<-- Aina
Byla to poměrně fuška, když musel táhnout celou nožku za sebou k jezeru. Nehodlal ale určitě trávit hostinu s tím cizákem tříbarevným. Hnusil se mu pohled na to jeho divné zbarvení, že byl rád, když se od něj dostal pryč. Taky byl ten vlk pořádně divnej. No nevadilo. Konečně se dostal na místo mezi rákosy, kde by si mohl spokojeně sníst svůj dobrý úlovek a vydat se na další putování. Hodlal objevit všechna možná zákoutí tohodle světě, aby věděl, kde tenhle příšerný systém může mít slabinu. Rval stehno s chutí a přitom přemýšlel, kam se asi tak vydali jeho sourozenci. Ostatně netušil, že jsou někde poměrně blízko. Zatím na toto zjištění bylo moc brzo.
Nacpal si břicho požehnaně. Nejdříve se vedle ohlodaného stehna rozvalil, že už si musí dát pořádného šlofíka, jenže mu později došlo, že by měl jít raději dál, pokud tu chce nechat kus mršiny.
Všiml si ale, že už je zase jako prase. Ta krev se ho pořád držela. Podíval se na jezero. Už zase bude muset schnout. Pomalu se tedy vydal ke břehu, aby ze sebe umyl všechen ten sajrajt, kterým stihl během lovu zase obohatit svůj kožich
Narozdíl od svých sourozenců neměl ani jeden viditelný šrám, byl čistý a bez kazu, což bylo překvapivé, když se vezme v potaz, odkud tenhle vlk pochází. Pravda je taková, že byl hodně chlupatý. Možná i chlupatější než sourozenci. Norox byl ale takovou vypelichanou slepicí, co se vzhledu týče. Rigel byl ten hezčí z vrhu. Sice ne tolik jako Khar, ale hezčí než Norox. A to ještě samozřejmě netušil, jak moc Gallirea dala bratrovi zabrat. Vypadal teď víceméně jako mrtvola a bude otázka, kdy se z něj i mrtvola stane. Je velmi jisté, že jej někdy nějaký magič sejme.
Konečně byl čistý a zářivý. Byl čas vyrazit. Nastavil tedy kurz kamsi na jih od jezera a kdo ví, kam jej to zase zavede.
--> Ovocná tůň (přes V. Galtavar)
Překvapivě se objevil tříbarevný před srnou jako na zavolanou. Sejmul jí jednou, podruhé... Pak srnka samozřejmě běžela dál. Ne že by se jí to dařilo s tím, jaký bebíčka jí už cizák nedělal, ale chtěla přežít. To se změnilo až ve chvíli, kdy ji tříbarevný hodil k zemi naposledy. Už to vypadalo, že to zase nestihnou, jenže tentokrát měla srna problém vstát, takže byla jen na dvou nohách, když na ní skočil Rigel. Ten přistál na jejích zádech a srnka opět zahučela na zem pod těžkou váhou vlka. Zkoušela se dostat na nohy a utíkat, jenže to značně znemožňoval vlk na jejích zádech a u krku. Rigel ji zároveň držel zuby za krk, aby se mu nevymanila ze sevření. Drápy do ní měl zabodnuté jako jehličky a vypadalo to, že se již brzy přestane vzpírat.
V tu chvíli Rigel vycítil její slabost a pustil její zátylek, aby se mohl po jejím hřbetu sklouznout na zem. Jakmile se tak stalo, srnka chtěla uskočit, jenže v tuto chvíli si uvědomila, že nejspíše se zlomenou zadní nožkou nikam nedoskáče. A tak se jí Rigel zakousl do hrdla, které začal párat, aby její trápení ukončil. Srna byla brzy tuhá a čekala je hostina. Nabídl tomu vlkovi všechny dobré kusy až na její zadní nožku. S tou její zlomeninou se s ní dalo velmi dobře manipulovat, takže ani amputace nebyla zas tak těžká.
