Gallirea - Příspěvky uživatele

Říjen 9/10 | Morgoth | Skvělé místo pro život
Použij v postu slova: lovci, zásoba, zima, jinovatka, listí, sníh

Jámu? Budou potřebovat jámu? Proč mu to přišlo nějak moc povědomé? Chtěl zásobu mrtvol na kterou byla třeba celá jáma? To mu z nějakého důvodu přišlo povědomé. Přemýšlel nad tím, kde už na něco takového narazil. A pak si vzpomněl. "Na jihozápadě je jáma plná mrtvol," zazubil se. Konečně si vybavoval tu zvrácenou fascinaci místem, které našel naprostou náhodou. Přesně tam by se dalo určitě zahodit pár dalších těl, nejspíše se tomu místu ostatní vyhýbali. A asi se jim nedivil. Bylo to fakt divný místo, ačkoliv Rigelovi se 100% líbilo. Když ho našel předpokládal, že neexistuje nikdo, kdo by si takový věci mohl užívat. Jenže teď tu ležel Morgoth, kterej se na něj díval pohledem, jakým už se na Rigela dlouho nikdo nedíval. Drogy jsou divná věc, děti. Neberte je.
Ohledně bohů vypadal Goth ale dotčen, nejspíše šlo o nějaké citlivější téma, neboť vyrazil skoro hned do války hájit svou pravdu. Rigel se tomu zasmál. "Já netvrdím, že neexistujou... Ba naopak... Nějaké jsem i měl tu smůlu potkat... A jak to líčíš ty... moc to glorifikuješ," pronesl suše. Na tomhle území byli nějací bohové vlkům dostupnější než jiní, což on okusil velmi dobře. Od toho flundráka Života až po tu absolutní bestii Smrt. Věřil, že tohle ani zdaleka nejsou jediní bohové, kteří obývají tyto končiny... "Znám je natolik, abych věděl, že nehodlám být žádný jejich patolízal, preferoval bych, kdyby se věci měly naopak..." pronesl stejným tónem jako zbytek. Bylo to zajímavé, když se střetnou vlci s naprosto rozdílným názorem. Morgoth očividně chtěl božskou náklonnost a přízeň, no Rigel naopak chtěl jejich submisi a podmanění. V nejlepším případě bral klidně i jejich smrt... Byl ale připraven si Morgotha vyslechnout a nechat ho jeho názorům, zatím mu to nějak nepřekáželo a zůstávalo otázkou, zda se ještě vůbec někdy po tomhle dni uvidí... S touhle myšlenkou lehce posunul Gothovu korunu z listí a zadíval se na slunce, které už bylo skoro za obzorem. To už se sbíral i Morgoth ze země. Nejspíše byly veškeré účinky hub pryč.
"Naposledy jsem ji potkal v horách, na sněhu byla fakt jak Chcanka," zasmál se. Nebylo to tak dávno, co se ti dva potkali naposledy. Jejich první setkání proběhlo z nutnosti, byli z donucení hladem dva lovci, kteří si vyměnili pár jedovatých pasivně agresivních vět a zase se vydal každý svým směrem, a při jejich druhém setkání. Uběhlo od jejich prvního setkání několik zim a stejně mu to přišlo jak včera. A to si vytrpěl své v nicotě... Ne, byla neurvalá a drzá, plus jí slíbil, že si pro ni dojde.
"Byla celkem daleko od domova, vlastně nevím, co pohledávala v horách, nemyslím si, že by byla takový fanoušek jinovatky... Zmiňovala novou smečku pod horou, ale chtěla se jí divně vyhnout... Není to vlčice, která by se nutně chtěla vyhýbat potenciálnímu nebezpečí...Hmm," zamyslel se nad tím, proč ji vlastně potkal tak daleko od Mechového lesa. Jasně, někteří vlci chtěli cestovat a podobně, ale jen velmi málo by dobrovolně šlo skotačit v osamocení na sníh do hor.

