Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chvíli tak zůstaly, nehybné, Rez se trochu uklidnila. Působilo to, jako by se konečně na chvíli zastavil čas. Už se nemusely nikam honit, nečekal je žádný další velký cíl – byly na konci své cesty, mohly na chvíli vydechnout. Rez cítila, jak ji trochu brní v uchozených tlapkách, jak jí cuká ve svalech. Ale teď už bylo všechno dobré – nebo ne?
Kus té nohy ze srny kousek od nich zapadal sněhem, ale Rzi to teď upřímně netrápilo. Takhle v zimě se pachy tolik nešířily, bylo nepravděpodobné, že by jim nějaké jiné zvíře kořist sebralo. A kdyby sem měl namířeno nějaký vlk, jistě by si toho všimla.
„Styx?“ promluvila po chvíli, tiše a zahloubaně, chtěla jistě sdělit něco zásadního a důležitého, ale odpovědí jí bylo jen ticho. „Styx?!“ Její srdce se na okamžik zastavilo, než si znovu všimla zdvíhání hrudníku druhé vlčice. Jen spala. Ale byla tu nasnadě otázka – kdyby snad Styx zemřela, bylo by to jako tehdy s vlčicí, kterou zabila svou první zimu na Galliree? Vrátila by se? Rez by se velmi ráda utěšovala představami, že o ni nepřijde nikdy. Že za ní půjde kamkoliv.
Po chvíli usnula i ona, ale nebyl to klidný spánek. Jakýkoliv zvuk z jejího okolí ji budil a zneklidňoval, a na kraji jejího podvědomí se stále hromadily obavy.

Dýchala o něco rychleji, když konečně došly na konec své cesty. Byl to relativně dlouhý pochod, ztěžovaný větrem, který jim občas záludně metal sněhové vločky do obličeje. Rez byla taky utahaná, nitro měla stažené starostí o svou družku. A pořád se jí vracely myšlenky na to, jak snadno by ji mohla po tom shledání znovu ztratit. Jak snadno by mohla vinit sama sebe za to, že se během Styxiny nemoci místo návratu do bezpečí Mechového lesa vydaly nazdařbůh někam do lesů, kde kromě nich podle všeho ani nikdo nebyl.
Uklidnilo ji, že si konečně mohly odpočinout, ale nebyla si jistá, v jakém stavu ta štreka zanechala sivou.
Chystala se navrhnout, že znovu odhrabe alespoň část toho sněhu, co byl na tom místě nahromaděný, ale Styx už se neobtěžovala s čekáním a rovnou se položila na zem. Bylo vidět, že je vyčerpaná, a Rez přispěchala, aby mohla přijít blíž k ní a sklonit k ní hlavu.
Olízla jí čenich, pořád se v ní zračila starostlivost. “Vyspíme se. A ráno to bude lepší,” rozhodla, ale nebylo jasné, kterou z nich se tím vlastně snaží uchlácholit.
Znovu se položila tak, aby Styx alespoň trochu kryla vlastním tělem a mohla ji hřát, položila si hlavu přes její hřbet. V tu chvíli jí ani nedocházelo, že tím může Styx dusit. Přivřela oči a zaposlouchala se do dechu druhé vlčice; ten zněl i sám o sobě nezdravě. Sípavě. Rzí zmítaly vlny bezmoci; kdyby uměla léčit, kdyby dovedla roztát ten sníh kolem nich, kdyby jim našla nějaký lepší úkryt, Styx by se jistě ulevilo. A takhle? Vítr kolem nich pořád hvízdal, teplota kdesi pod nulou. Bezútěšnost.
Už nepromluvila, jen zavřela víčka trochu pevněji. A zárodky vegetace kdesi pod sněhem jako by vyslyšely nešťastná přání – chvíli to trvalo, než se stonky nízkých rostlin prodraly skrz sníh. Najednou ale byly všude kolem obou vlčic v těsném kruhu, zelená jarní tráva poskytovala alespoň malou úlevu proti krutému mrazu. V travnatém hnízdu se dokonce objevilo i několik květů – v té zasněžené krajině to celé působilo nanejvýš nepatřičně. Rez se skoro lekla, když pak otevřela oči – trochu se jí zatočila hlava a vyčerpání jejího těla se silně prohloubilo. A tentokrát už nemohla pochybovat o tom, že to udělala ona, ačkoliv jí to stále ještě nelezlo do hlavy. Každé to stéblo, každý stonek rostliny zřetelně cítila, jako by šestým smyslem.

