Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Z příjemného nevědomí, kterým byla bezesnost, jako by se jí vůbec nechtělo. Jako první ale začala vnímat drobné polibky na tvář, které jí věnovala Styx. A když se Rez trochu více zhluboka nadechla, měla pak hlavu plnou Styxiny vůně.
Morda se jí zkřivila do spokojeného úsměvu, než rozlepila víčka.
"Dobrý ráno," zamumlala hlasem ještě trochu skřípavým; až pak si odkašlala. Jakmile se trochu rozmrkala, rozhlédla se po okolí. Kolem nich byla stále závěj, vichr pořád hvízdal mezi stromy, a podle všeho byly v lesíku stále samy.
Teď Rzi ani nebyla zima, bylo příjemné tu jen tak ležet a vědět, že se teď nemusí trápit vůbec ničím - i následky Styxiných zločinů teď působily velmi vzdálené. Bílá masa kolem nich měnila ráz celé krajiny, vše teď působilo idylicky, čistě. Zima sice přinášela mnoho nesnází a nepohodlí, zmrzlé tlapky a méně kořisti, ale na bělosti plání bylo nepochybně něco skutečně krásného. A křupání sněhu pod packami, zamrzlá jezera, přes které se najednou dalo přejít, stálé, mdlé světlo prodírající se přes sněhové mraky. Rez měla přeci jen radši léto, ale musela přiznat, že by jí mrzelo, kdyby už nezažila další zimu. Střídání ročních období ji bavilo: odkazovalo na cyklus života, na nezastavitelný proud času a věčný zrod a zánik tvorů i rostlin. [/color=blue]
"Upřímně se mi teď nikam nechce. Mohla bych takhle zůstat věky," přiznala pak, ani se zatím nepokoušela se protáhnout. "Ale až se zvednem, mohly bychom jít něco ulovit. A slíbilas mi tu magii!"

Stejně jako předtím, stejně ji trochu udivilo, že ji druhá nechala na sobě praktikovat magii, tu věc, kterou kdysi nenáviděla ze všeho nejvíc. Rez to brala jako to, co to nejspíš bylo: ukázka důvěry, důkaz, že si navzájem neublíží. Ten fakt otupoval neštěstí z neschopnosti ovládnout svou magiii, které ji doprovázelo už od mladických let.
"Třeba se to povede příště," odpověděla. "Nebo, počkej - na jakej druh ptáků? Třeba ta magie nechápe dvojsmysly."
Podobný humor už očividně odrážel to, jak byla unavená. Netrvalo pak dlouho od chvíle, co jí bylo popřáno ke krásným snům, než usnula.
Oddychovala zhluboka a ponořená hluboko do nevědomí ztratila přehled o tom, co se kolem ní děje, ale stále cítila teplo druhé vlčice a klid v duši vycházející z událostí minulého dne. Byl to klidný, hluboký a bezesný spánek. Bylo to jako propadnout se do něžné, teplé tmy: zasloužený odpočinek.
Nahromaděná únava způsobila i to, že se dalšího dne Rez neprobudila první.

