Gallirea - Příspěvky uživatele

//Medvědí řeka

Les byl tichý, zvláštně tichý – i ostatní zvířata musela být zmatená tím, jak noc odmítala přenechat své místo dni. Rez se dívala pod nohy, aby nezakopla, kráčela klidně a chůze ji alespoň zahřála, necítila se ale o moc lépe. Podle všeho to nebyl velký les, rozhodla se najít si místo na spaní někde dál od řeky – vody už měla toho dne příliš. Nehledala dlouho, nakonec si lehla pod jeden z širších kmenů. Větve toho stromu začínaly růst nízko, a tak se pod nimi cítila být alespoň trochu krytá, ačkoliv to neskrylo její pach.
Někde tu určitě skončila i Baghý, nemohla se přece dostat daleko ve stavu, v jakém byla – Rez ji zprvu chtěla najít, ale nakonec v ní začaly hlodat pochybnosti. Byla unavená a teď měla šanci se v klidu prospat, a navíc… navíc nechtěla vypadat, že ji sleduje. Když někdo takhle sledoval ji, obvykle to bylo se špatným úmyslem. Ulehla tedy, stočila se do jednoho velkého chumlu mokré tmavé srsti, ze kterého ještě čas od času probleskly bílé oči. Pak je zavřela úplně a zkoušela usnout.
Věnovala ještě myšlenku ostatním vlkům u jezera, než upadla do unaveného nevědomí. Přece jen – neměla ani ponětí, co se s nimi bude dít dál. Byla ale ráda, že odtamtud zmizela. Zvědavost sice byla její výraznou vlastností, zůstat v takové společnosti by ale jistě byl další ze špatných nápadů. I z Aseti, která se zprvu tvářila docela rozumně, se pak stal uslintaný blázen. Nejspíš to nebyla chyba té bělouché vlčice, Rzi to ale stačilo k tomu, aby ji kvůli tomu odsoudila. Stejně tak pro ni Lucy byla pomatená a neznámý šedý vlk agresivní. Bylo jen dobře, že je pryč, nic z toho neměla zapotřebí.
Když se probudila, neměla ani ponětí, kolik času uplynulo. Cítila se stále trochu rozlámaná, ačkoliv nějakou sílu během spánku nabrala. Kožich měla ještě vlhký, chlupy se na sebe nepříjemně lepily a ona strávila nějakou dobu tím, že se čistila, než konečně vstala a opustila vyhřáté místo pod stromem. Tráva tlumila její kroky, nedávala ale příliš pozor na to, aby nebyla slyšet, když se protahovala. Otřepala se, jak mívala zvykem, když se odněkud zvedla, aby jí na srsti neulpěla žádná špína.
Byla stále tma, ačkoliv čekala něco jiného. Měla pocit, že obloha už trochu světlá, možná se jí to ale jen zdálo – možná si to jen namlouvala. Vydala se po vlastních stopách zpět k říčce, když k ní vítr zavanul další pach – čerstvý a cizí. Zamračila se, nebyla si jistá, jestli teď vůbec chce někoho potkávat. Rozhodně ne, když měla neupravený kožich, byla hladová a znervózňovalo ji, že na nic okolo pořádně nevidí. Zpropadená tma! To zpropadený černo!
O kus dál znovu zacítila Baghý, když potichu procházela kolem útlých listnatých stromů, černé oči bříz ji sledovaly ve velmi slabém měsíčním světle. Trochu jí překvapilo, že si pamatovala jméno - snad díky tomu, že na ni myslela při cestě sem. Obvykle zapomínala mnohem rychleji. Možná tu ještě je, napadlo ji, někde. Nebo šla dál?
Rozhlédla se kolem. Nebo se před tebou schovává. Protože ji sleduješ. Ale proč by se tě měla bát? Sice's ji předtím málem pokousala, ale než odešla, vypadala docela vděčně.
"Baghý?" zkusila zavolat, přece jen. A to jméno znělo docela hezky. Zvláštně, ale hezky.
Bylo to tiché zavolání, křičet se jí nechtělo, a kdyby tu ta hnědá vlčice nebyla, hlasitý řev by jí stejně nepomohl.

//Medvědí jezero

Vydala se po stopách Baghý skoro instinktivně – na svých toulkách obvykle sledovala vodní toky a netušila, kterým jiným směrem by se měla vydat. Navíc, pokud to tu hnědá vlčice znala, nejspíš byla tahle cesta bezpečná. Alespoň v to se dalo doufat! Rez si nebyla jistá, jestli by snesla další nechtěné dobrodružství. Na jeden den už byla ohrožována na životě až příliš.
Navíc v dáli viděla nějaký rozsáhlý, tmavší pás, ke kterému řeka směřovala - doufala, že to bude les. Příliš toho vidět nebylo, všude kolem bylo stále černo. Ta noc trvala mnohem déle než jiné noci, teď už si tím Rez byla jistá. Nevěděla, proč to tak je, hluboce ji to ale zneklidňovalo. Představa věčného černa byla až příliš děsivá. Navíc s sebou noc obvykle přinášela i chlad. Jak jí uschne mokrá srst, když nevysvitne slunce? Jak uvidí, kam má putovat dál? Jak bude lovit, když svět zůstane tak tmavý? Byly to hrozné myšlenky, tíživé a drásavé, kdyby se na ně zaměřila, jistě by měly šanci rozdmýchat v ní paniku. Nemohla si teď ale dovolit vynakládat sílu ještě na něco takového. Musela se teď soustředit na sebe – na to, aby si někde v klidu olízala rány a vyspala se. Někde v bezpečí.
Terén před ní naštěstí nebyl nijak spletitý, okolí řeky tvořil rovný, travnatý porost, Rez se ale děsila představy, že by v té temnotě někde zakopla nebo šlápla do výmolu, zranila by si nohu a dopadla by jako – jako Baghý. Pach druhé vlčice ještě cítila, chvílemi se ztrácel v jiných vůních, ale vždy se vrátil zpátky. Byl výrazný, vlčice ještě tahala břicho po zemi, když odcházela od jezera.
Nakonec Rez následovala její stopy až k tomu lesu. Na chvíli se před ním zastavila, váhavě se zahleděla na siluety kmenů. Věděla, že měsíční světlo možná neprostoupí korunami stromů, bude tam ještě větší tma než tady. Potřebovala ale někde složit hlavu a nechtěla to dělat na otevřeném prostranství. Necítila ani žádné další vlky, bylo tedy nepravděpodobné, že by les byl součástí něčího teritoria.