//Křovinatý svah

Kráčely dál a tíha ticha mezi nimi začala Rez trápit. Bylo slyšet jen křupání namrzlého sněhu pod jejich tlapami a svistot větru, který stále nepolevoval. Tohle skutečně nebylo počasí na dlouhé pochody. Ale jakmile vešly do lesa, alespoň nárazy toho vichru se trochu zmírnily. Rez si mírně oddechla, ačkoliv to s kostí mezi čelistmi znělo spíše jako chrochtnutí. Ohlédla se za sebe, na Styx. Vzpomínky na jejich společné léto se jí ještě jednou prohnaly před očima: jak byly tehdy bez starostí! Volné, měly před sebou celou krajinu, Rzi v hrudi klíčila náklonnost a všechno bylo jejich. Teď to byla podobná scéna, jen atmosféra se drasticky změnila. Nepřízeň ročního období a mázdra potahující Styxiny oči byly jako dehet potahující se přes radost ze znovushledání.
Zpomalila v kroku, jakmile zašly za první stromy. "Už jsme skoro u moře," pronesla huhlavě k druhé vlčici, "cítím ve vzduchu sůl."
O moc dál tedy jít nepůjde - a Rez nečekala, že by našli nějaké lepší místo na odpočinek. V momentě, kdy zahlédla skupinku stromů, stojících blíž při sobě, zamířila k nim. Pustila kýtu na zem a několikrát zahýbala tlamou, aby se zbavila nepříjemného pocitu, jak jí ztuhly obličejové svaly. Obrátila se k sivé. "Tady."

//Mahtae, jih

Počasí se o moc nezlepšilo. Pořád bylo zvláštní, že Rez nevnímala chladný vítr tak ostře, jak musel působit na druhou vlčici. Jen kýta v tlamě Rzi těžkla a těžkla, až tmavošedou začala bolet čelist, a nemohla ani zabránit tenkému provazci vlastních slin, co jí visel od tlamy.
Když vydržely ještě chvíli chůze, přivítala je křoviska, značící, že se blíží k moři. Alespoň tak si to Rez pamatovala - pás nízké vegetace se k jihu trochu rozšiřoval. A před nimi v dálce byly vidět vrcholky listnatých stromů nedalekého lesa.
Rez se ohlížela za sebe, na nejistý krok Styx, a nervozita se usazovala ve spodní části jejího hrudního koše. Nevěděla, jak dlouho to Styx ještě vydrží - ale hustší porost znamenal větší naději, že naleznou nějaký úkryt. Závětří, místo, kde bude teplo a bezpečí.
Cestou nikoho nepotkaly - k čenichu Rzi se čas od času dostal cizí pach, ale nebyla si jistá, jestli už není zvětralý, a nikoho nezahlédla. Nevěděla, jestli je to dobře nebo špatně. Na jednu stranu bylo lepší zůstat všem z očí, když by se teď kvůli Styxině nemoci případnému útoku ubránily jen stěží, a zároveň - když nikoho nepotkaly, neměl jim kdo pomoci.

