Gallirea - Příspěvky uživatele

Než se Rez ke skupince dostala, mohla si ji alespoň prohlédnout – byl tam Meinere, pak povědomý šedý vlk, o kterém věděla, že je z Asgaaru a že je bratrem Nemesise, a vedle nich i Lindasa a jakési hnědé vlče, které Rez dosud nikdy neviděla. Kde ho sebrali? Asgaarské být nemohlo, protože nebylo šedivé. Barevně by nejvíc sedělo k Lindase.
Za Lindasou měli vlastně původně namířeno s Norim - Rez se nemohla dočkat, až bude s druhou vlčicí někde o samotě, aby jí mohla říct všechno o jejím prapodivném spojení s tím lumpem.
„Zdravíčko,“ zahlásila a zavrtěla ocasem, jakmile ji tlapy donesly ještě o něco blíž. Šedý Asgaarďan už byl na odchodu, a Rez měla na chvíli na jazyku jeho jméno, než si vzpomněla: Sionn.
„Hledala jsem vás,“ pohlédla na rozpůleného vlka, přestože to byla jen polopravda. Ve skutečnosti se Rez celou dobu víceméně bezcílně potácela po krajině. Radost ze setkání to ovšem nezmenšilo.
„A tohle je čí? Snad jsme se neviděly až tak dlouho, Lindaso – jak to, že je podobně zbarvený?“ Natočila hlavu trochu na stranu, bavila se představou, že by si v době její nepřítomnosti Lindasa s Meinerem skutečně udělali vlčata. Věděla ovšem, že to nemůže být ten případ, jelikož naposled neviděla Lindasu březí; a pach toho malého k ní rozhodně neseděl. Přesto ale působil, jako že je něčím známý.
Do Rzina přemýšlení se ozval tenký hlásek vlčete, které teď vypadalo trochu úzkostlivě.
„Ale, kdepak máš maminku?“ zeptala se ho Rez a sklonila se, aby na malého lépe viděla.

//Ruším přechod do Mechového lesa.
Snad nevadí, že se vám vetřu do party!

Už byla skoro na hranicích, ale v tu chvíli se zvedl vítr a zavál k ní důvěrně známý pach. Zastavila se skoro na místě, otočila se směrem, kterým přišla, a zornice ve světlých očích se trochu rozšířily. Někde v okolí tu byla Styx. Důraz na byla, závan, co se ke Rzi dostal, už byl jaksi zvětralý. Ovšem to nezabránilo vzpomínkám na nedávné rozhovory a setkání, aby na chvíli zcela zaplavily mysl tmavošedé vlčice. Najednou proti nim byla zcela bezbranná, ačkoliv se je stále pokoušela potlačit. Alespoň do doby, než se se Styx uvidí znovu – budou si moct promluvit, budou si vidět z očí do očí. Do té doby snad nemělo smysl se trápit. Alespoň ne v takové míře, jakou by odloučení působilo, kdyby se na něj Rez soustředila a nenechala jej jen kdesi na okraji svého vědomí.
S povzdechem se vydala zpět, v naději, že na sivou, okřídlenou vlčici ještě někde v okolí narazí, ačkoliv to byla spíše jen marná myšlenka. Prchavá naděje.
Rez ani nešla nijak dlouho, než si uvědomila, že cítí i jiné známé, a za chvíli je z dálky i uviděla – byl tam Meinere, nepřehlédnutelný ve svém jedinečném zbarvení, Rez poznala hnědý kožich Lindasy, a byl u nich ještě někdo…
Ideální společnost. Alespoň se Meinera ještě vyptá na tu smečku, řekla si v duchu, a samou radostí nad tím, že je vidí po dlouhé době, se v chůzi na chvíli zastavila a zavyla, než pokračovala ke skupince o něco rychlejším krokem. Samotnou ji překvapilo, jak hlasitý zvuk ze sebe byla schopná vydat - připsala to ale jen tomu, že už dlouho na nikoho nevolala tímhle způsobem.

Ze spánku se probudila s prudkým trhnutím. Rázem otevřela oči a hlava se jí trochu zamotala, jak ji prudce vymrštila nahoru z přeleželé trávy, která ji nějakou dobu sloužila za pelech. Chvilku jí trvalo, než si pořádně uvědomila, kde je – povědomý pach území a tiché šumění nedaleké řeky ji trochu uklidnily.
Cítila se, jako by prospala snad měsíc. Nejspíš to ale bylo adekvátní vůči tomu, jak unavená byla, když uléhala. Její další myšlenky směřovaly k Norimu, který se od ní předtím oddělil, aby se mohl vrátit ke své smečce, a k Lindase, kterou se Rez zařekla nalézt už před dlouhou dobou. Samotnou ji předtím překvapilo, že byl Nori tak svědomitý, aby na své povinnosti natolik myslel – a kdyby to nezranilo její ego, řekla by si, že by si z něj měla vzít příklad. Ten ňouma se mohl přetrhnout, aby se dostal domů, a ona sama se celou dobu jen potulovala a pospávala, namísto toho, aby se pokoušela upevnit svou pozici v lese, ve kterém se rozhodla zůstat.
Se sílícími výčitkami svědomí se protáhla a pomalu se vytáhla na nohy. Řetěz, co se jí zamotal kolem krku při útěku z domova Smrti, u toho jemně zařinčel, a Rez se zamračila. Jestli ta kovová věc nebude schopná zůstat zticha, nejspíš jí půjde velmi brzy na nervy.
Přešla k řece, aby se napila, a pak se vydala dál po proudu směrem k lesu. Cestou zaregistrovala známý pach – Meinere tu musel někdy v nedávné době být! Nálada se jí zvedla, jakmile si uvědomila, že brzy uvidí svého známého. Ale bůhví, o co všechno přišla, zatímco byla pryč – co když je to teď s tou smečkou všechno úplně jinak?

