Příspěvky uživatele

Plán šel podle plánu dokud nešel podle plánu. Nejdříve se Morgoth snažil trochu vysvětlit / osvětit Azathirovi to celé s obětinami. Ten na to měl ne zas tak překvapivě asi stejně skeptický a nechápající názor jako Rigel. Teda takhle možná mu to bylo jedno, jen to bylo divný. A bylo to vůbec někdy těm vlkům k něčemu? Rigel žádný neuznával, vlastně se jim smál do ksichtu a stejně přežil smrt. Takže je to vlastně o nějakém uznávání?
Ale to nebylo věcí momentálně důležitou, neboť všichni už drželi zobák a připravovali se na běh. Role byly rozdány a každý nejspíše chápal, co má dělat pro to, aby jejich lov byl úspěšný. Azathir vyrazil na jeho stranu a Rigel už stihl jej pokývnout na Gotha, než se taky vydal směrem ke stádu. Vypadalo to slibně přesně do chvíle, kdy to slibné nebylo. Víte jak. Azathir si vedl překvapivě dobře, takže nebylo pochyb, že dneska něco uloví. Jenže nikdo nepočítal s malým zrzavým rušivým elementem, který se přiřítil z čistého nebe a nejspíše taky chtěl kousek. Nejenže to vypadalo, že jsou bez žrádla, ještě to ke všemu nebyla ani jejich chyba.
Zpomalil a zhodnocoval situaci, nemohl chtít po Azathirovi stále pokračovat, ve sněhu to bylo náročné a už takhle měl nejspíše dost. A nejspíše ani s Gothem, kterého křídla táhly k zemi, počítat nemohl. No a tak to odpískali. Zpomalil do poklusu a sledoval stádo daňků, jak se žene i s jejich cílem pryč. Trochu se musel vydýchat, než pohledem vyhledal to vlče, které mělo teď asi poměrně velký problém. Nejspíše by tohle měli vyřešit oni, pokud k tomu vlčeti pustí Rigela, skončí na talíři právě vlče.
"Měl bys s tím promluvit, než z toho udělam jednohubku," prohodil k Morgothovi a místo toho, aby se hnal k vlčeti, snažil se sám sebe trochu uklidit. Samozřejmě, že byl naštvaný, přeci nemohl. Nakonec jej nohy zavedly k Azathirovi. "Můžeš stále?" zeptal se mladšího vlka a pohled fixoval směrem, kterým se vydali daňci. Chtěl nějakou, nemohli přeci zůstat bez žrádla. Ještě byla šance, že by stádo dohnali a byli úspěšní, jen jim chybí značné výhody, o které přišli ve chvíli, kdy se jim do toho přimotala ta oranžová koule.

⋘ Smrkový les

Oba vypadali poměrně rozbitě, ale nebylo času nazbyt. Hlavní bylo dostat nějakého to jídlo do žaludku. A to nejlépe s minimální námahou a v co nejkratším čase. Vydali se tedy cestou zpět, nikdo nic nenamítal k tomu, co řekl, takže to vypadalo, že nakonec opravdu budou lovit všichni tři a ne jen jeden. Morgoth vypadal trochu rozmrzele, nejspíš díky tomu, jak nepříjemně se probral.
"No jo, ty a ty tvoje kraviny," protočil nad tím oči. Nejspíše si to nikdy neodpustí a asi by ta krev stejně přišla nazmar, takže asi proč ne. Jen Azathir se tomu trochu podivoval. No jasně, ještě aby ne, pro něj to musel být asi stejný bizár, jak to taky přišlo Rigelovi předtím. Teď? Asi ho už jen tak něco nepřekvapí. Rozhodně ne s ohledem na Gotha.
"No on zbožňuje takový divný věci, divný bohy, divný rituály... Asi? Já vlastně nevím, může ti o tom říct sám," pronesl směrem k nejnovějšímu členu gangu. Ne že by podporoval to, aby se Morgotha na všechny ty jeho uchylárny ptal. Ještě by nedej chtěl dělat pak to samé a Rigel by si musel hledat novou společnost někoho méně divného.
Pokračovali lesem směr na jih, počasí bylo stále lehce nepříjemné, ale nebylo to něco, co by mělo dospělé jedince jen tak rozhodit, občas se ohlédl za nimi, neboť kráčel ve sněhu první. Nevadily mu takové haldy sněhu, byl pro takové prostředí jako dělaný a zažil i horší zimy na severu.
Zvěř na sebe dlouho nenechala čekat, neboť přímo do cesty jim přišly poměrně čerstvé stopy vysoké. Vítr jim napomáhal, nejspíše na ně jen tak nepříjdou. Přikrčil se a zkoumal stopy. Počet, jak dávno to bylo, s čím mají tu čest... Nakonec zvedl hlavu a mlčky pokývl k ostatním, aby jej stále následovali.
Daňci byli jako pěst na oko ve sněhu. Bohužel tomu tak bylo i v jejich případě. Na druhou stranu si jich ještě nevšimli. "Rozdělme se, Gothe ty půjdeš vlevo, Azathire ty zas bereš pravou, vezmeme tu samici uprostřed. Oddělíme ji od ostatní a pak odřízneme, Azathire, předběhneš ji a skočíš do cesty jak to bude možné. My Gothe pak zařídíme, aby nám nepláchla druhým směrem," sdělil komplicům plán a pokývl, aby si pospíšili, povětrnostní podmínky se mohou změnit. Byla to jednoduchá štvanice, měli proti jednomu kusu značnou početní převahu, ale stačila jedna chyba, stačilo pokud nebude Azathir dostatečně rychlý... Samozřejmě, že to byl test.

Goth ještě spal, nedivil se mu, konečně alespoň trochu kvalitnějšího odpočinku, než jim bylo za poslední dny dopřáno. Azathir už bděl, nejdříve se zdráhal cokoliv říct, než z něj alespoň vypadlo přání dobrého rána. "Dobré," Rigel zabručel trochu unaveně, neboť se mu díky shovívavosti bohů dostalo nejméně spánku. Přijal ale tuhle zkušenost a oči nechal na vlkovi, který vstal a byl připraven na dnešní náročný den. V zimě byl asi každý jeden jen náročný.
"Líp než jindy," pronesl mírně nespokojeně, než čumákem strčil do Gotha, aby se vzbudil.
"Kuře?"zeptal se pobaveně, když si Azathir uvědomil, že sice Goth propálil Rigela hned několikrát, ale vlastní jméno udržoval jak supertajné tajemství.
"Morgoth," odpověděl mu jednoduše. Neměl v plánu pokračovat v tajné inkognito akci Gotha, ať už si to nechával pro sebe schválně, či si prostě jen nevzpomněl. A to si ho on chtěl nechat jako domácí zvíře. Začal do Gotha šťourat čumákem trochu neurvaleji, aby se konečně vzbudil, nejspíš neměl v plánu se budit tak brzo, chvíli jen spokojeně zamrukal, a zkusil lehce změnit pozici. Rigel toho měl dost, takže se dostal z jeho přítomnosti, což jistě Gotha dostane na nohy.
Vylézt z úkrytu nebylo tou nejlepší denní kratochvílí, kterou mohli vlci podniknout. Jenže hlad byl silnější, takže museli vyrazit tak či onak. Představa toho, že by zůstali o hladu? No v takových případech by si Azathir měl hlídat záda. Byl samozřejmě první na řadě.
Počkal, až se ven dostanou všichni tři a vypadalo to asi, že bude muset rozdat instrukce on. Jak znal Morgotha, nebude se mu chtít dělat nic navíc takhle brzo, navíc kdo ví, jak si povede s křídly, doteď pro ně lovil víceméně jen Rigel, který si zvykal na to, že je Gothův vzhled spíš hendikep než k něčemu dobrej... No a Azathir? Vypadal silně, ale putoval dlouho sám a nejspíš by toho moc nezvládl. A vlastně Rigel ani nevěděl, jestli by jeho úsudek vůbec k něčemu byl.
Vyšel pár kroků do otevřeného prostoru. Slunce stále nevyšlo, ale obloha se jíž připravovala na ráno. Překvapivě byla obloha klidná, nebylo vidět ani mráčku. Teploty stále stály za starej škrpál, ale nebylo to nejhorší. Jen se ohlédl na Morgotha, kdy chudák začne drkotat zuby. Bude muset trochu chladu překonat a vydat ze sebe alespoň nějaký výkon, pokud se budou chtít dobře nažrat. Vnímal okolí, snažil se vydedukovat, zda vůbec budou dobré podmínky lovit na otevřeném prostranství. K ránu už nebyl vítr tak klidný jako byl během noci. Navíc foukal špatným směrem.
"Louky a Vodopády nejsou dnes vhodné, nejspíše by nás zavětřili, tady nám zas budou překážet stromy... Vraťme se tedy zpět podél řeky, potkali jsme včera poměrně čerstvé stopy daňku, nejspíš se budou zdržovat na severu rokle..." přednesl svůj úsudek a počítal s tím, že ani jeden nebude odporovat. Azathir vypadal, že je rád, že je stále živý a Morgoth? Posledních pár týdnů se Rigela držel spíš jak stín na pozadí, a to původně mířili na JEHO území.
Nechal jim trochu času připravit se na cestu, než pokývl hlavou, aby jej následovali svižnějším poklusem. Upřímně něco takového bylo v tom sněhu náročné, ale zdálo se, že jej alespoň trochu ubylo. Že by se již zima loučila? Není možné...

