Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Uspořádej s někým dalším koulovačku *

Bylo velmi jednoduché odhadnout, jaký typ vlka byl Rigel v tomhle ohledu. Nedůvěřivý, samotářský, hledal společnost, když se mu to hodilo. Smečka je víceméně proti všemu, co vyžadoval. Ale na druhou stranu byly možnosti, které měnily hru.
"Jediná smečka, kterou bych přežil navštěvovat by byla moje vlastní," pronesl, jako by ještě pár let zpět vůbec neměl zájem o to vetřít se do Asgaarské. To bylo ale samozřejmě pouze z důvodů nekalých a taková doba byla taky pryč. Bylo to moc osobní práce a to se mu nelíbilo. Ačkoliv zbavit se vlastnotlapně tak velké smečky bylo lákadlem. Být ale alfou? Taková myšlenka dobře škrábala ten dobrý uspokojiný spot v jeho mozku. Mohl by jednoduše mít bandu oveček, které by dělaly, co chce. A to se vyplatilo.
"Jestli je tak otravnej, proč ses ho prostě nezbavil? Nebo jsi na to moc měkkej?" popíchl jej, když mu vyprávěl o nějakém Ivarovi, který by si očividně už jen jeho chabou existencí zasloužil být na seznamu. "Když tě tak štve, zabijeme ho," řekl jednoduše, jako by se právě rozhodoval o tom, co si dají k obědu a neměl ani chuť dávat Gothovi prostor na vyjádření.
Ohledně Morghany se trochu zamračil. Sám to asi ani nezaregistroval. "... Jo... Tvoje sestra... To jsi říkal," odvětil mu. Tak to určitě Morgoth myslel. Byla to jeho sestra proto "jeho Morghana". A i kdyby ne, co mu po tom bylo, ať si klidně šoustá veverky.
Celou tu dobu hřál Gotha svým tělem, ten chudák byl ve sněhu absolutně nepoužitelnej. Kde byli ti jeho sourozenci? Taky chcípali zimou? Chvíli tak ještě byli, Morgoth nebyl překvapivě ani tak otravně nalepenej, jak čekal, že bude. Místo toho nabídl vděk. Nad tím si Rigel jen pobaveně povzdechl. Co s ním?
Místo toho vstal a neřekl ani slovo. Nepotřeboval od vlka vůbec nic. Ani žádné trapné díky nebylo něco, co měl potřebu z něj dostávat. Bylo možná lepší, když o tom prostě mluvit nebudou...
Možná měl trochu příjemnější náladu než doposud, samozřejmě by zarytě popíral jakékoliv náznaky hravosti. Jenže tohle byla pravděpodobně částečně i jeho klasická škodolibost. Střelit po Morgothovi cosi, co připomínalo sněhovou kouli byla kratochvíle, kterou si nemohl jen tak odpustit, bylo to skoro až nutné a nezbytné začátek zimy takto oslavit. Čekal, že mu to vlk bude chtít oplatit a tak pelášil napřed kolem hvozdu, jak nohy ve sněhu dovolovaly. Občas se jen ohlédl, že Morgoth nehodil držku do sněhu...

⋙ Plamínek (Přes Ohnivé jezero)

Nabídni pomocnou tlapku vlkovi v nesnázích

Morgoth mu nabídl možnost navštívit jeho kousek světa. A ačkoliv byla nabídka jakkoliv pěkná, musel samozřejmě odmítnout.
"Ne, nemám zájem," zavrtěl hlavou. Neměl zájem obecne navštěvovat žádné smečky. A i kdyby to byla ta nejlepší smečka, kterou by mu Morgoth mohl nabídnout, nejspíše by prostě slušně odmítl, nechce být nikde žádný divný velevážený host divnýho hostitele. "A cože je zač ten bez ucha?" zeptal se, aby tedy Morgoth možná trochu více mluvil o sobě, než aby konverzace zůstala na tom, co teď hledal a nehledal Rigel. Ne že by nechtěl, aby konverzace nebyla vždy o něm, ale to, že nechce fyzicky jít to místo navštívit neznamená, že se nebude zajímat. Dostal ale alespoň věci infa o jeho sourozencích.
"Hmm, takže nedržíte tak nějak pospolu?" zeptal se, když vlk mluvil o tom, že jeho sourozenci tu někde byli a on to věděl, viděl je, ale přesto po nich nebylo ani vidu... Nejspíš neměli tak pevné pouto, ale Rigel nemohl říct ani ň, neboť čas nenávratně nejspíše zpřetrhal jeho pouto k těm vlastním. "Jsou normální, nebo jsou taky přehnaně přilnavý a fyzicky otravní?" zazubil se a akorát se chtěl vyšvihnout zpět na nohy. Dost bylo polehávání a bylo na čase vydat se někam, kde budou trochu jiné a lepší podmínky.
Jenže cítil, že Morgoth měl velký problém s poleháváním ve sněhu, kdo by taky neměl s tím, jak měl pět chlupů na sobě a ani ty nijak nehřaly. Divil se, že vlk nedrkotal zatím zuby, ale tělo se mu klepalo jak vystrašený ratlík. Rigel si jen hlasitě povzdechl. Co měl jako dělat? A tak si lehl zpět k němu a celé své tělo pěkně natiskl na druhého vlka, přehodil přes něj svůj velký huňatý ocas jak přikrývku. Neřekl ani slovo, cítil se prostě divně a možná i lehce trapně, ale tohle byl nejrychlejší a nejefektivnější způsob, jak to chůdě zahřát.