Urval zvířeti nohu a už si to táhl pryč. Dost možná si ani cizinec nevšiml, že se vlk vzdaluje, když měl plnou držku horké srnky. Nebylo to tak marné. Vlastně nenastaly žádné komplikace, tudíž si mohli odpočinout. Nestálo je to ani moc úsilí. Kdo by věděl, že to zvládnou takhle jednoduše? Tak či onak táhl tu nohu pryč, vlastně šel zpět k jezeru, kde už dneska i snídal. Tohle pojme jako vydatný oběd. Možná není tak zlé, že je ve světě, kde je těch vlků neskutečně hodně, alespoň je může využívat ve svůj vlastní prospěch.
--> VVJ
<--- VVJ
Překvapivě tam ten trojbarevný pořád byl. Rigel už se na něj zpříma nerad díval, fakt ho z toho jeho kožichu bolela hlava. Představte si, že vypadáte asi tak nějak. No hrůza, naprosto nepřirozené a vlastně to ani pěkné moc není. Konečně měli vhodný výhled na ty srnky. Stále tu překvapivě byly a nejspíše hodlaly odcházet až opadne mlha, která se již pomalu ztrácela.
"Ty je obejdeš, vezmeme támhletu a žádnou jinou, vyrazím první a naženu jí k tobě. Tvým úkolem je dostat ji na zem alespoň na chvilku. A nebo alespoň zpomalit... Já se na ní vrhnu ze zálohy a sejmeme ji," shrnul rychle to, jakým způsobem se pokusí srnu ulovit. Nikdy by s nikým nespolupracoval, ale mozek mu říkal, aby toho využil. Ostatně sám na nic velkého nevystačí, takže když se dva rozdělí o jednu velkou srnu, nebude to na škodu. Pak se zase rozdělí a půjdou vlastní cestou dál. Měl samozřejmě nějaká podezření, že by mu neměl důvěřovat, ale uvidí se až během samotného lovu, zda dokážou udělat vše, jak bylo stroze naplánováno. Ono konec konců není zas tak moc co plánovat, může se to povést nebo ne.
Rozešel se každý ke svému místu tak, aby se k srnám nedostal pach vlků po větru. Rigel se krčil v trávě podél řeky a čekal na vhodnou příležitost, aby mohl vyrazit směrem za srnkami. Věděl, že není moc rychlý, neboť byl větší váha, ale s tím mohl pomoci tenhle vlk, který nevypadal na takového velkého vlka jako Rigel. Ten doufal, že to půjde dobře, neboť ještě chybělo, aby se něco bravurně pokazilo.
Konečně se všechny srnky pásly a nedávaly pozor, zda se blíží nějaké nebezpečí. Všechny měly hlavy zabořené v trávě a vysávaly stébla trávy jako na běžícím pásu. Doufal, že i ten druhý barevný vlk pochopil, že je to skvělá příležitost a měl by se připravit. Rigel na něj viděl ze svého místa poměrně dobře, proto věděl, jakým směrem by měl tu srnu později hnát. Ta jejich byla uprostřed chumlu, nemělo totiž cenu hnát ty okrajové, které měly větší šanci na únik.
Vystartoval a vše se začalo udávat nadčasovou rychlostí. Všechny srny zvedly hlavu ve chvíli, kdy zaslechly pohyb v trávě. Samozřejmě netrvalo dlouho a rozeběhly se do všech stran, aby si kolektivně zachránily život. Oni ale už jednu vytipovanou měli. A na tu se právě Rigel soustředil. Chtěla upláchnout opačným směrem, než kterým běžet měla, takže jí Rigel nadběhl, aby změnila směr. Takto se tomu stalo několikrát, než byla nasměrována tak dobře, aby se mohl ten cizák pokusit chytit jí a trochu jí zpomalit. Srna měla oproti Rigelovi poměrně náskok, ale doufal, že zpomalí natolik, aby to dohnal a mohl jí srazit nadobro k zemi. Věděl, že pokud se k ní dostane, už nebude schopna vsát pod náporem takové masy. Teď to ale záviselo na tom cizákovi.