⋙ Kaštanový les

⋘ Stará zřícenina (teleport)

Smrt alespoň nebyla tak ve špatné náladě, aby jej vrátila na nějaké odlehlé místo daleko od toho, kde původně byl. Naštěstí jej portál vyflusnul maximálně 3/4 metrů nad zemí a vlk dopadl bokem na pevnou zem úkrytu. Nebylo jisté, zda něco takového může vlka vyrušit ze spánku. Oheň v jeskyni stále plápolal. Ostatně každý jeden z nich jej uměl udržovat.
Rigel si tiše pro sebe zanadával, když se pomalu sbíral ze ze země. Nejdřív padl pohled na Azathira, který spal opodál spokojeně a nerušeně. Stále bylo uprostřed noci a nejspíš to byl jeden z lepších spánků, který zažil v poslední době. Po kontrole cizince jeho oči spočinuly na Gothovi, který byl vzhůru a hlídal. Rigel zmizel nečekaně a nestihli se ani vyměnit, přesto byl vlků vzhůru a převzal štafetu.
Povzdechl si nad tím vším a byl rád, že je teď ani jednoho jistě zas dlouhou dobu neuvidí. Nechal je velmi vydatně sdělit to, co měli oba na srdci jeden milejší než druhej... Samozřejmě Smrt byla jedovatá, ale byla asi ráda, že mu mohla dát sežrat její dávné vítězství. Odebral se zpět ke Gothovi, strčil mu čumákem do křídla, aby jej laskavě zvedl a mohl se opět uvelebit vedle tak, aby dostal příjemnou péřovou deku.
"Byl jsem pozván na oslavu," pronesl tiše Gothovi, když ulehl k němu a byl otevřen tomu, aby se vlk vrátil do polohy, která by jim oboum dopřávala teplo a konfort. Byl až moc unavený a rozptýlený jeho žážitkem, že mu to bylo tak nějak jedno. Morgoth to jiště ocení a Azathir spal.
"Dělal nějaký problémy?" optal se ho a myslel tím samozřejmě druhého vlka, který ležel spokojeně kus od nich a nic na světě jej vizuálně netrápilo. Nejspíš se za celou tu dobu ani neprobral a byl to jen pan Kuře, kdo bděl.
Zamrčel pak už jen unaveně. "Spi, nic neudělá," zahuhňal ke Gothovi ospale, když už měl zavřené oči. I kdyby vlk něco zkusil, nejspíše by se vzbudili dřív než by vlk stihl zasáhnout nějak fatálně... A spal jak malý vlče.
---
Ráno bylo asi tím nejpříjemnějším ránem poslední doby. Asi za to mohla poměrně dobře prohřátý vzduch kolem ohniště, kde už pouze uhlíky po dřevě žhnuly. Představa toho, že vlastně nevěděl, jak to venku vypadá? Šílená. Měl pocit, že to bude náročný lov i přes to, jak dobří byli. Teda minimálně věřil na něco takového sobě, Goth byl asi nejistý díky křídlům a Azathir? Kdo ví, k čemu je vlastně dobrý.

⋘ Vrchol Narrských kopců (teleport)