Účastně kývla, když Styx prohlásila, že má tahle magická země svou vlastní hlavu. Když viděly minulou zimu na tom zmrzlém jezeře tu nemrtvou kachnu, Rez byla plně přesvědčená, že je jedná jen o další nešťastný a nevysvětlitelný vrtoch místních kouzel. Podobně jako nemrtví vlci tehdy v Bažinách: Rez si stále ještě pamatovala, jak vypadala její vlastní tvář se staženou kůží; ani puch rozkladu nebylo vůbec těžké si vybavit.
Styx vypadala docela klidně, když přiznávala, že nějakou magii vlastní: a že se ji dokonce naučila používat. Rez si to neuměla příliš představit, možná i kvůli vlastním malým zkušenostem s kouzlením.
"K čemu třeba?" zajímala se, ale pak byla umlčena další poznámkou sivé vlčice. "Pak se kouknu ráda."
Její mysl krátce zkřížila myšlenka na to, jestli Styx umí hýbat jen mrtvými těly, nebo i jakýmkoliv jiným předmětem. Ale teď byla moc unavená na to, aby to dál rozvíjela.
Styx souhlasila i s tím, aby Rez vyzkoušela vlastní kouzla na ní - a tmavošedá tedy trochu přivřela vlastní oči, když se zahleděla do těch žlutých. Do černých, roztažených zornic v jejich středu. Její čelo se trochu nakrčilo soustředěním, ta chvíle byla svým způsobem velmi vypjatá. Pokusila se nahlédnout do druhé, podívat se do jejího nitra - nebo alespoň do nějaké silnější myšlenky. Bylo to ale jako pokoušet se pohnout Sluncem.
"Ne," vydechla po chvíli poraženecky. "Nic nevidím. Myslím, že nemáš špatnou náladu, ale to bych poznala i bez toho."
Znovu si položila hlavu, dávaje najevo, že s podobnými pokusy teď končí. "Nebo schválně nemyslíš vůbec na nic, abys mě převezla," vyplázla na druhou jazyk.

Zvedla hlavu, zrovna ve chvíli, kdy už se jí pomalu zavíraly oči. "Myslíš si to?" podivila se, bylo vědět, že ji to trochu zaskočilo. "Přemýšlela jsem pak ještě o tom, jak se to mohlo stát. Ale u spousty hnusů, co se tu dějou, se nikdy k žádný odpovědi nedoberu."
Trochu ji to probralo - hledala ve tváři sivé vlčice nějakou emoci, která by určila, jak se ohledně toho Styx vlastně cítí.
"Máš tedy magii," vydechla pak trochu podiveně. Ještě měla živě v paměti, jakou nenávist měla Styx pro všechno magické, co potkávala. Smířit se s magií kolem sebe navíc muselo být mnohem snazší, než přijmout ji jako součást sebe sama.
Trochu se zamrvila, aby si mohla přes druhou vlčici položit hlavu; věnovala chvíli pohledu na složená šedá křídla. Stále si zvykala vidět je na druhé. Ale musela uznat, že bylo zatraceně příjemné, když jimi měla přikrytý bok. Peří bylo výborným izolantem, výbornou obranou proti lezavé zimě. Teď už Rzi nepřipadal krutý vítr, hvízdající kolem jejich improvizovaného úkrytu, tak strašný.
"Stalo se ti někdy potom, že bys kouzlila? Úmyslně?" pokračovala pak, bylo vidět, že je do sebe trochu zahloubaná. Na Styx se ale dívala se zájmem.
"Upřímně jsem to už dlouho nezkoušela. Číst myšlenky. Vždycky jsem měla za to, že to prostě přijde samo. Možná bych to mohla zkusit znovu," navrhla pak, znovu se trochu zavrtěla. "Můžu zkusit uhádnout, na co myslíš?"

"Vždyť fouká," oponovala, když jí bylo sděleno, že hýbe podrostem. Pohlédla na Styx trochu podezřívavě, jako by se jí snad sivá pokoušela z něčeho nařknout, ačkoliv v ní nikdy nehledala zlý úmysl.
"Nemyslím, že bych s něčím hýbala," řekla pak. "U Smrti jsem sice byla, ale neřekla bych, že jsem si od ní něco odnesla. Když nepočítám špatný vzpomínky."
Lehce se tomu zasmála, jako by hovořila o něčem, co už dávno, dávno pominulo.
Už o tom pak příliš neuvažovala - sledovala, jak si Styx lehá k ní, a za chvíli z nich byl chlupatý shluk osmi nohou, dvou ocasů, čtyř uší a jednoho páru křídel. Rzi bylo rázem tepleji.
"Mmm. To je lepší," zavrněla skoro a natočila hlavu tak, aby na druhou stále dobře viděla. "Vážně's mi chyběla, víš."
Přivřela pak oči, držela se ale ještě vzhůru. Nechtěla usínat tak brzy, chtěla prožít každý okamžik téhle blízkosti, aby si ho mohla vtisknout do paměti. Aby to zůstalo věčné, stálé.

