Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//VVJ (přes Kierb)

Měl namířeno tady kamsi pod sopku, kde bývali někdy mufloni a srny. Jen je najít. Měl nápad pokračovat jednoduše proti Kiërbu a třeba se něco najde. Místo toho ale našel něco trochu jiného.
Bylo nemožné, aby tu sídlila další smečka. Tady v těch končinách byl a žádná se na místě nenacházela. Co je tohle zase za nesmysly? Nešlo mu to do hlavy. Samozřejmě stále přicházelo v úvahu, že se smečka seskupila v době, kdy jednoduše neměl čas procházet jako inspekce každé území kolem. Zavrtěl hlavou na náznak naprostého nechápání situace a rozhodl, že se tam může jít podívat kdykoliv jindy. Už mu fakt vyhládlo, tak doufal, že brzy narazí na nějaké čtyřnožce, kteří se napájí u Kiërbu. Jenže neustále to vypadalo, že tomu tak nebude. Šel neustále proti proudu a čekal, že tímhle tempem se dostane až do Maharu, což mu bylo po onom divném snu v bažinách proti srsti.
Začínal být opravdu nevrlý, ale moc jiného mu nezbývalo, jednoduše pochodoval dál a dál, dokud nezjistil, že to asi už není právě ono místo, kde chtěl původně lovit. Mohl tedy stále překonat řeku, ale nechtěl se přílišně zmáčet v chladné vodě. Asi v takových lesích moc nenajde, ale mohlo by se zadařit, když bude mít trochu štěstí a narazí na pár muflonů, kteří se sem jaksi zatoulali podobným způsobem jako Rigel sám. Jenže jak tak procházel borovicovým lesíkem na úpatí Drápu, praštil jej do nosu trochu jiný pach. Byla to nějaká vlčice. Rigel se zastavil a přemýšlel. Mohl mít k obědu lišku... Nebo jednoduše sežere nějakou naivní vlčici. Nad tou myšlenkou se ušklíbl a vydal vstříc onomu lahodně vonícímu pachu.
Nemusel ale cestovat daleko. Zahlédl jí mezi borovicemi. Tmavá, občas pár světlých fleků, zvláštně barevná, možná se Noroxovi bude líbit nový kožich sličné dámy. Rigel se k ní přiblížil v přátelském duchu. "Ahoj," volal na ní z dálky, aby na sebe upozornil. "Neviděla jsi tudy projít nějakou vysokou zvěř?" zeptal se jí, aby navnadil konverzaci. Chtěl si jí nejdříve pořádně prohlédnout, než se o cokoliv pokusí...

//Jedlový pás

Vraceli se od zříceniny a Rigela celkem stále hlídali chování Smrti. Samozřejmě naznačovala, že by bylo vhodné si konečně podmanit i magii a naplnit tak celkově svůj potenciál, ale jak by mohl! Stále si byl jist, že po něčem takovém by už s ním Norox minimálně nepromluvil. A co víc, nejspíše by se jej posil zabít, což by vyústilo v pohřeb Noroxe samotného, neboť Rigel nepočítal s tím, že by se letos nechal zabít takovým omezencem. Celou cestou přes Galtavar mlčel. Jen na nějaké otázky a vyprávění Laury pokyvoval či pouze jednoslovně odpovídal, aby stále budil pocit, že ji vnímá. Nebyla to zas tak pravda, byl až moc ponořen do svých myšlenek... Kdo ví, co má dělat. Vytrhlo jej až znatelně hlasité kručeni v břiše. Zamračil se a zastavil u jezera. Bylo to už celkem dlouho, co naposledy něco pozřel. Měl by hejbnout zadkem a ulovit něco.
"Jdu si něco ulovit k jídlu, nečekej na mě už prosím, ať se o tebe dlouho nestrachují, pak si tě zase najdu, Lauro," požádal Lauru. Možná byl čas na smečkový lov, což znamenalo, že se moc nenažere a stejně tam vlastně ani nemusí. Jenže aby si udržoval stále svou běžnou váhu, musí si potravu obstarávat sám. No a zároveň vlastně netoužil po tom, aby mu s tím pomáhala nějaká maličká vlčice.
Pokývl jí tedy na pozdrav a vydal se podél jezera opačným směrem. Vše bylo díky dešti rozblácené a vlastně byl rád, že tak nějak alespoň do půl Galtavaru dohledne. Let slušná viditelnost to nebyla. Stádo losů bylo pryč a Rigrl si stejně byl skoro jist, že tak velké zvíře nepoloží, takže se vydal dál a vzpomněl si na les, kde viděl několik dobře vypadajících muflonů, kteří by mohli posloužit jako potrava na několik dní.

//Orlí dráp (kierb)

Počet bodů: 64
Směna:4 body za 30 oblázků, 20 bodů za magii PŘÍKAZ, 20 bodů za magii NEVIDITELNOST, 20 bodů za magii EMOCE
Navíc: 2 bonusy štěstí, 2 teleportační lístky

Zveřejnění: Už jsem něco málo publikovala sama, takže spíše možná nějak extra veřejně jen úkol s laskominou by stál za zveřejnění. Víceméně jsem vše ostatní odflákla.