//Křišťálový lesík

Ostatní vlky příliš nevnímala. Neměla teď ve své znavené mysli kapacitu ani na to, aby se znovu ohlížela po Aseti, vlčici, se kterou sem prve přišla: bylo to na žádost Rzi samotné, prosila tehdy druhou, ať jí ukáže místní jezera – ha! A jak se jí to vymstilo! Takový hloupý nápad, tolik zbytečných bolestí. Rez byla připravená cítit zášť k jezerům po celý zbytek svého vlčího života. K jezerům, červenému ovoci, hadům, stromům, zimě, vlkům a úplně všemu ostatnímu. Momentálně v sobě neměla jedinou příjemnou myšlenku.
Skutečně měla utéct, dokud byl ještě čas, dokud to šlo. Příště nebude váhat, rozhodně ne!
Cítila se podivně lehce, ačkoliv ji k zemi kromě vyčerpání přikovala i váha vodou nasáklého tmavého kožichu. Hrdlo ji pálilo od kašle a dýchala ztěžka, bělmo očí zarudlé od toho, jak je otevřela pod vodou. Cítila se ještě hůř, než jak vypadala, a na přítomnost hnědé vlčice vedle ní ji upozornilo až lapání po dechu, co se ozvalo, ohlédla se tedy po zvuku a viděla, jak hnědá vykašlává vodu. Tolik vody, co by Rez nevěřila, že se vejde do jedněch vlčích plic. Zcela očividně ale byla živá – to Rez trochu uklidnilo, a nevadilo jí ani, jak blízko vedle ní ta druhá ležela. Byla přesvědčená, že je menší vlčice příliš polomrtvá na to, aby se jí pod vlivem něčeho cizího vrhla po krku.
Teď se naštěstí zdálo, že už se nikdo po nikom vrhat nebude – strom kousek od nich byl zničený, nocí se rozprostřelo ticho a zmizel i sníh, co měli předtím pod tlapkami, ačkoliv se zima ještě několik okamžiků připomínala závany chladnějšího vzduchu. Bylo po všem. Snad doopravdy. Rez toho měla plné zuby.
Nějakou chvíli se nepohnula, neměla potřebu – znovu se otočila k té hnědé až ve chvíli, kdy se ozval její hlas. Byl chraplavý, to bylo pochopitelné, a Rez trochu nadzvedla hlavu, aby mohla přikývnout. Baghý, tedy. Svému vlastnímu hlasu ještě příliš nevěřila, když pak ale zkusila promluvit, shledala, že to nebylo až tak zlé.
„Já jsem Rez,“ odpověděla, „není zač.“
Nečekala, že jí bude děkováno, ale potěšilo jí to, byla nadšená z jakékoliv chvály. Za jiných okolností by se možná zajímala o to, aby z druhé vlčice vymáčkla něco na oplátku, ale teď ji spíš zajímalo to, jak má tahle Baghý v plánu odejít. Předtím to přece vypadalo, že nebude schopná chodit vůbec. Po chvíli, co nabírala síly, se ale Baghý skutečně zvedla alespoň na předních a pomalým tempem se vydala podél jezera pryč.
Rez se na ni chvíli jen dívala, neodpustila si myšlenku na to, co se jí to stalo s nohama. Jestli to bylo jen nějaké záludné kouzlo, mělo by přeci zmizet spolu se vším ostatním, nebo ne? Kdyby měla Baghý ochrnuté tlapky delší dobu, přece by nemohla sama dlouho přežít. Nebo nebyla sama? Měla tu někde smečku?
K něčemu to zírání na vzdalující se hnědou vlčici ale bylo. Chodí jenom po dvou a zvedne se, a ty tady ležíš připláclá na trávě, zavrčely na ni její myšlenky. Byla to pravda, nemohla se tady válet věčně, zvlášť, když bylo tohle jezero tak prokletým místem. Musela pryč – stejně jako předtím, dokud to ještě šlo. Zvedla se tedy na nohy a otřepala se, pořád z ní kapala voda a obávala se, že v tom chladu dostane křeče do končetin. Bylo by ale rozhodně vhodné se vzdálit, přece jen, ti ostatní vlci… Jestli se Baghý držel vliv toho stromu, mohlo by to u ostatních fungovat podobně. A v tom případě tu rozhodně nechtěla trávit ani o minutu navíc.
Vydala se poklusem pryč, po chvíli se přece jen ohlédla po Aseti – ani ji ale nenapadlo vracet se. Na jejím kroku bylo znát, že je utahaná a že se necítí dobře, jejímu úmyslu odsud zmizet to ale neubralo. Ať se tu ti zatracení cvoci navzájem třeba sežerou!

