Gallirea - Příspěvky uživatele

Mňam mňam hostina*

Morgoth se vymluvil, že lovit nebude díky jakýmsi zraněním. Rigelovi to bylo upřímně buřt, zda půjde do akce s ním nebo bez něj, žrádlo budou mít tak či onak, jinak to ani nedopadne. Vlk byl plný energie a překypoval hlavně sebevědomím jako nikdy. Prohlédl si stádo, aby jasně vyčlenil, který kus bude nejlépe vyhovovat.
"Jak si princezna přeje, kecni si někde stranou, nepotřebuju tě," ušklíbl se. Když nechtěl lovit, mohl rovnou celou věc prosedět, Rigel lovil roky a tohle byly titěrné antilopy, nebylo zas zas těžké jednu nakonec sundat. Šedý byl odpočatý díky záhadnému jezírku v kopcích, do kteréhož prakticky skočil nedbale po hlavě a hned se cítil snad jak znovuzrozený, měl pocit, že by teď sám klidně zabil i medvěda. To bylo samozřejmě lehce přehnané, ale nechme mu ten entuziasmus.
Premyslel, zda bude dostačující nahánět je z téhle strany, ze které přišli, či raději nebude nejlepší oázu obejít pro případ, že by se něco posralo a on potřeboval Morgotha na pozici. Ne, byl si tak jist, že se rozhodl jít na věc jednoduše tak přímo, jak to jen jde. zneužije faktu, že je proti větru, nějaké se válely u vody, nějaké stály ve vodě, jednoduše nebyly ve střehu.
Rigel věděl, že není nejrychlejší a nevydrží je nahánět stejným tempem dlouho. Musel být rychlý a hlavně zvíře dostat svou váhou k zemi. Ohlédl se na Gotha, než se pořádně nadechl a vyrazil.
Stádo si stále hledělo svého, Rigel se absolutně vykašlal na jakýkoliv tichý příchod. Místo toho stádo nějakým způsobem bez pochyb infiltroval. Ani jedna antilopa neutíkala. Byl jím úplně jedno. Ten pohled na nic netušící antilopy, sám tomu vůbec nerozuměl. Zastavil se mezi těmi kopytníky, rozhlížel se, co se děje... Podíval se zpět na Morgotha, ale ten jen lenošil v písku.
Nakonec vzal jako výhodu. Nechápal to, ale záleželo na tom? Byla to jeho výhoda. Věc se má tak, že jej ani jedna antilopa neviděla. Neviděl jej ani Morgoth, jednoduše zmizel z dohledu. Rigel netušil, že si k němu magie prostě našla cestu, už tenkrát Životu jasně řekl, že s tím nechce mít nic společného. Jenže magie měla jiné plány. Vlk ani netušil, že se něco takového stalo. Nevnímal se jako neviditelný a byla to poslední věc, která by jej napadla...
Situace využil naplno. Rozběhl se proti antilopě, která vypadala jako vhodný kus, který by zvládl dobře nakrmit oba. Byl v tomhle vedru okamžitě hotovej, ale antilopa si všimla velmi pozdě. Ve chvíli, kdy zpozorněly ostatní, bylo pro tu jednu moc pozdě.
Nemohla vlastně dělat nic, když do jejího boku v plné rychlosti narazil svým vlastním bokem přibližně stejně vysoký a víceméně dvojnásobně těžší vlk. Teď již viditelný Rigel srazil antilopu k zemi. Doslova ji tím pohybem odhodil o pár stop dál, jednoduše se rozkošně holka prolétla. Rigel dopadl překvapivě na všechny čtyři, vypadalo to, že narazdo zvířete s takovym tankem moc neudělalo. Než se stihla antilopa dostat do polohy, ze které by mohla odskákat a zachránit se, Rigel po ní opětovně skončil. Tentokrát se jí ale zakousl do krku a váhou ji opět tahál k zemi. Zvíře nemělo moc šancí, vyškrábat se zpět, sice to párkrát alespoň slušně kopla, ale to asi pocítí až zítra. Chudáka slečnu večeři rdousil dokud nepřestala kopat. Celou tlamu a plece měl od krve, spokojeně se olizoval a těžce oddechoval. Už skoro zapomněl, jak podezřele jednoduché to bylo, zapomněl, že ho ty antilopy naprosto ignorovaly...
Spokojeně slezl ze své oběti a táhl ji po písku blíže tso princezničce. Poté byl první, kdo na antilopě začal hodovat. Udelal vedle sebe dost místa, aby se Goth mohl nažrat po jeho boku a zároveň měl dost místa, protože věřte nebo ne, ten holub zabíral celkem dost místa... "Doufám, že je to žrádlo hodné vašeho standardu, Vaše Excelence..." oblízl se drze se zakrváceným úšklebkem a lehce do něj drcl, než se opět pustil do té jejich hostiny.

