Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Říjen 1/10 | Morgoth | Houbový ráj + Skvělé místo pro život
Halloween: Ochutnejte nějakou podzimní specialitu (dýně, houby ap.).

Nohy jej dostaly do míst, kde ještě nikdy nebyl. Celkově na východě moc času netrávil, přišlo mu to zde jakési prázdné. Nepotkal vlka několik dní, to přesně mu momentálně ani nevadilo. Jen to bylo divné. Všichni se zdržovali na místech, kde to teď praskalo ve švech, to si už nikdo neuměl užít trochu klidu a míru na místech, jako je tohle?
Rozhlédl se, kde to vlastně skončil. Moc trávy kolem nebylo, spíše jen samé kamení a kamení, pár stromů a nezvyklý počet hub v toto roční období. Čekal, že to nebude dlouho trvat a barevný podzim vystřídá zima, kterou už ani nepamatoval... Prohlížel si všechny ty houby, nálada pod psa, ani žádná nevypadala nějak extra dobře, aby ji třeba jen ochutnal. Rigel naštěstí věděl, které jsou poživatelné a které by jej naopak nejspíše poslaly do hrobu... Pokud tedy zas Smrt nebude vtipná a nepošle ho do stejných míst, ve kterých tvrdl roky předtím. Procházel opatrně kolem a kolem, hledal nejvhodnější kus, který by se dal sníst. Někde musí být nějaké jedné houby. No a taky se dočkal. S tím, kolik jich tu je, byla jen otázka času, než najde nějaký kolečko těch, co nechutnaly vlastně tak zle... A tak si dal dvě a přemýšlel, kam se zas vydá. Táhlo jej to na sever, někam do končin, kde mu to bude připomínat místa, ve kterých vyrostl, ačkoliv na to neměl nejlepší vzpomínky. Chyběli mu sourozenci. Potkat kteréhokoliv z nich by bylo jako zázrak, kdo ví, zda se s nějakým z nich ještě vůbec někdy potká. Během jeho procházky Houbovým rájem ale narazil na něco neobyčejného. Byla to houba, vlastně jich tam bylo hned několik. A přesně tuhle houbu poznával. V duchu se ušklíbl. Mohl by si třeba trochu zvednout náladu. A tak houbu vyrval, vzal rovnou dvě a hrdě si ji nesl na o trochu lepší místo. A to ani nevěděl, že se tomu místu tak říká - Skvělé místo pro život.
Tam se na mýtině položil na záda do suché podzimní trávy, díval se na nebe a přemýšlel. Byl jeden z těch příjemnějších podzimních dnů, sice už panoval poměrně mráz, vál studený vítr, ale na druhou stranu svítilo slunce a nebyl na nebi ani jeden mrak. Bylo to takové to příjemné podzimní odpoledne, na které jeden rád myslí. Konečně se začal věnovat houbám, určitě to byly ty, které používali někteří vlci Kapijské smečky k tomu, aby zapomněli na chvíli strasti jejich života a měli alespoň jednou za život nefalšovanou radost. Rigel nikdy neměl chuť něco takového zkoušet, neměl chuť zažívat divné halucinace, pocity euforie a klidu... Nechtěl na nic zapomínat a hlavně nechtěl nikdy přestat být tak vzteklej... A tak tam ležel, houby netknuté vedle sebe a nečekal, že by jej tu někdo rušil. Na východ přece nikdo nechodí.

