Gallirea - Příspěvky uživatele

Listopad 5/10 | Morgoth | Kiërb

I Morgoth souhlasil. Bylo to jako ve snu, jen vše bylo jasné a barevné. Sledoval druhého vlka. Vypadal normálně. Neměl vypadat normálně, co vůbec hledal? Hlavně u Gallirejské havěti nikdo nikdy nevěděl, měli ledacos. Viděl už dost, každej si měl tendence pomáhat hloupýma magiema, měli křídla, rohy, padesát vocasů, zelenou srst... Řekl jim někdo, jak vlastně nevkusné to je?
Otrávná stvoření...
Jenže to už to Morgoth obrátil proti němu. "Jo tak já..." odsekl skoro napůl uraženě. Dobře, Rigel byl ten první, co házel nařčení kolem, takže by se vlastně ani neměl cítit ukřivděn, ale to neznamená, že tomu tak nebude. "Tak abys věděl..." přišel k němu o něco blíž. "Já tyhle 脏话 věci nedělam, ještě abych byl magická 脏话," řekl naštvaně a tlapou lehce strčil do Morgothovy plece, aby už ho znova nenapadlo spojovat nebo ještě hůř nazývat jej magičem. "A vůbec jak si to můžeš dovolit, hmm?" šťouchl ho znovu a zároveň udělal krok blíž, takže Gothovi nezbylo víc než buďto couvnout taky, stát na místě jak trouba nebo se sesunout k zemi. "Vezmeš to zpátky, jinak tě hodim zpět do řeky," šťouchl jej ještě jednou a tentokrát s hravějším pohledem, takže bylo jasné, že si to asi k srdci moc nebral.
Zamáchal hlavou ze strany na stranu a ještě u toho nespokojeně mlaskal. "Děcka dnešní dobou nemají žádnou výchovu..." pronesl si sám pro sebe, když Gotha nechal bejt a odvrátil se od něj. Vlk nemohl být zas tak mladý, ale vypadal stále mladší než on. To mu připomínalo, kolik času vlastně uběhlo...

Listopad 4/10 | Morgoth | Kiërb

Oba mlčeli a užívali si žvance. Příště to musí být nějaká vysoká, slíbil sám sobě, neboť ačkoliv ryba zněla fajn, měl to spojeno s hladem a takovou tou poslední možností potravy. Nebyla to jeho úplně oblíbená večeře. (Pokud by to nebylo vlče jménem Ryba...)
Občas si všiml, že na něj druhý vlk kouká. Měl něco na kožichu? Raději dělal, že nic nevidí, však on teď prakticky dělal to samé...
Byl to ale Morgoth, co po jejich žvanci promluvil jako první a prolomil jakési trapné ticho, které Rigel svou náhlou odtažitostí nabudil. Zamyslel se. Nevzpomínal si na žádné plány. Nemohl si vybavit vlastně nic, co bylo před tím, než se vydal na houby. To je divné... Nestávalo se mu nic takového, nebo snad bylo něco, o čem vůbec nevěděl?
"Já ani nevím... Co je vůbec za den? Není vlastně divný, že slunce nezapadlo a to už se smráká hodiny?" vzhlédl k nebi. Byla stejná zlata hodinka, která panovala celé odpoledne. Vlk si toho ani doteď nevšiml, možná to bylo hladem, houbami, konverzací... Morgothem...
Zvedl se překvapivě hbitěji, než by u něj jeden čekal. Dokonce trochu ztratil balanc a musel jej opět nabýt, aby se zas nesrovnal k zemi. To by bylo trapný. Z jeho chladného a nepřístupného pohledu nezbylo nic než zmatené mžourání. Tohle zas je nějaká magická sračka.
Bylo to tím Skvělým místem, nebo vlastně všechno dnešní den probíhá až podezřele hladce. Měl by být znepokojený? Ale všechno vypadalo tak nefalšovaně... normálně. Až na toho vlka, ten byl snad jedinou anomálií dne.
"Přísahám, že jestli za to můžeš ty..." odsekl naštvaně, ale ani nesklouzl do útočné pozice. Pouze pozoroval nebe. To malé minimum mraků na nebi stále plynulo kamsi, vítr stále pročesával jeho srst. A přesto to všechno najednou vypadalo šíleně uměle. Podíval se na zem na tu ohlodanou rybu. I ta chutnala naprosto normálně. Bylo tedy zvláštní, že chytil dva tak pěkné lososy, ale nemohl za to, že je prostě nejlepší...

