Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chvíli čekala, než ten vlček vůbec něco odpověděl. Mezitím si ho v ubývajícím světle prohlížela trochu podrobněji – nevypadal až tak mladý, ale rozhodně byl dost malý na to, aby se někde potuloval na vlastní pěst. Rez věděla o nebezpečích číhajících na neopatrná vlčata snad až příliš. Podobnému scénáři nasvědčovalo i to, že ten malý prý před něčím prchal. Poznámka o útěku Rez přiměla natočit hlavu na stranu.
„Sám?“ zopakovala po něm, aby se ujistila, znovu se ohlédla k hranicím. Oči toho vlčete ji sledovaly možná až trochu upřeně.
Pak pokračovala a popsala svou známou: „Před čím jsi utíkal? Nebyla to šedá vlčice, s jizvou na obličeji a křídlama?“
Napůl doufala, že jí na to ten malý kývne – znamenalo by to alespoň, že je Styx stále naživu. Že je blízko.
„Kde je tvoje smečka, teda? Když mi řekneš, odkud ses ztratil, můžu ti zkusit ukázat cestu,“ povzdechla si pak, popošla ještě o kus blíž. V duchu zanadávala, neviděla se jako nezištný pomocník ztracených a trpících, ale dost dobře nemohla toho malého nechat samotného na smečkovém území. A v okolních územích někdy bylo zatraceně nebezpečno.

Po chvíli otevřela oči – ani si neuvědomila, že usnula. Několik posledních hodin pro ni byl svět jen bezednou teplou tmou: bez obrazu, beze snu. Bylo to vůbec několik hodin? Teď se už schylovalo k večeru. To ji tu smečka nechala tak dlouho spát?
Rez se zvedla a oklepala se, aby si ze srsti odstranila uschlá stébla trávy a všelijaký jiný nepořádek. A začenichala – kolem nebyly žádné čerstvé pachy. To znamenalo, že nikdo nepřišel – zůstala tu sama se srnou. Vždyť přece před spánkem vyla, to ji nikdo neslyšel, nebo se jen neobtěžoval přijít? Nebo se snad alfa ještě nevrátila z té své pochůzky k Životu?
Rzi bylo divné, že by teď měla být v lesíku úplně sama. Doufala, že jí někdo pomůže odtáhnout srnu až do úkrytu, ale to už teď snad ani nebyl její problém. Protáhla si ztuhlé svaly na zádech a myšlenky se jí znovu vrátily ke Styx. Kolik času ztratila, když tu jen tak vyspávala? Rozhodla se, že vyrazí, nejlépe hned.
Srnu nechala srnou – však on už ji někdo najde! – a svižným krokem zamířila ke hranicím lesa. Než se k nim ale dostala, na chvíli se zarazila na místě, když ji přes nos praštil cizí pach. Zavětřila znovu, aby se ujistila, a skutečně, po lese se jim ještě docela nedávno promenádoval nějaký tulák. Tím, že je to cizinec, si byla Rez jistá, tenhle pach ještě necítila nikdy, tím spíš ne v okolí nory, kde se smečka zdržovala nejvíc.
Její první myšlenkou bylo, že ani tohle by neměla být její starost – Lindasa ještě nedávno předváděla, jak je schopnou ochránkyní lesa, tak ať se o to postará ona! Lindasa ale nebyla nikde v dohledu, a Rez nakonec byla přemožena i docela obyčejnou zvědavostí. Vydala se za pachem. A netrvalo příliš dlouho, než narazila na jeho původce. Zdálky zahlédla něčí šedou kožešinu a napadlo ji, že je ten cizák nějaký zakrnělý – než přišla ještě blíž a uvědomila si, že je to vlče.
„Hej!“ křikla po něm, uši stažené dozadu, aby působila výhružně. Vlče nebo ne, nemělo tu co dělat – a kde je vlče, tam určitě budou i jeho rodiče a nejspíš i sourozenci. Poslední dobou se okolí nějak hemžilo mladými rodinkami. A to by tak patřilo, aby Rzi nějaká tulácká svoloč sežvýkala zbytek včerejší kořisti!
„Necítíš hranice? Co tu děláš?“ ozvala se znovu, když přišla blíž, a rozhlédla se kolem s jistou obezřetností, jestli se náhodou z nejbližšího křoví nevyřítí rodiče toho vlčete. Nikoho jiného ale nebylo cítit, a skutečně to vypadalo, že je to malé samo. Zmírnila trochu hlas, když pochopila, že jí nic nehrozí.
„Kde máš rodiče, zaběhnul ses? Nebo zaběhla?“ nakrčila trochu čelo, zatím podle pachu ani nepoznala, jestli je to vlk nebo vlčice.