//Medvědí řeka

Těžko říct, co vůbec čekala. Zbytek skupinky byl podobně zblbnutý, bylo jistě bláhové nebo přímo hloupé očekávat, že jí v něčem pomůžou. Reakce vlčice, kterou předtím šedý vlk oslovoval jako Lucy tomu ale nasadila korunu. Povzbudila to monstrum v požírání vlků a pak začala vykřikovat nějaká cizí slova - to Rez naštvalo taky, protože se považovala za velmi inteligentní dámu a pokaždé ji roztrpčilo, když něčemu nerozuměla. V danou chvíli to ale byl její nejmenší problém, protože sebou obrovský had trhnul dopředu a ona zakopla, ocas se jí vysmekl z tlamy a Rez měla co dělat, aby se nezabořila tlamou napřed do sněhu. Když vzhlédla ke skupince, všimla si, že Lucy zmizela. Had ji spolkl, a po ní se pustil i do dalších vlků – všichni mizeli dolů jeho roztaženým hrdlem. Byl to zatraceně hrozný pohled, ale všechno se seběhlo tak rychle, že Rez neměla pořádně čas se nad tím zatvářit znechuceně. Neměla dokonce ani čas utéct, což by v tu chvíli bylo příhodnější – přišla na řadu jako poslední, viděla jen záblesk těch malých oček a otevřenou tlamu, než ji obklopila tma.
Hadův hltan byl slizký a lepil jí srst, spolu s dalšími už spolknutými vlky skončila namačkaná na jedné oslizlé, chlupaté hromadě, hadí tlama kdesi nahoře se zavřela a obklopila je tma. Ještě černější tma než ta, co panovala venku. Za tu určitě taky mohlo to jezero. Zatracené jezero – proč jen chtěla k jezeru!
Had se podle všeho začal znovu hýbat. Ztratila trochu vzduchu několika nadávkami, tím nejsprostším, co ji zrovna přišlo na jazyk. Všichni tu umřou. Ale hlavně tu umře i sama Rez. Umře! Tohle nechtěla, to tedy ne! Panika jí probíjela tělem, nedalo se ale dělat nic, jen čekat, až přijde o vědomí, až už nepůjde dál dýchat, až ji žaludeční šťávy toho monstra rozmělní na čvachtající hroudu chlupů, masa a kostí, a –
Copak se vlekla až sem, jen aby ji sežralo něco takového? Nechtěla takhle umřít, vždyť ani nikdo nevěděl, že je tady! Její rodina se nikdy nedozví, jak dopadla, a možná to bude i dobře.
Myšlenky na rodinu Rez brzy přešly. Vzápětí had, který je obklopoval ze všech stran – jednoduše zmizel. Celý. Radost ale nepřišla, hada totiž nahradila ledová jezerní voda, která také zamezila Rzi se nadechnout. Když otevřela oči, viděla i ostatní vlky pod vodou. Ke hladině se dostala téměř okamžitě, uměla plavat dobře – ale v tak studené vodě nemohla vydržet dlouho, uvědomovala si to až příliš dobře. Musela ke břehu – a co nejdřív.
Začala plavat – krátce se ohlédla po ostatních, ačkoliv jí v tu chvíli bylo docela jedno, jak se s tou vodou vypořádají. Plavat snad uměl každý vlk. Vždyť oni se na ni taky předtím vybodli!
Pod vodou ale zůstával jeden o něco tmavší flek; a hýbal se. I ve Rzině mozku, už nějakou chvíli obraném o kyslík, se kupodivu objevila myšlenka na toho jednoho vlka, co prý měl ochrnuté nohy. A když se podívala pod vodu, byl tam – ta hnědá. Ta, kterou to monstrum chtělo sežrat jako první – vypadalo to, že se nejspíš topí, ačkoliv v černotě jezera toho nebylo vidět příliš. Rez se ještě nadechla, než se pustila pod hladinu. Nebyla zvyklá se potápět, ale adrenalin udělal své – ponořila se ke hnědé a přišla o vzduch zadržený v plicích, když otevřela tlamu, aby ji mohla chytit za kůži na zátylku, jako mámy nosí malá vlčata. Zabrala nohama a snažila se alespoň udržet přibližný směr ke břehu, jezero naštěstí nebylo tak velké. Za chvíli pod nohama ucítila chladné bahno jezera, musela vyvinout docela velkou sílu, aby hnědou vlčici dotáhla až na břeh a sama se svalila vedle ní, prudce se rozkašlala a vypadalo to, že spolu s vodou vykašle i celé své plíce. Když nabrala trochu sil, ohlédla se zpátky na vodní hladinu a pak ke stromu, který – který padal k zemi, jako by se rozpadal! Zahlédla i svou známou, bělouchou Aseti, která se po něm prve vrhla. Že by ho snad dokázala pokořit?

//Taky se přidám s děkováním, užila jsem si to - a Rzi dokonce zůstaly všechny nožky

Aseti nedala nijak najevo, že by Rez slyšela. Naopak se šedá vlčice setkala s naprostou ignorací své osoby i dobře míněných rad. To se ale vzápětí ukázalo jako výhoda, protože se neohroženě pustila do ničení okolí, než se vrhla i proti stromu. Rez ta iniciativa potěšila, přece jen to byl její nápad, jen pochybovala, že poblázněná Aseti, která nejspíš ani nevěděla, kde je nahoře a dole, pokoří drápy a zuby vzrostlý kmen něčeho, co je evidentně magické.
Ještě hůř na tom byla ta hnědá, která vypadala, že je v posledním tažení – a začala dokonce vykřikovat, že ji přestaly poslouchat nohy. Rez netušila, co se s hnědou děje, a ačkoliv by jindy měla úmysl alespoň se pokusit jí pomoct, v tu chvíli se toho dělo až příliš a byla tu nebezpečí, která ohrožovala přímo ji.
Rez ukázala ♦ světlému vlkovi zuby, pořád vypadal zatraceně nebezpečně a ona neměla sebemenší toleranci pro takové násilnické hajzly. Už se alespoň netvářil, že se chystá někoho sežrat, místo toho začal pokřikovat na trojbarevnou světici – všichni na ni teď měli z nějakého důvodu potřebu pokřikovat – a pak si otevřel tlamu i na Rez.
Ta vyprskla, už měla celé situace plné zuby, ačkoliv trochu počítala s tím, že se po ní ♦ ten šedý možná vzápětí taky vrhne. Ovšemže vím! Co je proti mně takovej floutek, co se ani neumí ovládat!
„Co jinýho myslíš, že to je, ty inteligente! Tak co bude s tím ohněm!“
Neměla ale ani chvíli na to, aby se s ním dál hádala. Hnědá vlčice na zemi i světlý vlk sám začali vzápětí upozorňovat na cosi, co se k nim blížilo od jezera – přímo zpod té tlusté vrstvy ledu. Rez předtím zaregistrovala, že odtamtud jdou nějaké zvuky, ale v tom neřízeném chaosu mezi vlky to prozatím nepovažovala za důležité. Chyba. Skoro sebou trhla, když si v měsíčním světle všimla, co je to za zvíře. Pokud to vůbec bylo zvíře – možná spíš monstrum, matně se lesklo a obrovské tělo podobné hadu se ke skupince blížilo snad až přílišnou rychlostí.
Třeba to nebyl ten strom – třeba za tím celým bylo to jezero! Musí zničit jezero! Ovládá tu někdo ten oheň?!
Znovu ji popadly myšlenky na to, že by se otočila na patě a ukázala všem přítomným záda. Vždyť co je jí do těchhle vlků, ani je nezná! A na rozdíl od některých ostatních byla schopná svobodně uvažovat a ovládat svoje končetiny. Třeba jí takhle vesmír dává najevo, že má šanci na život a měla by utéct, zatímco to monstrum zpomalí požírání ostatních vlků!
Modře se blyštící šupiny se mihly na břehu – a had se bez váhání pustil ke hnědé vlčici. Syčení prořízlo vzduch a Rez krátce zahlédla malá, pichlavá očka toho stvoření.
Popoběhla do strany, aby nebyla hadovi v cestě - když se ale celé to dlouhé tělo vynořilo z vody, skočila po konci jeho ocasu, zakousla se do něj a zapřela se nohama do zmrzlé země, aby to monstrum zastavila. Šupiny byly natolik velké, že se nezvládla prokousnout až do masa, a vzhledem k tomu, že stvoření zrovna vylezlo z ledové vody, začaly jí okamžitě trnout zuby. Ještě si na něm vyláme tesáky! Jak pak bude lovit, bez zubů? A když se mezi vlky najednou objevilo tolik agresorů, proč teda teď nejsou užiteční i oni? Kritizování ostatních v myšlenkách ale nebylo k ničemu, zakřičela tedy.
"Tak delete nefo!" vrčela s otevřenou tlamou, snažila se být hlasitá, přece jen - dlouho tu věc neudrží. A co když se ten had otočí a zakousne se do ní?