Jinak díky jako vždy za akci Eliso a Morfe, jste nejlepší

EDIT RIGEL: jop, psala a posílala jsem Skyl odkazy na oba

Doskok teleportačního lístku z bažin

//Bažiny

Tma se změnila v pronikavě bílou, že měl pocit, jako by v životě tak zářivou barvu neviděl. A pak bylo po všem. Dopadl na zem a bylo zase temno. Nejdříve nic neviděl a instinktivně zavřel oči. Naslouchal, zda se kolem nebude plížit jeho mrtvé já, které by na něj chtělo zaútočit i zde, ačkoliv samozřejmě ani nevěděl, zde přesně se nachází. Zas tak moc na tom nezáleželo, Byl pryč a dvojník tu s ním nebyl. Cítil neskutečnou úlevu a pokoj, ačkoliv netušil, zda není on sám tlející mrtvolou. Ne! Byl naživu, něco cítil! Byl to známý pach, který si ale stále nemohl s nikým spojit. A pak konečně uviděl, kde je. Zrak se mu vracel poměrně zdlouhavě, nejdříve neviděl jinak než naprosto rozmazaně. Pak se ale zrak vrátil do starých kolejí. Byl zpět v Jedlovém pásu, což potvrzovalo jeho teorii, že se nic od doby, co opustil Smrt, nestalo. Nebyl mrtvý, nechytal jablka, nespadnul ani do jámy v remízku.
Pomyslel na to, jaké by to bylo, kdyby zemřel. Byl by mrtvý jako jeho bratr, který už teď byl v zemi zesnulých více než rok. Čas utíkal poměrně rychle, ačkoliv to vůbec nikdo nechtěl. Stejně tak na tom jsou i jeho rodiče, jenže na těch Rigelovi zas tak zásadně nezáleželo. Stejně jako jim nezáleželo na vlastních dětěch. Kdo ví, zda věděli o tom, že jsou i oni samotní potomky magičů. Proč se u nich nikdy neprojevila magie? Nebo projevila a oni to celý život skrývali? Rigel na nic takového neměl odpověď a nejspíše už ani žádnou nechtěl. Věděl, že by se s nimi nejspíše mohl na jednom speciálním místě setkat, ale chtěl vůbec? Nenáviděl je. Nevadilo mu, že jsou pryč, nemyslel na ně snad skoro vůbec a nejspíše byl i rád, že jsou nenávratně pryč. To samé ale nemohl říct o svém bratrovi, který byl pryč a ke všemu všem chyběl. To byla ta smrt, která všechny zasáhla. Rigel jej měl ze všech sourozenců nejraději, byl rozumný a světlem pro všechny, neboť sdílel Rigelovu ideologii o útěku a novém začátku. Jen je škoda, že ten plán nikdy nestihli uskutečnit. Kdyby si jen pospíšili, mohli teď být všichni spolu a naživu. Jenže to jsou jen kdyby. Tohle už se nikdy nenaplní a vlka to může maximálně mrzet. Pohlédl na noční oblohu. Konečně přestalo pršet, ale obloha zůstávala i nadále zlověstně zatažená. Byla zima a foukal ledový vítr. Nejspíše byl měl přestat rozjímat nad minulostí a soustředit se na přítomnost. Bratr je mrtvý a už jej nic nevrátí zpět. Stačí vykoupení v podobě vraždy několika těch magičů... Což jej dostávalo k Lauře. Cítil její přítomnost. Nebyla nejspíše daleko, takže se vydal po stopách a našel ji na mýtince mezi jedlemi. Stále tam překvapivě čekala, až se vrátí, nejspíše byla už pořádně zmrzlá a kdo ví, co se jí teď honilo hlavou. Snad jeho lehce domlácený zjev napoví, že Smrt nebyla zrovna extra pohostinná. Bylo jen otázkou času, kdy tomu tak doopravdy bude. Nebyla na jeho straně přímo ani teď, kdo ví, jak tomu bude po čase. Jistě jej ještě čeká více než poklidné soužití s něčím tak nebezpečným. Pro teď by ale měl raději opatrně dělat to, co chce, než příjde na to, jak dělat jen to, co chce on sám.
"Lauro!" zavolal na ní už z dálky a celý strhaný se za béžovou vlčicí vydal. Byla první živolou, kterou Rigel viděl po dlouhé době. Tedy ona to byla vlastně jen tak hodinka/dvě, co jí opustil, ale i tak byl dost opožděný. Konečně se svalil na zem vedle ní a tíživě oddechoval. Tohle byl opravdu další příšerný den do seznamu příšerných dnů. Ale byl teď tu a konečně mohl trochu relaxovat. Přeju by jej už nenapadl další dvojník. To bylo fakt mega divné. Nejspíše si s ním jen hrála jeho vlastní mysl, což tedy přiznává, že asi nebyl poslední dobou moc mentálně stabilní, ačkoliv se opravdu snažil něco takového udržovat.
"Ta stará vlčice udělala takový bordel, že jsem asi rád... Že žiju? A stejně mi žádnou magii nedala, husa," zanadával a místo toho, aby jen v duchu přemýšlel nad tím, co se stalo, může zatím přemýšlet nad příběhem, co se nestal, ale měl fungovat jako kamufláž dnešního dne. To si fakt za rámeček nedá. Možná by bylo nejlepší, aby se dostali domů. "Lauro, co takhle se vrátit, nechci, aby si mysleli, že ti dělám nějaké špatné věci," drcl tlapkou do její přední nohy a vysoukal se na nohy, aby se konečně oklepal z toho bordelu. Jeho kožich byl alespoň čistý, nesmrděl jako bažina a měl pocit, že ani nikdy na takovém místě beztak nebyl. Ale kde tedy byl? Stalo se vůbec to s těmi jablky, či už v tu dobu nebyl sám sebou? Jak by se asi jinak dostal z jámy v remízku? Neměl odpovědi vůbec na nic a to jej asi hlodalo ze všeho nejvíce. Proto se raději obrátil zády k zřícenině a společně s Laurou šel zase zpět do jejich lesa. Kdo ví, co se zase děje tam, ale rozhodně se tentokrát bude cítit právě tam lépe, než je tomu zde. Možná by mohli něco cestou společně ulovit, stejně bude zas od Elisy dostávat po návratu přísnou dietku vyvrhela, takže bylo na čase něco malého ulovit.

