Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přemítala, co se s Elisiným tělem tedy stalo. A musela při tom myslet i na způsoby, jakým mohla šedou alfu Styx zabít. Bylo to rychlé? Užívala si to Styx? Bezpochyby – jistá pýcha nad vlastními činy z okřídlené vlčice vyzařovala stále. Litovala vlastně Styx někdy, že zabila, ať už Elisu, nebo jiné? Rez si pamatovala, jak kdysi dávno, při jejich prvním setkání, sivá mluvila o kraji, ze kterého pocházela, a o všem, co byla nucena udělat pro přežití. Nezdálo se, že by jí připadalo kdovíjak špatné vzít někomu život. Ani Gallirea to podle všeho neměla šanci změnit. Nenávist k magickým se ale musela ze Styx vytratit alespoň trochu, když vedle sebe teď měla Rez.
Nikdo z nich podle všeho nevěděl, jestli je možné, že se Elisa vrátí. Byla to tedy stále ještě možnost, nebezpečná a zlověstná možnost, která se nad Styx vznášela jako Damoklův meč. Rez věděla jen to, že kdyby snad měla před tím asgaarským klanem stát vedle Styx, udělala by to bez přemýšlení. Přece jen, milovala – a s tím přicházely oběti.
„Nechci, abys odcházela,“ vyhrkla pak téměř, strach z dalšího odloučení viditelně prosákl do jejích slov. „A nechci, abys byla sama, přece jen, kdybys narazila na někoho dalšího od nich…“
Zhluboka se nadechla, vůbec se jí nelíbila představa, že by Styx měla procházet místními lesy osamocená. Sice šedá vlčice od začátku dávala najevo, že je soběstačná a sama si vystačí, Rzi ta myšlenka ježila chlupy na zátylku.
„A tady zůstat nemůžeš, je to snad – až příliš frekventovaný místo.“ Kolem řeky skutečně bylo cítit, že tu prochází více vlků. Naštěstí to ale povětšinou byli členové Mechové smečky, kteří na Styx spadeno neměli. Rez se k lesu krátce ohlédla.
„Měly bychom – měly bychom jít spolu,“ řekla pak, natočená ke druhé vlčici. „Můžeme najít nějaký útočiště, aspoň dočasně. Mohly bychom se chvíli toulat, jako tehdy v létě.“

Poprosím o 3 křišťály <3

Děkuji za akci, škoda, že jsem ji moc nestíhala.

„Musela jsi,“ souhlasila, poněkud tišším hlasem. Ani ona si nebyla jistá, jestli teď mluví o Styxině návratu k ní, nebo o onom důvodu, proč je teď Elisa mrtvá a Styx je psancem. Historka o ohni, který Styx nezasáhnul, byla podivuhodná, ale v místech, kde si magie dělala co chtěla, bylo těžké jednoznačně určit, co bylo důvodem podobných věcí.
„Myslíš, že tě chránil Život?“ zeptala se opatrně, věděla, že druhá nemá boha příliš v lásce. Ale jaké jiné by mohlo být vysvětlení? Jestli to tak ale bylo, nabízela se ještě další, palčivější otázka. „A myslíš, že se může Elisa vrátit, jako ta předtím, ta první vlčice, kterou jsi tady…“
Představa, že Asgaarští neútočí jen proto, že čekají na návrat své vůdkyně z mrtvých, byla obzvlášť nepříjemná. Styx ale doteď vypadala, jako by té možnosti nevěnovala příliš myšlenek. Vypadala naopak spokojená sama se sebou, vypadala zvláštně hrdě. Rez to svým způsobem chápala, ale zároveň měla mysl plnou špatných následků takových činů.
Radost ze shledání byla protkaná jakousi melancholií, jakmile Styx zmínila jejich poslední setkání, chvíli, ve které se spolu brodily sněhem v lesíku a sledovaly žhavou, jasnou hvězdu, co padala přes oblouk nebe. Tehdy poprvé vyznala lásku a Styx ji v tom nechala. Neměla jí to za zlé, věděla o její povaze – to ale neměnilo bolest, se kterou z toho setkání Rez odcházela.
„Nemyslím, že to… něco změnilo,“ odpověděla trochu vyhýbavě, ale po chvíli se natočila tak, aby mohla Styx vidět do očí alespoň trochu. „Chápu, žes předtím musela odejít.“ Jen doufáš, že to neudělá znova. A když to neudělá znova, zabije ti ji ten černej asgaarskej alfa. Možná o ni přijdeš tak jako tak.

