněla parožím a kopala kolem sebe, cítil, jak ho párkrát zasáhly její drápy, ale uvědomoval si to vzdáleně, jako by se to dělo někomu jinému. Trhal hlavou, drtil zuby, snažil se dostat hlouběji. Cítil, že fyzicky má navrch, že by mohl vyhrát-
A rázem drtil mezi zuby jen prach. Náhlým zmizením vlčice málem ztratil rovnováhu, zaškobrtl a okamžitě se začal otáčet kolem sebe na všechny strany. Byla pryč. Byla... pryč? Nevěřil tomu. Nedůvěřoval ničemu, co se tady dělo. Nepřítomně otevřel tlamu a nechal z ní vypadnout dvě šedá pírka. Po Styx nebylo nikde ani stopy. Zatím. Nevěřil, že by ji zabil. Nemohl ji na to zranit dost vážně... Přesto ji nikde neviděl.
Ne, nevěřil tomu, ale jestli se Styx někam vypařila, pak to musel využít. Musel to alespoň zkusit. Zrak mu padl na Wolfganii ležící bezvládně na zemi mezi kamennými úlomky. Nehýbala se. "Ne, prosím, ne," šeptal, aniž by si to uvědomoval. Tlapy ho nesly kupředu o své vlastní vůli, ale připadalo mu, že se pohybuje ztěžka, jako by se brodil hlubokým močálem. Bylo to jako snažit se běžet v noční můře. Věděl, věděl, co zjistí, až se své milé dotkne. Věděl, že opět selhal. Zatímco překonával tu nekonečnou vzdálenost, snažil se své srdce připravit na něco, o čem dobře věděl, že se na to připravit nedá. Sklonil hlavu... A viděl, jak se Wolfganii hrudník mělce zvedá a klesá.
"Wolfi," hlesl s nesmírnou úlevou, ačkoliv strach o ni nikam nezmizel. Snad se ještě vystupňoval. Ale nebyla mrtvá. Pořád byla naděje. "Wolfi, slyšíš mě?" Vlčice vypadala zcela bez sebe. Těžko se dalo odhadovat, kde všude je zraněná, hrozil se toho s ní hýbat, ale nemohli tady zůstat. Hlavou mu letěly všechny možné možnosti. Sarumen nebyl daleko, ale v momentální situaci se to zdálo jako tisíc mil. Musel by pravděpodobně Wolfganii nést, ale vlekl by ji klidně na kraj světa, kdyby to bylo třeba. Bál se ale, že ona to nezvládne. Pak si ale vzpomněl na zimu. Na Elisabettu a na Chiaru. Byli té smečce prakticky na prahu - ale našli by tam pomoc?
"Rolande," vytrhl ho z myšlenek slabý hlas. S ním si uvědomil i kníkání, které šlo do té doby úplně mimo něj. "Tady něco je." Callisto stála u jakéhosi vaku z listu, do kterého spárem vytrhla díru. Peří jí trčelo do všech stran a levé křídlo se zdálo obzvlášť pošramocené, ale také žila. To byl další balvan, co mu spadl ze srdce. S těžkostí se odvrátil od ležící vlčice a nahlédl, co tam sova má. Žaludek mu udělal pomalý kotrmelec. Pach smrti se z onoho vaku šířil do celého okolí. Uvnitř ležela vlčata - viditelně byla mrtvá už nějakou dobu. Přesto se jedno z nich hýbalo, jakkoliv nemožné se to zdálo. "Nech to. Nech to být. Musíme... odtud pryč, dokud je čas," polkl ztěžka a odvrátil se, nezbývala mu už mozková kapacita na to zabývat se tímto. Ani kdyby nad tím více přemýšlel, nejspíš by se nedovtípil, co se stalo. Magii sotva rozuměl a tohle bylo zkrátka až příliš šílené.
Přesunul se k Wolfi a začal si její bezvládné tělo soukat na hřbet. "Bude to v pořádku. Všechno bude v pořádku, jsem u tebe," opakoval, snažil se o tom přesvědčit ji stejně jako sebe. Doufal, že jí ještě víc neublíží, ale zkrátka neviděl jinou možnost. Myšlenky už se mu ubíraly napřed, formoval se v nich plán, zatímco svou milou krok za namáhavým krokem vlekl k vrbám. Callisto poskakovala za ním. Musel doufat, že se obyvatelé lesa slitují. Tamní vlčice se zdály být drsné a neoblomné, ale vkládal do nich veškerou naději.

//Vrba (? záleží ještě asi na reakci Styx, kdyžtak to upravím :D)

Pevně tiskl čelisti k sobě. Neexistovalo pravděpodobně nic, co by mohl říct, aby Styx přinutil ke změně názoru. Bylo o Styx snad všeobecně známo, že je mstivá? On ji neznal. Věděl o ní pouze to, že napadla jeho smečku. Že byla hrozbou, která byla odstraněna - alespoň to si myslel. Ani smrt zde však nemusela být navždy. Jaké strategie volit ve světě, který je vzhůru nohama? Teď na každý pád nebyla vhodná chvíle o tom filozofovat.