Velmi bych si prosila mušle, kytky a křišťály. Moc děkuju



Připsáno, i když to je modřinka :P

Připsáno

Září 6/10 | Feline | Narvinijský les

Neměl tu nejzářivější trpělivost, která by ho nutila tohle celý překousnout. A právě teď se rozhodl, že už slyšel dost a tady je konec. Neodpověděl jí na její otázku vůbec nic. Nebylo už co, ani jeden původně nechtěl pustit svůj argument, takže chtěl dostát toho, co slíbil. Nebo se mu alespoň ta představa velmi zamlouvala.
Vlčici si pomalu obešel. Podobně jako to udělal již ve chvíli, kdy se seznámili. Tentokrát to ale nebylo ze zvědavosti, nebylo to z důvodu, aby si jí mohl celou pořádně prohlédnout. Proč se zahazovat se srnou, která je daleko a může jednoduše prchnout, když stačilo jednou skočit a měl večeři přímo zde. Zvedl hlavu a tři hu nesouhlasně zamlaskal. To jen aby naznačil, jak moc byl z jejího rozhodnutí zklamaný. Seriózně zvažuji jak jednoduché by bylo vlastně ulovit tebe," pronesl skoro až pohrdavě. Pokud byl při prvních pár větách nepříjemný, tak opravdu netuším, jak nazvat tohle, jeho tón naznačoval, že si srandu nedělá. Ono stačilo ignorovat všechny důvody,
proč se do toho Feline nechtělo, prostě to udělat a mohla už spokojeně jít, jenže na to, jaký předtím měla strach, tak teď byla až moc přidrzlá a vyskakovala si.
Pořádně se nedechl a vydechl, možná jí dával až moc času na promyšlení... Možná sám sobě dával moc času na promyšlení. Nebylo to tak, že nikdy nejedl maso jiného vlka, tohle bylo poměrně častou položkou jeho jídelníčku během zimy doma. Prostě ty slabší zabili a sežrali, nebylo to nic divného a neobvyklého.
A tak se odrazil a schválně klapl čelisti jen centimetry od jejího krku možná trochu jako varovný výpad. Stále možná váhal a toho by ona mohla využít. Sílu sandat ji k zemi by v sobě našel, ale mohla by stále být rychlejší a mohla by zkusit utéct, teď ji na to možná dával trochu času... "Měla bys vzít tlapy na ramena, než to příště bude tvoje tepna," zavrčel. Věděl moc dobře, jak jednoduše roztrhat druhého, věděl kde přesně je to nejjednodušší, ona ani neměla zas tak huňatou srst jako kterýkoliv severský vlk, které znal... Bylo by to až moc jednoduché. V duchu počítal, počítal, jak dlouho bude trvat, než se rozhodne, co udělá. Může utéct a zachránit se. No a nebo může zůstat, bojovat a nejspíš opravdu být večeře.

Září 5/10 | Feline | Narvinijský les

Zamračil se. Tvrdila snad o něm něco negativního? Asi dobrý čich? Nejspíše to měl za to, jak neurvale se k ní na začátku choval. Však on si ale neumí pomoci...
"Nedělej ze mě někoho neférového, rovný díl, ty máš možnost jíst - ačkoliv tedy tvrdíš, že hlad nemáš... Všichni máte vždycky hlad... A já se taky nažeru, zbytek může zůstat pro dobro tulákům a přírodě..." pronesl, jakoby se snad cítil dotčen. Neměl v plánu se dělit, chtěl tu věc odtáhnout do úkrytu a mít ji do zásoby. Ale nejspíš mohl nějaký kus postrádat, ačkoliv řekla, že nic nechce a vlastně mu ani nepomůže. Začal být vytočení, že to jeho menší smrtelné dobrodružství absolutně otupilo jeho excelentní schopnost mít vždy to, co chtěl. Věděl, že v tom byl až moc dobrý, aby to byla jen pouhopouhá vlčí vlastnost, musela v tom kdysi magie mít drápky, ale pouhými slovy donutit vlky konat dle jeho potřeb? Absolutně nejlepší věc, kterou měl. A teď? Teď nemá vůbec nic. Jako by jej ta magie po smrti opustila... Možná ne natrvalo, ale teď mu to v ničem nepomůže.
Jenže si začínal myslet, že ona se lehce vymlouvala, protože jí položil otázku, na kterou neměla jasnou odpověď. Místo odpovědi se podívala směrem k srnám. Kdyby ano, nejspíše by hned začala mluvit o tom, jak to teda fakt ne-e, že už to uměla a podobně. Možná by přestala být tak nejistá, nebo se alespoň cítila uvnitř trochu lépe, ale stále vykazovala podobnou míru nervozity jako předtím. "Jsi vždycky tak nedůvěřivá? Koukni, jsem hladový, je velká šance, že ji sám nechytím, nejsem tak mladý jako ty, a místo pěti mých neúspěšných pokusů bys mi velmi jednoduše pomohla, aby z pěti neúspěšných byl jen jeden - úspěšný. Stačí když pohlídáš, že nepoběží na druhou stranu než já, to bys zvládla ne?" řekl poměrně mile, ačkoliv špetka nátlaku byla na místě. Tohle byl poslední pokus, dostala poslední šanci otráveně souhlasit, než to celé otočí a vlčice se dost pravděpodobně stane plánem B - sežrat prostě ji. Byla až moc mladá, aby se mu nejspíše zvládla ubránit. Možná by stihla utéct, ale na to byl Rigel až moc dobrý stopař. A pokud by se zdáchla někam domů, jednoduše by si eventuálně našel způsob, jak se k ní dostat, a jen tak pro srandu si z ní udělal kožešinu na výstavu abyssu. Ale třeba se holka ještě trochu srovná, řekne si, že je to vlastně brilantní, chce dnes udělat dobrý skutek, vysloužit si vlčí nebe nebo jak tomu říkají... Dá si do nosu a půjde si po svejch...