//Narvinij

„Hah,“ odvětila neslaně na poznámku o Lindase – teď, když bylo po všem a Rez se z krve vyplavily všechny ty hormony, co přinášel společný lov se smečkou, nastoupila únava a tmavošedá velmi rozuměla chuti vyhnout se zbytku povinnosti. Většinu práce ale naštěstí odvedl Meinere.
Když překračovali pomyslnou hranici lesa, přivítal je pach Lindasy. Té nafoukané hnědé se jistě líbilo, že celý les voněl po ní, pomyslela si Rez, ale brzy myšlenku opustila.
„Půjdu,“ řekla. „Chtěli jsme ještě projít ty další smečky, diplomaticky, ale to asi počká, když se Lindasa zdejchla.“
Bylo na ní vidět, že je nakonec docela ráda, že z té pochůzky sešlo. I Meinerův odchod odkývala skoro vděčně. „Tak se zatím měj,“ křikla po něm. Zůstala pak sama vedle chladnoucího těla velké srny kus od smečkového úkrytu.
Zvedla nos k nebi a zavyla, aby upozornila zbytek smečky na svou přítomnost a na úspěšný lov – když už se za tím zvířetem tak hnali, zbytek místních by aspoň mohl být vděčný. Rez až překvapilo, jak hlasitě její vytí znělo – skoro jako by rezonoval, jako by to snad byl nějaký divoký ryk oproti zamýšlenému svolání.
Když ještě chvíli nikdo nepřicházel, odtáhla kořist ještě o něco blíž k noře, sama to ovšem příliš daleko nezvládla. Předpokládala tedy, že se o to pak postarají ostatní a zbytky uskladní nějak lépe než na otevřeném prostranství. Sklonila se k srně a chvíli se krmila, hlad ji nakonec dohnal. Skoro hltala. Sežvýkala část srny kolem krku a slabin na břiše, než uznala, že má dost, a položila se na chvíli vedle ní, aby si odpočala. A tak tam ležely spolu.

