Gallirea - Příspěvky uživatele

Září 4/10 | Feline | Narvinijský les

Na skolení srny by asi nejspíše stačil on sám. Tedy alespoň po stránce toho sejmout jí jak bowlingová koule kuželky. Jenže znal vlastní slabiny a moc dobře věděl že na to, jaký má vlastně atletičtější stavbu těla, vlastně šíleně zaostával, co se týče hbitosti a rychlosti. Každá srnka ho prostě bez momentu překvapení předběhne. Hodila by se mu naháněčka. Někdo, kdo je prostě povede jako pastýř tam, kam měl. Pak už je to velmi jednoduché.
Ale ona byla jiného názoru, místo poslušného pípnutí a souhlasu začala svižně argumentovat. Nejspíše se držela zuby drápy, aby zas nezněla rozklepaně. Snažila se z toho vykroutit, ale ne že by si nějak pomohla. Tohle na něj moc neplatilo...
"Co na tom záleží? Když máš chuť na srnu, je ti jedno, zda lovíš s těma, co znáš nebo s cizáky, pokud to končí tím, že je srna mrtvá," mlaskl edukativně, protože očividně přesně něco takového potřebovala. Vypadala na odrostlé vlče, neuměl si její pach ani přiřadit ke smečce, kterou by znal, maximálně jej napadly jižní lokace, ale neuměl si ji dát dohromady vůbec s nikým. A to pod čarou nejsou technicky vzato tak vzdálení, ostatně její otec je Rigelův švagr. Takže když se to vezme velmi ale velmi přivřeným okem, je Feline jeho nevlastní neteř. Je šílené, jak je svět malý, ale tihle dva se asi jen tak nic takového nedozví.
Povzdechl si, vlčice byla lehce kousavá, víc se mu líbila, když pomalu ani nezvládla dát dohromady funkční větu. Možná byla jen naučená drzejšímu chování, kdo ví, jak to měli momentální mláďata. Nad tímhle lehce zanadával, kde Chcanky byl zas o celý tři zimy starší, což z něj dělalo devítiletýho!
Zhluboka se nadechl a zas vydechl. Přesně tohle mu dávalo zabrat, ale nezbývalo lepší řešení, než to vzít z trochu jiného úhlu a možná s trochu jiným přístupem.
"Myslím, že jsme začali lehce nešťastně," pronesl lehce příjemnějším tónem, který naznačoval, že to vzali nejspíše za špatný konec a nabízel jí tedy možnost ještě trochu pozměnit celkový styl jejich konverzace. Celý tohle jej dneska stálo poměrně dost energie, musel se tvářit mile - tedy alespoň normálně nebo neutrálně, přátelsky občas mávnout ocasem, nebýt tak naježený a v lehce útočné pozici, jak je mu příjemnější...
"Jak se jmenuješ? Já jsem Rigel. Tak teď už víš, jak se jmenuju a nejsme si tak cizí jako předtím," řekl mile, až ho to bolelo. Být takový pro něj bylo jako mít migrénu - naprosto nesnesitelný. Už jen to, že se musel skoro usmívat nebo alespoň přinejmenším nemračit. "Učil tě vůbec někdo lovit srny, mladá?"zeptal se po chvíli, protože co on vlastně věděl, jak to bylo tady s učením mladých. Vypadala na max dvouroční, nejspíše už něco málo měla za sebou, ale ze zkušeností například s Lindasou věděl, že bylo dost vlků i vlčic celkem rozmazlenejch, ještě z ní vypadne, že žere listí a energii slunce...