Vlk konstatoval, že je opravdu neinformován, takže to tu mohl Rigel hned zabalit. Nechtěl samozřejmě opouštět místo jako první. Ještě by chtěl cizinec cosi zkoušet. Raději vyckacal, co bude dál.
Začal vyprávět o tom, jak přišel k těm jizvám. Samozřejmě byl nedůvěřivý a dál na výběr, jak to vlastně mohlo být. Rigel si jej během toho prohlédl ještě jednou od hlavy k patě. Cizinec mu to říkat nemusel, ostatně stříbrnému vlkovi bylo jasné, jak přišel k těm všem ozdobám na těle.
"Mám podezření, že nějakou ovládám, u nás v rodinné smečce to je ale velmi nepravděpodobné, chci tedy zjistit, jak to je... Pokud ale nemáš žádné informace..." pronesl Rigel mírně bez nálady. Neboť mu bylo k ničemu hrát si na normálního. Bylo to psychicky vyčerpávající a nechtěl se kvůli tomuhle vlkovi nijak namáhat, ostatně je to zbytečné.
Lehce se přikrčil. Sledoval zlatavým pohledem toho vlka a přemýšlel nad tím. Byl si jist, že ví, kterým typem z těch jmenovaných, byl tento jedinec. Už jen to, že jej překvapila otázka a vypadal poměrně v rozpacich. Bylo jasné, že tenhle vlk rozhodně není žádný rváč, kterýrad přidával jizvy do sbírky na těle pro potěšení z lovu svého vlastního druhu. Obešel si jej v lehce útočném postoji kolem dokola. Vypadal poměrně dobře na to, že nejspíše byl poměrně podobně neschopný v lovu. Nebyl tak nasvalen, ale to bude tím, že neměl nejspíše jednoduchý život jako tulák. Předtím to nebylo tak hrozné, ale teď když byl blízko, začalo jej štvát, že se žaludek toho cizince začal poměrně vytříbeně ozývat.
"Srny byly velice blízko té smradlavé řeky, jestli si troufáš, měl bys něco udělat s tím kručícím brichem," pronesl bez špetky jakéhokoliv empatie. I on měl ještě před půl hodinou podobný skoro až neukojitelný hlad, kterého se nomohl zbavit. Ale jeho hlasitý žaludek nebylo hezké poslouchat. Ještě ke všemu když Rigela iritovalo teď skoro všechno.
Vlastně teď přemýšlel nad tím, že by se tam mohli vydat společně. Rigel si byl naprosto jistý, že sám nic takového rozhodně neuloví. Byly moc rychlé a hbité. Ve dvou by to ale nemuselo být zas tak nemožné. Rozhodně to stálo za pokus. "Zrovna se tam chystám, pokud zapojíš to tvoje flekatým tělo, možná i něco dokážeme ulovit, pak bys alespoň nechcípl hlqdy, pronesl cosi, co znělo jako návrh, aby spojili své síly a vydali se na lov společně. Když se Rigelovi nepodaří ulovit srnka, jistě by se mohl pokusit ulovit tohodle flekáče. Ostatně barevný kožich neindikuje chuť masa. Rozešel se směrem k Aině doufajíc, že jej bude ten barevný vlk následovat. A když ne, asi se taky nif neděje...
---> Aina
Nebyl to asi ten nejvýřečnější vlk v okolí. Proto si řekl, že pokud ještě neřekne něco, co by Rigela zaujalo, nejspíše si zase každý půjde svou vlastní cestou. Nebyl tu od toho, aby si hrál na dobráka. Potřeboval nějaké základní info a pak ať si ten barevný jde zase jinam. Neměl potřebu setrvavat v jeho společnosti, když to nic nepřinese.
Když vlk mluvil, přemýšlel Rigel nad tím, že by se měl trochu opláchnout, to všechno bláto a krev nejspíše nedělalo nejlepší dojem na takové čisté a načinčané vlky. Rigel byl samozřejmě v takovém odvětví naprosto jednoduchý. Nevadilo mi chodit celý den jako prase, nevadila mu slepená srst od krve a ani špína. Byl vlk, který se rád pral v prachu, zamazával se velice rád vnitřnostmi úmyslně a všechno. Ale tady se to asi takto nesluší.