Pokračovala ve svém díle, aby se mohly v té závěji u stromu schovat před nejhorším - vyhrabat dostatečný prostor pro dvě velká vlčí těla bylo docela náročné. Výsledná prohlubeň byla relativně malá, ale Rez předpokládala, že sníh kolem nich ještě trochu roztaje, až tu budou ještě chvíli ležet. A Styx s hrabáním také pomohla.
"Cože?" pozvedla trochu uši, nerozuměla, co druhá říká, ani proč. Ale znělo to trochu jako prapodivný kompliment, a tak nad tím příliš dlouho nebloumala, jen se na Styx krátce otočila s nechápavým výrazem ve tváři.
Vlezla pak do prohlubně, aby se tam stočila do klubka - pokoušela se nechat vedle sebe ještě dostatek místa pro sivou. "Jsi hodně unavená?" zeptala se a ze své polohy si trochu protáhla promrzlé nohy. "Mohly bychom se trochu prospat. Už jsem docela promrzlá..."
Potlačila chuť zívnout; teď, když se před nimi objevila možnost na chvíli spočinout, Rez cítila, jak se jí do údů vlévá únava, jak jí těžknou víčka.
"Ale ty máš vážně dobrou srst na zimu," zabloudila pohledem kamsi do sivé podsady. "Říkalas, že jsi ze severu. Bylo tam - ještě mrazivějc, než bývá u těchhle hor?"

//Ageron

"Víš, že to jde až od moře?" Napadlo ji, jestli tím dýmem už Styx nemusela předtím projít. I tak by ale jen těžko viděla, odkud ten kouř jde, kdyby byla uvnitř toho dusivého mraku. V něm totiž bylo vidět sotva na špičku čenichu.
Styx jí na to už ale neodpověděla, místo toho se její pohled toulal kdesi mezi závějemi, ztrácel se ve vločkách padajících z nebe. Vypadala zamyšleně, a Rez na chvíli sklapla, aby jí dala prostor. Sama se ale po druhé často ohlížela, zatímco si její tlapy razily cestu navátým sněhem. Jemně křupal pod polštářky jejích tlapek, které začínaly pociťovat chlad. A ze své neochvějné zamilovanosti začala Rez fabrikovat i symboliku téhle chvíle: potkaly se před létem a strávily jej spolu. Dávalo naprostý smysl, aby zima byla dalším katarzickým obdobím, které ucelí jejich vztah.
Nakonec dorazily do menšího lesa plného vysokých listnatých stromů, které je alespoň trochu chránily před vichrem.
"Najdeme nějaký závětří," pousmála se. Byla raději, že se zastavily - už se chtěla někde stočit do klubka, aby se uchránila před zimou. A navíc, v kroku Styx bylo pořád trochu znát, že má bolesti.
Musely pokračovat lesíkem ještě nějakou chvíli, než narazily na nějaké vhodné místo. Našly skupinku stromů, stojících semknutě při sobě, jako by se taky chtěly navzájem ochránit před chladem. A pod jedním z nich byl zpola zavátý keř. "Co tady," kývla Rez k tomu místu, a začala hrabat tlapami do sněhu, aby jim vyhloubila mělkou sněhovou noru. Snad až příliš se těšila, až nabere zpět trochu toho tepla, co jí ubíral mráz. A nedaleký keř se k nim trochu naklonil a narovnal trochu své zasněžené větve, aby místo ve sněhu kryl před větrem. Rez si toho v zápalu odhrabávání sněhu ani nevšimla.