Nepočítal příliš s tím, že by jeho slova o férovosti zapůsobila a v tom se tedy nepletl. Styx pouze podrážděně prskla a pak už namířila kamennou šipku přímo na jeho zbývající oko. Vzápětí se věci daly do pohybu. Útok Callisto odvrátil hrozbu pouze na chvíli, ale to stačilo. Vrhl pohled k Wolfganii - nevěděl, na co se má připravit, ale napjal svaly. Cítil burácení země pod nimi, než je mohutný vodní proud osvobodil.
S hlasitým zakřupání kamenná krusta povolila. Roland vylétl do vzduchu a dopadl tvrdě na rameno, pořád však o poznání měkčeji, než Wolfganie. Zůstala ležet. Bez pohybu. Bez... života? Krev se mu v žilách měnila na ledovou tříšť. Ne. Prosím, ne. Callisto nikde neviděl. Vyskočil na nohy tak rychle, jak jen se dokázal vzpamatovat, ale pořád to bylo moc pomalu, pořád byl o krok pozadu. "NE!" vykřikl, když spatřil kamenné bodce, které vyrostly odnikud pod tělem jeho milované. Neměl čas zjišťovat, jak moc škody napáchaly. Musel zneškodnit to zlo ve vlčí kůži. Musel jen doufat, že Wolfganie žije. Že ji dokáže zachránit. Že se historie nebude opakovat.
Řítil se přímo na Styx, zuby vyceněné, z hrdla se mu dralo vrčení. V poslední chvíli před odrazem však opět zachytil záblesk toho zrádného úsměvu. Nestačil k tomu, aby ho zarazil úplně. I se svou ďábelskou krásou byla Styx stále tou vlčicí, která ubližovala jeho lásce. Přesto ho však ta mocná aura obklopující vlčici zasáhla a přiměla ho k zaváhání. Jeho skok nebyl čistý, odrazil se neohrabaně a místo toho, aby se zakousl hluboko do masa, chytil Styx jen za kůži a chlupy na krku. Alespoň prudce trhl hlavou a opřel se do ní celou svou silou ve snaze ji povalit na zem. Na Wolfganii neviděl, ale byla vším, za co bojoval. Ač to byl možná boj už předem beznadějný.

Pořád ještě se cítil jako praštěný něčím do hlavy. Vážně se mohlo všechno takhle rychle pokazit? Vážně? Musel co nejrychleji začít trochu vnímat, pokud se z tohohle chtěli dostat živí. Hádal totiž, že Styx se s nimi párat příliš nebude. Jen kdyby z ní nevyzařovala taková... moc. Temný oheň. Tohle s vlkem udělal zážitek smrti? Protichůdné pocity se v něm tahaly. Nechtěl se dívat na ten zrádný úsměv a jednou polovinou své bytosti se cítil hluboce zahanben kvůli automatické reakci té druhé.
Wolfganie. Na ni se musel soustředit. Jenom na ni. Nějak ji odtud musel dostat. Styx mezitím vysvětlovala, že přišla jen vyrovnat účty. Bylo na tom něco překvapivého? Touha po pomstě hýbala vlčím světem od nepaměti. Přišli jsme jí přímo do rány. Ne, já nás sem zavedl. Pevně stiskl čelisti k sobě a cukl uchem k Wolfganii, která začala mluvit. Ovšem s každým jejím dalším slovem cítil narůstající paniku. "Wolfganie, ne!" téměř vyjekl. "Nenechám tě tady samotnou, na to můžeš rovnou zapomenout!" Skoro to znělo, jako by se snažila Styx naschvál vyprovokovat. Srdce mu mlátilo až v krku. Měla nějaký plán či se opravdu pokoušela obětovat sebe samu? Ne. Už nikdy znova. Odmítal se dívat na smrt další vlčice, kterou miloval. Netušil, že se Wolfi v tu chvíli honí hlavou dost podobné myšlenky.
"A ty bys nikoho z nás nezabila, kdybys dostala možnost? Zaútočila jsi první a na území smečky, nemohla jsi čekat nic jiného," stáhl uši k hlavě. Začal sebou vrtět ve snaze se uvolnit z kamenného sevření země. Muselo to jít. Musel existovat způsob, jak se vysoukat ven. Ne, nebyl příznivcem násilí, zabíjení už vůbec ne, ale také měl své zkušenosti - krutě vykoupené krví svých přátel. Ochrana smečky byla nutná a činy měly své následky. Nemínil tohle však Styx vysvětlovat. Jistě to musela dobře vědět sama.
Snažil se nepanikařit, ale čím déle byl uvězněn bez možnosti pohybu, tím hůře se cítil. Nemluvě vůbec o nepříjemném rozporu, který cítil ve svém nitru, kdykoliv se na Styx podíval či kdykoliv zazněl její vtíravý hlas. Wolfganii měl těsně po boku, ale jak by ji mohl ochránit, kdyby se rohatá rozhodla jí ublížit? Nedokázal se vyhrabat ze země a neměl v sobě ani špetku magické síly, která by mohla pomoci. "Jestli chceš někoho z nás zabíjet, ji nech na pokoji," zavrčel. "Pusť mě ven a poperu se s tebou fér." Cítil ze svých slov jen marnost a nic než marnost. Fér? Proč by na tom mělo Styx záležet? A dokázal bys jí vůbec ublížit, když se takhle podívá, když takhle promluví- Zatřásl rychle hlavou. Styděl se za vlastní myšlenky do morku kostí... ale kouzlo vznášející se kolem rohaté bylo nepopiratelné. Musel s ním neustále bojovat.