Září 3/10 | Feline | Narvinijský les

Vlčice už na první pohled vypadala trochu nervózně. Nejspíše doufala, že nikoho nepotká a v tomhle případě asi doufala, že se bude moci odplížit z místa činu, aniž by si jí někdo všiml. No tak to ani náhodou. Začala se omlouvat, hlas se jí klepal, blekotala a vypadala jak před nervovým zhroucení. Dobře, tohle je trochu přitažené za chlupy, ale určitě nebyla nijak extra společenský typ.
Na její omluvu neodpověděl, místo toho přišel ještě o kus blíž, aby si jí pořádně prohlédl, třeba se pokusí zdrhnout a třeba ne, tak či onak nechtěl její omluvy přijmout a nechat ji jít. Už si prostě umanul, že mu pomůže a tim to končí.
Obešel ji jednou kolem, prohlížel si každý kousek jejího těla, poslouchal, jak rychle jí buší srdce, studoval její postoj, fyzičku, jednoduše zjišťoval vše, co se dalo zjistit jen z pouhého pohledu. Ale i slepec by poznal, že byla vlcice velmi nesvá. Už jen to jakým způsobem mluvila, jak měla zrychlený tep, byla nervózní a obezřetná. Dobře, to by určitě měla...
Zvedl hlavu a narovnal se, nebyla to tedy žádná výhra v loterii, ale ušlo by to. Samozřejmě se baví o jejím předpokladu být tak akorát pomocníkem na lovu. Ale s tím, jak vypadala? Zvládne vůbec ulovit zajíce natož zkusit zdolat srnu? Moc se do toho nehrnula. Nejspíše se obávala, asi měla nějaké sociální úzkosti nebo podobné výmluvy místo toho, aby přiznala, že je vadná, ale jemu to bylo absolutně jedno. I tak se rozhodl, že asi bude lepší zahrát to na číty a trochu viny.
"Jak ne?" optal se zvídavě, ale jeho tón zůstával neutrální možná až trochu autoritativní, to ona se tu hroutila jen po pouho pouhé zapomenutelné konverzaci.
"Jsi hlučná, vyplašila si je, dupeš víc než ježci," pokáral ji jednoduše. Nechtěl znít úplně hnusně, ostatně po ní chtěl pomoc, které by se mu jen těžko dostalo, kdyby na ní hned od začátku byl nepříjemný. Ale pokud stále bude odmítavá, nejspíše se jeho nálada bude jen horšit a horšit a on nepatřil mezi ty trpělivé a shovívavé typy.
Bylo úplně jedno, že si to vše vymyslel, byla tichá, kdyby ji nezahlédl koutkem oka, taky by si jí možná ani nevšiml, jak se soustředil na srny. Jenže Vlk ne vždycky je tak všímavý, aby věděl, kolik hluku reálně může vydávat jen pouhým dýcháním nebo zvednutím tlapky. "Kdyby jsi byla lépe vychovaná, nabídla bys na oplátku pomoc, nemyslíš?" posadil se kus od ní, aby náhodou neměla infarkt. I když nebylo by to lepší? Nemusel by pak ani na lov těch srn, stačilo by její tělo. A to na dobrejch pár dní plných hostin.

Září 2/10 | Feline | Narvinijský les

Stál nízko u země, v porostu stále nebyl vidět, minimálně ty srny jej neměly šanci zahlédnout. Byl soustředěný, ale cosi se mu koutkem oka nezdálo, jeden pozná když na něj někdo jiný čumí. necítil ale žádné ohrožení, tudíž byl stále plně soustředěn na srny. Jenže možná za to mohla vlčice, možná za to mohlo hejno ptáků v porostu kousek, možná jen prostě zafoukal větší vítr, něco jednoduše ty srny polekalo. I to se prostě stávalo. Naštvaně zamručel a zvedl hlavu, nemělo asi moc cenu se o něco vlastně pokoušet. "Do háje," zavrčel sám pro sebe. Srny se zase spojily dál u vody, jako by se mu posmívaly.
Bylo už teď jasné, že na ně prostě nestačí. Mohl by nadávat na nebesa, ale tady žádní bohové nepomůžou. Nebylo ani obyčejem, že něco takového pro vlky dělali, a ještě ke všemu pomáhali někomu, kdo je ani neuznával, neplazil se po zemi, nezvěstoval dobro a podobné zbytečnosti jejich jménem... Ale smířit se s tím, že by snad proti pár kouskům masa prohrál? Naprosto neslýchané. Mají teď možná převahu, ale nechtěl to jen tak vzdát.
Místo toho se obrátil na místo, odkud se snažila nějaká vlčice odplížir do neurčita. Otráveně, ale zároveň poměrně zvědavě udělal směrem k vlčici pár kroků.
"To už odcházíš?" ozvalo se z něj, hlasem, který se sice nesl tiše lesem, ale měl v sobě tolik jízlivého pobavení, že se nedal přeslechnout. "A já si myslel, že budu mít poprvé v životě publikum, možná by se mi hodila i asistence dobrovolníka," nabídl vlčici. Ne každý by takovou nabídku přijal. Možná byla až moc velký skeptik, nebo byla hluchá, možná prostě jen hloupá, důvodů bylo mnoho, ale on věděl jediné, vlci mají prostě pořád hlad a odmítnout lov vysoké by mohl jen hlupák, není přece lepšího oběda.

