Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stmívání přicházelo pozvolna, od východu obloha tmavla a vítr, co jim čas od času pročísl kožichy, se zatím neznatelně ochladil.
Styx se za její nabídkou ohlédla a ta pochybovačná poznámka Rzi vnesla do tváře úšklebek. Veverka, tedy! Její skepse ale byla na místě, jizvy, které si tmavší vlčice nesla, byly mnohem decentnější. Ona z nich dvou rozhodně nevypadala jako zkušený rváč. Možná se ale Rez přece jen dozví, jestli byla tahle Styx skutečně takovým rváčem – nebo naopak obětí nějakého zuřivého vlka. Co se Rzi týkalo, obě možnosti pro ni zněly pravděpodobně.
Znovu jí pohled sklouzl k pozůstatku Styxina ucha. Její vlastní alespoň zůstalo natolik vcelku, aby s ním mohla hýbat téměř jako dřív a neomezovalo to tolik její sluch. Tehdy ale příliš nechybělo k tomu, aby přišla o celé. Pořádně vděčná za to ale nejspíš začala být až v tuhle chvíli.
Uchechtla se nakonec i nahlas. „Veverka. Ohromná, tak veliká, že bych si ji skoro spletla s vlkem,“ zazubila se, ačkoliv vyloženě veselé to nebylo. Světlé oči jí ve tmě trochu zasvítily i nad tím, že si Styxina slova vyložila jako pobídku k vyprávění. A když něco řekne o sobě, třeba se druhá taky rozpovídá.
Většinu osobních věcí si Rez nechávala pro sebe, ale tohle jí nepřipadalo natolik osobní, chybějící část ucha na ní přece viděl každý. A ačkoliv si zakládala na svém vzhledu, nebyla ohledně něj úzkostlivá a s fyzickými zraněními se srovnávala relativně dobře. Necítila se být svými jizvami znetvořená, a tak to bylo v pořádku. Jen vzpomínky s nimi spojené byly občas nepříjemné. Ráda ovšem vyprávěla. Byla to jedna z jejích nejoblíbenějších věcí na podobných setkáních, poslouchat o dalekých krajinách a cizích osudech, ačkoliv si byla jistá, že zatraceně mnoho takových vyprávění, co jí někdo pověděl, se nemohlo ani blížit pravdě.
Možná v tom bylo i to kouzlo. Šedá by si to celé mohla vymyslet, jak by jen chtěla. A ani u tebe nikdo nepozná, jestli říkáš pravdu, připomněla si. Leda by tohle taky byla čarovlčice. Leda by měla i tvé Myšlenky a uměla je použít.
Začala, a její hlas zněl, jako by se chystala k přednesení nějakého velkolepého hrdinského eposu, místo historky o tom, jak se hloupá malá vlčice se svým partnerem dostali na špatné místo ve špatný čas. Snad ji i lákala, co chvíli se po Styx ohlédla, jako by čekala až bude k hovoru pobídnuta.
„Vlastně s vlčicí. Byla to taková malá, šedivá flundra. Bylo to moje vůbec první vážný zranění, hned první měsíc po tom, co jsem odešla od rodiny. A hned ten první měsíc jsem dostala po tlamě,“ řekla pak, také si lehla a přehodila jednu přední tlapu přes druhou. „Ale v tom příběhu je i sivej démon. A haldy kostí.“

Jemně kývla hlavou, na srozuměnou. Chvíli se na Styx dívala zkoumavě.
Byla zvyklá bavit se s potulnými vlky – jen málokdy se dostala na území smeček a další tuláci byli nejčastějším zdrojem sociálních kontaktů, co měla. U smečky většinou odhadla, co čekat, znala jejich zaběhlé způsoby chování k vetřelcům – ochranáři na jejich hranicích bývali ochotní ztratit se Rzí chvíli času, ačkoliv si zachovávali ostražitost, nebo na ni rovnou vrčeli, aby se nepřibližovala. Ale u tuláků nebylo někdy zprvu poznat, na čem s nimi je. Někteří byli sami spokojení a tenhle styl života jim vyhovoval, jiní byli vyvrhelové, které jejich smečky odmítly. Ti se často ukázali jako nebezpeční, osamocenost někdy ve vlcích probouzela to nejhorší. Obvykle Rzi netrvalo dlouho pochopit něčí záměry nebo povahu (nebo si to alespoň myslet), byla přesvědčená, že má, co se vlků týče, dobrou intuici. U téhle šedé vlčice ale měla pocit, že jí příliš nerozumí, snad kvůli tomu, jak napjatá se vedle ní Styx občas zdála, jak se vyhýbala přímým otázkám. Z toho samého důvodu jí šedá připadala zajímavá.
„Jestli to nestojí za moc, možná bych se taky mohla zdržet někde v okolí,“ uvážila nakonec, vzala tu poznámku ohledně severu jako radu a potěšilo ji to. „Nakonec… lesy tu jsou krásný. A občas i společnost.“
Naklonila hlavu na stranu, když znovu obrátila pohled k místu, kde mizely z oblohy poslední sluneční paprsky. Štípaly ji do očí, ale byla to po dlouhém dni příjemná bolest.
„Můj kožich toho vydrží hodně,“ ušklíbla se.
Byla to pravda, s hustou podsadou spíše trpěla v létě, místo aby ji trápila zima. A na chvíli se zastavila i u myšlenky mít na tom svém vysněném severu i smečku. Ragarská, prý! Neupínala se zatím na tu představu, jen si s ní pohrávala. Vložit v něco skutečnou naději bylo obvykle riskantní.
„Když jsme u kožichů,“ nakousla pak, hlas měla mírný, hravý, „vyměním svou historku s uchem za tu tvoji, jestli chceš.“
Zastříhala přitom ušima, aby na to své poukázala.