Puf udělal na jediné místo, kam by jej nejspíše dobrovolně nikdo nedostal. A to už tu teď stál podruhé od svého skonu. V prvním případě měl ten mladej tolik štěstí, že se o ně buďto Smrt nezajímala, nebo prostě nebyla zrovna doma. I když kdo ví, co ona vůbec takhle během dne dělá.
Rigel dopadl tvrdě na podlahu a nedostal ani pomalu prostor na to se zvednout a zorientovat. Samozřejmě, že by v tomhle případě bylo nejlepší odejít. Bylo by to rozumné a dosti pochopitelné, jen blázen by tomu říkal zbabělství. Ucítil na břiše cizí tlapu, zvedl hlavu, aby se střetl pohledem se starou známou, která se na něj tvářila nepříjemně jako vždy. No když se na ni zadíval dostatečně dlouho, zacítil, že je možná i trochu zaskočená? Atmosféra kolem byla stále stejně zlověstná, jako si to pamatoval.
Nejspíše jí sem její bratr jen tak někoho neposílal rychlou dodávkou až do domu, většinou si uměla vlka odchytnout už na prahu. Nespokojeně zamlaskala a tlapku proti jeho hrudníku lehce zatlačila. "Kohopak mi to můj bratříček posílá... Přišel jsi snad pro přídavek?" zasmála se škodolibě. Rigel ji opravdu neviděl rád. Byla důvodem jeho strastí v posledních letech. "Doufám, že jsi se bavil... Reklamace nepřijímám," pronesla stejným tónem a sundala z něj tlapku na důkaz její prozatímní laskavosti. Tu seškrábala někde v koutku své duše a je vůbec překvapení, že něco takového uměla. "Co je jako, neumíš mluvit?! Jazyk jsem ti nechávala...!" vztekala se po chvíli, kdy na ni Rigel nepromluvil.
Rigel se s povzdechem vyškrábal na nohy. "A co bych jako měl říct? Poděkovat za to, že jsem si mohl vyzkoušet, jaký to je bejt mrtvej?" zeptal se jí a Smrt ho probodla pohledem, než její výraz lehce povolil.
"No samozřejmě!" vyštěkla na něj pobaveně, když se jí Rigel ptal, jestli jí jako opravdu měl být za to limbo vděčný. Nejspíše se nad tím náramně bavila. Možná dokonce čekala na den, kdy se konečně Rigel z limba dostane a oba se setkají. Byl drzý, nesnášel magie, a nejhorší samozřejmě bylo, že jí neřekl ani jednu lichotku. A ona věděla, jak dobrý lichotník uměl být! "No tak to ti teda děkuju," procenil mezi zuby skoro nuceně. Nemusel se jí nijak od srdce omlouvat, oba asi věděli moc dobře, jak to vzhledem k jejich historii je, no a teď se tu spíše střetli jako staří známý, kteří měli co probírat. "Nějaký troufalý mi tykat..." prošla kolem něj jako žralok, který kroužil kolem potravy. Vydala se prohlédnout si výstavní drahokamy, které nastřádala a vystavovala pro své vlastní oko na okrasném podstavci.
"Po tom všem?" připomněl jí Rigel jasnou minulost... A Smrt nad tím lehce protočila oči a nechala to pro tentokrát být. Akorát vylezl z limba, mohla jej tam kdykoliv zase poslat, očividně se vůbec nic nenaučil. Na druhou stranu jí obrazně dnes nevyrazil dveře a nedožadoval se jejího skonu. A to byl nejspíš pokrok.
"No... Takže co tu chceš? Doufám, že jsi tu podat omluvu, jinak tě pošlu hned zpět," cekla k němu, když už ji její cetky nebavily. Udělala pár kroků k němu a čekala na jeho rozhodnutí.
Rigel nechtěl určitě nic takového. Ale chtěl opravdu opět zemřít? Musel ohledně toho být chytřejší, trpělivější. Musel na to nebýt sám. Ač nerad, zuby třel o sebe vzteky, uklonil se před Smrtí jako poslušný pašák. Smrt se jen rozhihňala. Dělalo jí to samozřejmě dobře.
"Jsi až moc dobrá na to pocítit porážku..." pronesl a každé slovo cenil skrz zuby tak proti své vůli... Jen těžko se dalo popsat slovy, čemu právě byl vystaven.
"Hmm, oba víme, že nejsi vůbec upřímný..." pronesla na oko znuděně a zklamaně. "No, máš něco lepšího?" zeptala se a čekala něco lepšího, než bylo uznání vlka. Řekl jí jen to, co ona vlastně moc dobře věděla. Žádný vlk jí to vlastně říkal nemusel, jen to slyšela ráda. Bylo dobře, že to všichni věděli a nemusela jim to většinou ani připomínat. A když už, byla tu její stará známá Mrtvolka, která si vlky ráda převezme na lehkou převýchovu. A tak to bylo i v případě tohodle vlka. Ten se na ni díval pohledem někoho, kdo by ji nejraději oplatil všechny ty strasti, které uměla způsobit. Samozřejmě se jí tento pohled vůbec nelíbil, ale byla shovívavost sama, však se právě vydrápal z pekla, které na něj seslala. Jenže Rigel mlčel, nehodlal jí říct nic milého, ačkoliv věděl, že by si u ní mohl šplhnout. Mělo by to vzhledem k jejich historii a jeho nátuře vůbec efekt? Věděla, že by lhal.
"Líbilo se mi to..." pronesla trochu přátelštějším tónem, když se neměl ke slovu. Nepleťte si to s běžným přátelským přístupem, v jejím případě pouze vynechala výhrůžky smrtí a načala normální konverzaci. Rigel čekal, co víc z ní vypadne.
"To s tím vlčetem, jak byl uřvanej a zoufalej, dokonce se ti to povedlo, no a ten konec?" libovala si v cizím neštěstí spokojeně, když vzpomínala na to, jak Arsen shodil Kiwi ze srázu, protože doufal, že obětinou bude schopen zbavit se přítomnosti Rigela ve své hlavě.
"Jakoby ten konec byla velká improvizace..." pronesl Rigel lehce otráveně, neboť vlčice zmínila něco, na co doteď vlastně nepomyslel. Co se s tím malým usmrkancem vlastně stalo? Skončil v limbu, ale Rigel si vlastně vůbec nepamatoval jak.
"Nekaž to," pokárala ho Smrt a vrátila se zpět k cetkám. dívala se do začmuzeného rozbitého zrcadla. Viděla se tedy v minimálně padesáti individuálních střípcích a stejně jí to nestačilo. Zkoušela si různé cetky na hlavu. Každá měla set jiných drahokamů, jiného kovů, zpracování. Vypadalo to, že se nemůže rozhodnout, která věc je vhodná pro dnešní den. Obrátila se tedy s jednou k němu, zdálo se, že ji má snad říct, pro kterou se rozhodnout? Vzápětí vzala druhou tiáru a ukázala i tu. Rigel nakonec pokývl pro druhou variantu a Smrt první cetku odhodila ledabyle na hromadu ostatních.
"Takže jak se má můj bratr? Mám být uražená, že jsi jej jako navštívil dřív?" sekla jeho směrem, když si upravovala tiáru na hlavě. Bylo trochu zvláštní vidět na ni něco takového, ale asi opravdu ty jeji šperky nebyly jen pro okrasu zříceniny.
"Vypadá furt stejně, je furt stejnej..." odpověděl Rigel jednoduše. Nepoznal oproti dřívějšímu setkání žádný rozdíl.
"Hmm minimálně je z něj teď velmi velký humorníček, když sem poslal tebe," nadhodila a naposledy se prohlédla v zrcadle. Otočila se se něj s hlasitým "Hmm", které vyzývalo, aby se podíval na její úchvatnost. Rigel na ní stále koukal velmi neutrálním výrazem a proklínal Života, že jej postavil do takové situace.
"Naval šutry, vím, že je máš, zuzláš si je, jak kdybys po mně něco chtěl jak ti ostatní budižkničemu..." pronesla panovačně. Samozřejmě, že chtěla jeho kameny, když už tu tedy byl. Když má lepší den a nepošle ho za jeho drzé dýchání do limba, tak ať z toho má alespoň nějaký věci.
"Ber," odfrkl si Rigel a nechal ji klidně si je všechny vzít a moc mu nenechat. A on ani nic nechtěl. Bylo to vlastně to nejlepší, co tu za velkou dobu bylo, všichni za to něco chtěli. Tenhle? Nechtěl nic. Chtěl bejt drzej jak vopice. Přivřela nad tím oči.
"Takže ty furt žádný magie nechceš, hm?" zeptala se rýpavě. Byla překvapená? Nebyla. Pohrdala jeho volbou? Samozřejmě. Její magie bylo to nejlepší, co vlka může potkat. A on že nic nechce? A nasrat... Když je někdo chce, nechce se jí rozdávat. A když někdo nechce? Chtěla mu šeredně škodit nějakou tou magií, už viděla, jak se bude zas vztekat, když ho nějaká překvapí...
"A teď táhni, vrať se, až tě zas přestane bavit život, do tý doby mi sem nelez bez pozvánky... Takže nikdy!" zařvala na něj otráveně a ukázala mu, kde najde východ. Jenže Rigel se vůbec neměl k tomu někam jít. Díval se na ní, jako by nechápal, co po něm chce. On to ale moc dobře věděl, jen se mu nechtělo jít zpět do Smrku pěšky.
"Ty převeliká, nejlepší a nejšpatnější, byl bych ti nejvíc zavázán..." udělal puf a byl pryč. Zřícenina byla konečně opět tichá a příjemná pro pobyt Smrti. "Měla jsem ho raději zabít..." protočila své svítivé zelené oči v sloup a vydala se zpět obdivovat svou velkolepost...

