Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//TL,DR: pod čarou značkování

Jejich předchozí rozhovor Rez příliš neposlouchala, zdálky ho neslyšela a na mysli jí zůstala jen další Styxina poznámka o Životu. Teď byl nejspíš pro obě žhavým tématem.
Její přítomnost u toho rozhovoru nepřišla podle reakce Tasy příliš vhod. Rez byla připravena alespoň se pokoušet vypadat mile, když už je Tasa rodinnou příslušnicí Styx – ale kdykoliv na ni někdo spustil nepříjemným tónem, nemohla si pomoct, aby ho nevracela. I naposled na sebe byly dost nepříjemné, Rez ale nečekala tak přímé nepřátelství, nebo to, že bude rovnou vyháněna.
„S tvou ségrou už tady pobejvám já,“ odsekla jí, uši se jí postavily dozadu. A nelíbila se jí ale představa, že se jí Tasa chystá ještě víc narušit soukromí. Stavět se mezi ni a Styx byla chyba. Vzápětí ale Rez trochu hlasitěji vydechla, když se k ní Styx přistoupila trochu blíž a otřela se čenichem o její bradu. Nabroušenost Rzi byla najednou zcela vytlačena potěšením z toho, že se k ní sivá tak otevřeně hlásí, že dává najevo, že jsou pár. Trochu se pousmála a náznakem Styx ten dotek vrátila.
„Párkrát jsme se potkaly, když jsem procházela kraj,“ odpověděla Styx. „Ale neřekla bych, že se příliš známe.“
Mírně se otřepala, aby se jí narovnala naježená srst na zátylku, a sjela Tasu trochu nadřazeným pohledem. A pak o něco střízlivějším; šedá vlčice byla stále trochu hubená a Rez přemítala, jestli taky nehledá nějaké útočiště. Byla by ale mnohem radši, kdyby si ho Tasa šla hledat někam jinam.
Ohlédla se krátce na Styx. „Asi vás tu ale fakt chvíli nechám. Když už jsme se dohodly, že tu zůstanem spolu, půjdu… půjdu ten les očurat, aby nám sem už nelezl někdo další. Návštěvy se teď moc nehoděj.“
Při poslední větě mrkla na Tasu, ale nebyla si jistá, jestli to šedá vůbec pochopí – v některých ohledech Rzi připadala trochu jednodušší.
„Pak za váma přijdu – jestli teda zůstanete tady.“ Nepřímo se tak ptala své družky, jestli chce brát Tasu do úkrytu.
------
Krátce se na Styx ještě pousmála a vydala se tím rozbředlým bahnem dál, do míst, kde tušila kraj lesa. Jestli si sem nakráčela Tasa, mohl naprosto kdokoliv, a představa dalších nezvaných návštěvníků byla Rzi proti srsti. Teď chtěla být se Styx sama, obzvlášť, když se druhá ještě léčila ze své nemoci a ze svých zranění.
Ještě nikdy si nic nepřivlastňovala tímhle způsobem, ale v lese, kde byla původně doma, byla ochránkyní. Značkovat hranice bylo součást její práce, a většinu tuláků to odradilo bezpečně. Snad to bude fungovat i tady.
Přičupla u kraje lesa, hned u prvního z vyšších stromů, a pokoušela se dostat trochu moči i na jeho kmen. Do země by se to jen vsáklo a pach by nepřetrval. Popošla o kus dál a celé to zopakovala – až pak vzhlédla a došlo jí, že si nejspíš bude muset v tom čurání dělat větší rozestupy. Pás lesa byl mnohem větší, než jak jí to původně připadalo, když sem se Styx přišly prve.
U dalšího z větších stromů se zastavila, aby se chvíli otírala hřbetem o jeho kmen, řetěz na jejím krku se rozřinčel a v jednu chvíli se jím zachytila o nějakou větvičku. Až po chvíli se vydala dál – po několika desítkách metrů vždy značkovala nebo se otírala o kmeny, aby všichni věděli, že je ten les už soukromý a že tu vůbec nemají co dělat. A když bude po celých hranicích pach Rzi, nikdo tu snad nebude hledat Styx. Rez měla stále na mysli to, že po její drahé se tu stále ještě může jít shánět Arcanusova rodina, a bylo nutné udělat cokoliv, co by je od tohohle místa odradilo.