Nenávist vůči drzým floutkům evidentně sbližovala.
Rez si protáhla přední tlapy, než se posadila kousek od Styx a následovala její pohled – k zapadajícímu slunci, které dávalo vrcholkům dalekých stromů zlatavý nádech. Z takových výšin vše vypadalo mnohem blíž, i vzdálená území, co se ztrácela z očí na horizontu. A tady nahoře, zdánlivě nad celým širým světem, se vlk cítil maličký a ohromný zároveň. Rez se mírně pousmála, pohledy jako byl tenhle byly jedním z důvodů, proč tak milovala tuláctví.
Pomalu se smrákalo a vypadalo to, že brzy zapadne slunce – v tak nerovném terénu by nejspíš nechtěla za tmy scházet dolů, leda by jí na cestu svítil měsíc. Styx se ovšem uvelebila ve vřesu, možná se tu chystala strávit noc. Ale proč ne, pomyslela si pak, byla teď smířená, klidná; snad pravý opak toho, co cítila ve chvíli, kdy Styx potkala. Teď bývají noci teplé.
Styx jí potvrdila její domněnky, trochu jí potěšilo, že se nezmýlila. Bezuchá byla ale podle všeho vlčicí mála slov, což bylo současně sympatické a nepraktické, když z ní chtěla Rez dostat alespoň nějaké informace.
„Cestuju už dlouho,“ odpověděla. „Sama, víceméně. Od smečky jsem odešla a zatím jsem nenarazila na jinou, se kterou bych chtěla zůstat. Původně jsem… od jihozápadu, řekla bych. Chci se vydat dál na sever.“
Zívla, široce u toho rozevřela zubatou tlamu a ocas si stočila k tlapkám, zatím si ale nelehala.
„Říkalas, že jsi ze severu. Je to dobrý místo?“ ohlédla se krátce ke Styx, aby jí viděla do tváře. „Nebo – je tohle dobrý místo, že tu prodlíváš?

//Křišťálový lesík (před Midiam)

Následovala Styxin pach. Dívala se přitom, jak se na zemi posunuly stíny, když slunce putovalo po obloze, jindy obyčejný pohled byl zkrášlený vzpomínkou na tu předlouhou noc. Kožich Rzi už uschl docela a sluneční paprsky příjemně hřály, když běžela podél řeky. Zaháněla přitom myšlenku na Baghý, byla si jistá, že se menší vlčici přece jen nic nestane.
Matně si uvědomovala, že běží přibližně stejným směrem, kterým předchozího večera přicházela, naštěstí se ale Medvědímu jezeru cesta vyhnula. Neměla sebemenší chuť jít se znovu přesvědčit, že už z jezera vymizely poslední zbytky té zlotřilé magie, stejně tak už ji příliš nezajímalo, jak to nakonec dopadlo se zbytkem vlků, kteří tam včera byli s ní. Teď už na tom nesešlo.
Před ní se objevilo pohoří, kopec – trochu zpomalila, než začala stoupat nahoru. Byl strmý, a čím dál výš se dostávala, tím dál bylo možné dohlédnout. Nezastavila se ale, dokud se nevyškrábala na kamenný vrchol – okolní skalky prorůstaly horským kvítím a trochu se zvedal vítr, samotný vrcholek byl pokrytý barevným vřesem.
Styx našla opodál, šedá vlčice hleděla kamsi do údolí, příchod Rzi jí ale neunikl. Rez trochu zpomalila, když přicházela blíž. Druhá sice působila klidným, skoro mírným dojmem, přece jen si ale stále byly cizí. Vítr načechrával světlou srst bezuché a Rez se postavila kousek od ní, přičichla k jednomu z trsů vřesu a zahleděla se do míst, odkud přišly. Z takové výšky byl vidět skoro celý kraj. Nadchlo ji to, ale nedávala to na sobě znát.
Až pak se otočila ke Styx, ta pronesla další poznámku na Noriho účet. Hnul jim žlučí oběma.
Tiše si odkašlala, než promluvila, přece jen ji to plahočení do kopce trochu zmohlo.
„Spíš je divný, že na to nepřišel sám,“ uchechtla se, tvář jí krátce protnul úšklebek. „Působil dost namyšleně na to, aby mohl trávit celý dny civěním na svůj odraz ve vodě.“
Na namyšlenost byla Rez odbornicí a o obdivování svého odrazu také věděla své.
„Hlupák. Jsem ráda, že jsme odtamtud zmizely,“ uzavřela to pak, neměla v plánu nechat si Norim kazit den – zvlášť den, který přišel po nekonečné tmě a který už se pomalu chýlil ke konci.
Ohlédla se znovu k horizontu, před kterým se rozprostírala obrovská krajina. Vypadala krásně, lesy a lučiny nabíraly se začátkem léta sytě zelenou barvu. Jistě tu bylo i dost kořisti, a snad i na územích, které nepatřily smečkám.
„Tomhle kraji prý říkají Gallirea,“ nadhodila, naklonila hlavu trochu na stranu.
Dala tím najevo, že je tu nová, že si ani tím názvem příliš jistá není.
„Touláš se, předpokládám? Ale působíš, že se tu vyznáš."
Vrátila se k tomu, na co se Styx ptala předtím. Tehdy šedá odpověděla vyhýbavě a Rez se pokusila neznít příliš dotěrně. Stále ale byla na cestách a bylo pro ni důležité dozvědět se o okolí alespoň něco, navíc ráda poslouchala i o cestách ostatních.