Listopad 3/10 | Morgoth | Kiërb

Vlci a ty jejich magie... To bylo téma samo o sobě...
"Budeš muset hledat jinde, nic takovýho nemám..." pronesl s odporem. Sám nesnášel fakt, že mu Život několik let zpět prostě sdělil, že jejich máma byla pravděpodobně poběhlice, která si pořídila mladý s nepřítelem a díky tomu i oni měli nějaké předpoklady k nauce magií. Nikdy neviděl ani jednoho sourozence něco takového využít. Nejspíše by žili ve lži jako on, odmítali by si připustit, že vůbec taková možnost existuje, celý život přeci nenáviděli magické vlky, taková nechutná stvoření...
Pobaveně sledoval, jak se s nechutí Morgoth vydával do řeky, každý krok pro něj vypadal jako mentálně náročný. Rigel nečekal, že by se vlk do řeky opravdu vydal. A právě proto to pak vypadalo strašně bizarně, když tam ten chudák tak stál a čekal, až mu snad ryba skočí rovno do držky. Nechal ho ale být, sloužilo to šedému jako rozptýlení, jak čekal, než se řeka kolem něj uklidní a ryby budou jeho tělo brát jen jako další přírodní překážku, která nebyla žádnou skrytou hrozbou. Netrvalo dlouho a jeden větší losos proplouval bez starosti na duši kolem. Rigelovi stačil jeden větší skok a ryba se mrskala v jeho tlamě. Ryby nebyly jeho preferovanou potravou, ale vzhledem k okolnostem to bylo něco, co jej velmi často v mládí živilo. Ryba se konečně přestala mrskat a on se vydal schválně kolem Morgotha, aby vyplašil vše, co mohl ten vlk potenciálně chytit. Rybu pustil až na břehu dost daleko, aby se opět nějakým nešikovným nedopatřením ryba opět nedostala do vody a prohlížel si Morgotha. "Vypadáš tam tragicky," mlaskl na něj a gestem jej pobídl, aby se přestal s těma jeho pěti chlupy na kůži rochnit ve vodě. Jídlo na něj čekalo a Rigel moc neváhal a vrhl se opět do vody, aniž by nějak dvakrát přemýšlel nad tím, zda bude ještě víc promočený než doteď. Ta zimní srst sice mohla být příjemná na dotek, ale hlavní bylo, že velmi špatně prosákne, byl naprosto v pohodě na rozdíl od Gotha, který bude rád, když nechytne nějakou rýmičku.
Ten vlk byl obscénní. Jak jako mazlivá stránka? Jedna věc je, když blbnou sjetý, to se ještě dá vysvětlit, ale tenhle? Tomu bylo asi všechno jedno, byl jak vychovanej na jiný planetě. Rigelovi přišla velká porce věcí, co Morgoth dělal nebo říkal prostě absolutně přes čáru. Ale on byl narozdíl od Gotha vychován ve velmi konzervativním proti božkém proti magickém prostředí, kde neexistovala myšlenka na to, že by vlk neplnil povinnost s vlčicí. A tenhle mu tu jako cpal nějakou mazlivou stránku?
Netrvalo dlouho a vracel se na břeh s dalším lososem, který měl poskytnout potravu jemu, schválně se od Gotha vzdálil do vzdálenosti, která měla uctívat fakt, že se vlastně skoro neznali a oba byli samci.

Listopad 2/10 | Morgoth | Někde kolem Kiërbu?

Nad jeho slovy by nejraději protočil oči, jak strašně absurdně to znělo. Proč by snad potřeboval posvětit cestu? Znělo to až stupidně.
"Asi by mě to normálně nezajímalo, ale nevypadáš jako debil, takže tě k tomu nemůže svádět mozkový nedostatek," mlaskl. Bylo to tak napůl, Rigel tímhle tématem bezprostředně opovrhoval, ale zas neměl důvod neposlechnout si, jak taková pakárna funguje. Možná to znělo i zajímavě. Navíc se bude mít když tak v budoucnu čemu posmívat...
To už ale Morgoth měl za to, že bude Rigel jeho soukromým topením. Nebyl Goth dostatečně teplej, aby jej to zahřálo?
"Chováš se s každým jak mladá koketní vlčice?" zeptal se pobaveně, ačkoliv to bylo myšleno jako lehké rýpnutí na které Morgoth ani nemusel odpovědět. Netušil, zda je takový vlk pořád nebo je furt sjetej, ať je to díky houbám nebo čemukoliv jinému (caugh caugh feromony?). Prohlédl si ho od hlavy po polštářky na tlapkách, byl jak reklama na pouštní pannu. Řídká srst, která sice mohla být příjemná na dotek, ale jinak neměla vlastně žádnou funkci. Vyšlo by na stejno, kdyby byl Morgoth naháč.
"Děláš, jako kdybych s tím mohl něco udělat. Vypadám snad jako někdo, kdo umí měnit počasí?" pronesl bez jakéhokoliv náznaku vůle později poskytnout vlastní tělesné teplo tomu chudákovi nebožákovi, který nejspíše na konci výletu bude rampouchem, a to ještě nebyla ani zima!
Zastavil se u řeky, která už na pohled vypadala nepříjemně. Bylo jasné, že na dotek bude chladná, ale zas na druhou stranu mohla být dobrým místem na chytání ryb. Rigel se nebál vlézt do vody, zastavil se v místě, kde mu hladina lehce umývala břicho a pohlédl na Gotha, který asi nebude největší fanoušek řeky, která proudila z chladných hor.
"Budeš čekat jako mánička nebo necháš práci na mně?" zavolal na něj pobaveně a pak sklopil hlavu a zůstal stát na místě skoro bez pohnutí, aby si jej ryby všímaly až moc pozdě...

