Gallirea - Příspěvky uživatele

Ne vždy jsou konce hrdinské a dramatické, procítěné či romanticky strávené v okruhu všech milovaných. Občas konce vůbec nedávají smysl. Občas se věci zkrátka... přihodí. Stezky osudu jsou nevyzpytatelné a vlk nikdy neví, který moment může být tím jeho posledním.
Roland se poté, co se rozloučil s Feline, vypravil na obchůzku kolem lesa a poté měl v plánu zamířit do úkrytu, jít se podívat, jak je na tom Wolfi. Sníh mu křupal pod tlapami, zatímco beze spěchu obcházel kolem hranic a kontroloval, zdali je všechno v pořádku. Ve větvích koutkem oka vnímal Callisto, která ho následovala jako věrný stín. Zimní slunce zapadlo brzy a svět se rychle nořil do hlubokého šera, mráz zalézal do kožichu, ale Roland se tím netrápil. O to příjemnější bude se v úkrytu zachumlat do teplých kožešin a ohřát se u ohýnku, který tam stále hořel.
Cítil se dobře, jen byl trochu unavený a padala na něj jakási melancholie. Snad z toho, jak mladicky blbnul s Feline. Přivolávalo to vzpomínky na jeho vlastní dětství a mládí, které se zdálo tak vzdálené. Ach, samozřejmě že to nebyly dokonalé časy, dokonce ani ty nejlepší časy jeho života, ale když se vlk ohlížel zpět, bylo tak snadné vidět jen to dobré...
Náhle se prudce zastavil. Na pár chvil před ním svět vyvstal v neskutečném jasu, křišťálově čistý. Roland měl pocit, že vidí všechno, každý detail, každou vrásku na kůře stromů, každý proutek trčící ze sněhu, každé pírko na žluně, která šplhala po kmeni. Přišlo mu to hrozně krásné a na chvíli byl zcela zavalen nesmírnou láskou k tomuto lesu, k tomuto světu... Na tu krátkou chvíli, než mu hrudí projela ostrá bolest a on náhle zprudka zalapal po dechu.
Tlapy pod ním povolily a svalil se do sněhu. Tohle je zlé, proběhlo mu hlavou - a bylo, ale ne tak zlé, jak se možná někdy bál. Věděl moc dobře, že tohle je konec. Nevěděl, jak to ví, ale byla to naprostá jistota, kterou cítil do hlubin svojí bytosti. Každý nádech, každý pohyb bolel, nedostávalo se mu vzduchu, ale bolest rychle pomíjela. Všechno pomíjelo. Bylo to tak jiné, než si představoval. Avšak mohl být vděčný alespoň za jedno - že zemře doma, na místě, které miloval a kde se poslední roky cítil milován.
A nebyl sám. Jeho soví společnice přistála vedle něj, po jeho boku. "Rolande," špitla a otřela se o něj tváří, vůbec poprvé, co projevila takové gesto náklonnosti. Chtěl něco říct, ale nevyšel z něj ani hlásek. "To nic. To je v pořádku." Chtěl jí poděkovat za její přátelství. Chtěl jí poprosit, aby řekla Wolfi, že... ach, ale bylo tak těžké přemýšlet. Snazší bylo nechat to jít. Pustit se... Svět se zdál náhle tak vzdálený. Nepodstatný. A on sám nebyl ničím víc, než jednou z mnoha vloček ve sněhové vánici. Cítil, jak ho vítr žene dál, aniž by nad tím měl jakoukoliv kontrolu. Ano. Byl čas na další dobrodružství. Nežil tak dlouho, jak by si přál, ale žil dobře. Byl čas jít dál. A než naposledy zavřel oko, spatřil ve sněhu před sebou krémové tlapky a zaslechl známý hlas, který doprovázela vůně pomněnek: "Rolande... Je čas jít. Musíš mi toho tolik povědět!"
Ano.
Ano, Isobel.
Roland vstal a šel a své tělo nechal ležet ve sněhu za sebou.
Les mlčel a drobné sněžení mu ozdobilo kožíšek, drobnými polibky jako by se s ním vločky loučily. A sova nad ním dlouho seděla a držela mlčenlivou stráž.