⋘ Prstové hory

Leželi zas na zemi jak dva hlupáci. Sníh příjemně studil a po horké poušti bylo tohle naprosto nejlepší změnou dne. "I kdybych řekl ne, bude ti to jedno," pronesl a znělo to, že snad tuhle celou záležitost vzdával.
"Máš nějaký místo, kde zůstat přes zimu?" ptal se ho po chvíli. Neměl v plánu se někam jen tak vydat, ale zase by bylo blbý, kdyby se s ním vlk toulal bez cíle, pokud měl někde povinnosti a rodinu. Upřímně to mělo být Rigelovi jedno, uměl být sobecký natolik, že pokud by chtěl, Morgoth by se domů už nikdy nedostal, ale takové myšlenky neměl. Možná byl takový společenský budižkničemu jako Rigel, třeba neměl ani rodinu ani domov. Rigel měl sice rodinu, a nebyli vlastně tak daleko, ale byly to dlouhé roky oddělení už před jeho... smrtí. Možná by bylo lepší se do jejich životů jednoduše necpat. Netušil, jak moc jsou jeho sourozenci s osudem a životem smíření, nepotkal je, aby se zeptal a přišlo mu, že je teď na něco takového celkem pozdě.
"Potkal jsem potěr mojí sestry, veškeré okolnosti jsou mi neznámé, ale pamatuju si ten pach, byla mladá, nebyl jí ani rok, drzá cácora po matce... Je to divný... Strávil jsem hledáním rodiny tolik času a teď, když mám alespoň nějaké vodítko, nepříjde mi, že chci ... někoho najít..." vydechl zamyšleně. Neuměl si představit, že by snad někoho z nich ještě kdy potkal. Přišlo mu, že je každý z nich dost možná naprosto jiná osobnost, pokud jsou tedy stále naživu. Jeho bratr musel být definitivně pod drnem, dost možná si něco začal a dostal to, co si pravděpodobně zasloužil. Rigel by nic jiného nečekal. Jedna z jeho sester - jeho nejoblíbenější, ta byla nejspíše taky mrtvá. Po odloučení byla tak v šoku, že nejspíše pošla, jelikož se o sebe nepostarala. Tasa byla případ sama o sobě, kdo ví, jak ta dopadla. Nejspíš něčí oběd, protože si neuměla dát dostatečný pozor. Měla by z prdele kliku, kdyby žila. No a Styx? Díky tomu vlčeti věděl, že žila. Tedy alespoň rok zpět žila... To vlče bylo z Borůvkové smečky, v hlavě slyšel hlas té malé vlčice, jak mluví něco o fotrovi, který tam žil. Vypadalo to, že Styx v Borůvce nenajde. Ale najde tam toho vlka, který by mohl vědět, kde se jeho sestra nachází. Jak tohle sakra věděl? Nevybavoval si moc z toho setkání...

⋘ Oáza (přes poušť)