Listopad 1/10 | Morgoth | Skvělé místo pro život

Morgoth začal skoro jak podomní jehovista své Bohy obhajovat. Velmi připomínající klasickou větu: "Promiňte, pane, máte chvilku pokecat si o našem Pánu a Spasiteli, Ježíši Kristu?" Rigel nahodil lehce otrávený pohled, možná chvílemi protáčel i oči, jak absurdní to vlastně bylo.
Pravda světa? Co vůbec mohla být pravda světa? Že je existence každého a všeho vlastně absolutně nicotná?
"Raději se soustředím na sebe, nehodlám plýtvat energií na Bohy, kteří by pro mě nic nedělali, ani kdybych si od nich nechal chcát do držky," mlaskl nespokojeně. Rigel nikdy nevěřil v nic jiného než sebe. Nikdy nezpochybňoval fakt, že Bohové existují, jen je půlka extrémně trapná a ta druhá neudělá pro smrtelníky absolutně nic. No tak proč se zahazovat?
"Řekni mi o tom ale víc, nejsem sice někdo, kdo by s radostí snad přijal něco takového, ale není na škodu si to asi vyslechnout," řekl zamyšleně. Nezněl sice nadšeně, ale bylo znát, že dělá Morgothovi ústupek a chce ho alespoň vyslechnout, než k tomu mít úplný odmítavý postoj. Asi nic na světě nikdy nezmění jeho postoj vůči vyšší moci, nic nezmění jeho touhu po jejich krvi, nikdy se nezmění to, že si myslí, jak by svět byl o dost lepší bez nic.
"Pochybuju, že se stále pohybuje v horách, spíš obhlížela okolí z větší výšky, bude někde v oblasti jezera," řekl a bylo znát, jak moc jej štvalo, že neměl víc informací. Věděl sice, kde je Mechová smečka, kterou údajně obývala... Vlastně to asi teď bude nejlepší místo, kde ji hledat, když si není jist, zda vlastně nelhala. Stále to byla jedna z možností... Rigel si povzdechl, čekal, že se sice dá dohromady, ale stále byl slabší ve všech ohledech než před smrtí. To jej velmi znepokojovalo, vůbec se mu nechtělo navštěvovat toho zavšivence v horách a už vůbec neměl v plánu vracet se ke Smrti bez plánu, jak se jí v procesu zbavit...
Pokývl na Gotha, že prostě půjdou za čumákem, měl žízeň, houby mu daly zabrat a nejspíše by rád něco zakousl. A právě proto se pomalu vydali ke Kiërbu, který nebyl nejhorší volbou.

Moc děkuju za další super akci ❤️ Myslela jsem, že se už v některých chvílích odstřelim, ale alespoň byly všechny úkoly zábava

------
Jako odměnu bych si prosila

Magii ohně se všema hvězdama na Rigela
70b - 35 Křišťálů na Rigela
60b - vymaxovat neviditelnost
29b - 58 Kytek taky na Rigela

děkuju moc a už se těším na prosinec

Připsáno a děkuji za účast a za chválu :> (a nestřílej se :D)

• ŘÍJEN - Jak to asi chutná? (600)
• Prosím o kytky

Gallirea nabízela tolik neprobádaného, že i na první pohled takový vlk jako on měl pocit, že je zas vlče. Pochází ze severu, kde toho moc nerostlo a až Gallirea ukázala, že život má opravdu co nabídnout. Byl zvyklý na maso prakticky jen několika druhů, které se v oblasti jeho rodné smečky nacházely. No a nakonec moc dobře věděl, jak chutná i maso jeho druhu, neboť nemohlo nic přijít vniveč. Vlčí maso bylo tvrdý, tuhý, mělo velmi výraznou znepokojivou chuť, oběti - tedy spíše nedobrovolní dárci, byli většinu času nemocní, staří nebo jednoduše slabý a jejich maso fakt nestálo za nic. Ale žrádlo bylo žrádlo. Pokud jste někdy ochutnali medvěda nebo lišku, což se obecně bere jako dost nepoživatelný maso a vhod příjde jen ve chvíli, kdy jeden fakt opravdu hladoví. Ale který blázen by v takovém stavu chtěl žrát medvěda, hm?
Je v něm prostě pachuť sama sebe - těžká, kovová, teplá. Jeden má pak pocit, jako by snad konzumoval vlastní ocas. Není to nic příjemného a Rigel samozřejmě takovou poživatinu nedoporučoval. Po nějaké době si samozřejmě asi každý zvykne a teď by asi i tak takové maso neodmítl. Po letech za tím nejspíš stála nějaká satisfakce. V jeho mládí to bylo maso spojené se slabostí, nemocí, zoufalostí. Po letech už zbylo jen to nejhorší - a to je fakt, že za takovou večeři nějaký jiný vlk zaplatil životem. V tomhle případě častěji i velmi nedobrovolně, ale záleželo na tom Rigelovi? Byl to skvělý maso. A mít co žrát potom? Bylo něco velmi znepokojivě uspokojujícího na tom, že mohl požít to, co napáchal a nechat to ještě v horším stavu, než to bylo.
Možná to byl jeho instinkt, ale většina vlků nebyla taková, alespoň v tomhle kraji to tak nebylo. Možná to byl trest být takový jiný, nebo šlo jen způsob, jak si připomenout, že pořád dýchá. Každé sousto bylo připomínkou toho, co znamená přežít. Pamatoval si den, kdy jako mladý vlk... Ne to je špatné označení, nemohlo mu být víc než pár měsíců.
Byla zima, jakou si už dnes málokdo pamatuje. Led visel ze skal jako tesáky, sníh křupal pod tlapami a zdálo se, že to byl s každým dnem nový a nový sníh. Hlad se stal členem rodiny, nejen členem té jeho rodiny, hladověla celá smečka. Ten hlad byl členem tichým, neodbytným a neviditelným, ale vždy přítomným.
Banda vlků přitáhla potěru tělo. Nebyl sám, tohle nebyla jen hostina pro něj, bylo to něco, co mělo nakrmit minimálně další tucet mladých hladových krků. Tělo patřilo vlkovi, kterého Rigel jen velmi vzdáleně poznával. Vichr rozfoukal jeho srst, oči už neměl, jen tmavou dutinu, kam padal sníh. Rigel se díval, aniž by chápal.
"Jez," dostal příkaz a několik odvážlivců bez zábran, většinou starší vlčata, přispěchala a o kusy masa se dokonce rvali. A to nebylo o co stát, maso bylo takřka nepoživatelné, tuhé a odporně smrdělo.
Rigel nechtěl. Cítil, jak mu žaludek svírá odpor a v krku se mu usazuje pach smrti, železa a srsti. Ale hlad a chlad ho tlačily, stejně jako pohled starších, kteří tohle jídlo přitáhli. Bylo na tom snad něco teatrálního, že tam tak stáli a chtěli se koukat?
Když se konečně zakousl, bylo to jako by okusil vlastní jazyk. Teplé, slané, cizí a přesto důvěrně známé. Nikdo nepromluvil. Jen vítr, kvílel kolem a nebylo slyšet nic jiného než spokojené mlaskání a křupání masa. Dneska alespoň neumřou. To bylo snad jediné, co bylo jakousi dobrou zprávou...
"Tohle si pamatujte... Smečka se nikdy nerozdělí. Ani po smrti." Pronesl jeden ze starších a několik jeho vrstevníků na chvíli zvedlo zrak, než se opět vrátili ke konzumaci... Krev teď už nikdy nebude jeho...