⋙ Smrkový les (teleport)

⋘ Smrkový (Erynijský) les (teleport)

Známé místo bylo pryč. Rozplynulo se kolem něj mrknutím oka a změnilo na místo o trochu méně známé. Uměl velmi jasně říct, kde je, ale neměl radost z této změny prostředí. Podíval se před sebe. Byl zase zpět v Narrských kopcích. Vzduch tu byl těžký zvláštním klidem, který se mu usazoval v hrudi jako cizí, nevyžádaný pocit bezpečí.
Na sekundu se zamyslel, zda se vůbec veškeré události posledních týdnů - ano, už putoval týdny s Morgothem, udály. Samozřejmě, že udály. Byl živý, dýchal, mělo to daleko do něčeho, co by zažil v limbu. Jeho čas strávený v limbu mimo černou nicotu byl střípkem jeho pobytu, nezažil by luxus několika týdnů na "svobodě".
Zvedl oči přímo před sebe, statný vlk na něj už čekal jako rodič čekající na zlobivé dítko, které si zasloužilo pokárat. Z jeho přítomnosti sálalo cosi hřejivého, až nepříjemně důvěrného, asi to byla magie, která hladila mysl a šeptala, že všechno je vlastně v pořádku. Rigel si nad touhle skutečností povzdechl. Přesně něčemu takovému se chtěl vyhnout, opustil kopce velmi unáhleně jen z důvodu, aby nemusel se Životem konzultovat svá životní rozhodnutí uplynulých let. Nedlužil mu nic a bůh mu rozhodně neměl co dávat rady do života... Jejich pohledy se střetly, Rigelův výraz nedobrovolně zjihl. Bylo to, jako by se mu někdo dotkl duše a připomněl mu, jaké to je nebýt neustále ve střehu.
Káral za to sám sebe, ale moc dobře věděl, že taková magie bohužel působí na každého a není nic, jak by ji mohl zlomit. Nebo na to ještě doteď nepřišel.
Přistoupil k vlkovi lehce otráveně tak, jak mu jeho magií omezené tělo dovolovalo. Koutky mu cukaly, jak se snažit neúspěšně vymazat ten pozitivní výraz, který měl pokaždé, když se na vlka před sebou byť jen na sekundu podíval. Nenáviděl celé tohle místo a přál mu tu nejhorší zkázu, kterou místo mohlo zažít. A přesto ho část jeho mysli zrazovala, tiše a zrádně mu šeptala, aby zůstal...
"Doneslo se mi, že jsi se nacházel ... poblíž a ani jsi nepřišel pozdravit," pronesl vlk s náznakem skoro až uvěřitelné lítosti. Jeho hlas byl měkký, hladivý, jako kdyby každé slovo bylo náplastí na staré rány. Jak moc Rigel doufal, že se něčemu takovému s grácií vyhnul, no omyl...
"Měl jsem lehce naspěch," pronesl ledabyle Rigel s lehkým úšklebkem, jako by právě syn vzdoroval svému otci. Nebyl ale vlastně v jistém smyslu Život otcem všech vlků?
"Já to viděl - vyvaloval jsi se v kopcích dostatečně dlouho na to, aby...No to je jedno... už jsi tady," pokračoval ve svému káravém rodičovském tónu, jako by právě nemluvil s dospělým jedincem, kterému zdejší záležitosti byly stále cizí. Život pobídl gestem Rigela, aby jej následoval přes most.
"Nedobrovolně," poznamenal zpět, neboť ačkoliv na něj působila aura Života, chtěl mít vždy alespoň poslední slovo. Život se nad jeho poznámkou pouze lehce zasmál a pokračoval v chůzi. Rigel jej následoval přibližně o dva kroky pozadu.
Byl raději zticha, věděl, že stejně není schopen moc peskovat, fyzicky prostě nemohl ani kdyby chtěl, a i tyhle myšlenky magie násilně vyhazovala z pomyslného okna jeho mysli, jen aby tyhle myšlenky zas přišly zpět dvěřma. A s nimi se dostavil i pocit, že by se tady dalo zapomenout na bolest, vinu i nenávist. Štvalo ho to? Samozřejmě...
Dorazili blíže jeskyni, kam se vlk nikdy nepodíval. Zájem o to samozřejmě taky neměl. Stále čekal, proč jej Život prostě vzal a přesunul přes celé území na prostý pokec. Jak milé gesto, nevítané gesto.
"No ehm... Cože jsi to potřeboval?" zeptal se nakonec lehce netrpělivě, neboť Život se asi moc neměl k tomu mu začít vykládat, co má na srdci. Místo toho se začal jednoduše smát, jako by snad najednou z Rigela byl ten největší humorníček světa. Fakt vtipný,,, Co je tak k smíchu?
Když se konečně Život přestal smát, jeho výraz se opět vrátil do standardního milého ksichtu, přemýšlel velmi očividně, proč vlastně měl potřebu šedého vlka shánět. Trvalo to nějakou dobu a Rigel začal ztrácet trpělivost, ale nakonec se opravdu dočkal.
"Uh... No... Samozřejmě pojďme oslavit, že jsi opět živý a zdravý!" vyhrkl Život nadšeně a kolem něj začaly lítat vločky jako konfety. No to je skvělý...
"Nechápu, proč bys to zrovna ty slavil," pronesl Rigel nezaujatě, zatímco kolem něj Život velmi nadšeně skákal se sváteční náladou. To příjde gratulovat každému, kdo se vyhnul trvalé smrti stejným způsobem, jakým se tomu vyhnul on. Proč tu není Goth? Ten by si to možná i užil...
"Každý život je drahocený..." pronesl Život a přestal kolem hopsat jak nadšené štěně. Bylo až k popukání, jak se uměl přesunout z hravé nátury do té jeho klasické lehce vážné. Rigel zůstal stát a pouze jej pozoroval. Stále mu cukaly koutky, jak bojoval s tím, že se chtěl tvářit přátelsky.
"A proto si řekl tomu malému škvrněti, že je celý jeho osud nevyhnutelný... Věděl jsi, že musel umřít on a nechal jsi ho jít a zahodit malou holku ze skály?" zeptal se lehce jedovatě, neboť ačkoliv do jejich rozhovoru nijak nezasahoval, viděl vše z první řady těma ubulenýma očima vlčete z Borůvky. "Bylo by o dost jednodušší, kdybych věděl, že je nutno sejmout jeho... Teda ne že bych se nepobavil tím, vzít ti jednu malou ovci..." peskoval lehce Životu a vlastně měl lehce pravdu. Věděl Život, že pro vysvobození Rigela stačila smrt hostitele a ne žádná náhodná cizí. "Vsadím se, že se ti to líb..." Nestihl ani doříct větu a jeho tlama byla jako kouzlem semknutá. Nemohl říct už ani slovo. Takovou mluvu tohle boží místo nebude trpět. Jen se naštvaně podíval.
"Bohužel se mi nepříslušilo do něčeho takového zasahovat, tímto bych to uzavřel," řekl Život klidně a Rigel mu na to nemohl vůbec nic říct. Jen se na něj podrážděně díval.
"Jak se ti líbí tvoje dary?" zeptal se lehce rýpavě, protože věděl, že mu na to nemohl Rigel nic říct. Mohl jen hučet a mručet nespokojením. Po chvíli Životu došlo, že stále šedý vlk nemůže promluvit. Tudíž to napravil a kouzlo zrušil. Rigel zalapal po dechu, bylo zvláštní nebýt schopen dýchat jinak než čumákem, ačkoliv to bylo něco normálního. "Už tenkrát jsem ti řekl, že s dovolením žádné dary a magie přijímat nechci, nechci si nic kupovat a nechci nic dostávat, chtěl jsem ti to vrátit, ty jsi odmítl," odporoval mu Rigel tím nejběžnějším tónem, který mohl. Život zavrtěl hlavou. "Máš pravdu, neberu si dary zpět, nejsem ani zdaleka jediný bůh, který může něco takového udělat," pronesl odmítavě. Bylo tolik kultur. Tolik jiných bohů vlků mimo Gallireu. "Jak je to s tím vlkem? Proč Morgoth? Nejdřív ten sen a pak puf, je tam živej? Nějaká až moc podezřelá náhoda, nemyslíš? ptal se vlka na prapodivná setkání s pískovým vlkem.
"S tím já mám pramálo společného, jeho bohové chtěli, aby se vaše životy propletly. Neznám důvod takové skutečnosti..." pronesl pomalu jako vyloučení odpovědnosti právnickou mluvou. Rigel s touto odpovědí nebyl moc spokojen, měl těch Gothových bohů plný zuby a teď se ještě dozvídal, že to oni je bez specifického důvodu dali na společnou cestu. "Bohužel se budeš muset ptát jich, pokud chceš odpovědi na podobné otázky..." doplnil ještě vlk trochu, ale zdálo se, že to je maximum, které mu mohl podat. Dalšího vysvětlení se Rigel asi ani nemusel dožadovat, Život byl opravdu dobrý ve vyhýbání se jakékoliv nápomocné odpovědi.
"Měl bys ale svého přítele poslechnout a otevřít se magiím. Pomůže ti to ve tvé... malé pošetilé žáležitosti..." Samozřejmě myslel Rigelův příslib podmanit si / zničit bohy. Život byl taktéž bůh, ale opravdu se ničeho neobával. Možná i lehce naopak Rigela nabádal, aby šel za tím, co chtěl, ale pomůže si trochu magií. Pro něj to byla blbůstka.
"Nabádáš mě, abych na tebe jednou zaútočil?" zeptal se jej Rigel. A Život se opět zasmál. "Pokud ti to udělá radost, nemám nic proti... žabomyším válkám..." odpověděl pobaveně a Rigel na něj nespokojeně zavrčel. Život pouze zamlaskal výchovně a Rigelova tlama opět cukala do milého úsměvu.
"Vršky nemají rády nezdvořáky..." obhájil své jednání jednoduše. "No to se jim teda omlouvám," prohodil Rigel lehce ironicky.
Život si jej obešel několikrát a prohlížel. Opět nesouhlasně zamlaskal. "Tolik, co můžeš nabídnout, tolik talentu, a ty toho nechceš využít," pronesl skoro až lítostivě. Rigel otočil hlavu k němu. Nikdy netušil, že něco takového uslyší. A za všechno mohl ten jeho fotr, kterého vlastně nejspíše nikdy nepotkal.
Měl bys tu zůstat... Naučit se všemu, k čemu jsi předurčen," usmál se na něj vlk a zněl až neodolatelně. Narrské kopce kolem nich tiše souhlasily, jako by samy čekaly, až Rigel podlehne.
Jak by někdo mohl odmítnout. Rigelovi se nabízela otázka. A proč by neměl zůstat? Na malou chvíli vlastně neměl odpověď, která by mu zamezovala nabídku Života odmítnout. Byl opravdu zatracen a nucen být někým, koho celý život nenáviděl? Jak by po tom všem mohl, nenáviděl celý ten princip... Jeden by řekl, že snad nekonečný pobyt v limbu konečně přinese nějaký nadhled, řešení, rozhodnutí. Proč se najednou o něčem chtěl rozhodovat? Podíval se zpět na vzdálené nebe za mostem.
"Rád...," zastavil se. Proč by měl souhlasit? Ztrácí snad rozum? Je úplně mimo? Pomátl se? Zhluboka se nadechl a vydechl. Vzpomněl si na pískového vlka, kuře, které se stalo nedílnou součástí jeho života, byť to byl jen zlomek jeho života.
"Byť je nabídka... lákavá... Raději bych se přidal zpět k Morgothovi a jeho mazlíčkovi," vydechl po chvíli. Bylo jednodušší vzdorovat Gothovi, než aby stál proti Životu, který měl stejné záměry jako jeho přítel. Všichni chtěli, aby vlk magii podlehl. Chtěli, aby prohrál boj proti svým celoživotním hodnotám a kompletně ztratil identitu. Co by byl ale Rigel bez své minulosti, hodnot...? Kdo by byl?
"Ach, v tom případě budiž ti alespoň nadělena snadnější samouka," vydechl Život souhlasně. I odmítnutí dokázal podat jako dar.
"Úplně bych zapomněl, v tom nezbývá nic jiného, než abys vyřídil ještě poslední pozdravy, než bude čas pro ostatní se probudit," uculil se a začal cosi pod čumákem mumlat. Rigel si zopakoval jeho slova v duchu... "v tom nezbývá nic jiného, než abys vyřídil ještě poslední pozdravy".
Co tím Život myslí mu došlo skoro hned. Nestihl ani pořádně ani vyštěknout nesouhlas a už udělal puf s tichým "Nedělej to," které už ani nedoznělo, neboť byl vlk opět ty tam.
"Ach ta dnešní mládež..." povzdechl si pobaveně Život, chvíli se díval na noční oblohu, než se vydal dělat to, co Život dělá ve volném čase. Kopce dál tiše dýchaly životem a čekaly na další zlomenou duši, kterou obejmou.

