Představte si skálu. Stabilní a vyrovnanou. Nezlomnou a vytrvalou. Dříve si strhnete hřbet, než jí dokážete pohnout z místa, na kterém pevně stojí. Bezpečně se ale můžete opřít o sluncem vyhřáté kamení, skrýt se pod jejím převisem před krutým deštěm, zaštítit se před nemilosrdným větrem, který ji samotnou během let ošlehal. Na první pohled možná vypadá netečně, avšak stačí přijít blíž a prohlédnout si všechny ty škvíry a puklinky, mech a drobné kvítky, které z nich vyrůstají, připomínky krásy a lásky a života. Jak hluboko však ony pukliny vedou? Možná i skála uvnitř ukrývá tajemství, která nevyjeví každému…
Udržte si tu představu v hlavě pro chvíli, kdy se poprvé setkáte s cizincem s nazrzlou srstí. Představí se vám jako Roland, a když si na onu skálu vzpomenete, jistě objevíte určité podobnosti.
Pozorní si už na první pohled všimnou, že Roland není úplně obyčejným tulákem, či že jím alespoň vždycky nebýval. Pohybuje se s jistotou a elegancí, která k němu přichází zcela přirozeně, svou srst udržuje tak upravenou, jak jen mu okolnosti dovolí. Uvítá vás zdvořilostí, která může být zrovna tak okouzlující, jako chladná. To závisí na tom, jak ono setkání Roland odhadl a zda má pocit, že je třeba si cizince držet poněkud od těla. I tehdy však zachovává veškerou slušnost a jedná s ostatními s respektem, i když mu třeba zrovna nejsou příliš po chuti, tak dlouho, jak jen to je možné. K řeči tesáků a drápů se uchyluje až tehdy, když není jiného východiska.
Ač si s oblibou užije chvíli o samotě, tichou procházku ranním lesem či posezení na místě s hezkým výhledem, společnosti se nevyhýbá. Ba naopak, rád poznává nové tváře, navazuje známosti, poslouchá, co mají ostatní na srdci a povídá si s nimi. S těmi správnými vlky je příjemným společníkem, který ochotně vyslechne trable i poradí s problémy. Budí možná chvílemi poněkud upjatý dojem, avšak arogance mu není vlastní a dokáže překvapit vřelostí, kterou může nabídnout, když proniknete tou prvotní slupkou. Občas je přesto jeho chování špatně vyloženo a na světě je jistě pěkných pár vlků, kteří na setkání s ním vzpomínají jako na setkání s přechytralým podivínem, který mluví, jako by spolkl slovník a plete se do věcí, po kterých mu vůbec nic není.
Roland velmi ctí pravidla a řád, jak ve smečce, tak i v ostatních oblastech života. Pramení to nejen z jeho výchovy ve vážené vlčí rodině, ale i z faktu, že strávil několik let na pozici alfy. Má v sobě tedy zakořeněny vůdcovské schopnosti, ráznost a neústupnost, která vyjde najevo, pokud je třeba. Za svého života se naučil dobře ovládat svoje emoce místo toho, aby ony ovládaly jeho. Z pečlivě udržované rovnováhy se snadno vyvést nedá. Má sklony k hluboké přemýšlivosti a vždy vynikal svým smyslem pro detail. Unikne mu jen máloco. Dalo by se proto čekat, že je vlkem, který stojí pevně na zemi a drží se reality a logiky, nicméně téhle představě se Roland poněkud vymyká. Občas totiž působí, jako by byl trochu z jiného světa. Na způsobu, jakým prochází životem, je cosi lehce podivínského. Ne, že by byl naprostým bláznem, který si povídá s kamením u řeky… ale kdyby k tomu viděl dobrý důvod, nejspíš by to udělal a nad tím, co si o něm kdo pomyslí, by se ani nepozastavil. Vést se na stezkách života nechává spíše intuicí, o které věří, že ho nezklame. Dokáže sice rozlišovat mezi realitou, snem a fantazií, ale svým pocitům a vnuknutím přikládá podobnou váhu, jako tomu, co vidí před sebou.
Možná poněkud nečekaně se pod jeho úpravnou gentlemanskou skořápkou skrývá téměř dětinské nadšení z kdejakých všedních drobností, ve kterých dokáže najít radost a útěchu. Ačkoliv… on ho ani příliš neskrývá. Jakmile se pro něco nadchne či se do něčeho zabere, bývá dost těžké ho zarazit nebo ho vytrhnout z jeho zóny. Ať už se jedná o lov, nějakou magickou podivnost či prachobyčejné pozorování ptáků. Snadno se může stát, že na něj mluvíte a zjistíte, že se vaše slova napoprvé, napodruhé ani napotřetí ani nepřiblížila tomu, aby k němu pronikla. Pokud s Rolandem trávíte větší množství času, je třeba se s tímto smířit, stejně jako s náhlými vzplanutími nápadů či změnami plánů. Rolandova mysl je velice akční, jeho myšlenkové pochody a řetězce asociací je pro nezávislého pozorovatele občas dost těžké následovat. Leckdy tedy jen tak mezi řečí pronese něco, kvůli čemu by si leckdo mohl poťukat na čelo a považovat ho za blázna. Ne, že by ho to příliš trápilo. Podivnost u sebe ani u ostatních nevnímá jako cokoliv negativního, ale spíše jako koření, které životu dodává na zajímavosti.
Vleče si ve své duši jistou tíhu. Jizvy z minulosti, které se snadno nezahojí a rády se bolestivě připomínají. Roland si s sebou nese životem vědomí, že už jednou zklamal svou smečku a vlky, jejichž životy na něm záležely. Přišel tehdy o mnoho přátel a hlavně o svoji největší lásku… a také o kus sebe. Jakkoliv shovívavý je k ostatním, je pro něj těžké s podobným soucitem a pochopením přistupovat k sobě samému. Často má na sebe až příliš vysoké nároky, obzvláště pokud na něm závisí i někdo další a uchyluje se mnohdy k až přehnané opatrnosti. Může pro něj být složité navazovat hlubší vztahy, hlavně ty romantické. Možná by se dalo i říct, že se lásky bojí. Ale kdo ví – třeba si někdy povolí druhou šanci…

1. Nov

Stříbrná smečka nebyla jen jednou z několika smeček, které obývaly plodný kraj okolo Měsíčních jezer. Byla tou největší a nejsilnější z nich, obývala největší území a mohla si nárokovat nejlepší loviště. Když se navíc po smrti starého alfy do jejího čela postavila jeho dcera Iklifé, po boku se svým partnerem Arowanem, všem bylo jasné, že smečku čeká ještě další růst a rozkvět. Iklifé byla ambiciózní, silná vlčice, která toužila po tom jednou všechny smečky z okolí spojit a stvořit velké společenství Měsíčních smeček, kterému bude ta jejich stát v čele. Arowan byl naopak oním hlasem rozumu, který ji držel při zemi. Fungovali spolu jako skvělý tým, ačkoliv byli od sebe tolik odlišní – doplňovali skvěle jeden druhého a smečka pod jejich vedením vzkvétala.