Říjen 9/10 | Morgoth | Skvělé místo pro život
Použij v postu slova: lovci, zásoba, zima, jinovatka, listí, sníh

Jámu? Budou potřebovat jámu? Proč mu to přišlo nějak moc povědomé? Chtěl zásobu mrtvol na kterou byla třeba celá jáma? To mu z nějakého důvodu přišlo povědomé. Přemýšlel nad tím, kde už na něco takového narazil. A pak si vzpomněl. "Na jihozápadě je jáma plná mrtvol," zazubil se. Konečně si vybavoval tu zvrácenou fascinaci místem, které našel naprostou náhodou. Přesně tam by se dalo určitě zahodit pár dalších těl, nejspíše se tomu místu ostatní vyhýbali. A asi se jim nedivil. Bylo to fakt divný místo, ačkoliv Rigelovi se 100% líbilo. Když ho našel předpokládal, že neexistuje nikdo, kdo by si takový věci mohl užívat. Jenže teď tu ležel Morgoth, kterej se na něj díval pohledem, jakým už se na Rigela dlouho nikdo nedíval. Drogy jsou divná věc, děti. Neberte je.
Ohledně bohů vypadal Goth ale dotčen, nejspíše šlo o nějaké citlivější téma, neboť vyrazil skoro hned do války hájit svou pravdu. Rigel se tomu zasmál. "Já netvrdím, že neexistujou... Ba naopak... Nějaké jsem i měl tu smůlu potkat... A jak to líčíš ty... moc to glorifikuješ," pronesl suše. Na tomhle území byli nějací bohové vlkům dostupnější než jiní, což on okusil velmi dobře. Od toho flundráka Života až po tu absolutní bestii Smrt. Věřil, že tohle ani zdaleka nejsou jediní bohové, kteří obývají tyto končiny... "Znám je natolik, abych věděl, že nehodlám být žádný jejich patolízal, preferoval bych, kdyby se věci měly naopak..." pronesl stejným tónem jako zbytek. Bylo to zajímavé, když se střetnou vlci s naprosto rozdílným názorem. Morgoth očividně chtěl božskou náklonnost a přízeň, no Rigel naopak chtěl jejich submisi a podmanění. V nejlepším případě bral klidně i jejich smrt... Byl ale připraven si Morgotha vyslechnout a nechat ho jeho názorům, zatím mu to nějak nepřekáželo a zůstávalo otázkou, zda se ještě vůbec někdy po tomhle dni uvidí... S touhle myšlenkou lehce posunul Gothovu korunu z listí a zadíval se na slunce, které už bylo skoro za obzorem. To už se sbíral i Morgoth ze země. Nejspíše byly veškeré účinky hub pryč.
"Naposledy jsem ji potkal v horách, na sněhu byla fakt jak Chcanka," zasmál se. Nebylo to tak dávno, co se ti dva potkali naposledy. Jejich první setkání proběhlo z nutnosti, byli z donucení hladem dva lovci, kteří si vyměnili pár jedovatých pasivně agresivních vět a zase se vydal každý svým směrem, a při jejich druhém setkání. Uběhlo od jejich prvního setkání několik zim a stejně mu to přišlo jak včera. A to si vytrpěl své v nicotě... Ne, byla neurvalá a drzá, plus jí slíbil, že si pro ni dojde.
"Byla celkem daleko od domova, vlastně nevím, co pohledávala v horách, nemyslím si, že by byla takový fanoušek jinovatky... Zmiňovala novou smečku pod horou, ale chtěla se jí divně vyhnout... Není to vlčice, která by se nutně chtěla vyhýbat potenciálnímu nebezpečí...Hmm," zamyslel se nad tím, proč ji vlastně potkal tak daleko od Mechového lesa. Jasně, někteří vlci chtěli cestovat a podobně, ale jen velmi málo by dobrovolně šlo skotačit v osamocení na sníh do hor.