Září 1/10 | Feline | Narvinijský les

Tenhle les měl vlastně všechno, co jeden potřeboval na zotavení. Trvalo to několik dobrých dnů o maximálně pajdavém zajíci, ale moc dobře věděl, že na večeři pro jednoho něco takového absolutně bezkonkurenčně stačilo. Docela byl sám na sebe naštvaný, že nechal Chcanku odejít, mohli opět něco ulovit, byla přeci jen dobrým parťákem na lov, a tentokrát by se i držel stejné taktiky rychlého zabití, než aby si s ní lov užil. Ale ta už byla kdo ví kde, možná opravdu zalezlá zpět do Mechového lesa, který nebyl zas tak extra daleko, no teď by se cítil lehce jako bez neprůstřelné vesty v přestřelce, kdyby jí chtěl jít "navštívit". Ačkoli v duchu si umanul, že jednou za ty její posměšky bude platit. A je jedno jestli křišťály nebo krví. To už byla volba Lylky.
Procházel se lesem, který se nějakým způsobem dostal na ten krátký seznam míst, který jej k smrti neiritoval, bylo tu všeho dost. Našel fajnovou propadlou jeskyni, vody bylo všude dostatek, listí stále neopadalo, zvěře tu bylo dostatečně. Jenže teď měl chuť otestovat, jak dobře nabral sílu. Ačkoliv se fyzicky cítil dobře, stále si toho moc nepamatoval, nepamatoval si vůbec nic ohledně doby, kdy byl mrtvý, pamatoval si jen velmi málo z toho, jak vlastně umřel, ačkoliv útržky by mu nikdo nevzal. Měl jen to s čím žil několik let zpět a absolutně nereformovanou hlavu, která možná byla ještě o trochu více nestabilní, než si pamatoval.
Přemýšlel nějakou dobu, co by to svědění mohlo skvěle utěšit. Jenže vždy přicházel k jedné a té samé odpovědi, chtěl něco zabít. A ačkoliv by si teď netroufl velmi sebevědomě nakráčet mezi ostatní vlky s tím, že má chuť je připravit o prvorozeného syna, nějaká krev prolitá být musela. Vídal srny kousek od řeky, jejich denní režim byl poměrně jednoduchý, nejspíše také měly v oblibě les a moc neměly chuť cestovat za hranice. Zvládne ale ve svém stavu vůbec nějakou? Sledoval stádečko z povzdálí, byly to čtyři průměrné kusy, jedná skoro stejně velká jako druhá, žádná mláďata, žádné starší kusy...

• Září - Proměnlivé počasí (600)
• Prosím o mušličky

V temnotách limba jeden nemůže dělat snad nic jiného než bojovat s vlastními démony. Proč vlastně tohle místo existovalo? Nevěděl samozřejmě, že tohle vlastně není opravdové peklo. Nikdo za ním nepřišel a nepoklepal mu na rameno, že jen lehce nešťastný a objevil se kdesi mimo. Většinou bylo poměrně snadné se dostat ven, stačilo dostatečně zpytovat svědomí a jízdenku ven máte skoro jistou. Jenže v jeho případě to nebylo tak jednoduché. Neměl zájem o magickou reformu, nechtěl být napravený, takhle byl dokonalý a to mu nevezme ani ta černá díra, kde se nacházel. Čas povětšinu času trávil sám se sebou nebo vzpomínáním na staré rány, o kterých nikdy s nikým nemluvil. Nebyly to žádné rány, nebyl raněn, vše již bylo dlouho zahojeno, posíleno, zůstaly jen válečné jizvy na duši a i ty byly transformovány do něčeho úplné jiného.
Často myslel na vlastní dětství. Na časy, kdy byl ještě doopravdy nevinen. Život v Kapijské smečce byl stejně příšerný jako proměnlivé počasí. Některé dny byly jako jarní den - slunečné, plné života a naděje, jiné byly naopak jako naprostá jáma zoufalosti, studené jako nejtemnější zimní den, jako když se najednou přihnala bouře odnikud. V tomhle případě to bylo vždy více bouří, takže by se hodilo situaci popisovat naopak -sychravé počasí proměnlivě nahradily bouře a jen velmi občas jako překvapení pár těch slunečných chvilek.
Jeden by si na to zvykl a není se pak čemu divit, když vlk tomuto přizpůsobí i své výkyvy nálad.
Celý den byl pak vlastně hitparáda všeho, co mladý naštvaný vlk uměl cítit. V jeho případě i to, co mu bylo dovoleno cítit. Ne každý den začínal pozitivně, ale kdysi se dalo těžit jen z opravdového mála, byl nový den, být pozitivní byla v této smečce rarita a nebylo dobré takové smýšlení vystavovat na obdiv, jenže jeden stačil vytáhnout paty z jeskyně, pokud tedy byla nějaká k dispozici, protože většina vlků musela za jakýchkoliv podmínek spát venku, bylo po pozitivním naladění. Jakékoliv sny, touhy, naděje na lepší den než předchozí - bylo to vše pryč. A to stačil jediný pohled. Celá jeho rodina, a tím myslel vždy jen své sourozence, byla vlastně šťastná rodina, žili další den, to byl důvod být vděčný, pozitivní, modlit se k neexistujícím bohům, kteří stejně za nic takového nemohli. Pohled na zkázu a neštěstí ostatních kdysi Rigel uměl litovat, možná i něco negativního uměl cítit, postupem času neuměl rozeznat, zda ten pocit při pohledu na těla těch, kteří pošli hlady nebo zimou, je smutek z neštěstí druhých nebo radost, že to mají za sebou.
Radost z cizího neštěstí, apatie, melancholie, vztek - hlavně ten vztek, střídalo se to tolikrát za celý den, že jeden nestíhal vlastně vnímat. Na tohle bylo nějaká fráze "chová se jak proměnlivé počasí" krátká. Nebyly to jen pocity, co se měnilo tak často, byly to i názory. Zůstat nebo odejít? Nechat sourozence být a zbaběle zachránit vlastní kůži? Zůstat a umřít nebo umřít po boku sourozenců?
Jeden by řekl, že po tolika letech, po tolika událostech buďto skončí mrtvý, zlomený a nebo naopak stále stejný. I v přítomnosti teď ale není jiný. Stále umí být v jednu chvíli milý, neškodný, naprostý beránek, jindy prskat, štěkat, vrčet vzteky, jindy je možné zahlédnout i zbytky sebereflexe, lítosti, možná i čehosi, co může připomínat smutek - a to vše v rámci chvilky, jakoby se zatím stále nerozhodl, jak se vlastně ohledně života cítí. A co ohledně života, u něj by stačilo, kdyby se rozhodl, jak se danou půlhodinu bude cítit. Na druhou stranu dokázal by vůbec ještě žít jinak? Tohle vše přemítání o minulosti a o vlastním charakteru a stále nemá pocit, že by byl snad blíž konci...