Možná si na ni Arcanus sám netroufnul, když věděl, co se stalo jeho družce. Bylo zvláštní, že by nezaútočil, když Styx zahlédnul, ale vnášelo to do situace alespoň trochu naděje. „Jsem ráda, že tě nechal bejt,“ vydechla nakonec. „I tak by ale bylo nejspíš lepší se ještě nějakej čas držet stranou od smeček.“
Z dálky slyšela vytí – hlas sice nepoznávala, ale jistě to muselo být od Mechového lesa. Někdo se tedy vrátil domů, a jistě si od toho malého parchanta poslechne, jak ho tam Rez nechala samotného.
Posadila se vedle Styx a nechala se ještě unášet tím, co s ní dělala vůně druhé vlčice. Navzdory situaci teď cítila jakýsi vnitřní klid. Jistotu, jakkoliv chatrnou.
Tiše se zasmála Styxiným slovům a učinila vědomé rozhodnutí vzít je jako kompliment. „Celá jsem velká. Ovšemže mám velkej čenich,“ řekla a zmíněnou část těla zabořila do Styxiny srsti na zátylku, začala jazykem urovnávat rozcuchanou srst.
„Vážně jsi v pořádku?“ zeptala se znovu. „Meinere tě prej ošetřoval, a z takovýho boje jsi snad nemohla odejít bez zranění.“
Pronesla to mezi tím, co čistila Styx na krku, pomalu se posouvala směrem ke kohoutku a jen čekala, kdy jí druhá odežene s tím, že to lechtá. Starost o ni ale byla silnější, a způsob, jakým sebou sivá předtím hodila o zem, taky nenapovídal tomu, že by na tom teď byla fyzicky nejlépe. Obzvláště po tom, co ji Mechový les vykopul tak nešťastným způsobem.
Když byla se stavem šedé kožešiny spokojenější, lehla si pak vedle Styx a položila si hlavu na její hřbet. Chvíli mlčela. „To, cos řekla v lese…“ začala, pak znovu ztichla. „Taky tě miluju. Pořád. Vždycky.“
Bylo to tiché a v tom smyslu by slova Rzi mohla působit nejistě, ale pronášela je s klidem, s rozvahou.
Vážně byste odsud měly zmizet, říkala si. Ale nepokusila se ani pohnout.

„Tři úplňky?“ podivila se. Neměla naději na to, že Asgaarští na takovou událost zapomenou nebo že ji snad po nějakém čase odpustí, ale aspoň se zdálo, že ten šedivý klan alespoň příliš nespěchá na pomstu. Nebo nemá s lovem vlků tolik zkušeností.
Zrovna Arcanuse si Rez pamatovala – tehdy minulé léto ji vyhnal od hranic smečky, když se tam zatoulala. I předtím působil děsivě a Rez ho tehdy sledovala ještě očima plně neznalýma tohoto kraje. Nejspíš byl zatraceně mocný.
„Myslela jsem, že je to čerstvější. Ale pořád to nic nemění na tom, že bys měla utýct.“ Jen - kam? Rez si nedovedla představit, že by někde v téhle krajině byl dostatečně zapadlý kout, kde by se dalo schovat. A navíc si nemyslela, že byla její drahá zrovna ten typ vlka, který by se před někým ukrýval. Styx byla bojovnice; a bylo jen otázkou času, kdy se jí něco takového vymstí a bude jí to stát kožich. Rez jen doufala, že ta chvíle nenastala právě teď.
Nejraději by druhou ukryla u nich v Mechovém lese – místa tam rozhodně bylo dost, a zrovna tam by ji jistě nikdo nehledal. Byl tam i Meinere, který Styx předtím léčil, který by jim jistě mohl pomoci, kdyby se něco semlelo. Rez ovšem pochybovala, že by si místní alfa smečky plné vlčat nechala na území známou vražedkyni. Nahlas to ale tmavošedá neřekla. Spíš ji zarazilo něco jiného, co Styx řekla – to, že na ostrov nemohou. Bylo to množné číslo myšleno i na ni?
Tiše sledovala, jak si Styx lehá, a vpíjela se očima do místa na straně Styxiny tlamy, na zatočenou jizvu, která jí na té straně vždy posouvala úsměv trochu víc do úšklebku.
„Ví o tom i zbytek tvojí rodiny?“ zeptala se pak. „O tom, co se stalo?“
Neznala Styxiny sourozence natolik, aby ji víc zasáhlo, kdyby se někomu z nich něco stalo. Přemítala ovšem, jestli, kdyby se Asgaarský klan náhodou k noře vydal, by tam narazil na někoho z nich. A potom – postavil by se někdo z dalších sourozenců v potyčce na Styxinu stranu? Chránili by ji?
Norox možná. Ale Tasa podle všeho neměla příliš masa na kostech ani všech pět pohromadě, a Rigel… o Rigelovi Rez dlouho ani neslyšela, nejspíš už ani nebyl v kraji.