Září 4/10 | Feline | Narvinijský les

Na skolení srny by asi nejspíše stačil on sám. Tedy alespoň po stránce toho sejmout jí jak bowlingová koule kuželky. Jenže znal vlastní slabiny a moc dobře věděl že na to, jaký má vlastně atletičtější stavbu těla, vlastně šíleně zaostával, co se týče hbitosti a rychlosti. Každá srnka ho prostě bez momentu překvapení předběhne. Hodila by se mu naháněčka. Někdo, kdo je prostě povede jako pastýř tam, kam měl. Pak už je to velmi jednoduché.
Ale ona byla jiného názoru, místo poslušného pípnutí a souhlasu začala svižně argumentovat. Nejspíše se držela zuby drápy, aby zas nezněla rozklepaně. Snažila se z toho vykroutit, ale ne že by si nějak pomohla. Tohle na něj moc neplatilo...
"Co na tom záleží? Když máš chuť na srnu, je ti jedno, zda lovíš s těma, co znáš nebo s cizáky, pokud to končí tím, že je srna mrtvá," mlaskl edukativně, protože očividně přesně něco takového potřebovala. Vypadala na odrostlé vlče, neuměl si její pach ani přiřadit ke smečce, kterou by znal, maximálně jej napadly jižní lokace, ale neuměl si ji dát dohromady vůbec s nikým. A to pod čarou nejsou technicky vzato tak vzdálení, ostatně její otec je Rigelův švagr. Takže když se to vezme velmi ale velmi přivřeným okem, je Feline jeho nevlastní neteř. Je šílené, jak je svět malý, ale tihle dva se asi jen tak nic takového nedozví.
Povzdechl si, vlčice byla lehce kousavá, víc se mu líbila, když pomalu ani nezvládla dát dohromady funkční větu. Možná byla jen naučená drzejšímu chování, kdo ví, jak to měli momentální mláďata. Nad tímhle lehce zanadával, kde Chcanky byl zas o celý tři zimy starší, což z něj dělalo devítiletýho!
Zhluboka se nadechl a zas vydechl. Přesně tohle mu dávalo zabrat, ale nezbývalo lepší řešení, než to vzít z trochu jiného úhlu a možná s trochu jiným přístupem.
"Myslím, že jsme začali lehce nešťastně," pronesl lehce příjemnějším tónem, který naznačoval, že to vzali nejspíše za špatný konec a nabízel jí tedy možnost ještě trochu pozměnit celkový styl jejich konverzace. Celý tohle jej dneska stálo poměrně dost energie, musel se tvářit mile - tedy alespoň normálně nebo neutrálně, přátelsky občas mávnout ocasem, nebýt tak naježený a v lehce útočné pozici, jak je mu příjemnější...
"Jak se jmenuješ? Já jsem Rigel. Tak teď už víš, jak se jmenuju a nejsme si tak cizí jako předtím," řekl mile, až ho to bolelo. Být takový pro něj bylo jako mít migrénu - naprosto nesnesitelný. Už jen to, že se musel skoro usmívat nebo alespoň přinejmenším nemračit. "Učil tě vůbec někdo lovit srny, mladá?"zeptal se po chvíli, protože co on vlastně věděl, jak to bylo tady s učením mladých. Vypadala na max dvouroční, nejspíše už něco málo měla za sebou, ale ze zkušeností například s Lindasou věděl, že bylo dost vlků i vlčic celkem rozmazlenejch, ještě z ní vypadne, že žere listí a energii slunce...