První zima ve vůdcovské pozici pro ně byla zkouškou, která nebyla snadná. Mrazy byly obzvláště kruté a sněhu více, než bývalo obvyklé, dlouhé noci se někdy zdály tak nekonečné a studené, až se skoro nechtělo věřit, že jaro někdy přijde. Avšak přišlo, tak jako nakonec pokaždé, a přineslo s sebou toho roku více, než jen slunce a hojnost kořisti. Pět potomků alf se narodilo koncem března. Tři vlčice a dva vlci – Vinebra, Anellsi, Melinea, Devoran a Roland.
Od začátku byli předurčeni pro velké věci, stát se budoucností smečky a možná i ostatních smeček v okolí. Ovšem o tom prozatím nic nevěděli. Zatím byli jen malými bezbrannými uzlíčky, slepými a hluchými a ve všech směrech závisejícími na péči ostatních. Iklifé ale věděla, jak rychle čas plyne a že vlčata porostou jako z vody. A tak je opečovávala a hýčkala a malí vlci dobře prospívali. Měli se k světu a svět na ně už čekal.

2. Dorůstání

Když jste docela mrňavým tvorem, který má jednou dokázat velké věci, musíte se toho hodně naučit. To Roland zjistil velice brzy ve svém životě. Jak se ukázalo, snažit se dostát očekáváním, která pro vás vytvořil někdo jiný, není vůbec jednoduché. Těla vlčat musela zesílit, být pružná a obratná a schopná lovit, chránit smečku i obíhat její hranice. Stejně tak bylo třeba naučit se moudrosti a rozvážnosti, všechna slova a činy předcházet myšlenkou a jasným úmyslem, ne jen se bezhlavě vrhat do akce či bezmyšlenkovitě proplouvat každým dnem. I jejich duch musel být pevný a nezlámat se pod prvním náznakem tlaku. Tomu všemu se vlčata začala učit, sotva byla dost stará na to, aby vylezla ven z nory. Bylo toho hodně, co se od nich očekávalo a učení jim zabralo spoustu času i energie.
Přesto však, když se Roland ohlíží za svým dětstvím, vidí i spoustu dobrého. Rodiče jim nechávali čas i k tomu, aby byli prostě jen vlčaty, která si hrají a prozkoumávají okolí. Trávil spoustu času se sourozenci, s nimiž si byl velice blízký. Mnoho odpolední toho prvního léta svého života strávili koupáním ve vodách jezera, jehož svíravý chlad pro ně brzy nebyl ničím horším, než obyčejným osvěžením. Vážky jim svištěly nad hlavami a oni se cákali ve vodě, potápěli jeden druhého a na vlastní pěst se učili chytat ryby, což bylo umění, které Roland v té době nedokázal pořádně ovládnout, třebaže se snažil. Největšími přeborníky v lovu ryb se stali Devoran a Anellsi. Jednoho obzvláště vydařeného letního večera jim všem nalovili takovou hostinu, až se všichni přecpali k prasknutí a od rodičů si potom pořádně vyslechli, když jim bylo zle.
Další činností, na kterou se vždy těšil, byly lovecké výpravy s otcem a bratrem. K Arowanovi měl Roland vždy blíž, než k matce a jejich společné lovy si pokaždé užíval. Na rozdíl od ryb si při lovu myší, zajíců a později i vysoké vedl lépe, než bratr. Popravdě si ale nejvíce ze všeho užíval stopování a brzké ranní či pozdní večerní výpravy ven z lesa na otevřené pláně a tátovy příběhy, které jim cestou vyprávěl. Lov pro něj byl v těch chvílích spíše podružným. Sestry na lov chodily s matkou a podle toho, co mu vyprávěly, jejich zážitky zdaleka nebyly zdaleka tak příjemné. Arowan byl sice přísným učitelem, ale Iklifé vládla přímo ocelovou pěstí a dokázala být i dosti krutá, když něco nebylo přímo podle jejích představ. Tehdy Roland tuto stránku své matky ještě tolik nevnímal, ačkoliv už brzy ji měl odhalit také.
Rád vzpomíná na to první léto a podzim, čas relativní bezstarostnosti. Hodně se učili a rodiče je proháněli, pravda, ale přesto to bylo krásné období. Užil by si ho více, kdyby věděl, že se brzy nachýlí ke konci a jak moc se všechno změní? Těžko říct. Ví jen, že doma stejnou pohodu a bezstarostnost, jako tehdy, potom už nezažil.
V zimě totiž měli plné tlapy práce všichni, a protože i vlčata byla tou dobou již celkem odrostlá, musela přispívat k dílu stejně, jako každý jiný. I když pořádně naplnili spíže, k jaru už jim bylo celkem krušno, lov byl náročný a zvěře málo. Roland se nemohl dočkat tání a hlavně toho, jak si zase užije léto se sourozenci – jenže když jaro konečně přišlo, ukázalo se, že matka pro něj už měla jiný plán. Plán jménem Adallia. Mladou vlčici mu představila krátce po jeho prvních narozeninách, ačkoliv Roland už ji zběžně potkal i dřív. Byla dcerou alf z Půlnoční smečky, která sídlila nedaleko. Když ji tedy matka přivedla k nim do lesa a prohlásila, že by byla ráda, kdyby se seznámili a že věří, že si budou skvěle rozumět, hleděl na ni poněkud zpitoměle. Co to mělo znamenat?