Krátce ji napadlo, jak by to setkání Styx s vlčetem asi probíhalo dál, kdyby se zem sama nerozhodla šedou vlčicí hodit do vzduchu. Pochybovala ale, že by jí samotné na tom vlčeti příliš záleželo. Nebyla pro zbytečné zabíjení, to rozhodně ne, ale kdyby si měla vybrat mezi ním a Styx… ním a Styx, která teď byla tak příliš blízko a Rez měla plnou hlavu její vůně?
Přivřela oči, když jí sivá přejela čenichem po srsti na krku. Sladkost toho setkání byla narušována stále dokola pouhým uvědoměním, že teď jsou v ohrožení obě.
Nadechla se, zhluboka. Chtěla vědět všechno – o tom, co přesně se stalo, kdo rvačku začal, proč se do něčeho takového Styx vůbec pouštěla, když věděla, že ji to bude s velkou pravděpodobností stát život. Ale to bylo nakonec až sekundární.
„Říkalas, že tě loví – kdo? Celá smečka?“ začala pak s tím, co jí připadalo důležitější, a hlas měla protkaný představami cizích zubů na Styxině krku. „Jak dlouho to vůbec je?“
Ohlédla se znova k lesu. „Možná bychom měly najít nějaký zapadlejší místo, kde si promluvit.“

Trochu ji uklidnilo, když se dozvěděla, že ten neřízený pád odnesl jen Styxin zadek. Nevypadalo to bezpečně ani v nejmenším – přemítala, jestli vůbec stihla Styx použít svá křídla, aby let zpomalila.
„Meinere je pryč,“ odpověděla. „Všichni jsou pryč, byly jsme v lese jen my. A ten potěr. Neviděla jsem, kdo by to mohl způsobit.“
Stejné otázky si nejspíš pokládala i Styx, ale Rez už teď tušila, že tahle eskapáda byla nejspíš jednou z nešťastných záhad, které nejspíš nikdy nerozluští. Zatracený čarovný kraj.
Ohlédla se krátce směrem k řece a zhluboka se nadechla nosem, aby se ujistila, že jsou samy i tady. Nějaké cizí pachy tu cítila, ale v dohledu nebyl nikdo, kdo by pro ně mohl být hrozbou.
Hrdlo jí rozvibrovalo tiché zavrčení, když Styx prohlásila, že na tom nezáleží. Utichlo ale rázem, když se ke Rzi šedá vlčice přesunula blíž, když přes jejich kožichy cítila Styxino teplo.
„Chybělas mi,“ řekla pak trochu tišším hlasem. „Chtěla jsem tě jít hledat, jakmile mi Meinere řekl, co se stalo, ale pak…“
Nakonec se jí ani nechtělo vyprávět, co všechno se stalo během lovu a po něm – podstatné bylo, že se setkaly, že Styx vidí, že jsou obě v pořádku.
„Zatraceně jsem se o tebe bála.“ Odmlčela se na chvíli, bylo vidět, že přemýšlí. „Byla to ta šedá alfa, co tě kdysi připravila o ucho?“