//VVJ přes Galtavar

"Použit teleportační lístek sem i odsud"

//Zrádcův remízek

Byly to další čáry a kouzla, která jej dostala do prapodivného prázdna, které jej teď obklopilo. Netušil, kde přesně se vůbec nachází, když kolem vlastně vůbec nic není. Pořádně se nadechl a než stihl nad čímkoliv jiným přemýšlet, vyplivlo jej to na opravdu divném místě. Nikdy v životě tu samozřejmě nebyl a kdo ví, zda ještě někdy bude, když tohle místo vůbec nevypadá tak dobře jako díra v remízku, kam by se teď asi raději vrátil než trávit čas právě zde. Pořádně se nadechl, aby uklidnil své rozjančené nervy, neboť tohle je fakt síla. Tahle krajina si s ním dělala o chtěla, takže bylo opravdu přirozené, že se zlobí. Nádech a výdech, nádech a výdech... Neustále si to v duchu opakoval, když se rozhlížel po bažině. Tohle si nemohl splést ani s Maharskými močály, které si pamatoval jasněji. Byly o něco bezpečnější než tohle. Tady měl pocit, že raději nechce udělat ani krok, neboť by se mohlo něco opravdu zlého stát. Něco tak zlého, že si to nechce ani představit. Posadil se na zadek, protože absolutně odmítal udělat krok, než se plně uklidní a bude moci přemýšlet jasně. Tohle byl problém, protože moc dobře věděl, že pokud udělá nějaký špatný krok, může skončit mrtvý někde pod vodou bažin. Kdo ví, co vše na něj tam dole číhá. Bylo jasné, že celému místu absolutně nedůvěřuje a přeje si vypadnout co nejrychleji to jde.
S velkým nádechem vstal a přemýšlel, jak sakra se tohle dá vyřešit, když ani neví, kudy by mohl jít. Možná je to tímhle směrem? Nebo je to tudy? Vlastně ani nevěděl, která světová strana je kudy, kde v bažinách se nachází... Měl pocit, že jestli tedy neměl chcípnout na dně jámy, určitě umře tady někde v bažinách, protože o něco zakopne a spadne do vody. Ale konečně se alespoň jeden krok odhodlal udělat. Byl opravdu nejistý, což nebylo zrovna jeho stylem, ale situace byla tak tíživá, že už to jinak nešlo. Navíc jej takhle nikdo neviděl. Tedy to si Rigel alespoň myslel. Něco záhadného jej přeci jen pozorovalo z porostů a čekalo na vhodnou situaci, kdy může zaútočit. Či to snad bylo přátelské? Nikdo neví, jednoduše se zdálo, že již i vlk sám brzy uvidí, co na něj hledí.
Rigel se vydal po cestě, která mu dovolovala proplétat se mezi rybníčky bublajícího bahna a nekonečných brčálů pochybných barev. Byl nejistý a chtěl to mít jednoduše co nejrychleji za sebou. Jenže cosi za sebou zaslechl. Bylo to šustění kdesi za ním. Ohlédl se, ale neviděl vůbec nic. Vymýšlel si to? Měl pocit, že jej něco sleduje, ale netušil, co to vůbec je. Kdo ví, zda si s ním nehraje vlastní mysl teď, když je tu sám a vlastně dýchá nějaké výpary okolního prostoru. Byl si ale jist, že není sám a to se mu i později potvrdilo tím nejhorším způsobem. Byl stále na cestě mezi jednotlivými jezírky smrti, když opět něco zaslechl. Měl pocit, že je to jen planý poplach jako předtím, takže se už ani neotáčel. Asi bylo nejlepší, že to neudělal, pravděpodobně si tak dost možná ušetřil ten větší šok, neboť teď jen překvapivě vyhrkl, když po něm cosi skočilo a povalilo na zem. Co tak velkého by zrovna jeho dokázalo i v momentu překvapení dostat na zem, sakra? Ono neznámé jej drželo stále u země a nechtělo pustit, Rigel se mrskal ze strany na stranu a nevěděl, co ještě udělat. Měl moment, kdy si konečně mohl prohlédnout, kdo je natolik silný, aby mohl mít i nad ním převahu. Překvapení bylo ohromné. Byl to on sám! A ne jen tak ledajaký Rigel, tenhle byl příšerný, celý zkroucený, zlověstný a loupal se jako listové těsto. bylo mu vidět ze strany čelist, zuby, díval se na něj mrtvolným pohledem a těžko říct, zda tahle kreatura před ním opravdu žila. Zápach ale naznačoval, že už tohle zjevení bude pěkně dlouho mrtvé a kdo ví, kde se bere zrovna tady. Cosi dodalo Rigelovi pohotově kuráž na to, aby odkopl mrtvého vlka do strany a sám se vyškrábal na nohy. Těžké oddechoval a zaujal bojovou pozici, neboť běs už byl také na svých odrbaných nohách a chystal se vyrazit na útok. Naraz už nebyl tak zlý jako předtím. Tentokrát byl Rigel tím, kdo dostal Rigela k zemi. Oba se teď částečně váleli ve vodě smrdutého močálu a Rigel rychle přemýšlel, co má sakra dělat, aby se dostal z této lokace stále naživu. Jenže to už jej klon ponořil pod vodu celého. Zápasili v bahně a Rigel doufal, že se nějak z této zapeklité situace dostane. A tady že dostal. Jako lusknutím prstu byl zase pryč. Umřel? Temno a tma, nic víc kolem nebylo. Co se to zase děje? Během tmy slyšel jen smích, který připomínal jeho vlastní, jen bylo něco špatně. Co je to zač? Šplouchá mu už na maják? Tak či onak cítil úlevu, možná je mrtvý, možná se zase teleportoval jinam. Tak či onak si byl skoro až jistý, že tam ten divný dvojník nebude. Dělalo se mu už jen z pomyšlení na ono tlející maso zle. Jistě to byla jeho představivost. Co taky jiného. Rozhodně si byl jistý, že toto nebyla realita. Kdyby tomu tak bylo, přeci... Že by to udělala Smrt? Ne, proč by ta dělala něco tak hloupého. I v temnotě musel takto přemítat nad tím, co se právě událo. Stále byl šokován a zároveň dosti rád, že tu zjev není s ním. Je konečně zase sám.