Děkuju za akci

Odměny jsem za Rigela i Arsena psala do vzkazů

⋘ Narrské kopce

Poušť byla tichá, jen vítr občas pročísl duny a přenesl s sebou pár zrn písku, která zasvištěla kolem jejich tlap. Rigel a Morgoth kráčeli bok po boku, tedy ... Rigel šel o krok vpřed, teplem pouště byl lehce iritován, jeho kožich byl již překvapivě připraven na zimu, ačkoliv vstal právě z mrtvých. Morgoth se měl nejspíše o něco líp, měl srst řídkou jak postarší vypelichaný padesátník, který ne a ne shodit vlasy na "Pitbulla". Rigel ani jedním pohybem nedal najevo nepohodlí, nepotřeboval poslouchat jakýkoliv kejdy, co by zvládl na tohle téma vyprodukovat jeho společník. V opačném případě to tak hrozný není, stačí se nějakým způsobem zahřát, ale co měl vlk dělat v takovém vedru? Kožich určitě neshodí...
Když došli skoro k úpatí duny, Rigel se zastavil. Před nimi se rozprostírala ona oáza, kterou zmiňoval předtím. Pokud vlk šel z kopců jednoduše za čumákem, nemohl ji minout. Alespoň něco se nemění... Vítr se změnil. Už nenesl jen suchá a nepříjemná zrnka písku, ale i slabou stopu zeleně. Občas se podíval na druhého vlka. Bylo to zvláštní, přišlo mu, že má klid na duši, když jsou opět na jednom místě, dýchají stejný vzduch, jejich oči vidí to samé. V tomto případě to byla podívaná. Pro vlka to bylo něco neobvyklého. Rigel samozřejmě jako vlk z pouště nic takového neviděl do doby, než tu byl poprvé.
Písek se tam náhle měnil v pevnější, vlhčí půdu, stromy a zeleň kam se vlk podíval. Uprostřed toho všeho bylo jezero. Nebylo nijak velké, ale bylo dokonalým zdrojem potřebné vláhy. U jezera se zrovna napájely antilopy. Rigel jich nepočítal nejméně tucet. Jednalo se o poměrně početné stádo, jedna z nich ale dnes z této oázy neodejde.
"Kterou?" zeptal se Rigel Morgotha, aby jej mohl trochu zapojit, když na lov nebyl jen sám, ale měl tu i tu přerostlou kachnu.

Obdaruj božstvo (Života, Smrt nebo jiné podle své víry), dárek nech poblíž jeho sídla (nepsat do Zříceniny ani na Vršek kopců!).

Rigel tam stál jako přikován, přestože pod tlapkami cítil úplně skutečný, horký písek. Slunce mu pálilo do hřbetu, ale i přesto se nepohnul. Teplo, vzduch, světlo, všechno působilo tak živě, až mu žaludek na vteřinu udělal malou otočku.
Morgoth vypadal, jako by se právě narodil znovu. A Rigel, Rigel se na to díval se zvláštním klidem, který většina vlků neměla. Ale on ano. Jeho oči sklouzly po krvavých stopách, pak po Morgothovi, po jeho srsti pokryté cizí červení. Po křídlech, která působila... jinak. Mimořádně. Nečistě. Nebeské s dotykem něčeho velmi pozemského. Když Morgoth promluvil, Rigel nadzvedl pomyslné obočí. Jako by slyšel dobrý vtip. Jako by to celé vlastně odpovídalo jeho vkusu líp, než by Morgoth kdy tušil. Když Morgoth vyslovil jeho jméno, Rigel sebou ušklíbl, jako by ho to pobavilo i otravovalo zároveň.
Udělal krok vpřed, pomalý, jistý. "Dýchánek..." zopakoval tichým tónem, který ovšem skrýval ostří. "Jo. Přesně tak to vypadá," souhlasil s Gothem, když konečně udělal další krok, po kterém následoval další a další, než je dělila maximálně jedna délka ocasu a i ten ocas by byl pořádně krátkej.
Pohledem znovu přelétl zrnka písku prosáklá rudou. Mohl jen tušit, kdo to byl. Ale ta představa se mu líbila. A jeho úsměv to prozradil. Obešel si vlka jednou kolem, analyzoval každou část těla, každou jednu čmáranici, která se mu povedla. Ale to bylo spíš omylem, co vlci asi tak věděli o kresbách?
"Takže sis tu... hrál s těmi tvými božími mončičáky," řekl schválně pohrdavým tónem, ale spíše chtěl jen Morgotha lehce popíchnout. Samozřejmě byla šance, že by si to vzal osobně, ale oba znali názor toho druhého. Nebylo to tedy vůbec překvapením. Vše doplnil ještě pohrdavějším několikanásobným zamlaskáním.
Prohlédl si pohledem ty jeho křídla. Nechtěl mu na to nic říct, neměl co říct holubum, tyhle věci byly divný, nepřirozený a patetický. Nehodlal mu to ale jen tak sdělovat. Místo toho se ušklíbl a zakousl se do jednoho středně velkého pera, které měl na dosah tlamy. Odskočil samozřejmě, aby jej Morgoth náhodou nechytil za flígr, než stihne pořádně uctít jeho úžasné bohy.
"Ó boží mončičáci," začal projevem jakmile položil peříčko na jednu z krvavých stop, které za sebou Morgoth nechal. "S lítostí vám oznamuji, že Váš drahocený holubí poskok bude následující čas neurčitý následovat mne, no nezoufejte moc rád Vám jej opět navrátím..." uchechl se k nebesům a teatrálně se ještě uklonil.
Rigel se vrátil zpět k Morgothově straně, vypadal jako někdo, kdo se vrací ke zvláštnímu exponátu v muzeu, co se mu zdá pobuřující i zábavný zároveň. Úšklebek stále visel na jeho tlamě, měl z toho vlastně plno srandy.
"Tvoji miláčci chtěli, abychom se střetli. Tak pojď, holube," dodal s pobaveně jedovatým tónem. "Mám hlad." Ocasem mu máchl po čumáku stejně provokativně a otravně, jak to dělal Morgoth. Tohle bylo čisté napodobení... Samozřejmě... Pokývl směrem do pouště, která nemusela být příjemnou procházkou, ale na konči jejich cesty budou odměněni příhodným místem.