//Mechový lesík

Přímo do proudu!
Rez stále nevěděla, jestli jí to po předchozí životní zkušenosti připadá přívětivé, nebo jestli chce Norimu podrápat obličej za to, že jí něco takového připomíná. Nakonec i to mohlo být důvodem, proč se v konverzaci příliš neangažovala, bylo vidět, že je zamyšlená.
Nori se ale nenechal vyvést z míry mlčením nebo hloubavými pohledy, vypadal nadšený z toho, co Rez říká. A v tu chvíli to vypadalo na velké smíření – kdo by to jen řekl, že si k sobě najdou cestu zrovna tihle dva!
Ta idyla se ovšem vzápětí rozpustila trochu zmateným výrazem v Noriho tváři. Černý vlk se podle všeho také nad něčím hluboce zamyslel, a pak, jako by se právě probral z nějakého podivného poblouznění, odhlédl kamsi k jihozápadu a začal mluvit o své smečce.
„Je pravda, že tu už bloumáme sakra dlouho. Ale já teda cestou domů nezabloudila, z nás dvou mám lepší orientační smysl,“ hájila se Rez, ačkoliv nebyla navzdory jejich podezřele dlouhé procházce nařčena z toho, že by snad ztratila cestu.
„Jsem si jistá, že ten tvůj les bez tebe chvíli přežije – ale když myslíš, můžeš se za mnou a za Lindasou stavit jindy. Je to odsud už jen trochu na sever, určitě to najdeš,“ odvětila pak, a dokonce se na něj pousmála – „tak se měj, Nori. Buď opatrnej, a pozdrav ode mě Baghý.“
Sledovala pak, jak se černý vlk vydal pryč spěšným krokem. Byla trochu zmatená z posledního rozhovoru, ale nevěděla, jestli dobrým nebo špatným způsobem. Měla ale i vážnější starosti: teď, když se konečně ocitla sama, dopadla na ni únava jako mohutný balvan, co se usadil na jejím hřbetě. Místo další cesty se Rez rozhodla na chvíli si odpočinout, lehla si pod jeden z větších stromů vedle řeky, a ačkoliv si plánovala jen na chvíli oddechnout, spánek si ji vzal téměř okamžitě.

„Aspoň někdo to oceňuje,“ vypjala trochu hruď, když se druhý zmínil o jejím egocentrismu jako o kladné vlastnosti. Sama byla přesvědčená, že je to u ní vlastnost zcela oprávněná – kdo by jí přece mohl vyčítat, že vidí své přednosti a nebojí se je vyzdvihovat?
Zatímco kráčeli podél říčního koryta, utrousil Nori další poznámku. Tahle slova ale zasáhla mnohem hlouběji, než černý vlk nejspíš zamýšlel. „Ty bys na mě dával bacha, abych se neutopila?“ ujišťovala se, ale její hlas zněl trochu dutě. Myšlenky už v tu chvíli měla kdesi úplně jinde, daleko, v místech kdesi za hranicemi Gallirei, ve kterých přišla přesně tímhle způsobem o svého prvního partnera. Tehdy se druhý vlk utopil a nezbylo po něm vůbec nic, jako by skutečně klesl ke dnu, podoben balvanu. Voda si vzala toho prvního, kterého Rez milovala, a jakmile se probrala ze zajetí vzpomínek, musela přemítat, jestli ji ta zmínka rozezlila, nebo jestli to v ní vzbudilo docela jiný cit.
„Tak to je od tebe hezký,“ řekla pak po chvíli, a byla zatraceně ráda, že Nori nemůže vědět, co se v ní právě odehrálo. Ovšem jen pokud mu ta potvorná Smrt nenadělila magii, se kterou by jí dokázal vidět do hlavy.
Ohlédla se krátce k hladině vody, mírně se čeřící na místech, kde se řeka rozbíjela o balvany a pokoušela se vymlít kamenité břehy.
„Fakt doufám, že ti to vydrží,“ máchla pak ocasem, jako by jím zaháněla i myšlenky, co se netýkaly přítomnosti. „Taky nejseš úplně k zahození, abys věděl!“
Mrkla na něj. Aspoň od chvíle, co spolu navštívili Smrt, byl Nori až podezřele snesitelný – možná to ale bylo jen tím, že byli večerem ve zřícenině oba trochu otřeseni.

