Příspěvky uživatele

//Hlas! A celkově nevím, proč zrovna tahle práce nemá víc ohlasů. Má krásnou atmosféru, vtipné momenty a vysvětluje, že ne všechno je tak černobílé.

5 oblázků za hodnocení :)

Rziny uši se pomalu vrátily do původní polohy, nastražené dopředu, a zůstala tam, kde stála. Bělouchá se netvářila nijak přehnaně ochranitelsky, co se kraje lesa týkalo, a Rez dostala, co chtěla – trochu vynucenou společnost sestávající z vlčice plnící své povinnosti v obcházení hranic.
Lehce kývla na srozuměnou, když jí druhá odpověděla, že od potoka vyhnaná nebude.
„Takže odsud bude?“ pousmála se, nepřekvapilo ji to. „Tak půjdu podle potoka dál.“
Řekla to nahlas, aby bělouchou upokojila. Mimoděk si všimla, že má vlčice světle modré oči, po magii. Nevěděla ale po jaké.
„Dál na sever…“ kam vlastně? Hlas se jí ztratil v krátkém zamyšlení, poloúsměv jí ale zůstal na tváři. „Na severu je prý víc jezer. A prý ničí nejsou! Třeba se někde tam usadím. A Gallirea je – tohle území?“
Bylo to docela vágní označení, Rez nevěděla, jestli si pod tím představit tenhle les s mýtinou, nebo rovnou celé údolí. Nebyla si nikdy jistá názvy, vždy se měnily a málokdy navštívila stejné území dvakrát. Popravdě neměla přílišnou představu, kam má vlastně namířeno. Znala přibližnou světovou stranu a to jí zatím stačilo.
„Mohla bys mě chvíli vyprovodit. Stejně se budeš muset ujistit, že odsud zmizím, ne?“ Švihla ocasem, když se obrátila zpátky k potoku, už měla značně uvolněnější postoj, ačkoliv to bylo vzhledem k situaci možná trochu předčasné. „Já jsem Rez.“

Zabírám :)

Zabírám :)

Zabírám. :)

Zabírám si ji. :)

Nějakou chvíli bylo slyšet jen štěbetání ptáků, světlo bojovalo o to, aby skrz husté koruny stromů dosvitlo až na půdu lesa. Byl to svým způsobem uklidňující pohled. Rez se opřela ramenem o kmen a po krátkém váhání pozvedla jednu tlapu, aby si ji očistila. Jestli dneska doopravdy někoho uvidím, bude si myslet, že jsem prase, mihlo se jí hlavou, zatímco se věnovala očistě, jako by snad ještě někomu dalšímu záleželo na tom, jaké nečistoty se ztrácely mezi tmavošedými chlupy na jejích packách. Přestala kvůli tomu dávat pozor, skoro ji tedy překvapilo, když uslyšela kroky. Z lesa se vynořila tmavá vlčice a když se vydala k Rez, v kroku měla razanci někoho, kdo je tu skutečně doma, a kdo není za vyrušení rád.
Rez se zvedla do stoje, jakmile ji zahlédla – kdyby zůstala sedět, ještě by to vypadalo, že tu plánuje zůstat. V prvním okamžiku trochu sklopila uši, když si všimla, že se starousedlice začíná ježit. Sama se tak tvářila o něco méně výhružně, nerada by vypadala, že by se sem vydala dělat problémy nebo že je nebezpečná – ačkoliv ve své vlastní mysli byla rozhodně přesvědčená, že nebezpečná je.
„Sarumenské,“ zopakovala po ní, ten název nikdy neslyšela a bylo to znát z jejího hlasu. Zvedla uši trochu nahoru, jednu z předních nohou zvedla do vzduchu, jako by se rozmýšlela, jestli udělat krok k té druhé vlčici, nebo směrem od ní. Zatím si držely odstup, a nejspíš to tak bylo lepší.
Její pohled se na okamžik usídlil na bílém uchu té druhé, bylo to docela nezvyklé. Tam, odkud pocházela, vypadali vlci ještě obyčejněji než ona.
„Oh. Mám jen cestu okolo,“ řekla, čenichem ukázala tam, kam se podle jejího přesvědčení měl dál stáčet potok. „Celý tenhle les je váš? I to kolem potoka?“
Rozhodla se tvářit, že přece jen je na hranicích, a odsud ji snad nikdo vyhánět nebude. Přesto v duchu porovnávala svoji velikost s velikostí bělouché, kdyby se druhá přece jen rozhodla ji odsud dostat trochu násilnější cestou. Věděla, že někteří vlci takoví byli – pamatovala si, že ona sama také bránila hranice s vervou, když ještě byla součástí smečky a nějaké hranice měla.
„Mířím teď na sever, přišla jsem podél vody,“ pokračovala, aby dala najevo, že se neplánuje příliš zdržovat, zkusila se poušklíbnout, aby zjistila, jestli se na ni bělouchá taky neusměje. „Ale ráda vidím další živou duši. Za posledních pár dní jsem potkala jenom stromy.“