Keď som zazrela svoj odraz v priezračnej hladine jazierka, mala som obidve uši celé. Bol to dokaz, že snívam. To som ale vedela už dlhšiu dobu – predsa len, vlk, ktorý ku mne prišiel a sadol si po mojom boku na breh bol niekto, koho som stratila už pred dávnom. A jazierko ako také bolo to samé jazierko, ku ktorému som ako vlča chodievala piť, bolo zasadené v doline, v ktorej žila moja bývala svorka. V niektorých snoch som sa vracala do svojho detstva, iné boli o všetkých tých krajinách, ktoré som zahliadla pri ceste. No takéto sny boli vždy ako návrat domov, väčšina bola hrejivá a nostalgická, takmer som cítila pach svojej rodiny, aj tu špecifickú vôňu borovíc, ktoré – prísahám! – všade inde vonia úplne inak.
V tej snovej krajine bola noc, ale mesiac osvietil takmer všetko v okolí. Vlk po mojom boku sa ku mne ohliadol a ja naprázdno prehltla. Môj bývalý partner. Iste, bol to sen, len sen, ale moje podvedomie si do najmenšieho detailu pamätalo, ako krásne boli jeho oči, aký výraz mal, keď nad niečím rozmýšľal, ako sa vlnila jeho srsť.
V snoch neutiekal čas ako zvyčajne, ta chvíľa sa ale pretiahla a ja som cítila, že je medzi nami až príliš dlho ticho, a s tichom aj napätie. Chcela som mu niečo povedať, on ale tiež mlčal a zrazu som si nebola istá, ak by z môjho hrdla vôbec dajaký zvuk vyšiel, keby som sa pokúsila prehovoriť.
Čo som mu vôbec mala povedať? Nebola som si istá, a zatiaľ sa to ticho stávalo neznesiteľným. Bolo príliš bolestivé vidieť ho, aj len v snoch. A ako večer toho dňa, kedy som ho videla naposledy, sídlila vo mne príšerná nejistota. Rozdelili sme sa pri prechádzaní divokej rieky, kedy sme spolu putovali – na chvíľu som sa otočila a keď som sa rozhliadla na druhom brehu, bol preč. Jednoducho preč. Doteraz som nevedela, či sa mohol utopiť, alebo či sa vtedy len rozhodol, že so mnou nechce ísť ďalej a odišiel, lebo so sa mnou nechcel o rozchode hádať? Keby ho skutočne prehltla hlboká, rýchla voda, neznášala by som sa za to, že som mu nebola schopná pomôcť, že som nebola dobrou priateľkou. A keby ma on takto opustil, len tak, bez rozlúčenia a v takej chvíli – ja viem, hádali sme sa, keď sme boli spolu, s odstupom času už som si vedela priznať, že to nebolo také slniečkové a občas sme na sebe boli zlí, ale spraviť niečo také...
Nevedela som, na čí strane je vina. Nevedela som, na koho z nás dvoch byť nahnevaná, a či vôbec – a tak som len ďalej tonula v tom tichu a odvrátila od nej hlavu. Už sa na ma tiež nepozeral. Miesto toho sa zviedol do stoja a vydal sa blíž k vode. A bez toho, aby sa na mne ohliadol, vstúpil do nej, pomaly ponoril nohy do tmavej vody a šiel ňou ďalej – a ďalej, noril sa do jazierka a voda mu stúpla k bruchu, potom k bokom, až mu nad jej hladinou zostala len hlava. Takmer som vyskočila na nohy, keď som pozerala, ako sa môj snový priateľ necháva pomaly pohltiť vodou, ako ho hladina nenávratne prehlta a jak o nej prichádzam, ako ho opäť strácam, len to tentokrát nebola rieka, ale jazero, u ktorého sme sa kedysi spoznali. Šiel ďalej, a keď ho voda pohltila, zostala kludná, nebolo jedinej vlnky, ktorá by ukazovala, že tu ešte pred okamžikom bol so mnou, že tu vôbec niekedy bol. Zostala som sama. A v tom poslednom okamihu som vykríkla, bolo to prvé slovo povedané v tej chvíli a bolo to jeho meno. Až zvuk môjho hlasu sčeril hladinu, ako by vzduch z mojich pľúc bol divokým vetrom, malým hurikánom.
Spoločne s tým zvukom sa otriaslo aj moje vedomí – a keď som sa chcela ohliadnuť ke svojmu rodnému lesu, už tam nebol. Už tam nebolo nič.
Začala som sa z toho zlého sna prebúdzať.