Došli až k důvěrně známému břehu klikaté řeky, a Rez se zatraceně těšila, že se konečně dostane k lesu, do kterého měla namířeno snad už přes měsíc. Za tu dobu se výrazně oteplilo, dříve promrzlá a promočená půda nabývala sytě zelených odstínů a uvědomění si téhle změny Rzi zlepšilo náladu. I Nori, zdá se, dělal vše pro to, aby odvedl její myšlenky od Smrti.
Rez k němu obracela oči trochu obezřetně, pořád si pamatovala, jak byl ještě před pár dny jízlivý a nesnesitelný. A najednou takový obrat! Upřímně doufala, že se k těm kousavým řečem ten hejsek už nevrátí, tohle byl nepochybně posun k lepšímu.
„Když to podáš takhle, můžeš mi skládat poklon, kolik chceš,“ odvětila a mávla ocasem v pokusu o ladnost. Byla ovšem trochu nemotorná: části těla, které ve zřícenině schytaly náraz o stěnu, pořád trochu bolely.
„A je mi jedno jenom to, co slyšet nechci,“ prozradila mu pak tajemství svého velkého ega. „Když mi někdo vykládá, že nejsem chytrá nebo hezká, je to očividně hlupák a nestojí za to si s ním kazit den. Ty teď působíš jako o dost menší hlupák, abych pravdu řekla.“
Na chvíli se odmlčela, než pokračovali a Nori jí přirovnal k řece. Logiku za jeho výrokem se ani nepokoušela pochopit, smířila se pro teď s tím, že je Nori poněkud zvláštní. Znělo to jako lichotka, a to docela stačilo – ve svých očích byla shovívavá.
„Je to už jen kousek,“ slíbila. Mechový lesík byl skutečně na dosah, a Rez si krátce vzpomněla na Lindasu a na to, co o ní tvrdil Nori. To ji snad taky sváděl takovými řečmi? A Lindase se to líbilo?
„Snad tam bude i něco k snědku – umírám hlady. Radši než poklony bys mi mohl k nohám skládat zakousnutý králíky,“ mrkla na něj pak a trochu přidala do kroku. Po chvíli měla pocit, že k ní vítr zanesl známý pach.

Hlasuji pro Prahu a víkend - a těším se na vás na všechny!

//Jedlový pás

„Měkoučká, říkáš,“ zopakovala po něm, zatímco se spolu vydali dál od toho zpropadeného jedlového lesa. A slunce bylo znovu hezky vysoko na obloze – kdyby byla Rez o něco optimističtější, jistě by měla pocit, že teď nechávají všechny starosti daleko za sebou.
Jedné starosti ale utéct nemohla, a tou bylo opět chování vlka vedle ní. Nerozuměla příliš tomu, co se Norimu honilo hlavou, a proč se na ní teď díval takhle. Takhle divně.
„Co s tebou je, Nori? Nepraštila tě Smrt do hlavy, nebo tak něco?“ ujišťovala se. Druhý jí ovšem začal lichotit, což brzy rozehnalo zbytek jejích pochyb o jeho zdravém rozumu. Jestli ho Smrt uhodila do hlavy, určitě se mu díky tomu rozsvítilo, protože teď evidentně znal charakter Rziných předností.
Zaposlouchala se do nich, ačkoliv některé z těch komplimentů byly poněkud výstřední. Po té perdě, co mu ale musela uštědřit Smrt mezi uši, bylo ovšem jen přirozené, že se Nori v něčem splete.
„Ale teď mluvíš kupodivu docela rozumně. Kéž by to slyšela Baghý!“ ohlédla se k němu v kroku. A poznámka o tom, že se jí obyvatelka té zpustlé hroudy kamení bála, léčila ego Rzi od skutečných událostí uplynulé noci.

//Kiërb přes Měsíční rašeliniště

Jemně si odfrkla, když se Nori zmínil, že je Smrt na platidla. „Nabízela jsem jí šutry za to, že by nás nechala na pokoji – mě, Styx a další – ale poslala mě s tím do háje. Možná věděla, že těch kamenů moc nemám. Ale spíš je to jenom sadistická svině.“
Byla nespokojená z toho, jak dopadla její návštěva zříceniny, její kožich stále smrděl po síře a ty svítící zelené oči bude v nočních můrách vídat ještě velmi dlouho. Aspoň se odsud ale s Norim dostali živí. A bez ohledu na to, že tahle Smrt měla schopnost šířit chaos po celé Galliree, Rez se bude cítit lépe, až odsud budou pěkně daleko. Nejlépe v noře Mechové smečky.
„Nevím o tom, že by mi něco dávala. Kromě…“ věnovala krátké ohlédnutí na vlastní hruď, kam si sice pořádně neviděla, ale stále cítila váhu řetězu. „A ráda se kouknu, co umíš ty. Ale na mně to teda zkoušet nebudeš.“
Docela čerstvé vzpomínky na to, jak jí na jejím vlastním kožichu magie předváděla Smrt, se vyrojily téměř okamžitě. Ale Nori jako by si řekl, že Rez špatných myšlenek zbaví – pohled v jeho očích byl najednou docela zvláštní, a vzápětí se rozhodl i porušit to podivné příměří, co mezi nimi vzniklo.
„Říkáš, že jsem tlustá?“ přimhouřila Rez trochu oči a přemýšlela, jestli je tohle nějaká nešťastná taktika, jak zamluvit tu záležitost s Lindasou. Nori se na ni ale díval jaksi obdivně, a dloubl jí tlapou do boku, jako by byl oblouk jejích žeber nějakým zajímavým přírodním úkazem. Dělal si z ní šašky – docela určitě si z ní dělal šašky. Jako by ještě tohle měla zapotřebí.
„Dej s tím sakra pokoj. Jdeš teda se mnou, nebo ne?“ zeptala se a vyrazila rovnou směrem na východ, aniž by se dál starala o Noriho úmysly.