Cesta k řece, která se stáčela od Mechového lesa znovu na jih, byla tentokrát o něco delší než obvykle. A to i přesto, že Rez spěchala, její tlapy bušily do měkkého podrostu ve svižném rytmu.
Příliš ji netrápilo, že nechala malé vlče o samotě v prázdném lese. I kdyby se mu snad teď mělo něco stát, Rez teď měla jiné starosti. A navíc, co by mu tak mohlo hrozit, když ta nejnebezpečnější vlčice z celého okolí teď bude se Rzí?
„Styx,“ zavolala znovu její jméno, jakmile v dálce spatřila šedou srst. Co to sakra mělo znamenat, celý tenhle odchod z lesa? Rez neviděla nikoho, kdo by tu magii použil. Byl to snad jen další vrtoch téhle podivné, kouzly prolezlé krajiny?
„Jsi v pořádku?“ zvýšila trochu hlas, když doběhla až k ní, sklonila hlavu, aby ji mohla očichat. „Do háje, jak se to mohlo stát?“
Ohlédla se ještě k lesu. Bylo to, jako by se sám rozhodl vypudit vetřelce. Ale to přece nemohla být pravda - to malé vlče bylo taky vetřelcem, a nestalo se mu vůbec nic.

Příliš si nevšímala, co teď Mitsurugi říká nebo dělá, ocitl se kdesi na periferii jejího vnímání. Co jí bylo po nějakém tuláckém potěru, když před ní stála sivá? V tu chvíli by ji ani nezaujalo, že vlastními slovy mohla zranit jeho city.
Styx oproti tomu vnímala velmi ostře, pohledem zůstávala na její tváři, všimla si, že se Styx usmála, jakmile byla zmíněna smrt Elisy. Jako by v tom činu Styx držela jakousi hrdost, radost, štěstí, navzdory faktu, že to její vlastní život uvrhlo do nebezpečí. Byl to úsměv lovce, úsměv nasyceného lovce – a ve Rzi teď probouzel napůl vzrušení a napůl strach. Už dávno se nebála samotné Styx, to ani v nejmenším. Bála se o ni. A ani tohle gesto nedovolilo, aby se tlukot jejího srdce zpomalil. Teď se zdálo, jako že se pokouší probít se skrz hrudní stěnu, vyrvat se ze zajetí cév a nechat Rez vykrvácet do mechu. Skutečně to bylo podobné bolesti, to sevření, co v tu chvíli cítila.
A pak ani nestihla říct nic dalšího. V první chvíli měla pocit, že se jí jen cosi míhá pod očima, ale velmi brzy jí došlo, že se jí to nezdá. Jakási podivná síla šedou vlčicí mrštila od Rzi dál, směrem k místu, kde předtím Rez s ostatními lovili.
Instinktivně se přikrčila, když se to stalo. Nikdy nečekala, že Styx uvidí letět, a o to víc, že se to stane podobně. Co to vůbec sakra bylo za magii? Čí byla? Když se Rez rozhlédla, napůl v očekávání, že uvidí nějakého vlka s magií země, nezahlédla vůbec nikoho.
Místo toho ucedila nadávku, krátce pohlédla na vlče, a pak s rozporuplným výrazem ve tváři rychlým klusem vyběhla do míst, kam mohla Styx dopadnout.
„Počkej tady,“ ucedila předtím k vlčeti, předpokládala, že se ještě vrátí.