Rez se podařilo znovu se zvednout na nohy, prudce zatřásla stále bolavou hlavou, jen aby z ní dostala ten podivný pocit. Bolest tím ale na malou chvíli jen zvětšila. Otřásla se celá, než se znovu rozhlédla kolem sebe. Její předchozí pomatení smyslů postupně opadalo, když teď nebyly žádné plody v jejím přímém dosahu. Ty krásné, lesklé, voňavé— Přestaň už, sakra!
Vrátila se jí alespoň trocha rozumu a vlastní vůle, až teď si plně uvědomila, co jí proběhlo hlavou, když jí předtím hnědá vlčice odcizila ten plod. Snad by se za to i zastyděla, vůbec nechápala, jak se mohla nechat takhle strhnout – odmítla na to ale myslet, tohle přece určitě nemohla být její vina.
Nezpozorovala žádný přechod v chování ostatních – co se jí týkalo, už od začátku, kdy sem přišla, všichni byli něčím zcela pobláznění. A zdálo se jí kupodivu, že teď je snad jediná, kdo byl schopen se zastavit a uvědomit si svoje chování.
Určitě je to proto, jak je – osobnostně silná! Žádná domnělá osobnostní síla ji ale nepřipravila na to, jak kolem ní vzápětí začala poskakovat Aseti. Slova bělouché nedávala smysl, koneckonců jako všechno ostatní kolem. Hnědá vlčice, kterou ještě před chvílí chtěla Rez rozpárat, teď ležela na zemi a něco vykřikovala.
Nikdy se nesetkala s tak ryzím šílenstvím a silně ji to znepokojilo, první věcí, co ji napadla, bylo odsud prostě hodně rychle zmizet. Vypařit se po anglicku, než některého z vlků napadne roztrhat ji. Byla sice krásná a nekonfliktní, proč by to někdo dělal - ale tady šla podle všeho logika stranou. A co se té logiky týkalo, děsila ji i myšlenka, že by to (ať už „to“ bylo cokoliv) mohlo znovu začít ovlivňovat i její myšlení.
Vzápětí byla veškerá Rzina pozornost stržena na ♦ šedého vlka, který se bez okolků vrhl po Aseti. Koule šedých chlupů bělouchou strhla k zemi a šel jí po krku s docela očividným úmyslem. Rez ztuhla.
„Pusť ji!“ zařvala, když přiskočila blíž, odhalila zuby, snad se chystala odtáhnout ho od Aseti třeba za ucho, ale na druhou stranu se trochu obávala toho, že pak ten šedák půjde po ní. Ačkoliv k ní Aseti byla milá, svůj vlastní krk by Rez za ten její nedala.
Naštěstí ani nemusela, třetí z vlčic u nich byla téměř okamžitě. Ani ona nevypadala, že je při smyslech, povedlo se jí nicméně toho šedého od Aseti nějak odvléct. Za to by jí Rez všechny ty pomatenosti o bozích odpustila. Zmateného kázání se kromě šedého dostalo i hnědé vlčici opodál – a pak už si to nakráčela ke Rzi, aby jí zatlačila tlapou na čelo. Rez se tomu doteku zkusila vyhnout, nebylo jí to ale nic platné a sledovala ji poněkud konsternovaně, když se novopečená kněžka vzápětí vydala k tomu stromu.
„Žiješ?“ obrátila se krátce k ♦ Aseti stále na zemi a stoupla si k ní blíž, aby se alespoň tvářila, že ji chrání. „Rychle, zvedni se!“ Měly bychom odsud zmizet spolu. A hned.
Podle všeho bělouchá žila, Rez neviděla krev – nebo bylo krve tak málo, že se ztratila ve tmavé srsti. Pořád to ale neznamenalo, že se po ní ten šedák nemůže vrhnout ještě jednou. Všichni byli něčím omámení –
Rziny oči se znovu vrátily k té spiritualistce, která se teď prohýbala v zádech před tím stromem. A všechny jeho větve teď byly obráceny na jednu stranu, jako by se jeho pomyslné ruce natahovaly od jezera. Byl to ten samý strom, který vydával tu melodii, co jim tak popletla hlavy, z něj padalo to ovoce – určitě to bylo celé kvůli němu!
„Je to kvůli tomu stromu!“ štěkla po ♦ tříbarevné vlčici – zdálo se sice, že je tím svým božstvím popletená, ale byla nejspíš nejlepší možností mezi agresivním šedým, hnědou, co vypadala, že už se nezvedne a pomatenou a zraněnou Aseti. „Zblbnul vás všechny. Může za to ten strom. Musíme ho zničit, ten strom, jinak - to nepřestane! Ovládá tu někdo oheň?“
Poslední otázku mířila i na zbytek vlků. Správně, to byla jediná možnost! Když spálí ten magickej kmen na uhel, určitě je to pak všechny vrátí do normálu, zachrání je to! A když ne, tak… tak to problém Rzi až tak moc nebyl.

T. Těžba drahých kamenů. (17.6.)

Třebaže bylo spíše pozdní jaro, v brzkých odpoledních hodinách už začínalo být takové horko, jaké by patřilo spíše k parnému létu. Teplota stále stoupala a parno lákalo snad jen k línému odpočinku v chladu pod vzrostlými borovicemi, které se v dálce shlukovaly, až tvořily téměř neprostupný les. Tam ale Rez namířeno neměla, ačkoliv to neznamenalo, že by podobnou chvíli neuvítala.
Tmavý kožich nebyl pro takové počasí ideální, zvlášť na dlouhých pochodech – a Rez byla na cestě už od rána. Toulala se údolím a nebyla ji jistá svým cílem: nevěděla, kudy má pokračovat dál a kde vlastně toho večera složí hlavu. To ale nebylo nic nového, ani nad tím nepřemýšlela, jen si užívala pohled na krajinu, kterou procházela, a pocit v těch vzácných okamžicích, kdy jí vítr pročísl hustou podsadu a ona ho cítila snad až na kůži. Tlapky ji neúnavně nesly ještě nějakou dobu, zpozorněla ovšem, když uslyšela zurčení vody. Travnaté údolí, kterým kráčela, ji dovedlo až ke břehu řeky, snad spíše většího potoku. Tehdy se rozhodla zastavit se.
Teprve v tu chvíli si uvědomila, jak strašnou má žízeň, došla až ke korytu řeky a konečně smočila jazyk v chladivé vodě. Ticho kolem narušoval jen ojedinělý ptačí zpěv a proud vody tříštící se o balvany. Trhla mírně hlavou, když se zadívala pod vodu pořádně.
Tucty ryb. Těch bylo! Třely se o sebe lesklými šedými těly a Rez se začaly sbíhat sliny. Těšila se představou, že některou z nich dostane – nemohlo to přece být tak těžké, aby to nezvládla. Tím spíš, že ji nyní poháněl hlad, cítila svůj prázdný žaludek až příliš zřetelně.
Tiše čekala. Tikala očima mezi těmi rybami, snad aby si vyhlédla nějakou konkrétní, a pak - Tlamou vpřed se vrhla do vody mezi ryby, ponořila hlavu a po jedné z nich chňapla. Tento úsek řeky nebyl příliš hluboký, nohama stála na kamenitém dně. Takové štěstí ale neměla, aby se jí podařilo sevřít rybu v čelistech. Tělo jedné z nich jí zavadilo o nohu, zkusila se po ní ohnat. Těsně! Tápala poslepu, neodvažovala se ve vodě otevřít oči. Tolik vytouženou kořist ale její vpád podle všeho vyplašil, ryby snad až příliš rychle zmizely a zanechaly ji stále hladovou, a teď i nepříjemně mokrou v tom parném letním dni.
Tížilo ji to. Taková námaha – a pro nic, to si ještě namočila obličej kvůli něčemu takovému! To snad ne. Třepala chvíli hlavou, aby dostala vodu z uší. Trochu jí dokonce i spolykala, když po rybách chňapala pod vodou. Trýznivě zakňučela. Tvář se jí zkřivila při myšlence, že do večera už možná na jídlo nenarazí. Třeba bude hladová až do dalšího dne! Takové myšlenky v ní rozdmýchaly vlnu vzteku – pitomý ryby, pitomá řeka!
Tekoucí proud ji stále omílal, jak tam tak stála. Trochu nakrčila obočí, když se v řece kousek od ní něco zablesklo – ale jinak, než jak se blýskaly ryby nebo paprsky slunce odražené od mírně zčeřené vodní hladiny. Tam na dně něco bylo, něco… Třpytilo se to! Takové věci ji nikdy nenechaly chladnou, ačkoliv zrovna prožila jedno zklamání a podvědomě se připravovala na druhé. Třeba to ale bude něco zajímavého!
Trvalo jí chvíli, než popošla blíž. Tlapou hrábla do rozmočeného koryta, a skutečně – bylo tam něco poutavého. Tetelila by se blahem, kdyby už nemusela strkat hlavu pod vodu, ale neměla jak by tu věc jinak vytáhla na břeh. Téměř ji upustila, když kromě zvláštní zemité chuti, která patřila všem kamenům, ucítila v tlamě i trochu toho říčního bahna.
Trsy trávy byly o to příjemnější pod jejíma nohama, když se konečně s větším úsilím vyškrábala z koryta na břeh a upustila to, co měla v tlamě, na zem, aby si to mohla konečně prohlédnout. Ten pohled ji zbavil veškerých myšlenek na chuť bláta – doopravdy se to třpytilo, lesklo.
Takový poklad! Třebaže to bylo ještě špinavé od hlíny, zcela jistě to byl nějaký drahokam, ne jako ty obyčejné šutry, co se válely všude! Tmavý, s lesklým povrchem, nejspíš ohlazeným od jiných kamínků. Teda! Ten si vezme s sebou!
Takřka něžně ho pak vzala znovu do tlamy, rozhodně by tu nenechala takový poklad. Tíži jejích předchozích myšlenek zcela nahradila radost z nálezu, když se s ním poklusem vydala pryč.