Snažila se udržet mohutnou srnu na místě, ačkoliv se zvíře divoce zmítalo – jako by mu šlo o život. Přesně ten už mu pomalu unikal z ran na krku, z míst, kde zuby Meinera a Rzi trhaly a rvaly ve snaze dostat se k průdušnici. Rez po očku viděla, jak se k nim blíží Lindasa, a s pomocí hnědé vlčice konečně dostaly srnu k zemi.
Chtěla se porozhlédnout po Litai, popřípadě po ní křiknout, aby jim pomohla, ale zdálo se, že se červená vlčice vypařila – nebo alespoň na místech, na které Rez s čelistmi svírajícími krk srny dohlédla, se nenacházela. Nebyl ale prostor se po ní shánět. Zdálo se, že teď to zvládají docela dobře ve třech.
Ještě pořád prudce dýchala, jazyk měla znečištěný horkou krví a v její vlastní ji koloval adrenalin, když se zvíře pod nimi pomalu přestalo hýbat. Lindasa se v tu chvíli taky rozhodla je s Meinerem opustit, ale aspoň jim předtím pomohla. Zamumlala něco o značkování a Rez si pomyslela, že se jí z toho běhu určitě začalo chtít čurat, proto měla tak naspěch.
Krk srny pustila až jako poslední, aby si byla doopravdy jistá, že už se jejich kořist nezvedne. Zraněné zvíře už dodělávalo a po chvíli přišly poslední smrtelné záchvěvy. Rez si protáhla tlamu, bolely ji panty.
„Má trochu moc naspěch,“ okomentovala na účet Lindasy, ale neznělo to zle – hnědé vlčici sice v některých věcech příliš nerozuměla, ale měla pro ni slabost.
Meinere vypadal nevzrušeně. „Ráda se s tebou někde posadim,“ řekla, „máme si toho určitě dost co říct. A najíme se. Nebo teda, aspoň já se najim. Můžeme se stavit u řeky pro nějaký ty ryby, jestli máš hlad a trváš na svým přesvědčení?“
Oklepala se, běh a zápolení se srnou jí rozčepýřilo srst na hřbetě. Meinere tu chvíli využil, aby srnu zvedl do tlamy a začal kráčet k lesu. Rez už chtěla trnout nad ukázkou takové síly v zubech, ale pak si všimla, že černobílý užívá magii, vzduch pod srnou se pohnul, jako by ji vítr nadzdvihoval.
„Není nutný se vytahovat,“ zasmála se spíš sama pro sebe a vzpomněla si, jak tehdy viděla Meinera vytvořit tvora z hlíny a kamení, který za něj nesl kořist až k domovskému lesu. „Někdy bych z tebe měla vytáhnout, jak se taková magie vlastně používá.“

//Mech

Nadšení pro lov ji příliš neopouštělo, jen ji trochu mrzelo, že teď nebude nějakou dobu prostor na upřímné hovory, bylo potřeba zůstat co nejtišší. A Litai, se kterou byla Rez spárovaná, se teď zdála trochu zamlklá.
Jakmile Lindasa s Meienrem vyrazili na svou stranu hor, Rez se klusem vydala na tu opačnou. Zavětřila znovu, uši v pozoru - a hlad, usazen kdesi v jejím břiše, hlídající a nepříjemný, ji upozorňoval, že by se měla raději snažit, jestli chce jíst. A smečka jí bude jistě vděčná za takovou snahu při shánění krmě!
Znovu ji napadlo, jestli ta vlčata Alfy vůbec vlastně můžou jist maso, ale kdyby ne, alespoň zbude víc pro Rez.
Les byl tichý a zpěv ptáků se rozléhlal mezi korunami stromů. Cítila vysokou, někde blízko, našlapovala opatrně, dokud si nebyla jistá, že by případně byla schopna hnát kořist ve správném směru.
Vyrazila, a rozhlížela se, kde jsou Lindasa s Meinerem. Neviděla je ještě, podle instrukcí ale mířila dolů k cípu lesa u řeky, a dávala pozor, aby kolem ní žádná zvěř neproklouzla.
Když doběhla k ostatním, už viděla Lindasu, jak jednu velkou laň nahání, a Meinera, který se jí vrhl po krku. Rez zrychlila do běhu. Byla zvyklá po vysoké taky skočit, ale naráz by mohl laň Meinerovi vyrvat ze zubů a ta by dostala šanci na útěk. Místo toho ji oběhla a pak se zakousla do jejího krku z druhé strany, trhla hlavou a jen tak tak ji minulo jedno kopyto. Doufala, že někdo další ji začne trhat ve slabinách, nebo jim pomůže ji povalit - ve dvou ji sice udrželi na místě, ale pořád to bylo velké a silné zvíře.