//Jedlový pás

//Náhorní plošina

"Byl použit teleportační lístek"

Byl nějak daleko od míst, kam původně smýšlel zajít. Kdo by řekl, že se mu povede dojít tak daleko. Chtěl se schovat v porostech před deštěm, aby konečně trochu uschl, jenže nevypadalo to, že by měl porost pomoci. Byl pestrobarevnější než všechna místa kolem, ale to jej vlastně asi vůbec nezajímalo, neboť fakt chtěl najít útočiště. Místo toho ale našel jen díru v zemi, která se netvářila jako to nejlepší místo, kde by vlk mohl přetrvávat. A když se tak nakláněl nad ní, uklouzlo to a už padal na samotné dno. Tělo jej značně bolelo, ale kromě několika pohmožděnin se mu vlastně vůbec nic nestalo.
Kecl si naštvaně na zem, neboť přemýšlel, jak se sakra dostane ven, když všechno bylo kluzké a rozbahněné. Nejspíše tu zůstane pořádně dlouho, což není nic dobrého. Pršelo stále vydatně a bylo opravdu otázkou, co by vlk v takové situaci měl dělat. Cítil se unavený a nejspíše na něj stále někde čekala ta hloupá Asgaarská vlčice, kterou nechal kdesi kousek od zříceniny. To bylo mírně nemilé. Ale tak snad není natolik blbá, aby nevěděla, že čekat nemá a jít zpět domů. Ono stejně to vypadá, že jej třeba Smrt zabila, takže nebude nic moc co vysvětlovat. Prostě jí řekne, že ho zdržovala Smrt, když se bude ptát, kde takovou dobu byl. Rozhodně nehodlal říkat, že spadl do nějaké díry půl Gallirei daleko, protože se na ni defakto vykašlal. Ale což pořád není zrádce, že by jí třeba předhodil Smrti nebo tak. To bylo něco jiného. Cítil se možná trochu provinile vůči své vlastního rodině. Měl stát při nich a ne brát všechno do vlastních tlapek. Takového Noroxe tohle fakt štvalo. A asi se opravdu cítil zrazen, když Rigel řekl, co udělal. Samozřejmě, že to vlk bez oka neschvaloval. Bylo to těžké, ale říkal si, že by to mohli pochopit alespoň ostatní sourozenci, když ne on. Ale to by s ním museli mluvit. Sestry byly v tahu, kdo vlastně ví kde... No a Styx je kapitola sama o sobě, raději šla lovit, než aby se s ním bavila, což absolutně nejspíše změnilo Rigelovo smýšlení o vlastní sestře. Kdo ví, možná by se věci měly jinak, kdyby jej tak neignorovala. Možná by pak neměl Rigel potřebuju jednat na vlastní pěst a dělat si, co chce. Mohl by s nimi lépe komunikovat o tom, jak se všech těch vlků kolem zbaví. Raději jim neřekne ani o své schopnosti, Norox by jej určitě zkusil zabít a Je zvláštní si to celé přiznat, ale není větší pravděpodobnost, že by jej tentokrát dokázal převálcovat Rigel? Byl si skoro až jist, že za pomoci své síly a dovedností by svého bratra dokázal zabít, kdyby se jednalo o nutnost. Jenže to už by mohl opravdu zapomenout na to, že se vůbec narodil do stejné rodiny se sourozenci.
Jenže to už byl fuč. Jednoduše se vše kolem něj setmělo a byl pryč. Nikde nebyl ani náznak žádné díry v zemi. Co to zase je?