⋙ Stará zřícenina (teleport)

⋘ Kaštanový les

V dáli se už jim stařec ztratil z dohledu. Kdo ví, co to bylo zas za magickou entitu, která jim nabízela kde co. Až teď si Rigeo říkal, že to bylo vlastně celé dost podezřelé. Neměli si od něj raději brát nic, co když to mělo nějaké tajné smluvní informace někde v rohu dole miniaturním písmem.
"A ty máš jako pocit, že toho umím málo? Na někoho, kdo si celý život myslel, že se mu to vyhlo?" prohodil Morgothovi, který do něj furt rýpal, že by měl Rigel chtít víc a víc. Jako by za poslední dny neobjevoval prakticky Pandořinu skříňku svého života. Nemusel do něj Gorh ještě furt rejpat.
"Hmm, jak jinak..." pronesl souhlasně na to, co mu odpověděl. Už nějakou dobu zároveň cítil přítomnost toho cizince od řeky. Nejspíše si to rozmyslel a chtěl přijmout Gothovu nabídku. Jako by se o jeho přítomnost někdo prosím. Rigel nad tím protočil oči.
"Tvůj mazlíček se za námi už nějakou dobu plíží..." pronesl suše bez špetky emocí a ani se nemusel ohlížet, zda tam vlk opravdu byl. Jeho tiché kroky bylo velmi jednoduché zaslechnout ve sněhu, který se bortil pod jeho tlapkami.
Naštěstí na otevrenych pláních nemuseli jít dlouho a místo toho nalezli poměrně příjemný lesík pro pobyt. Všude se táhly vysoké smrky a nejspíše to bude dobré útočiště před studeným větrem a sněhem. "Je ti furt zima?" zeptal se ho po chvíli. Asi nebylo tak běžné, že by jeden slyšel podobná slova, vetisnou se moc o cizí blaho nezajímal.
"Trochu to tu znám," pronesl informativně a přemýšlel, jestli jako maji teda něco říct tomu vlkovi nebo prostě počká, až něco provede a rovnou tu odekoruje sníh tmavě rudou.
Zavedl je do středu lesa, kde se nacházelo skalisto, které kdysi dávno využívala smečka, která obývala les, jako úkryt. Nakoukl předběžně dovnitř, než pokyvl na Gotha, že je to bezpečné. Ne že by Morgoth nebyl dospělý vlk, který se uměl rozhodovat sám za sebe, ale Rigel už před svym skonem byl a území trochu znal.
Počkal i na Azathira, který se šoural v bezpečné vzdálenosti a nebyl si jist, zda byl dobrý nápad vlky opravdu následovat.
Rigel mu naznačil, ať laskavě přesune svůj zadek dovnitř a následuje Morgotha. Sám se pak vydal dovnitř. Jeskyně možná byla o něco větší za svých nejlepších let, ale zdálo se, že je díky kolapsu o trochu menší. O to asi i lepší. Chodby byly mírně osvícené fluorescenčními květy Rogelovi neznámých rostlin. Nebylo to zas tolik nápomocné, takže stále bylo dobře, že vlci viděli velmi dobře ve tmě.
"Měli bychom si odpočinout, ráno vyrazíme sehnat něco k žrádlu," oznámil těm dvoum, když našli příjemný záhyb, který obsahoval i pár pozůstatků majetku předešlých obyvatel. "Prospěte se, prostřídáme se," oznamil a bylo jasné, že jistě Azathira nenechá hlídat. Bude se muset spokojit s pořádaným odpočinkem, protože mu samozřejmě Rigel nevěřil. Položil se na zem vedle Morgotha a nechal ho, aby se klidne zahřál, stejně by se něčeho takového dřív nebo později bude dožadovat. Otázka byla, co bude jeho výmluvou v létě...
----
Když už byl klid a vlci poklidně spali, malý provizorní taboráček tiše praskal a měnil snad stoleté dřevo, které našli v úkrytu. Byl jediný vzhůru, jediný se ujišťoval, že je pobyt v Eryniji bez nezvaných hostů. Jenže najednou poof, byl pryč, jako když praskne bublina.