//Aina přes Západní Galvatar

„Teď se cejtím až moc živá,“ odporovala tvrzení, že by byli oba mrtví. Posmrtný život by takhle moc rozhodně nebolel: ještě pořád se ozývala pohmožděnina na pleci.
„Já jí neudělala vůbec nic, to ona se na mě utrhla. Babizna zatracená,“ vrčela vzápětí. „Žádný z těch hnusnejch historek o ní podle všeho nejsou ani přikreslený. Ale – jsem ráda, že ses odtamtud dostal v celku. Ta mrcha mi vyhrožovala, že si tam může nechat koho chce.“
Další otázka přivedla pozornost Rzi znovu k tomu řetězu. Byla pravda, že byl předtím součástí té hnusné barabizny, a možná to byla i zlovůle Smrti, že se Rzi takhle obtočil kolem krku. Určitě by bylo logičtější se toho zbavit, a opravdově působící poplašení v Noriho hlase, když začal Rez ohledávat, zda je v pořádku, ten dojem jen zesílilo.
„Myslíš?“ Znělo to docela nejistě. „Jestli jo, můžu to zkusit střelit někomu jinýmu. Ale máš pravdu. Měli bychom vypadnout – a hezky rychle. Vyrazíme k nám. Podíváme se po tý Lindase, nebo si tam aspoň odpočinem.“
Bylo zvláštní, jak automaticky předpokládala, že Nori půjde s ní – takhle to vypadalo, jako by si na jeho přítomnost po svém boku snad zvykla. A bylo nejspíš přirozené, že po setkání se Smrtí by byla ráda za společnost kohokoliv, kdo Smrt nebyl.
Na chvíli se odmlčela, když se zvedala na nohy, vykročila pomalou, opatrnou chůzí. Až po několika krocích se k Norimu znovu obrátila: „Chtěl’s po ní teda něco? A dostal’s to?“

Dávám hlas Shireen, Meinerovi a Maeve :) Sečteno

Ještě chvíli vydýchávala ten děs, co ji tak nedávno prostoupil, a prudká bolest na pleci se pomalu zmírňovala, až měla Rez pocit, že snad nebude tak těžké se znovu zvednout a jít dál. Dál – kamkoliv mimo tenhle strašný les.
Sbírala síly docela dlouho – aspoň to tak vypadalo podle slunce putujícího po obloze. Možná byla v šoku – snad to byla jen odezva toho zranění. A kdykoliv polkla, jako by na jazyku stále cítila jakési výpary síry.
Nad Norim už pak příliš nepřemýšlela. Nepřála mu až tak krutý osud, ale musela teď udržet v bezpečí zejména svůj vlastní kožich. Hlava se jí točila ještě nějakou chvíli, a byla natolik zahloubaná, že ji na přítomnost černého vlka upozornilo jen zapraskání malých větviček pod jeho tlapami. Byla by se i lekla té černé srsti, kdyby neucítila jeho pach. Uši se jí okamžitě postavily do pozoru, když byla oslovena.
„Ty taky,“ opáčila, a přejela druhého pohledem. Vypadal v pořádku, nezdálo se, že by měl v kožíšku zkřivený jediný chloupek. Svým způsobem ji to uklidnilo. Byl v pořádku – třeba ji Smrt jen strašila.
„Až tak zlotřilou babici jsem nečekala,“ promluvila pak, její hlas poztrácel zbytky té agitace, se kterou do zříceniny vkročila předtím. „Řekla ti něco? Aspoň něco?“
Kůže na nose Rzi se trochu svraštila, jako by se tmavošedá chystala vrčet. Tenhle zážitek rozhodně nebude patřit mezi cokoliv, na co by ráda vzpomínala. Zrovna teď měla magických polobohů plné zuby, a ublíženost spojená se strachem v nitru Rzi pomalu míchalo vroucí koktejl nenávisti.
„Ale aspoň jsme odtamtud odešli po svejch,“ utrousila pak. Předpokládala, že bylo vyhrožováno i Norimu. Nebo na něj byla Smrt mírnější ve všem?
„A tohle-“ ohnula trochu krk, když druhý zmínil řetěz. Na chvíli se odmlčela, nejraději by se toho co nejrychleji zbavila – taky to jistě páchlo sírou!
„Jasně že je to dárek. Nejspíš jako odškodný,“ slyšela se říkat. Sice by mohla Norimu vyprávět, jak zpanikařila, když se jí ta zpropadená věc zaryla do kůže na krku během jejího úprku ze zříceniny, ale to by její hrdost nejspíš nepřekousla. Nepotřebovala další ránu.
„Seš… v pohodě, Nori?“ zeptala se pak, když se druhý posadil na zem vedle ní, působil taky jaksi otřesený, ačkoliv se na ni předtím ušklíbal.