//Bažiny

//Smrkový les

Vlčefuč a Rigel byl stále poměrně dobře zakryt blátem, listím, vypadal jako vandrák a i tak příšerně chodil, že to vypadalo, jako by doopravdy byl příšerou. Stále myslel na to, že by se měl dost možná vrátit k Lauře, která stále čekala u zříceniny, kdy se šedý vlk vrátí. Teď to bude vypadat, že natáhl brka. Co když půjde Smrt kousnout do prdele a ta jí pak zabije? No jako by na tom Rigelovi záleželo... No asi by nebylo nejlepší, pokud tedy chce mít klid od Elisy alespoň na chvíli. Pak by jí musel říkat, že tu ukecanou vlčici někde ztratil a ona pak umřela, že by to vypadalo, že je Rigel ten, kdo to udělal. Ne že by to nebyla pravda... Za to by mohl, ale Smrt by byla viníkem. Teď už to asi nebylo nutno řešit, protože tím beztak ničeho nedocílí. Jednoduše jí najde a vrátí se zpět na území smečky, než si bude kdo ví kdo co myslet. Ještě to potřeboval. Nechtěl, aby si kdokoliv myslel, že ji využívá. Tedy alespoň prozatím by to tak nemuselo být. Až bude plně krotká, už je jedno, kdo co řekne, bude jasné, že s jejím názorem nikdo nehne. Jak řekla sama, dělá si ho dle vlastního uvážení... A to bude její prohra. Lépe samozřejmě pro Rigela.
S těmito myšlenkami procházel dál směrem, odkud slyšel vodu. A nejspíše to nebyla jen obyčejná voda, neboť takhle hodně hluku nějaká hloupá říčka neudělá. Musel být blízko těch vodopádů, které předtím ani nenavštívil, neboť měl poměrně naspěch. Překvapivě se ale rozhodl to změnit a jednoduše smýt svůj příšerný zjev právě tam. Nebylo to tak daleko, vlastně hned za rohem. Bylo tu hned několik jiných vlků, které ale Rigel poměrně nezkoumal, takže si nevšiml, že některé zná. Pachy mu byly samozřejmě taky ukradené. Jediné, co si přál je, aby už konečně měl svůj krásný šedý kožich zpět. Nezajímalo ho, že stále vydatně prší a že bude voda ledová, neboť už dávno nebylo slunné léto. Ale koho to štve? Rigel se doplazil tak, aby jej nikdo nezahlédl, k vodě a chvíli váhal, byl u říčky pod vodopádem, což znamenalo, že je voda zaručeně ještě studenější než všude kolem. Ponořil se do vody po břicho a opravdu vydatně tomu nadával, nebyl už zvyklý na takhle studenou vodu a najednou mu připadalo, že je zase zpět doma, kdy teplota vody byla stejná po celý rok. No dobrá, v zimě byla o dost chladnější.
Rozhodl se do vody pořádně ponořit, aby smyl vše, co na něm viselo. Větvičky i bahno odplavávaly pryč, což bylo alespoň jedno pozitivum na téhle koupačce, která nebyla zrovna nejpříjemnější. Stále se držel tlapkami dna, nechtěl tu plavat a rozhodně se nechtěl nechat unést proudem dál. Držel se tak na kraji, jak mu to proud dovoloval. Spokojeně si mlaskl a už se chystal vylézt, když tu najednou zahlédl cosi bizarního. Cosi kulatého a rudého putovalo vodou na hladině po proudu směrem od vodopádů. Jasně rudé objekty byly najednou všude jako záplava. Další podivnosti téhle země... Rigel se jen rozhlédl, kde je kdo, jenže nikoho neviděl. Byl tu jen on a ta jablka. Udiveně se zadíval na jedno, které se zaseklo o jeho bok. Bylo opravdu krásné a vypadalo až nereálně. Takové krásné jablko, které jistě ani Eva nemohla odmítnout. Pohledem se opravdu ujistil, že se nikdo nedívá, aby se sklonil a jablko se pokusil chytit do zubů. Překvapivě to nebylo tak jednoduché, jak si myslel předtím a jablko mu vyklouzlo tak, že se dostalo kolem něj a uplavalo pryč. Ale to nevadilo, bylo jich tu přeci hodně. Tak to zkusil s dalším a dalším, Jenže nic nepomáhalo a jablka se vždy dostala pryč. Byl poměrně napružen, když konečně jedno sevřel do zubů a poměrně napruženým krokem se vracel na břeh. Jablko bylo opravdu ledové a ve vodě už muselo nějakou dobrou dobu být. Jestli nebude chutnat tak dobře, jak vypadá, nejspíše bude fakt naštvaný. Raději se oklepal a konečně zakousl do ovoce. Nebylo to zrovna něco, co byl schopen žrát denně, ale když už ho měl...
Bylo dobré. Alespoň ta námaha stála za to. Těžko říct, co by dělal, kdyby tomu tak nebylo. Chvíli ještě sledoval další jablka ve vodě, ale pro jiné nešel. Jedno stačilo a vydal se prostě po proudu dál, Laura přeci ještě chvíli počká...

// Náhorní plošina přes Mahtaë

Vlče na něj zíralo jak překvapený Kevin a nakonec mu konečně docvaklo, že by možná mohl vzít raději nohy na ramena a utíkat, co mu plíce jen dovolí. To zrovna Rigel nečekal. Vážně to vyšlo tak dobře? Tak skvělý, teď aby za ním běžel. Vlče mělo náskok, ale to Rigel poměrně rychle dorovnal. Stále si ale udržoval odstup a vlče před sebou tak, aby jej slyšelo.
"Jsem příšera tohoto lesa," zvolal na něj burácivým hlasem a pořád jej pronásledoval dál po lese. Vlče muselo být už značně unaveno, běželo jako o závod.
"Kdysi dávno si v tomhle lese hrála vlčata a počůrala posvátné stromy předků," pokračoval ve vyprávění příběhu, když pronásledoval malého Siriuse mezi smrky. Bylo jasné, že je jen otázka času, kdy mladý zpomalí. Rigel taky nikam nespěchal a užíval si, jak mladý vlk panikařil a volal mámu.
"Od té doby se les zlobí na všechna vlčata," pronesl s pohrdáním a zlověstně se zasmál. Vypadalo to nejspíše pro jiné oči dost komicky, protože bylo jasné, že bláto je vlastně vlk. Jenže bujná představivost a minimální čas na to, aby se otočil zapříčinilo, aby se Sirius pořádně bál. Musí být vylekán k smrti.
"Sežeru každé vlče, které na toto území vkročí!" zavrčel na něj a přidal, aby mu zkusil ukousnout ocas, ale nestihl to a pouze sklapl zuby na prázdno. Nakonec se zastavil a nechal vlčka pelášit pryč. Sám se vydal směrem, kde by mohl být nějaký zdroj vody.