⋙ Pouštní oáza

⋘ Narrské kopce (Zapadlý kout)

Nacházel se skoro dole mezi všemi těmi nechutnými pouštními dunami. Přemítal, co mohl dělat dál, nemyslel si někdy, že by se dostal někdy ven z té nicoty, kterou pro nej bylo limbo. Bylo zde najednou tolik možností, které se předtím zdály lehce nereálné. Už nahoře váhal, zda by měl jít promluvit s tím bohem, mohl by mu poskytnout nějaké odpovědi, které nejspíš Rigel potřeboval. Otočil se čelem zpět k té stezce, která vedla opět nahoru. Najednou proklínal sám sebe, že si to pořádně nepromyslel, když byl úplně nahoře. Nedalo se nic dělat, povzdechl si a začal opět klást jednu nohu za druhou.
Byl přibližně ve čtvrtině cesty po pískovci vzhůru, během cesty přemýšlel, co se vlastně stalo, všechno bylo zahaleno mlhou, nepamatoval si valnou většinu vzpomínek, které utvořil v těle Arsena, nepamatoval si toho moc celkově z času, který strávil v limbu.
A pak zastavil a jeho tělo se ani nepohlo. I přes vše si myslel, že byl venku, že tohle nebyla jen jeho hlava, která si s ním hrála. Čas plynul normálně, všechno vypadalo tak, jak vypadal regulérní reálný svět. Ale nechápal v tom případě, co viděl před sebou. Když Rigel uviděl Morgotha poprvé ve skutečnosti, něco v něm na okamžik ztuhlo, a nebyla to jen jeho vrozená ostražitost.
Snové setkání bylo zvláštní. Neuchopitelné, zkreslené, jak už sny bývají. V něm mohl Morgotha odmávnout jako halucinaci, přelud, výplod vlastní unavené mrtvé mysli. Ale tady, ve světle skutečného světa, už neměl kam uhnout.

Bylo to jako dívat se na cizince, kterého dávno zná.

Rigel na začátku nic neřekl, jen mu hlavou blesklo několik vrstev pocitů, které se navzájem bily.
Znepokojení. To první, rychlé, instinktivní. On nemá rád, když nad něčím ztrácí kontrolu, a tohle bylo přesně ono. Sny se nemají měnit v realitu. Sny nemají jména. Sny se na vás nemají dívat zpátky.
Překvapení. Morgoth vypadal jinak, než si ho pamatoval - ostřejší, živější, skutečný. Vlk, nebyl malý ale ani větší, řídká srst, že by snad na sever ani nepáchl. Poměrně se v tom písku ztrácel, ale věřte, že něco takového jen tak nepřehlédnete. Přesto na něm bylo něco jiného než v jeho snu. Přidejte pár křídel, nějaké ty růžky a hodně krve. Vypadalo to jako by snad měl nevšední koupel. Chtěl se na to Rigel vůbec ptát? Měl namířeno dolů s výrazem jakéhosi zadostiučinění. Vypadal sám se sebou spokojeně, odcházel jako vítěz.
Vztek na sebe sama. Že vůbec dovolil mít nějaké pochybné myšlenky nebo pocity, když sám zarytě věřil v hodnoty, které ctil již od samého začátku.
A nakonec zvědavost, kterou by nikdy nepřiznal. Mohl by se otočit jak se lidově říká "na podpatku" a vzít roha, neřešit, jak divné je někoho velmi jasně a zřetelně poznat během pobytu v pekle. Ačkoliv to byl jen sen, on tu byl - živý Morgoth. Jak divné je tohle... Na něco takového bylo ale pozdě a měl pocit, že stejně nechce místo opustit bez toho, aniž by si identitu cizince ověřil.
"Morgothe?" vydechl, když vlk přišel natolik blízko, aby jej slyšel jasně i zřetelně, ačkoliv šedý vlk mluvil běžnou hlasitostí... Při pohledu do jeho očí si byl jist, že je to ten samý vlk z jeho snů.