Září 3/10 | Feline | Narvinijský les

Vlčice už na první pohled vypadala trochu nervózně. Nejspíše doufala, že nikoho nepotká a v tomhle případě asi doufala, že se bude moci odplížit z místa činu, aniž by si jí někdo všiml. No tak to ani náhodou. Začala se omlouvat, hlas se jí klepal, blekotala a vypadala jak před nervovým zhroucení. Dobře, tohle je trochu přitažené za chlupy, ale určitě nebyla nijak extra společenský typ.
Na její omluvu neodpověděl, místo toho přišel ještě o kus blíž, aby si jí pořádně prohlédl, třeba se pokusí zdrhnout a třeba ne, tak či onak nechtěl její omluvy přijmout a nechat ji jít. Už si prostě umanul, že mu pomůže a tim to končí.
Obešel ji jednou kolem, prohlížel si každý kousek jejího těla, poslouchal, jak rychle jí buší srdce, studoval její postoj, fyzičku, jednoduše zjišťoval vše, co se dalo zjistit jen z pouhého pohledu. Ale i slepec by poznal, že byla vlcice velmi nesvá. Už jen to jakým způsobem mluvila, jak měla zrychlený tep, byla nervózní a obezřetná. Dobře, to by určitě měla...
Zvedl hlavu a narovnal se, nebyla to tedy žádná výhra v loterii, ale ušlo by to. Samozřejmě se baví o jejím předpokladu být tak akorát pomocníkem na lovu. Ale s tím, jak vypadala? Zvládne vůbec ulovit zajíce natož zkusit zdolat srnu? Moc se do toho nehrnula. Nejspíše se obávala, asi měla nějaké sociální úzkosti nebo podobné výmluvy místo toho, aby přiznala, že je vadná, ale jemu to bylo absolutně jedno. I tak se rozhodl, že asi bude lepší zahrát to na číty a trochu viny.
"Jak ne?" optal se zvídavě, ale jeho tón zůstával neutrální možná až trochu autoritativní, to ona se tu hroutila jen po pouho pouhé zapomenutelné konverzaci.
"Jsi hlučná, vyplašila si je, dupeš víc než ježci," pokáral ji jednoduše. Nechtěl znít úplně hnusně, ostatně po ní chtěl pomoc, které by se mu jen těžko dostalo, kdyby na ní hned od začátku byl nepříjemný. Ale pokud stále bude odmítavá, nejspíše se jeho nálada bude jen horšit a horšit a on nepatřil mezi ty trpělivé a shovívavé typy.
Bylo úplně jedno, že si to vše vymyslel, byla tichá, kdyby ji nezahlédl koutkem oka, taky by si jí možná ani nevšiml, jak se soustředil na srny. Jenže Vlk ne vždycky je tak všímavý, aby věděl, kolik hluku reálně může vydávat jen pouhým dýcháním nebo zvednutím tlapky. "Kdyby jsi byla lépe vychovaná, nabídla bys na oplátku pomoc, nemyslíš?" posadil se kus od ní, aby náhodou neměla infarkt. I když nebylo by to lepší? Nemusel by pak ani na lov těch srn, stačilo by její tělo. A to na dobrejch pár dní plných hostin.