"Ach tak. Já ať dělám co dělám, nedaří se. Neznáš někoho, kdo tomu opravdu hodně rozumí, či by mohl vědět více?" zeptal se jej a sledoval jej, než se pomalu rozešel ke břehu, aby ze sebe umyl všechen ten sajrajt, který stihl od opuštění úkrytu nabalit na srst.
Narozdíl od svých sourozenců neměl ani jeden viditelný šrám, byl čistý a bez kazu, což bylo překvapivé, když se vezme v potaz, odkud tenhle vlk pochází. Pravda je taková, že byl hodně chlupatý. Možná i chlupatější než sourozenci. Norox byl ale takovou vypelichanou slepicí, co se vzhledu týče. Rigel byl ten hezčí z vrhu. Sice ne tolik jako Khar, ale hezčí než Norox. A to ještě samozřejmě netušil, jak moc Gallirea dala bratrovi zabrat. Vypadal teď víceméně jako mrtvola a bude otázka, kdy se z něj i mrtvola stane. Je velmi jisté, že jej někdy nějaký magič sejme.
"To jsi rváč, či proč máš tolik jizev?" zeptal se vlka, když se obrátil, aby zkontroloval, že mu nehrozí od vlka stále žádné nebezpečí. Hned na to se zase začal věnovat smývání špíny.
Nevěděl, jak by mohl pokračovat dál, takže by nejspíše pomohlo, kdyby našel zdroj magie. Bylo bláznovství, aby se pokoušel zabít všechny magiče. Měl proti nim nevýhody, takže se musel spokojit s tim, že se pokusí zničit zdroj, ať už je to cokoliv. Malé krůčky.
Voda byla stále poměrně ledová, takže to příliš nenatahoval. Chvíli stál na místě a nechával pouze maličké vlny omývat jeho tlapky. Sledoval mlhu nad jezerem a přemýšlel nad tím, jaké kroky opravdu podniknout. Tenhle vlk se nezdál na to, že by věděl moc. Mohl jej sice nutit mluvit, ale Rigel Sam pochyboval, že mu tento barevný vlk něco více poví. Těžko říct. Nejspíše to nemělo cenu.
Pomalu se vydal na břeh a vylezl dostatečně daleko na to, aby se mohl pořádně oklepal a prohlédl si dokonale vlhkou ale čistou srst. Alespoň s něčím mohl být pro jednou spokojen.
"Takhle tu budu asi bloudit dlouho, než najdu odpovědi. Kdo ví, třeba ani vrozenou magii nemám a byl to jen sen," pronesl neutrálně. Nesnažil se být již ani víceméně milý, takové chování beztak fungovalo jen na vlčice a vlky, kteří byli věčná vlčata.
Snídaně byla dobrá, voda příjemně studená, ponuré ráno, které značilo příchod hezkého dne? Co více si přát. Přesto zaznamenal cosi, co se mu okamžitě nelíbilo. Byl tu někdo s ním. Nejdříve se jednalo o pouhou domněnku. Víte, uši někdy přeslechnou. Jenže pak se o tomu připojil i čich. Byl si jist, že jej někdo pozoruje. Ten narušitel stál a už se ani nehnul. Jediné, co jej prozradilo byl zápach. Rigel si s tím ale hlavu nelámal, dokončil hostinu a až teprve v tu chvíli se rozhodl, že je na čase zjistit, proč na něj někdo furt čumí. Má snad taky hlad? Bohužel, zajíc je fuč a Rigel rozhodně není vhodný materiál na kořist.
Obrátil pomalu hlavu do strany. Okem spočinul na vlkovi, který tam tak stál a nejspíše stále přemýšlel nad tím, zda bylo dobré rozhodnutí zastavit. Rigel slyšel ten zběsilý tlukot srdce, což jej upřímně pohladilo na duši, neboť si díky tomu byl jist, že toho není nejspíše žádný rváč, nýbrž tajtrlik, který ani netušil, že by mu mohl být brzy ámen.