Co přišlo vzápětí bylo nečekané – a čím dál více bolestivé. Vibrace zvuku vyplňovaly její hlavu a vytlačovaly odtamtud všechny Rziny myšlenky, sklopila uši, ale melodie byla drásavá a všudypřítomná. Měla chuť zakňučet, držela se ale kvůli ostatním vlkům. Vědomí o jejich přítomnosti bylo ale s každým dalším okamžikem víc a víc upozaděno, měla pocit, že jí pukne hlava. Přišly mžitky před očima a – ne, ať to přestane ať to přestaneaťtopře-
Strom se roztančil, pokřivené větve se jako chmátavé paže snad i vědomě natahovaly po okolí. Po ničem ale nesahaly – naopak každá držela ostře barevné plody.
Za běžných okolností by Rez snědla téměř všechno, co je barevné a voní, v záchvatu bolesti by na to ale ani nepomyslela, kdyby nebylo... toho neodolatelného nutkání, kterému neměla jak se bránit. Bytostně ji to přitahovalo. V tuhle chvíli si uvědomovala, snad díky své magii, že je něčím ovládána, že je jí manipulováno, nemohla to ale zastavit. A pak ani nechtěla. Tak byly lesklé, krásné, voňavé, ty plody!
Slyšela tiché dusnutí, jak jí cosi přistálo u nohou. V tu chvíli se jí ale zatmělo před očima, a když zase přišla k sobě, hnědá vlčice, co předtím pokojně seděla u břehu, zrovna svírala čelisti kolem plodu, co se ke Rzi přikutálel.
Z hrdla tmavošedé vlčice se ozval strašlivý ryk. Cosi se v ní tím pohledem zlomilo, jako by přišla o tu nejcennější věc ve svém životě, a ta hnědá jí to prostě sebrala! Sebrala! Bylo to její! Zorničky ve Rziných světlých očích se teď roztáhly snad přes celou rohovku a ona chňapla po té hnědé, byla ale natolik dezorientovaná, že minula, a tak jí v zubech zůstalo jen pár chlupů. Nevěděla o sobě a s vyceněnými tesáky nakonec našla stabilitu. Když se pak té hnědé podívala do tváře, měla v té své jen pološílený výraz.
Má tvůj plod, přišla myšlenka zdánlivě odnikud. Má tvůj plod. Má ho v žaludku. Vezmi si ho. Rozpárej jí břicho!
Už se po ní chtěla vrhnout a udělat, co musela, koutkem oka ale zahlédla na zemi další rudý plod, jen kousek od ní. Stála u něj jiná, černohnědobílá vlčice, a k ní se hnal ten třetí vlk, samec, jistě aby jí ten krásný plod taky sebral. Vypadalo to ale, jako by se vrhal spíše na ni a chtěl ji vlastní vahou strhnout z cesty. Rez jako by se v tu chvíli zastavil čas, na nic nemyslela, jen se zcela instinktivně vrhla těm dvěma pod nohy, oči měla vytřeštěné a mordu otevřenou, aby mohla do vlastního hrdla narvat ten tolik přitažlivý kousek. Její svaly se napínaly a adrenalin v nich ji poháněl rychlostí, jakou nevěřila, že je schopná.

//osobnostní síla hadr

>>Středozemní pláň

Asetina odpověď ji příliš neuklidnila. Kdyby měla víc času sama pro sebe, snad by nad tou nocí mohla trochu víc přemítat, za chůze a během hovoru se to ale dělalo těžko, což bylo vlastně pozitivní – nemohla nechat to černo, aby ji začalo stresovat.
„Někdy to určitě udělám,“ odpověděla na poznámku o jezeře. K tomuhle ale za tmy jdeme, uchechtla se v myšlenkách, neměla ale v úmyslu to druhé připomínat. Nakonec byla ráda, že se má s kým bavit. Sednou si ke břehu jezera, Rez se napije a může Aseti vyprávět o své cestě, vyptat se na smečku nebo v sobě najít nějaká moudra o jiných dlouhých nocích.
Jak ale postupovaly dál, zdálo se, že se trochu ochladilo – vítr, co vál směrem k nim, s sebou nesl chlad. A pak – i nějaký zvuk, sílilo to, čím blíž Rez byla. Aseti si toho podle všeho všimla také. Brzy obě zjistily, co se děje – navzdory tomu, že ještě před malou chvílí bylo docela jiné roční období, teď vešly na čerstvě zasněženou trávu, Rez na chvíli sklonila hlavu a zmrzlou trávu olízla, jen aby zjistila, že je sníh pravý. Zmátlo jí to. A jezero bylo dokonce zamrzlé! To se už ale Aseti vydala ke skupince vlků, co se srotili u břehu, u místa, odkud se to linulo.
Ten zvuk byl zvláštní, také podivný – a Rez naklonila hlavu na stranu, aby ji to pomohlo ho snadněji identifikovat. Zpěv. A jaký! Slyšela zpívat vlky v bývalé smečce, po kraji putovaly různé popěvky, podobně jako legendy a příběhy, pohádky, jimiž starší vlci strašily malá vlčata – nikdy ale nezaslechla nic podobného. Tak melodického! Zdálo se, že se to rozléhá po celém okolí, a to se zase ztrácelo v té tmě. Ten zpěv ji vábil a ona na okamžik zapomněla, že tu není sama. Že je bělouchá vedle ní. A před nimi ti tři další vlci.
„Ty je znáš?“ sykla polohlasem k Aseti, když se jich bělouchá začala vyptávat. Působila docela autoritativně, a nebyli daleko od smečky – možná taky patřili k ní?
„A co není normální? Takhle to tu normálně nevypadá?“
Jezera tady teda můžou být červená, ale zamrzlá už ne? Co je to za logiku!
Jinak ale mlčela, kupodivu - bylo až příliš věcí, na které se musela kriticky ohlédnout a svraštit nad nimi čelo. Místo cizích vlků její pozornost nakonec upoutal strom, od kterého se zdálo, že ten zvuk jde. A skoro ji překvapilo, že se musela zastavit, aby nezačala kývat hlavou do rytmu.