Teatrálně zasípala, aby dala najevo, že se jí přítomnost cizích látek v plicích ani za mák nelíbí. Pořád ji trochu pálily oči, ale poněkud ji uklidnilo, že Styx nevypadala zneklidněná. Taky dávala najevo, že jí to není příjemné, ale po strachu nebo obavě by se ve žlutých očích někdo sháněl jen těžko. Vedle ní mohla být Rez také tak neochvějná.
"Musel by to bejt zatraceně velikej požár, aby bylo toho dýmu tolik," pokračovala ve své předchozí myšlence. "Ptala bych se, co to má vůbec znamenat, ale za poslední rok jsem tu viděla tolik podivností, že už mi důvody připadaj nepodstatný."
Většinu života se snažila události a děje rozpitvávat, přijít na příčinu věcí. Zdálo se ale, že tyhle našedlé mraky v sobě ukrývaly zhruba stejně logiky jako všechny magické hlouposti tohohle kraje.
"Každopádně - snad to bude zase brzo pryč."
Styx vyrazila lesem do vyvýšenějších míst, a zdálo se, že je to dobrá volba. Alespoň do chvíle, než se zvedl vítr a Rzi začaly do tváře šlehat jeho poryvy, doprovázené zledovatělými sněhovými vločkami. Tmavošedá se statečně prodírala závějemi dál, a přemítala, jak daleko teď asi jsou od těch sněhových hor Ragaru. Musely být velmi daleko na severu, když se ochladilo tak rychle!
"Ano, prosím," vyrazila ze sebe pak s pousmáním, a ten vítr jí odvíval slova od tlamy. "Myslíš, že dojdeme na to místo, kam jsi chtěla? Nebo najdeme něco cestou?"

//Lesík topolů přes Armanské hory

//Jedlový pás

Z jedlového lesa odcházela velmi ráda - čím dál byla od příbytku té černé čarodejnice, tím lépe pro ni. Šla Styx v patách a pohledem stále sklouzávala k tomu, jak se druhé vlčici při chůzi pohupovala křídla. Když se poznaly, Styx vypadala jako každý jiný vlk - bez přívěsků, bez magických znaků a úprav, které se zdály proti přírodě. Rez přemítala, jestli bude ona sama brzy taky takhle proměněná. Přece jen, tím jediným, co se na ní změnilo od příchodu do tohohle kraje, byla právě ta věc omotaná kolem jejího krku. Alespoň ten řetěz ale neměl trny.
Od doby, co spolu odešly (nebo ve Styxině případě odletěly) z Mechového lesa, citelně se ochladilo. Zima už byla na spadnutí; Rzi začaly trochu mrznout tlapy. Představa úkrytu se teď zdála o to lákavější, že se v něm schovají před mrazy.
Většinu života vnímala Rez zimu jako něco nešťastného, jako hrozbu, a pořád si pamatovala zvěsti o zimním hladomoru, který se tu v kraji usídlil před několika lety. V Mechové smečce by tu zimu jistě přežila o mnoho snadněji, ale nedalo by se říci, že by měla obavy zrovna z nedostatku jídla. Ona i Styx byly dobré lovkyně.
Ani druhá nevypadala, že by si z něčeho dělala těžkou hlavu: její krok byl teď o něco lehčí a Rzi to vykouzlilo na tváři zamyšlený úsměv. Chvíli spolu mlčely; pak se Styx najednou zastavila. A Rez s ní; před nimi se najednou objevila stěna kouře, který je obklopil docela nečekaně. Byl bílý, hustý, jako mraky z dálky, jako chumelenice - neměl ale se zimou či nebesy nic společného a v plicích proklatě pálil.
"Do háje! Co to je?" prskla a vzápětí se rozkašlala. "Pojď!"
Musela přivírat oči, ale i tak bylo zatraceně nepříjemné dívat se skrz ten dým. "Jen zůstaň u mě, nesmíme se rozdělit," dodala trochu sípavým hlasem, když se vydala směrem, kterým přišly. Dým byl natolik hustý, že kdyby se nedržely těsně vedle sebe, mohly by se docela snadno ztratit.
Nevěděla ani, jak dlouho musely tím dýmem jít. Po chvíli se ale les před nimi trochu rozjadsnil a Rez začala nabírat o něco čistější vzduch plnými doušky.
"Zatracenej kouř. Myslíš, že někde hoří?" ohlédla se po druhé. Šla za ní Styx vůbec?