Listopad 9/10 | Morgoth | Kiërb

Rigel zůstal nad Morgothem stát naprosto nehnutě. Byl to ten typ klidu, který se neodvažoval nikdo rušit. Ne proto, že hrozil výbuch, ale proto, že v něm bylo něco příliš intimního. Jeho oči zůstaly tvrdé a nečitelné, jako by se mu pod tlapami neválel živý vlk, ale jen překážka. Bral ho teď tak? Byl jen další překážkou, kterou byla většina vlků, které kdy v životě potkal?
Když Morgoth domluvil, Rigel se ani nepohnul. Jen lehce přenesl váhu, aby mu položil tlapu na hruď naznačujíc, aby jej ani nenapadlo opouštět tuto pozici. A pak konečně promluvil.
"Sklapni."
Slovo krátké, chladné, většinou vyřčené během vášnivé vyhrocené hádky, momentálně bylo ale naprosto bez jediné jiskry emocí. Jen pohled zůstal přibitý k Morgothovi.
"Vůbec nepotřebuju, abys mi tu vykládal, co je normální," odporoval mu. Nepotřeboval ty jeho dlouhé přednášky o tom, jak žije v naprosto negativní bublině a bylo jen na něm, kdy praskne a pustí si k tělu všechny ty ideály a "normální věci", které mu byly už od útlého věku zakazovány. Nezvedl hlas. Nemusel. Ta nepatrná ostrost v tónu stačila. Pomalu, jakoby si dával načas, se naklonil o kousek níž. Ne blíž k Morgothovi, spíš níž, aby se jejich oči setkaly na stejné úrovni. Pohled, který působil intimněji než možná on sám chtěl.
"Nemysli si," vydechl tichým varovným hlasem, "že když tě takhle nechám mluvit, mám o tebe zájem." Žádný úšklebek. Žádné hraní. Jen strohá pravda - nebo alespoň to, co Rigel chtěl, aby Morgoth považoval za pravdu. Šedý vlk nebyl připraven čelit těmto tématům. Alespoň ne teď za těchto podmínek...
Sklonil se k jeho uchu a zavrčel: "Uvědom si svoje místo."

⋘ Limbo

Když se jeho vědomí znovu rozsvítilo, nebylo to světlo, které by poznal.
Bylo to pulzování. Jako srdce, které není srdcem – rytmus samotného Života. Ne, je to srdce. Cítil, jak mu opět buší v hlubinách těla. Když se nadechl, byl to vzduch, který mu proudil čumákem do útrob, jeho plíce se plnily, než opět vydechl teplý vzduch. Dýchal.
Oči měl upřené vzhůru, neviděl nic jiného než modré nebe, žádný mrak nebyl přítomen, pouze azurové výšiny. Opět se nadechl, jeho srdce stále bušilo. Tohle nebyl sen? Nebylo to jen další blouznění ve světě mrtvých? Nebylo to pouhé přání být opět naživu?
Velmi opatrně se přetočil na bok. Jeho tělo bylo ztuhlé, těžko se s ním hýbalo, jako kdyby zapomněl, jak s ním vůbec pracovat. Konečně začal více vnímat své okolí, nacházel se na místě, pro které by jen pár mělo negativní slova. Dalo by se to nazvat rájem. Chvíli měl pocit, že někde soudruzi udělali chybu, určitě nepatřil do nebe. Ale tohle vypadalo přesto povědomě. Sice tu nikdy nebyl, ale vrcholky, které tenhle kousek ráje obklopovaly již někdy ve své historii opravdu viděl. Párkrát zamrkal. Na stromech se ukrýval život, ptáci, menší savci, plazi... Všichni jej z bezpečné vzdálenosti sledovali.
S velkou obtíží se vyškrábal na nohy. Kdyby se opětovně dostal k zemi, jeho pád by utlumila snad ta nejzelenější tráva, kterou vlčí oko mohlo spatřit... Chvíli zíral na své tlapky, které se lehce ztrácely v příjemném mechu. Bylo to bizarní místo. Velmi neohrabaně se dostal k okraji onoho jezírka, které přímo vybízelo, aby se z něj jeden napil. Voda byla studená, měl pocit, že s každým douškem bylo jeho tělo o něco silnější než doposud. Ale to mu nestačilo, při pohledu na svůj odraz věděl, že takhle se nikde ukázat nemůže. A tak byl o něco větší sobec a do jezírka skočil. Hladina se rozvířila a ptáci ve spěchu vzlétli, aby se dostali dále od možného nebezpečí...
Chvíli tam jen tak plaval, nechával se unášet na hladině. Měl pocit, jakoby ta voda smývala všechny jeho hříchy. Byl to jen pocit, ale i ten byl momentálně dostatečný. "Nějakej šílenec mě fakt musí mít v oblibě," mrmlal si spokojeně. Nevadilo mu to. Respektive mu to zatím nevadilo.
V tomto malém ráji chvíli pobyl, nebylo to dlouho, rozhodně měl možná vyčkat déle, ale cítil se tu zde jako nežádaný host.
No a právě proto toto místo opustil, aby mohl konfrontovat realitu. Jeho vzpomínky byly mlhavé, byl rád, že znal vlastní jméno, ale ostatní věci mu přišly nekompletní. Bude trvat, než tato mlha mysli úplně pomine...