//Sbohem a díky za všechny ty ryby <3

Feline se svalila do sněhu a nejspíš ho trochu i vdechla, protože se rázem rozkašlala. Roland ji sledoval lehce ustaraně, ale stále s úsměvem a oháňkou pohupující se sem tam. "No tak dobrá, jak chceš," zazubil se, když slyšel, že se šedivá vlčice vzdává. Potom malinko naklonil hlavu ke straně, když se začala ve sněhu zvláštně vrtět, až se do něj připlácla úplně celá. Mělo z toho asi něco vzniknout, ale když pak po jejím boku na ten otisk koukal, taky mu to nic moc nepřipomínalo. "Je to poněkud... abstraktní," připustil se smíchem. "Uvidíme, jak bude vypadat můj." S tím se svalil místo na záda na bok do sněhu a přitiskl se k zemi, jak nejvíc to šlo. Jenže když se převaloval zpátky na nohy, svého sněhového andělíčka rozválel, až to vypadalo, že se tam obtiskl nějaký divočák. "Ha! No to taky není zrovna ideální," zasmál se.
Doprostřed jejich hrátek najednou zaznělo cize znějící vytí. Roland nastražil uši. "To není povědomé," nakrčil čelo, ale sotva nakročil tím směrem, spatřil Nicosův rezavý kožich, jak tam míří. Mladý alfa měl asi všechno pod kontrolou. "Vypadá to, že snad žádný zásah není třeba," usoudil po chvilce a otřepal si z kožichu sníh. Tyhle zimní hrátky si vážně užil, ale momentálně z nich už byl už docela unavený. Nedalo se to popřít - už nebyl zrovna nejmladší, na čumáku se mu začínaly objevovat první stopy stříbra. "Rád jsem si s tebou užil sněhu, ale asi teď zamířím směrem k úkrytu. Jen ještě trošku obhlédnu les," otočil se k Feline s mírným úsměvem. Z ničeho nic ho zachvátila touha být chvíli sám... což se mu čas od času dělo, asi jako každému, ale většinou ne zrovna ve chvílích, kdy si užíval příjemné společnosti. No, přihodily se už i divnější věci.

Prosinec 6/10 - Odin

"Vskutku," odsouhlasil Roland s lehkým pokrčením ramen. "Možná tedy spíš nechci. Jsem celkem spokojený se svým životem, který by ti asi přišel taky nesnesitelně nudný." Popravdě, měl teď všechno, co kdy chtěl... Skoro všechno. A cítil se poměrně v míru i s tím, kým byl. Netoužil po tom dělat drastické změny... Už vůbec pak ne změny takového typu, které by na něm asi rád provedl Kovová tlapa. Rolandovi se lehce naježil hřbet, když se vlk zašklebil krajně nepříjemným způsobem. Možná byl paranoidní, ale po zkušenostech se Styx se měl víc na pozoru. "Myslím, že si to nechám ujít, díky," informoval vlka, ze kterého nespouštěl pohled. Svaly měl lehce napjaté, připravený se bránit, kdyby měl náhodou Odin na mysli nějaké nepravosti.
Spíš než to však měl asi vlk v úmyslu vytahovat z něj rozumy ohledně Sarumenské smečky. "Není všechno tak, jak se zdá na první pohled," škubl Roland ušima, nebyl tak úplně bezbranný, ačkoliv se svým magickým anti-talentem si tu tak často připadal. "Alfou je vlk jménem Nicos," sdělil vlkovi, neboť to nepovažoval za žádné tajemství. "Ale nežijeme nikterak vzrušujícím životem. Jsme poklidná smečka, kde najdou své místo především mírumilovní vlci - a pak ti, kteří zajišťují jejich bezpečí." Sarumen byl sice poklidný, ale ne bezbranný a ani takový obrázek nechtěl Odinovi malovat. Natožpak mu vyzradit různá tajemství jejich hvozdu, který své obyvatele sám chránil.
Možná ale mluvil do větru... Vlkova pozornost byla roztříštěná a víc ho asi zajímaly hrátky se sněhem, než normální konverzace. Vzduchem rázem začaly létat sněhové koule a bylo jen otázkou času, než se jedna rozprskla v Rolandově kožichu. Hnědý zakoulel okem. "Jak vyspělé," poznamenal suše (jako by si takhle nedávno nehrál s Feline), uválel ze sněhu vlastní kouli a dobře mířeným kopem ji poslal na toho druhého. Dobře teda. Když to chtěl, měl to mít. Roland se dal do pohybu, kličkoval jako zajíc a v příhodných chvílích kopal po Odinovi sníh, i když ne vždycky zasáhl cíl.