Na tváři se mu objevil zlověstný škleb, který ale okamžitě zmizel, když se Rigel dostal na nohy. Vypadal opravdu teatrálně s tou vší krví a blátem. Navíc byl mohutný jedinec, který vynikal sílou a výškou. Nebyl díky tomu sice moc rychlý, ale překvapivě dokázal při lovu vytrvat na to, jaký to byl kus svalnatého býka.
Samozřejmě první, na co pomyslel, bylo, že by toho vlka jednoduše odehnal. Jakým způsobem bylo ale ve hvězdách. Měl dobrou náladu, možná by tedy byl jen přiměřeně nevrlý a nezkoušel ani použít hrubé násilí. Chtěl mít alespoň den klidu, když přišlo na doby, kdy bude potkávat jiné vlky. Musel udržovat jakousi alternativní taktiku, která zakazovala násilí. Vlastně ta nálada zakazovala snad vše, co měl Rigel rád. Nesměl být hrubý, nesměl být drzý a nesměl se hlavně vyžívat v brutálnímu chování. Pokoušel se tedy zahnat jakékoliv myšlenky na to, jak by asi mohly vypadat vnitřnosti tohodle vlka a přátelsky se konečně pousmál. Stálo jej to více námahy, než očekával. Mozek to vypočítal jako velmi jednoduchou věc, která v praxi ale byla o něco náročnější. Svaly nechtěly poslouchat, stále měly potřebu udržovat zamračený a neprůstřelný výraz, který naznačoval, že nechce společnost vůbec nikoho a ještě ke všemu nechtěl společnost zas*aných magičů, kteří se touhle zemí plahočili, jako by jim to vše patřilo.
"Zdravím," přivítal jej mile. Stále měl neskutečnou potřebu vykašlat se na takové divadlo, ale nechtěl se dostávat magičům pod kůži násilím. Byli moc silní na to, aby je zvládl úplně všechny. Místo toho tedy zvolil taktiku, kdy je na jejich straně. tedy alespoň je nechá, aby si něco takového mysleli. Byl rád, že ze zajíce nezůstalo už nic. Nechtěl mu nabídnout. Ještě štěstí, že ani nemusel. Byl příšerně barevný. Jeden by měl i pocit, že to horší být nemůže. A ono může. Jak mohl tak dlouho přežívat? Vlky s podobně nešťastným zbarvením v jeho smečce zabíjeli už po narození, neboť to je ošklivé a nepřirozené. "Máš hezký kožich,"vypadlo z něj místo nadávek, které jej napadly dříve než něco takového. Polkl nasucho. Tohle bude těžší, než předpokládal. Jak si mohl myslet, že to půjde dobře. Pořádně se nadechl a prohlédl si vlka znova. Nebylo to tak děsné, když si oči zvykly na takovou obří anomálii. Příšerné. Vypadá jako hastroš.
"Dostal jsem se do končin, které se nazývají Gallirea?" zeptal se jej, ačkoliv kdo ví, zda tenhle vlk něco málo bude vůbec vědět. Rigel doufal že ano, jinak by totiž celá jeho přetvářka byla k ničemu. "Jsem jedinec ze severu. Neoplývám žádnou magií, ale zaslechl jsem, že je zde plno vlků, kteří zde magii objevili," prozradil a zněl přesně tak, jak by zněl cizinec, který se ptá na cestu a informace. Zněl jednoduše ztraceně. V duchu se nad tím zašklebil. Dostával se do role. Navíc nebyla pravda, že by magii nepodědil. Sám měl velice velké podezření, že jako jeden z mála Prostých dokázal zdědit magii svých předků. Tím se ale nechlubil. Ostatně to nikdy nebylo potvrzeno. A tak čekal, co mu ten barevný vlk řekne.