Adallia mu to šeptem objasnila, sotva se od nich matka vzdálila. „Tvá máma a můj táta chtějí, abychom my dva byli spolu. Jako partneři,“ sdělila mu a Roland se pokusil nebrat si osobně znechucený výraz, který se jí přitom objevil na tváři. Sám se zatvářil šokovaně. „Cože?“ „Jasně. Prospělo by to spojenectví našich smeček,“ odrecitovala Adallia, jako by to slyšela už tisíckrát, a zakoulela očima. Rolandovi šla hlava kolem. Máma mu vybrala partnerku, jen tak, za jeho zády? A její rodina jí udělala to samé? Nevěřil vlastním uším, ovšem netrvalo dlouho a byl si jist tím, že je to bohužel smutnou realitou. Matka mu to napřímo neřekla a Roland si nebyl jist, jestli to vůbec sdělila otci, ovšem její záměry musely být každému zcela jasné. Hádal, že své počínání považovala za nenápadné, ale Roland rychle prokoukl všechny ty návštěvy, na které Adallii vodila nebo na které ho posílala do Půlnoční smečky. Pokud šlo o ně dva, jaksi netušili, co si s celou situací počít. Rodiče si příliš říct nedali, strkali je stále k sobě a oni se dohodli, že dokud něco nevymyslí, budou alespoň předstírat spolupráci s jejich plánem.
Veškeré schůzky, na které Roland s Adallií šel, probíhaly ve vší slušnosti. Buď se procházeli kolem jezer nebo se v dostatečné vzdálenosti jeden od druhého povalovali někde na mýtince a tlachali o naprosto nepodstatných věcech či si stěžovali na své rodiny. Vlastně se i celkem spřátelili, nicméně nic víc mezi nimi nebylo. Kromě toho si Roland všiml, že Adallia měla oči spíše pro jeho sestru Melineu a že podobné kradmé pohledy vrhá i Melinea po Adallii. Přemítal, zda by měl jedné či druhé říct, že mu to neuniklo, ale než něco vykoumal, sestra za ním přišla sama a napůl v slzách mu koktavě vyložila, že se zamilovala do vlčice, která by měla být jednou jeho partnerkou. Rolandova odpověď, že o tom ví už nějaký čas, ji celkem překvapila, ale ne tolik, jako jeho nabídka, že je bude před oběma rodinami klidně krýt.
Nějakou dobu to tak fungovalo – mnohokrát si přišel vyzvednout Adalii do Půlnoční smečky na plánované „rande“ či odešel s Melineou „na lov“, jen aby se pak sám někde zašil či lovil zajíce, zatímco dvě hrdličky se skrývaly kdesi na neznámém místě. Iklifé i Adaliini rodiče byli spokojeni, jaký zájem o Adalii má, Roland byl spokojen, že může dvěma vlčicím napomoci ke štěstí, ale poněkud pochyboval, že jsou spokojené i ony. Musely se skrývat a strachovat a Roland věděl, že kdyby je někdo načapal, minimálně u matky tohle dobře vážně neprojde. Začal si tou dobou v rodině všímat i jiných rozbrojů. Vinebra se už doma skoro nezdržovala, protože kdykoliv přišla matce na oči, zdálo se, že něco dělá špatně. Ať už to bylo cokoliv, Iklifé si vždycky něco našla a protože Vinebra po ní zdědila ohnivou povahu, jejich hlasité hádky se kolikrát nesly po celém lese. Anellsi se matka snažila dostrkat do vztahu s vlkem z druhé ze sousedících smeček, ovšem jeho rodiče nechtěli o žádném plánovaném partnerství či vůbec spojenectví se Stříbrnou smečkou ani slyšet. Iklifé došla k závěru, že za to nějakým způsobem může Anellsi, takže i ona to často schytala za něco, co vůbec nebyla její chyba. Otec s Rolandem jen běhali a hasili ohně, které ze všeho toho napětí vzplanuly. Jediný Devoran vypadal celkem spokojeně. Ujal se své role v celém tom divadle a byl vzorným synem, jakého si Iklifé přála.
Roland z toho byl unavený a nešťastný. Dál plnil své povinnosti, dál rostl zdárně do role alfy, která mu jednou možná měla připadnout. Nikdo se ho neptal, jestli ji vůbec chce, stejně jako se ho nikdo neptal, jestli chce Adallii za životní partnerku. Zkrátka se to od něj očekávalo a on v sobě nenacházel odvahu, aby tak otevřeně proti rodičům, zejména matce, rebeloval, jako to dělala Vinebra. Celý ten rok uplýval bolavě, napjatě, naplněn divadlem, hádkami a strachem. Roland se ani tak nebál o sebe, jako spíš o Melineu. Dával si dobře záležet, aby její tajemství udržel v bezpečí, ale bylo mu čím dál jasnější, že to donekonečna nepůjde. Sestra to věděla také a rozhodla se jednat.
Když měl jednou noční hlídku na hranicích, to už bylo k podzimu, přihnala se za ním. „Utíkáme,“ řekla mu jen. „Já a Adallia. Potřebuju, abys nám ještě jednou kryl záda. Uděláš to?“ „Cože? Ty… odcházíš? Hned teď?“ „Hned teď,“ odvětila sestra pevně. „Už mě nebaví to divadlo. Nebaví mě se schovávat, a kdyby to máma zjistila, zabije mě. Tys- “ Teprve teď v řeči zaškobrtla, zalkla se: „Tys nám vždycky pomáhal. Jsem ti za to vděčná – ani nevíš, jak moc to pro mě znamená. Potřebuju, abys to udělal ještě jednou. Nic jsi neviděl, nic jsi neslyšel, ale když nad tím tak přemýšlíš, poslední dobou jsem se často zmiňovala o horách na severu…“ „Samozřejmě,“ stačil jen hlesnout, než ho sestra sevřela v pevném objetí. Vyměnili si rychle poslední rozloučení, než se rozplynula do noci.