Říjen 8/10 | Morgoth | Skvělé místo pro život
Udělej věnec z listí

Morgoth nejspíš byl lehce mimo, vyjádřil smutek z toho, že Rigel neměl chuť jej zabít kvůli tomu, jak dobře chutnal... "Stále to mohu udělat, ale to bys snad chtěl být sám obětinou?"
zazubil se. Měl jo tady - naprosto otevřenému úplně všemu, co by si Rigel usmyslel, tak proč cítil zaváhání? Alespoň by se pak nikdo nedozvěděl, jakým způsobem tu trávil on čas s jiným samcem.
"To je to tak špatný nebýt otrokem nějakých vyšších mončičáků?" zeptal se a sám se nad tím zamyslel. Nebude doba v jeho životě, kdy by si tohle nějak rozmyslel...
Během toho, co byl chvíli ztracen v myšlenkách, pohrával si s větvičkami v tlapkách. Bylo jich tu překvapivě dost. Tohle místo mělo opravdu všechno, co kdy potřeboval. Splétal větvičky dohromady, občas si pomohl zuby, překvapivě to začínalo připomínat kruh. Konstrukce se mu podařila překvapivě pevná na to, že neměl žádné prsty, kterými by si mohl pomoci. Pak už jen vzal barevné listy a náhodně je zapíchal do mezer mezi větvičkami, dokud nebyl kruh celý posetý malými i velkými listy různých barev. Když byl hotov, chvíli si to prohlížel, než ten kruh - pěkný věneček z listí, vzal do tlamy, postavil se a posadil to pěkně Gothovi mezi uši. "Ty vole, úplně princezna," zašklebil se nad svým dokonalým dílem. Nejspíše by Morgoth vypadal pěkně za každé situace, i kdyby mu místo tohodle přistálo losí hovno rovnou mezi ušima... Život nebyl fér, že nacházel ještě jiné vlky, kteří možná měli větší půvab než on. Ale oba bylo velmi rozdílní. Rigel byl spíš ten typ drsné krásy, velmi samčí, velmi drsný, přesto přitažlivý. Morgoth? Morgoth byl jako slunce, Rigel měl pocit, že když se bude dívat dlouho, nejspíš oslepne. Goth vypadal jednoduše jako z jiného světa a ne z žádné smradlavé země.
Sklonil hlavu blíž ležícímu Gothovi a lehce do něj strčil čumákem, aby se na něj podíval. Kdyby byl nějaký moment, který by si chtěl uchovat v paměti do konce života, byl by to tenhle. Možná chvíli chtěl jen hledět do jeho očí... Chtěl možná něco říct, ale hrdost mu nedovolila nic jiného než si raději skousnout jazyk, aby jej nic takového nenapadlo. Nakonec od něj odvrátil zrak a odkašlal si. Bylo znát, že se pomalu vytrácelo to, co mezi nimi tady právě proběhlo.
"Jo, na vrcholu je vlčice, vypadá jak chcanky - svítivě žlutej kožich, žije někde v Mechové smečce, jmenuje se Lylwelin. Vytáčí mě... Vlk v Borůvkové smečce, nepamatuju si jméno, vypadá vtipně, relativně nedávno měl potěr, myslím že máme nevyřízené účty. Mohl by chcípnout on a nejlépe i ty jeho fakani," vyřkl dva na samém vrcholu. Nejspíš ten seznam pokračoval dál, relativně rozsáhle například celou Asgaarskou smečkou. Rigel vlastně ano nevěděl, že Elisu stihla zabít jeho sestra. Ono bylo velmi jednoduché na seznamu skončit, stačil jeden pohled mimo a už přemýšlel, zda na něj patříte... "Je dlouhý, ale tohle jsou ti, na které se chci teď zaměřit," řekl nakonec a pořádně se protáhl. Leželi předtím v těch nejdivnějších polohách a tělo ho nepříjemně bolelo.

Říjen 7/10 | Morgoth | Skvělé místo pro život

Chudák Morgoth nebyl moc rád, že Rigel odmítal jeho krev. Neměl být naopak rád? Měl být rád! Takhle neměl Rigel chuť ho ani zakousnout, co by z toho měl? Všechno jeho maso by chutnalo stejně hořce a nechutně. "Měl bys být rád," pronesl na obranu, když si Morgoth snažil chuť vlastní krve obhájit. "A nebo bys jednoduše preferoval, kdybych..." naznačoval, že by mu samozřejmě nedělalo problém Gotha jednoduše pro dobro světa utratit. Jenže na tom by asi Rigel tratil, jen to zatím neví... A přitom světlý vlk nutně chtěl někoho obětovat. Obětovat proč, komu? Nestačilo zabíjet jednoduše z radosti? Znělo to jako extra práce navíc, možná by to dokonale pokazilo celý proces, pomalu se během toho vracel k čemu chce někoho obětovat. To jako uznává nějaký trapný bohy? Rigel moc bohů neznal, většina bohů, které ale potkal? Absolutní osina v prdeli... Co na to říct. Takže vlastně vůbec nechápal, že by se snad někdo chtěl zahazovat s uctíváním takových nul.
Rigel z toho byl teď možná ztuhlejší, to ale vůbec Morgothovi asi nevadilo, stále se k němu tiskl jak malé vlče, a kdyby mohl, nejspíše by spokojeně předl jak rozkošná drobná kočička. Ten byl stále ve stavu euforie bez náznaků jakýchkoliv symptomů. Možná mu to trochu záviděl, neboť začínal pociťovat, že se svět přestával točit, byl zase méně barevný a chladnější. Alespoň světlý vlk jej hřál, když už tedy nic jiného. "Jo, je..." přitakal lehce disociovaně, neboť byl napůl ztracen v myšlenkách. Z toho stavu jej dostal až Morgothův nadšený tón. Opravdu byl tak připravený vydat se na vražedné řádění jen tak bez zbytečných dalších otázek? "To bys chtěl?" zeptal se napůl překvapeně a napůl potěšeně. Nebyl asi zvyklý vůbec potkávat takové, kteří nebyli sluníčko od hlavy až k patě. Minimálně tedy v tomto smyslu. Tady se to hemžilo jen samýma vločkama, který by se nejspíše roztekly, kdyby se jen minimálně někdo pokusil narušit jejich klidný a mírumilovný den.
"Hádám, že to nebude problém, jsem zvyklý lovit sám... Ale tady je jednoduše tolik takových, kdo si zaslouží prostě zhebnout, že je asi jen dobře mít na to někoho druhého," tohle byla asi nejdelší věta, kterou zvládl říct od doby, co požil ty houby.
Hádal, že jakmile se teď zvedne cokoliv, co se tu stalo bude pryč. Něco málo kdesi hluboko v něm doufalo, že se tak nestane, nestávalo se, že by se mu dostávalo jakéhokoliv kontaktu a Morgoth se k němu sápal, jako by chtěl být jeden. A tak jej zatím nechal konat tak, jak chtěl. Bude říkat, že za to mohly ty houby.