⋙ Hop skok Vrchol Narrských kopců (teport)

⋘ Mahtaë (jih)

"Já to slyšel," prohodil k nim, když byl pár metrů napřed a Morgoth se snažil toho mazlíka přesvědčit, aby teda fakt šel s nima, ačkoliv mu bylo vyhrožováno smrtí. Pokud se tak vlk opravdu rozhodně, je jasné, že si neváží vlastního života, a navíc k tomu je ještě absolutní blázen.
Počkal, až se k němu přidá Morgoth, nezajímalo ho, zda druhý vlk půjde nebo ne. Čekal pouze na pískového. "A neříkej mi "Sluníčko"... Kuře... Jinak se můžeš rozloučit s křídly," pronesl výhružně, ale byl zpět naladěn spíš na tu přátelštější notu s Morgothem. Věděl moc dobře, že by tam toho troubu klidně nechal a z nějakého důvodu jej to těšilo. Asi byl prostě škodolibý, že... Najednou se prudce zastavil, když oči přesunul opět plně před sebe.
Před nimi byl starý vlk. Ne fakt, byl vizuálně naprostá fosílie s nějakou věcí kolem krku. Rigel se nad tím lehce podivil. To se někomu ztratil dědek? Dle popisu kamaráda toho tmavého smrada z Borůvkové smečky, někde tady kolem musel být ten jeho Javorovej les a jejich smečka. Nejspíš sem jim ztratil a teď nemohl najít cestu zpět. Byl si skoro až jistý, že Morgoth bude chtít dostát svému vzhledu a být ten nehodnější syn boha a tak dál, no jednoduše se nehnou, dokud tady stařečkovi nepomůžou. Tohle bylo tak pod Rigelův vkus, ale jakmile se dostali blíž, jakoby ho něco praštilo tedy alespoň obrazně řečeno. Už z nějaké vzdálenosti bylo jasné, že tohle není normální stařec. Byl to jeden z těch kouzelných vlků, velmi se ten pocit podobal tomu, který měl, když potkal Života. Ačkoliv tenhle neměl takovou moc, aby všechen jeho vztek alespoň na malou chvíli zmizel.
Trochu si odkašlal. Nebyl zvyklý nikomu pomáhat. Tenhle určitě pomáhat nechtěl. Ale ...
"Ztratil jste se?" zvolal k němu a snažil se přeřvat ten kvílivý vítr, který se čas od času zvedal a metal vločky všude. Musel na chvíli sklopit zrak, neboť nebylo jednoduché dívat je skoro proti padajícímu sněhu, který divoce poletoval kolem. Pokračoval blíže a podíval se jen letmo na Morgotha a pak zpět na cizince.
"Cože si to šikal?" zvolal k nim ten vlk a očividně slyšel asi tak dobře jako slepej viděl... Vypadalo to, že musí jít o trochu blíže. A to tedy Rigel i udělal. Konečně stanuli před stařečkem, který vypadal, že se v tom sněhu za chvíli ztratí.
"Hošánci, fešní hošánci! Já tu toho pro vás tolik mám..." řekl nakonec stařec, neboť vlci na sebe koukali poměrně dlouho a nikdo nic neřekl. Rigel jen lehce naklonil hlavu jako náznak toho, aby teda tenhle magickej děda pokračoval. Vysolil jim pomalu jedním dechem vše, co pro ně může udělat. Rigel pomalu ani nemrkl, co na to měl sakra říct? Podíval se opět na Morgotha, dělal to častěji, než by od sebe čekal.
"Tohle je asi tvoje záležitost..." pokývl na starce. Nabízel jim nějaký magie a klumpy. Rigel neměl o nic z toho víceméně žádný zájem, jen jeho imaginární skrýš pokladů už přetejkala a on nevěděl, jak se toho zbavit.
Nechal Morgotha vyřídit si vlastní business a zatím hlídal okolí, jestli tohle není nějaká bouda a stařec není prostě levná návnada. Vše zatím ale vypadalo na hladký průběh.
"Milánku, přeše byšte neodmítl starce, pokupte něšo, slitujte se, já chci dělat vlkům radost... Vy vypadáte, že ji trochu potřebujete," promluvil k němu stařec, když dořešil Goth všechny věci, které potřeboval. Rigel se na něj podíval.
"No dobrá, vezmu si pár šutrů za jiný věci a jiný věci za šutry a tak dál..." začal tam tentokrát teda Rigel líčit, co vlastně tedy pro něj může udělat, aby stařec s jeho nabídkou krámů šel jinam. Nakonec si i oni dva plácli a nechali starce být.
"Hodně štěstí, Jinoši!" volal na ně a šoural se pomalým krokem pod jiný strom. Už mu tihle dva byli k ničemu a musel hledat asi jiné oběti svých obchodních triků a dovedností.
"Jak jsem mohl tak jednoduše souhlasit..." bědoval lehce podrážděně se špetkou humoru, když přišel blíž k Morgothovi, který na něj už čekal. "Co jsi po něm chtěl zas ty," zeptal se ho jen tak letmo, ale vypadalo to, že se pro jednou fakt zajímal...

⋙ Erynij

Objednávka:

dám 20 perel za 60 mušlí

Směnárna:

dám 81 kytek za 270 mušlí

To mládě bylo nějaké drzé, pomyslel si domýšlivě a protočil nad jeho "průpravou" oči. "Přepokládám, že to tě naučili ve tvé rozkošné školce, recituješ to jak básničku," poznamenal ohledně jeho monologu suše a tónem dal jasně najevo, že pokud se k tomu bude chtít ten cizák vrátit, Rigel mu jasně ukáže, že vlk nepotřebuje žádnou magii, aby sejmul magiče.
Alespoň by měli co do žaludku v takovém nepříznivém počasí. Bylo jasné, že nic neuloví a budou muset ještě chvíli vydržet. Masa si pořádně užili nějaký čas zpět a pár drobných úlovků cestou se nedalo počítat. To byly jednohubky. Jen netušil, jak by se Morgoth tvářil na konzumaci jeho nového mazlíčka.
Jenže Morgoth asi měl dost pozorování cizince a přesunul se zpět do převisu, aby byl alespoň trochu chráněn. Musel být rád, že ten magický oheň vydržel kdeco pouze pod náporem mysli a nejspíše se sešli tři, co neměli problém se střídat v udržování ohně. Pak už ho jen ujišťoval, že by se jen tak nerozhodl odběhnout ty tam s nějakým ŠEDÝM vlkem, který stejně byl spíš somrákem než silným a potřebným válečníkem. Samozřejmě, že byl Rigel lepší! A vůbec! Jemu na tom vůbec nezáleží. "Dělej si, co chceš..." pronesl jen k Morgothovi a nepozastavoval se nad tím, že opravdu neotevřel klapačku a vlk ho slyšel... Asi na tu celou situaci dočasně rezignoval.
Vlk se představil už předtím, ale Rigel nemusel nic takového opětovat, on ho stejně Goth propálil ač nechtěl... Někdy se musel držet zpět, aby toho vlka nenakopal. Teď ale ten nový tedy vyhověl jeho výzvě a lehce představil, co je vlastně vůbec zač. A prej že je tohle válečník. Kdyby Rigel nějaký obočí měl, už by jej měl zvednuté pohrdavě někam do astronomických výšin.
"Jenda blbost a bude večeře..." pronesl Rigel skoro jako když podával rezignaci na celou situaci. Bylo jasné, že si ho Goth chtěl nechat jako domácího mazlíka. Rigel byl teď skoro jako rodič, který by byl upálen za živa neříc ne...
"Vítr trochu ustál, měli bychom se vydat do nějakého lepšího úkrytu," pronesl informativně a podíval se na Morgotha. Ten byl celou dobu spokojen cupitat za ním, ale co věděl, teď sebou bude tahat tu těžkou chlupatou kabelku... Nakonec se všichni sbalili a vydali podél řeky na sever.