//Bukový sráz

//Loterie

//Smrkový les

Kráčela pomalu, rozvážně pokládala tlapy do sněhu a čelila mrazu, který jí kupodivu ani nepřipadal tak hrozný. Sama na tom byla se zdravím mnohem lépe než její sivá družka. Až se zastyděla nad myšlenkou, že ačkoliv byl mráz nepříjemný, ani jí tolik nevadil. Pokoušela se přizpůsobovat své tempo druhé vlčici, zpomalovala, kdykoliv to vypadalo, že si Styx potřebuje odpočinout. Obě mlčely. Rez si uvědomovala, že hrdost Styx v těchhle chvílích musí skutečně trpět - druhá byla vždy samostatná, svobodná a nezávislá, zvládla dosud cokoliv, co se jí postavilo do cesty, včetně té zatracené Asgaarské alfy. A teď to vypadalo, že se ta nemoc, co začala jako rýma, postupně rozlézá dál a dál do jejího těla. Stráví ji snad?
Myšlenka, že by o Styx přišla tak brzy po tom, co se ujistila, že nechce být s nikým jiným, byla až příliš děsivá, než aby si ji pozdržela mezi jinými.
Cesta se vlekla podél řeky. Tiché hučení jejího proudu z míst, kde se voda rozbíjela o kameny podél břehů, vyplňovalo prázdná místa po vyhaslé konverzaci.
"Už brzy," slíbila pak Rez, když už jí bylo to ticho příliš dlouhé. "Vydrž ještě."
Její slova byla velmi tlumená srnčí holení, kterou svírala v zubech. Ta trocha masa se už docela pronesla - Rez začala bolest čelist už před nějakou chvílí. Kývla pak k lesu, který se objevil v dálce. Už byly skutečně blízko cíli. Každá chvíle se už ale nesnesitelně vlekla, a Rez si byla čím dál víc vědoma toho, že i tenhle pochod se nejspíš na Styxině zdraví podepíše. Bylo ale pozdě se kamkoliv vracet.

//Křovinatý svah

//Loterie 4

"Nějak to vyřešíme," prohlásila Rez, ačkoliv to vypadalo, že se nejspíš snaží přesvědčit i sama sebe. Styxin stav jí dělal starosti - viděla za svůj život jen několik vážně nemocných vlků, a žádný z nich to neměl lehké. Někdy byli dokonce i těsně před koncem svého života. To u Styx dopustit nemohla - zbývalo jí ale jen doufat, že ta nemoc brzy pomine.
"Vyrazíme, tedy," přikývla, souhlasila i s tím, že by mohly vzít kus kořisti s sebou. Styx se pomalu zvedla na tlapy a ohlédla se po Rzi trochu zastřenýma očima.
"Na jih. Za... aspoň trochu větším teplem." Zhluboka se nadechla a postavila se nenápadně trochu blíž ke Styx, kdyby snad druhá svou vlastní váhu neudržela. Mohla by ji v nejhorším podepřít vlastním tělem.
"Kdyby se to ještě zhoršilo, poběžím pro Meinera. Pár posledních měsíců se pořád někde potuloval s jednou další vlčicí z lesa, ale určitě by se mi povedlo ho najít," rozhodla se pak, řekla to polohlasem. Půlený vlk byl jednou z dalších konstant, kterou tu v životě měly; Styx řekla, že jí pomohl už několikrát. Myšlenky Rzi se pak upnuly k dalším možným spásám - snad by bylo možné odejít i k Životovi, aby Styx uzdravil. V téhle díře bylo tolik magických potvor, ale vlkům byly užitečné jen málokdy. Spíš věčně škodily, jako ta podivná entita, co na Styx předtím shodila tu haldu divného černého kamení.
Když se Rez ujistila, že Styx vydrží stát sama, popošla znovu k chladnoucí mrtvolce srnky a notnou chvíli zápasila se šlachami a vazivem, než se jí povedlo odervat od zbytku těla její zadní nohu. Nezůstalo na ní příliš masa, ale aspoň nebude těžké s ní někam dojít.