//Vodopády

//Zrcadlové

Když vylezli z jeskyně, chcalo. Ne že by mu to nějak vadilo, ale rozhodně neměl zrovna nějak extra radost z toho, že takhle sprchlo. Co se dá dělat, raději přidal do kroku a pobídl i Lauru, aby se přidala do extra rychlé chůze podél Mahtae, neboť chtěl být zase kolem stromů co nejdříve. Přemýšlel nad tím, co důležitého mu Smrt chtěla, že si jej takhle volala jako ovečku domů. Nejspíše bude chtít něco říct ohledně té mojí super schopnosti. I když nemělo by se tomu říkat magie? Tak či onak se rozhodl její pozvání přijmout a jednoduše se tam vydat i s Laurou, která prostě počká venku někde pod jedlí. Nepočítal, že se jejich rozhovor nějak protáhne, když bylo jasné, že má Smrt asi limitován čas. Ne že by měla moc věcí na práci, spíše se jí nechtělo dlouze s nikým vybavovat. Měl by jí nejspíše za to vše poděkovat. Počítal s tím, že to je ostatně její práce. Kdo jiný by mu nadělil něco tak skvělého. Mohl to být Život? Nah, ten by přeci nikdy nikomu nic takového nedaroval. A už rozhodně ne Rigelovi, který toho chtěl využívat se špatnými úmysly.

//Jedlák

//Jedlový pás

Konečně se zdálo, že konečně nadchází moment, kdy jej země konečně vyflusne. Od podlé vlčice nečekal nic jiného než teleportaci na druhou stranu světa, ale překvapivě se objevil "jen" ve Smrkovém lese kus od zříceniny. Proč není sakra u Laury?
Byl celý od bahna, teď se na něj lepilo listí a větvičky, přidejte další bordel a máte hotovou příšeru. Lehce si upravil několik větviček a tak nějak zjistil, že vypadá jako příšera. Ne, že by tedy nebyl monstrum pořád, ale takhle měl pocit, že tak i vypadá. Ještě jednou udělal kolečko, aby co nejlépe viděl celé tělo a souhlasně pokývl, neboť to vypadalo opravdu dobře.
Dostal samozřejmě dokonalý nápad, že by s tím mohl vylekat Lauru, ale ta by se ještě potom rozbrečela a nemluvila s ním, což by nebyl dobrý nápad vzhledem k tomu, že chtěl napadnout s její pomocí i jiné smečky a tak nějak zapadnout do kolektivu příšerné Asgaarské smečky.
Už to chtěl vzdát, jenže se jen pár metrů od něj najednou mihlo cosi, co vypadalo jako vlk. Prohánělo to cosi malého a zmizelo mezi smrky do míst, kde se nacházejí i jehličnany. Vydal se tedy tím směrem, aby přišel na to, že se jedná o malé vlče. Skvěle. Smrt řekla, že by k nim měl přestat být tak milosrdný a dělat dobré jméno vlčežravé rodině.
"Baf," zařval, když se k vlčeti přiblížil natolik, aby byl schopen jej vyděsit. Vlček si doteď všímal veverky na stromě, která z něj měla pořádnou pr*el.

<-- Zrcadlovky (přes Galtavar)