Vyválej někoho ve sněhu *

Stále měl trochu náskok, když se vydal pouští dál na sever, kde jej mohlo čekat příjemnější prostředí jako dělané jeho potřebám. Goth měl pravdu, museli najít nějaký kompromis, který by je uspokojil oba. Napadlo jej to jezero, které bylo celoročně teplejší než okolí, to by mohl být dobrá start nebo respektive zastávka či snad možní i místo, kde budou moci přečkat alespoň pár dní.
Občas se na Morgotha otočil, aby se podíval, zda jej vlk následuje. Fakt tam furt byl. Tohle bylo asi nejdéle, co koho toleroval bez myšlenek na to, že by ho mohl prostě zabít a mít pokoj. I když právě díky této myšlence se vlkovi začala do mysli vkrádat jiná - přesně ta, u které se divil, že jej ještě nepotkala. Jaké by to bylo, ... kdyby? Jakkoliv pěkná ta představa byla, neměl v plánu zbavit se jediného kusu masa, co mu nevadil. Něco mu navíc říkalo, že by si nějaký takový pokus Morgoth opět užíval. Byl divnej...
Možná chtěl něco říct, ale po té dlouhé věčnosti, co byli spolu... Nevěděl, co. O čem si vůbec vlci povídají. Neměl moc v lásce společnost jiných samců. Se samicema to bylo jednoduší. Většinu času žvatlaly ony, většina ani nevyžadovala nějakou vážnější odpověď nebo čekala, že s nimi bude celou cestu flirtovat. Ani jedno nevypadalo jako aplikovatelná cesta, ačkoliv tedy Morgoth furt brblal o tom, jak by se asi balit nechal... Rigel nad touhle myšlenkou udělal lehce znechucenou grimasu. Je tohle ta chvíle, kdy se budou trapně bavit o počasí? O počasí, který tak mimochodem bylo naprosto vlkazabíjející? Ačkoliv neměl nijak extra velkou žízeň, měl při přechodu pouště pocit, že nezbyla v jeho těle ani kapka vody. A právě proto bylo tak skvělý vidět v dálce ten malý bílý poprašek. Prstové hory vypadaly jak pocukrované. Sněhový poprašek se navíc držel jen na samých vrcholcích těch vzdálenějších monolitních hor. Při takovém pohledu nevědomky zrychlil. Nemohl se dočkat, až tohle utrpení přejde, v mnoha úhlech to bylo horší než limbo.
Mlčel vlastně celou cestu. Bylo možná lepší nic neříkat než se bavit o naprosto zbytečných věcech. A nebo se právě o těch zbytečnostech bavit měli? Celé to teď bylo možná lehce divné, tahal s sebou Morgotha jako stín, ale vlastně se nezajímal. Jeho sluncem spálená mysl neměla na agendě nic jiného než se dostat z tohodle horoucího pekla... Bylo to poté, co obešly veškeré ty hory a dostali se ke spáleništi, které místo černých sazí bylo naprosto bílé... Bylo to jako doma. Sněhu nebylo tolik a byl čerstvý, kdyby nesněžilo vydatně, nejspíš by tu žádný nebyl, jak byla půda teplá, stále byli poměrně blízko slunci, ačkoliv tady na spáleništi se klima poměrně razantně měnilo, jako by snad jeden přešel kouzelnou lajnu, která znamenala konec veder a slunečného počasí...
Rigel udělal několik kroků po té první nadílce letošního roku... Vlastně to byl první sníh, co za posledních 5 let viděl. Chvíli v něm hrabal tlapkou, Sníh se pak kombinoval s popelem a vznikla jakási šedá mokrá břečka. I tak se Rigel otočil a trochu hravěji několikrát ve sněhu poskočil. Měl z toho jakousi radost, což se nestávalo často. Nebyl ten typ, co by měl radost z maličkostí nebo záležitostí smrtelníků. Chvíli si ten sníh užíval o samotě, než přiskákal k Morgothovi a povalil jej do sněhu. Byl o dost něžnější než s chudákem antilopou. Sám dopadl vedle něj na záda. Kdyby měl vyjmenovat každou situaci, kdy se ocitli v této pozici, nejspíše by tu byli do jara. Rigel konečně spokojeně vydechl. Cítil se o dost lépe a jako doma. Za to Goth asi měl už teď sněhu plné zuby.
"Tak co, kdy se začneš vymlouvat na nízké teploty a tak, aby ses ke mně mohl lísat? Nebo budeš mít tentokrát jinou taktiku nebo výmluvu?" zeptal se pobaveně a pohled měl upřený k nebi, ze kterého se snášely vločky jedna po druhé.

⋙ Uhelný hvozd

Konečně se cítil i po stránce hladu uspokojený. Na chvíli se natáhl vedle mrtvé antilopy a sledoval modré nebe. Přísahal by, že takhle modré na severu nebylo. A nebo jen jeho severský život nehrál přehnaně barvami.
"Kam vlastně vůbec ... jdeme?" zeptal se po chvíli a musel změnit pozici, neboť jej již slunce pořádně pálilo. Opravdu by se mu zamlouvalo dostat se někam do míst, kde takovýhle extrémní vedro nebylo. Bylo mu taky takovýho vedro nebo byl v pohodě? A měl ho tu prostě nechat a jít si někam po svých? Pochyboval, že by Goth šel dobrovolně na sever teď, když byla zima... Co je vůbec za rok? Nepamatoval si mnoho, ale určitě si vybavoval, že bylo léto, když se nějakým způsobem dostal do toho prapodivného živomrtvého stavu. Z vrcholu kopců bylo ale vidět, že přišla zima. Nejspíše tedy minimálně půl roku uběhlo. Kdo by jen mohl tušit, že mu za pár týdnů oznámí Chcanka, že to bylo o dost déle než půl roku. Přišel o tolik... Nevěděl vlastně, kde má začít. Těžko se začíná, když nevíte, kde jste skončili...
"Teda předpokládám, že ty se na sever vydat nechceš, ale říkal jsem si, že nebude na škodu neplahočit se sám..." řekl po té delší pomlce. Netušil, zda jej tento stav energie opět neopustí, magie byla zrádná a efekt jezírka z kopců mohl mít podobný účinek jako alkohol - jednoduše jednou příjde kocovina... Nebyl asi v takovém případě dobrý nápad blouznit přírodou samotářsky. Samozřejmě tohle byl jediný důvod, proč by o něco takového Morgotha žádal. Tenhle nápad byl čistě kvůli přežití a hodilo se to.
"Tohle nedám..."zavrčel otráveně a vyskočil na všechny čtyři. To slunce bylo tak otravné, jak jen mohlo. Jako by snad chtělo toho vlka z oázy vyštvat.
"Rozhodni se, jak se ti líbí, já jdu, pojdu tady jinak," řekl naštvaně a bylo opravdu znát, jak moc v tomhle vedru trpěl. Otráveně začal pomalu kráčet přes oázu na sever - nejjednodušší a nejkratší cesta z pouště ven.