//řeka Mahtaë

//Loterie 3

Styx se rozkašlala a trochu to prohloubilo vrásku na čele Rzi. Tmavošedá vlčice zhluboka, nešťastně vydechla.
„Můžem… můžem pak najít k jídlu něco jinýho,“ prohlásila a ohlédla se po mršině. Mrzelo ji, že když se jim konečně povedlo najít něco k jídlu, Styx toho do sebe nezvládla dostat tolik. Jak měla zesílit, když nemůže jíst? Snad i ten fakt přispíval k uvědomění, jak zle na tom druhá vlčice musí být.
Jemně přikývla, když druhá zmínila úkryt. To byl jejich plán celou dobu – úkryt, bezpečí a jejich vlastní místo, kam se půjdou skrýt před zimou i před nepřáteli. A místo toho většinu svého času trávily znovu na cestě.
Napadlo ji vrátit se znovu na sever – kousek od sopky jeden úkryt byl, taková velká jeskyně, ve které už se Rez jednou vylízala ze svých ran utržených v Bažinách. Ale spolu se Styx mluvily o jihu.
„Musíme se někde schovat co nejdřív,“ souhlasila. „Jak daleko myslíš, že ujdeš? Chceš hledat něco tady v lese, drahá?“
Pokračovala s čištěním tváře sivé vlčice, jako by jí snad mělo zachránit, když z ní Rez dostane cizí krev. Nejraději by se Rez vydala dál na jih, ale nebyla si teď jistá, zda by takovou cestu Styx vydržela. Zvlášť v takové zimě, ve které jim oběma od tlam šla pára při každém výdechu. Mrazilo víc a víc, byl znát i zřetelný rozdíl mezi současným počasím a mírnějším chladem, za kterého odešly z Mechového lesa.
Možná se do něj měly vrátit, přece jen. Byla chyba odcházet? Rez by snad byla mohla vyhádat Styx místo ve smečkovém úkrytu, kdyby nebyla tak dychtivá po další cestě, po dalším dobrodružství. A kam je to obě přivedlo!

Srna před vlčicemi dodýchala a Rez si mohla konečně trochu oddechnout. Chuť krve na jazyku probudila její smysly a i v tuhle chvíli necítila zimu - krátká potyčka ji zahřála.
Styx ale vypadala, že se jí chlad dostal pod světlý kožíšek mnohem hlouběji, než prve přiznala. Rez se notnou chvíli prala s kůží na krku srnky, aby se dostala ke svalovině pod ní, a tak se na svou milou dlouho neohlédla. Když to ale udělala, zjistila, že se Styx už nějakou dobu pokouší dostat do sebe alespoň nějaký kus zkrvaveného orgánu. Nevypadala, že by v ní zůstala dravost, s jakou se obvykle tuláci vrhali na maso. U vyhřezlého břicha srnky se krev vpíjela do sněhu. Z otevřeného těla chvíli stoupala pára; taková byla ve smrkovém lese zima. A vnitřnosti zabitého zvířete tvořily na zemi abstraktní obrazce.
Rez se ještě chvíli krmila, ale zvedla hlavu, jakmile druhá promluvila. V pohledu tmavošedé vlčice se odrazila starost. Přece jen Styx předtím trvala na tom, že je jí dobře, že vše zvládne. Muselo se to skutečně zhoršit, když byla schopná přiznat slabost.
"Odnikud jsi mě netahala," stáhla uši trochu dozadu. "Šla jsem s tebou, jestli se dobře pamatuju."
Zvedla se ze sedu, aby mohla přejít ke Styx a usadit se vedle ní. "Od toho tu snad jsme - jedna pro druhou. Taky se o tebe přece musím starat, když jsme spolu."
Sklonila se ke tváři druhé a začala jí jazykem čistit místa na tlamě, na kterých ulpělo víc krve.
"Co ti je? Předtím jsi kašlala. Nemůžeš dýchat?"