Říjen 6/10 | Morgoth | Skvělé místo pro život

Morgoth byl velmi zvědavý, co by si tak Rigel mohl myslet o jeho krvi, ten ale měl problém, protože myslel, že kouše místo jeho krku nějaké velké větve a ty ukousnout nešly, měl pocit, že si dříve rozlomí čelist, než se mu to podaří. A tak zkusil něco jiného. Pustil Gotha a zvedl hlavu. "Vyplázni jazyk," poručil mu s jasným cílem, dát Morgothovi odpověď na jeho otázky.
Vyčkal až tak vlk udělá a gestem naznačil, aby zavřel oči. Rigel se nad něj sklonil, byl to šťastlivec protože kdy jindy se vám poštěstí mít zrovna jeho v tak zranitelné poloze a ještě tak dychtivě žadonícího. Lehce mu oblízl tlamu, než přiložil své pravé tesáky k jeho vypláznutému jazyku a stiskl čelist. Nebyl hrubý, ale nebyl ani něžný, jinak by jeho zuby sval nepenetrovaly. Byl jako děrovačka. Morgoth ale nepoznal rozdíl mezi tím, kdy jej do jazyku kousl Rigel a kdy se kousl sám. Pocit to byl stejný. Díky tomu ale Rigel věděl, jak jeho krev doopravdy chutná. Narovnal se a oblízl.
"Překvapivě ... Je odporná," zašklebil se a nechal Morgotha, aby si svou r
krev klidně nechal. Možná to tak bylo lepší, alespoň neměl nutkání přemýšlet, jak sakra takové krve získat víc. Ulehl zpět vedle něj a nějakou chvíli mlčel.
"Myslím, že nejsme ve stavu, kdy bychom mohli něco takového udělat..." hlesl lehce zklamaně a prohlížel si mraky nad sebou. Obloha bez mráčku byla ty tam a zbylo pár červánků, které se na východě zabarvovaly temnou modrou.
"Možná bychom měli prostě takhle ještě nějakou chvíli zůstat," řekl teď už velmi tlumeným hlasem, neboť mel pocit, že mu najednou praskne hlava, byl to taky vedlejší účinek těch hub? Měl teď pořádnou houbovou kocovinu? Nechtěl, aby tohle skoncjlo, bylo mu po dlouhý době fajn, ačkoliv se plazil po absolutně cizím vlkovi, kterýmu to bylo taky u zadku.
"Zabíjet můžeme potom, mám celý seznam těch, který zabiju," mrmlal do jeho srsti.
Cítil se z těch hub tak dobře, že kdyby byl Morgoth samice už by neváhal a byl v něm doslova a do písmene. Jenže Morgoth byl samec a tak si prostě asi musel nechat zajít chuť a pouze přemítat nad tím, jak by asi bylo fajn ukojit i tyhle prazvláštní touhy. Samozřejmě jeho mozek nebyla jediná část jeho těla, která byla ze situace nadšená. Ani nevíte, jak trapně se pravděpodobně bude cejtit, až i poslední zbytečky houbového efektu odezní a jemu zbudou jen vzpomínky na to, jak se otíral o jiného samce a ještě ho to vzrušovalo!
Střídaly se mu momentálně stavy a bolest hlavy. Občas měl pocit, že blouzní, občas měl pocit, že smrt by byla o dost lepší než tohle, měl pocit, že si jeho mozek brzo zabalí kufry a odjede na dovolenou.

Manipulace povolena

Říjen 5/10 | Morgoth | Skvělé místo pro život

Rigel se zachechtal, nejdřív tlumeně, tiše, pak nahlas, no a nakonec se přestal úplně kontrolovat, načež to přešlo do zvláštního záchvatu smíchu, který zněl, jako by skoro dusil. Když jej to konečně začalo přecházet, jeho oči se leskly spokojeností a koutky tlamy se mu stáhly do spokojeného úšklebku.
"Tvoje krev?" zopakoval tiše, skoro možná i něžně, když sledoval nebe nad nimi. Mezitím do něj Morgoth šťoural čumákem a Rigel ani neprotestoval. Za normálních okolností by tohle nesměl dělat snad vůbec nikdo. Nikdo mu nebyl tak blízký, aby jen tak mohl bez trestu býti takto blízko a ještě se jej takto nemravně dotýkal.
Naklonil se k němu blíž, až se jejich čumáky dotkly. Nevěděl, o kterých světluškách žvatlal, neviděl žádná fosforeskující titěrná stvoření. Vůbec nechápal o čem to vůbec ten vlk mluvil. Hleděl na něj lehce zmateně. Jednoduše nerozuměl, co tím myslel. Jaký Bohové? Rigel všechny bohy nesnášel. Chtěl se jich zbavit, zabít je. Malám vyskočil na všechny čtyři, aby zkontroloval, kde teda jako jsou, chtěl jim říct, že je připraven rvát se. "Já jim dám!"zavrčel naštvaně a pokoušel se vyškrábat na nohy. Jenže houby měly své plány, takže zas skončil na zadku vedle Morgotha bez možnosti dělat cokoliv, co vyžadovalo využití jeho končetin, které velmi očividně odmítaly fungovat. A tak se opětovně natáhl zpět vedle vlka, trochu se zavrtěl, aby jejich těla byla tak blízko, jak to jen šlo a natáhl jednu přední tlapku do vzduchu před sebe. Tlapka a potažmo celý končetina neznala klidu, drkotala ve vzduchu jak stroj v pohybu. S takovouhle by daleko nedošel.
"Kdeže jsme to byli... tvoje krev..." zanotoval si prakticky pro sebe zamyšleně, když se vrátil stisknout Morgothův krk na skoro samém místě jako předtím. Nebyla žádná krev, jeho čelist jej neposlouchala, přišlo mu, jako by snad neměl zuby, stisk měl jak malé štěně, byl něžný a bez jakékoliv síly penetrovat kůži. Chvíli tak setrval, snad očekával, že se časem něco změní. Jenže se nic neměnilo. Furt byl neškodným mončičákem. "Mám chuť někoho zabít," hlesl mu do srsti a jasně myslel, že tedy nejspíše zabít kohokoliv jiného než sebe nebo jeho. Jenže jak by vypadalo něco takového? V tomhle stavu? Všechno se vlnilo všema barvama, třeba by se pak místo srnky nebo vlka zakousli do kusu kamene...