//Mech přes Kierb

Litai prozradila, že se tu prý narodila – v Galliree. Rez nad tím trochu pozvedla obočí, protože si uvědomila, že vlastně ani neví, kdo z jejích známých je místní. Předpokládala, že většina těch, které znala, byli prostě jen tuláci, přivandrovalci. Nakonec, tahle země byla obestřena podivným kouzlem, které nedovolilo nikomu odejít – nebo to bylo jinak?
Meinere trochu uklidnil obavy Rzi, když řekl, že měla Styx poraněné křídlo. To samo o sobě neznělo tak zle, naštěstí. I tak to ale bylo zneklidňující, a Rez by se za ní nejraději vydala, jakmile to bude možné. Musí vědět víc – a musí se ujistit, že bude Styx v pořádku.
Mezitím kráčeli dál do lesa, po chvíli začali našlapovat trochu tišeji a snad i tišili své hlasy, aby případnou kořist nevyplašili.
Lindasa měla podle všeho nejvíc iniciativy, protože hned začala s plánem akce, jakmile zacítila vysokou. Rez měla podle ní běžet vedle Litai a nahnat kořist na místo, kde se na ni vrhnou. Kdesi hluboko ve Rzi se ještě ozýval nespokojený hlásek, neměla ráda, když jí někdo rozkazoval, a trochu ji štvalo, že na to nepřišla sama, ale proti tomu plánu se nedalo absolutně nic říct, a hlavně – Rez alespoň mohla věnovat víc myšlenek Styx.
„Nějakej vyberem určitě. A nenecháme ho utýct,“ přispěla svou troškou do mlýna, už skoro cítila krev na jazyku a velmi dlouho nelovila s větším počtem vlků. Bylo snadné se pro lov nadchnout.

Nově příchozí červenosrstou vlčici ještě stále pozorovala poněkud obezřetně, ale byla odhodlaná ji alespoň poznat a vytáhnout z ní nějaké informace, když už měla Litai jít s nimi.
„Jsi v kraji dlouho, teda?“ zeptala se, když rudá zmínila, že je Asgaar silný. Rez se při té poznámce málem zamračila, byla by raději, kdyby to byla nějaká náhodná parta chcípáků. V mysli tmavošedé stále vířily drastické představy toho, co by se mohlo stát její přítelkyni, nebo toho, co snad hrozí samotné Rzi z pouhého spojení se Styx.
Teď už by se na ten lov nejraději vykašlala – zbylí vlci by byli tři, na vysokou už by si troufli i bez ní, a Rez by mezitím mohla Styx najít a ujistit se, že je v pořádku. Neklid a nejistota ohledně osudu sivé vlčice se Rzí mávaly o mnoho víc, než by si snad vůbec mohla přiznat.
Lindasa ale pak zmínila, že by měli vyrazit k řece, a Rzi to připadalo jako zatraceně dobrý nápad. „To zní jako plán. Aspoň to budeme mít za sebou rychle,“ odkývala to a pomalu se rozešla za ní. Po očku ale přitom sledovala Meinera, který se nejspíš pohroužil do sebe, protože už nějakou chvíli nic neříkal. Rez přemítala, jestli se taky strachuje o Styx, nebo jestli je to mírné zamračení na jeho tváři jen obvyklým výrazem, uniformou morousů.
„Nevíš o ní nic dalšího, teda?“ prohodila pak k němu při chůzi, nemusela ani zmiňovat, o kom to mluví.