//Stará zřícenina

Vyrazila po kamenitém povrchu pryč, a když probíhala jedním z otvorů v kamenitých stěnách, cosi se jí zamotalo kolem krku. Na okamžik ji to zastavilo, škrtilo to a na okamžik měla pocit, že se udusí - tlak byl ale najednou pryč, jako by se to, do čeho se zamotala, utrhlo - a pak běžela dál, aniž by se ohlížela za sebe.
Vyběhla ze zříceniny, zadýchaná a v bolestech. Obraz lesa nad ránem se jí sléval do rozpité šmouhy, která umocňovala bolest hlavy, a pravé rameno se stále nevzpamatovalo z nárazu. Zatraceně to bolelo, ale každý krok směrem od toho místa Rzi přinášel úlevu. Troufla si zastavit se až na samém okraji jedlového lesa, kde se posadila na studenou zem a několik chvil jen sledovala, jak na východě stoupá slunce na oblohu. Byl už den, a do jisté míry to uvrhalo události ze zříceniny do snového oparu. Byly to události, které by Rez raději snímala jako sen, jako noční můru, ale byly příliš čerstvé a bolest na plecích příliš silná. Stále v nozdrách cítila síru a podivný nahnilý pach toho místa. A na krku cítila jakousi váhu, zvedla tlapu, aby se toho pokusila zbavit. Vzápětí ale zjistila, že to - nejde. Na moment málem znovu zpanikařila, až pak ji napadlo sklonit hlavu - a cosi kovového zacinkalo, jak jí to sklouzlo z krku k nohám. Řetěz.
„Fuj,“ zasyčela si Rez sama pro sebe, hlavu sklonila k plecím. „Fuj, do háje, už tam nikdy nepudu. Nikdy.“
Těžko říct, komu to vůbec říkala, stále byla jaksi roztřesená a hlava jí třeštila. Frekvence jejího tepu a dechu se zmírňovala pomalu, hned pak se dostavilo vyčerpání.
Ohlédla se směrem, kterým přiběhla, a myslela na Noriho, který v tomhle tmavém lese před nějakou dobou zmizel. Co když byl dnešek Noriho den? Nechá si ho Smrt?

OBJEDNÁVKA
ID - M03/země/4*
200 drahokamů

ID - M05
Hlas

Hlas je magií, která svému nositeli umožňuje měnit intenzitu zvukových vln. Propůjčuje schopnost zesílit vlčí hlas a učinit volání či vytí Rzi nepřeslechnutelnými i z větší dálky - její křik má při užití Hlasu větší sílu a dosah. Je schopna také zesílit či ztišit hlas cizí, může například znemožnit jinému vlku promluvit. Zasaženému nebude fyzicky nic bránit, aby hovořil, ale jakýkoliv jím vydaný zvuk bude neslyšný. Je k tomu ovšem potřeba soustředění a působení magie v těchto případech trvá maximálně několik minut.
Hlas je možné využít i jako poněkud svérázný obranný nástroj. Rez může zesílit hlučnost svého křiku, který, zasáhne-li oponenta zblízka, přináší všechny nepříjemnosti vyplývající z vystavení se hlasitému zvuku - od migrény po tinnitus a v extrémních případech i krátkodobé poškození sluchu. Aktivace a udržení účinků magie vyžaduje psychické úsilí, které je s postupem času těžší udržet, při častějším užívání Rez silně vyčerpává. Ačkoliv je imunní vůči vlastnímu hluku, časté užívání jí může přivodit sílící bolest hlavy. Po desetiminutovém užívání Hlasu Rez musí počkat několik hodin, než bude moci magii znovu použít.
Nejvíce využívanou výhodou vlastnictví Hlasu je ovšem nespravedlivá převaha ve slovních potyčkách.