Dostali se až do Jedlového pásu, kde sídlila Smrt. Chtěl se s ní setkat, když jej zvala na osobní setkání do svého obydlí.
"Lauro, počkej prosím tady," požádal vlčici, aby setrvala na místě a dával tak najevo, že by si rád šel promluvit se Smrtí. Předmět jeho konverzace byl vlčici neznámý a vlk jej ani vyzrazovat nehodlal. Mohlo být jasné, že se například chce Smrti zeptat, proč nemá magii či podobně. Vydal se tedy pryč, aby našel mezi jedlemi ruiny a zříceninu.
"Koleda, koleda," zašpásoval, když se k černé vlčici blížil. Seděla na prahu zříceniny. schovaná tak, aby na ní nepršelo. Rigel se mírně uklonil, když konečně zastavil pár kroků od černé vlčice.
"Samozřejmě si pro nic nejdu, dostal jsem toho požehnaně," zasmál se a počkal, až černá s neutrálním výrazem pokývne na místo vedle sebe. Rigel chvíli váhal, ale z výrazu Smrti se zdálo, že nebude konverzace pokračovat, dokud si Rigel nedřepne na zadek. Tak to raději bez většího otálení opravdu udělal.
"Není to magie, jak si již pravděpodobně zjistil, ale s tím ty pravděpodobně nemáš problém, jako tvůj bratr," mlaskla černá ohledně Noroxovy nenávisti vůči magiím. Rigelovi bylo tak nějak jasné, že jednou bude muset magii použít.
"Jen chci, abys věděl, že to nebyla moje vůle a už vůbec ne vůle mého bratra, nikdo z nás nechce, aby tu běhal někdo jako ty s takovými možnostmi, ale budiž. Můžeš se hodit, stejně s tím nemáš žádné dobré plány," řekla Smrt a Rigel jen nasucho polkl.
"Copak máš strach?" zachichotala se vlčice a prohlédla si jej od hlavy k patě. Pouze tak nějak přijatelně přikývla, že to vypadá lépe než minule.
"Opravdu si na sobě zapracoval, měl bys toho využít, nechceš být hloupá omega věčně," kázala mu, neboť si samozřejmě byla vědoma jeho momentálních aktivit.
"Samozřejmě že ne, Elisa je opatrná, je jasné, že mě nenechá jen tak běhat rovno se všemi, ale získám si její důvěru stejně jako důvěru ostatních. Chce to čas, jsem jen velmi trpělivý a opatrný, když to vše půjde dobře, může to být dobrý tah, který všem ušetří námahu, když se pozabíjí navzájem," liboval si ve svém plánu Rigel a Smrt jen souhlasně pokývla, že asi fakt není žádný idiot, když chce provádět něco takového. Samozřejmě nebyla na ničí straně, ale tenhle vlk chtěl působit chaos a smrt, takže proč jej omezovat.
"Jen nezapomeň, že je to schopnost, která ti má dopomáhat, charisma a vůli musíš mít ty!" obeznámila jej, aby se svou schopností nakládal uvědoměle a hlavně ji nebral jako samozřejmost a šach mat.
"Mohu mít víc než jednu?" zeptal se jí na magie. Věděl, že jsou vlci, kteří mají magií hned několik a mohli je využívat nezávisle na sobě. On měl jednu a ještě o ní moc nevěděl.
"Tak samozřejmě, ale vše má svou cenu, taky záleží, jak dobrou náladu mít budu, když pár vlkům uděláš problémy, či bys je dokonce poslal na onen svět, nevidím v tom problém," řekl s pomyslným pokrčením ramen. Sice magie rozdávala nerada, ale již dávno si přiznala, že za jistý obnos je více než ochotna něco nadělit výměnou. A u tohodle vlka by to mělo být ještě snadnější. Ne že by tedy byl jejím favoritem, na to rozhodně nehraje. Musí se prokázat a rozhodně mu nebude dělat život jednoduchým.
"A ještě něco! Měl bys přestat být milý na vlčata, rozumíš, nevypadá to dobře, v tomhle buď alespoň trochu jako ten druhý..." řekla a schválně dělala, že si nepamatuje jméno jeho bratra, ačkoliv jejich rodinu sledovala jako nedělní drama.
"Norox" připomněl jí Rigel.
"Jo přesně ten, děláš jako bych si měla pamatovat úplně všechny, Radone," pronesla s pohrdáním a schválně ještě popletla i jeho jméno s naprosto neutrálním výrazem.
"Rigel," opravil ji znovu šedý vlk.
"Nemůžu si z tebe snad utahovat?!" zavrčela vlčice nevrle a Rigel raději nic víc nenamítal, aby vlčici ještě více neurazil.
"Takže co dostanu za to, že s tebou trávím čas?" řekl po chvíli absolutního ticha a zasmál se. Smrti už samozřejmě pomyslně naskakovala žilka, takže jen naštvaně zavrčela.
"Vybralo si to takového idiota..." pronesla sama k sobě s protočením očí, jako by Rigel neseděl vedle ní. Ten se zatvářil mírně dotčeně, ale víceméně slova vlčice neřešil.
"Nemám na tebe čas věčnost, takže se měj," řekla po chvíli a najednou se pod Rigelem objevila díra. Země jej pozřela jako jednohubku. Byla všude tma, řítil se rychle pryč tunelem a kdo ví, kde bylo konce. Však on se někde objeví.

--> Smrkáč

//Pak si pro Lauru skočím portem :)

Děkuju za akci, dodatečně mě teď mrzí, že jsem na to neměla chuť a čas. :(

Mám 6 bodů, mohla bych za to dostat drahokamy v 3/4 za těch 8 bodů? Děkuju

No problémo PŘIDÁNO

//Vyhlídka

Následoval energeticky Lauru z vyhlídky až k pochybně vypadající díře v zemi. Tohle bylo ono? Pamatoval si trochu jiný vchod, když se do těch jeskynní dostal poprvé. Ale tak nějak nic neřekl, neboť Laura byla z okolí a nejspíše věděla, že tohle je to, co hledají. Následoval její pěkný zadek do temnot a chvíli čekal, než si jeho oči navyknou na změnu světla. Vchod to nebyl nejspíše největší, ale postačil na to, aby se tudy dva vlci v klidu procpali. Tedy Laura to měla od dost jednodušší, neboť byla malinká a drobná, dokázala by se procpat i dírou ve stromě či naprosto miniaturní průrvou mezi balvany. Rigel pociťoval poměrně stísněnou situaci, ale nic nenamítal. Čím byly v jeskynních dále, tím více prostoru se jim dostavalo, takže nakonec byla chodba natolik velká, že se do ní vejdou i dva vlci vedle sebe.
Před nimi byla tma, za nimi byla taky, proč že sem vlastně šli? Či to byl zas nápad? Samozřejmě že jeho. Rigel se zadíval na Lauru. Možná bych se jí tady mohl zbavit. Nikdo by jí nehledal v takovýhle bohem zapomenutý díře... Jenze na svůj plán poměrně rychle zapomněl, neboť by to bylo naprosto očividné, že něco provedl. Ale nestačilo by to? Mohl by říct, že to udělala Borůvková smečka. Měl přeci možnost to všem nakecat, ne?
Byl natolik zamýšlený nad tím, že by mohl terminovat její existenci, že si ani nejdříve nevšiml, jak její pozornost cosi uchvátilo. Podíval se tedy směrem, kterým se dívala, aby našel na stropě pár netopýrů. Laura se samozřejmě vyptávala, co to je. To nikdy neviděla tyhle malý ohavný potvory? Jenže než ji stihl vysvětlit, o co přesně se jedná, řekla, že to vypadá jako nějaký její známý.
"Ty máš známýho netopýra?" zeptal se jí udiveně, když tvrdila, že nějaký její kamarád měl taky podobná blanitá křídla. Jo, to jí neskutečně žere. Ale nezmiňoval se i jiný vlk o těch, kteří měli křídla? Který chudák sakra měl křídla netopýra? To musí být nadměrně ohavné...
"Hele nechme je spát, támhle je světlo, asi jsme to celé prošli," pobídl Lauru do kroku, protože nejspíše nebyla jejich doba a víceméně se jim pravděpodobně chtělo spíše spát, než aby je otravovali nějací vlčí pošuci.