Prosinec 4/10 - Odin

Roland pokrčil rameny. "Jsem nudnej, to změnit nemůžu." Zase za tak nudného se sice nepovažoval, ale od Odina si nechtěl nechat diktovat, jaký má být a jak se chovat. Natožpak kdy se s ním má a nemá hádat. O nic takového neměl zájem a popravdě už koukal, že by se vydal zase někam dál. Co ho vůbec vedlo k tomu sem v první řadě přijít?
Ohnivé jezero pro vlka nové nebylo. "Hm, no, v tom případě už zbývá jen tak sopka," pokrčil mírně rameny. Jiná možnost ho nenapadala - kromě magie ohně, samozřejmě, pořád mohlo být jednodušší sehnat někoho, kdo ji ovládal, než riskovat zdraví pitím z nějakých sirných pramenů nebo čeho vlastně.
Zatímco se vlk zabýval hraním na rampouchy, což dost ukrátilo jejich existenci, Roland se napil z jezera a měl se pomalu k odchodu, když se vlk s kovovou tlapou zeptal, co vlastně je zač. To jeho odchod o něco oddálilo. "Jmenuju se Roland," představil se. "Beta a lovec Sarumenské smečky, která sídlí na jihu kraje." Přejel drápem po tenké krustičce ledu, která se tvořila u břehu. "Stačí vám to takhle? Nebo je to příliš nudné?" neodpustil si. Asi nebyl až v takovém zenu, jak se mohlo zdát.

Vyválej někoho ve sněhu

Feline možná vyhrála jedno kolo souboje, ale ještě nebyl zdaleka konec. Zasypat ho lavinou ze stromu byla jedna věc, ale Roland to přece nemohl nechat jen tak! Feline potřebovala v kožichu taky nějaký ten sníh, aby zůstala na světě zachována nějaká spravedlnost. Slyšel ji, jak se směje za skrytem větví a s rošťáckým úsměvem, který ho omlazoval nejmíň o pět let, si ze sněhu vyklepal kožich a konečně se zbavil vší vody z tlamy, čenichu i oka. Byl čas na odvetu. Přikrčil se k zemi a pod nízkými větvemi stromu vykoukl na Feline, která stála poblíž a zrovna se rozhlížela kolem. Asi v tu chvíli nedávala příliš pozor. Aha! Ideální příležitost! A kupka nafoukaného sněhu, která byla přímo za ní, mu taky pěkně hrála do karet.
Roland se připravil, dlouho však neváhal. Jeho ideální šance mohla každou chvíli zmizet v nenávratnu a to skutečně nechtěl dopustit. Odrazil se, přiskočil k šedivé vlčici a postrčil ji do závěje. Ne žádnou přehnanou silou, nechtěl jí konec konců ublížit, jen ji trochu vyválet. "Lavina!" smál se teď zase on a máchal ocasem jako vlajkou na znamení, že to je všechno pořád jenom hra bez jakýchkoliv zlých úmyslů. Však on sám by se do sněhu nechal shodit, kdyby mu to Feline chtěla oplatit.

Sotva viděl, že sněhová koule našla svůj cíl na stehně šedivé vlčice, dal se Roland na útěk. Bylo mu jasné, že pomsta na sebe nenechá dlouho čekat! Kličkoval a poskakoval ze strany na stranu, aby nebylo tak snadné se do něj trefit. A protože ho žádná koule hned na oplátku nezasáhla, říkal si, že se mu docela daří. Ovšem neměl žádné iluze o tom, že si to Feline nechá jen tak líbit. Ha, to by po ní přece ani nemohl chtít. Jaká by to pak byla zábava?
Skočil pod větve nejbližšího smrku, ale jeho úkryt ani zdaleka nebyl dokonalý. Dostala se do něj totiž lavina, kterou na něj začala s nesmírným zápalem metat zvenku vlčice. Větve sice nápor sněhu trochu zbrzdily, ale nedokázaly ho zastavit úplně. Během chvíle byl Roland úplně zasněžený. "Vzdávám se, vzdávám se!" halekal se smíchem a prskal, jak se mu sníh dostal i do čumáku a do tlamy. Feline vážně bojovala s pořádným zápalem, to se jí muselo nechat. "Vyhrála jsi, jak bych mohl bojovat s lavinou?" smál se dál a kuckal přitom, bělostný sníh ve vážně dostal všude.