//Díra

Chvíli jí trvalo za druhou vyrazit. Styxina touha po shledání s rodinou ji hnala ven, zatímco Rzi se do zimy mimo jeskyni příliš nechtělo. Napadlo ji i to, jestli by neměla sivé nechat soukromí, přece jen, nejspíš se ani s Tasou dlouho neviděly. Ale byla příliš zvědavá – a hlavně Tase nevěřila. Z jejich předchozích setkání získala dojem, že je v tou vlčicí něco vnitřně velmi špatně.
Vylezla znovu na denní světlo. Překvapilo ji, že v té jeskyni skutečně musely strávit dost dlouho. Sníh totiž už polevil, místo něj Rzi pod tlapkami čvachtala promáčená země. Co nevidět by mělo přijít jaro; i vzduch byl jaksi více svěží.
Rozhlédla se a zjistila, že jí Styx už zmizela – musela sklonit čenich k zemi a zavětřit, řídit se čerstvými stopami v bahně. Vyrazila za nimi a za chvíli už slyšela jejich hlasy, zahlédla dvě sivá těla.
Trochu zpomalila v chůzi a zavolala za nimi, aby je upozornila na svou přítomnost. Došla až k nim a na okřídlenou se krátce pousmála, když se ale její oči stočily na Tasu, byla v nich jistá ostražitost. „Taso. My se neviděly dost dlouho. Pobejváš někde tady v okolí?“
Naposledy se potkaly snad vechvíli, kdy na ni spolu s Lindasou narazily během své vycházky. I tehdy to bylo zvláštní setkání – a stejně tak teď měly ty žluté oči v Tasině tváři takový zvláštní lesk.

Pochopila Styxinu poznámku trochu jinak, než jak byla myšlena. „Dlouho jsme spolu nebyly někde samy a v klidu,“ přivukovala, když si to přebrala jako narážku na to, že neměly příliš času se spolu tímhle způsobem laskat.
Teď se to ale mělo změnit – Rez byla přesvědčená, že se teď změní všechno. A v dobré. Jen tohle vyrušení ji trochu znejistělo, znepokojilo. Neslyšela, co ten cizí hlas křičel, ale neměla radost, že tu se Styx stihly strávit tak krátký okamžik, než se jim sem někdo vrhl.
Tasa, pojmenovala Styx nově příchozího, a Rez trochu našpicovala uši. Tu šedou vlčici potkala několikrát, ale nebyla si ani přesně jistá, co si o ní myslí. Rozhodně se jí nechtělo jít se s ní setkat zrovna teď.
Styx naopak působila potěšeně, že uvidí sestru, sbírala se země relativně svižně. Předchozí nemoc už snad doopravdy zcela vzala za své.
„Tak běž,“ pobídla ji. „Budu hned za tebou.“

//Bukový les

Na základě několika dotazů ještě dopisuji krátký dodatek:

-- Je možné zaslat tolik komiksů, kolik jich zvládnete vytvořit.
-- Můžete zasílat svá díla z kteréhokoliv charakteru. Pokud chcete zaslat odměnu na jiný, můžete to specifikovat ve zprávě po skončení akce.