Srpen 10/10

Průzkum opravdu vypadal po nějaké době úspěšný. Zdálo se, že našel něco, co vypadalo jako propadlá jeskyně. Těžko říct, co vlastně našel, jak velký to tam bylo, ale na druhou stranu se zdálo, že dostat se dovnitř a ven nebylo zas tak náročným úkolem. No a tak tedy odložil jeho lov na později a opatrně slezl do díry. Vlastně to bylo víc děr, jedna ta, do které se dalo vlézt, pak asi ta největší, což původně muselo tvořit strop a pár malých, které tedy prostor ozařovaly slunečním svitem na několika místech. Uprostřed toho prostoru byl malý čůrek, vytékal odkudsi ze skály a vinul se opět... do skály. Čůrek se tomu taky nedalo říkat, odborníci by to nazvali ledovcový pramen. Na dotek byla voda studená a ani vlk sám nevěděl, odkud se vůbec vzala. Byl to malý kousek Kiërbu, který se asi ztratil zbytku podzemní vody. Díky pramenu a díře ve stropě jeskyně bylo kolem pramenu zeleno, většina tedy byla jen obyčejná tráva, sem tam nějaký ten mech, ale i to se běžně nevidělo. Měla hned několik zákoutí, které ale pro vlastní bezpečí nezkoumal. Neměl v plánu si tady něco udělat, takže raději napasoval své tělo do jednoho výklenku, který byl stále ale poměrně dobře přístupný a otevřený, dokud neusnul. Jak by mohl vědět, že jednou tohle místo pro něj bude poměrně důležité?

Srpen 9/10

Ta jáma byla tak super nápad, stále nemohl z hlavy dostat tu impozantní část remízku. Málem by úplně o něco tak skvostného přišel, kdyby nesmrděly ty těla natolik, že prostě musel něco takového jít prozkoumat. Myslel si, že třeba najde nějakou mršinu, něčí úlovek, který už jen po zbytcích tlel. A v nejlepším to taky mohla být třeba nějaká vybrakovaná smečka. Neznal žádnou, která by byla na jihu, vždy znal ty kolem propadliny a kolem a kolem, a přesně tím končil, neměl tedy moc povědomí, ale hledat je prozatím ani nehodlal. Místo jihu se raději vydal na sever, tyhle končiny znal. Stačilo projít přes ty lesy, kolem jezera, věděl kde je Borůvka, kde je i Asgaar, tak nějak se cítil o něco lépe, když mu alespoň krajina nebyla cizí. Utábořil se v Narviňáku. Les neznal, ale byl poměrně ideální na to, aby tu nějakou dobu pobyl. Z předchozích zkušeností by nejraději zůstal v Mechovém lese, ale ten už byl nějakou dobou okupován tou smečkou Chcanky, takže tam to nešlo.
Prozkoumával území, hledal vhodné místo na útočiště, kam by se mohl třeba schovat na noc, neměl rád otevřené prostranství, ačkoliv zde byl poměrně dobře chráněn stromy.