//Loterie 1

Nechala si ještě několik chvilek na myšlenku, jestli Život přece jen nemůže někoho oživit. Byl to ale přece on, kdo předtím přivedl zpátky tu vlčici, kterou Styx předminulou zimu zabila, nebo ne? Přikývla ale na návrh, že se spolu skutečně vydají do toho zarostlého jezevčího lesa, kde by se mohly ujistit, že alespoň v některých ohledech budou v bezpečí.
Největším nebezpečím v tuhle konkrétní chvíli ale byl hlad. O několik chvil později se Rez ocitla zavěšená na krku malé srnky jako zubatá vánoční ozdoba. Cítila krev na jazyku, její sevření ale zatím nebylo smrtící. Postačilo ovšem k tomu, aby k nim stihla doběhnout Styx. Rez přesně neviděla, co sivá dělá, ale předpokládala to logické - že se Styx pokusí poškodit srnčiny šlachy, aby jim už skutečně nemohla uniknout. Z hrdla nebohého zvířete se linulo chrčení a ryk. Pro srnku to byl zatraceně špatný den - teď už by jí nikdo nepomohl. A v momentě, kdy Rez cítila, že srnce podklesávají zadní nohy, přehmátla na skusu jejího hrdla a jednou tlapou se opřela o její záda. Váhu jedné velké vlčice měla srnka šanci unést jen omezenou dobu. A přestože se tmavošedé ještě nepodařilo ji zardousit, trvalo jen několik minut, než srna klesla do sněhu a Rez s ní. Začala trhat kůži na jejím hrdle a tlamu měla po chvíli celou od krve. Srnčiny snahy se osvobodit se z okamžiku na okamžik zdály zbytečnějšími a zoufalejšími. A pak už byly záchvěvy v jejím těle jen posmrtné.
Když si Rez uvědomila, že ji už nemusí držet na zemi násilím, zhluboka vydechla. Byla unavená i po tak krátké potyčce - snad to bylo hladem, snad to bylo i tím, že sledovala, jak se horší stav Styx. Věřila ale, že večeře jim prospěje oběma.
Mlčky se na druhou pousmála, když mohla konečně zvednout hlavu.
"Dobrou chuť, milá," olízla si tlamu od krve.

Uši Rzi vystřelily nahoru s nabídkou darovaných přívěsků. "Možná bychom mohli okrást někoho dalšího," blýsklo jí pak v očích. "Přece jim to s těma cetkama nemůže slušet tak jako nám."
Takhle to dávalo přece dokonalý smysl.
"A to nevím," okomentovala schopnosti jezevce. "Někdy tě tam můžu zavíst! Kdybychom tam Elisu potkaly, aspoň bychom věděly, že je fakt mrtvá. Že už jí Život nepřivede zpátky."
Zbytek její pozornosti ale od příští chvíle patřil jen lovu - vůně zvířete, kterou k nim vytrvale vál vítr. Jakmile si obě mlčky sdělily, co bylo potřeba, Rez se proplížila kolem srny velkým obloukem, aby se dostala na její druhou stranu. Šla velmi pomalu, sníh pod jejími tlapami trochu křupal, ale vypadalo to, že si srna ničeho nevšimla. Když se Rez dostala blíž, došlo jí, že je srna docela malá - rozhodně menší, než jiné srny, které Rez lovila. Zdálo se jí, že ta malá musela mít skutečně zatracenou smůlu, že se oddělila od své rodiny.
Rez se ještě víc přkrčila, když se jí povedlo se velmi pomalu doplížit na místo, které jí připadalo vhodné. Srna se mezitím dál pokoušela pást. Až po několika okamžicích bylo slyšet tlapy na sněhu - Styxin výpad a srneččina horečnatá snaha utéct. Zvíře se rozběhlo přímo od Styx - a přímo do spárů Rzi.
Rez vyrazila skokem proti srně, narazily do sebe, a přestože malá srna nevážila tolik, síla nárazu Rez málem povalila. Obě se svalily do sněhu a Rez se vyrovnávala s bolestí na hrudníku, zatímco se vehementně sápala zpátky na nohy. Srna dělala to samé a zuby Rzi cvakly těsně vedle jejího ucha.
Srnka se pokusila znovu rozeběhnout pryč, ale klopýtla o kořen, předtím schovaný pod nánosem sněhu. To dalo Rzi čas ji doběhnout a vrazit do ní ze strany, tesáky zarýt do jejího krku. Ucítila náraz kopytem do jedné z nohou, ale povedlo se jí na chvíli srnu zadržet.