Ten křišťál! Rzi trochu zasvítily oči, když ho Styx zmínila; potěšily ji teď všechny připomínky minulosti. Dokonce natolik, že příliš nezpochybňovala, jak se tu ten kamínek tak náhle objevil. Byla teď přesvědčená, že si ty lesklé šutry stejně dělaly, co chtěly.
"Na to si pamatuju," přikývla, pousmála se u toho. "Ten můj je myslím u Života."
Svůj vlastní památný kámen tehdy věnovala bohu z písečných skal, když jej poprvé navštívila. Teď ji trochu zamrzelo, že se ho tak snadno vzdala. Možná, až najdou nějakou noru, nějaké jiné útočiště, bude všechny důležité věci schovávat tam. Předtím dávalo smysl se kamínku zbavit, když ho nemohla nosit s sebou. Tehdy byla tulákem.
A teď už je nejspíš tulákem znovu, když se rozhodla jít se Styx kamkoliv je nohy zanesou.
Zaskřípala zuby, když jí Styx ukazovala jizvu, hněv na tu magickou vlčici ve Rzi jen rostl. O to víc se jí pak ulevilo, když se Styx rozhodla, že za Smrtí půjde někdy jindy.
"Až k ní chtít budeš, půjdu s tebou," slíbila, přestože bylo znát, že se tam vydá jen skutečně nerada. Nemohla ale vlčici, kterou milovala, nechat jít samotnou na tak nebezpečné místo.
"A to zní o dost líp. Kde to je?" zavrtěla oháňkou, když se dozvěděla o dalším cíli cesty. Předchozí únava z ní trochu opadla.

//Ageron

Při chůzi ztěžka vydechla - znovu jí přišlo, že jdou možná až příliš dlouho. Ale přestože okolím skučel stále studenější vítr a zvlášť tady na severu to bylo velmi znát, Rez měla pocit, že na sobě ještě cítí váhu toho letního slunce. Hřejivost a blízkost něčeho, co už bylo minulostí, ale na to dostala šanci navázat teď a tady. Tyhle vzpomínky nadlehčovaly ucourané, bolavé packy.
A představa, že by se jejich útočiště nacházelo na trase, kterou v létě prošly, byla krásná. Nostalgická. Hřejivá.
Styx si nejspíš byla jistá, že Smrt tohle vědět musí - zdálo se to být docela logické. Kdo jiný, když ne ona! Kdo jiný, když ne ta, která měla podle všeho nad magiemi snad ještě větší moc než bůh Život. Přesto se Rez na návštěvu jedlového lesa příliš necítila, a hlavně nebyla přesvědčená, že by se Smrti nějak zachtělo jim pomáhat.
"Jsi rozhodnutá za ní jít, tedy," řekla po krátké pauze. "Jen nemyslím, že by byla o tolik ochotnější než Život. Máš, co bys jí mohla dát? Mohly bychom najít u koryta řeky nějaký lesklý kameny, nebo podobně..."
Potlačila zbloudilou myšlenku o tom, proč vlastně Smrt s drahokamy obchoduje, místo toho, aby si je jednoduše přičarovala. Měla přece takovou čarodějnou moc! Možná v tom kamínkovém byznysu ale nebyla z potřeby obohacení, ale ze zcela očividného potěšení, že místním vlkům zasahuje do života. Takový zásah do života měla Rez utažený kolem krku.
"Počkej, kde se ti to stalo?" podivila se pak, znovu se ohlédla k ostnům na Styxině vlastní ozdobě. "Může za to ona? Nebyla jsem si jistá, jestli je to moje vůbec její vina. Prostě jsem se do tý věci zamotala, když jsem běžela z tý kamenný stavby pryč. Nejdřív to působilo jako nehoda, a pak jsem zjistila, že se to dost blbě sundavá."