Svoje slovo dodržel. Neslyšel a neviděl nic, s nikým nemluvil, ale sestra nejspíš zamířila na sever. Zapojil se do hledání jí i Adallie, která záhadně zmizela té samé noci, ovšem dával si dobrý pozor, aby svou pomocí ostatní hledače akorát sváděl ze správné stopy. Obě vlčice tou dobou už stejně byly kdesi za lukami, nebo v to alespoň doufal. Matka se dovtípila, že v tom nějakým způsobem měl Roland namočené drápky, ale nic z něj nevypáčila. Držel se své staré písničky, že o ničem neví a matka to nakonec vzdala. Přece jen byl pořád jejím nadějným synem. Možná také nechtěla riskovat, že ztratí ještě dalšího potomka. Odchod Melinei byl totiž inspirující událostí a po velké a bouřlivé hádce s oběma rodiči do kopců zamířila i Vinebra. A tak na zimu doma zůstali sourozenci už jen tři. Devoran se zdál zcela ve své kůži v poslušné pozici a vypadalo to, že ho těší vyhlídky na zářnou budoucnost, která ho údajně čekala. I on ale často mluvil o tom, jak mu sestry chybí. Roland a Anellsi tak spokojení jako on zdaleka nebyli. „Kéž bych měla taky takovou odvahu, jako Vin. Odběhla bych a nikdy se nevrátila,“ povzdechla si jednou sestra, když společně vyrazili na lov. „Kéž bych ji měl já… pak bych nás mohl tam venku ochránit oba,“ povzdechl si na oplátku Roland. Ale zůstávali. Proč neodešli dřív, to při pohledu zpět sám netušil. Ze zvyku, proto, že nechtěli zlomit srdce otci, který na konci toho krutého roku působil, jako by zestárl spíše o pět let? Nejspíš to ale bylo hlavně proto, že nad nimi matka a strach z ní měly jistou moc. A tak zůstal poslušným synem a své neštěstí si nesl uvnitř. Nejedné bezesné noci přemýšlel o tom, co asi dělají jeho sourozenci. Doufal, že alespoň oni jsou někde, kde jsou šťastní.
3. Úplněk

Další zima přišla a odešla v šedivé všednosti, ale jarní vítr s sebou přinesl změnu a naději. Naděje na sebe může brát nejrůznější podoby. Tentokrát přišla v podobě náhodné tulačky, která se zastavila napít u jezera, zrovna když Roland obcházel hranice smečky. Zahleděl se na ni zvědavě – málokdy se tu tuláci zastavovali, většina vlků v okolí věděla, že oblast kolem tří jezer si pro sebe nárokuje hned několik smeček a procházet se tam si říká o problémy. Jemu osobně nevadilo, když se tam tuláci zastavovali. Jezera teoreticky k jejich území nepatřila. Když si to za ní namířil, nebylo to, aby ji vyhnal, ale aby ji varoval. „Zdravím vás, slečno,“ pronesl k ní zdvořile, zatímco ona zvedla hlavu od vody a zvědavě se na něj zahleděla. „Jen jsem vás chtěl upozornit, že tady kolem jezer přebývají smečky. Není to pro tuláky příliš přívětivá oblast.“ Zkoumavě si ho prohlížela, pak povytáhla kůži nad očima: „Snažíš se mi slušně sdělit, abych odprejskla?“ „Kdepak,“ zavrtěl hlavou. „Jen bych nerad, abyste tu s někým měla potíže.“ Zasmála se: „Jezera snad některé z těch smeček patří?“ „Ne, ale-“ „Pak tu mohu být. Až to někomu bude vadit, ať za mnou klidně přijde, já mu povím, co si o tom myslím.“ Zakotvila pohledem na jeho tváři, v očích jí stále poskakovaly jiskřičky smíchu: „Ale díky za starost, tajemný cizinče.“ „Roland,“ představil se jí. „Jsem Roland.“ „A já Isobel. Víš co, možná bych se tu mohla i usadit. Vsadím se, že to by ty uťáplý páprdy z těch smeček pořádně nakrklo,“ zasmála se a Roland se nestačil divit. Vyhánět ji ale nechtěl, a protože to vypadalo, že na jeho upozornění nedbá, odešel, aby dokončil svou pochůzku.
V noci mu to ale nedalo a vykradl se z lesa ven, aby se podíval, zda tam pořád je. Byla. Za světla měsíce plavala v chladné vodě. Když si ho všimla, jak stojí na břehu, šibalsky se na něj zazubila. „Přece jen tě poslali, abys mě šel vyhnat?“ Zavrtěl hlavou. „Přišel jsem za tebou.“ „Tak? A pročpak?“ Pokrčil rameny. „Byl jsem… zvědavý.“ „Budeš brzo starý,“ vyplázla na něj rozpustile jazyk a zasmála se. „A vůbec, na co bys měl být zvědavý? Nemám teď náladu, aby se mě někdo na něco vyptával. Přišla jsem si zaplavat. Umíš plavat, Rolande?“ Přikývl. „Tak proč, pro rány boží, stojíš jen tak na břehu? Voda je příjemná – ledová jako spáry smrti,“ zasmála se znovu a pokývla mu, ať jde za ní do vody. A on šel, připadal si přitom jako ve snách. Ponořil se do ledové vody s vlčicí, která mu byla záhadou, a plavali při svitu měsíce. Na nic se nevyptával, protože mu řekla, ať to nedělá, ačkoliv hlavu měl otázek plnou. Odkud se vzala? Kým byla? Co tu plánovala dělat? A jak dlouho mínila zůstat? Mlčel však a ona taky, jen po něm občas vrhala kradmým pohledem a párkrát se mu zdálo, že se pro sebe směje. „Moc toho nenamluvíš, co?“ zeptala se, když pak vylézali na břeh a oklípali si kožichy. „Říkala jsi, že nemáš náladu na otázky.“ „Nemusel ses na nic ptát. Mohl jsi mi třeba vyprávět o počasí nebo o tom, jakou jsme to letos měli krutou zimu,“ protáhla se a přes rameno na něj mrkla: „Ale jsem ráda, že jsi to neudělal. Mlčení je užitečná dovednost.“ Zahleděla se na noční oblohu, kde zářil měsíc téměř v úplňku. „Možná, když se zítra zase objevíš, dám ti nějaké odpovědi.“ Naposledy k němu střihla ušima a pak odklusala do tmy. Byla tam vůbec, nebo byla jen nějakým podivným přeludem? Roland potřásl hlavou a s hlavou zmateně hučící odkráčel zpět k lesu.