⋙ Prsťáky (přes poušť)

Mňam mňam hostina*

Morgoth se vymluvil, že lovit nebude díky jakýmsi zraněním. Rigelovi to bylo upřímně buřt, zda půjde do akce s ním nebo bez něj, žrádlo budou mít tak či onak, jinak to ani nedopadne. Vlk byl plný energie a překypoval hlavně sebevědomím jako nikdy. Prohlédl si stádo, aby jasně vyčlenil, který kus bude nejlépe vyhovovat.
"Jak si princezna přeje, kecni si někde stranou, nepotřebuju tě," ušklíbl se. Když nechtěl lovit, mohl rovnou celou věc prosedět, Rigel lovil roky a tohle byly titěrné antilopy, nebylo zas zas těžké jednu nakonec sundat. Šedý byl odpočatý díky záhadnému jezírku v kopcích, do kteréhož prakticky skočil nedbale po hlavě a hned se cítil snad jak znovuzrozený, měl pocit, že by teď sám klidně zabil i medvěda. To bylo samozřejmě lehce přehnané, ale nechme mu ten entuziasmus.
Premyslel, zda bude dostačující nahánět je z téhle strany, ze které přišli, či raději nebude nejlepší oázu obejít pro případ, že by se něco posralo a on potřeboval Morgotha na pozici. Ne, byl si tak jist, že se rozhodl jít na věc jednoduše tak přímo, jak to jen jde. zneužije faktu, že je proti větru, nějaké se válely u vody, nějaké stály ve vodě, jednoduše nebyly ve střehu.
Rigel věděl, že není nejrychlejší a nevydrží je nahánět stejným tempem dlouho. Musel být rychlý a hlavně zvíře dostat svou váhou k zemi. Ohlédl se na Gotha, než se pořádně nadechl a vyrazil.
Stádo si stále hledělo svého, Rigel se absolutně vykašlal na jakýkoliv tichý příchod. Místo toho stádo nějakým způsobem bez pochyb infiltroval. Ani jedna antilopa neutíkala. Byl jím úplně jedno. Ten pohled na nic netušící antilopy, sám tomu vůbec nerozuměl. Zastavil se mezi těmi kopytníky, rozhlížel se, co se děje... Podíval se zpět na Morgotha, ale ten jen lenošil v písku.
Nakonec vzal jako výhodu. Nechápal to, ale záleželo na tom? Byla to jeho výhoda. Věc se má tak, že jej ani jedna antilopa neviděla. Neviděl jej ani Morgoth, jednoduše zmizel z dohledu. Rigel netušil, že si k němu magie prostě našla cestu, už tenkrát Životu jasně řekl, že s tím nechce mít nic společného. Jenže magie měla jiné plány. Vlk ani netušil, že se něco takového stalo. Nevnímal se jako neviditelný a byla to poslední věc, která by jej napadla...
Situace využil naplno. Rozběhl se proti antilopě, která vypadala jako vhodný kus, který by zvládl dobře nakrmit oba. Byl v tomhle vedru okamžitě hotovej, ale antilopa si všimla velmi pozdě. Ve chvíli, kdy zpozorněly ostatní, bylo pro tu jednu moc pozdě.
Nemohla vlastně dělat nic, když do jejího boku v plné rychlosti narazil svým vlastním bokem přibližně stejně vysoký a víceméně dvojnásobně těžší vlk. Teď již viditelný Rigel srazil antilopu k zemi. Doslova ji tím pohybem odhodil o pár stop dál, jednoduše se rozkošně holka prolétla. Rigel dopadl překvapivě na všechny čtyři, vypadalo to, že narazdo zvířete s takovym tankem moc neudělalo. Než se stihla antilopa dostat do polohy, ze které by mohla odskákat a zachránit se, Rigel po ní opětovně skončil. Tentokrát se jí ale zakousl do krku a váhou ji opět tahál k zemi. Zvíře nemělo moc šancí, vyškrábat se zpět, sice to párkrát alespoň slušně kopla, ale to asi pocítí až zítra. Chudáka slečnu večeři rdousil dokud nepřestala kopat. Celou tlamu a plece měl od krve, spokojeně se olizoval a těžce oddechoval. Už skoro zapomněl, jak podezřele jednoduché to bylo, zapomněl, že ho ty antilopy naprosto ignorovaly...
Spokojeně slezl ze své oběti a táhl ji po písku blíže tso princezničce. Poté byl první, kdo na antilopě začal hodovat. Udelal vedle sebe dost místa, aby se Goth mohl nažrat po jeho boku a zároveň měl dost místa, protože věřte nebo ne, ten holub zabíral celkem dost místa... "Doufám, že je to žrádlo hodné vašeho standardu, Vaše Excelence..." oblízl se drze se zakrváceným úšklebkem a lehce do něj drcl, než se opět pustil do té jejich hostiny.