⋙ Kaštanový les

1- Smrkový les
2- Lesík topolů
3- Armanské hory
4- Rozkvetlé louky
5- Vodopády
6- Vyhlídka
7- Elypole
8- Sekvojový les
9- Zrádcův remízek
10- Třešňový sad

Museli narazit na někoho lehce mimo a nebo naprosto naivního. Vlk totiž velmi pozitivně reagoval úplně na všechno. Bylo rozhodně jasné, že reagoval pozitivně na Morgotha. Ten se mu sral do ksichtu od chvíle, co se tenhle šedivej ukázal. Rigel ho ještě jednou sjel pohledem od hlavy až po tlapky. Byl velmi nezajímavý, takhle v kontrastu se sněhem bylo vidět, že rozhodně nepatří mezi nejsvětlejší vlky, sem tam měl nějaký černý flek a rudý oči, to bylo vše, co mohl nabídnout. Ne že by Rigel byl o něco zajímavější, ale tohle není o něm, že? A navíc Rigel si užíval svou "obyčejnost", nevypadal alespoň jako divnej pošuk Goth, který naprosto asi miloval vypadat jako chodící abominace. Jak vůbec zvládal ležet na zádech?
"Nevidím v tom problém," uculil se na něj zpět, ale hned poté se vrátil k lehce zamračené ne příliš přátelské nátuře. Kdysi dávno byl raději, pokud druzí dělali, jak píská dobrovolně. Teď? Tenhle Rigel? Znovuzrozený Rigel, který už neměl zas tolik trpělivosti na něco takového? Bylo mu to jedno. Ne, naopak preferoval zkoušet nové způsoby. Byl agresivnější a měl větší chuť páchat vlastní tlapou škodu. Možná není tak zlé, že začal využívat darů od svého pravého otce. Takže ano, využívat magie bylo proti všemu, ale ano, bylo ideální všechny, kdo neměli chuť být s ním, jednoduše zabít. A ostatní mohli být jako malinké omegy a následovat. Samozřejmě Morgoth cpal šedému vlkovi kdo ví, co ví... To byla jedna chrabrá myšlenka za druhou, už mu chyběl jen bílý šáteček od sličné panny a kopí... Mohl hned vyrazit bít se za chrabrost a oddanost... Hlavně že ještě pár chvil zpět neměl na práci nic jiného než fantazírovat nad vraždou...
"Velký špatný..." uchechtl se lehce podrážděně. "Kdyby byla nějaká, která by tě mohla na pár minut umlčet, použil bych ji rád," poznamenal stejně pobaveně jako Morgoth. Netušil, proč má Goth potřebu nějakýmu pocestnýmu tlouct do hlavy každý hovno, který ho napadne, ale asi neměl dost konverzace s Rigelem a potřeboval se vykecat. A to měl tmavě šedý vlk pocit, že někdy jeho hlava může explodovat, když Goth spustil ohledně nějakýho tématu, do kterýho byl fakt udělanej...
"Ještě chvíli dělej, co děláš a můžeš se rozloučit s teplem a společností," odpověděl mu velmi obdobným způsobem, jen jeho odpověď byla méně hravá a víc seriózní. Díval se zpět na Morgotha a uvědomil si, že neřekl vůbec nic a přesto cítil, že vše, co chtěl Gothovi sdělit, opravdu sdělil. Nedá se to zas tak dobře popsat, ale vlci, kteří uměli číst myšlenky, komunikovat skrz telepatické vzkazíky, ti vám řeknou, že prostě kdesi uvnitř velmi hluboko víte, že jste to právě udělali. Rigela zalil vztek. Měl pocit, že jeho vlastního tělo, jeho vlastní hlava mu dělá naschvály. Co příjde příště? Příjde na to, že je vlastně jeden z nejsilnějších vlků v kraji, a to vlastně ani nic z toho nechtěl.
"Hej ty, Šedej, k čemu jsi vůbec dobrej?" zvolal k němu. Rozhodně neměl v plánu přijmout jeho společnost jen tak. Vlastně zněl celkem pohrdavě. Minimálně to působilo velmi kontrastně s tím, jakým milým způsobem na něj cvrdlikal Goth.

Vlk opravdu vyklopil vše, co měl na jazyku a fakt začal poskakovat na třech nohách. Rigel se pousmál, jeho podivné nadání nebylo pryč. Cítil se zároveň silnější než nikdy a tohle to potvrzovalo. Jenže pro tentokrát nebyl s Morgothem na stejné straně, neboť měl nutkání se cizince až moc velkoryse zastat.
Rigel měl v plánu vyřknout naštvaně nesouhlas. Co si vůbec Morgoth dovoloval mu něco říkat a ještě takovým tónem? Nesouhlas bylo slabé slovo. Jenže problém byl, že jeho tlama odmítala nějaká jedovatá slova vůbec vyslovit. Neměl v plánu nic říkat jako protiútok, ačkoliv v hlubinách mysli nechtěl udělat nic jiného.
Ten bastard. Jestli něco bylo mimo limity, bylo to využití magie. A Morgoth to právě udělal. Vlk to mohl pomalu cítit v kostech, každý sval, každý kus jeho mozku říkal, že to právě světlý udělal. A to jej dokázalo rozpálit. Jenže on měl být hodný. Bodal pouze Morgotha pohledem. Jakmile tohle pomine, bude to mít dohru. Morgoth celou věc doplnil monologem. Uvědomoval si vůbec, co provedl?
Tvařil se kysele na každé slovo Morgotha. Tohle mohlo sice na kde koho platit, ale jemu se to absolutně znechucovalo, mluvil jak cudná cuchta a bylo fakt nechutný to poslouchat. Mluvil takhle k němu běžně a on si jen nevšiml? Někdy fakt asi mluvil Morgoth sladším hláskem jak vlčice, ale tohle byl jiný extrém.
"Tak si posluž a užívej nového mazlíčka," pronesl jen k němu. Nebyl nejtrpělivějším jedincem a měl nutkání prostě po Gothovi přes vše skočit, ale zdráhal se. Rozhodně to nechtěl nechat jen tak, žádný chlupáč si s ním zahrávat nebude a to platilo i o Morgothovi. Bylo jedno, jak blízký mu je nebo může být, tohle bylo přes veškeré limity, které by kdy byl ochoten nastavit. A ještě se mu to kecalo. Rigel jen zavřel oči a počítal v duchu, aby svou mysl jednoduše odvrátil od nutkání jít a na truc roztrhat cizince, který je rušil. Kdyby nepříšel, neměl by Morgoth pocit, že se takto může chovat a Rigel nad tím mávne tlapou. Taková realita neexistovala.
Když měl pocit, že už po otevření očí nebude mít nutkání do někoho zatnout tesáky, podíval se na cizince. Celou dobu si jej prohlížel spíše jako lovnou kořist než nějakýho maníka, který byl rád, že nemusí být o samotě v mrazu a sněhu. Pokud tohle byla podle Morgotha ale bílá, tak Rigel byl žlutej od hlavy až po drápky. Vlk byl minimálně světle šedý a velmi to šlo znát, když stál v té sněhové pokrývce a vynikal jak pěst na oko.