Spokojeně zamručela. Vnímala z druhé vlčice stejné uvolnění, hravou pohodu, jako by z jejich beder zcela spadla tíha nedávných příkoří osudu. Teď bylo všechno velmi, skutečně a absolutně v pořádku. Zdálo se taky, že se Styxin stav zlepšuje – kašlala teď o dost vzácněji a do žlutých očí se navracel lesk a jiskra, kterou si na ní Rez tak dávno zamilovala, a která jí stále přivozovala hřejivé pocity kdesi hluboko v hrudi.
Styx se pod ní stále válela na zemi a Rez ten intimní okamžik nechtěla nikdy přerušit, pociťovala silně i vzrušení, které ji přepadalo už při několika jejich předchozích setkáních. Držela ho v sobě, stále měla mnoho nezodpověděných otázek – jak to vůbec dají dohromady z toho fyzického hlediska, když jsou obě vlčice? Těžké otázky si ale zvykla odsouvat stranou, když se jí zrovna nehodily, a místo toho se soustředila na to skutečně důležité. Láska ke Styx byla naprosto reálná a zásadní – a všechno ostatní bylo vedlejší. Všechno ostatní prostě dopadne dobře, stejně jako dopadl dobře jejich dosavadní vztah, hledání úkrytu a Styxina nemoc. Nechat si iluze někdy bylo krásné.
„Mám hodně představ,“ naklonila se ke druhé trochu blíž, úsměv jí trochu nadzvedal pysky, a znovu druhé olízla čumák; byl to drobný polibek. „A vážně se mi líbí dostávat tě na záda.“
Chtěla dodat ještě něco, nejspíš něco naprosto bláznivě zamilovaného, ale v další chvíli už se jí trochu postavily uši v reakci na čísi hlas, co byl slyšet zvenčí.
„Slyšíš to?“ ozvala se trochu zbytečně, ohlédla se směrem ke vchodu jeskyně.
Větvičky upustily od svého uzurpování Styxiny osobní svobody ve chvíli, kdy na ně Rez přestala intenzivně myslet, po chvilce lehce sklouzly z jejích tlapek a zůstaly ležet na hlíně podlahy jeskyně.

Při zmínce o mechu se trochu zamyšleně pousmála. To by bylo skoro nostalgické. Na chvíli si znovu vzpomněla na vlky, které naposledy viděla před několika měsíci, o svých bývalých druzích z Mechového lesa.
„Aspoň zjistím, jak to funguje. Možná tu musí být nějaký – semena, nebo zárodky rostlin, aby tu mohly vyrůst magií – nebo myslíš, že je možný vyčarovat kytky i tam, kde jejich druh předtím nebyl?“ ponořila se na chvíli do alchymisticko-botanických úvah. „Nebo bychom si sem na jaře mohly nějaký přinýst. Na východě je jedna louka, kde rostou modrý kytky, co jsou takový – takový zábavný.“
Zazubila se, vzpomněla si, jak divně jí bylo, když je snědla, a jak se při tom točil celý svět. Tyhle příznaky otravy by někdy mohla zažít znova – nebylo to až tak špatné.
Trochu se do toho ponořila, přišlo jí najednou docela přirozené tlachat o podobných věcech.
„Život bydlí v tý skále, přepokládám,“ vysvětlila pak. „Myslím, že jsem za ním jeskyni viděla.“
Téma boha už ale bylo víceméně zamluveno, v momentě, kdy se Styx převalila na záda a Rez se k ní znovu sklonila blíž, tlapy sivé vlčice ji objaly kolem krku. Reagovala pohotově několika polibky do srsti na krku, ostražitě se přitom pokoušela vyhnout drátu a kovovým řetízkům přívěsku. Mírně ji pobavila představa, že by se jejich řetězy do sebe zapletly a pak už by jednoduše musely zůstat spolu. Hlas Styx ji zašimral na těch správných místech.
„Je to náš úkryt,“ prohlásila rozhodně a olízla se, cítila na něm několik uvolněných chlupů. „Můžem si tu dělat, co budem chtít.“
Položila si jednu tlapu tak, aby byla nad Styx, pokoušela se ale neležet na ní celou vahou. Stále měla na paměti, že bylo druhé vlčici ještě nedávno zle. Poťouchle jí strčila čenichem do srsti na hrudi, věděla moc dobře, že je druhá vlčice lechtivá. „Leží se ti pohodlně?“ zeptala se s trochu zubatým úsměvem. Přivřela na chvíli oči, aby se mohla pořádně soustředit. Chvíli se nic nedělo, a mohlo to snad vypadat, že Rez prostě zamrzla na místě, ale pak se kolem nich pomalu rozrostl jemný, od pohledu trochu neduživý mech a nějaká popínavá rostlina, která se pomalu vinula od jedné strany jeskyně. Nebyl to příliš oslnivý výkon, ale tentokrát už to tmavošedou vlčici očividně už vyčerpalo. Pokusila se to ale zakrýt dalším úsměvem. Velmi se jí líbilo být Styx takhle blízko. Jedna z popínavých větviček se drze obtočila Styx kolem přední packy.