//Kiërb

Ohlédla se za ním znovu, jakmile se dal aspoň trochu do řeči. Přece jen nevěřila na obětavost a nezištnou pomoc, a doufala, že z toho malého vytříská aspoň nějakou srdceryvnou historku a pořádný kus vděku.
"To je sakra dlouho,“ odpověděla. Ani ona v téhle zemi nestrávila dva měsíce o samotě – vždycky na cestě narážela na další tuláky, dělala si přátele. Samota jako taková ji děsila. Nebyla si ale jistá, jestli mu to má vůbec věřit – nebo jestli Mitsurugi nemluví v metaforách.
„Cos ty dva měsíce jedl?“ zajímala se. Tohle bylo nakonec podezřelé, sám lovit určitě nemohl, a ačkoliv vypadal trochu neupravený z cest, rozhodně nebyl přímo podvyživený. Verva, s jakou se ale pustil do nedávno ulovené srny, ovšem svědčila o hladu.
Celkově jí to nevylepšilo náladu. Z jejich předchozího rozhovoru vytušila, že se Mitsurugi s tím svým tátou rozdělil nedávno, a je tudíž ještě nějaká šance na spolushledání. Ale jestli si ten pobuda nebyl schopný najít svůj ztracený potěr během dvou měsíců, šance byly na nule.
Už otevírala tlamu, aby mu řekla něco o tom, jak se už se svým tátou nikdy neuvidí, ale v tu chvíli uslyšela něčí kroky. Obrátila hlavu po směru zvuku, předpokládaje, že je to Meinere nebo někdo další ze známých. Strnula, jakmile si všimla záblesku sivé srsti.
Srdce se jí rozbušilo hned z několika důvodů. Chtěla ji sice najít, samozřejmě, ale nečekala, že by za ní Styx přišla až sem, přímo do srdce smečkového lesa. Přestože předtím jí prázdný hvozd vadil, teď doufala, že se v blízké době nikdo domů nevrátí.
„Styx,“ vydechla její jméno, v první chvíli měla snad až komicky rozšířené oči, rázem se znovu zvedla na nohy. To už ale sivá byla u ní, přímo u ní, a Rez se zapřela nohama, aby se mohla opřít do druhé, když ji Styx štouchla hlavou do srsti pod krkem.
Poslouchala skoro bez dechu, když šedá pokračovala. A chvíli jí trvalo, než to vůbec zpracovala, alespoň to vyznání. Přesně tohle chtěla slyšet tak dlouho a tak moc, a nakonec to přišlo zatraceně nečekaně, těsně předcházené špatnými zprávami.
„Já…“ začala, bylo na ní vidět, že hledá hlas. Nestávalo se jí, že by nevěděla co říct, obvykle to bývalo přesně naopak. Ale nemohla si pomoct, aby nemávala ocasem ze strany na stranu, náhle zavalená emocí.
Nakonec se zaměřila na to podstatné. „Styx, co tu děláš? Slyšela jsem od Meinera, co se stalo.“
Pak na ni dolehlo i to, jak to celé znělo. Loví ji – a Styx přišla za ní, aby jí řekla tohle. Znělo to, jako by si dávala věci do pořádku před smrtí. Předpokládá Styx, že zemře?
Rez se ohlédla rychle za sebe, jako by čekala, že sem rovnou naběhne zbytek Asgaarského klanu, všechno to Elisino potomstvo a před ním ten druhý (nebo teď už jediný) černý alfa.
„Nesmí tě najít,“ řekla pak o něco naléhavěji. „Jestli po tobě jdou, musíš utýct, musíš pryč.“
Nedovedla si představit, že by se Styx mělo něco stát, bez ohledu, jestli zakousla něčí alfu nebo ne.
„A ovšemže ne, tohle není ničí,“ dodala pak, kývla náznakem k vlčeti. Zrovna teď jí bylo jedno, co si o nich dvou to vlče myslí.