Září 2/10 | Feline | Narvinijský les

Stál nízko u země, v porostu stále nebyl vidět, minimálně ty srny jej neměly šanci zahlédnout. Byl soustředěný, ale cosi se mu koutkem oka nezdálo, jeden pozná když na něj někdo jiný čumí. necítil ale žádné ohrožení, tudíž byl stále plně soustředěn na srny. Jenže možná za to mohla vlčice, možná za to mohlo hejno ptáků v porostu kousek, možná jen prostě zafoukal větší vítr, něco jednoduše ty srny polekalo. I to se prostě stávalo. Naštvaně zamručel a zvedl hlavu, nemělo asi moc cenu se o něco vlastně pokoušet. "Do háje," zavrčel sám pro sebe. Srny se zase spojily dál u vody, jako by se mu posmívaly.
Bylo už teď jasné, že na ně prostě nestačí. Mohl by nadávat na nebesa, ale tady žádní bohové nepomůžou. Nebylo ani obyčejem, že něco takového pro vlky dělali, a ještě ke všemu pomáhali někomu, kdo je ani neuznával, neplazil se po zemi, nezvěstoval dobro a podobné zbytečnosti jejich jménem... Ale smířit se s tím, že by snad proti pár kouskům masa prohrál? Naprosto neslýchané. Mají teď možná převahu, ale nechtěl to jen tak vzdát.
Místo toho se obrátil na místo, odkud se snažila nějaká vlčice odplížir do neurčita. Otráveně, ale zároveň poměrně zvědavě udělal směrem k vlčici pár kroků.
"To už odcházíš?" ozvalo se z něj, hlasem, který se sice nesl tiše lesem, ale měl v sobě tolik jízlivého pobavení, že se nedal přeslechnout. "A já si myslel, že budu mít poprvé v životě publikum, možná by se mi hodila i asistence dobrovolníka," nabídl vlčici. Ne každý by takovou nabídku přijal. Možná byla až moc velký skeptik, nebo byla hluchá, možná prostě jen hloupá, důvodů bylo mnoho, ale on věděl jediné, vlci mají prostě pořád hlad a odmítnout lov vysoké by mohl jen hlupák, není přece lepšího oběda.

Září 1/10 | Feline | Narvinijský les

Tenhle les měl vlastně všechno, co jeden potřeboval na zotavení. Trvalo to několik dobrých dnů o maximálně pajdavém zajíci, ale moc dobře věděl, že na večeři pro jednoho něco takového absolutně bezkonkurenčně stačilo. Docela byl sám na sebe naštvaný, že nechal Chcanku odejít, mohli opět něco ulovit, byla přeci jen dobrým parťákem na lov, a tentokrát by se i držel stejné taktiky rychlého zabití, než aby si s ní lov užil. Ale ta už byla kdo ví kde, možná opravdu zalezlá zpět do Mechového lesa, který nebyl zas tak extra daleko, no teď by se cítil lehce jako bez neprůstřelné vesty v přestřelce, kdyby jí chtěl jít "navštívit". Ačkoli v duchu si umanul, že jednou za ty její posměšky bude platit. A je jedno jestli křišťály nebo krví. To už byla volba Lylky.
Procházel se lesem, který se nějakým způsobem dostal na ten krátký seznam míst, který jej k smrti neiritoval, bylo tu všeho dost. Našel fajnovou propadlou jeskyni, vody bylo všude dostatek, listí stále neopadalo, zvěře tu bylo dostatečně. Jenže teď měl chuť otestovat, jak dobře nabral sílu. Ačkoliv se fyzicky cítil dobře, stále si toho moc nepamatoval, nepamatoval si vůbec nic ohledně doby, kdy byl mrtvý, pamatoval si jen velmi málo z toho, jak vlastně umřel, ačkoliv útržky by mu nikdo nevzal. Měl jen to s čím žil několik let zpět a absolutně nereformovanou hlavu, která možná byla ještě o trochu více nestabilní, než si pamatoval.
Přemýšlel nějakou dobu, co by to svědění mohlo skvěle utěšit. Jenže vždy přicházel k jedné a té samé odpovědi, chtěl něco zabít. A ačkoliv by si teď netroufl velmi sebevědomě nakráčet mezi ostatní vlky s tím, že má chuť je připravit o prvorozeného syna, nějaká krev prolitá být musela. Vídal srny kousek od řeky, jejich denní režim byl poměrně jednoduchý, nejspíše také měly v oblibě les a moc neměly chuť cestovat za hranice. Zvládne ale ve svém stavu vůbec nějakou? Sledoval stádečko z povzdálí, byly to čtyři průměrné kusy, jedná skoro stejně velká jako druhá, žádná mláďata, žádné starší kusy...