Děkuju za akci
Odměny jsem za Rigela i Arsena psala do vzkazů

⋘ Narrské kopce

Poušť byla tichá, jen vítr občas pročísl duny a přenesl s sebou pár zrn písku, která zasvištěla kolem jejich tlap. Rigel a Morgoth kráčeli bok po boku, tedy ... Rigel šel o krok vpřed, teplem pouště byl lehce iritován, jeho kožich byl již překvapivě připraven na zimu, ačkoliv vstal právě z mrtvých. Morgoth se měl nejspíše o něco líp, měl srst řídkou jak postarší vypelichaný padesátník, který ne a ne shodit vlasy na "Pitbulla". Rigel ani jedním pohybem nedal najevo nepohodlí, nepotřeboval poslouchat jakýkoliv kejdy, co by zvládl na tohle téma vyprodukovat jeho společník. V opačném případě to tak hrozný není, stačí se nějakým způsobem zahřát, ale co měl vlk dělat v takovém vedru? Kožich určitě neshodí...
Když došli skoro k úpatí duny, Rigel se zastavil. Před nimi se rozprostírala ona oáza, kterou zmiňoval předtím. Pokud vlk šel z kopců jednoduše za čumákem, nemohl ji minout. Alespoň něco se nemění... Vítr se změnil. Už nenesl jen suchá a nepříjemná zrnka písku, ale i slabou stopu zeleně. Občas se podíval na druhého vlka. Bylo to zvláštní, přišlo mu, že má klid na duši, když jsou opět na jednom místě, dýchají stejný vzduch, jejich oči vidí to samé. V tomto případě to byla podívaná. Pro vlka to bylo něco neobvyklého. Rigel samozřejmě jako vlk z pouště nic takového neviděl do doby, než tu byl poprvé.
Písek se tam náhle měnil v pevnější, vlhčí půdu, stromy a zeleň kam se vlk podíval. Uprostřed toho všeho bylo jezero. Nebylo nijak velké, ale bylo dokonalým zdrojem potřebné vláhy. U jezera se zrovna napájely antilopy. Rigel jich nepočítal nejméně tucet. Jednalo se o poměrně početné stádo, jedna z nich ale dnes z této oázy neodejde.
"Kterou?" zeptal se Rigel Morgotha, aby jej mohl trochu zapojit, když na lov nebyl jen sám, ale měl tu i tu přerostlou kachnu.

Obdaruj božstvo (Života, Smrt nebo jiné podle své víry), dárek nech poblíž jeho sídla (nepsat do Zříceniny ani na Vršek kopců!).

Rigel tam stál jako přikován, přestože pod tlapkami cítil úplně skutečný, horký písek. Slunce mu pálilo do hřbetu, ale i přesto se nepohnul. Teplo, vzduch, světlo, všechno působilo tak živě, až mu žaludek na vteřinu udělal malou otočku.
Morgoth vypadal, jako by se právě narodil znovu. A Rigel, Rigel se na to díval se zvláštním klidem, který většina vlků neměla. Ale on ano. Jeho oči sklouzly po krvavých stopách, pak po Morgothovi, po jeho srsti pokryté cizí červení. Po křídlech, která působila... jinak. Mimořádně. Nečistě. Nebeské s dotykem něčeho velmi pozemského. Když Morgoth promluvil, Rigel nadzvedl pomyslné obočí. Jako by slyšel dobrý vtip. Jako by to celé vlastně odpovídalo jeho vkusu líp, než by Morgoth kdy tušil. Když Morgoth vyslovil jeho jméno, Rigel sebou ušklíbl, jako by ho to pobavilo i otravovalo zároveň.
Udělal krok vpřed, pomalý, jistý. "Dýchánek..." zopakoval tichým tónem, který ovšem skrýval ostří. "Jo. Přesně tak to vypadá," souhlasil s Gothem, když konečně udělal další krok, po kterém následoval další a další, než je dělila maximálně jedna délka ocasu a i ten ocas by byl pořádně krátkej.
Pohledem znovu přelétl zrnka písku prosáklá rudou. Mohl jen tušit, kdo to byl. Ale ta představa se mu líbila. A jeho úsměv to prozradil. Obešel si vlka jednou kolem, analyzoval každou část těla, každou jednu čmáranici, která se mu povedla. Ale to bylo spíš omylem, co vlci asi tak věděli o kresbách?
"Takže sis tu... hrál s těmi tvými božími mončičáky," řekl schválně pohrdavým tónem, ale spíše chtěl jen Morgotha lehce popíchnout. Samozřejmě byla šance, že by si to vzal osobně, ale oba znali názor toho druhého. Nebylo to tedy vůbec překvapením. Vše doplnil ještě pohrdavějším několikanásobným zamlaskáním.
Prohlédl si pohledem ty jeho křídla. Nechtěl mu na to nic říct, neměl co říct holubum, tyhle věci byly divný, nepřirozený a patetický. Nehodlal mu to ale jen tak sdělovat. Místo toho se ušklíbl a zakousl se do jednoho středně velkého pera, které měl na dosah tlamy. Odskočil samozřejmě, aby jej Morgoth náhodou nechytil za flígr, než stihne pořádně uctít jeho úžasné bohy.
"Ó boží mončičáci," začal projevem jakmile položil peříčko na jednu z krvavých stop, které za sebou Morgoth nechal. "S lítostí vám oznamuji, že Váš drahocený holubí poskok bude následující čas neurčitý následovat mne, no nezoufejte moc rád Vám jej opět navrátím..." uchechl se k nebesům a teatrálně se ještě uklonil.
Rigel se vrátil zpět k Morgothově straně, vypadal jako někdo, kdo se vrací ke zvláštnímu exponátu v muzeu, co se mu zdá pobuřující i zábavný zároveň. Úšklebek stále visel na jeho tlamě, měl z toho vlastně plno srandy.
"Tvoji miláčci chtěli, abychom se střetli. Tak pojď, holube," dodal s pobaveně jedovatým tónem. "Mám hlad." Ocasem mu máchl po čumáku stejně provokativně a otravně, jak to dělal Morgoth. Tohle bylo čisté napodobení... Samozřejmě... Pokývl směrem do pouště, která nemusela být příjemnou procházkou, ale na konči jejich cesty budou odměněni příhodným místem.