Byla to ve své podstatě krásná, něžná chvilka, oproštěná od strastí, které provázely jejich předchozí cestu. Už nic hledat nemusely. Našly; jak úkryt, tak předtím sebe navzájem. A momentálně se všechny starosti odsouvaly na vedlejší kolej: jídlo měly, Styx už pomalu vypadala o něco lépe, a co se jejích zločinů týkalo… Kdo by je vystopoval až sem? Pokud Rez neklamaly smysly, byly téměř na kraji celé téhle magické země. Ani v lese, kterým sem procházely, necítila přítomnost kohokoliv jiného.
Další věcí bylo, že Asgaarský klan možná ani nezaútočí, když to neudělal rovnou. Přes zimu měly všechny smečky jiné starosti, a Rez nabyla dojmu, že dokud nebudou Arcanusovi lézt přímo pod čenich, nemělo by se jim nic stát.
Postupně se jí mírně rozšířily zornice a ona si mohla prohlédnout místo, kde se ocitly, podrobněji. Jeskyně byla relativně velká, a měla skalnatý strop – kamenné stěny se postupně svažovaly až kamsi dolů, musela tu být ještě nějaká další místnost nebo skulina, protože když se Rez pozorně zaposlouchala, někde v dálce slyšela hvízdání větru, a rozhodně to nebylo ze směru, kterým přišly.
„Mohla bych pak zkusit nechat tu vyrůst nějaký další kytky, aby to tu nebylo tak studený,“ promluvila po chvilce, co společně bojovaly se špínou na Styxině srsti. „Jestli vážně umím hejbat s rostlinama, mohlo by to tu vypadat jako u Života v tý jeskyni.“
Tiše se zasmála, představa, že ukradnou tomu polobohu nápad, se jí docela líbila. Ale pochybovala, že by tu rostlinky vydržely kdovíjak dlouho, když krajem stále zmítala zima. Třeba by vzápětí zmrzly a na jaře zetlely. Jakou moc by vlk musel mít, aby si vytvořil nesmrtelnou květinovou zahradu jako ten podivín z pískovcových skal?
„Vůbec bychom to tu mohly… udělat trochu víc naše,“ pokračovala pak, zamyslela se. „Co to tu označkovat? Třeba část lesa kolem týhle jeskyně, myslím. Necítila jsem, že by se v těchhle zákoutích někdo toulal, ale přece jen by možná bylo lepší držet teď chvíli všechny od sebe dál.“
Nevěděla, jak moc z ní mluví praktičnost a do jaké míry je to ve skutečnosti jen přání být se Styx teď nějakou dobu sama.

Nebyly tu žádné další pachy a Rez si trochu oddechla. Vypadalo to, že to tu neobjevil žádný z tuláků – a bylo to vážně dobře, jinak by tohle místo dopadlo jako ten úkryt pod skalou na jihu. Tam se to potulnými vlky jen hemžilo a bylo z toho skoro výletní místo, přesycené stopami cizinců a zvětralými pachy. Když se tam jeden šel prospat nebo si odpočinout, nemohl tušit, kdy na to místo zavítá někdo další, a jaké úmysly bude mít. Tahle zatím neobjevená jeskyně byla přesně tím, co Rez se Styx potřebovaly.
Tmavošedá se pousmála, když udělala ještě několik kroků dál do jeskyně. Stále do jejích zákoutí příliš neviděla, musela chvíli počkat, než si na tmu plně zvykne. Popošla ještě o kus, cítila pod tlapami kamení a něco měkčího, nejspíš promrzlou hlínu. Po té to uvnitř bylo silně cítit.
Ohlédla se pak na svou družku, když si Styx lehala na zem. Dalo to Rzi jasnou představu o tom, jak moc jí musí stále zmáhat únava, když se ani nevydala na prohlídku zbytku místnosti.
„Ale tohle jako by nám seslal Život sám,“ utrousila, bez ohledu na to, jestli tahle poznámka Styx popudí. „Tohle je to místo, o kterým jsme mluvily. Tady budem v bezpečí.“
Olízla Styx tvář, posadila se na zem vedle ní. „Pak půjdu najít to maso, co jsme přinesly. Ale teď…“ Nedopověděla to, jen se ještě trochu přikrčila vedle druhé a začala ji čistit. Styx na sobě měla ještě spoustu toho černého bordelu, který se nepříjemně lepil i na jazyk, a Rez věřila, že jí bude líp, když bude alespoň čistá – víc toho pro ni teď udělat nemohla.