//Západní galvatar

Mířily dál na západ a Rez se nechala vést: Styx vypadala, že přesně ví, kam jdou.
„To zní krásně,“ přivřela trochu oči, před nimi malý ráj kdesi mimo hlavní ruch tohohle kraje. „Byly jsme tam už spolu? Tehdy v létě, když jsme se u moře zastavily?“
Když Styx zmínila Smrt, Rez se podivila. Přišlo jí zvláštní, že by Styx byla ochotná jít za sebe prosit právě u vlčice, která byla bohyní obchodující s magiemi. Rez se k sivé ohlédla a pohled jí sklouzl znovu ke křídlům, složeným na jejích zádech. Možná se s tímhle taky trochu změnil její postoj vůči kouzlům. Oči měla ale Styx stále žluté, jako mívají vlci, kteří se od podobných čar drží dál.
„Ale co Život? Pamatuju si, jak jsme u něj byly spolu naposled. Myslíš, že by nebyl přístupnej… nám aspoň nějak pomoct? Nebo bychom z něj aspoň mohly vytáhnout to, jestli se Elisa vrátí,“ navrhla, bylo znát, že se jí představa návštěvy zříceniny v jedlovém lese příliš nelíbí. A Život byl rozhodně příjemnějším společníkem.
Tehdy v těch pískovcových skalách byla Rez znejistěna tím, jak málo se jí odtamtud chtělo odejít, ale tohle malé ovlivnění její mysli nebylo k konečném důsledku nic oproti tomu, co se Rzi stalo u Smrti.
„Navíc jsem byla přesvědčená, že už tam nepůjdu. Byla jsem tam před pár měsíci – mám odtamtud tuhle věc,“ kývla dolů k řetězu, který se jí stále obtáčel kolem krku a při chůzi občas zachrastil. „Moje první návštěva tam nebyla nic příjemnýho.“

//VVJ

Kráčely dál na západ, a v mizícím večerním světle se v dálce před nimi zvedaly jakési mraky. Nebo snad mlha? Byla dál na západě a zakrývala výhled na vzdálenější hory, ale teď to Rez vůbec netrápilo. Měla hlavu plnou jiných věcí, plnou Styxiny vůně a plnou starostí o nejistou budoucnost.
Nechceš se rozdělovat, znělo jí v mysli. Jejich znovushledání trvalo zatím příliš krátce na to, aby nechala Styx znovu odejít. Aby ji sledovala zmizet v dálce a mohla jen doufat, že uplynou měsíce, a ne roky nebo snad životy, než se uvidí znovu.
„Raději půjdeme obě,“ řekla místo toho, snad ze strachu, že by byla jiná odpověď příliš prudká a odhalila by nově nalezený strach z odloučení. „Spolu.“
Zopakovala to slovo, jako by to byla nějaká mantra, a ušklíbla na se druhou – jemně ovšem. Hravě skoro. „Kde by mělo být to místo, kde bys byla ráda?“ Mířily k západu, a to ji trochu zmátlo. „Co ta velká jeskyně pod sopkou? Tu už jsme přešly.“
Kamenný úkryt měl pro Rez mnoho pěkných vzpomínek, působilo bezpečně; ale byla pravda, že ho, alespoň pokud věděla, navštěvovalo až příliš vlků. Přece jen jsi řekla, že za ní půjdeš kamkoliv. Ale na jak dlouho?