Prosinec 4/10 - Odin

"Polemizovat by se o tom určitě dalo," uznal Roland. Ne všichni tvorové jim byli tak užiteční jako někteří jiní, na druhou stranu rovnováha v přírodě byla křehká a Rolandovi přišlo dosti nezodpovědné do ní zasahovat používáním magií, které i přes několik let strávených na gallirejském území pořád v koutku duše považoval za cosi nepřirozeného.
Těžko říct, jestli se ve vlkovi hnulo svědomí nad rybí vraždou či v tom chtěl jen Rolandovi vymáchat čumák - osobně se domníval, že jde spíš o to druhé - ale přivolal svého dravce a poručil mu rozházet zabité ryby z jezera po okolí. Nad krotkým opeřencem se vlk nepozastavil, Callisto lítala kdoví kde, ale tušil, že bude někde poblíž. Nejspíš se jen do tohohle nechtěla plést. "To někdo určitě ocení," prohlásil vyrovnaně, třebaže se ho vlkův pohled zřejmě snažil k něčemu vyprovokovat.
"No, v tom případě jsem rád, že moje genialita je aspoň někomu užitečná," povzdechl si, tohle setkání si kdoví jak neužíval, ale co už nadělal. Nemohl si rozumět se všemi. "Pokud vím, na jihu je ještě i jezero s teplou vodou, ale ta zrovna dvakrát pitně nevypadá. Přinejmenším se tam hodně daří řasám." V zimě by ale Ohnivé jezero mohlo být docela dobré místo k pobytu.

Uspořádej s někým koulovačku

Protože se zdálo nepravděpodobné, že by stihli další užitečnou práci, než udeří pravé mrazy - a taky protože Roland věřil, že je smečka na zimu dostatečně zaopatřená - naskytla se jim příležitost využít čas trochu lehkovážnějšími kratochvílemi. Možná už měl svůj věk a byl to na pohled poměrně důstojný pán, ale to neznamenalo, že se Roland neuměl patřičně vyblbnout, jak měla Feline brzy zjistit, když začal házet sněhovými koulemi proti stromům. K jeho radosti se i mladší vlčice připojila, ačkoliv tak dobře jí to nešlo. "Ah, to byl jen zkušební hod, ten další určitě dopadne lépe," povzbuzoval ji se zazubením a sám uplácal další kouli, kterou poslal ke kmeni. Tentokrát však takové štěstí neměl a sněhová kulička se rozpadla ještě ve vzduchu. "No toto," zavrtěl nad tím hlavou a lehce se uchechtl.
Nechal Feline ještě prostor, aby si zaházela, pokud chtěla překonat svůj předešlý rekord a mezitím už ze sněhu plácal další kouli. Tuhle však neplánoval hodit na strom, jak mohl napovídat už šibalský úsměv, který mu pohrával v koutcích tlamy. "A teď hod koulí na blízko," prohlásil a odpálil svou sněhovou střelu přímo na Feline. Ne žádnou závratnou silou, ale dost na to, aby se jí rozprskla v kožichu. Snad se mladá vlčice neurazí! Roland ovšem nečekal na odvetnou palbu a rovnou začal kličkovat, aby se stačil schovat za nejbližší strom, než taky schytá sněhem. Ale kdoví, jestli se mu to povedlo - popravdě to ani nevypadalo, že by do toho útěku dal veškerou rychlost, kterou mohl.