• Září - Proměnlivé počasí (600)
• Prosím o mušličky

V temnotách limba jeden nemůže dělat snad nic jiného než bojovat s vlastními démony. Proč vlastně tohle místo existovalo? Nevěděl samozřejmě, že tohle vlastně není opravdové peklo. Nikdo za ním nepřišel a nepoklepal mu na rameno, že jen lehce nešťastný a objevil se kdesi mimo. Většinou bylo poměrně snadné se dostat ven, stačilo dostatečně zpytovat svědomí a jízdenku ven máte skoro jistou. Jenže v jeho případě to nebylo tak jednoduché. Neměl zájem o magickou reformu, nechtěl být napravený, takhle byl dokonalý a to mu nevezme ani ta černá díra, kde se nacházel. Čas povětšinu času trávil sám se sebou nebo vzpomínáním na staré rány, o kterých nikdy s nikým nemluvil. Nebyly to žádné rány, nebyl raněn, vše již bylo dlouho zahojeno, posíleno, zůstaly jen válečné jizvy na duši a i ty byly transformovány do něčeho úplné jiného.
Často myslel na vlastní dětství. Na časy, kdy byl ještě doopravdy nevinen. Život v Kapijské smečce byl stejně příšerný jako proměnlivé počasí. Některé dny byly jako jarní den - slunečné, plné života a naděje, jiné byly naopak jako naprostá jáma zoufalosti, studené jako nejtemnější zimní den, jako když se najednou přihnala bouře odnikud. V tomhle případě to bylo vždy více bouří, takže by se hodilo situaci popisovat naopak -sychravé počasí proměnlivě nahradily bouře a jen velmi občas jako překvapení pár těch slunečných chvilek.
Jeden by si na to zvykl a není se pak čemu divit, když vlk tomuto přizpůsobí i své výkyvy nálad.
Celý den byl pak vlastně hitparáda všeho, co mladý naštvaný vlk uměl cítit. V jeho případě i to, co mu bylo dovoleno cítit. Ne každý den začínal pozitivně, ale kdysi se dalo těžit jen z opravdového mála, byl nový den, být pozitivní byla v této smečce rarita a nebylo dobré takové smýšlení vystavovat na obdiv, jenže jeden stačil vytáhnout paty z jeskyně, pokud tedy byla nějaká k dispozici, protože většina vlků musela za jakýchkoliv podmínek spát venku, bylo po pozitivním naladění. Jakékoliv sny, touhy, naděje na lepší den než předchozí - bylo to vše pryč. A to stačil jediný pohled. Celá jeho rodina, a tím myslel vždy jen své sourozence, byla vlastně šťastná rodina, žili další den, to byl důvod být vděčný, pozitivní, modlit se k neexistujícím bohům, kteří stejně za nic takového nemohli. Pohled na zkázu a neštěstí ostatních kdysi Rigel uměl litovat, možná i něco negativního uměl cítit, postupem času neuměl rozeznat, zda ten pocit při pohledu na těla těch, kteří pošli hlady nebo zimou, je smutek z neštěstí druhých nebo radost, že to mají za sebou.
Radost z cizího neštěstí, apatie, melancholie, vztek - hlavně ten vztek, střídalo se to tolikrát za celý den, že jeden nestíhal vlastně vnímat. Na tohle bylo nějaká fráze "chová se jak proměnlivé počasí" krátká. Nebyly to jen pocity, co se měnilo tak často, byly to i názory. Zůstat nebo odejít? Nechat sourozence být a zbaběle zachránit vlastní kůži? Zůstat a umřít nebo umřít po boku sourozenců?
Jeden by řekl, že po tolika letech, po tolika událostech buďto skončí mrtvý, zlomený a nebo naopak stále stejný. I v přítomnosti teď ale není jiný. Stále umí být v jednu chvíli milý, neškodný, naprostý beránek, jindy prskat, štěkat, vrčet vzteky, jindy je možné zahlédnout i zbytky sebereflexe, lítosti, možná i čehosi, co může připomínat smutek - a to vše v rámci chvilky, jakoby se zatím stále nerozhodl, jak se vlastně ohledně života cítí. A co ohledně života, u něj by stačilo, kdyby se rozhodl, jak se danou půlhodinu bude cítit. Na druhou stranu dokázal by vůbec ještě žít jinak? Tohle vše přemítání o minulosti a o vlastním charakteru a stále nemá pocit, že by byl snad blíž konci...