Isobel se u jezer skutečně usadila. Členové některých smeček se ji snažili přesvědčit o tom, aby odtamtud zmizela, ale ona se zviklat nenechala. Zkrátka tam zůstávala, jako by tam snad byla odjakživa. Roland došel k závěru, že se tam usadila právě proto, že ji tam nechtěli. Bavila se tím. Chodil za ní skoro každý večer, tažen k ní jakousi neviditelnou silou. Byla zvláštní, drzá a zábavná a plná života, bystrá a krásná a… naplňovala ho pocity, jaké ještě nikdy nepoznal. Ač mu slibovala odpovědi, odkrýval její tajemství jen po malinkých krůčcích, ale vlastně mu to nevadilo. Chvíle, které s ní strávil, se pro něj rychle staly speciálními. Často spolu plavali či se slunili ve zlatých večerních paprscích a většinou o sobě vyprávěl hlavně on. Isobel měla spoustu názorů ohledně jeho rodiny a smečky, které mu ochotně sdělovala. Roland věděl, že má pravdu. Že na tom místě nikdy nebude moci být šťastný. A přesto bylo tak těžké se vymanit z jeho spárů. „Nemůžu jen tak odejít,“ bránil se chabě. „Proč ne? Kdo tě může zastavit?“ trhla Isobel rameny a on pak opět celou noc nemohl spát. Kdo ho mohl zastavit?
Takhle to šlo celý měsíc a ještě malý kousek. Jednou, když znovu přišel k jezeru, Isobel zpívala a tančila po břehu, krémový kožich plný pomněnek, které si zastrkala, kam jen dosáhla. Přistoupil k ní, ale i když ho viděla, nepřestala zpívat svou píseň o dálkách a kopcích, jen na něj kývla, aby se k ní přidal. Roland nikdy netančil, ale když k němu přihopsala a vrazila do něj ramenem, alespoň se pokusil. Neobratně šoupal tlapami po zemi a točil se v nepravidelných kruzích kolem Isobel, která jako by kráčela po načechraném obláčku. Vlčice svůj tanec stále zrychlovala, až měl co dělat, aby jí stačil… až se mu náhle hlava zatočila, tlapy zamotaly jedna přes druhou a svalil se nemotorně na břeh jako pytel brambor. Až tehdy přestala zpívat a k uším mu dolehl její smích, když se svalila na záda vedle něj. Její vůně se mísila s vůní pomněnek. „Tys ještě nikdy netancoval, co, ty ubohá duše?“ „V naší rodině se tohle příliš nepěstuje,“ zabručel. „V tvojí rodině se nepěstuje nic pořádnýho,“ opáčila. „Měl bys prostě jít. Potichu se vytratit nebo odejít s pořádným divadlem, to už máš fuk. Co myslíš, že tam na tebe čeká?“ Zahleděl se jí do zlatých očí a nevěděl, co říct. „Jsi pro ně až moc dobrý. Nebuď hloupej, Rolande. Jsou i mnohem lepší místa na tomhle světě a mnohem lepší způsoby, jak žít. Já to vím. Řekni, co tě tu pořád tak drží? Moc ráda bych to pochopila.“ Roland dlouho mlčel, než konečně poprvé nalezl ta správná slova: „Tady… vím, kým jsem. Roland, vlk z vážené vlčí rodiny, gamma a ochránce Stříbrné smečky, budoucí alfa - možná. Ale když odejdu, kým budu tam venku? Nevím, kdo jsem. Co když nejsem vůbec nikdo, jakmile mi někdo neříká, co mám dělat?“ „Nejvyšší čas to zjistit,“ řekla Isobel tiše a pak svůj hlas snížila ještě do tiššího šepotu. Kdyby neleželi s hlavami těsně u sebe, nejspíš by ji ani neslyšel. „Já už brzy zmizím. Užila jsem si tu svou zábavu, ale nebudu tu čekat, až mě vyženou násilím. Vím, že se na to chystají. Měl bys zmizet se mnou.“ Netušil, co říct. Myšlenka na to, že by Isobel měla zmizet a on ji už nikdy neviděl, byla příšerná. Odchod z domova ho ale děsil také. Co bylo děsivější? „Kdy?“ vypravil ze sebe nakonec. „Zítra. Po západu slunce. Seber sestru a přijďte sem.“ Náhle byla na nohou: „Když nepřijdete, příště už tu nebudu.“ Přes rameno na něj mrkla a rozběhla se po břehu pryč. „Isobel!“ křikl za ní, ale ona se neohlédla.
Druhého dne po západu slunce Roland sebral sestru a přišli k jezeru.
Opustit domov mu zprvu přišlo děsivé, ovšem překvapilo ho, jak rychle přišel na chuť tuláckému životu. Poprvé byl zcela svobodný. Prvních pár dní se neustále ohlížel přes rameno, jestli nespatří matku, jak se k nim blíží, připravená přitáhnout je zpět domů. Občas přistihl Anellsi, jak dělá totéž. Isobel se neohlížela. Vedla je vpřed vstříc horám bez nejmenšího zaváhání. Nikdo si pro ně nepřišel a po pár dnech Roland kradmé pohledy kolem vrhat přestal. Zvládli to. Skutečně odešli. Vzduch se mu náhle zdál voňavější a tlapy ho nesly zlehka, jak z něj opadla tíha, na kterou si už tak zvykl, že dokud nezmizela, ani ji nevnímal. Občas se cítil až provinile z toho, jak spokojený se náhle cítil. To když si vzpomněl na otce, na jehož hlavu nepochybně padne matčin hněv. Možná, že nakonec také zvládne odejít. Už to ale bylo mimo Rolandovu moc, jak mu Isobel stále připomínala.