Srpen 8/10 Lylka

Vypadalo to, že úplně kapitulovala ohledně toho, jak proběhlo jejich poslední setkání. Asi už opravdu nebylo nutno se k tomu vracet. A tak to ukončila tak, že pronesla, jak vlastně to bylo překvapivě snesitelné. To jí tak věřil, brala tlapy na ramena (?) dřív než pomalu utřela krev na tlamě. Ale to už je její věc.
Vypadalo to, že nevěděla, o kterou smečku se jedná, tak jí to neměl tak za zlé. Ani z ní reálné informace dostat nemohl, což bylo lehce nemilé, ale dalo se to asi i přežít. Tedy zatím, však on jednou příjde k pravdě, o to se ona bát nemusela. "To zní stupidně a zároveň poměrně dává smysl," řekl ohledně těch smeček, překvapivě to neznělo zas tak hloupě, udělá se potěr a na shledanou. Ale do té doby měli plno výhod, které smečka nabízela. Zeptala se, zda vůbec tušil, jak dlouho byl mimo. Upřímně nevěděl. "Ty víš, kolik zim uběhlo od té doby, co jsme se potkali v zimě my dva, takže mi to pověz spíše ty," přemýšlel nad tím trochu. Pokud někdo mohl vlkovi říct, jak dlouho byl vlastně mimo byla to ona. "Kdybych měl v úmyslu se tě za ty tvoje posměšky zbavit, udělal bych to nahoře, ale nejspíše by nás to život stálo oba, takže třeba příště, Žlutá," řekl a uculil se na ni trochu. Dorazili do destinace, takže nezbývalo pomalu nic jiného, než se rozloučit.

Srpen 7/10 Lylka

Kráčeli pomalu, očividně tentokrát nikam nespěchali, nebo alespoň ona sen nikam závratně neřítila. Rigel by asi ani nic jiného netrpěl. "Ale noták, to zabolelo u srdíčka, to bylo to celé tak strašně ukrutně nesnesitelné a nepříjemné?" popichoval ji, během toho, co procházeli pěšinou, kterou vyšlapali jiní vlci a zvěř, která se na zasněžené pahorky ztratila.
"Hm, cestou jsem potkal území smečky hned tady kousek dole na úpatí, víš o nich něco? Nepříjde mi, že by v těch končinách nějaká byla, alespoň ne před lety," zamyslel se. Neměl moc elánu řešit nějaké hloupé alfy plné otázek a tak podobně, neměl chuť být součástí žádné smečky, takže se tomu místu tak nějak elegantně vyhnul. Ale stále jej to zajímalo. A ačkoliv nechtěla vlčice moc prozrazovat, musela něco vědět, ne?
Vypadala až moc komfortně, když sešli dolů. Jeden by nečekal, že bude působit tak uvolněně. Nemohl tedy samozřejmě přehlédnout to, že po něm občas pokukovala. Asi nejspíše čekala, že po ní i přes svůj stav stočí? Jakkoliv to byla lákavá nabídka, musel to prozatím odložit. "Přece by sis nemyslela, že mám snad v úmyslu ti něco dělat," pronesl k nedůvěřivé vlčici. Bylo to absurdní. Místo toho raději pokračoval po cestě, bylo příjemné pod tlapami zase cítit pevnou zem, trávu a listí.

Srpen 6/10 Lylka

Zamračil se na chvíli. Opravdu jen na malou chvilku. To její pošťuchování nebylo špatné. Za normálních okolností by ji nejspíše zkusil zabít nebo zkusil nejlépe přesvědčit o tom, že by se prostě mohla třeba jít zabít sama. Byl v tomhle dobrej, až moc dobrej. Nebo alespoň kdysi, teď si nebyl jist naprosto ničím a to jej vytáčelo, byl v debilním patetickym stavu a Chcanka se mu prakticky vysmívala. Na pomyslný seznam si tedy naškrábal ještě i její jméno. Jednoho dne ji najde, až věci budou zase v pořádku a normální. A pak ji nechá poskakovat na místě do doby, než nechcípne. Jen tak pro pobavení. Seznam... Seznam jmen... Kdo ještě na něm měl být? Nebyl si jist, uměl si toho vlka představit, velmi vzdáleně ale přecijen, a přesto si nemohl ani za boha vybavit místo, časoprostor, lokaci... Proč na tom seznamu byl?
Protočil nad tím očima a vydal se pomalým krokem kupředu, neboť to vypadalo, že souhlasí s tím, že se překvapivě společně vydají dolů z hor.
"Jen si byla moc ukvapená, udělat práci, nažrat se a nemít z toho vlastně skoro nic, žádnou radost, žádnou delší zábavu, satisfakci..."oponoval jí. Vždycky byla tak přímá? Rigela asi prostě jen bavilo hrát si s jídlem. Kdo by nechtěl trápit nebohá zvířátka? Dobře většina vlků by asi nebyla úplně na něco takového, ale jemu se to vlastně poměrně líbilo. Bavil tu zvěř stopovat, bavil přemýšlet nad tím, jak nejefektivněji a zároveň nejzáživněji zaútočit, byla to hra, protože co jiného celý ty dny dělat než si prostě čas od času pohrát s kořistí.
"Mají tyhle hory vůbec nějaký jméno?" zeptal se jí po chvíli, protože v tomhle stavu mu přišlo všechno strašně povědomé, ale zároveň tak strašně cizí. Cítil se tak příšerně, že se musel krotit, nebyl na nic takového zvyklý, ale na druhou stranu to bylo úplně nejmoudřejší rozhodnutí, které mohl učinit.