Říjen 4/10 | Morgoth | Skvělé místo pro život

Efekt se dostavil poměrně rychle. Jeden ani nestačil mrknout, tohle byl slušnej materiál, co na to říct. Morgoth si taktéž nabídl, takže už v tom byli oba. Rigel si ho chvíli mlčky prohlížel, koutky tlamy měl nepatrně nadzvednuté, jako by mu něco právě řekl lehce úsměvný kousek. Užíval si, jak tam ten světlej stojí a začíná se lehce kymácet. A nebo se kymáceli oba? Nejdřív to vypadalo, že jsou oba celkem nad věcí, stáli pevně, ale čím víc houby začínaly působit, tím méně vypadali nejspíše sebevědomě, ačkoliv si mysleli, že se nic nemění.
"Vidíš..." pronesl pobaveně a přimhouřil oči.
"Já jsem ti říkal, že ty houby... Mají charakter, domovní bratře," zanotoval, ačkoliv nic takového Morgothovi neříkal. Ale to si nějak nemohl vybavit. Z hlavy začínal mít poměrně velký salát, takže přemýšlet vůbec nad tím, co řekl doslova pět minut zpět? Nemožné.
Les kolem něj se nějak začínal pomaličku vlnit, barvy zhoustly, nabraly saturaci, světlo se odráželo od podzimních listů jako tekutý med. V dálce pro efekt něco zavřeštělo, nejspíš netopýr... A nebo úplněk? Podíval se k nebi, jo to byl nejspíš von.
Morgoth se zakymácel. Teda alespoň měl Rigel pocit, že přesně to se stalo? Těžko říct, ale narozdíl od šedýho stál. Šedej seděl. Teda sedí? Podíval se kolem sebe, zda má vůbec veškeré končetiny a ocas. Všechno to tam zatím bylo, zatím to nikam neuteklo. To, že seděl jej možná zachránilo, neboť by se vlnil stejně jako horizont. Jenže už to vypadalo, že na zadku skončí i druhej vlk, no rovnováha mu nějak šla udržet, nejspíše potřeboval trochu pomoc. A tak Rigel vstal. Teda byl to nadvlčí výkon, zamotala se mu hlava tak brutálně, že nejdřív vůbec nevěděl, co se děje a jak se jmenuje. Musel trochu zavrtět hlavou, aby se z toho dostal. Pak stačilo udělat jen pár velmi kolíbavých kroků k Morgothovi a natáhnout tlapku. Nemusel se ani nějak extra namáhat, pouze do vlka lehce strčil a skončil svalený na zemi jak vlk na houbách...
Rigel jen přikročil blíž a tlapou mu přitlačil rameno k zemi, aby se přestal mrcasit. "Klid," zasmál se tiše pobaveným tónem. Morgoth skončil na zádech, nejspíše se i snažil jak želva dostat zpět na nohy, což mu teď dopřáno nebylo. "Země tě má ráda, víš? Drží tě... objímá... no, vidíš?" cloumal s ním z boku na bok, jako když se loďka kolíbá ze strany na stranu na moři. Pak konečně přestal a díval se na něj trochu vážnějším pohledem. Přikrčil se k němu blíž, tlapku položil vedle jeho hlavy, aby zuby drápky udržel balanc, než mu do ucha špitl: "Vsadím se, že tvoje krev teď určitě chutná jako javorovej sirup." Ušklíbl se, než stiskl jemně kůži na Gothově krku. Jenže pak jej pustil ve chvíli, kdy propukl smíchu a svalil se těsně vedle něj taktéž na záda v obdobném stylu pytle sraček...
Les se točil, nebe se smálo, jen něco divného se teď právě dělo... Hele to zní jako verš... Hehe. Tak či onak na chvíli zvedl zmateně hlavu. Kolem nich najednou byla všude těžká mlha a tma, byla zima. Nebyl mráz. Jen mírné mrholení. Představoval si to taky? Kam se podělo slunce?