//Bukový les

Uvnitř bylo mnohem méně světla než venku, a Rez rozmrkávala to šero. Kráčela velmi pomalu a trochu se krčila, protože nevěděla, co je uvnitř čeká. Ale k jejímu velkému překvapení byl prostor rozsáhlejší, než by byla čekala.
Nastražila uši dopředu a začenichala, zvlášť po Styxině poznámce. Bylo to tu dost velké, aby se tu utábořil třeba i medvěd – a kdyby obě vlčice omylem vlezly do pelechu podobně obrovskému rozlícenému zvířeti, bůhví, jak by to s nimi dopadlo. „Je to tu opuštěný,“ vydechla rozrušeně. Znovu zamávala ocasem, z radosti z něčeho, u čeho pomalu ani nevěřila, že by toho mohly dosáhnout.
„Tohle je mnohem lepší, než jsem si představovala,“ pokračovala. „Tys… předtím nevěděla, že to tady je?“
Zeptala se tónem, který se ujišťoval. „Nečekala jsem, že budem mít takový štěstí,“ řekla, když se trochu rozmrkala. Uvnitř byla podobná zima jako venku, a ani dvě vlčice to tu neměly šanci vyhřát tělesným teplem, ale alespoň sem nefoukalo.

„Čekala bych, že to zrovna tobě bude připadat jako plýtvání,“ nadhodila, ohlédla se Styx do tváře. Přece jen, Styx byla velmi oportunistický vlk. I dva řetízky s nazlátlými cetkami byly ukradené mrtvým, a když už mělo něco zemřít, Styx z toho chtěla něco mít. Rez to svým způsobem chápala, ačkoliv její vlastní morální hodnoty byly lehce jinde. Nechtěla se nad tím ale zamýšlet příliš: hodlala všechny tyhle věci opomíjet tak dlouho, jak to jen šlo. Měla přece být se Styx šťastná!
Sledovala zadek šedé vlčice, když prozkoumávala větve spadlého stromu. A trochu naklonila hlavu na stranu, když se Styx skutečně tvářila, že něco našla. „Je tam nějaký zvíře?“ zajímala se Rez, měla zprvu za to, že druhá našla nějaké malé zvíře, co se před nimi zkoušelo pod stromem schovat. Ale místo toho Styx za krátký okamžik zmizela pod větvemi. Celá.
Byla to skrýš! A Rez nevědomky vzrušeně zavrtěla ocasem, když se sklonila, aby se mohla prodrat dovnitř za Styx. I kdyby to byla jen malá skulina ve skále, dokud by se do ní vešly obě dvě, vyřešilo by to všechny jejich nejpalčivější problémy.

//Díra

Upnula se k myšlence, že tohle tedy bude ten nový domov. Uskupení holých stromů se skutečně nejevilo přespříliš přátelsky, ale – „Aspoň jsme hodně daleko od středu země. Takhle na kraji je to, řekněme, mnohem víc soukromý. Jsme dost daleko od smeček.“
Byly dost daleko i od té Mechové – a Rez si na ni vzpomněla s trochu hořkou příchutí na jazyku. Pořád měla pocit, že se tam ještě musí vrátit. Nestihla se ani rozloučit s Meinerem a Lindasou. Přemýšlí vlastně ti dva, kam Rez zmizela? A všimla si vůbec Alfa smečky, že už tmavošedá v lese není? Byla pravda, že i za svého členství se Rez víc toulala, než aby se pokoušela plnit povinnosti v lese.
Usmála se, když se Styx rozešla dál mezi stromy, a následovala ji. Jen se ještě ohlédla za sebe, aby si zapamatovala místo, kde nechala srnčí nohu. Bůhví, kdy budou spolu znovu lovit!
Vyrazily do kopce a jejich stopy se vinuly v nízkém nánosu sněhu. Kráčely k místu, kde les volně přecházel ke srázu.
Tmavošedá se lehce zasmála; zuby na uchu lechtaly. A vzpomněla si u Styxiných slov na svou bývalou soukmenovnici: „Kdysi jsme s pár vlkama z Mechu žertovali, že budem nechtěnej potěr házet do tý sopky, co je na severu kousek od jezera,“ zazubila se. „Ale nikdy se to nepraktikovalo.“
Pro teď zatlačila do temných zákoutí své mysli otázku, jak vážně Styx to o vlčatech myslí. Teď jí na tom skutečně pranic nezáleželo.
Styx se rozešla k místu, kde ležel jeden ze spadlých buků, trochu zasypaný závějí. Rez se k ní trochu překvapeně ohlédla, to kvůli tomu, jakou pozornost druhá věnovala tomu místu. „Co tam máš?“