Teď už si povzdechla nahlas. „Jak jako sám? Neměls toho taťku, nebo tak nějak?“ Sklopila trochu uši a poodešla kus od vlčete, aby se mohla posadit a začít si olizovat přední tlapu, na které měla trochu rozcuchanou srst.
Vlče sice nedávno přišlo o rodiče a bylo ještě moc mladé na to, aby se vyjadřovalo nějak erudovaně, ale Rez přestávala mít trpělivost s tím, že se od něj zatím nic moc nedozvěděla. Ani na její předchozí slova druhý příliš nereagoval.
„Ptala jsem se, jak dlouho to je, co ses ztratil,“ zopakovala v pauze mezi čištěním tlapky, tentokrát s větším důrazem na svá slova. Nakonec to byla jedna z nejdůležitějších věcí – jestli to bylo nedávno, co se Mitsurugi rozdělil se svým rodičem, byla větší šance, že toho otce roku ještě najdou. Stále se držela naděje, že si pro vlče někdo přijde. Její vnitřní neklid trochu vzrostl po tom, co si vzpomněla, že chtěla z lesa odejít už před pár dny, ale místo toho s Lindasou a Meinerem vyrazili na lov, a teď… přece tu to vlče nemohla nechat úplně samotné. Přemítala, kde její dva nejbližší spolusmečkovníci jsou. Určitě se někde zašili spolu, a dělaj tam… Asi ani nechtěla vědět, co spolu Lindasa s Meinerem dělali. Teď jí ale sakra štvalo, že nejsou tady, aby jí s tím vlčetem pomohli.

Zapřemýšlela, jestli není tenhle vlček podobný náfuka jako Lindasa – ta si taky delší jméno nezkracovala, a Rez byla přesvědčená, že je mezi počtem hlásek ve jméně a pocitem důležitosti daného vlka nějaká spojitost. „Jasně,“ kývla mu na to, a v duchu si vybírala, jestli ho nemá radši představit jako Mita nebo Rugiho, až najdou nějakého dalšího člena smečky. Měla by snad na někoho narazit brzy, aby mu mohla zodpovědnost za vlče předat a odběhnout si zařizovat své vlastní věci. Po nedávném lovu už snad všechny své povinnosti člena smečky splnila, nebo ne?
Zvážila, jestli znovu nezavýt. Netušila ale, zda se ostatní už vrátili z té cesty k bohu Životu a neměla chuť vyřvat si hlasivky, když by byl les stejně prázdný.
Mírně se podivila dalším slovům Mitsurugiho, ale ačkoliv ji tohle nečekané setkání trochu otravovalo, nakonec jí dělalo dobře být vedle někoho, kdo toho nevěděl tolik. Mohla se aspoň vrátit k tomu, co dělala nejradši: k poučování ostatních.
„Kolem každýho smečkovýho území je pachový značení,“ začala, „a když někam vlezeš bez pozvání, mohl by ses prostě objevit někde, kde by tě mohli třeba zakousnout.“
Trochu ztišila hlas, aby bylo znát, jak strašně děsivé by to bylo. „Máš vlastně docela štěstí, že jsi došel k nám,“ pokračovala, a trochu zrychlila, když už se blížili k úkrytu.
„Naše smečka sídlí tady,“ kývla místu, kde byl vchod do nory napůl ztracený v trávě. Nebylo to odsud příliš dobře vidět, ale pach smečky byl zjevný. „Je nás tu hodně. Jen teď tu zrovna nikdo není.“
Trochu si u toho odfrkla, bylo jí jasné, že to zní trochu hloupě. Aby to nemusela rozvádět, pokynula Mitsurugimu k okousané srně, která už nějakou tu hodinu ležela kus od nory a vůně krve pomalu lákala všechny mouchy z okolí.
„Klidně se do toho pusť, jestli máš hlad. Jak dlouho jsi byl sám?“

Mitsurugi bylo sakra divné jméno pro vlče - a Rez trochu zaujalo, že přestože měl vlček problémy mluvit srozumitelně, tohle dlouhé slovo vyslovoval docela bez problémů. A znělo to, že byl na něj pyšný.
"Pěkný jméno. Neříká se ti nějak zkráceně?"
Sama v tu chvíli ani nevěděla, jestli chce tu chválu myslet ironicky - měla jen chuť to okomentovat. Následně představila i sebe, když byla tázána: "Já jsem Rez."
Rozešla se pomalu dal do lesa, zastavovala se, aby kontrolovala, jestli jde vlče za ní, a přemítala o tom, co Mitsurugi řekl. Vlastně to dávalo dokonalý smysl - vlčata se obvykle vyváděla jen ve smečkách, kde měli rodiče dost zázemí na to, aby je uživili. Potomci tuláků obvykle dopadali špatně. Zhruba takhle špatně.
"Nebyl jsi ve smečce nikdy?" ujišťovala se. "Cos o nich teda, slyšel, víš o nich něco? Třeba to, že pachový značky na kraji lesa obvykle znamenaj, že ten les někomu patří?"
Rýpnutí na to, jak sem Mitsurugi přišel bez pozvání, si mohla odpustit. Ohlédla se k němu ale tentokrát se zájmem, byla docela zvědavá, co z něj vypadne.