//Jedlový pás

//Asgaarský Les

Měl konečně klid! Tedy alespoň do doby, než jej doběhla Laura. Stěžovala si na nějaký zajímavý stín. Tak ona taky?
"To seš až takový strašpytel?" zasmál se její příhodě se stínem. Děsila ji snad Smrt také? Musel se za ní vydat, nechtěla už nejspíše otálet, chtěla jo u sebe, aby mu do hlavy mohla vtloukat další špatnosti, které Rigel samozřejmě uvítá.
Laura se na vyhlídce zastavila a chvíli sledovala okolí, než začala výt. To Rigela mírně zaskočilo, neboť doteď byla taková tichá a spíše vše šeptala s úsměvem než aby byla hlučná. Ale bylo to příjemné překvapení.
Samozřejmě nechtěl zůstávat pozadu, co se opravdu hlasitého projevu týče. Přidal se taktéž vedle ní a zavyl. Běžně to nedělal, nebyla na to chuť ani čas. Raději přemýšlel nad jinými věcmi. Tentokrát se ale jednalo o konečný pocit svobody, který jej opustil ve chvíli, co se přidal do oné příšerné smečky Elisy. Kdyz konečně přesta, prohlédl si okolí takhle z Hůry. Bylo tu pěkně, vlk opravdu viděl snad na každý kout Gallirei, když chtěl. Nebyl tu už někdy?
"Slyšel jsem, že tu jsou pěkný jeskyně a nory, pojď to omrknout," vyzval Lauru pobídl ji do kroku, aby se vydaly do oněch velkých a tajemných zákoutí tak blízko jejich domovu. Cestou si ji prohlížel, byla plná energie, jako by snad byla mladší než Rigel. Kde se to v ní bere?

//Zrcadlové jeskyně

Po nějaké chvíli dostal chuť se jednoduše jít projít o samotě. Samozřejmě by vzal Lauru s sebou, ale měl chuť rozjímat nad životem, což se dělá nejlépe v přítomnosti sebe samého. S mírnou nechutí vstal a vydal se tedy blíže k ní. Stále ležela opodál, tak se jen zastavil těsně u ní a do ucha jí zašeptal, že se na chvíli skočí projít a později se k ní opět přidá. Něžně do ní ještě drcnul na známku přátelství a s úsměvem se rozloučil pohledem, než se vydal zpět na sever přes Asgaar. Byl samozřejmě rád, že vše může vycházet podle plánu, když si bude dávat pozor, co dělá a říká. Musel taky využít Lauru pro více informací o všem kolem, byla přesně to, co Rigel potřeboval. Tedy alespoň doufal, že bude mít to, co potřebuje. Kdo jiný by měl více informací o smečce a členech než beta? Možná by ještě stálo za to navštívit tu druhou alfu, o které se Laura zmiňovala předtím.
Raději problémy smečky ale nechával teď být. Měl chuť jednoduše někam vypadnout, projít se a táhlo jej to pryč. Měl by taky něco ulovit, aby si udržoval vhodnou váhu a sílu. To může ale udělat cestou.
Když měl takhle namířeno vstříc novému, začínal si čehosi všímat. Jeho vlastní stín se nechoval tak, jak by se stíny měly chovat. Předbíhal jej, měnil tvar, někdy zmizel úplně. Rigel nad tím nepřemýšlel a polekaně uskočil, jenže to nemělo žádný efekt, neboť se stále jednalo o stín, který byl jeho a nebylo možno před ním utéct.
Jenže jeho stín začínal nabírat podivných tvarů a velikostí, všechno se na něm kroutilo a zdálo se, že už to vlastně není jeho vlastní. Ohlédl se, aby zjistil, zda si s ním nikdo nezahrává. Samozřejmě to byla další magická pakárna! Nelibě zavrčel, aby dal najevo, že jeho zděšení bylo jen momentové a již je připraven se poprat s čímkoliv, co příjde.
Jenže stín se začal měnit v tvar. Tvar, který se postupně před ním zhmotňoval do podoby oné teatrální věčně arogantní a dominantní vlčice. Smrt s ušklíbla, když konečně viděla, kde se nachazí a souhlasně přikývla, ať už to bylo ohledně čehokoliv.
"Přijď mě navštívit, máme si o čem promluvit," zachichotala se a zmizela stejným způsobem jako se objevila předtím. Rigel nad tím zatnul zuby. Co kdyby tohle někdo ze smečky viděl? Byl by samozřejmě prozrazen! Tak či onak zavrtěl hlavou, aby se probral a vydal ven na čistý vzduch, tady to smrdělo až moc rodinou a přátelstvím. Smečky jsou nechutné.

//Vyhlídka