Rez zvedla hlavu k vrcholkům zimou odrbaných listnáčů. Holé větve a kmeny zatím nebudily příliš domácký pocit, ale – jestli tohle měla Styx na mysli, Rez tu s ní zůstane. „Je to tu fajn,“ rozhodla se Rez, přestože ještě neměla příliš ponětí o tom, jak přesně celý les vypadá. Zatím celou dobu strávily spánkem na trávě ve sněhu.
„Na jaře to určitě bude o dost víc dechberoucí,“ řekla po chvíli. „A ty taky. Dneska už vypadáš líp. Ulevilo se mi.“
Přistoupila trochu blíž k vlčici, aby se jí mohla lehounce otřít tváří o tvář. Už se ani nemusela sklánět, Styx se podařilo se zvednout.
„Pelech. Jo.“ Usmála se, ačkoliv přemítala, kde tu najdou nějaké vhodné místo. Většina velkých nor a krásných jeskyní už byla zabrána vlky ze smeček, nebo teď musela být skrytá pod sněhem. Ale něco najdou – tím si byla jistá. I kdyby tu noru měla vyhrabat do zledovatělé země vlastníma tlapama.
„Projdem ten les, tedy. A pro to maso se pak vrátím.“ Pamatovala si, že srnčí nohu nechala válet se na zemi kus od nich.
Zlehka nakročila směrem dál na jih - předpokládala, že tam by se mohly, co se závětří týče, setkat s úspěchem.

Díra

Úkryt se nachází v západní části lesa, kde spadlý buk překrývá maličký skalní převis. Větve buku jsou dostatečně rozestoupené, aby vlkům umožnily snadný průchod. Pokud o jeskyni nevíte, snadno ji ve změti větví a stromů přehlédnete. Z vnitřní strany jeskyně je nad vchodem připevněna lebka divočáka, která má sloužit místním vlkům jako dekorace, ale pro nezvaného hosta může být varováním, že vlezl někam, kam nemá.
Jeskyně se za vchodem rozevírá do jediné velké místnosti, která postupně mírně klesá. Pro starší vlky může být sestup náročnější na klouby, ale jinak je hlavní jeskyně přístupná všem. Podlaha úkrytu sestává převážně z hlíny. Směrem k východu se vyskytují malé polštářky mechu s občasným hříbkem. Dál od vchodu přechází hliněné stěny do kamene. Hlavní místnost je dostatečně prostorná, aby se v ní pohodlně shromáždila skupina až sedmi vlků – pokud ale daní vlci neznají osobní prostor, nacpe se jich dovnitř až jedenáct. Teplota se zde udržuje celoročně na příjemných 15 stupních. Pokud se zde sejde více vlků, je pro ně jednoduché vydýchat vzduchu a tím teplotu zvýšit. To může být nepříjemné hlavně v letních měsících.
V nejzazší a nejnižší části jeskyně je skalnatá stěna pokrytá lišejníky s úzkou průrvou, kterou se vlk sotva protáhne. Skrz ni proudí do hlavní místnosti čerstvý vzduch. Úzká cesta za průrvou plná výčnělků a problematického terénu ústí do menší jeskyně ve stěně srázu. Malá skalnatá místnůstka s trhlinami ve stěně, kterými proudí chladný mořský vzduch, není vhodná na spaní, protože skrz prostor táhne. Je ovšem možné ji využít pro soukromý rozhovor nebo chvilku o samotě. V zimě nabízí dobrý způsob na skladování smečkových zásob, pokud je vlci protáhnou vchodem.