Říjen 8/10 | Morgoth | Skvělé místo pro život
Udělej věnec z listí

Morgoth nejspíš byl lehce mimo, vyjádřil smutek z toho, že Rigel neměl chuť jej zabít kvůli tomu, jak dobře chutnal... "Stále to mohu udělat, ale to bys snad chtěl být sám obětinou?"
zazubil se. Měl jo tady - naprosto otevřenému úplně všemu, co by si Rigel usmyslel, tak proč cítil zaváhání? Alespoň by se pak nikdo nedozvěděl, jakým způsobem tu trávil on čas s jiným samcem.
"To je to tak špatný nebýt otrokem nějakých vyšších mončičáků?" zeptal se a sám se nad tím zamyslel. Nebude doba v jeho životě, kdy by si tohle nějak rozmyslel...
Během toho, co byl chvíli ztracen v myšlenkách, pohrával si s větvičkami v tlapkách. Bylo jich tu překvapivě dost. Tohle místo mělo opravdu všechno, co kdy potřeboval. Splétal větvičky dohromady, občas si pomohl zuby, překvapivě to začínalo připomínat kruh. Konstrukce se mu podařila překvapivě pevná na to, že neměl žádné prsty, kterými by si mohl pomoci. Pak už jen vzal barevné listy a náhodně je zapíchal do mezer mezi větvičkami, dokud nebyl kruh celý posetý malými i velkými listy různých barev. Když byl hotov, chvíli si to prohlížel, než ten kruh - pěkný věneček z listí, vzal do tlamy, postavil se a posadil to pěkně Gothovi mezi uši. "Ty vole, úplně princezna," zašklebil se nad svým dokonalým dílem. Nejspíše by Morgoth vypadal pěkně za každé situace, i kdyby mu místo tohodle přistálo losí hovno rovnou mezi ušima... Život nebyl fér, že nacházel ještě jiné vlky, kteří možná měli větší půvab než on. Ale oba bylo velmi rozdílní. Rigel byl spíš ten typ drsné krásy, velmi samčí, velmi drsný, přesto přitažlivý. Morgoth? Morgoth byl jako slunce, Rigel měl pocit, že když se bude dívat dlouho, nejspíš oslepne. Goth vypadal jednoduše jako z jiného světa a ne z žádné smradlavé země.
Sklonil hlavu blíž ležícímu Gothovi a lehce do něj strčil čumákem, aby se na něj podíval. Kdyby byl nějaký moment, který by si chtěl uchovat v paměti do konce života, byl by to tenhle. Možná chvíli chtěl jen hledět do jeho očí... Chtěl možná něco říct, ale hrdost mu nedovolila nic jiného než si raději skousnout jazyk, aby jej nic takového nenapadlo. Nakonec od něj odvrátil zrak a odkašlal si. Bylo znát, že se pomalu vytrácelo to, co mezi nimi tady právě proběhlo.
"Jo, na vrcholu je vlčice, vypadá jak chcanky - svítivě žlutej kožich, žije někde v Mechové smečce, jmenuje se Lylwelin. Vytáčí mě... Vlk v Borůvkové smečce, nepamatuju si jméno, vypadá vtipně, relativně nedávno měl potěr, myslím že máme nevyřízené účty. Mohl by chcípnout on a nejlépe i ty jeho fakani," vyřkl dva na samém vrcholu. Nejspíš ten seznam pokračoval dál, relativně rozsáhle například celou Asgaarskou smečkou. Rigel vlastně ano nevěděl, že Elisu stihla zabít jeho sestra. Ono bylo velmi jednoduché na seznamu skončit, stačil jeden pohled mimo a už přemýšlel, zda na něj patříte... "Je dlouhý, ale tohle jsou ti, na které se chci teď zaměřit," řekl nakonec a pořádně se protáhl. Leželi předtím v těch nejdivnějších polohách a tělo ho nepříjemně bolelo.

Říjen 7/10 | Morgoth | Skvělé místo pro život

Chudák Morgoth nebyl moc rád, že Rigel odmítal jeho krev. Neměl být naopak rád? Měl být rád! Takhle neměl Rigel chuť ho ani zakousnout, co by z toho měl? Všechno jeho maso by chutnalo stejně hořce a nechutně. "Měl bys být rád," pronesl na obranu, když si Morgoth snažil chuť vlastní krve obhájit. "A nebo bys jednoduše preferoval, kdybych..." naznačoval, že by mu samozřejmě nedělalo problém Gotha jednoduše pro dobro světa utratit. Jenže na tom by asi Rigel tratil, jen to zatím neví... A přitom světlý vlk nutně chtěl někoho obětovat. Obětovat proč, komu? Nestačilo zabíjet jednoduše z radosti? Znělo to jako extra práce navíc, možná by to dokonale pokazilo celý proces, pomalu se během toho vracel k čemu chce někoho obětovat. To jako uznává nějaký trapný bohy? Rigel moc bohů neznal, většina bohů, které ale potkal? Absolutní osina v prdeli... Co na to říct. Takže vlastně vůbec nechápal, že by se snad někdo chtěl zahazovat s uctíváním takových nul.
Rigel z toho byl teď možná ztuhlejší, to ale vůbec Morgothovi asi nevadilo, stále se k němu tiskl jak malé vlče, a kdyby mohl, nejspíše by spokojeně předl jak rozkošná drobná kočička. Ten byl stále ve stavu euforie bez náznaků jakýchkoliv symptomů. Možná mu to trochu záviděl, neboť začínal pociťovat, že se svět přestával točit, byl zase méně barevný a chladnější. Alespoň světlý vlk jej hřál, když už tedy nic jiného. "Jo, je..." přitakal lehce disociovaně, neboť byl napůl ztracen v myšlenkách. Z toho stavu jej dostal až Morgothův nadšený tón. Opravdu byl tak připravený vydat se na vražedné řádění jen tak bez zbytečných dalších otázek? "To bys chtěl?" zeptal se napůl překvapeně a napůl potěšeně. Nebyl asi zvyklý vůbec potkávat takové, kteří nebyli sluníčko od hlavy až k patě. Minimálně tedy v tomto smyslu. Tady se to hemžilo jen samýma vločkama, který by se nejspíše roztekly, kdyby se jen minimálně někdo pokusil narušit jejich klidný a mírumilovný den.
"Hádám, že to nebude problém, jsem zvyklý lovit sám... Ale tady je jednoduše tolik takových, kdo si zaslouží prostě zhebnout, že je asi jen dobře mít na to někoho druhého," tohle byla asi nejdelší věta, kterou zvládl říct od doby, co požil ty houby.
Hádal, že jakmile se teď zvedne cokoliv, co se tu stalo bude pryč. Něco málo kdesi hluboko v něm doufalo, že se tak nestane, nestávalo se, že by se mu dostávalo jakéhokoliv kontaktu a Morgoth se k němu sápal, jako by chtěl být jeden. A tak jej zatím nechal konat tak, jak chtěl. Bude říkat, že za to mohly ty houby.