⋙ Pouštní oáza

⋘ Narrské kopce (Zapadlý kout)

Nacházel se skoro dole mezi všemi těmi nechutnými pouštními dunami. Přemítal, co mohl dělat dál, nemyslel si někdy, že by se dostal někdy ven z té nicoty, kterou pro nej bylo limbo. Bylo zde najednou tolik možností, které se předtím zdály lehce nereálné. Už nahoře váhal, zda by měl jít promluvit s tím bohem, mohl by mu poskytnout nějaké odpovědi, které nejspíš Rigel potřeboval. Otočil se čelem zpět k té stezce, která vedla opět nahoru. Najednou proklínal sám sebe, že si to pořádně nepromyslel, když byl úplně nahoře. Nedalo se nic dělat, povzdechl si a začal opět klást jednu nohu za druhou.
Byl přibližně ve čtvrtině cesty po pískovci vzhůru, během cesty přemýšlel, co se vlastně stalo, všechno bylo zahaleno mlhou, nepamatoval si valnou většinu vzpomínek, které utvořil v těle Arsena, nepamatoval si toho moc celkově z času, který strávil v limbu.
A pak zastavil a jeho tělo se ani nepohlo. I přes vše si myslel, že byl venku, že tohle nebyla jen jeho hlava, která si s ním hrála. Čas plynul normálně, všechno vypadalo tak, jak vypadal regulérní reálný svět. Ale nechápal v tom případě, co viděl před sebou. Když Rigel uviděl Morgotha poprvé ve skutečnosti, něco v něm na okamžik ztuhlo, a nebyla to jen jeho vrozená ostražitost.
Snové setkání bylo zvláštní. Neuchopitelné, zkreslené, jak už sny bývají. V něm mohl Morgotha odmávnout jako halucinaci, přelud, výplod vlastní unavené mrtvé mysli. Ale tady, ve světle skutečného světa, už neměl kam uhnout.

Bylo to jako dívat se na cizince, kterého dávno zná.

Rigel na začátku nic neřekl, jen mu hlavou blesklo několik vrstev pocitů, které se navzájem bily.
Znepokojení. To první, rychlé, instinktivní. On nemá rád, když nad něčím ztrácí kontrolu, a tohle bylo přesně ono. Sny se nemají měnit v realitu. Sny nemají jména. Sny se na vás nemají dívat zpátky.
Překvapení. Morgoth vypadal jinak, než si ho pamatoval - ostřejší, živější, skutečný. Vlk, nebyl malý ale ani větší, řídká srst, že by snad na sever ani nepáchl. Poměrně se v tom písku ztrácel, ale věřte, že něco takového jen tak nepřehlédnete. Přesto na něm bylo něco jiného než v jeho snu. Přidejte pár křídel, nějaké ty růžky a hodně krve. Vypadalo to jako by snad měl nevšední koupel. Chtěl se na to Rigel vůbec ptát? Měl namířeno dolů s výrazem jakéhosi zadostiučinění. Vypadal sám se sebou spokojeně, odcházel jako vítěz.
Vztek na sebe sama. Že vůbec dovolil mít nějaké pochybné myšlenky nebo pocity, když sám zarytě věřil v hodnoty, které ctil již od samého začátku.
A nakonec zvědavost, kterou by nikdy nepřiznal. Mohl by se otočit jak se lidově říká "na podpatku" a vzít roha, neřešit, jak divné je někoho velmi jasně a zřetelně poznat během pobytu v pekle. Ačkoliv to byl jen sen, on tu byl - živý Morgoth. Jak divné je tohle... Na něco takového bylo ale pozdě a měl pocit, že stejně nechce místo opustit bez toho, aniž by si identitu cizince ověřil.
"Morgothe?" vydechl, když vlk přišel natolik blízko, aby jej slyšel jasně i zřetelně, ačkoliv šedý vlk mluvil běžnou hlasitostí... Při pohledu do jeho očí si byl jist, že je to ten samý vlk z jeho snů.

Listopad 9/10 | Morgoth | Kiërb

Rigel zůstal nad Morgothem stát naprosto nehnutě. Byl to ten typ klidu, který se neodvažoval nikdo rušit. Ne proto, že hrozil výbuch, ale proto, že v něm bylo něco příliš intimního. Jeho oči zůstaly tvrdé a nečitelné, jako by se mu pod tlapami neválel živý vlk, ale jen překážka. Bral ho teď tak? Byl jen další překážkou, kterou byla většina vlků, které kdy v životě potkal?
Když Morgoth domluvil, Rigel se ani nepohnul. Jen lehce přenesl váhu, aby mu položil tlapu na hruď naznačujíc, aby jej ani nenapadlo opouštět tuto pozici. A pak konečně promluvil.
"Sklapni."
Slovo krátké, chladné, většinou vyřčené během vášnivé vyhrocené hádky, momentálně bylo ale naprosto bez jediné jiskry emocí. Jen pohled zůstal přibitý k Morgothovi.
"Vůbec nepotřebuju, abys mi tu vykládal, co je normální," odporoval mu. Nepotřeboval ty jeho dlouhé přednášky o tom, jak žije v naprosto negativní bublině a bylo jen na něm, kdy praskne a pustí si k tělu všechny ty ideály a "normální věci", které mu byly už od útlého věku zakazovány. Nezvedl hlas. Nemusel. Ta nepatrná ostrost v tónu stačila. Pomalu, jakoby si dával načas, se naklonil o kousek níž. Ne blíž k Morgothovi, spíš níž, aby se jejich oči setkaly na stejné úrovni. Pohled, který působil intimněji než možná on sám chtěl.
"Nemysli si," vydechl tichým varovným hlasem, "že když tě takhle nechám mluvit, mám o tebe zájem." Žádný úšklebek. Žádné hraní. Jen strohá pravda - nebo alespoň to, co Rigel chtěl, aby Morgoth považoval za pravdu. Šedý vlk nebyl připraven čelit těmto tématům. Alespoň ne teď za těchto podmínek...
Sklonil se k jeho uchu a zavrčel: "Uvědom si svoje místo."