Prosinec 3/10 - Odin

Dobře, nezdálo se, že by tohle mělo být zrovna setkání nesoucí se v přátelském duchu. Roland si jen pro sebe pokroutil hlavou, nějaké odsekávání a štěkání ho sice přímo nenaštvalo, ale den mu to taky zrovna nezlepšovalo. No... Byl fakt, že sem přišel sám ze svobodné vůle, tak se asi nemohl divit, když se to ne vždy setká s pochopením.
"Zrovna dvakrát ne," opáčil, zatímco hleděl na mrtvé ryby na hladině, jejichž životy zřejmě vlka vůbec nezajímaly. Jistě, byly to jen ryby, ale takovéhle zbytečné maření životů, byť malých, Roland zrovna neschvaloval. "Jak myslíš," zavrtěl jen hlavou, měl pocit, že tady zrovna nějakým velkým povídáním ničeho nedosáhne.
Vlk se dal do křoupání alespoň jedné ze zmrzlých ryb - ta zmrzla až podezřele rychle, určitě v tom měla tlapy nějaká magie. "To je vidět, ale neměli by, vzhledem k tomu, že na jejich životech závisí i ty naše," nedokázal Roland zadržet další poznámku, když vlk dával nadále okázale najevo, jak strašně ho nezajímá, co svým počínáním způsobí nebo nezpůsobí. "Třeba byste víc pochodil kolem sopky," podotkl potom, i když ani nevěděl, proč se mu vlastně snaží radit. "Možná tam budou nějaké horké prameny?"

Prosinec 2/10 - Odin

Vlk nebyl zrovna z těch nejpříjemnějších. Roland sebou lehce cukl, když mu na normální otázku odpověděl přidrzlou poznámkou. "Není třeba být hned nepříjemný," mlaskl, "jen jsem se zeptal." Ale ze svého klidu se tak snadno vykolejit nenechal. Aspoň do chvíle, než začaly vzduchem lítat blesky.
To stáhl uši vzad a zamračil se na vlka s kovovou končetinou, protože tohle tedy vážně neschvaloval. "Chcete snad zabít všechny ryby v jezeře?" zvolal pohoršeně a máchl tlapou směrem k hladině, kde už jich pár zabitých plavalo. Nezdálo se, že by to druhého vlka moc trápilo. "Ne, to nemám a i kdybych měl, nebudu vařit jezero. Jsou tam i tvorové, kteří se tam snaží žít," poznamenal, ačkoliv si nedělal moc velké naděje, že by druhého vlka nějak obměkčil. Zavrtěl hlavou v odpověď na jeho otázku. "Proč se o to vůbec snažíte?"

Zahraj si s druhým vlkem nějaký vlčí zimní sport

"A to je to nejdůležitější," usmál se hnědý vlk a střihl svým jedním a půl uchem. "S tím dojdeš ze všeho nejdál." Nezdálo se bohužel, že by se k lovu zvládli dostat před zimou, vzhledem k tomu, že už stačil napadnout první sníh a i když ho nebylo mnoho, byla to jasná předzvěst toho, co je čekalo v příštích dnech - pokud ne další sníh, tak přinejmenším mráz či sychravé počasí.
"Taky mi to tak připadá," pousmál se, však to vůbec nemohlo být tak dávno, co přišli do úkrytu s Maple a spatřili tu překvapivou nadílku v podobě dvou Marioniných vlčátek! Jenže ať jim to připadalo jakkoliv, od té doby už v řekách uplynulo vody celkem hodně. "K tomu mám daleko," zasmál se. "Jen už jsem na světě nějaký ten pátek, to vlk vstřebá nějaké ty vědomosti, snad i kdyby nechtěl."
Obchůzku území měli za sebou, co teď? "Vypadá to, že lov bez sněhu už nás nečeká," podotkl a šťouchl tlapou do sněhové hrudky na zemi, což mu ale vnuknlo nápad. Malinko povzedl koutek v hravém úsměvu. Aura důstojnosti z něj rázem jakoby opadla, když se lehce přikrčil a zamáchal ocasem. "Můžeme to ale využít jinak. Co takový hod sněhovou koulí do dálky?" A než se vůbec dočkal odpovědi, už uplácal pořádně tvrdou kuličku a tlapou ji odpálil proti kmenu stromu, který byl od nich vzdálený hezkých pár metrů. Sněhová koule prosvištěla vzduchem a krásně se rozplácla na kůře.