Říjen 6/10 | Morgoth | Skvělé místo pro život

Morgoth byl velmi zvědavý, co by si tak Rigel mohl myslet o jeho krvi, ten ale měl problém, protože myslel, že kouše místo jeho krku nějaké velké větve a ty ukousnout nešly, měl pocit, že si dříve rozlomí čelist, než se mu to podaří. A tak zkusil něco jiného. Pustil Gotha a zvedl hlavu. "Vyplázni jazyk," poručil mu s jasným cílem, dát Morgothovi odpověď na jeho otázky.
Vyčkal až tak vlk udělá a gestem naznačil, aby zavřel oči. Rigel se nad něj sklonil, byl to šťastlivec protože kdy jindy se vám poštěstí mít zrovna jeho v tak zranitelné poloze a ještě tak dychtivě žadonícího. Lehce mu oblízl tlamu, než přiložil své pravé tesáky k jeho vypláznutému jazyku a stiskl čelist. Nebyl hrubý, ale nebyl ani něžný, jinak by jeho zuby sval nepenetrovaly. Byl jako děrovačka. Morgoth ale nepoznal rozdíl mezi tím, kdy jej do jazyku kousl Rigel a kdy se kousl sám. Pocit to byl stejný. Díky tomu ale Rigel věděl, jak jeho krev doopravdy chutná. Narovnal se a oblízl.
"Překvapivě ... Je odporná," zašklebil se a nechal Morgotha, aby si svou r
krev klidně nechal. Možná to tak bylo lepší, alespoň neměl nutkání přemýšlet, jak sakra takové krve získat víc. Ulehl zpět vedle něj a nějakou chvíli mlčel.
"Myslím, že nejsme ve stavu, kdy bychom mohli něco takového udělat..." hlesl lehce zklamaně a prohlížel si mraky nad sebou. Obloha bez mráčku byla ty tam a zbylo pár červánků, které se na východě zabarvovaly temnou modrou.
"Možná bychom měli prostě takhle ještě nějakou chvíli zůstat," řekl teď už velmi tlumeným hlasem, neboť mel pocit, že mu najednou praskne hlava, byl to taky vedlejší účinek těch hub? Měl teď pořádnou houbovou kocovinu? Nechtěl, aby tohle skoncjlo, bylo mu po dlouhý době fajn, ačkoliv se plazil po absolutně cizím vlkovi, kterýmu to bylo taky u zadku.
"Zabíjet můžeme potom, mám celý seznam těch, který zabiju," mrmlal do jeho srsti.
Cítil se z těch hub tak dobře, že kdyby byl Morgoth samice už by neváhal a byl v něm doslova a do písmene. Jenže Morgoth byl samec a tak si prostě asi musel nechat zajít chuť a pouze přemítat nad tím, jak by asi bylo fajn ukojit i tyhle prazvláštní touhy. Samozřejmě jeho mozek nebyla jediná část jeho těla, která byla ze situace nadšená. Ani nevíte, jak trapně se pravděpodobně bude cejtit, až i poslední zbytečky houbového efektu odezní a jemu zbudou jen vzpomínky na to, jak se otíral o jiného samce a ještě ho to vzrušovalo!
Střídaly se mu momentálně stavy a bolest hlavy. Občas měl pocit, že blouzní, občas měl pocit, že smrt by byla o dost lepší než tohle, měl pocit, že si jeho mozek brzo zabalí kufry a odjede na dovolenou.

Manipulace povolena

Říjen 5/10 | Morgoth | Skvělé místo pro život

Rigel se zachechtal, nejdřív tlumeně, tiše, pak nahlas, no a nakonec se přestal úplně kontrolovat, načež to přešlo do zvláštního záchvatu smíchu, který zněl, jako by skoro dusil. Když jej to konečně začalo přecházet, jeho oči se leskly spokojeností a koutky tlamy se mu stáhly do spokojeného úšklebku.
"Tvoje krev?" zopakoval tiše, skoro možná i něžně, když sledoval nebe nad nimi. Mezitím do něj Morgoth šťoural čumákem a Rigel ani neprotestoval. Za normálních okolností by tohle nesměl dělat snad vůbec nikdo. Nikdo mu nebyl tak blízký, aby jen tak mohl bez trestu býti takto blízko a ještě se jej takto nemravně dotýkal.
Naklonil se k němu blíž, až se jejich čumáky dotkly. Nevěděl, o kterých světluškách žvatlal, neviděl žádná fosforeskující titěrná stvoření. Vůbec nechápal o čem to vůbec ten vlk mluvil. Hleděl na něj lehce zmateně. Jednoduše nerozuměl, co tím myslel. Jaký Bohové? Rigel všechny bohy nesnášel. Chtěl se jich zbavit, zabít je. Malám vyskočil na všechny čtyři, aby zkontroloval, kde teda jako jsou, chtěl jim říct, že je připraven rvát se. "Já jim dám!"zavrčel naštvaně a pokoušel se vyškrábat na nohy. Jenže houby měly své plány, takže zas skončil na zadku vedle Morgotha bez možnosti dělat cokoliv, co vyžadovalo využití jeho končetin, které velmi očividně odmítaly fungovat. A tak se opětovně natáhl zpět vedle vlka, trochu se zavrtěl, aby jejich těla byla tak blízko, jak to jen šlo a natáhl jednu přední tlapku do vzduchu před sebe. Tlapka a potažmo celý končetina neznala klidu, drkotala ve vzduchu jak stroj v pohybu. S takovouhle by daleko nedošel.
"Kdeže jsme to byli... tvoje krev..." zanotoval si prakticky pro sebe zamyšleně, když se vrátil stisknout Morgothův krk na skoro samém místě jako předtím. Nebyla žádná krev, jeho čelist jej neposlouchala, přišlo mu, jako by snad neměl zuby, stisk měl jak malé štěně, byl něžný a bez jakékoliv síly penetrovat kůži. Chvíli tak setrval, snad očekával, že se časem něco změní. Jenže se nic neměnilo. Furt byl neškodným mončičákem. "Mám chuť někoho zabít," hlesl mu do srsti a jasně myslel, že tedy nejspíše zabít kohokoliv jiného než sebe nebo jeho. Jenže jak by vypadalo něco takového? V tomhle stavu? Všechno se vlnilo všema barvama, třeba by se pak místo srnky nebo vlka zakousli do kusu kamene...