Vypadalo to, že se Styx už stejně rozmyslela. Minimálně ohledně toho, kdo bude jejím prvním cílem. Jakmile spatřil kamínek proměněný v ostrou šipku, přestal se snažit osvobodit a strnul. Připadalo mu, že ve vzduchu před ním visí celou věčnost. Úplná slepota. To ho teď čekalo. Pokud se nestane zázrak - nebo se Styx nerozhodne, že mu šipku nechá projet rovnou do mozku. Otvíral tlamu, aniž by tušil, co vlastně řekne, ale k tomu, aby promluvil, se nedostal. Ve všem tom totálním chaosu zapomněl na Callisto - a právě ta se teď snesla na tichých křídlech dolů odkudsi z korun stromů a ostrými pařáty mířila Styx zezadu na hlavu. "Nech je bejt, ty mrcho!" zavřeštěla. "Ne!" vyjekl ve stejnou chvíli vlk, který už viděl, jak jeho soví kamarádka přijde o život spolu s nimi. Ale snad by to mohlo stačit k rozptýlení pozornosti, snad Wolfganie zvládne nějaké kouzlo- Snad.

Vyřkl, co chtěl říct už dávno a jeho duše byla hned o to lehčí, ale stejně strnul v napjatém očekávání. Nemusel se však bát. Viděl to ještě předtím, než Wolfganie promluvila. Na tváři se jí roztahoval zářivý úsměv, který ji dělal ještě krásnější. Jako první pohlazení slunce po dlouhé zimě. S každým jejím slovem z něj padala další a další tíha, až si připadal jako na růžovém obláčku plujícím vysoko nad krajinou. Cítili se oba stejně a patřili jeden k druhému.
Když mu olízla čenich, div mu srdce nevyskočilo z hrudi. Naklonil se a gesto jí oplatil, svou hlavu pak sklonil k té její, až tam seděli přitisknutí k sobě. Cítil její vůni, vnímal její teplo a neměl nejmenší ponětí, že už se na ně valí katastrofa. Stačil jí akorát špitnout do ucha: "Miluju tě." A pak ztratil pevnou zem pod tlapami.
Atmosféra prosycená sladkostí a láskou náhle jakoby se rozsypala. Roland napjal celé tělo, chtěl vyskočit, ale nemohl se ani hnout. Tlapy mu vězely v pevném kameni a Wolfganie vedle něj na tom byla stejně. "Jsi v pořádku?" ujišťoval se, ale pohledem těkal všude kolem. Co to mělo znamenat? Kdo si to s nimi hrál? Přítomnosti nikoho dalšího si vůbec nevšiml. Byli tak zabraní ve vlastním světě, že to přehlédli?
Původce téhle neplechy se zjevil záhy. Závojem z vrbového proutí vešla vlčice. Roland přitiskl svého jeden a půl ucha k hlavě a vycenil zuby, připravený bránit Wolfganii, ale zavrčení, kterým se chystal nezvanou příchozí varovat, mu odumřelo v hrdle. Poznal tu tmavošedou postavu rychle. Jistě by mu to trvalo déle, kdyby si až moc dobře nepamatoval na ty parohy. A na to, jak hrozně bolelo, když mu jeden z nich zajel do oční jamky. Zemřela, blesklo mu hlavou - ale věděl, že ne vždy zde smrt nutně musí znamenat věčnost.
Pokud tohle však opravdu byla Styx, udála se s ní ve smrti nějaká zvláštní změna. Byla teď... strašlivá a překrásná, jako temný klenot hořící uvnitř černým ohněm. Potřásl hlavou a několikrát snažně zamrkal zbývajícím okem, ale pokud šlo o nějakou iluzi, takhle snadno se prohlédnout nedala. Byli tu chycení jako dvě mouchy v pavučině a pod pohledem zelených očí bylo velice těžké přinutit mozek, aby vymýšlel nějaký rozumný plán. Vzpamatuj se! Vzpamatuj se! To na sebe mohl křičet pořád dokola, ovšem nebyli tím o nic blíž k úniku.
"Styx?" promluvil nakonec, když naznal, že může důvěřovat svému hlasu. Uši měl stále stáhnuté dozadu, ale jeho vyceněné zuby rázem působily o dost méně přesvědčivě. Ne snad, že by zapomněl na Wolfganii, ale byl do hloubi duše otřesen tím, co teď v okřídlené vlčici viděl a všechen boj jako by z něj pro tu chvíli vyprchal. "Co chceš? Proč nás... sleduješ?" Musela je sledovat, nebo ne? Jak by jinak věděla, že tu... vrkali?