Procházeli krajinou v okolí hor bez přesného cíle. Lovili na lukách, běhali po kopcích, testovali pružnost svých těl na stezkách ve skalách. Pili z ledových potoků a říček a Roland se konečně trochu lépe přiučil umění lovu ryb. Byly to bezstarostné dny a to nejkrásnější léto, jaké kdy Roland prožil, plné slunce a zpěvu a květin, které si vlčice vplétaly do kožichů – Isobel vždycky pomněnky. Měl pocit, jako by teprve tehdy skutečně dospěl, jako by se konečně probudil. Bál se, že mimo domov a jeho pevná pravidla a hranice bude někým, koho bude nenávidět, ale zjistil, že je to vlastně naopak. Mohl konečně volně dýchat a být tím, kým vždy chtěl být. Byl spokojený a viděl, že jeho sestra je na tom stejně. A Isobel… ach, Isobel nemohl vůbec dostat z hlavy. Každý rozpustilý úsměv, který po něm vrhla, cítil až do morku kostí, každý letmý dotek mu v břiše rozvířil motýlí roje. Věděl, co cítí, a přesto mu trvalo dlouho, než dokázal sebrat odvahu to vyslovit. Když ji v sobě konečně našel, bál se, že se Isobel začne smát nebo že se možná rozplyne jako mlha. Avšak ona se té noci, která už voněla podzimem, jen přitiskla blíže k jeho huňatému kožichu, když ta dvě slůvka o lásce polohlasem vyřkl. „Já tebe taky,“ řekla. Oči jí jen zářily, když svůj čenich přitiskla k tomu jeho. Mohl být ještě šťastnější? Nemyslel si to. Zdálo se mu, že jeho duše je prohřátá sluncem a prosvícená nejjasnějším světlem.
Ono krásné léto následoval podobně krásný podzim. Jakmile vzduch v horách začal štípat příslibem blížící se zimy, přešli je na druhou stranu a začali se od nich opět vzdalovat. Pořád ještě neměli jasný cíl, ale přesto cosi hledali. Jen nevěděli, co to je, dokud to nenalezli. Překrásné místo, které si zamilovali a které už nechtěli opustit. Březový háj v objetí dvou potoků, které se dále spojovaly v jedinou říčku. Pod černobíle strakatými kmeny stromů odkvétaly poslední kvítky fialového vřesu. Když se tam poprvé zastavili, jen na sebe všichni pohlédli, jako by najednou všichni cítili to samé, dorozuměli se bez jediného slova: „Tohle je domov.“ A byl. Už v březovém háji zůstali a zabrali si jej za svůj. Než přišel první sníh, už byli zabydlení, mezi skalisky v severní části lesíka dokonce objevili jeskyni, která jim posloužila za úkryt. Rolandovi to místo okamžitě přirostlo k srdci. Bylo krásné, jako vystřižené z pohádky, a bylo jejich vlastní.
S prvním sněhem se v březovém hájku objevil návštěvník se srstí stejně bělostnou, jako chladná pokrývka všude kolem. Vypadal trochu zaskočeně, když v lese spatřil trio mladých vlků, ale přátelsky se usmíval a představil se jim jako Oret. Byl tulákem, který v lesíku pravidelně přečkával zimu už několik let. „Říkal jsem si, že jednou si to tady nějaká smečka zabere pro sebe! No, co už nadělám. Budu si muset najít jinačí místo, co?“ smál se, jako by mu to vůbec nevadilo. „Nemusíš přece odcházet,“ namítla Anellsi. „V lese je dostatek místa pro všechny a další společnost nás všechny může jen obohatit. Pokud ti nepřekážíme my, samozřejmě.“ Ale kdepak by Oretovi něco překáželo. Celou zimu zůstal s nimi a ochotně jim vyprávěl o okolí a o všem, co by se jim mohlo hodit znát. Jeho znalosti se ukázaly být velmi užitečnými. Věděl, kde jsou nejlepší loviště i kterým místům je lépe se obloukem vyhnout. Hodně jim pomohl a stal se rychle jejich přítelem. Když na jaře vyrážel opět na toulky, slíbil, že se bude držet poblíž a zpraví je o čemkoliv, co by pro ně mohlo být zajímavé, v dobrém či zlém.
Život dál pokračoval v duchu spokojeném. Občas se objevily šedé mraky, jako už tomu bývá, ovšem nešlo o nic, co by nedokázali překonat. Toho jara se k jejich mřalému společenství připojil ještě mladý vlk jménem Sylvian a než rozkvetl vřes, našly tam domov také dvě starší vlčice, sestry Yrinne a Yrsa. Roland si zprvu téměř neuvědomil, že vklouzl do role alfy mladé, nové smečky. Stalo se to zcela přirozeně. Možná mu vůdcovství přece jen bylo pokaždé souzeno. Jen to nemělo být ve Stříbrné smečce, ale tady, na opačné straně hor. On a Isobel stáli v čele s ochotnou pomocí od Anellsi, která se stala betou. Smečka byla malá, ale vlci v ní k sobě měli blízko a všichni spolu dobře vycházeli. Občas se nějaký poutník zastavil pouze na kus řeči či na pár dní odpočinku, než vyrazil zase na cestu. Někteří z těchto poutníků už zůstali a vlčí společenství se v následujících dvou letech pomalu rozrůstalo. Roland v roli alfy dospěl a zmoudřel a společně s Isobel byli vůdci oblíbenými a respektovanými.
Na tomto místě by náš příběh mohl končit slovy „a všichni žili šťastně, až do smrti.“ Tohle ovšem není takový příběh. Ačkoliv to Roland netušil, na obzoru už se sbírala černá mračna a ta nejtvrdší zkouška ho teprve čekala.