Srpen 5/10 Lylka

Ušklíbl se. "Nejspíš uznala, že by byla až moc velká škoda se zbavit někoho, kdo miluje škodit jiným, víš, jaká umí být," poznamenal, neboť Smrt opravdu milovala utrpení druhých. A právě pro svou zábavu jej prostě nechala jít bez prakticky jakéhokoliv postihu, jen jej na chvíli poslala na samotku.
"Dočasně,"opravil ji, aby bylo všem účastněným jasné, že efekt nebude trvat věčně. A pak si bude pamatovat všechny ty křivdy, plány a podobně. Zatím ale si mohl užívat poměrně prázdných pomyslných šuplíků, kde se tyto vzpomínky budou opětovně objevovat. Stejně tak tomu bude i u vzpomínek, které nasbíral v kůži toho malého smrada. Pak třeba konečně bude mít odpověď, jak se mu sakra povedlo vrátit z limba mezi živé.
"Nemusíš být hned taková,"zazubil se. On si nepotřeboval pamatovat příliš, aby věděl, že má ta vlčice pravdu. Jo, to bylo tak, opravdu ho nejspíše podobně mnoho vlků již někdy za život nazvalo a to byl takový hodný kluk, jeden by to vlastně nepochopil.
Zapřemýšlel, nabízela pomocnou tlapu. Pokud to není o tom, že mu pomůže zabít samotnou Smrt, tak asi byla pořádně k ničemu. Povzdechl si. "Bohužel, nemám příliš přání a tužeb, můžeš mě doprovodit maximálně tak do nižších výšek. Budu si muset něco ulovit, ale k tomu tě asi nepotřebuju, nespěchá to," pronesl a přemýšlel, zda opravdu právě vyzval Chcanku, aby s ním trávila víc času než bylo zdravé. Ale zas taková dálka to nebyla, aby to byla kdyžtak nějaká otravná cesta a určitě stejně řekne ne a prostě odejde. A vadilo by mu to?

• Srpen - Co to tady smrdí? (600)
• Prosím o kytky

Jih nebylo zrovna místo, které by nutně vyhledával. I teď bylo na jeho poměry nechutně, vlastně nevěděl, proč se tudy plahočil. Neuměl si přiznat, že mu ten kraj nic neříkal. Každá skála vypadala jinak, každý strom, výběžek na horizontu nepoznával. Tam, kde si myslel, že bude řeka, tak přesně tam žádná nebyla. Byl jen úplně dezorientovaný, nebo tomu opravdu tak bylo? Bylo to prostě komplikované, byl celý podrážděný, a ve chvíli, co to ucítil myslel, že tu definitivně něco pošlo. Smrad tlející mrtvoly nebylo překvapivě pro Rigela ničím novým, pamatoval si ten smrad velmi dobře, takže odpověď na otázku, co to tu sakra tak páchlo, byla velmi jednoduchá. Jenže ono to fakt bylo celkem cítit, to nemohlo být jedno tělo. A tak se vydal zvědavě na průzkum, na to dostatek sil měl, jakmile šlo o něco obdobně morbidního, najednou jako by měl sílu a vytrvalost pěti vlků. Musel prolézt křoví, musel projít vysokou trávou, místo mu přišlo jen vzdáleně povědomé, ale nikdy tu doopravdy nebyl. No a byl tam, naprosto okamžitě se zastavil, když onu krásu spatřil. Nádhera.
Byla to jáma. Velký kráter nepřirozeného tvaru a rozměrů pro tuto oblast, nejspíše to bylo místo, které vytvořila magie. Proto všechny ty žalozpěvy. Byl jednoduše fascinován, skoro by na ten smrad zapomněl, kdyby mu nebylo připomenuto, když se přiblížil, aby dohlédl na dno. A pokud byl fascinován už předtím, tak teď mu bylo prodáno za plnou cenu vše, co bylo na dně. Pohled mu těkal od jednoho místa ke druhému, byl jak malé vlče, které se těšilo třeba z prvních sněhových vloček a tak podobně. Jeho oči zářily, přesně takhle nadšeně už nevypadal pěkně dlouhou dobu, vypadalo to lehce šíleně, ale on prostě měl jen morbidní radost.
Na dně jámy byla těla. Jedno, druhé, třetí... Každé v jiném stádiu rozkladu, nejspíše nějací nešťastníci. Těla jak podřadné zvěře tak i podřadných vlků dekorovala úplné dno. To byl zdroj onoho šíleného smradu, který by jednoho donutil svou cestu přehodnotit a otočit, změnit směr a celý remízek prostě obejít oklikou.
Jenže to nebyla jen těla, to bylo jen něco, co bylo vidět na první pohled. Když se vlk podíval pořádně uviděl tu velkou kopu bílých zářivých kostí, které byly jako ta správná třešnička na dortu. Bylo těžké rozeznat, co se mezi kameny vlastně nachází. Některé tu musely být opravdu dlouho, polozahrabané, některé čerstvější položené jak puzzle na těch starých. Občas dokázal spatřit nějakou tu lebku, která patřila srncům, někdy to byla zase vlčí, u některých odhadoval, že se mohla klidně podobat té vlčecí. Byla to opravdu pastva pro oči. Každý by od něčeho takového bral nohy na ramena, masový hrob? Není tohle celý hřbitov? Šílené, co tu jeden vlk vlastně najde. Pousmál se, přesně něco podobného jednoho dne bude potřebovat. Přesně do takové jámy si jednou bude odhazovat své oběti on, jen to chtělo někoho, kdo mu takovou jámu pořídí. Ačkoliv nebylo by prostě jednodušší zapíchnout to tady a jednoduše zabrat přesně tohle? Jakoukoliv by vytvořil, byl by to vlastně padělek, to se nesmělo s takovým uměleckým dílem, jenže ten remízek stál za prd. Plus to fakt smrdělo. Nejspíše by ten puch nebyl zas takový problém v případě, že by těla byla v jiných podmínkách, ale zrovna taky na jihu to byl fakt extrémní vopruz. Povzdechl si, naposledy očima přejel ten tlející skvost, než zamáchal ocasem a obrátil se s myšlenkou na návrat tam, odkud přišel. Jednou si taky takovou jámu pořídí. Jednou bude mít dokonalou jámu na mrtvoly. Ostatním bude stát rozum, někteří se počůrají, někteří začnou zvracet nad tou zvráceností. A přesně takhle drazí vážení začala jeho nezdravá obsese s jámou na mrtvoly.