Říjen 3/10 | Morgoth | Skvělé místo pro život

Vypadal poměrně přátelsky. Tedy bylo několik kategorií, které Rigel uznával... Podobně agresivní dementi, zbytečný odpad populace - otravný vlčice, pak byla ta snesitelná část, no a pak ta jeho oblíbená - každý, kdo byl vůči němu submisivní. Morgoth byl zatím natolik hodný, že se udržoval v oné snesitelné části...
"Ten začíná o dost dál, než jsi původně stál..." pronesl, jakoby snad Morgoth měl něco takového přirozeně vědět. Vlk ale objasnil, co jej vedlo k tomu přispěchat k místu odpočinku. Dle jeho slov tedy měl pocit, že je tohle místem posledního odpočinku...
"Oh, díky, tvé ochoty a dobrosrdečnosti si velmi vážím..." řekl a bylo jasné, že oba mysleli na to, jak Morgoth vlastně neměl úplně ty nejlepší úmysly a už určitě se nešel podívat, zda náhodou cizinec nepotřebuje pomocnou tlapu... Rigela by tedy asi nenapadlo, že by měl sloužit jako obětina nějakým bohům, který jak naprostý degenerát uznával. Kdyby něco takového o Morgothovi věděl, nejspíše by nebyli na tak neutrální vlně. Ale on si spíš myslel, že měl vlk hlad, proto přišel omrknout, zda se nedá nakrmit z mršiny. Jenže chudák nepochodil. No co, hubený na to byl dost, jistě měl hlad.
"Ale když už tu stojíš - budeš stát a čumět, nebo přispěješ něčím zajímavějším než tím tvým hezkým ksichtem?“ nadhodil ledabyle a protáhl se. Pak pohledem sklouzl k houbám na zemi. Nechtěl se úplně dělit o trip, hlavně když ani sám nevěděl, jaký efekt to mít bude, ale za zkoušku jeden nedá. "Měl jsem v plánu konzumovat sám... Jsem Rigel," řekl a pošťouchl mu dvě houby. Schválně nic nevysvětlil, možná čekal na reakci vlka. Každý druhý by si myslel, že měl možná v plánu jej otrávit, ale to už si Rigel sám vzal z kopy jednu do tlamy a hned pak i druhou, kdyby náhodou jedna nebyla dost... Jenže ona jedna stačila...

Říjen 2/10 | Morgoth | Skvělé místo pro život
Halloween: Použij v postu slova: krev, pavučina, netopýr, úplněk.

Rigel ležel rozvalený v trávě, kolem sebe hromádku hub, které si před chvílí přitáhl jako samozřejmost, a vypadal, že má na práci to nejdůležitější na světě - nedělat vůbec nic. Slunce mu probleskovalo do srsti, zatímco jeho oči líně klouzaly po okolí. Ne že by byl opravdu klidný, jen působil tak, jak chtěl působit, znuděně. Každý sval měl připravený, aby se v případě nutnosti okamžitě zvedl. Zatím se ale zdálo, že jediným protivníkem dnešního odpoledne je nuda a vlastní myšlenky. Jenže to ucítil někoho jiného. Byl dostatečně daleko od hlavních koridorů a stejně na někoho narazí? To je pech. Nechal to nejdříve naprosto být, počítal s tím, že ať je to vlastně kdokoliv, nebude mít zájem Rigela otravovat. No bohužel pach začal sílit.
A pak se konečně objevil. Rigel nebyl tak ostražitý, jak by nejspíše měl, ale neměl problém se vyškrábat kdykoliv na nohy a rychle z defenzivy přejít na ofenzivu. Jenže tenhle vlk se prostě zastavil dobrý kus od něj, nejspíše sám nevěděl, jestli je v pořádku narušovat prostor jiného samce, kor když je Rigel poměrně větší, huňatější a silnější než průměr. Ještě byla možnost to, že byl alespoň trochu slušněji vychovaný, takže jakožto vlk s nějakými mravy zastavil dostatečně daleko. Byl vysoký ale hubený, čenich lehce ošklivý, na Rigelovy poměry byl asi i moc světlý kor teď ozářen podzimním pozdním sluncem... Nebyl nijak extra sežvýkaný, nejspíše o sebe uměl trochu více pečovat než kdejakej zablešenej tulák, ale Rigel byl taky tulákem a nesnesl vypadat jako koště... Ale ten vlk... Nejspíše byl přesně takový ideál pro slečny, jednoduše byl asi i poměrně hezký. Slušně dokonce pozdravil. A tak se Rigel ze zad předsunul do sedu a prohlížel si s neutrálním výrazem toho dlouhána.
"A ty jsi kdo?" pronesl naprosto bez špetky zvědavosti. Spíš zněl lehce otráveně, mírně nepřátelsky. Jeho hlas měl v sobě cosi, co připomínalo kapku krve rozpuštěnou ve vodě - ne moc, ale dost na to, aby byla znát pachuť.
Za normálního počasí by asi nebyl ani tak "milý", teď prostě jen držel podobné způsoby, které měl ten světlý vlk. Nechtěl být přátelský a nejspíše tahle interakce nevyžadovala ani nutnost být přehnaně negativní.
"Budeš civět, nebo půjdeš blíž?" podotkl po chvíli mlčení, kdy na sebe možná až divně zírali - jako netopýři, kteří si v úplňku poměřují křídla. Rigelův tón byl kousavý, ale neodmítavý. Ba naopak - jako by mu přítomnost Morgotha přišla vítaná, protože v jeho světě byla každá nová tvář jen další pavučina, do které mohl kdykoliv vetkat svůj jed. Neměl zrovna extra chuť se socializovat a ještě ke všemu s jiným vlkem, ale když už tu tedy takhle stál a nevypadalo to, že by chtěl někam odejít, měl Rigel dvě možnosti - buďto jej pozvat ke konzumaci hub a případné konverzaci, nebo mohl prostě jeho přítomnost ignorovat, popřípadě se ještě naskytovala možnost, že by ho mohl vyhnat, ale na to se cítil dnes poměrně líně.