40 křišťálů a 480 oblázků

Duch

Někdo by mohl říci, že je Duch pravým opakem Neviditelnosti. Vizuální stránka Rzi je při použití této magie tím jediným, co zůstává - veškerá hmota jejího těla se na čas vytratí. Stále je vidět a slyšet, ale kdokoliv by se pokusil se jí dotknout, projde jeho tlapa Rziným obrazem jako obyčejným vzduchem. Tato podoba občas prosvítá a probleskuje - záleží na tom, kolik je v okolí světla a jak moc se Rez zvládá soustředit.
Rez je jako Duch schopná mluvit a pohybovat se, sama se ale také nemůže ničeho doopravdy dotknout. Zároveň je pro ni možné procházet hmotnými objekty, to ovšem představuje velké riziko. Kdyby Rez v průběhu ztratila nad magií kontrolu, Duch ji ze stromu či kamene, kterým chtěla Rez projít, vytlačí ven a způsobí jí níže popsaný stav přílišného vyčerpání, v některých případech ji zbaví vědomí.
Je nesmírně obtížné se s touto magií sžít, a zejména při psychickém vypětí se může stát, že se Rez přemění do této podoby omylem, či ji naopak nebude schopná udržet. Kalibrace dematerializování vyžaduje soustředění a cvik, stává se snazším při častějším používání. Vlku, který tuto magii ovládne, je propůjčena možnost krátkodobě se při boji vyhnout fyzickým útokům. Proti magiím psychického rázu ovšem Duch nic nezmůže. V této podobě také pro Rez není možné používat žádné ze svých dalších magií.
Vydržet několik vteřin znehmotněná je při soustředění snadné, s každou další se navyšuje spotřeba energie. Za velikého vypětí sil je možné zachovat si nehmotnou podobu až několik minut - po uplynutí tohoto času se dostaví silná únava, bolest hlavy a mdloby. Po delším užití podoby Ducha musí Rez nějakou dobu počkat, než znovu nabere síly.

40 křišťálů a 460 oblázků

Schváleno a naceněno Skylieth.

Celkem
200 drahokamů
80 křišťálů a 940 oblázků

Uplatňuji SLEVU 15%
->
170 safírů
68 křišťálů
799 oblázků

V úkrytu zbyde:
14 safírů
14 křišťálů
634 oblázků
(zbytek nedotčen)

//Jedlový pás
//sozz! :newlin:

Tma jako by byla v téhle části lesa o něco hustší – jako by se proměnila na černou mlhu, co se usazovala u kořenů stromů a plížila se křovisky. Mělo to tu zlověstnou atmosféru, ošklivou, o dost jinou, než jaká panovala na vršku těch pískovcových skal, kde se Rez setkala se Životem. Navzdory vrcholícímu jaru byly noci ještě chladné, a kdyby tmavošedé vlčici nekolovalo v žilách tolik adrenalinu, nejspíš by to pociťovala. Teď ale byla nabitá energií a připravená vmést té čarovné vlčici do tváře všechno, co si o ní myslí. Už bylo jistě načase vydat se sem, jak o tom předtím hovořila se Styx – bylo načase se dozvědět, proč se ta pochybná bohyně tolik plete do jejích životů, a dát jí najevo všechno to nastřádané rozhořčení. Smrt jistě mohla za křídla, násilně zakořeněná do Styxiných zad, mohla za nestvůry v močálech, mohla za požár Noriho lesa a za to, že s Norim byla Rez propojená déle, než by se oběma líbilo.
Výše jmenovaný šel tmavošedé po boku, a Rez si byla jistá, že když se Nori ničeho nebojí, ona by rozhodně neměla.
„Až tam dorazíme, budeme si stát za svým. Rozhodně neodejdu, dokud nedostanu ujištění, že se tohleto nebude opakovat,“ promluvila k druhému rozhodným hlasem. „Jestli to nepůjde po dobrým, můžem ji zkusit uplatit. Na to slyší, ne?“
Pamatovala si ještě na platbu, kterou po ní požadoval Život. Tehdy mu dala křišťál, který našly se Styx na vyhlídce nad kaskádami. Teď žádné lesklé kamení neměla – občas nějaký krásný kámen našla na cestách, ale nechat si je nemohla, když neměla úkryt, ve kterém by je schovávala.
„Máš vlastně někde nějaký kamení, Nori?“ zeptala se, zatímco se prodírali jedlemi, narostlými příliš blízko k sobě. Odpovědí jí ale bylo ticho, a když obešla jeden z větších stromů, s podivem zjistila, že za ním Nori není.
„Nori?“ zavolala znovu, už o něco hlasitěji. „Nori!“
A do hlasu se jí vedralo otrávení – vždyť byl ten hejsek hned vedle ní, kam se poděl? Buď se někde schoval a dělá si z ní šašky, nebo utekl. Obojí znělo jako pravděpodobná možnost, a Rez se o kus vrátila, aby zjistila, jestli se černý vlk jen někde nezastavil, ale neviděla ho nikde. Trochu zmateně znovu putovala pohledem po tmě a velmi spoře nasvícených jehličnanech, a její nálada šla rázem k bodu mrazu. Byla tu sama.
Vydat se dál se přiměla až po chvíli. Vyrazila směrem, kterým putovali původně, a k jejímu dalšímu podivení před sebou spatřila rozvaleninu. Kameny, naskládané na sebe, tvořily jakousi nadzemní jeskyni, s jakousi věží z kamení, co se tyčila k nebesům podobně jako ty stromy. Vše bylo zarostlé mechem, jen holý kámen občas odrážel měsíční svit.
Nikdy předtím tu nebyla, a nikdo jí neřekl, kde přesně Smrt bydlí, ale pochopila, že tohle musí být ono. Rez se na chvíli zastavila, když zaznamenala, že zevnitř vychází podivné zelené světlo.
„Chm,“ zavrčela si sama pro sebe, snad aby si dodala odvahy – a pak vyrazila dovnitř. Zelené plameny, šlehající z jakési díry v prostředku prostoru, házely surreálné odlesky na zdi.
Musela se dívat pod nohy, kde byly vyskládané ploché kameny, bojující o místo s prorůstajícím mechem a drobnými rostlinami.
„Ale,“ protáhl čísi hlas, a když se Rez prudce ohlédla za sebe, vylekaná, zjistila, že na ni hledí oči barvy toho podivného ohně. „Co tu pohledáváš?“
Uši měla tmavošedá skoro přitisknuté k hlavě, trochu se naježila z představy, že tohle… stvoření se jí tak snadno dostalo do zad. Prohlížela si Smrt v tom ošklivém zeleném světle, a zdálo se, že i ty oči svým způsobem svítily. A přestože Smrt vypadala jako vlk, něco na ní nesedělo – jako by se nějaká jiná forma nacpala do vlčího těla a pohybovala s končetinami, podobně, jako vlci z bažin tahali za sebou svoje údy. Bylo to znepokojující a Rez znovu prudce zalitovala, že tu není Nori. Věděl by, co dělat. Nebo by ho tu mohla nechat napospas Smrti a sama utéct, dokud to ještě šlo.
„Jdu za tebou,“ řekla naschvál hlasitěji, aby si dodala odvahy. Vykročila dopředu. „Nevíš moc dobře, co po tobě chci? Nemáš bejt taky vševědoucí, jako ten pošuk z pískovcovejch skal?“
Tmavošedá, mohutná a naježená, trochu přimhouřila oči. Smrt jen pootočila hlavu na stranu; bylo to gesto, co by většinu vlků přimělo stáhnout ocas mezi nohy. Čarodějnice se vzápětí zasmála – a roztáhla přitom tlamu dál, než by to mělo být fyzicky možné. Odhalila dlouhé řady zubů. Rzi se trochu rozšířily zorničky. „Ovšemže,“ zasyčela, až v tomhle okamžiku bylo docela zjevné, že je nahněvaná. „Jen jsem ti dávala šanci se rozmyslet a dneska tady nechcípnout.“
Ten smích se odrazil od stěn zříceniny, jeho ozvěna se vracela ve vlnách a Rez měla pocit, že ho má plnou hlavu. Toho smíchu – a sílící paniky pramenící z faktu, že Smrt teď stála mezi ní a východem z tohohle místa.
„Co mělo znamenat to spojení?“ vyprskla, napjatá, a přešlápla, protože cítila, že se jí trochu třesou nohy. „A ty zatracený zrůdy v mokřadech? Baví tě hrát si s životama vlků? Seš nemocná? Jestli tu chceš obchodovat se svýma čarama, prosím! Ale nech nás sakra na pokoji, nestačí ti zdržet svý nenechavý pracky v týhle díře? Jestli to tak půjde dál, dřív nebo později někdo--“