//Narvinij

Rez se ještě ohlédla po té červené, když se rozmluvila, a poněkud ji zarazilo, že se měla ve smečce nacházet jakási Isma, o které Rez vůbec nevěděla. Alespoň si ale uložila v paměti ta jména.
"Ráda tě poznávám, tedy," řekla, a přikývla na poznámku o lovu. Když jich bude víc, alespoň se Rez tolik nenadře. Její myšlenky teď ale patřily něčemu docela jinému.
"Rozhodně bychom pak měli nejdřív zamířit do Asgaaru," byla Rez hotova souhlasit s Lindasou. "Měli bychom zjistit, co se stalo. Jak říkáš, bude to rozhodně výhodný pro smečku, i kdyby z toho byly nakonec jen informace."
Blaho té tlupy z mechového lesíka jí ale v tu chvíli bylo ukradené, a byla si jistá, že Meinere velmi dobře chápe, na co Rez naráží a jak moc potřebuje vědět, co se stalo se Styx.
Bedlivě poslouchala i to, co o tom dal řekl Meinere, a trochu ji uklidnilo alespoň to, že byl ohledně celé věci poněkud flegmatický, což nasvědčovalo tomu, že to snad neskončilo i Styxinou smrtí. Ale nebyl snad Meinere flegmatický ohledně všeho? Rez se pokoušela marně vzpomenout, kdy ho naposled viděla agitovaného. Zjistila, že to nebylo nikdy.
"Tak vyrazíme," prohlásila, když znovu přišla řeč na lov, a pokusila se neznít ustaraně nebo nabručeně. "Ve čtyřech bychom mohli ulovit i něco většího. Chcete se vrátit na pláně u řeky, nebo se poohlídnout tady v lese?"
Čím dřív budou mít lov za sebou a nasytí sebe i smečku, tím dřív bude moct Rez zjistit, co se stalo se Styx.

Rez se velmi těšila na výraz Lindasy, až jí poví, co všechno s Norim probírali – sama by si docela ráda udělala jasno v tom, co si tedy Lindasa o Norim myslí, a jestli se s ním snad taky nesblížila. Neměly ale příliš času to probrat, k nevoli Rzi. Navíc tu byla i jiná témata. „Když jsem Theriona viděla naposled, choval se divně. Ale u něj je to možná normální, takže nicneříkající,“ zamračila se. „Jsem docela zvědavá, co s ním vůbec je.“
Ráda by měla větší přehled o tom, co se v lese vlastně děje, ale neznalost byla nakonec její chybou. To má za to, že se pořád potuluje po okolí, než aby sledovala místní dění. A teď jí unikají takhle důležité události!
I z téhle debaty byli brzy vyrušeni – nakráčela si to k nim vlčice se zářivě červenou srstí, ze které pomalu přecházely oči. Rez se na ni podívala překvapeně: ještě neviděla vlka, co by měl na sobě něco tak nepřirozeného, když ovšem nepočítala Faliona, ragarského alfu, kterému ze zad vyrůstala obrovská křídla.
Zdálo se, že Litai, jak se vlčice představila, zná Lindasu. Znamenalo to tedy, že byla místní?
„Já jsem Rez,“ kývla tmavošedá na pozdrav. „Jsi – taky odsud?“
Bolestně si uvědomovala, že vlastně ani nezná všechny členy smečky. Někdy by to rozhodně měla napravit – nebo se na ně zevrubně vyptat Lindasy, která si nejspíš všímala každé chyby na ostatních. A chyby jako takové o vlku řeknou velmi mnoho.
„Zrovna jsme se chystali obhlídnout ostatní smečky,“ osvětlila pak situaci. „A možná bude potřeba něco ulovit.“
Nezněla ovšem příliš sdílně, přece jen doufala, že bude moci mezi Meinerem a Lindasou mluvit otevřeně, a před touhle cizí si nebyla jistá, co může vypustit z tlamy. Co kdyby to byla nějaká donašečka!
Pak pozornost Rzi znovu přitáhl Meinere, když dokončil svou myšlenku o Asgaaru.
pohnula „Prosím?“ušima, jako by špatně slyšela, nebo pochybovala, že se pořád mluví o Styx. „Alfu? Tu… Elisu, tu šedivou, nebo toho druhýho? Kdy se to stalo?“
Ještě si pamatovala, že Elisa byla tím, kdo Styx kdysi zmrzačil ucho.
Působila notně překvapeně, a i přes srst na čele bylo vidět, že se jí mezi očima usadila vráska. Jak po tomhle mohla být Styx v pořádku? Jestli zabila alfu, smečka se jistě bude chtít pomstít – je tohle ten důvod, proč není Styx nikde k nalezení? Schovává se, nebo ji už taky zabili?