Úkryt bukové smečky tak není rozdělen na jeskyni pro Alfu a zbytek smečky. Všichni vlci zde bydlí v jedné místnosti a jediné, co odděluje jejich soukromá místečka na spaní jsou kožešiny, které si sem nanosily. V zimě zde naleznete i spoustu mechu, listí a větviček, které mají sloužit jako izolace chladného podloží úkrytu.

Úkryt obývá: Členi Bukové smečky

Správce úkrytu: Alfy Bukové smečky

Schváleno:

Chvíli pokračovala v očistě Styxina čela bez vyrušení, trvalo, než se druhá vlčice probudila. Šedé tělo pod Rzí sebou trochu cuklo, jak se Styx rozkašlala.
Rez trochu poděsilo, jak násilně ten kašel vypadal. Sivá se skoro křečovitě natáhla a zdálo se, že se dáví.
„Sakra, Styx,“ vydechla tmavošedá a ani příliš nebránila tomu, aby se jí po tváři rozlezla ta včerejší starost v celé své parádě. Tohle nevypadalo dobře. Ale – aspoň Styx přečkala noc. Co kdyby ji Rez našla ráno mrtvou, co by dělala pak?
Zatřepala mírně hlavou, aby se zbavila modbidností, a držela pak chvíli nehybně, když jí po tváři přejelo několik pírek. Zkusila se na druhou pousmát. Nemělo přece cenu se ztrácet v nešťastných myšlenkách, když už mohly být na cestě.
„Vypadá to, že někdo z nás fakt ovládá rostliny,“ řekla trochu rozpačitě, když se ohlédla k poněkud povadlému a zválenému pásu trávy, co pod nimi včera vyrostl. Netrvalo ale moc dlouho, než změnila téma:
„Cejtíš se na to vyrazit dál? Někde mezi stromy snad najdem trochu vhodnější místo na přenocování. A tyhle stromy – jsme už skoro u moře. Tohle bylo to místo, o kterým’s předtím mluvila?“ pokračovala, vypadalo to, že chce téma magie zase rychle zamluvit. Pomalu se začala zvedat na nohy a protáhla si ty zadní.

Když Rez konečně přišla k sobě, neměla pocit, že by se jí podařilo si odpočinout. Stále byla poněkud rozlámaná a neklid jejího spánku nedal příliš prostoru uvolnění. Snad jen příjemně teplé Styxino tělo pod tím jejím poskytovalo trochu pohodlí.
Styx byla tím prvním, čeho si Rez všímala. Sivá ještě spala, a podle hlubokých, dlouhých nádechů to vypadalo, že ještě dlouho spát bude. Nevědomí bylo možná příjemnější než bolehlav z horečky a suchý kašel, který vlčici trápil předtím, a Rez přemítala, jak se bude druhá cítit, až se probudí. Snad i proto se zatím příliš nepohnula, aby nenarušila Styxin spánek.
Matně si pamatovala, že než ona sama usnula, narostla kolem nich ve sněhu tráva – a teď tu byla stále, byla skutečná. A Rez pořád cítila, že tu tráva je, i jakýmsi jiným smyslem, než byl pouhý hmat. Když se na ni začala soustředit, vnímala mírně chvění stonků a to, jak rostlinky trpěly mrazem. Trochu se zamračila. Teď už se nedalo s čistým svědomím tvrdit, že tohle nemůže být její magie.
Svým způsobem ji to potěšilo – takovou měl Meinere, a ten byl zatraceně silný. Ale zároveň předtím strávila roky svého života přesvědčením, že bude čtenářkou myšlenek, empatkou. Osud měl podle všeho jiné plány.
Teď ale nebylo příliš prostoru na to, aby se tou magií příliš zaobírala. Měla jiné starosti – ona a Styx si budou brzy muset najít nějaké lepší místo, kde se schovat. A až ho najdou, Rez bude muset druhou vlčici přesvědčit, aby snědla alespoň něco. Dlouhé hladovění by po té nemoci nejspíš bylo jen posledním hřebíčkem do pomyslné rakve.
Tmavošedá vlčice po chvíli sklonila hlavu ke své družce a začala jí opatrně čistit srst na tváři, aby ji tím jemně probudila. Chtěla vyrazit hledat úkryt ještě před tím, než se znovu setmí.