//Jedlový pás

//Kiërb

Následovala Styx až k místům, kde se proti večernímu svitu leskla plocha velkého jezera – toho jezera, na kterém si minulou zimu hrály, když celé zamrzlo. Teď se jeho studená masa lehce vlnila, jak vítr čeřil hladinu.
„To zní, jako bys o tom už přemýšlela,“ poznamenala Rez. Styx si byla tím návrhem velmi jistá, nebo to tak aspoň vypadalo. A Rez nevěděla, odkud ta jistota pramení.
Všímala si při chůzi, že druhou vlčici cesta zmáhá, Styx podle všeho nebyla tak v pořádku, jak se předtím pokoušela tvrdit. Rez tedy nechvátala a nechala ji, ať určí tempo; k jezeru jim to trvalo relativně dlouho. Mezitím Styx hovořila dál. Možná to skutečně mohl být dobrý nápad – alespoň na přechodnou dobu. Přece jen, do Mechové smečky Rez Styx přivést nemohla, jakkoliv doufala v Meinerovo přátelství, a když byla sivá zraněná, příliš se toulat nemohly. Najít si útočiště, kde by mohly zůstat, a spojence, kteří by byli ochotni je chránit, znělo velmi příznivě.
„Aspoň než se uzdravíš, bylo by to – skvělý. Najít si vlastní místo, něco bezpečnýho. Něco našeho.“ Bezpečí bylo v tomhle kraji vždycky relativní, ale to nebylo třeba zmiňovat. I doba, po kterou by mohly někde zůstat nerušeně, nejspíš nebyla příliš dlouhá, ale Styx vyslovila něco, co Rzi rezonovalo v hlavě ještě nějakou dobu. Napořád.
Vážně by to chtěla? Neviděly se velmi dlouho, a ve Styx se muselo za tu dobu stát ještě něco dalšího.
„Za tou západní, myslíš?“ Byl to nehostinný kus země, ale byly tam alespoň nějaké lesy – pokud Rez věděla, většina velkých lesů ke středu území už byla obydlená. „Ale půjdu s tebou kamkoliv,“ slíbila pak, zněla v tom stejná jistota, jakou Rez cítila od začátku: byla si jistá vlastním citem. „Klidně až na kraj týhle zatracený země.“

//Západní Galvatar

Skutečně se ochlazovalo – Rez se ale vedle Styx pokoušela nevnímat chlad, pomalu jí prostupující do tlapek. Bylo by to o mnoho nepříjemnější, kdyby nebyla tmavošedá vlčice obklopena vůní Styx, kdyby proti svému tělu necítila, jak druhá dýchá. Dokud obě dýchaly, všechno bylo v pořádku, přece?
Rez byla ještě ponořená do vlastních úvah, když ji Styx oslovila a střetly se pohledem. Šedá náhle vypadala zaujatá nějakou myšlenkou, a z jejího výrazu to musely být dobré zprávy. Rez nastražila uši. Styx se zvedla a ona ji následovala, pomalu se vyhrabala na nohy, trochu ztuhlé tím, jak dlouho tu ležely, jedna vedle druhé.
„Co?“ zeptala se, ale to už Styx spustila, pomalu se rozešla směrem k velkému jezeru. Rez se za ní vydala zcela automaticky.
„To myslíš vážně?“ natočila hlavu trochu na stranu, a uši měla stále obrácené dopředu. „Chceš si zakládat smečku? Teď?“ A s tebou? Cosi ve Rzi se zatetelilo.
Nenapadlo ji, že by Styx po něčem takovém toužila, naopak byla Rez ještě nedávno přesvědčená, že se Styx plánuje až do konce života toulat. Žádná ze smeček, o kterých tu Rez věděla, by sivou snad ani nepřijala pro její povahu. A založit si vlastní…
„Není to zlej nápad,“ promluvila pak, když o tom ten okamžik uvažovala. Kdyby jich bylo víc, kdyby měli vlastní zázemí, snad by mohli ustát i útok asgaarských, místo věčného útěku od jednoho konce kraje ke druhému. Ale byly tu i další záležitosti. Rez se ohlédla směrem, ze kterého přišly – a k lesu.
„Moji rodiče byly alfy,“ řekla pak, jistou ctižádost v sobě rozhodně nemohla popřít. „Zvládla bych vést. Ale – Ale ten les. Jsou tam Meinere s Lindasou, mám tam spojence,“ prohlásila, ačkoliv Meinere byl stejný mrzout, kdykoliv Rez potkal, a o tom, že by se na Lindasu mohl někdo bez hnědého kožichu spolehnout, bylo přinejmenším diskutabilní. K ostatním členům Rez necítila příliš pouta, ovšem i pomyslná ochrana smečky, jistota v domově a v bezpečí, to bylo zcela neopomenutelné.

//VVJ