Srpen 4/10 Lylka

Prskala kolem sebe a bylo vidět, že stále uměl vlčici drnkat na nervy. Ten pohled byl komický, hned začala vyhrožovat a prskat, vypadala u toho celkem roztomile. Vrčela kolem, což bylo v pořádku, ani předtím nebyla kdejaká milá holka.
Zasmál se, vlčice mu připomínala nějaké skvělé časy, na které si teď šedý vlk vůbec nevzpomínal. Bouře říkala? Byl to takový ten nostalgický pocit, ten malý úšklebek, který mu cukal v koutku tlamy, znělo to dobře. Vlastně ani nevěděl, jak vlčici říkat, jeden druhému se nikdy nepředstavili. Takže to bude Chcanka do doby, než z ní vypadne jméno. A jemu se tohle jméno líbilo, takže si říkal, že jí ani k vyzrazení nebude nabádat.
"Ten malej mráček byla Smrt sama, očividně je třeba bohů, když se mě pokoušeli srovnat do latě, no stále jsem tu," ušklíbl se. Nemohla na tohle nic říct ne? Dělali si z toho prakticky srandu oba dva, ale bylo něco až podivně obdivuhodného, všichni na něj byli krátcí až musel zasáhnout samotná bohyně? A vlastně se jí to taky moc nepovedlo. Asi měla špatný den? Nebo to měla být jen dlouholeté potrestání? Vzal si z toho vůbec? Jeden by si myslel, že se polepší, změní, bude mít ✨ glow up ✨ osobnosti nebo něco podobného. No, tak to by si ten jeden myslel šíleně špatně. Furt to byl on, jakoby se vůbec nic nezměnilo od toho dne, co naposledy vydechl.
"Mechová smečka," řekl zamyšleně nahlas. Moc o ní nevěděl ani předtím, věděl, že nějaká byla, však ona na to přišla řeč, ale aby to bylo něco, co by pro něj mělo jakýkoliv význam, pochyboval. Takže pokud neřekne vlčice víc, nejspíše to nechá být, ačkoliv informace by se hodily. No ona mu asi stejně nic závratného neporadí a neřekne...
"To je dobrá otázka, vlastně si toho moc nepamatuju, takže ti to řeknu, až na to sám příjdu, očividně dar od Smrti zahrnuje i dočasnou amnézii," řekl a pomyslně nad tím pokrčil rameny. Ani ji nejdřív nepoznal a až terpve pak se vše vrátilo, nejspíše tedy potřebuje jen paměť jen trochu pošimrat a časem to bude zase v pořádku.