„Někdo, jako třeba ty?“ skočila jí druhá do řeči, okázale znuděná tím, jak Rzi v hrudi vřelo. Smrt k ní přistoupila o něco blíž a tmavošedá nějakou chvíli odolávala potřebě ucouvnout. Pak mu podlehla a Smrti se rozlil na tváři děsivý výraz. Tmavošedé se do nozder dostal pach síry, silný a omamující. Oplácela pohled, ale cítila, jak ztrácí kuráž.
„Cos chtěla udělat? Snad sis nemyslela, že mě k něčemu přiměješ? Můžete být vy smrtelníci ještě tupější?“ Bylo to pobavení, co se zelenooké mihlo ve tváři. „Vkráčíš sem, mně přímo do chřtánu, a ceníš zuby? Ty zuby ti budou trčet z vybělený lebky, až červi ohlodaj všechno ostatní a ty shniješ v zemi, zapomenutá, zatímco já zůstanu přesně na tomhle místě ještě staletí po tom. A ty si myslíš, že můžeš něco změnit?“
„V tomhle kraji vlci nemůžou umřít,“ řekla Rez naučenou frázi, ale jakmile ji vypustila z úst, zatrnulo jí. Smrt se usmála, jako by Rez vyslovila výzvu. A pak na ni Smrt dýchla.
„Můžu cokoliv,“ řekla. „Magie mi leží u nohou. A budeš i ty.“
Světlé duhovky rychle probleskly po místnosti, hledaje únik – jediná cesta ale vedla přes Smrt. Umře tady. To uvědomění jí náhle prostoupilo celým vědomím, paralyzovalo ho.
„O-obchoduješ,“ vyrazila ze sebe pak Rez, couvala dál, dokud neucítila, jak ji téměř olízly plameny toho ohně ve středu místnosti. Poplašeně ucukla. „Ah! – Obchoduješ přece! Já ti, já ti zaplatím. Nech mě a moje přátele na pokoji a já ti donesu šut- kamenů kolik chceš. Křišťály. Slídu!“
Štíhlé nohy Smrti líně překonávaly vzdálenost, kterou se Rez snažila mezi nimi vytvořit, zjevně se bavila tím, že dovedla vlčici nahnat strach. „Hm,“ protáhla. „Ale ne. To by bylo drahý – a nechce se mi. Nebudu nikoho chránit. Říká se, že před Smrtí jsou si všichni rovni…“
Rez si ani neuvědomila, jak rychle dýchá, jak napjaté je celé její tělo. Zabije tě, zabije tě, volaly její myšlenky a ona je nemohla zastavit. Nemohla zastavit ani Smrt.
„Nemusíš tu nadělat pod sebe, ty nicko,“ zasmála se, byl by to jemný výraz slitování, kdyby všechno na Smrti nevypadalo tak nepřirozeně. „Dneska není tvůj den. Ale brzo si pro tebe taky přijdu.“
Rez to uklidnilo. A zároveň vůbec ne.
„Ale když už tu seš, mohly bychom udělat jinej obchod. Vůbec nevíš, jak to tu chodí, hm? O magiích taky nemáš ponětí.“ Ten tón byl zlověstný. „Nech mě ti je předvíst.“
Cosi v očích Smrti zasvítilo, a Rez musela vzápětí uskočit před zeleným plamenem, co po ní vyšlehl a spálil jí několik chlupů na hřbetě. Cítila jeho žár, jen taktak se vyhnula. „Mám toho dost, co bys mohla chtít. Oheň, je libo? Možná by ti to ani k ničemu nebylo, nedovedeš ovládat ani zemi, kterou cítíš.“ Kolem kotníků se Rzi mihl jakýsi kořen, jako had, a Rez poplašeně přešlapovala z jedné nohy na druhou, aby se jí to nedotklo.
„Přestaň!“ zavolala po Smrti, ani si nevšimla, že jí přeskočil hlas. Myslí se jí mihl nedávný rozhovor o tom, že se vlkovi můžou stát i horší věci, než je umírání. Smrt si s ní hrála jako znuděná kočka s myší.
„Nebo něco jinýho? Příkaz?“
Další plamenný jazyk se sápal po Rzi, a ta uskočila, aby se vyhnula. Ve vzduchu ji ale uprostřed skoku cosi zachytilo a drželo ji tak, půl metru nad zemí a zkroucenou. A pak se její údy zkroutily ještě víc, jako by jí vůbec nepatřily. Ovládalo je teď něco jiného, jako by také byla jen mrtvým tělem, do kterého vstoupila cizí síla. Cítila se, jako by ji to mělo vzápětí roztrhat na kusy. Zevnitř. Chtěla křičet, ale její tělesná autonomie se omezila na bolestí vykulené oči.
„Předměty?“ pokračovala Smrt změněným, neutrálním hlasem – a podobná neviditelná síla vzápětí mrštila bezvládným tělem Rzi přes místnost. Se zaduněním narazilo do jedné z kamenných stěn, než spadlo na zem, a Rez by měla vyražený dech, kdyby předtím vůbec dýchat mohla. Nedostatek kyslíku i prudká bolest z nárazu jí způsobily zvětšující se tmavé obrazce před očima, celá teď byla zchvácená bolestí – bílou, horkou lávou, propalující celé její tělo, celou její mysl. Slyšela pískání v uších. Tlumené kroky Smrti, která k ní přicházela. Až pak ji cosi pustilo a její hrudník se zachvěl trhanými, bolestnými nádechy. Smrt si ji prohlížela.
„Mám pro tebe něco speciálního, vlastně,“ pokračovala, a Rez si náhle uvědomila, že už může mluvit. Jen to nebylo tak snadné – bez dechu.
„Ne, přestaň! Dost!“ Pokusila se zvednout, ale levé rameno bolelo natolik, že to nedokázala. Měla něco zlomeného? Umře přece jenom?
„Už s ničím obchodovat nechceš? Vyděsila jsem tě?“ věnovala jí Smrt teatrálně zklamaný výraz. „Radši bys žila od magie stranou? Obávám se, že nemáš na výběr. Ani ty, ani ta tvoje malá kamarádka. Chtělas přijít prosit i za ni, hm? Třeba si ji tu nechám, až sem příště páchne. Nebo tvýho osudovýho spojence?“
„Jestli na ni sáhneš - Nori? Cos udělala s Norim!“ zasípala Rez slabě. Pamatovala si na to, jak černý vlk před chvílí záhadně zmizel.
Ten škleb, děsivý úsměv dělící obličej Smrti ozubenou křivkou, byl rázem zpátky. „Teprve udělám.“
Postavit se na nohy Rzi trvalo snad až příliš dlouho, končetiny ji neposlouchaly a bolest v lebce jako by sílila víc a víc. Uhodila se do ní, když padala? Umře? Ale není její den, není přece její den. Lhala Smrt?
Výraz na tváři Smrti prozrazoval pobavení – zcela očividný důkaz, že jí čte myšlenky. „Vypadni, než si to rozmyslím.“
Rez vypadla a kulhala při tom.

//Jedlový pás