4. Zatmění

Začalo to nevinně, když se mezi břízami objevil známý bílý kožíšek drobného buclatého tuláka a spojence smečky. „Orete!“ přivítal ho Roland s úsměvem. „Co je nového ve světě?“ „Znepokojivé věci, řekl bych,“ pronesl Oret a tvářil se přitom nezvykle vážně. „Krajem táhnou různé řeči, Rolande, a nic z toho se mi příliš nelíbí. Prý se kolem potlouká nějaká podezřelá banda tuláků – ale nejsou to jen tak nějací vandráci, jako jsme tu měli už dřív, co si zaloví na cizím lovišti nebo se ti pokusí vybílit úkryt. Tohle… je něco jiného. Tyhle prý těší zkáza. Libují si v boji a krvi a zanechávají za sebou jen bolest a bídu.“ To skutečně neznělo dobře. Rolandovi přeběhl mráz po zádech znepokojivou předtuchou. „Tady poblíž jsem je ještě neviděl, ale potloukají se na téhle straně hor a jsou pořád v pohybu. Měli bychom si dávat pozor.“ Oret si povzdechl. „Myslím, že nějaký čas zůstanu tady. Byl bych pro ně tam venku jen obyčejná jednohubka.“
Roland s Isobel nebrali Oretovo varování na lehkou váhu a sdělili, co se dozvěděli, všem členům smečky. Nikdo se neměl toulat dál, než na dohled od lesa a všichni se střídali v hlídkování na hranicích, aby nikdy nezůstaly nestřežené. Rolanda tehdy začaly trápit těžké sny. Viděl v nich, jak se břízy lámou, bělostné kmeny se tříští na třísky. Vlčí siluety se míhaly mezi stromy, přicházely pořád další a další, jejich stíny se protahovaly do nekonečna a pohlcovaly všechno v dosahu. Jejich vrčení mu rezonovalo lebkou, drnčelo mu v čelisti. Rudá krev dopadala na modré pomněnky. Hlas, který zněl trochu jako otcův, trochu jako jeho vlastní a trochu jako někdo docela cizí, řekl: „Jsou tu. Už se to děje.“ V tu chvíli se obvykle probudil. Jednotlivé sny se měnily, jejich obrazy se prolínaly, ale jejich význam zůstával stejný. Nebezpečí. Snažil se ale svůj strach potlačit a uklidnit i všechny ostatní. „Jsme tak připravení, jak jen být můžeme. Nebudeme trávit naše dny ve strachu. Nedáme jim takovou moc nad našimi životy.“ Nechtěl, aby nebezpeční vlci v představách členů smečky přerostli v nadpřirozené bubáky, i když zároveň nemínil jejich hrozbu podceňovat. Nějakou dobu ale byl klid, žádné další zprávy o tulácích se k nim nedonesly a téměř se zdálo, že je nebezpečí minulo. Jenže Rolandovy sny stále přetrvávaly a to mu dělalo starosti. Jen málokdy se ho nějaký sen tak úpěnlivě držel, a dokud nezmizí, věděl, že nebude mít klid. Dokud nezmizí, budou stále v nebezpečí.
A byli. Tuláci přišli. V lese je slyšeli už z dálky, protože se vůbec nesnažili skrývat, ba naopak. Řvali a halekali, zatímco se hnali přes louku k nim a jak se blížili, s nimi se náhle přihnal strašlivý vichr, pročísl trávu a opřel se do bříz, až se pod jeho náporem ohýbaly. Rolanda zamrazilo až do morku kostí. Co se to dělo? Dokázali snad ti tuláci zkrotit počasí do svých služeb? Všichni, kdo byli schopní boje, už se vrhali na obranu svého domova, ale něco bylo hrozně špatně. Vichr neustával a zdálo se, že jde přímo proti nim, záměrně je zpomaluje, zatímco útočníci ho měli v zádech a postrkoval je vpřed. Roland běžel k největšímu z vlků, viditelně vůdci, ale musel se prodírat strašlivou vichřicí.
Všechno, jako by se kolem něj zpomalilo tak, jako se v náporu větru zpomaleně pohyboval on sám. Urvané větve ho šlehaly do tváře. Jedna z bříz se zlomila v půli. Roland by přísahal, že kromě třesknutí lámaného dřeva na zlomek vteřiny zaslechl strom vykřiknout. Vlci se střetávali v boji, tesáky cvakaly, ze všech stran k němu doléhalo vrčení, vzduch nasákl pachem krve. On měl ale jediný cíl. Vlka, který s nikým nebojoval, jen stál mezi vším tím chaosem a smál se, opilý vlastní mocí, potěšený tím, co viděl. Po cestě se po něm vrhla jedna z tuláckých vlčic, o mnoho menší než on, zbavil se jí téměř mechanicky, ani si pořádně neuvědomil, že mu urvala kus ucha a že mu ze zadní nohy crčí krev, natolik byl soustředěný na svůj cíl. Oči vůdce útočníků hořely zářivou modří. Takové oči Roland ještě nikdy neviděl, ale teď se k nim upínal, každý namáhavý krok ho k nim nesl blíž. Jako by se brodil hustou pryskyřicí. Už byl ale skoro u něj a mínil ho skolit, jednou pro vždy ukončit jeho řádění po okolních smečkách… A pak si uvědomil, že se jeho přední tlapy odlepují od země. Nedokázal je tam udržet. V zoufalé snaze dosáhnout na modrookého vlka se vší silou odrazil. Jen, co byl ve vzduchu, vítr ho smetl. Zastavil se až o kmen nejbližší břízy, zůstal ležet na boku zoufale lapající po dechu. V uších mu zvonilo, ale musel ochránit svou smečku… jenže teď už viděl, že jakkoliv byli připravení, tenhle boj nemohli nikdy vyhrát. Ze své pozice viděl, jak jeden z větších tuláků zatřásl bezvládným Sylvianem a odhodil ho jako kus hadru. Země pod ním začala nasakovat krví. „Utečte,“ sípal skoro neslyšeně, pořád ještě s vyraženým dechem. „Utečte…“
Kdosi k němu přiběhl, kdosi ho vytáhl na nohy. Ten někdo voněl pomněnkami. „Pojď,“ řekla Isobel a napůl ho vlekla, než konečně získal zpět vládu nad vlastními tlapami. Prchali s větrem v zádech, s pachem krve v čenichu, kolem nich praskaly a lámaly se další stromy. Přímo do cesty se jim svalila bojující dvojice, mohutný černý vlk se sápal Anellsi po krku. Roland ani nezpomalil, než po něm skočil, aby ho ze sestry sundal. „Běžte dál!“ zařval na vlčice, ale pak už neměl čas se rozhlížet, měl plné tlapy práce s tím, aby sám nepřišel o život. Rval se tak, jako ještě nikdy předtím, surově a hrubě, bez rozmyslu a s opravdovým vztekem, kterému pustil otěže. Jen tak měl nějakou šanci. Přišlo mu, že trvá hodiny, než jeho sok konečně podlehl. Z očí, které i tenhle vlk měl nepřirozeně modré, se ale nakonec vytratilo světlo.