Trochu se uvolnila, jakmile byla alfa z dohledu. Mezi těmihle dvěma se rozhodně cítila mnohem klidněji.
„Myslela jsem jen na ten lov,“ odpověděla Lindase, když se hnědá vlčice pokusila naznačit, že se Rez snad fláká. „Ale klidně vyrazíme rovnou. Touhle cestou bych rozhodně nepohrdla. A když už jsme u dalších smeček, mohli bychom se stavit i v Borůvkový. Nedávno jsem potkala tvého známého, Noriho…“
Nechala pak slova vyznít do ztracena, velmi sugestivně - ale možná bylo znát, jak se těšila, až tuhle informaci vytáhne. Lindasa rozhodně není jediná, kdo by se vyžíval v drbání ostatních.
Pak se ohlédla znovu k Meinerovi, když jí bylo odpovězeno na otázku. „Měsíčník, teda,“ odfrkla, když jí došlo, že se jeho jméno nejspíš nedozví. „Jedno z těch vlčat, co byly původně v Maharu? Ten čas ale sakra letí.“
Dozvěděla se i to, že místní alfa kamsi zmizel. Což o to, smečka se o sebe nějak postarala, ale Rzi připadalo zvláštní, že se vypařil hned po tom, co si udělal vlčata. Že by ho děs ze zodpovědnosti dohnal k útěku? Opustil je? Nechala si prozatím tuhle teorii pro sebe.
„Styx jsem neviděla. Chtěla jsem se na to samý zeptat tebe,“ řekla Meinerovi o něco ponuřejším hlasem. Začínalo to být už příliš dlouho a sivá jí chyběla.

Ještě než se Meinere stihl ozvat, Lindasa navrhla, že by spolu mohli ve třech obejít ostatní smečky. To se tmavošedé velmi zamlouvalo – a hlavně to implikovalo, že je jako člen smečky velmi nepostradatelná, důležitá a reprezentativní.
„Šla bych docela ráda, až na to bude čas,“ odpověděla nevzrušeně, přestože ji ta myšlenka velice nadchla. A čas strávený s těmi dvěma by jistě byl příjemným. Vzápětí už ale musela oponovat Meinerovi, který se ohradil vůči tomu, že řeky v zimě nezamrzají.
„Mám za to, že v jezerech je těch potvor víc. A studená voda na kožichu není nic moc. Ale jestli je vytáhneš ven magií,“ pokrčila rameny, „asi to smysl dává.“
Její tón byl o něco kousavější, když vycítila, že druhý předtím spíše odseknul. A pak už jen sledovala debatu ostatních. Její oči se obracely zejména k alfě, k Launee, která hovořila zejména ke svým potomkům, a vypadalo to, že se s nimi hodlá znovu vydat za hranice smečkového území. K Životu.
Zmínila i zlé vlky, aby ty malé vystrašila k obezřetnosti, a Rzi to znovu připomnělo zlé vlky, kteří jí samotné zatraceně chyběli. Myslela na Styx, ale měla dost inteligence, aby o šedé držela jazyk za zuby. Alfě by se jistě nelíbilo, kdyby nahlédla do mysli Rzi a viděla všechno to vroucno, co Rez ke Styx cítila. K té, která byla vraždami vlčat známá po celém kraji, a možná i daleko za ním.
Nechtělo se po ní ovšem, aby do debaty dál přispívala – Launee se brzy domluvila s tou drobotinou, a všichni si to svorně zamířili směrem k řece.
Zbyli tu tedy ve třech. „Ten s měsícem na čele – ten je taky alf?“ zeptala se pak, byla si docela jistá, že toho vlka nezná. „Je tu dlouho?“