"Oh," zahuhlala, když jí byl vysvětlen původ Styxiných ozdob. Někdo by mohl namítnout, že okrádat mrtvoly bylo hnusné, ale na druhou stranu - Styx tyhle věci vážně slušely. A co by se s nimi stalo jinak, to by se taky pohřbily do země? Taková škoda. Rez si ale trochu pokrytecky pomyslela, že kdyby snad měla umřít ona, nikdo by jí nic krást neměl. Možná ani ta kovová věc, kterou teď měla na krku, snad byla i na ozdobu! Alespoň se leskla na slunci a trochu chrastila, kdykoliv Rez zatřásla hlavou.
"Tvor, říkáš. To by mohlo bejt něco jako ten kouzelnej jezevec, co za tebou prý přivede duchy tvejch mrtvejch známejch. Přebývá v takovým lesíku na východě, slyšelas o něm?" podělila se o vlastní znalosti tajemných tvorů. Styxinu obranu jejího zdraví nechala raději bez odpovědi.
Její tlapy se nořily do sněhu, teď už ale obě šly znatelně pomaleji, sledovaly své okolí. Styx tentoktát vedla, Rez slyšela, jak čenichá a s jakou opatrností našlapuje. Byly jí ukázány stopy vysoké ve sněhu, a Rez se pousmála s podobným vítězoslavným výrazem, jako by už měly celý čin dokonán.
Vyrazila za Styx, držela se blízko. "Až nějakou uvidíme, tak ji vyplašíš a nadeženeš mi ji?" navrhla, stále se nechtěla vzdát většího podílu na lovu.
Přikrčené šly po stopě ještě krátkou chvíli, a vítr foukal směrem k nim - kryl jejich pachy. Po chvíli uviděly srnu, kterou sledovaly, jak hledá ve sněhu zbytky trávy. Co bylo zvláštní, nikde nebylo ani stopy po jejím stádě. Musela se od něj oddělit, a teď ji čekala smrt v čelistech dvou hladových vlčic. Rez se ohlédla po Styx, aby s ní navázala oční kontakt.

"Ach tak," ohlédla se ke šperkům, zaplétajícím se do ostnů kovového obojku: narozdíl od něj byly pěkně barevné a lesklé, což se stračím očím Rzi zamlouvalo. "Kdes je vlastně vzala? Jsou docela krásný."
Zbytek sivé vlčice ale vypadal o poznání hůř, na světlé srsti se pořád držela černota z těch podivných tmavých kamenů, co vlčici před chvílí zavalily. Tmavé skvrny vypadaly skoro mazlavě, těžko říct, jak snadno půjdou z chlupů dolů!
Rez ještě chvíli skenovala pohledem les před nimi, aby se ujistila, že zatím žádnou zvěř nevidí. Ale v tak velkém lese bylo snad víc než pravděpodobné, že najde nějaké nešťastné zvíře, které bude moct zbavit života, aby nasytila sebe i druhou vlčici.
Krátce sklonila hlavu a nabrala na jazyk trochu sněhu, aby se napila.
"Jaký Vlčíšek?" zamračila se trochu. "Máš nějaký škodolibý známý s podivnejma jménama?"
Trochu ji zarazilo, že o nikom takovém ještě neslyšela. Zazubila se tónu ve Styxině hlase, ale vzápětí do ní druhá vrazila, když zakolísala na nohou. Když si ji Rez prohlédla pozorněji, zjistila, že sivá vypadá trochu hůř než před chvílí. Oči měla trochu horečnatější, a vypadala unaveně, přestože se teprve před chvílí probudily.
"Cítíš se na ten lov?" zeptala se pak Rez. "Možná bych mohla jít obhlídnout les a po něčem se kouknout. Buď přinesu večeři, nebo se pro tebe vrátím a půjdeme spolu."

//Lesík topolů

"Myslíš, že to u magie jde?" podivila se, předpokládala, že Styx mluví o magii, když se chce něčeho zbavit.
Sivá se vydala za Rzí, a ta už byla přesvědčená, že je čeká klidný, příjemný zimní lov, ale vzápětí za sebou slyšela zvuk, jako když se valí kameny - a do toho heknutí.
"Co to do háje je?" rozšířily se jí oči, jakmile se ohlédla k místu, kde za ní stála Styx. Kolem ní se válely haldy černých kamenů, které zasypaly i samotnou vlčici. Rez neviděla, odkud to mohlo spadnout - rychle se ohlédla k obloze, ale nebylo vidět vůbec nic.
"To je už k vzteku," nasupila se. "Nemáš poslední dobou nějak moc smůly? Po tom, co se stalo v Mechovým lese, je to už hodně náhod najednou."
Přistoupila ke Styx trochu blíž, aby ji mohla zkontrolovat pohledem. S nedávným zraněním z pádu, s pozůstatky z bitvy s Elisou a chraplákem, se kterým se sivá probudila dnes ráno, to nebyla nejlepší prognóza.
"Půjdem," pobídla ji dál. "Čím dřív se pak dostanem do nějakýho podzemího úkrytu, tím líp."
Kráčela dál, ačkoliv ještě trvalo notnou chvíli, než se obě vlčice ocitly ve smrkovém lese. Rez na jeho hranicích sklonila hlavu a začenichala, porozhlížela se po stopách zvěře. Uši měla našpicované, už byla taky zatraceně hladová. Doufala, že narazí na nějaké větší zvíře - alespoň na nějakého vypaseného zajíce nebo laň.