⋘ Limbo

Když se jeho vědomí znovu rozsvítilo, nebylo to světlo, které by poznal.
Bylo to pulzování. Jako srdce, které není srdcem – rytmus samotného Života. Ne, je to srdce. Cítil, jak mu opět buší v hlubinách těla. Když se nadechl, byl to vzduch, který mu proudil čumákem do útrob, jeho plíce se plnily, než opět vydechl teplý vzduch. Dýchal.
Oči měl upřené vzhůru, neviděl nic jiného než modré nebe, žádný mrak nebyl přítomen, pouze azurové výšiny. Opět se nadechl, jeho srdce stále bušilo. Tohle nebyl sen? Nebylo to jen další blouznění ve světě mrtvých? Nebylo to pouhé přání být opět naživu?
Velmi opatrně se přetočil na bok. Jeho tělo bylo ztuhlé, těžko se s ním hýbalo, jako kdyby zapomněl, jak s ním vůbec pracovat. Konečně začal více vnímat své okolí, nacházel se na místě, pro které by jen pár mělo negativní slova. Dalo by se to nazvat rájem. Chvíli měl pocit, že někde soudruzi udělali chybu, určitě nepatřil do nebe. Ale tohle vypadalo přesto povědomě. Sice tu nikdy nebyl, ale vrcholky, které tenhle kousek ráje obklopovaly již někdy ve své historii opravdu viděl. Párkrát zamrkal. Na stromech se ukrýval život, ptáci, menší savci, plazi... Všichni jej z bezpečné vzdálenosti sledovali.
S velkou obtíží se vyškrábal na nohy. Kdyby se opětovně dostal k zemi, jeho pád by utlumila snad ta nejzelenější tráva, kterou vlčí oko mohlo spatřit... Chvíli zíral na své tlapky, které se lehce ztrácely v příjemném mechu. Bylo to bizarní místo. Velmi neohrabaně se dostal k okraji onoho jezírka, které přímo vybízelo, aby se z něj jeden napil. Voda byla studená, měl pocit, že s každým douškem bylo jeho tělo o něco silnější než doposud. Ale to mu nestačilo, při pohledu na svůj odraz věděl, že takhle se nikde ukázat nemůže. A tak byl o něco větší sobec a do jezírka skočil. Hladina se rozvířila a ptáci ve spěchu vzlétli, aby se dostali dále od možného nebezpečí...
Chvíli tam jen tak plaval, nechával se unášet na hladině. Měl pocit, jakoby ta voda smývala všechny jeho hříchy. Byl to jen pocit, ale i ten byl momentálně dostatečný. "Nějakej šílenec mě fakt musí mít v oblibě," mrmlal si spokojeně. Nevadilo mu to. Respektive mu to zatím nevadilo.
V tomto malém ráji chvíli pobyl, nebylo to dlouho, rozhodně měl možná vyčkat déle, ale cítil se tu zde jako nežádaný host.
No a právě proto toto místo opustil, aby mohl konfrontovat realitu. Jeho vzpomínky byly mlhavé, byl rád, že znal vlastní jméno, ale ostatní věci mu přišly nekompletní. Bude trvat, než tato mlha mysli úplně pomine...

⋙ Narrské kopce

Listopad 8/10 | Morgoth | Kiërb

Goth se rozhodl, že ukáže, jak umí využívat tu jeho držku. A že nešetřil, slova s něj lítala tak, že by to zahltilo nejeden mozek. Neměl s ním žádnou trpělivost. Neměl trpělivost s nikým, a tenhle furt jen žvanil a žvanil. Mohl se sebrat a nechat ho tu, ale stále netušil, co za hloupý čáry máry tohle zas je. Povzdechl si. Poslouchal ho ještě vůbec? Rigel přestal vnímat Morgothův monolog kdesi v půlce, sám ani nevěděl, co bylo poslední, co Goth řekl. Asi by ho měl vnímat? Byl otravnej, tak nechutně otravnej, a jemu to tak strašně vadilo a stejně na něj upíral ty své jantarové oči, jak kdyby nebylo momentálně nic lepšího k vidění na čirém světě. Vlk dělal u svého monologu jakési dramatické grimasy, ještě více dramatičtější gesta a celé to vypadalo poměrně vtipně, když vynechal obsah jeho slov. Na chvíli sklopil oči k zemi, byla to jen malá sekunda, než se na něj znovu podíval.
Furt si něco pod čumákem brblal, Rigel viděl, jak se mu držka hýbe, ale postrádal obsah, měl chuť ho prostě poslat k zemi. Doslovně. Stačilo málo, Rigel byl jednoduše objemově větší a srazit Gotha, který právě vykládal víc a víc kravin, nebyl zas takový ukrutný problém. Sejmul ho na záda, nejspíš to byl lehce nepříjemný dopad, ale vlk nebyl z porcelánu, aby začal fňukat. Rigel stál nad ním, jeho tělo mu bránilo v jakémkoliv pohybu.
"Skončil jsi?" zeptal se ho s trpělivostí na samé špičce čumáku. Nevypadalo to, že se zlobil, nevypadalo to, že by byl uražený, vypadal spíš ... že Morgotha fakt vůbec neposlouchal. Hlavu měl lehce nechápavě na straně, jednou zadní nohou stále nepříjemně tlačil do vlkových slabin, aby jeho pobyt na zemi nebyl zrovna nejpříjemnější kratochvílí a vlastně se na něj celkem culil.
Vidět Morgotha na zádech takhle hezky prakticky napospas nebyla úplná novinka, ale i tak to bylo něco, na co si asi jeden jen tak nezvykne. Vytáčel ho, naprosto dokonale jej iritoval, to jak se na něj díval, jak mluvil, jak se o něj věčně otíral jak nejnadrženější samice... A přesto se prostě nemohl držet zpět.