Roland pustil krk svého soupeře a zvedl hlavu. Zaposlouchal se. Kolem náhle panovalo podivné ticho. Vítr utichl a všichni byli pryč. Tuláci jeho smečku rozehnali kdoví kam. Roland se chystal jít za nimi, ale k uším mu dolehl tichý zvuk, zoufalé zachroptění. Ohlédl se právě včas, aby spatřil záblesk krémového kožichu, který se hroutil do křoví. „Isobel!“ V jednu chvíli ležel na zemi vedle mrtvého soupeře a v tu další už byl u ní, ale nebylo nic, co by mohl udělat. Věděl to ve vteřině, kdy spatřil tu příšernou ránu na jejím krku. Našla ho pohledem plným strachu, snažila se cosi říct, ale nedokázala to. Hrudník se jí zvedal a klesal rychle a mělce, panika vyzařovala z celé její bytosti. „To nic. To nic, už jsem tady,“ řekl tiše a nějakým zázrakem se mu podařilo ovládnout vlastní hlas. Lehl si k ní. „Je to v pořádku.“ Přitiskl k ní hlavu, nasál do čenichu její pach. Slyšel, jak jí srdce překotně tluče. Ucítil, jak se k němu její čenich slabě přitiskl. „Není se čeho bát,“ šeptal, něžně jí přitom olízl tvář. „Pamatuješ? Je to jako vykročit po pěšině, která vede přímo k měsíci.“ Tak o smrti mluvila ona. Tak si ji představovala. „Půjdeš po ní, krok za krokem, a zapomeneš na strach a na bolest…“ Mluvil a mluvil a netušil, jestli cokoliv z toho dává smysl, jen chtěl, aby věděla, že je s ní, že neumírá sama, chtěl, aby slyšela jeho hlas a cítila jeho přítomnost. Nakonec se ale její zlaté oči zavřely, hlava jí klesla, z plic unikl poslední dech. Teprve tehdy se rozplakal. Pořád ještě ji objímal, když se Anellsi vrátila ho hledat.
Pohřbili Isobel na vřesový palouček v březovém hájku. Také Sylvian, Yrinne a mnoho dalších mělo na tom místě navždy spočinout. Jen hrstce se podařilo zachránit své životy a bez šrámů neunikl nikdo. Roland bolest ze svých ran téměř nevnímal. Cítil se, jako by se pohyboval v mlze. Procházel dál automaticky každodenními činnostmi, odklízel větve po vichřici, lovil a obnovoval značky na hranicích, ale zdálo se mu, jako by v tom všem byl jen pozorovatelem, netečným pasažérem ve vlastním těle. Vůdcovství smečky přenechal sestře, už tu pozici nechtěl. Bez Isobel to dělat nemohl. V jeho duši zela díra, hluboká propast a zůstávala tam i dlouho poté, co se rány na jeho těle zahojily. Miloval Isobel jako ještě nikdy nikoho a bez ní byl jeho svět prázdný a bolavý. Občas měl dojem, že zahlédl krémový kožich mezi kmeny stromů, jindy zase v šumu větví zaslechl její smích, a když na lukách zacítil pomněnky, ohlížel se přes rameno, jestli tam ona nestojí. Nakonec mu bylo jasné, že nemůže zůstat na místě, kde všechno neslo vzpomínky na ni, kde spolu tolik zažili, kde měla v úkrytu pořád vyležený svůj důlek a kde si země ještě pamatovala, jak po ní běhaly její tlapky se světlými polštářky. Musel pryč. Anellsi to pochopila, i když ho nechtěla vidět jít. Jen s těžkým srdcem se s ní i s ostatními přáteli loučil, ale věděl, že musí. Nechal březový hájek za zády, aby se mohl alespoň pokusit někde začít znovu.

5. Couvání

Jak zahojit zlomenou duši? Jak posbírat kousky sebe sama a poskládat je zpět? Roland na svých toulkách zjistil, že to nejde. Ne tak, aby všechno bylo jako dřív. Zhojená rána zanechá jizvu a rozbité kousky k sobě nepasují zcela dokonale. Zjistil ale také, že se tak dá žít a že stejně, jako řeka ohladí ostré kameny do mírumilovných oblázků, dokáže proud času obrousit hrany nesnesitelné bolesti na cosi jiného, únosnějšího. Toulal se dlouhé měsíce kraji, které neznal a potkával vlky, se kterými ho nepojila žádná minulost a nečekala žádná budoucnost. Někdy se s nimi spřátelil, ale jejich cesty se nakonec vždy rozešly. Nic od života nežádal a tak měl vždy všechno, co si přál. Nebyl nešťastný a to mu bylo dost dobré.
Jistá otázka mu ale vrtala hlavou a věnoval mnoho energie tomu, aby na ni nalezl odpověď. Jak tuláci zkrotili vítr? Bylo možné si podmanit živly? Čím dále byl od domova, tím více vlků s podivně zbarvenýma očima potkával. Všichni pro něj měli stejnou odpověď. Magie, říkali. Prostě kouzla, vrtěli hlavou, cožpak o tom nic nevěděl? Doslechl se nejrůznější zkazky, ale i tak mu to z větší části zůstávalo nepochopitelnou záhadou. Sám nic takového nedokázal, nikdy dřív o tom neslyšel. Jeden poutník mu pověděl o jisté krajině, kde by možná mohl získat více odpovědí a Roland přemýšlel, zda tam zamířit, či ne. Viděl, co magie mohla způsobit. Chtěl se skutečně zaplétat s takovou hrozivou silou? Na druhou stranu… chtěl zemřít a nikdy se nedozvědět, co je vlastně zač? Nechal zkrátka nohy a srdce, ať ho vedou, kam uznají za vhodné. Věděl, že dříve nebo později skončí přesně tam, kde má být.
A tak putoval dál a srdce a tlapy ho, zdálo se, vždy přivedly právě tam, kde ho bylo potřeba – až jednou narazil na dušičku opuštěnou a vyděšenou, která zcela změnila kurz jeho života. Bylo to vlče, mladičká vlčí slečna. Oheň ji oddělil od její rodiny a osud ty dva svedl dohromady. Roland věděl, že ji nemůže jen tak opustit. Sama by nepřežila. Vzal ji pod svá ochranářská křídla, přijal zodpovědnost za ten mladý život a zapřísáhl se vyšším silám vesmíru, že tentokrát už nezklame. Nedovolí, aby bylo ublíženo další bytosti pod jeho ochranou. S vlčetem za patami se ale nemohl toulat divočinou – hrozilo příliš mnoho nebezpečí a nebyl to život, jakému by mladé vlče chtěl vystavovat. Musel najít místo, kde bude moci v bezpečí vyrůst a dospět. Jeho cesta tak zase jednou získala cíl a on po ní vykročil se vší odvahou, kterou v sobě dokázal shromáždit.