Srpen 10/10

Průzkum opravdu vypadal po nějaké době úspěšný. Zdálo se, že našel něco, co vypadalo jako propadlá jeskyně. Těžko říct, co vlastně našel, jak velký to tam bylo, ale na druhou stranu se zdálo, že dostat se dovnitř a ven nebylo zas tak náročným úkolem. No a tak tedy odložil jeho lov na později a opatrně slezl do díry. Vlastně to bylo víc děr, jedna ta, do které se dalo vlézt, pak asi ta největší, což původně muselo tvořit strop a pár malých, které tedy prostor ozařovaly slunečním svitem na několika místech. Uprostřed toho prostoru byl malý čůrek, vytékal odkudsi ze skály a vinul se opět... do skály. Čůrek se tomu taky nedalo říkat, odborníci by to nazvali ledovcový pramen. Na dotek byla voda studená a ani vlk sám nevěděl, odkud se vůbec vzala. Byl to malý kousek Kiërbu, který se asi ztratil zbytku podzemní vody. Díky pramenu a díře ve stropě jeskyně bylo kolem pramenu zeleno, většina tedy byla jen obyčejná tráva, sem tam nějaký ten mech, ale i to se běžně nevidělo. Měla hned několik zákoutí, které ale pro vlastní bezpečí nezkoumal. Neměl v plánu si tady něco udělat, takže raději napasoval své tělo do jednoho výklenku, který byl stále ale poměrně dobře přístupný a otevřený, dokud neusnul. Jak by mohl vědět, že jednou tohle místo pro něj bude poměrně důležité?

Srpen 9/10

Ta jáma byla tak super nápad, stále nemohl z hlavy dostat tu impozantní část remízku. Málem by úplně o něco tak skvostného přišel, kdyby nesmrděly ty těla natolik, že prostě musel něco takového jít prozkoumat. Myslel si, že třeba najde nějakou mršinu, něčí úlovek, který už jen po zbytcích tlel. A v nejlepším to taky mohla být třeba nějaká vybrakovaná smečka. Neznal žádnou, která by byla na jihu, vždy znal ty kolem propadliny a kolem a kolem, a přesně tím končil, neměl tedy moc povědomí, ale hledat je prozatím ani nehodlal. Místo jihu se raději vydal na sever, tyhle končiny znal. Stačilo projít přes ty lesy, kolem jezera, věděl kde je Borůvka, kde je i Asgaar, tak nějak se cítil o něco lépe, když mu alespoň krajina nebyla cizí. Utábořil se v Narviňáku. Les neznal, ale byl poměrně ideální na to, aby tu nějakou dobu pobyl. Z předchozích zkušeností by nejraději zůstal v Mechovém lese, ale ten už byl nějakou dobou okupován tou smečkou Chcanky, takže tam to nešlo.
Prozkoumával území, hledal vhodné místo na útočiště, kam by se mohl třeba schovat na noc, neměl rád otevřené prostranství, ačkoliv zde byl poměrně dobře chráněn stromy.

Srpen 8/10 Lylka

Vypadalo to, že úplně kapitulovala ohledně toho, jak proběhlo jejich poslední setkání. Asi už opravdu nebylo nutno se k tomu vracet. A tak to ukončila tak, že pronesla, jak vlastně to bylo překvapivě snesitelné. To jí tak věřil, brala tlapy na ramena (?) dřív než pomalu utřela krev na tlamě. Ale to už je její věc.
Vypadalo to, že nevěděla, o kterou smečku se jedná, tak jí to neměl tak za zlé. Ani z ní reálné informace dostat nemohl, což bylo lehce nemilé, ale dalo se to asi i přežít. Tedy zatím, však on jednou příjde k pravdě, o to se ona bát nemusela. "To zní stupidně a zároveň poměrně dává smysl," řekl ohledně těch smeček, překvapivě to neznělo zas tak hloupě, udělá se potěr a na shledanou. Ale do té doby měli plno výhod, které smečka nabízela. Zeptala se, zda vůbec tušil, jak dlouho byl mimo. Upřímně nevěděl. "Ty víš, kolik zim uběhlo od té doby, co jsme se potkali v zimě my dva, takže mi to pověz spíše ty," přemýšlel nad tím trochu. Pokud někdo mohl vlkovi říct, jak dlouho byl vlastně mimo byla to ona. "Kdybych měl v úmyslu se tě za ty tvoje posměšky zbavit, udělal bych to nahoře, ale nejspíše by nás to život stálo oba, takže třeba příště, Žlutá," řekl a uculil se na ni trochu. Dorazili do destinace, takže nezbývalo pomalu nic jiného, než se rozloučit.