Říjen 4/10 | Morgoth | Skvělé místo pro život

Efekt se dostavil poměrně rychle. Jeden ani nestačil mrknout, tohle byl slušnej materiál, co na to říct. Morgoth si taktéž nabídl, takže už v tom byli oba. Rigel si ho chvíli mlčky prohlížel, koutky tlamy měl nepatrně nadzvednuté, jako by mu něco právě řekl lehce úsměvný kousek. Užíval si, jak tam ten světlej stojí a začíná se lehce kymácet. A nebo se kymáceli oba? Nejdřív to vypadalo, že jsou oba celkem nad věcí, stáli pevně, ale čím víc houby začínaly působit, tím méně vypadali nejspíše sebevědomě, ačkoliv si mysleli, že se nic nemění.
"Vidíš..." pronesl pobaveně a přimhouřil oči.
"Já jsem ti říkal, že ty houby... Mají charakter, domovní bratře," zanotoval, ačkoliv nic takového Morgothovi neříkal. Ale to si nějak nemohl vybavit. Z hlavy začínal mít poměrně velký salát, takže přemýšlet vůbec nad tím, co řekl doslova pět minut zpět? Nemožné.
Les kolem něj se nějak začínal pomaličku vlnit, barvy zhoustly, nabraly saturaci, světlo se odráželo od podzimních listů jako tekutý med. V dálce pro efekt něco zavřeštělo, nejspíš netopýr... A nebo úplněk? Podíval se k nebi, jo to byl nejspíš von.
Morgoth se zakymácel. Teda alespoň měl Rigel pocit, že přesně to se stalo? Těžko říct, ale narozdíl od šedýho stál. Šedej seděl. Teda sedí? Podíval se kolem sebe, zda má vůbec veškeré končetiny a ocas. Všechno to tam zatím bylo, zatím to nikam neuteklo. To, že seděl jej možná zachránilo, neboť by se vlnil stejně jako horizont. Jenže už to vypadalo, že na zadku skončí i druhej vlk, no rovnováha mu nějak šla udržet, nejspíše potřeboval trochu pomoc. A tak Rigel vstal. Teda byl to nadvlčí výkon, zamotala se mu hlava tak brutálně, že nejdřív vůbec nevěděl, co se děje a jak se jmenuje. Musel trochu zavrtět hlavou, aby se z toho dostal. Pak stačilo udělat jen pár velmi kolíbavých kroků k Morgothovi a natáhnout tlapku. Nemusel se ani nějak extra namáhat, pouze do vlka lehce strčil a skončil svalený na zemi jak vlk na houbách...
Rigel jen přikročil blíž a tlapou mu přitlačil rameno k zemi, aby se přestal mrcasit. "Klid," zasmál se tiše pobaveným tónem. Morgoth skončil na zádech, nejspíše se i snažil jak želva dostat zpět na nohy, což mu teď dopřáno nebylo. "Země tě má ráda, víš? Drží tě... objímá... no, vidíš?" cloumal s ním z boku na bok, jako když se loďka kolíbá ze strany na stranu na moři. Pak konečně přestal a díval se na něj trochu vážnějším pohledem. Přikrčil se k němu blíž, tlapku položil vedle jeho hlavy, aby zuby drápky udržel balanc, než mu do ucha špitl: "Vsadím se, že tvoje krev teď určitě chutná jako javorovej sirup." Ušklíbl se, než stiskl jemně kůži na Gothově krku. Jenže pak jej pustil ve chvíli, kdy propukl smíchu a svalil se těsně vedle něj taktéž na záda v obdobném stylu pytle sraček...
Les se točil, nebe se smálo, jen něco divného se teď právě dělo... Hele to zní jako verš... Hehe. Tak či onak na chvíli zvedl zmateně hlavu. Kolem nich najednou byla všude těžká mlha a tma, byla zima. Nebyl mráz. Jen mírné mrholení. Představoval si to taky? Kam se podělo slunce?