Styx trvala na tom, že jí nemůže být zle, a Rez o tom měla své pochybnosti. Přece jen, už od jejich setkání v Mechovém lese se Rez dozvěděla hned o několika jejích nedávných zraněních. Sama sobě slíbila, že by zasáhla, kdyby viděla Styx se příliš přepínat, ale sivá byla jako nespoutaný živel.
Rez ještě chvíli sledovala tělíčko mrtvého obojživelníka, který zůstal ve ztuhlé poloze na sněhu. Zápach hniloby provázel jeho předchozí hopsání, ale Rzi to chuť k jídlu příliš nepokazilo.
"Myslím, že je to docela působivý," odporovala. "A hlavně... narozdíl od magickejch tretek, tohle nemusí bejt vždycky s tebou. Když to nebudeš chtít používat, nakonec nemusíš."
Trochu se ale v duchu uchechtla tomu, že Styx objevila svou magii ještě dřív než ona sama, pro niž to znamenalo naplnění jisté ctižádosti.
"Jestli říkáš, že míříme dolů k moři, můžeme najít nějakej další lesík trochu jižněji. Tady v okolí žádnou zvěř necítím," kývla pak mírně směrem, kterým tušila jih. Pomalu se rozešla, čekala ale, až se k ní druhá přidá: chtěla vidět, jak vitálně se Styx bude tvářit při další části cesty.
// Erynij

Zavrtěla ocasem, když slyšela oslovení z úst šedé vlčice. Cosi v ní se tetelilo, přece jen - teď měla všechno, co mohla chtít. Snad jen kromě toho úkrytu - ale to jistě mohlo ještě počkat.
Styx se pak hbitě zvedla a jala se ukazovat Rzi onu magii. Ta se ve sněhu posadila a trochu se oklepala, aby se zbavila sněhových vloček, co jí slepovaly srst na zátylku. Sledovala se zájmem, trochu nakloněná dopředu, jak Styx začala hrabat do sněhu.
Hlas sivé zněl poněkud nakřáple. "Cejtíš se dobře? Milá?" naklonila hlavu trochu na stranu, když se Styx rozkašlala. Rzi samotné nic nebylo, dokonce jí teď v zimě ani nebylo tak chladno, jak si pamatovala z minulých zim.
Vzápětí už ale neměla čas řešit Styxino zdraví, protože z vyhrabaného důlku cosi vyskočilo. Rez se vymrštila na nohy a trochu sklonila hlavu, aby si lépe prohlédla tu poskakující věc.
"Proboha," podivila se, zatímco před ní zjevně mrtvé tělíčko provádělo taneční pohyby. A Styx stála opodál a měla ve tváři soustředěný výraz. "To je zhruba stejně vtipný jako odporný. Jíst to teda rozhodně nebudu!"
Jakmile se rozkládající se žabka přestala hýbat, Rez přišla blíž, aby ji očichala.
"Ale - ty vážně kouzlíš! Páni," ohlédla se pak znovu po žlutých očích. To byla velká změna. Rez přemítala, jestli tedy Styx dovede hýbat všemi předměty a jen si úmyslně (nebo neúmyslně) vybírá ty morbidní, nebo jestli je její síla nějak navázaná přímo na neživé věci.
"Mohla bych ještě zkusit ty myšlenky," navrhla pak. "Anebo, víš co - půjdeme pro to jídlo. Na tyhle věci bude ještě hodně času."