⋙ Narrské kopce

Listopad 8/10 | Morgoth | Kiërb

Goth se rozhodl, že ukáže, jak umí využívat tu jeho držku. A že nešetřil, slova s něj lítala tak, že by to zahltilo nejeden mozek. Neměl s ním žádnou trpělivost. Neměl trpělivost s nikým, a tenhle furt jen žvanil a žvanil. Mohl se sebrat a nechat ho tu, ale stále netušil, co za hloupý čáry máry tohle zas je. Povzdechl si. Poslouchal ho ještě vůbec? Rigel přestal vnímat Morgothův monolog kdesi v půlce, sám ani nevěděl, co bylo poslední, co Goth řekl. Asi by ho měl vnímat? Byl otravnej, tak nechutně otravnej, a jemu to tak strašně vadilo a stejně na něj upíral ty své jantarové oči, jak kdyby nebylo momentálně nic lepšího k vidění na čirém světě. Vlk dělal u svého monologu jakési dramatické grimasy, ještě více dramatičtější gesta a celé to vypadalo poměrně vtipně, když vynechal obsah jeho slov. Na chvíli sklopil oči k zemi, byla to jen malá sekunda, než se na něj znovu podíval.
Furt si něco pod čumákem brblal, Rigel viděl, jak se mu držka hýbe, ale postrádal obsah, měl chuť ho prostě poslat k zemi. Doslovně. Stačilo málo, Rigel byl jednoduše objemově větší a srazit Gotha, který právě vykládal víc a víc kravin, nebyl zas takový ukrutný problém. Sejmul ho na záda, nejspíš to byl lehce nepříjemný dopad, ale vlk nebyl z porcelánu, aby začal fňukat. Rigel stál nad ním, jeho tělo mu bránilo v jakémkoliv pohybu.
"Skončil jsi?" zeptal se ho s trpělivostí na samé špičce čumáku. Nevypadalo to, že se zlobil, nevypadalo to, že by byl uražený, vypadal spíš ... že Morgotha fakt vůbec neposlouchal. Hlavu měl lehce nechápavě na straně, jednou zadní nohou stále nepříjemně tlačil do vlkových slabin, aby jeho pobyt na zemi nebyl zrovna nejpříjemnější kratochvílí a vlastně se na něj celkem culil.
Vidět Morgotha na zádech takhle hezky prakticky napospas nebyla úplná novinka, ale i tak to bylo něco, na co si asi jeden jen tak nezvykne. Vytáčel ho, naprosto dokonale jej iritoval, to jak se na něj díval, jak mluvil, jak se o něj věčně otíral jak nejnadrženější samice... A přesto se prostě nemohl držet zpět.

Listopad 7/10 | Morgoth | Kiërb

Otráveně vyplázl jazyk a začal vyplivávat chlupy v tlamě, jak se o něj ten druhej otíral. Dělal to samozřejmě schválně o to žádná... To teď ignoroval, chytil se spíše jiných slov.
"Až na to, že já nejsem žádný magický pošuk..." mlaskl nespokojeně. Nebyla to pravda, ale to ani on sám donedávna nevěděl jistě tu hroznou pravdu. A od té doby o tom nechtěl ani slyšet, ani přemýšlet, nechtěl prostě s ničím takovým mít nic společného. Možná měl někdy v minulosti pochybnosti o tom, zda jeho výchova byla správná. Třeba na tom, co tvrdil teď i Morgoth něco bylo. Ale takové myšlenky byly velmi dobře pohřbeny kdesi hluboko v jeho mysli.
Tak či onak raději dělal, že nic takového neexistovalo, raději by žil s tím, že se Život asi spletl a vlastně byl stále jen normální nemagický vlk, jeho máma nebyla žádná 脏话 a vše bylo tak, jak mělo být. Bylo vidět, že ho ta celá situace štvala víc a víc a Morgoth těmi svými hravými gesty momentálně ještě více přiléval do ohně, aniž by to věděl. Z celé té situace byl frustrovaný a naštvaný, nikdy nic ohledně způsobu života sebe a své rodiny nekonfrontoval, ale od doby, co došel sem měl pocit, že chodí na skořápkách. Mohl se sice prostě zvednout a odejít, ale útek z boje nebyl jeho styl. A tak přetrvával a i nadále se obklopoval vším, co nesnášel. Například teď. Nechával nějakého cizího magického somráka, aby se k němu lísal, jak kdyby byla nadržená vlčice.
"Proč to děláš? Jsi furt sjetej?" zeptal se ho nechápavě a díval se na něj tak, jak ještě doteď ne. Odtáhl se o něj, aby nemusel tolerovat všechna ta jeho škádlivá flirtovní gesta.
"Příjdeš sem, začneš plácat o bozích, magiích, a ještě děláš, jak je vlastně v pohodě bejt buzna, tohle musí být nějakej boží trest, jinak si to neumím vysvětlit," vztekal se naštvaně na Morgotha. Mohl za to vůbec? Asi ani ne, potkával tolik vlků, kteří brblali o bozích, magiích, byli přiteplený, nemohlo ho to víc nezajímat. Jenže tenhle ten vlastně měl vše dohromady.