Říjen 3/10 | Morgoth | Skvělé místo pro život

Vypadal poměrně přátelsky. Tedy bylo několik kategorií, které Rigel uznával... Podobně agresivní dementi, zbytečný odpad populace - otravný vlčice, pak byla ta snesitelná část, no a pak ta jeho oblíbená - každý, kdo byl vůči němu submisivní. Morgoth byl zatím natolik hodný, že se udržoval v oné snesitelné části...
"Ten začíná o dost dál, než jsi původně stál..." pronesl, jakoby snad Morgoth měl něco takového přirozeně vědět. Vlk ale objasnil, co jej vedlo k tomu přispěchat k místu odpočinku. Dle jeho slov tedy měl pocit, že je tohle místem posledního odpočinku...
"Oh, díky, tvé ochoty a dobrosrdečnosti si velmi vážím..." řekl a bylo jasné, že oba mysleli na to, jak Morgoth vlastně neměl úplně ty nejlepší úmysly a už určitě se nešel podívat, zda náhodou cizinec nepotřebuje pomocnou tlapu... Rigela by tedy asi nenapadlo, že by měl sloužit jako obětina nějakým bohům, který jak naprostý degenerát uznával. Kdyby něco takového o Morgothovi věděl, nejspíše by nebyli na tak neutrální vlně. Ale on si spíš myslel, že měl vlk hlad, proto přišel omrknout, zda se nedá nakrmit z mršiny. Jenže chudák nepochodil. No co, hubený na to byl dost, jistě měl hlad.
"Ale když už tu stojíš - budeš stát a čumět, nebo přispěješ něčím zajímavějším než tím tvým hezkým ksichtem?“ nadhodil ledabyle a protáhl se. Pak pohledem sklouzl k houbám na zemi. Nechtěl se úplně dělit o trip, hlavně když ani sám nevěděl, jaký efekt to mít bude, ale za zkoušku jeden nedá. "Měl jsem v plánu konzumovat sám... Jsem Rigel," řekl a pošťouchl mu dvě houby. Schválně nic nevysvětlil, možná čekal na reakci vlka. Každý druhý by si myslel, že měl možná v plánu jej otrávit, ale to už si Rigel sám vzal z kopy jednu do tlamy a hned pak i druhou, kdyby náhodou jedna nebyla dost... Jenže ona jedna stačila...

Říjen 2/10 | Morgoth | Skvělé místo pro život
Halloween: Použij v postu slova: krev, pavučina, netopýr, úplněk.

Rigel ležel rozvalený v trávě, kolem sebe hromádku hub, které si před chvílí přitáhl jako samozřejmost, a vypadal, že má na práci to nejdůležitější na světě - nedělat vůbec nic. Slunce mu probleskovalo do srsti, zatímco jeho oči líně klouzaly po okolí. Ne že by byl opravdu klidný, jen působil tak, jak chtěl působit, znuděně. Každý sval měl připravený, aby se v případě nutnosti okamžitě zvedl. Zatím se ale zdálo, že jediným protivníkem dnešního odpoledne je nuda a vlastní myšlenky. Jenže to ucítil někoho jiného. Byl dostatečně daleko od hlavních koridorů a stejně na někoho narazí? To je pech. Nechal to nejdříve naprosto být, počítal s tím, že ať je to vlastně kdokoliv, nebude mít zájem Rigela otravovat. No bohužel pach začal sílit.
A pak se konečně objevil. Rigel nebyl tak ostražitý, jak by nejspíše měl, ale neměl problém se vyškrábat kdykoliv na nohy a rychle z defenzivy přejít na ofenzivu. Jenže tenhle vlk se prostě zastavil dobrý kus od něj, nejspíše sám nevěděl, jestli je v pořádku narušovat prostor jiného samce, kor když je Rigel poměrně větší, huňatější a silnější než průměr. Ještě byla možnost to, že byl alespoň trochu slušněji vychovaný, takže jakožto vlk s nějakými mravy zastavil dostatečně daleko. Byl vysoký ale hubený, čenich lehce ošklivý, na Rigelovy poměry byl asi i moc světlý kor teď ozářen podzimním pozdním sluncem... Nebyl nijak extra sežvýkaný, nejspíše o sebe uměl trochu více pečovat než kdejakej zablešenej tulák, ale Rigel byl taky tulákem a nesnesl vypadat jako koště... Ale ten vlk... Nejspíše byl přesně takový ideál pro slečny, jednoduše byl asi i poměrně hezký. Slušně dokonce pozdravil. A tak se Rigel ze zad předsunul do sedu a prohlížel si s neutrálním výrazem toho dlouhána.
"A ty jsi kdo?" pronesl naprosto bez špetky zvědavosti. Spíš zněl lehce otráveně, mírně nepřátelsky. Jeho hlas měl v sobě cosi, co připomínalo kapku krve rozpuštěnou ve vodě - ne moc, ale dost na to, aby byla znát pachuť.
Za normálního počasí by asi nebyl ani tak "milý", teď prostě jen držel podobné způsoby, které měl ten světlý vlk. Nechtěl být přátelský a nejspíše tahle interakce nevyžadovala ani nutnost být přehnaně negativní.
"Budeš civět, nebo půjdeš blíž?" podotkl po chvíli mlčení, kdy na sebe možná až divně zírali - jako netopýři, kteří si v úplňku poměřují křídla. Rigelův tón byl kousavý, ale neodmítavý. Ba naopak - jako by mu přítomnost Morgotha přišla vítaná, protože v jeho světě byla každá nová tvář jen další pavučina, do které mohl kdykoliv vetkat svůj jed. Neměl zrovna extra chuť se socializovat a ještě ke všemu s jiným vlkem, ale když už tu tedy takhle stál a nevypadalo to, že by chtěl někam odejít, měl Rigel dvě možnosti - buďto jej pozvat ke konzumaci hub a případné konverzaci, nebo mohl prostě jeho přítomnost ignorovat, popřípadě se ještě naskytovala možnost, že by ho mohl vyhnat, ale na to se cítil dnes poměrně líně.