Říjen 1/10 | Morgoth | Houbový ráj + Skvělé místo pro život
Halloween: Ochutnejte nějakou podzimní specialitu (dýně, houby ap.).

Nohy jej dostaly do míst, kde ještě nikdy nebyl. Celkově na východě moc času netrávil, přišlo mu to zde jakési prázdné. Nepotkal vlka několik dní, to přesně mu momentálně ani nevadilo. Jen to bylo divné. Všichni se zdržovali na místech, kde to teď praskalo ve švech, to si už nikdo neuměl užít trochu klidu a míru na místech, jako je tohle?
Rozhlédl se, kde to vlastně skončil. Moc trávy kolem nebylo, spíše jen samé kamení a kamení, pár stromů a nezvyklý počet hub v toto roční období. Čekal, že to nebude dlouho trvat a barevný podzim vystřídá zima, kterou už ani nepamatoval... Prohlížel si všechny ty houby, nálada pod psa, ani žádná nevypadala nějak extra dobře, aby ji třeba jen ochutnal. Rigel naštěstí věděl, které jsou poživatelné a které by jej naopak nejspíše poslaly do hrobu... Pokud tedy zas Smrt nebude vtipná a nepošle ho do stejných míst, ve kterých tvrdl roky předtím. Procházel opatrně kolem a kolem, hledal nejvhodnější kus, který by se dal sníst. Někde musí být nějaké jedné houby. No a taky se dočkal. S tím, kolik jich tu je, byla jen otázka času, než najde nějaký kolečko těch, co nechutnaly vlastně tak zle... A tak si dal dvě a přemýšlel, kam se zas vydá. Táhlo jej to na sever, někam do končin, kde mu to bude připomínat místa, ve kterých vyrostl, ačkoliv na to neměl nejlepší vzpomínky. Chyběli mu sourozenci. Potkat kteréhokoliv z nich by bylo jako zázrak, kdo ví, zda se s nějakým z nich ještě vůbec někdy potká. Během jeho procházky Houbovým rájem ale narazil na něco neobyčejného. Byla to houba, vlastně jich tam bylo hned několik. A přesně tuhle houbu poznával. V duchu se ušklíbl. Mohl by si třeba trochu zvednout náladu. A tak houbu vyrval, vzal rovnou dvě a hrdě si ji nesl na o trochu lepší místo. A to ani nevěděl, že se tomu místu tak říká - Skvělé místo pro život.
Tam se na mýtině položil na záda do suché podzimní trávy, díval se na nebe a přemýšlel. Byl jeden z těch příjemnějších podzimních dnů, sice už panoval poměrně mráz, vál studený vítr, ale na druhou stranu svítilo slunce a nebyl na nebi ani jeden mrak. Bylo to takové to příjemné podzimní odpoledne, na které jeden rád myslí. Konečně se začal věnovat houbám, určitě to byly ty, které používali někteří vlci Kapijské smečky k tomu, aby zapomněli na chvíli strasti jejich života a měli alespoň jednou za život nefalšovanou radost. Rigel nikdy neměl chuť něco takového zkoušet, neměl chuť zažívat divné halucinace, pocity euforie a klidu... Nechtěl na nic zapomínat a hlavně nechtěl nikdy přestat být tak vzteklej... A tak tam ležel, houby netknuté vedle sebe a nečekal, že by jej tu někdo rušil. Na východ přece nikdo nechodí.

Velmi bych si prosila mušle, kytky a křišťály. Moc děkuju

Připsáno, i když to je modřinka :P

Září 6/10 | Feline | Narvinijský les

Neměl tu nejzářivější trpělivost, která by ho nutila tohle celý překousnout. A právě teď se rozhodl, že už slyšel dost a tady je konec. Neodpověděl jí na její otázku vůbec nic. Nebylo už co, ani jeden původně nechtěl pustit svůj argument, takže chtěl dostát toho, co slíbil. Nebo se mu alespoň ta představa velmi zamlouvala.
Vlčici si pomalu obešel. Podobně jako to udělal již ve chvíli, kdy se seznámili. Tentokrát to ale nebylo ze zvědavosti, nebylo to z důvodu, aby si jí mohl celou pořádně prohlédnout. Proč se zahazovat se srnou, která je daleko a může jednoduše prchnout, když stačilo jednou skočit a měl večeři přímo zde. Zvedl hlavu a tři hu nesouhlasně zamlaskal. To jen aby naznačil, jak moc byl z jejího rozhodnutí zklamaný. Seriózně zvažuji jak jednoduché by bylo vlastně ulovit tebe," pronesl skoro až pohrdavě. Pokud byl při prvních pár větách nepříjemný, tak opravdu netuším, jak nazvat tohle, jeho tón naznačoval, že si srandu nedělá. Ono stačilo ignorovat všechny důvody,
proč se do toho Feline nechtělo, prostě to udělat a mohla už spokojeně jít, jenže na to, jaký předtím měla strach, tak teď byla až moc přidrzlá a vyskakovala si.
Pořádně se nedechl a vydechl, možná jí dával až moc času na promyšlení... Možná sám sobě dával moc času na promyšlení. Nebylo to tak, že nikdy nejedl maso jiného vlka, tohle bylo poměrně častou položkou jeho jídelníčku během zimy doma. Prostě ty slabší zabili a sežrali, nebylo to nic divného a neobvyklého.
A tak se odrazil a schválně klapl čelisti jen centimetry od jejího krku možná trochu jako varovný výpad. Stále možná váhal a toho by ona mohla využít. Sílu sandat ji k zemi by v sobě našel, ale mohla by stále být rychlejší a mohla by zkusit utéct, teď ji na to možná dával trochu času... "Měla bys vzít tlapy na ramena, než to příště bude tvoje tepna," zavrčel. Věděl moc dobře, jak jednoduše roztrhat druhého, věděl kde přesně je to nejjednodušší, ona ani neměla zas tak huňatou srst jako kterýkoliv severský vlk, které znal... Bylo by to až moc jednoduché. V duchu počítal, počítal, jak dlouho bude trvat, než se rozhodne, co udělá. Může utéct a zachránit se. No a nebo může zůstat, bojovat a nejspíš opravdu být večeře.