Prosinec 1/10 - Odin

S prvním sněhem se Roland opět vypravil na cestu k jezeru. Říkal si, že u něj třeba narazí opět na Namaari a zjistí, jak se má. Ovšem mladou vlčici nespatřil, nebyl tu z ní nikde ani chlup, ba ani čenich mu nenapovídal, že by se tu pohybovala. No, proč také? Nikde nebylo psáno, že tu musela být pokaždé, když se sek vydal.
Na břehu však seděl kdosi jiný. Mohutný vlk, jehož jedna noha se zdála být nahrazená... umělou končetinou? Bylo to možné? Možná to byla jen nějaká ozdoba, ale úplně to tak nepůsobilo, minimálně ne z uctivé vzdálenosti, v níž se Roland zastavil. Vlk seděl, zíral do vody a ani se nehnul. Zdál se duchem nepřítomný a možná si ani nepřál být rušen, ale Rolandovi to nedalo... Takhle nehybně zírat, co když mu něco bylo? "Dobrý den," pozdravil zdvořile a machl ohonem. "Vidíte tam... něco zajímavého?" optal se se zájmem, ač to, co ho zajímalo nejvíc bylo, zda je vkk vůbec duchem přítomný.

Listopad 10/10

Starý drak potom sklonil hlavu až k Rolandovi. Vlk už už očekával, že tohle je konec, že bude tou obří tlamou slupnut na jedno kousnutí, ale drak jen vyfoukl chladný vzduch z nozder a znovu se narovnal. Hluboko v hrdle mu zarezonoval bublavý zvuk, který musel být jistě nějakou formou komunikace. "Omlouvám se, nerozumím vám, ale jsem rád, že... že jste se našli," zagestikulovat tlapkou směrem k malému dráčeti, které se teď spokojeně usadilo mezi předními tlapami svého rodiče. "Snad se vám bude dobře dařit," popřál jim. Netušil, kam se draci vrtnou, ani zda tu na Galliree zůstanou nebo poletí někam dál, kde jsou větší hory a chladnější pláně, ale věřil, že si nějak poradí. Starý drak opět zabublal a teď se k němu připojil i ten malý, než dospělec zkrátka mládě popadl do spárů přední tlapy a vznesl se s ním k obloze. Jen jedna dračí šupina zůstala ležet na sněhu. Roland ji zvedl a po chvíli váhání si ji schoval do kožichu. Tohle by mu nikdo nikdy bez důkazu nevěřil... A i tak to bylo bláznivé, až si sám nebyl jist, zda se to vůbec stalo.

Listopad 9/10

Žádné další stopy už nenašli, ale když se konečně dostali až k jezeru, náhle schoval slunce tmavý stín. Rolandovi málem vyskočilo srdce z hrudi. Zaklonil hlavu a spatřil obrovskou siluetu, která nad nimi kroužila. Dráče bylo u vytržení, mávalo svými malými křidýlky jako o život a ze všech sil se snažilo velkému drakovi přiblížit. To se mu sice nepodařilo, zato dospělec začal slétat níže. S každým zakroužením byl blíž a blíž, až dosedl na zem jen pár metrů před nimi a zvedl proti nim oblak jemného prašanu. Roland se přikrčil a o krok couvl, aby vypadal jako co nejmenší hrozba. Dráče poskakovalo kolem něj, chvíli do něj šťouchalo čenichem, potom zase přiskočilo k velkému draku a proplétalo se pod nohama jemu. Cosi k sobě bručeli a mručeli, zdálo se, že si povídají.

Listopad 8/10

To ještě netušil, že jeho nevyřčené otázky budou zodpovězeny. Prvním znamením byla veliká stopa ve sněhu, kterou našli u řeky. Roland na to koukal poněkud zděšeně - byla to skutečně obří pazoura s mohutnými drápy a neměl nejmenší pochyby to tom, že tu tuhle stopu nechal dráčkův starší příbuzný. Dráček se k ní hned přihnal, očichal ji a vydal jakési radostné zatrylkování. Rolandovi až tak do zpěvu nebylo. Tak obří drak by ho slupl jako malinu, ani by nemrknul, podobně jako mládě polykalo ryby, zatímco se ještě mrskaly. "Doufejme, že si tvoje máma nebo táta, nebo kdo to vlastně je, nebude myslet, že jsem tě ukradl," řekl spíš sám pro sebe. Dráček nedal nijak najevo, že by jeho obavy bral na vědomí, ba že ho vůbec slyšel. Byl příliš zaujatý hrabáním tunelu ve sněhu.