Rez byla poněkud nešťastná z vývoje událostí, pořád doufala, že se to nějak vyřeší samo a odněkud přece jen přijde onen tatík toho vlčete. Ale co to vůbec může být za vlka, když si udělá mládě a pak ho někde nechá potulovat?
Vlček prohlásil, že se Rzí tedy půjde, a ta nevěděla, jestli teď neměla té nabídky litovat. Nerozmyslela si to náhodou alfa s tím sbíráním nedochůdčat, když už nějakou dobu žádné cizí vlče do smečky nepřibylo? Nakonec ale, kdyby se změnily místní konvence ohledně sbírání vlčat, vždycky to malé pak mohli nechat jeho osudu někde za hranicemi lesa.
Věnovala krátkou myšlenku tomu, že se prý všechno třáslo, když se vlče se svým otcem vidělo naposled. Možná to byla jen nějaká metafora.
„Tak pojď, můžu tě vzít k tomu jídlu,“ řekla. „Jak že se jmenuješ? Aspoň to bys mi mohl říct. Z jaký části země seš, víš, jak se říkalo tvý smečce? Znám všechny smečky tady v kraji.“
Kdyby jí bylo vlče schopné říct, ze které smečky se sem dostalo, odvést ho domů už by bylo snadné.
Nakročila směrem ke smečkovému úkrytu a tlapou vlčkovi naznačila, aby šel s ní, pokud tedy chce. „Určitě tě pak můžu hodit na krk někomu, kdo ti zkusí taťku najít. Já teď byla na odchodu z lesa,“ vysvětlila.

Vypustila z plic lehký povzdech, když jí vlček řekl, že se se Styx nesetkal. Měla chuť se zeptat, jestli to přece jen nebyl jiný šedý vlk, někdo ze Styxiných sourozenců, ale vzhledem k tomu, že ze sebe vlče vždycky vysoukalo jen pár slov, neměla Rez pocit, že by se s ním někam dostala.
Celkově mluvilo docela zvláštně – bylo to tím, že bylo příliš mladé, příliš traumatizované zmizením svých rodičů, nebo s ním bylo něco jinak /špatně? Krátce zauvažovala nad tím, jestli to vlče náhodou rodiče neopustili schválně. Byla to ale jen škodolibá myšlenka.
Sklonila k němu hlavu, celá situace ji trochu frustrovala. Už tu stáli pár chvil a nezdálo se, že by si pro to malé měl někdo přijít – a má snad Rez čas na to hledat jeho domov, když je prý malý tak /z daleka? To tedy rozhodně ne, měla své vlastní starosti. Něco ohledně něj ale udělat musela.
„Takhle zůstat nemůžeš, každopádně,“ promluvila pak o něco klidnějším hlasem. „Neměl by ses courat po okolí sám.“
Mohla by ho přivést ke smečce. Sama nestála o žádné příživníky, ale její alfa byla po celém okolí známá tím, že se nesobecky starala o cizí potěr. I tehdejší Maharská smečka, ze které Launee původně pocházela, byla plná něčích ztracených vlčat.
„Můžu tě nechat chvíli u nás, je tu jídlo a nikdo ti tady neublíží. A jestli tě ten tvůj táta hledá, může si pro tebe sem přijít,“ nabídla pak, kývla hlavou směrem hlouběji do lesa. „Ale jestli chceš zkusit svoje štěstí tam venku, bránit ti nemůžu.“