Září 5/10 | Feline | Narvinijský les

Zamračil se. Tvrdila snad o něm něco negativního? Asi dobrý čich? Nejspíše to měl za to, jak neurvale se k ní na začátku choval. Však on si ale neumí pomoci...
"Nedělej ze mě někoho neférového, rovný díl, ty máš možnost jíst - ačkoliv tedy tvrdíš, že hlad nemáš... Všichni máte vždycky hlad... A já se taky nažeru, zbytek může zůstat pro dobro tulákům a přírodě..." pronesl, jakoby se snad cítil dotčen. Neměl v plánu se dělit, chtěl tu věc odtáhnout do úkrytu a mít ji do zásoby. Ale nejspíš mohl nějaký kus postrádat, ačkoliv řekla, že nic nechce a vlastně mu ani nepomůže. Začal být vytočení, že to jeho menší smrtelné dobrodružství absolutně otupilo jeho excelentní schopnost mít vždy to, co chtěl. Věděl, že v tom byl až moc dobrý, aby to byla jen pouhopouhá vlčí vlastnost, musela v tom kdysi magie mít drápky, ale pouhými slovy donutit vlky konat dle jeho potřeb? Absolutně nejlepší věc, kterou měl. A teď? Teď nemá vůbec nic. Jako by jej ta magie po smrti opustila... Možná ne natrvalo, ale teď mu to v ničem nepomůže.
Jenže si začínal myslet, že ona se lehce vymlouvala, protože jí položil otázku, na kterou neměla jasnou odpověď. Místo odpovědi se podívala směrem k srnám. Kdyby ano, nejspíše by hned začala mluvit o tom, jak to teda fakt ne-e, že už to uměla a podobně. Možná by přestala být tak nejistá, nebo se alespoň cítila uvnitř trochu lépe, ale stále vykazovala podobnou míru nervozity jako předtím. "Jsi vždycky tak nedůvěřivá? Koukni, jsem hladový, je velká šance, že ji sám nechytím, nejsem tak mladý jako ty, a místo pěti mých neúspěšných pokusů bys mi velmi jednoduše pomohla, aby z pěti neúspěšných byl jen jeden - úspěšný. Stačí když pohlídáš, že nepoběží na druhou stranu než já, to bys zvládla ne?" řekl poměrně mile, ačkoliv špetka nátlaku byla na místě. Tohle byl poslední pokus, dostala poslední šanci otráveně souhlasit, než to celé otočí a vlčice se dost pravděpodobně stane plánem B - sežrat prostě ji. Byla až moc mladá, aby se mu nejspíše zvládla ubránit. Možná by stihla utéct, ale na to byl Rigel až moc dobrý stopař. A pokud by se zdáchla někam domů, jednoduše by si eventuálně našel způsob, jak se k ní dostat, a jen tak pro srandu si z ní udělal kožešinu na výstavu abyssu. Ale třeba se holka ještě trochu srovná, řekne si, že je to vlastně brilantní, chce dnes udělat dobrý skutek, vysloužit si vlčí nebe nebo jak tomu říkají... Dá si do nosu a půjde si po svejch...