Listopad 6/10 | Morgoth | Kiërb

Podíval se na něj a pak na to, co zbylo z těch ryb. "Nevidim ani jeden rozdíl," ušklíbl se. Velmi očividně Morgotha v tuhle chvíli provokoval. Ačkoliv kdekdo by si všiml, že to už dělal nějakou dobu. Kdyby jeho podvědomí mohlo mluvit, dostal by ze sebe ještě něco tako "Obojí stejně k sežrání." nebo něco obdobně obscénního, ale bohužel podvědomí je stále podvědomí.
"Ty musíš být nějaký moje zvrácený podvědomí a tohle je celý sen nebo tak něco..." pronesl nespokojeně. Ten vlk zněl jako veškeré myšlenky, které se mu občas vkrádaly do mysli. Tedy pokud se nebaví o těch bozích nebo tak. Na to měl názor stejný vždycky. Přestával pochybovat o tom, že tohle nebyla realita. Otázka je, jak moc v tom prsty měla magie. Jak může zjistit víc informací, když si vůbec nic nepamatuje.
"Mám důvody 'zahazovat' tyhle... 'dary'," samozřejmě musel s extra nechutí vyřknout to poslední slovo. Jemu to nepřišlo jako žádný dar. Už od narození mu nějaká blbá magie ničila život. Díky magii byla většina jeho rodiny mrtvá, on byl mrtvej, ne že by ho tedy teď nějak napadalo... Jednoduše neexistovala ani jedna pozitivní zkušenost v jeho životě, která by jej uměla přesvědčit o opaku.
"A neprotáčej na mě furt oči, zůstane ti to a budeš vypadat jak retardovanej," ušklíbl se na něj.

Listopad 5/10 | Morgoth | Kiërb

I Morgoth souhlasil. Bylo to jako ve snu, jen vše bylo jasné a barevné. Sledoval druhého vlka. Vypadal normálně. Neměl vypadat normálně, co vůbec hledal? Hlavně u Gallirejské havěti nikdo nikdy nevěděl, měli ledacos. Viděl už dost, každej si měl tendence pomáhat hloupýma magiema, měli křídla, rohy, padesát vocasů, zelenou srst... Řekl jim někdo, jak vlastně nevkusné to je?
Otrávná stvoření...
Jenže to už to Morgoth obrátil proti němu. "Jo tak já..." odsekl skoro napůl uraženě. Dobře, Rigel byl ten první, co házel nařčení kolem, takže by se vlastně ani neměl cítit ukřivděn, ale to neznamená, že tomu tak nebude. "Tak abys věděl..." přišel k němu o něco blíž. "Já tyhle 脏话 věci nedělam, ještě abych byl magická 脏话," řekl naštvaně a tlapou lehce strčil do Morgothovy plece, aby už ho znova nenapadlo spojovat nebo ještě hůř nazývat jej magičem. "A vůbec jak si to můžeš dovolit, hmm?" šťouchl ho znovu a zároveň udělal krok blíž, takže Gothovi nezbylo víc než buďto couvnout taky, stát na místě jak trouba nebo se sesunout k zemi. "Vezmeš to zpátky, jinak tě hodim zpět do řeky," šťouchl jej ještě jednou a tentokrát s hravějším pohledem, takže bylo jasné, že si to asi k srdci moc nebral.
Zamáchal hlavou ze strany na stranu a ještě u toho nespokojeně mlaskal. "Děcka dnešní dobou nemají žádnou výchovu..." pronesl si sám pro sebe, když Gotha nechal bejt a odvrátil se od něj. Vlk nemohl být zas tak mladý, ale vypadal stále mladší než on. To mu připomínalo, kolik času vlastně uběhlo...