Srpen 7/10 Lylka

Kráčeli pomalu, očividně tentokrát nikam nespěchali, nebo alespoň ona sen nikam závratně neřítila. Rigel by asi ani nic jiného netrpěl. "Ale noták, to zabolelo u srdíčka, to bylo to celé tak strašně ukrutně nesnesitelné a nepříjemné?" popichoval ji, během toho, co procházeli pěšinou, kterou vyšlapali jiní vlci a zvěř, která se na zasněžené pahorky ztratila.
"Hm, cestou jsem potkal území smečky hned tady kousek dole na úpatí, víš o nich něco? Nepříjde mi, že by v těch končinách nějaká byla, alespoň ne před lety," zamyslel se. Neměl moc elánu řešit nějaké hloupé alfy plné otázek a tak podobně, neměl chuť být součástí žádné smečky, takže se tomu místu tak nějak elegantně vyhnul. Ale stále jej to zajímalo. A ačkoliv nechtěla vlčice moc prozrazovat, musela něco vědět, ne?
Vypadala až moc komfortně, když sešli dolů. Jeden by nečekal, že bude působit tak uvolněně. Nemohl tedy samozřejmě přehlédnout to, že po něm občas pokukovala. Asi nejspíše čekala, že po ní i přes svůj stav stočí? Jakkoliv to byla lákavá nabídka, musel to prozatím odložit. "Přece by sis nemyslela, že mám snad v úmyslu ti něco dělat," pronesl k nedůvěřivé vlčici. Bylo to absurdní. Místo toho raději pokračoval po cestě, bylo příjemné pod tlapami zase cítit pevnou zem, trávu a listí.

Srpen 6/10 Lylka

Zamračil se na chvíli. Opravdu jen na malou chvilku. To její pošťuchování nebylo špatné. Za normálních okolností by ji nejspíše zkusil zabít nebo zkusil nejlépe přesvědčit o tom, že by se prostě mohla třeba jít zabít sama. Byl v tomhle dobrej, až moc dobrej. Nebo alespoň kdysi, teď si nebyl jist naprosto ničím a to jej vytáčelo, byl v debilním patetickym stavu a Chcanka se mu prakticky vysmívala. Na pomyslný seznam si tedy naškrábal ještě i její jméno. Jednoho dne ji najde, až věci budou zase v pořádku a normální. A pak ji nechá poskakovat na místě do doby, než nechcípne. Jen tak pro pobavení. Seznam... Seznam jmen... Kdo ještě na něm měl být? Nebyl si jist, uměl si toho vlka představit, velmi vzdáleně ale přecijen, a přesto si nemohl ani za boha vybavit místo, časoprostor, lokaci... Proč na tom seznamu byl?
Protočil nad tím očima a vydal se pomalým krokem kupředu, neboť to vypadalo, že souhlasí s tím, že se překvapivě společně vydají dolů z hor.
"Jen si byla moc ukvapená, udělat práci, nažrat se a nemít z toho vlastně skoro nic, žádnou radost, žádnou delší zábavu, satisfakci..."oponoval jí. Vždycky byla tak přímá? Rigela asi prostě jen bavilo hrát si s jídlem. Kdo by nechtěl trápit nebohá zvířátka? Dobře většina vlků by asi nebyla úplně na něco takového, ale jemu se to vlastně poměrně líbilo. Bavil tu zvěř stopovat, bavil přemýšlet nad tím, jak nejefektivněji a zároveň nejzáživněji zaútočit, byla to hra, protože co jiného celý ty dny dělat než si prostě čas od času pohrát s kořistí.
"Mají tyhle hory vůbec nějaký jméno?" zeptal se jí po chvíli, protože v tomhle stavu mu přišlo všechno strašně povědomé, ale zároveň tak strašně cizí. Cítil se tak příšerně, že se musel krotit, nebyl na nic takového zvyklý, ale na druhou stranu to bylo úplně nejmoudřejší rozhodnutí, které mohl učinit.