<< Sarumenský hvozd (přes Květinovou louku)

Rez následovala svou novou známou z lesa, ve kterém druhá vlčice žila – chvíli se obě proplétaly výmoly a hustým podrostem. Aseti vyklusávala před ní, podle všeho byla o něco atletičtější a terén znala, takže musela Rez co chvíli popoběhnout, aby s ní udržela krok. Pak se k ní bělouchá ohlédla a postěžovala si na tmu, co je halila – tu, kvůli které Rez pořádně neviděla na cestu, snad ani na okolí. Znovu ji napadlo, jestli by se přece jen neměly vrátit. Ona sama obvykle necestovala v noci, vždy si našla nějaké chráněné místo k odpočinku. V noci nikdy pořádně nevěděla, kam pořádně jde, a pak – co když někde špatně šlápne a zraní se?
Pokusila se takové myšlenky zahnat, nakonec ji potěšilo, že tu tmu takhle vnímá nejen ona. Že i Aseti se na ní zdá něco podezřelého.
„Je to podivné,“ souhlasila pak, „Je to zvláštní noc, nemám pocit, že by měl být večer. Smráká se vám tu takhle často?“
Nebyla to ale jediná podivuhodná věc, nad kterou se Rez pozastavila.
„To jezero vážně existuje? Předpokládala jsem, že to nemůže být pravda.“ Tón jejího hlasu naznačoval, že by Newlina, toho upovídaného, malého podivína, rozhodně nepovažovala za relevantní zdroj zeměpisných poznatků. Když nad tím ale přemýšlela, takové jezero znělo zatraceně zajímavě, ještě nikdy nic takového neviděla. Napadlo ji, že to taky musí být magie – zcela určitě! Proč jinak by měla voda být červená! Podivná tma a podivná jezera; kam to vůbec došla?
A to vlče, Newlin... už měla na jazyku otázku, jestli jsou tam u nich v lese všichni vlci tak zatraceně divní, ale to by si druhá mohla vzít jako urážku. Ještě by tu Rez nechala v té tmě.
Trochu přidala, aby mohla jít Aseti po boku, dívala se teď nejčastěji pod nohy. Otázku o rodině prve chtěla schválně přeslechnout, nakonec, snad pro každého tuláka to bylo bolestivé nebo nepříjemné téma, a ve Rzi se už nějakou dobu rozkládalo neštěstí z toho, že o všechny přišla. Navíc se příliš nechtěla svěřovat nějaké náhodné vlčici, říkat ji o věcech, co ještě bolely.
„Tady ne,“ odpověděla nakonec očividné, tón měla neutrální. „Moje smečka je odsud hodně daleko.“
Bylo to vyhýbavé, strohé pro tu chvíli – byla by se i rozhovořila, ale dávat pozor na cestu ji stálo dost pozornosti.

>> Medvědí jezero

Vlče se světlou v srstí se znovu rozpovídalo a Rez se rovnou zamračila, když si začalo utahovat z jejího jména. Co na něm bylo legrační! Čemu se na něm dalo vysmívat! Byla to jen poznámka, měla ale dostatečně vztahovačnou povahu na to, aby ji to téměř urazilo. Snad by se byla i ohradila, Newlin ale pokračoval v povídání s takovým entuziasmem, že vzápětí bylo mnoho jiných věcí, na které se bylo třeba soustředit. A nemohla si pomoct, ale přes veškeré rozladění, které obvykle v blízkosti vlčat cítila, bylo nakonec pěkné, že jí někdo nabízel pomoc sám od sebe, byť by to bylo jen gesto. Nejspíš už se doopravdy toulala sama až příliš dlouho. I z toho důvodu se tedy pokoušela netvářit se nepřátelsky.
Pak Newlin promluvil i o jezerech, na to Rez znovu trochu zvedla uši. Uvažovala, jestli těm slovům vůbec věřit, po tom všem ostatním – i když červené jezero znělo o něco málo uvěřitelněji než to, že tohle vlče prý vlčetem nebylo. Nikdo se ve vlče měnit nemohl, vlčaty mláďata přece jednoduše byla, to byla pravda ze zkušenosti se světem, kterou Rez měla; ani magie nic takového přece nedokázala.
Co se ale vlčat týkalo, dostalo se Rzi vzápětí celého výčtu vlčat, o kterých v životě neslyšela. Sice to technicky odpovědělo na její otázku, vědět se jí to příliš nehodilo a podobně vytěsnila i to, co se zdálo jako smečkové záležitosti – skutečně málokdy vůbec potkala tak upovídaného vlka. Newlin by si snad ani nenechal skočit do řeči, až pak zakončil svou promluvu otázkou, jestli se Rez tedy dá znovu na cestu. Obešel si ji dokonce a Rez ho sledovala, jak vykračuje na drobných tlapkách, upoutal ji při tom kroužek spojených květin, co mělo to vlče na vršku hlavy. Líbily se jí fyzické odlišnosti – jedinečnost jako taková, všechny poutavé a barevné věci. A tahle byla obzvlášť pěkná, snad jen kdyby se na ni dalo lépe vidět. Zdálo se jí, že je teď obloha čím dál tmavší – ale ostatní vlci se nezdáli příliš znepokojeni, až na šedou vlčici, která ovšem vypadala nervózní celou dobu. Možná se to Rez přeci jen zdálo, co když ji šálil zrak?
„Přesně tak. Ale dám si pozor na tu červenou vodu, když myslíš,“ odpověděla vlčkovi, ačkoliv mu to příliš nevěřila. Co si taková vlčata navymýšlí! Co ji ale poněkud mátlo, byl fakt, že se zdálo, že jeho průpovídky zbylé dvě vlčice příliš nezpochybňovaly.
Ta s růžovýma očima pak ke Rzi promluvila také, tiše, zdálo se, že naopak váží každé slovo. To se jí zdálo mnohem sympatičtější, nakonec, v těch pár větách bylo řečeno víc než v tom zmateném klubku slov, co ze sebe vychrlil Newlin. Šedá vypadala mnohem rozumněji. Rez tedy lehce kývla hlavou, když se jí dostalo rady pokračovat k severu.
Její prvotní společnost, Aseti, se nakonec podle všeho nechala přemluvit předchozím návrhem. Rez jí odpověděla trochu samolibým úsměvem, co měl nádech nepatřičnosti – snad se zkoušela zatvářit jako pravá madam. Potěšilo ji, že nepůjde sama, i kdyby to měla být jen chvilka. Možná v tom hrála roli i ta tma.
„Děkuju,“ odvětila, tentokrát směrem k šedé vlčici. „Myslím, že s takovým doprovodem se ztratit nemůžu!“
Ohlédla se k Aseti, která se rozešla od skupinky – směrem na onen slibovaný sever, ke slibovaným jezerům.
„Hodně štěstí i vám,“ řekla jim, bylo to rozloučení, jako by tím přála na cestu i jim. Přece jen se teď taky určitě musejí někam vydat, pomyslela si, než se vydala za Aseti, zrychlila krok, aby ji dohnala. Určitě tu mají někde blízko noru. A kam jinam jít, když tak rychle padá noc! Ona sama ale noru neměla, a když ji byla Aseti ochotná vyprovodit i teď, místo aby se vrátila se svými do úkrytu, Rez jí to rozhodně vymlouvat nebude.