<< Ronherský potok

Pach jiných vlků tady byl silnější - a jednotlivé pachy, které zaznamenala, se od sebe lišily. Musela to být velká smečka, rozhodně větší, než v jaké vyrostla ona. Přece jen by možná bylo moudřejší se rozmyslet, než sem jen tak vpadnout – nešla ale nijak daleko, na potok ještě dohlédla a tahle část území se snad ještě při troše štěstí dala považovat za hranice. Někoho tu jistě potká, může se alespoň zeptat, kam vyrazit dál. Rady na cestu obvykle smečkoví vlci dávali rádi, většinou to znamenalo, že se přivandrovalců jako Rez zbaví mnohem rychleji. Ve špatných případech bylo „radami na cestu“ jen posíláním do horoucích pekel a podobně nevábných míst. V těch ještě horších se cenily zuby.
Uši měla nastražené, aby ji nepřekvapila ničí přítomnost, nikoho ale zatím neviděla a napříč označeným územím se jí jít nechtělo, rozhodla se, že pokud brzy na nikoho nenarazí, vrátí se k potoku. Podél něj se dá jistě také někam dojít, a neustálý přístup k vodě by byl nespornou výhodou.
Cítila i jiná zvířata, někde tu nejspíš byla kořist. Znovu jí, tentokrát už naštěstí potichu, zakručelo v břiše, lovit na cizím území by si ovšem netroufla.
Šla pomalu, nakonec se na chvíli zastavila u jednoho z vzrostlejších stromů, sledovala po očku les.

<< území mimo Gallireu

Potok sledovala už nějakou dobu. Kráčela podél jeho proudu a co chvíli se zastavila, aby se napila, nebo aby si odpočala na břehu a přivírala přitom oči před sílícími slunečními paprsky. Bylo příjemné počasí, mírný jižní vítr jí cuchal srst a Rez by si den na cestách užívala o něco víc, kdyby měla plný žaludek a kdyby měla alespoň přibližnou představu, kam teď vlastně míří a kde večer složí hlavu. Terén tu byl ale mnohem lepší než hory, jejichž průsmykem se sem dostala.
Na to, jak dlouho putovala, nevypadala příliš zle – jen jí teď příliš nezáleželo na čistotě, srst měla na některých místech zašpiněnou od hlíny a tlapky od bláta, kterým se chvílemi brodila. Na rozdíl od jiných tuláků, na které občas narazila, nebyla vyhublá ani zbídačená. Hlad ji ovšem trápil celý den, připomínal se stále častěji, a v některých případech i velmi hlasitě. Najedla se sice předešlého dne, ale jediné další potenciální jídlo, které zahlédla dnes, byly stříbřité hřbety ryb, co občas prořízly hladinu potoka. Bylo rozčilující je vidět, když nebyla sytá: Rez ryby lovit neuměla. Byly na ni příliš rychlé a se svými velkými tlapami a pomalými reflexy si při jejich lovu vždy připadala neohrabaně.
Další nevýhodou osamělého toulání podél potoků byla samota. Už několik dní nikoho nepotkala a začalo být otravné být na své myšlenky sama. Tímhle tempem si brzy začne povídat sama se sebou – a to tedy ne, děkuji pěkně, to rozhodně nepotřebovala.
Jediným důkazem o existenci dalších vlků tu byly cizí pachy, které ulpěly na trávě. Některé byly už téměř vyčichlé, jiné hovořily o tom, že tu ještě docela nedávno někdo byl.
Po nějaké době ovšem pachy zesílily – dokonce natolik, že se Rez zastavila a na chvíli se jen dívala směrem k lesu, co se rozprostíral po pravé straně od potoka. Zavětřila znovu, a tentokrát si už byla jistá, že se nemýlí, že vchází na území, které si už někdo označil. Les vypadal přívětivě, stejně tak chladný stín pod vzrostlými stromy. Přesto ale dlouho váhala, jestli je přece jen dobrý nápad vstoupit na teritorium cizí smečky. Některé skupiny neměly cizáky v lásce, a už několikrát se jí stalo, že někdo před její návštěvou chránil své území tak svědomitě, že schytala kousanec.
Touha po společnosti ale přece jen byla o něco silnější než obavy, těmi se nikdy netrápila dlouho. Vydala se tedy pomalu hlouběji do lesa.

>> Sarumenský hvozd