Listopad 7/10 | Morgoth | Kiërb

Otráveně vyplázl jazyk a začal vyplivávat chlupy v tlamě, jak se o něj ten druhej otíral. Dělal to samozřejmě schválně o to žádná... To teď ignoroval, chytil se spíše jiných slov.
"Až na to, že já nejsem žádný magický pošuk..." mlaskl nespokojeně. Nebyla to pravda, ale to ani on sám donedávna nevěděl jistě tu hroznou pravdu. A od té doby o tom nechtěl ani slyšet, ani přemýšlet, nechtěl prostě s ničím takovým mít nic společného. Možná měl někdy v minulosti pochybnosti o tom, zda jeho výchova byla správná. Třeba na tom, co tvrdil teď i Morgoth něco bylo. Ale takové myšlenky byly velmi dobře pohřbeny kdesi hluboko v jeho mysli.
Tak či onak raději dělal, že nic takového neexistovalo, raději by žil s tím, že se Život asi spletl a vlastně byl stále jen normální nemagický vlk, jeho máma nebyla žádná 脏话 a vše bylo tak, jak mělo být. Bylo vidět, že ho ta celá situace štvala víc a víc a Morgoth těmi svými hravými gesty momentálně ještě více přiléval do ohně, aniž by to věděl. Z celé té situace byl frustrovaný a naštvaný, nikdy nic ohledně způsobu života sebe a své rodiny nekonfrontoval, ale od doby, co došel sem měl pocit, že chodí na skořápkách. Mohl se sice prostě zvednout a odejít, ale útek z boje nebyl jeho styl. A tak přetrvával a i nadále se obklopoval vším, co nesnášel. Například teď. Nechával nějakého cizího magického somráka, aby se k němu lísal, jak kdyby byla nadržená vlčice.
"Proč to děláš? Jsi furt sjetej?" zeptal se ho nechápavě a díval se na něj tak, jak ještě doteď ne. Odtáhl se o něj, aby nemusel tolerovat všechna ta jeho škádlivá flirtovní gesta.
"Příjdeš sem, začneš plácat o bozích, magiích, a ještě děláš, jak je vlastně v pohodě bejt buzna, tohle musí být nějakej boží trest, jinak si to neumím vysvětlit," vztekal se naštvaně na Morgotha. Mohl za to vůbec? Asi ani ne, potkával tolik vlků, kteří brblali o bozích, magiích, byli přiteplený, nemohlo ho to víc nezajímat. Jenže tenhle ten vlastně měl vše dohromady.

Listopad 6/10 | Morgoth | Kiërb

Podíval se na něj a pak na to, co zbylo z těch ryb. "Nevidim ani jeden rozdíl," ušklíbl se. Velmi očividně Morgotha v tuhle chvíli provokoval. Ačkoliv kdekdo by si všiml, že to už dělal nějakou dobu. Kdyby jeho podvědomí mohlo mluvit, dostal by ze sebe ještě něco tako "Obojí stejně k sežrání." nebo něco obdobně obscénního, ale bohužel podvědomí je stále podvědomí.
"Ty musíš být nějaký moje zvrácený podvědomí a tohle je celý sen nebo tak něco..." pronesl nespokojeně. Ten vlk zněl jako veškeré myšlenky, které se mu občas vkrádaly do mysli. Tedy pokud se nebaví o těch bozích nebo tak. Na to měl názor stejný vždycky. Přestával pochybovat o tom, že tohle nebyla realita. Otázka je, jak moc v tom prsty měla magie. Jak může zjistit víc informací, když si vůbec nic nepamatuje.
"Mám důvody 'zahazovat' tyhle... 'dary'," samozřejmě musel s extra nechutí vyřknout to poslední slovo. Jemu to nepřišlo jako žádný dar. Už od narození mu nějaká blbá magie ničila život. Díky magii byla většina jeho rodiny mrtvá, on byl mrtvej, ne že by ho tedy teď nějak napadalo... Jednoduše neexistovala ani jedna pozitivní zkušenost v jeho životě, která by jej uměla přesvědčit o opaku.
"A neprotáčej na mě furt oči, zůstane ti to a budeš vypadat jak retardovanej," ušklíbl se na něj.