Listopad 4/10 | Morgoth | Kiërb

Oba mlčeli a užívali si žvance. Příště to musí být nějaká vysoká, slíbil sám sobě, neboť ačkoliv ryba zněla fajn, měl to spojeno s hladem a takovou tou poslední možností potravy. Nebyla to jeho úplně oblíbená večeře. (Pokud by to nebylo vlče jménem Ryba...)
Občas si všiml, že na něj druhý vlk kouká. Měl něco na kožichu? Raději dělal, že nic nevidí, však on teď prakticky dělal to samé...
Byl to ale Morgoth, co po jejich žvanci promluvil jako první a prolomil jakési trapné ticho, které Rigel svou náhlou odtažitostí nabudil. Zamyslel se. Nevzpomínal si na žádné plány. Nemohl si vybavit vlastně nic, co bylo před tím, než se vydal na houby. To je divné... Nestávalo se mu nic takového, nebo snad bylo něco, o čem vůbec nevěděl?
"Já ani nevím... Co je vůbec za den? Není vlastně divný, že slunce nezapadlo a to už se smráká hodiny?" vzhlédl k nebi. Byla stejná zlata hodinka, která panovala celé odpoledne. Vlk si toho ani doteď nevšiml, možná to bylo hladem, houbami, konverzací... Morgothem...
Zvedl se překvapivě hbitěji, než by u něj jeden čekal. Dokonce trochu ztratil balanc a musel jej opět nabýt, aby se zas nesrovnal k zemi. To by bylo trapný. Z jeho chladného a nepřístupného pohledu nezbylo nic než zmatené mžourání. Tohle zas je nějaká magická sračka.
Bylo to tím Skvělým místem, nebo vlastně všechno dnešní den probíhá až podezřele hladce. Měl by být znepokojený? Ale všechno vypadalo tak nefalšovaně... normálně. Až na toho vlka, ten byl snad jedinou anomálií dne.
"Přísahám, že jestli za to můžeš ty..." odsekl naštvaně, ale ani nesklouzl do útočné pozice. Pouze pozoroval nebe. To malé minimum mraků na nebi stále plynulo kamsi, vítr stále pročesával jeho srst. A přesto to všechno najednou vypadalo šíleně uměle. Podíval se na zem na tu ohlodanou rybu. I ta chutnala naprosto normálně. Bylo tedy zvláštní, že chytil dva tak pěkné lososy, ale nemohl za to, že je prostě nejlepší...

Listopad 3/10 | Morgoth | Kiërb

Vlci a ty jejich magie... To bylo téma samo o sobě...
"Budeš muset hledat jinde, nic takovýho nemám..." pronesl s odporem. Sám nesnášel fakt, že mu Život několik let zpět prostě sdělil, že jejich máma byla pravděpodobně poběhlice, která si pořídila mladý s nepřítelem a díky tomu i oni měli nějaké předpoklady k nauce magií. Nikdy neviděl ani jednoho sourozence něco takového využít. Nejspíše by žili ve lži jako on, odmítali by si připustit, že vůbec taková možnost existuje, celý život přeci nenáviděli magické vlky, taková nechutná stvoření...
Pobaveně sledoval, jak se s nechutí Morgoth vydával do řeky, každý krok pro něj vypadal jako mentálně náročný. Rigel nečekal, že by se vlk do řeky opravdu vydal. A právě proto to pak vypadalo strašně bizarně, když tam ten chudák tak stál a čekal, až mu snad ryba skočí rovno do držky. Nechal ho ale být, sloužilo to šedému jako rozptýlení, jak čekal, než se řeka kolem něj uklidní a ryby budou jeho tělo brát jen jako další přírodní překážku, která nebyla žádnou skrytou hrozbou. Netrvalo dlouho a jeden větší losos proplouval bez starosti na duši kolem. Rigelovi stačil jeden větší skok a ryba se mrskala v jeho tlamě. Ryby nebyly jeho preferovanou potravou, ale vzhledem k okolnostem to bylo něco, co jej velmi často v mládí živilo. Ryba se konečně přestala mrskat a on se vydal schválně kolem Morgotha, aby vyplašil vše, co mohl ten vlk potenciálně chytit. Rybu pustil až na břehu dost daleko, aby se opět nějakým nešikovným nedopatřením ryba opět nedostala do vody a prohlížel si Morgotha. "Vypadáš tam tragicky," mlaskl na něj a gestem jej pobídl, aby se přestal s těma jeho pěti chlupy na kůži rochnit ve vodě. Jídlo na něj čekalo a Rigel moc neváhal a vrhl se opět do vody, aniž by nějak dvakrát přemýšlel nad tím, zda bude ještě víc promočený než doteď. Ta zimní srst sice mohla být příjemná na dotek, ale hlavní bylo, že velmi špatně prosákne, byl naprosto v pohodě na rozdíl od Gotha, který bude rád, když nechytne nějakou rýmičku.
Ten vlk byl obscénní. Jak jako mazlivá stránka? Jedna věc je, když blbnou sjetý, to se ještě dá vysvětlit, ale tenhle? Tomu bylo asi všechno jedno, byl jak vychovanej na jiný planetě. Rigelovi přišla velká porce věcí, co Morgoth dělal nebo říkal prostě absolutně přes čáru. Ale on byl narozdíl od Gotha vychován ve velmi konzervativním proti božkém proti magickém prostředí, kde neexistovala myšlenka na to, že by vlk neplnil povinnost s vlčicí. A tenhle mu tu jako cpal nějakou mazlivou stránku?
Netrvalo dlouho a vracel se na břeh s dalším lososem, který měl poskytnout potravu jemu, schválně se od Gotha vzdálil do vzdálenosti, která měla uctívat fakt, že se vlastně skoro neznali a oba byli samci.