Meinere se rozhodl hájit své stravovací návyky, což Rzi připadalo poněkud podivné, ale řekla si, že když si černobílý nechce špinit tlamu s čtyřnohým jídlem, aspoň zbyde víc na ni.
„Jak to děláš v zimě, když jsou pod ledem?“ zajímala se ale. Mělo nějakou logiku, lovit zásadně jen jeden druh kořisti? Nebo to možná byla jen nějaká móda, vybíravost. Rez se na chvíli zamyslela nad tím, jaké zvíře by si vybrala ona, kdyby do konce života nechtěla jíst nic jiného, a uniklo jí něco z další konverzace, proběhla-li nějaká. Jen sledovala, jak Meinere bere vlče za kůži na krku a nese ho dál. Mířili k úkrytu, pokud se tu Rez orientovala dobře. Kráčela za Meinerem pohroužená do sebe a z myšlenek ji pak vytrhlo jen něčí zavytí. Hlas ale neznala, a tak se zpátky neozvala – majitel hlasu se ale brzy ukázal a promluvil na Meinera. Rez, kterou za ním nově příchozí nejspíš ani neviděl, vykoukla zpoza jeho hřbetu a prohlédla si ho. Měl zvláštní odznak na čele a celé jeho tělo bylo pokryto malými bílými flíčky. Rez trochu nakrčila oči, když si uvědomila, že je to jako noční obloha. Takhle se narodil, nebo to bylo jedno z těch nepřirozených zbarvení, které vlkům rozdával polobůh Život?
„Zdravím,“ houkla k němu a doufala v představení, ale v tu chvíli k nim dorazila i mohutná hnědá alfa, Launee, a další vlče, podle velikosti ze stejného vrhu jako to, které nesl Meinere. Zamávala ocasem na pozdrav, když alfu zpozorovala, a pokusila se vzpomenout si, jak to vlastně bylo dlouho, co s ní mluvila naposledy. Přemýšlela chvíli, co říct, ale nechtěla Launee rušit shledání s jejími vlčaty. Místo toho se tedy obrátila znovu na Meinera.
„Chceš se teda porozhlídnout po tom jídle pro vlče?“ utrousila, aby to alespoň vypadalo, že se snaží být užitečná.

Jakmile Lindasa začala o dávání lekcí do života, Rez trochu ožila. O mláďatech toho moc nevěděla a po nedávné zkušenosti s malým Nemesisem bylo docela jasné, že jí to s nimi ani nejde, ale předávat své vědomosti a zkušenosti dalším generacím znělo jako velmi důležitý úkol. A Rez se ráda cítila důležitě.
Než na to ale došlo, řeč se přesunula znovu na téma lovu. Meinere prohlásil, že jeho lovištěm jsou jen řeky, a to Rez slyšela poprvé: „Jak, jenom ryby? To je nějaká nová úchylácká víra, nebo tak?“ zazubila se na něj, pomalu už si na podivnosti svých známých zvykala. A lovit ryby nakonec nebylo tak hrozné, jako lovit třeba vlčata…
Myšlenkami se znovu vrátila ke Styx, přemítala, kde teď zrovna její přítelkyně může být. Měla chuť ji zase vidět, bylo toho hodně nevyřčeného a Rez se někomu potřebovala svěřit s událostmi ze Staré zříceniny, ale po šedé jako by se zem slehla. Je vůbec Styx v pořádku?
„Něco tam snad zbylo,“ uzavřela pak debatu, když se Meinere rozešel směrem k lesu, a pokusila se vzpomínky na poslední setkání se Styx vyhnat z hlavy. Vydala se tedy za ním a vlče je následovalo. Alespoň zdánlivě hloupé otázky toho malého Rez trochu zaměstnaly. Jen se jim poušklíbla a nechala Meinera, aby vysvětloval, když už to měl být on, kdo malé hlídá.
„Jak je vlastně starý?“ zeptala se Meinera pak. „Snad jsem nebyla pryč až tak dlouho…“