"Proč do j..." nestihl ani doříct, co měl na srdci, když se do jeho zorného pole dostala nějaká neznámá postava. Byl se šedý vlk, který vypadal, jako by snad ušel značnou vzdálenost. Nevypadal neškodně, ale červené oči naznačovaly, že by se stejně měl mít na pozoru před dalším otravným magičem. A to už toleroval Morgotha.
"Tk, tk," mlaskl nespokojeně k Morgothovi. Ten si nejspíše myslel, že je vlastně jedno, co řeknou tomuhle maníkovi. "Ty se taky hned vybavuješ s každým..." pokáral jej šeptem a flákl jej provokativně ocasem po stehnu. Moc dobře věděl, že Morgoth nebude mít vůči tomu žádné výhrady.
Rigel ale pohled nikdy neodvrátil od cizince. Ať to byl kdokoliv, právě jej rušil. A mohla být přátelský jak chce, vlastně takové nesnášel Rigel snad i více. A tak se rozhodl, že vlka nejdříve proklepne. Kdyby se do toho nevložil, Morgoth by jej jistě přizval k táboráku.
Nevěděl, zda jeho schopnosti stále fungují a nejraději by si zas brblal naštvaně pod čumákem, jenže tohle bylo něco tak prospěšného, že nad tím dokázal přivřít snad obě oči.
"Velmi rád bych věděl, jaké máš úmysly," řekl Rigel směrem k neznámému. Doteď nevěděl, zda stále zní být tak neodmítnutelný. Azathir nemohl vycítit žádné využití neortodoxních praktik, za to Morgoth si mohl být jist, že pokud bude nový vlk mluvit, řekne jim to, ať už chce nebo ne. Morgoth byl moc milý, moc měkký, vyzval cizince ke slovu, aniž by si nejdříve zjistil, co vůbec tenhle pobuda chce.
"Jo, a velmi by se mi líbilo, kdybys u toho poskakoval na třech tlapkách, udělal bys to pro mě?" vyslovil své další přání a cítil, že to opravdu musí fungovat, trochu jej rozbolela hlava. Vystačil by si s otázkou první, jenže on vlastně nevěděl, co od doby, co zemřel, ztratil a co naopak získal.
Byl připraven vyskočit kdykoliv na všechny čtyři a jednodusw se s cizincem propasovat tak, jak mu bylo milejší. Měl pocit, že od doby, co byl mrtvý, provázela jej jakási krvežíznivost. Ne že by předtím byl svatoušek, ale kdysi preferoval, když jiní bojovali za něj. Teď? Chtěl všechno vzít do svých tlapek a koupat se v krvi těch, co mu přijdou do cesty.

Neměl v plánu být největší magič na světě, tohle byla určitě jen náhoda a neměl pro to žádný speciální talent. V tomhle ohledu neměl žádný talent, neměl zadne výhody nebyl jisto jistě ničím divný nebo speciální. Tohle uměl ostatně skoro každej.
"Je očividně mým posláním starat se o dámu v nesnázích..." broukl na něj zpět, když se culil, jak hodnej je ten Rigel kluk, když se takhle stará. Rigel si to ani neuvědomoval, většinou jej nezajímal komfort ostatních, ale co znal Morgotha, byl najednou jak matka pečující o štěně, dělal vše pro to, aby se měl dobře. Je to přesně jako starat se o malou chuděrku vlčici...
Začal hloubit jakousi kapsu, která by jim mohla poskytnout něco, co z dálky možná připomínalo převis. Hrabal tak dlouho, dokud nebyl v provizorním úkrytu dostatečný prostor pro oba vlky. Tráva pod sněhem byla suchá a promrzlá, to by mohlo být ideální. A tak těsně před převisem nechal sníh a doprostřed vyhrabal díru a dal si zalezet, aby tráva byla odhalená. Ideální ohniště, kolem byla tak akorát vrstva sněhu, aby držela oheň v kruhu. Samozřejmě něco málo roztaje, ale udělal to ohniště dostatečně daleko, že se nemuseli obávat nějakého rozšíření. Upřímně stále nevěděl, co vlastně dělá, nenapadlo jo nic lepšího než se tedy na tu díru plnou suché trávy podívat a trochu soustředit. Představoval si plápolající ohýnek - přesně takový, který by uspokoji princeznu Morgotha... Život s ním byl opravdu náročný... Nejdřív z té trávy pouze vycházela pára, pak to začalo čudit na nakonec se opravdu dočkali táboráku.
Rigel se na to ještě chvíli díval, než se odebral schovat pod sněhovou plachtu. "Jsi si vůbec jistý, že tam u tebe někoho najdeme? Třeba pošli jak jsou neschopní..." pronesl trochu pobaveně při představě, že najdou tu jeho parodii na smečku celou zmrzlou.

Už během toho, co na něj nadšeně Goth hulákal, jak skvělý bude trénovat spolu, litoval toho. Jak se jen mohl snížit na takovou úroveň? Bylo jedno, jak prospěšné to bylo, bylo jedno, jak moc by mohl být silný, tohle bylo jednoduše proti jeho vlastní nátuře. Ano, cítil ten chtíč všechno přijmout alespoň povrchově, nebylo to tak, že může vlastní magii říct pá pá a poslat ji někam daleko na nekonečné prázdniny. Bylo to jeho součástí celý život a on to jen naprosto nekompromisně odmítal.
Goth po něm hned chtěl, aby se činil a ukázal mu, jak dokáže udělat nějakej ten táborák. Rigel nevěděl ani náhodou, jak něco takovýho udělat, však se to stalo jednou a omylem. Ten oheň byl jak plamínek z většího zapalovače a trval chvíli.
"To určitě," řekl obranně. Neuměl udělat žádnej oheň, nechtěl udělat žádnej oheň. Proč by to po něm vůbec měl chtít. Protočil nad tím oči. Jenže Morgoth tam furt stál a koukal na něj jak malá hladová kočka. Klepal se viditelně zimou a pořád asi chtěl nějaký oheň.
"Co jako? Si myslíš, že udělam 'pfuuu' a oheň bude?" zeptal se ho ironicky až skoro káravým hlasem. Jenže osud je opravdu někdy fakt zákon schválnosti, neboť jakmile vyslovil poslední slovo a zamával packou trochu teatrálně, křoví kousek od nich opravdu chytlo.
Rigel se jen velmi nespokojeně na svůj výtvor podíval. Bylo to tak, křovíčko plápolalo, jak jen mohlo, náhodou poměrně hořelo na to, že bylo to dřevo celé vlhké a zmrzlé. Rigel tedy na oheň kopl sníh, aby uhasil své veledílo, než začne Morgoth skákat radostí, jak moc pěkně mu to jde a jak dobrej je jako magič a podobně. Jenže oheň reagoval přesně naopak, natruc se rozhořel ještě víc při kontaktu se sněhem a Rigelovi nezbylo nic jiného, než nad tím jen otráveně krčit čumák a proklínat den, kdy se narodil.
"Na, tady máš ten tvůj voheň," drcl do něj, aby alespoň při trošce štěstí Morgotha upálil a nemusel se obávat, že na světě chodil někdo, kdo jej viděl čarovat. Samozřejmě doopravdy to neměl v plánu, byl vlastně na svou náturu celkem mírný a Morgoth maximálně udělal nucený krok vpřed, aby se nepřevážil a neskončil čumákem rovnou ve sněhu. Sám se od toho držel dál a prakticky teď využíval Gotha jako tajný štít před vlastními plameny.
"To je tak hrozně nechutný..." mlaskl nespokojeně a nezbývalo mu nic jiného, než se zlobit sám na sebe minimálně týden, že vůbec na něco takového přistoupil. Kdyby ho jen viděli doma. Kdyby ho jen viděli jeho sourozenci.