Září 4/10 | Feline | Narvinijský les

Na skolení srny by asi nejspíše stačil on sám. Tedy alespoň po stránce toho sejmout jí jak bowlingová koule kuželky. Jenže znal vlastní slabiny a moc dobře věděl že na to, jaký má vlastně atletičtější stavbu těla, vlastně šíleně zaostával, co se týče hbitosti a rychlosti. Každá srnka ho prostě bez momentu překvapení předběhne. Hodila by se mu naháněčka. Někdo, kdo je prostě povede jako pastýř tam, kam měl. Pak už je to velmi jednoduché.
Ale ona byla jiného názoru, místo poslušného pípnutí a souhlasu začala svižně argumentovat. Nejspíše se držela zuby drápy, aby zas nezněla rozklepaně. Snažila se z toho vykroutit, ale ne že by si nějak pomohla. Tohle na něj moc neplatilo...
"Co na tom záleží? Když máš chuť na srnu, je ti jedno, zda lovíš s těma, co znáš nebo s cizáky, pokud to končí tím, že je srna mrtvá," mlaskl edukativně, protože očividně přesně něco takového potřebovala. Vypadala na odrostlé vlče, neuměl si její pach ani přiřadit ke smečce, kterou by znal, maximálně jej napadly jižní lokace, ale neuměl si ji dát dohromady vůbec s nikým. A to pod čarou nejsou technicky vzato tak vzdálení, ostatně její otec je Rigelův švagr. Takže když se to vezme velmi ale velmi přivřeným okem, je Feline jeho nevlastní neteř. Je šílené, jak je svět malý, ale tihle dva se asi jen tak nic takového nedozví.
Povzdechl si, vlčice byla lehce kousavá, víc se mu líbila, když pomalu ani nezvládla dát dohromady funkční větu. Možná byla jen naučená drzejšímu chování, kdo ví, jak to měli momentální mláďata. Nad tímhle lehce zanadával, kde Chcanky byl zas o celý tři zimy starší, což z něj dělalo devítiletýho!
Zhluboka se nadechl a zas vydechl. Přesně tohle mu dávalo zabrat, ale nezbývalo lepší řešení, než to vzít z trochu jiného úhlu a možná s trochu jiným přístupem.
"Myslím, že jsme začali lehce nešťastně," pronesl lehce příjemnějším tónem, který naznačoval, že to vzali nejspíše za špatný konec a nabízel jí tedy možnost ještě trochu pozměnit celkový styl jejich konverzace. Celý tohle jej dneska stálo poměrně dost energie, musel se tvářit mile - tedy alespoň normálně nebo neutrálně, přátelsky občas mávnout ocasem, nebýt tak naježený a v lehce útočné pozici, jak je mu příjemnější...
"Jak se jmenuješ? Já jsem Rigel. Tak teď už víš, jak se jmenuju a nejsme si tak cizí jako předtím," řekl mile, až ho to bolelo. Být takový pro něj bylo jako mít migrénu - naprosto nesnesitelný. Už jen to, že se musel skoro usmívat nebo alespoň přinejmenším nemračit. "Učil tě vůbec někdo lovit srny, mladá?"zeptal se po chvíli, protože co on vlastně věděl, jak to bylo tady s učením mladých. Vypadala na max dvouroční, nejspíše už něco málo měla za sebou, ale ze zkušeností například s Lindasou věděl, že bylo dost vlků i vlčic celkem rozmazlenejch, ještě z ní vypadne, že žere listí a energii slunce...

Září 3/10 | Feline | Narvinijský les

Vlčice už na první pohled vypadala trochu nervózně. Nejspíše doufala, že nikoho nepotká a v tomhle případě asi doufala, že se bude moci odplížit z místa činu, aniž by si jí někdo všiml. No tak to ani náhodou. Začala se omlouvat, hlas se jí klepal, blekotala a vypadala jak před nervovým zhroucení. Dobře, tohle je trochu přitažené za chlupy, ale určitě nebyla nijak extra společenský typ.
Na její omluvu neodpověděl, místo toho přišel ještě o kus blíž, aby si jí pořádně prohlédl, třeba se pokusí zdrhnout a třeba ne, tak či onak nechtěl její omluvy přijmout a nechat ji jít. Už si prostě umanul, že mu pomůže a tim to končí.
Obešel ji jednou kolem, prohlížel si každý kousek jejího těla, poslouchal, jak rychle jí buší srdce, studoval její postoj, fyzičku, jednoduše zjišťoval vše, co se dalo zjistit jen z pouhého pohledu. Ale i slepec by poznal, že byla vlcice velmi nesvá. Už jen to jakým způsobem mluvila, jak měla zrychlený tep, byla nervózní a obezřetná. Dobře, to by určitě měla...
Zvedl hlavu a narovnal se, nebyla to tedy žádná výhra v loterii, ale ušlo by to. Samozřejmě se baví o jejím předpokladu být tak akorát pomocníkem na lovu. Ale s tím, jak vypadala? Zvládne vůbec ulovit zajíce natož zkusit zdolat srnu? Moc se do toho nehrnula. Nejspíše se obávala, asi měla nějaké sociální úzkosti nebo podobné výmluvy místo toho, aby přiznala, že je vadná, ale jemu to bylo absolutně jedno. I tak se rozhodl, že asi bude lepší zahrát to na číty a trochu viny.
"Jak ne?" optal se zvídavě, ale jeho tón zůstával neutrální možná až trochu autoritativní, to ona se tu hroutila jen po pouho pouhé zapomenutelné konverzaci.
"Jsi hlučná, vyplašila si je, dupeš víc než ježci," pokáral ji jednoduše. Nechtěl znít úplně hnusně, ostatně po ní chtěl pomoc, které by se mu jen těžko dostalo, kdyby na ní hned od začátku byl nepříjemný. Ale pokud stále bude odmítavá, nejspíše se jeho nálada bude jen horšit a horšit a on nepatřil mezi ty trpělivé a shovívavé typy.
Bylo úplně jedno, že si to vše vymyslel, byla tichá, kdyby ji nezahlédl koutkem oka, taky by si jí možná ani nevšiml, jak se soustředil na srny. Jenže Vlk ne vždycky je tak všímavý, aby věděl, kolik hluku reálně může vydávat jen pouhým dýcháním nebo zvednutím tlapky. "Kdyby jsi byla lépe vychovaná, nabídla bys na oplátku pomoc, nemyslíš?" posadil se kus od ní, aby náhodou neměla infarkt. I když nebylo by to lepší? Nemusel by pak ani na lov těch srn, stačilo by její tělo. A to na dobrejch pár dní plných hostin.