<-- Mechový lesík (z příběhu)
Nevrlý se vydal z Východního úkrytu o něco níže. Viděl z úpatí sopky jezero, což mohlo být skvělé místo pro lov zvěře. Byl vyhladovělý a několik dní v lovu nespěl. Bylo na čase něco ulovit, neboť to už lepší nebude. Nadával samozřejmě celou cestou přes Měsíční rašeliniště, nebo teď byl nejen hladový ale ke všemu dokonce mokrý. Zablácené nohy až po břicho zdobily občasné lístečky okřehku a sem tam i nějaké větvičky ploníku. Naštvaně takto pochodoval mlhou na Galtavaru a doufal, že jej hlava nešálí a jezero bude někde po jeho pravici. Po celém Galtavaru možná byly krtčí nory, ale Rigel si byl jist, že by žádného ani náhodou neulovil. Vlastně nejspíše nikdy v životě krtka neviděl. Na severu žádní nejsou, tam je země tak tvrdá a studené, že by se jim dělaly doupata pod zemí opravdu těžko.
Konečně o něco blíže jezeru zahlédl zajíce. Bylo jich hned několik. Nejspíše využívali situace, že se nikde kolem zatím nenacházeli vlci, kteří by se vydávali na brzké lovy snídaně. Tím lépe, alespoň jeden z nich bude Rigelův. Nejdříve se držel zpátky. Přemýšlel, kterého by měl ulovit, pak se rozběhl a rozehnal ušáky na všechny strany. Měl samozřejmě na mušce jen jediného a za tím se vytrvale hnal a očekával, kdy maličký udělá chybičku.
Naháněl jej ještě chvíli, než se konečně podařilo a zajíc mírně nestihl uhnout tak, aby jej Rigel nedostihl. Vítězně se pousmál, když bylo jasné, že snídaně již nikam neuteče. Položil na něj tlapu a zabodl do něj drápy. Zajíc krvácel a nebylo nutné podnikat jiné kroky. Kořist se bránila, házela sebou v impulzu záchrany, ale bylo to k ničemu. Rigel jej držel opravdu pevně, krev z něj unikala a nebylo úniku. Všechna váha byla přenášena na toho drobečka, dokud se nepřestal vzpírat. Neměl už síly a jednalo se o konečnou. Zajíc skolen bez pomoci ohavné magie.
Lehl si na břeh a tělo zajíce držel v předních tlapách tak, aby si jej mohl pohodlně přidržovat, když začne trhat maso. Zabořil do něj čumák a pracně odděloval chlupatou kůži od svalstva. Samozřejmě po pár soustech už začal maso zbrkle trhat díky nepřekonatelnému hladu, takže již nebyl pouze od bahna nýbrž i od krve, kterou měl teď po celém čumáku, předních nohách a hrudi. Bylo mu konečně lépe, necítil to napětí, které zažíval pokaždé, když váhal, zda by měl lov odpískat. Doma by ho za to jistě stála smrt. Teď byl ale hrdý, že chytil nějakého ušáka. Nebylo to nic extra, rozhodně to nebyl obří daněk, kterého by uštval o několika hodinách pronásledovaní a útočení, ale alespoň něco.
Bolo stále skoré ráno, keď sa plížil vysokou žltou trávou miestami, kde v lete rástlo veľa kvítí a hlavne vhodná tráva pre vačšiu zver. Dnes ale nebolo nič v dohľade. Ostatne ako by malo, nebolo vidieť na viac ako dva metre. Ako by mal niečo uloviť v takomto prostredí? Zastavil a zamyslel sa, ako by to mal urobiť, aby domov nešiel naprázdno. Moc dobre vedel, že takáto chyba sa nesmie stať. Keby prišiel a nič nemal, najskôr by nikoho nepotešil. A čo horšie, pravdepodobne by sa posunul v rebríčku tých, ktorí by mali byť zavraždení svojimi druhmi.
Zlaté oči upíral na práznotu před sebou. Nic než mléčný závoj neviděl. Pokoušel se cokoliv ucítit či alespoň zaslechnout, ale ani koroptve se v takovém ponurém počasí nevydaly na průzkum plání. Podmínky se kterými nikdo spokojený nebyl. Lenže bol s tým niekto schopný čokoľvek urobiť? Nie. Prečo by áno?