Listopad 2/10 | Morgoth | Někde kolem Kiërbu?

Nad jeho slovy by nejraději protočil oči, jak strašně absurdně to znělo. Proč by snad potřeboval posvětit cestu? Znělo to až stupidně.
"Asi by mě to normálně nezajímalo, ale nevypadáš jako debil, takže tě k tomu nemůže svádět mozkový nedostatek," mlaskl. Bylo to tak napůl, Rigel tímhle tématem bezprostředně opovrhoval, ale zas neměl důvod neposlechnout si, jak taková pakárna funguje. Možná to znělo i zajímavě. Navíc se bude mít když tak v budoucnu čemu posmívat...
To už ale Morgoth měl za to, že bude Rigel jeho soukromým topením. Nebyl Goth dostatečně teplej, aby jej to zahřálo?
"Chováš se s každým jak mladá koketní vlčice?" zeptal se pobaveně, ačkoliv to bylo myšleno jako lehké rýpnutí na které Morgoth ani nemusel odpovědět. Netušil, zda je takový vlk pořád nebo je furt sjetej, ať je to díky houbám nebo čemukoliv jinému (caugh caugh feromony?). Prohlédl si ho od hlavy po polštářky na tlapkách, byl jak reklama na pouštní pannu. Řídká srst, která sice mohla být příjemná na dotek, ale jinak neměla vlastně žádnou funkci. Vyšlo by na stejno, kdyby byl Morgoth naháč.
"Děláš, jako kdybych s tím mohl něco udělat. Vypadám snad jako někdo, kdo umí měnit počasí?" pronesl bez jakéhokoliv náznaku vůle později poskytnout vlastní tělesné teplo tomu chudákovi nebožákovi, který nejspíše na konci výletu bude rampouchem, a to ještě nebyla ani zima!
Zastavil se u řeky, která už na pohled vypadala nepříjemně. Bylo jasné, že na dotek bude chladná, ale zas na druhou stranu mohla být dobrým místem na chytání ryb. Rigel se nebál vlézt do vody, zastavil se v místě, kde mu hladina lehce umývala břicho a pohlédl na Gotha, který asi nebude největší fanoušek řeky, která proudila z chladných hor.
"Budeš čekat jako mánička nebo necháš práci na mně?" zavolal na něj pobaveně a pak sklopil hlavu a zůstal stát na místě skoro bez pohnutí, aby si jej ryby všímaly až moc pozdě...

Listopad 1/10 | Morgoth | Skvělé místo pro život

Morgoth začal skoro jak podomní jehovista své Bohy obhajovat. Velmi připomínající klasickou větu: "Promiňte, pane, máte chvilku pokecat si o našem Pánu a Spasiteli, Ježíši Kristu?" Rigel nahodil lehce otrávený pohled, možná chvílemi protáčel i oči, jak absurdní to vlastně bylo.
Pravda světa? Co vůbec mohla být pravda světa? Že je existence každého a všeho vlastně absolutně nicotná?
"Raději se soustředím na sebe, nehodlám plýtvat energií na Bohy, kteří by pro mě nic nedělali, ani kdybych si od nich nechal chcát do držky," mlaskl nespokojeně. Rigel nikdy nevěřil v nic jiného než sebe. Nikdy nezpochybňoval fakt, že Bohové existují, jen je půlka extrémně trapná a ta druhá neudělá pro smrtelníky absolutně nic. No tak proč se zahazovat?
"Řekni mi o tom ale víc, nejsem sice někdo, kdo by s radostí snad přijal něco takového, ale není na škodu si to asi vyslechnout," řekl zamyšleně. Nezněl sice nadšeně, ale bylo znát, že dělá Morgothovi ústupek a chce ho alespoň vyslechnout, než k tomu mít úplný odmítavý postoj. Asi nic na světě nikdy nezmění jeho postoj vůči vyšší moci, nic nezmění jeho touhu po jejich krvi, nikdy se nezmění to, že si myslí, jak by svět byl o dost lepší bez nic.
"Pochybuju, že se stále pohybuje v horách, spíš obhlížela okolí z větší výšky, bude někde v oblasti jezera," řekl a bylo znát, jak moc jej štvalo, že neměl víc informací. Věděl sice, kde je Mechová smečka, kterou údajně obývala... Vlastně to asi teď bude nejlepší místo, kde ji hledat, když si není jist, zda vlastně nelhala. Stále to byla jedna z možností... Rigel si povzdechl, čekal, že se sice dá dohromady, ale stále byl slabší ve všech ohledech než před smrtí. To jej velmi znepokojovalo, vůbec se mu nechtělo navštěvovat toho zavšivence v horách a už vůbec neměl v plánu vracet se ke Smrti bez plánu, jak se jí v procesu zbavit...
Pokývl na Gotha, že prostě půjdou za čumákem, měl žízeň, houby mu daly zabrat a nejspíše by rád něco zakousl. A právě proto se pomalu vydali ke Kiërbu, který nebyl nejhorší volbou.