>> Středozemní pláň (přes Kopretinovou louku)

Řeka není ničí. To bylo dobré zjistit, přece by bylo docela příjemné jít dál podél ní. Rez měla vodu ráda i přes nepříjemnosti, které ji v jejím okolí potkaly předtím - musela potlačit nutkavou, bolavou myšlenku na Valeriana.
Aseti, zopakovala si v duchu, znovu si prohlédla její bílé ucho. Napadlo ji i to, že je krásné, tím, jak je nezvyklé - to její bylo také nápadné, ale nechat si ho prokousnout mohl snad každý. Zato bílá srst na černé...!
Docela ji ale překvapilo, když ta bělouchá Aseti přiznala, že se v dalším okolí příliš nevyzná. Doufala, že z ní dostane něco konkrétnějšího, přece jen - bylo by dobré vědět, kam přesně míří. Trochu ji to ale vzápětí i potěšilo. Tahle Aseti určitě není tak zcestovalá, určitě toho tolik neviděla, oproti toulkami prověřené Rez! A nakonec, líbilo se jí i to, že teď ví, jak se jmenuje tohle území.
"Ráda tě poznávám, tedy," prohlásila, už vypadala téměř klidně - druhá se teď tvářila téměř přátelsky. "Mohla bys mi ukázat, kudy se dostanu z lesa. A ta jezera - nikdy's u nich nebyla?"
Když to vyslovila, znělo to, jako by snad chození k jezerům bylo vrcholem nějakého vlčího života a ubohá Aseti ten svůj celý zahazovala.
"Kdyby se ti chtělo, mohla by ses ke mně přidat, třeba jen na chvíli," řekla, uši měla stále našpicované, evidentně zlákaná vlastní představou, že se jí povede získat na cestu společnost. "Rozhlédnout se po okolí. Můžeš mi při tom říct o té... Galliree."
Její snahy odlákat cizí vlčici od její smečky jí ale překazily zvuky něčích tlapek, ohlédla se po nich okamžitě, stále byla obezřetná. Vyhovovalo jí předtím, že nebyla na cizím území přesile. Nakonec se ale zpoza stromů objevilo jen vlče - a za ním menší šedý vlk, kterého pak Rez také identifikovala jako samici. I tak ale v první chvíli stála jako opatřená - vlček si to totiž namířil přímo k ní a bez zábran spustil. Sice toužila po společnosti a po hovoru, tohle ale bylo víc vět, než slyšela další vlky promluvit za poslední týdny, a byly, řekneme, informačně nabité. Vlče, Newlin, představilo i šedou vlčici s výraznýma očima, ta se ale zdála být z celé situace podobně vyvedená z míry jako Rez. Tu to zaujalo - že se ta šedá vůbec netvářila ochranitelsky vůči lesu, neukazovala zuby jako prve Aseti, naopak měla svěšené uši. Snad se ona sama tvářila ohrožena Rzinou přítomností a té to částečně lichotilo.
I v kombinaci s jejím tichým hlasem ale jméno šedé téměř přeslechla v tom všem ostatním, co se na ni hrnulo.
Okamžik stála bez odpovědi, vlčeti místo ní odpověděla Aseti. Celkově to bylo zvláštní - Rez na vlčata zvyklá nebyla, v její smečce tehdy žádná nebyla. Cosi jí ale napovídalo, že běžné vlče by se takhle neohroženě nevrhalo do hovoru s cizincem na kraji území, a navíc - co myslelo tím, že není vlče?
Snad by tu podivnou část jeho promluvy ignorovala s tím, že si vymýšlí, slova Aseti ale Rez zmátla dokonale. Tihle vlci se teď všichni chovali zvláštně, možná by přece jen měla raději zmizet.
"Rez," odpověděla na pozdrav, ohlédla se znovu na Aseti a pak ještě jednou na vlče, když si všimla i zmatení ve tváři bělouché.
"Já jen procházím, ale děkuju. Nevím, jak bys mi mohl pomoct ty," řekla ze slušnosti, nebyla si jistá tou situací, a tak se tvářila trochu odmítavě. Přesně, jak by jí mohl pomoct, když byl tak malý, když ještě ani nemohl nic pořádně vědět!
"Chci vyrazit k jezerům na sever, zastavila jsem se jen, abych se zeptala na cestu. Co máte všichni s vlčaty?"
V tu chvíli si uvědomila, že byl i další aspekt té situace, co ji vnitřně znepokojoval, ačkoliv si toho nějakou chvíli nevšimla, ačkoliv teď jí to přišlo očividné - něco tu bylo špatně. Proč se teď tak zvláštně stmívá? Mají s tím taky něco společného?

//Taky děkuju za akci - i všem, co pro mě hlasovali, vážně mě to potěšilo.

Poprosím o 20 drahokamů a 4 křišťály. :)