"Len si to priznajte, všetkým sa tá nezmyselná vojna medzi svorkami páči na toľko, že sa blížime vyhynutia," nadával cestou a už ani nedával pozor, či sa nenachádza korisť niekde v blízkosti. Bol to márny deň pre inak úspešného lovca. Vyrušili ho ale vzdialenej hlasy.
Boli to Mocní. Prechádzali sa plání, na ktoré bežne lovili vlci bez mágie. Moc dobre to iste vedeli, ale pravdepodobne nehodlali rešpektovať nič, čo patrilo také márne existencii. Rigel bol jeden z nich. Prikrčil sa v tráve a odhalil tesáky nespokojnosťou. Bolo jasné, že tí dvaja prišli taktiež loviť. Pravdepodobne v okruhu bolo už tak málo zveri, že sa vydávali ďalej za svoje bežné lovecké teritórium.
Chcel samozrejme priestor opustiť, ale bál sa, že by boli tí dvaja vlci rýchlejší. Pokúšal sa teda prikrčiť čo najviac to šlo, aby ho možno prehliadli. Ale pach samozrejme napovedal, že tí dvaja vlci sami nie sú. Rigel chcel svoje rozhodnutie prehodnotiť. Možno bol útek lepšia voľba. Lenže ako sa mierne nadvihol, všimol si niečoho, čo ho donútilo reflexom urobiť krok vzad.
Stál tam, priamo pred Rigelom sa hrbil ten Mocný s víťazným úškrnom. Korisť predsa len na pláni bola.
Nebyl to zrovna ten nejúspěšnější den. Nepodařilo se mu nic pořádného ulovit, takže den zakončoval hladový a unavený. Naštěstí jej alespoň mírně uspokojovalo, že tu všude kolem v tomto lesíku byl měkký mech. Nedaleko se navíc nacházela skvělá řeka, která byla velice vhodná po ukájení žízně během těch veder, která pomalu přicházela. Nebyl vlk z jihu, tudíž neznal ta obří letní vedra, která léto od léta zavítala i na území Gallirei. Nechtěl samozřejmě ani pomyslet, že by se něčeho takového se svou huňatou srstí musel účastnit, ale teď nejspíše neměl na výběr. Na severu by asi těžko bez smečky přežil a jeho srdce neplesalo, aby se snad jen pokoušel přidávat do smečky plné Mocných. Na krátkou chvíli se mu to tu líbilo, vlastně si myslel, že by tu taky mohl zůstat, ale pomyšlení na to, že by toto území sdílel s magiči, které tu cítil snad všude? Nebylo to jedno z jeho nejupřímnějších pření. Na druhou stranu ale nebyl jako sourozenci, kteří nenáviděli vlky s magií. Neměl je sice rád, ale zase nemyslel, že by za všechny křivky svého života musel vinit zrovna je. Nemusel se ostatně nikdy do takových podmínek. Nesnášel své vlastní rodiče. Nenáviděl, že dali život mláďatům v tak příšerných podmínkách a nikdo jim to kromě Rigela nejspíše nezazlíval.
Natáhl se v mechu, aby se jeho srst lehce nasosala ranní rosy. Nebyla již noc, zkoušel lovit celou noc, jenže nebyl zas tolik úspěšný, aby se zpět do lesíka táhl s kořistí. Nechtěl ani pomyslet na to, že by takto neúspěšné mohly být i v následujících dnech. Nemyslel si, že bude život o samotě tak těžký, vlastně netušil, jaké to je, když se opustí domov. Nezbývalo moc času pro spánek, možná by měl najít nějaký úkryt, ve kterém by mohl přečkat den, neboť bylo jasné, že s prvními slunečními paprsky bude velmi nevrlý a nejspíše to nebude nejlepší den. Nemohl si pomoci, rozhodl se, že nalezne něco jiného než příjemný palouk někde v lese. Nečekal tedy dlouho a zvedl šunky s cílem najít nový úkryt. Nejlépe by ještě cestou mohl něco malého chytit, aby nepošel hlady.