Srpen 3/10 Lylka

Zdálo se, že ji neopustila ani ta její povaha na ránu, ne že by mu to zrovna teď vadilo, preferoval jiné typy, ale ta dynamika byla jako hra, uvítal po rocích jen ve své hlavě asi společnost úplně kohokoliv. A to neměl nikdy v úmyslu se jen tak družit s cizákama, na to byl až moc samotář, dělal by to jen z nudy nebo z povinnosti, když něco potřeboval. Teď se ani nenudil a ani vlastně nic od téhle vlčice nechtěl. Takže anomálie...
"Jo, to asi dokáže jeden ocenit," přitakal k jejímu zvolání. Neměl vůbec žádné pochyby, že byla asi tak strašně populární jako komáři a hovada v létě. Byla stejně otravná a nepříjemná, jako když má Rigel špatný den, úplně stejné jízlivé odpovědi, sarkasmus, lehce i sadistická... Neřekla vůbec nic, když si ji prohlížel, čekal jakoukoliv reakci, pozitivní, negativní, ale vlčice stála a čekala, to bylo poměrně nudné. Na druhou stranu by asi nebylo moc moudré ji provokovat.
"Vlčice s kožichem jak počůranej sníh v zimě utkví jednomu v hlavě, nemyslíš?" zasmál se. Nemyslel to zas tak moc jako urážku, bylo to poměrně trefné přirovnání, přeci by se nezlobila.
Měla očividně rýpavou, ale spíše by vzhledem k tomu, jak se chovala i při jejich předchozím setkání, byla taková pořád. Ale jeden musel uznat, že se celkem uměla trefit. V tomhle případě ale, kdo by se vlastně netrefil, měl to pomyslně načmárané po celém ksichtě.
"Menší chybička? Tak bych to nejspíše nazval, jen malý mráček během modrého dne, nic vážného," mávl nad tím pomyslně tlapou, aby dal najevo, jak moc celá ta záležitost je za ním. Ale nebyla, samozřejmě že chtěl plánovat, jak to Smrti vrátí, ale na to potřebuje víc než jednoho vlka, ačkoliv za lepších časů byl úžasný a skvělý.
"Co ty a ta tvoje skvělá smečka?" zeptal se. Vlastně o Chcance moc nevěděl, mohli spolu chvíli trávit čas, lovit, ale vlastně ani jeden o sobě moc neřekl. Čím to bude?

Srpen 2/10 Lylka

Na první pohled vůbec neměl šajna, kdo to k němu kráčí, upřímně si toho z přechozích let nepamatoval, nejspíše se všechny vzpomínky navrátí, ale bude to ještě nějaký čas trvat. A to bylo extrémně otravný. Nevzpomněl by si, kdyby neotevřela tu její tlamičku. To je ono! Nějak se mu vracelo vše ohledně téhle vlčice. Předtím měl jen pocit, že ji odněkud znal, vůbec ho ale nenapadalo, kde by zrovna takovou vlčici měl šanci potkat. Měla žlutý kožich... Přesně jako pochcanej sníh. Chcanka...
To byla jiná, tahle vlčice přesně věděla, co je zač, odkud pochází, nemusel se ani extra přetvařovat. "A já si myslel, že dnešní den nemohl být ani lepší," pronesl s úšklebkem. Sice byl ve stavu, kdy by se jeden vykašlal na jakýkoliv pokus o vtip nebo sarkasmus, ale to přesně nebylo jeho stylem. Líně se zvedl, neměl v plánu před vlčicí ležet, zaujatě ji obešel, věděl, že se bude mít na pozoru, ale pravděpodobně nezaútočí. Jako mohla by, ale ne... Když skončil kolečko, lehce pískl.
"Stále stejně pěkná," pronesl kompliment, ačkoliv jeden nikdy neví, zda to myslel upřímně, nebo si jen z ní dělal srandu. Ale ne, za ty roky vypadala vlastně úplně stejně jako když se jejich cesty rozdělily. Samozřejmě se velmi humorně trefovala do toho, jakým způsobem vypadal on. Ale zas tak zlý to nebylo, nepřežil by s pocuchaným hnusným kožichem nebo špínou, na to byl až moc velký narcis. Vypadal spíš jen unaveně? Jeho aura byla mírně jiná?
"Ále, řekněme, že okolnosti byly lehce poslední dobou lehce vysilující," pronesl, jakoby vlastně o nic nešlo, byl jen velmi znaven z neustálého plánování zla. Žádná zmínka o tom, že zrovna nedávno měl zmrtvýchvstání jak Ježíš, kterýmu to tedy netrvalo tak dlouho... Ale Rigela žádný bůh v lásce neměl, jeden byl dokonce jeho katem... Na druhou stranu, kdyby byl tak nepopulární, asi by už dávno nebyl živý a šel rovnou do vlčího pekla?