//Mech

Sama pro sebe se ušklíbla tomu, jak závažné pro Lindasu bylo téma barvy srsti; ale neměla jí nakonec co vyčítat, do podobných kritických soudů se s ní pouštěla naprosto bez zábran.
„Myslím, že by bylo moudrý jít něco ulovit,“ trvala pak Rez na svém, přece jen by se nerada vracela do smečky s prázdnou, a představa toho, co by mohlo být v úkrytu, ji příliš nelákala. Staré maso neměla zrovna v oblibě, a s Lindasou a Meinerem byli tři – to už by byly slušné šance! Pokud má ovšem Meinere v plánu se k nim vrátit zpátky.
Poznámka o tom, jestli je už malé dost staré na pevnou stravu, Rez poněkud zmátla. Prvně myslela hlavně na svůj vlastní žaludek, a navíc zcela upřímně neměla o vlčatech tolik znalostí, aby to byla schopná říct.
„Jasně, že už je na to dost starý. Určitě už má dospělácký zuby, no že jo?“ naklonila znovu hlavu k vlčeti, snad ve víře, že se toho vlče chytí a ukáže jim tesáky. Celé ale působilo docela drobně.
Zvedla pohled k řece, jakmile se k nim znovu dostal pach Meinera, krátce zavrtěla ocasem. „Není to tvoje práce? Vypadá to, že jsi ho sem přivedl ty,“ nadhodila. Vypadalo to jako nešťastná situace: ještě chvíli, a začnou se handrkovat, kdo se o to malé bude muset postarat. A vlče mezitím stálo v hloučku dospělých, co se k němu příliš nehlásili. Rez si byla jistá, že přesně takhle mohla vznikat traumata z dětství.
„Ale jestli se vám nechce, klidně můžu sama zkusit něco chytit vedle na planině. A vy ho můžete mezitím odvíst do lesa?“ navrhla pak.

Lindasa se okamžitě ohradila, jakmile se Rez pokusila jí přiřknout to smrádě. Tmavošedá se tomu trochu poušklíbla, přišlo jí vtipné, že barvou kožíšku by k sobě vlče s Lindasou skoro i seděli. Druhá vlčice se ale tvářila skoro otráveně z představy, že by s ním musela mít něco společného.
„Kdybys měla funkci chůvy, tak by z toho vlčata jiný barvy vyšla s komplexem méněcennosti,“ zazubila se. Pořád si pamatovala, jak se tehdy s Lindasou bavily o tom, že by bylo vhodné dělat u vlčat kontrolu kvality, a těch ošklivých nebo hloupých se zbavit tak, že je odtáhnou do jiných smeček. Otočila se krátce po vlčátku a tentokrát se na něj podívala trochu víc hodnotícím pohledem – zvažovala, jaký typ vlka z něj asi vyroste. Jeho rodiče byly alfy, to znamenalo, že snad bude mít dobré geny. Ačkoliv, když si Rez vzpomněla na Theriona, neměla z něj pocit, že by byl příliš průbojný a asertivní, jak by se od tak vysoko postaveného vlka čekalo. Možná to to malé zdědí.
Vlče mezitím od otázky, co mu Rez položila, trochu ucouvlo, očividně trochu nejisté z její přítomnosti. Jak by taky ne – bylo vůbec dost staré, aby se potulovalo mimo les?
„Therion je tvůj táta, že ano?“ obrátila se k němu pak vědoucně, a rozhodla se přisoudit jeho zdrženlivost a jemný hlas onomu dědictví po otci. „Nevím kde je, ale já jsem taky ze smečky. Mohly bychom tě tady s Lindasou odvést zpátky, co myslíš?“
Ačkoliv mluvila na vlče, ke konci věty sklouzla pohledem k Lindase, aby viděla její reakci. Dodala pak: „Můžeme se vydat k lesu, jestli nemáš jiné plány. Nebo bych se cestou poohlédla po něčem k snědku. Co bys řekla na lov?“