Cítila velmi jasně, jak se situace přiostřuje, Styx se znovu trochu naježila a Rez sledovala takřka obdivně, jak Nori prokazoval neexistenci svého pudu sebezáchovy. Teď se v jeho tváři objevil i lehce zmatený výraz, jako by ho ta nová informace zcela zaskočila, a chvíli jen zíral kamsi na zem. Spratek, říkala si o něm v duchu, ačkoliv byli dost možná stejně staří.
Šedá vlčice už toho nejspíš měla plné zuby, ohlásila svůj brzký odchod a ohlédla se dlouze po Rzi, snad v tom pohledu bylo něco výmluvného. Když Styx procházela kolem Noriho, varovně po něm chňapla a Rez se tomu lehce uchechtla, znovu škodolibá – možná by ji ten smích ale přešel, kdyby tušila, jak málo by stačilo k tomu, aby tu doopravdy tekla krev. Takhle byla jen pobavená tím, že mu někdo konečně nahnal strach.
Cokoliv se v Norim teď odehrávalo, Rez neměla potřebu to řešit – vypadal ale zvláštně zadumaný, když se nakonec rozhodl přijít k ní. Oplácela mu chvíli pohled, nepříliš nadšená tím, že neměla ani ponětí, co se mu honí hlavou. I když bys asi měla, ty jedna čarovlčice, aspoň k něčemu by ti ta magie být mohla. Jaképak Myšlenky – vždyť slyšíš jen svoje! Netrvalo to ale dlouho – pak se Nori prostě sebral a rozešel se dál do lesa, jako by snad byl uražený.
Překvapilo ji to, přece jen, někoho tu nechal. To od Baghý jen tak odejde? Ještě před chvílí se z ní mohl pominout. Kromě galantního společníka byl Nori podle všeho i kamarád do deště.
Obrátila se tedy k Baghý sama, bylo očividné, že hnědá vlčí dáma se teď ještě nějakou chvíli nikam sama nevydá. Na Rez se sice usmála, ale jistě jí z předchozích událostí nemohlo být dobře.
Sama Rez se ohlédla mezi stromky, kudy před malou chvílí zmizela Styx, jejich nová, podivná známá. Rez měla pocit, že s ní ještě nedomluvila, a možná to na ní bylo vidět, když měla Baghý nutkání ji ujistit, že má jít, když chce. Chvíli ji ale váhala opustit.
„Budeš v pořádku?“ zeptala se, znovu k ní přistoupila o něco blíž, tentokrát se jí opatrně otřela čenichem o tvář. Neměly mezi sebou žádné pevnější pouto, sotva se znaly, přesto to ale Rez dělalo starosti.
„Jsem si jistá, že se ten tvůj hejsek brzo vrátí,“ vydechla pak, pozvedla jeden koutek úst. „Nerada bych, abys tu zůstala úplně sama. Ale kdyby se něco stalo – zavyj. Jistě nebudeme daleko.“
Popošla pak o kousek dál, vysoká tráva v sobě držela ostrý, čerstvý pach Styx. Když vyrazí hned, brzy ji dohoní – přistihla se, že se na to snad těší. Měla z té vlčice zvláštní pocit a cosi na ní Rzi ježilo srst na zátylku, a když teď byla bláhově přesvědčená, že jí Styx nemá v plánu ublížit, přemáhala ji zvědavost.
„A určitě se ještě uvidíme, Baghý,“ zavolala pak přes rameno, než se rozeběhla mezi stromy. Znělo to jako slib.

//Vyhlídka (přes řeku Midiam)

Styx kousek od Rzi napodobila její oslovení, také to vypadalo, že je jí huňatý cizinec silně proti srsti. Už předtím byla napjatá a Rez si ještě živě pamatovala svou předchozí obavu, že jí tahle podivná vlčice skočí po krku, když na chvíli poleví v ostražitosti. Přemýšlela, jestli tak skončí ten černý, když ještě chvíli nezavře tlamu.
Zaujalo ji ale, že Styx věděla, jakou konkrétní magii prozrazují temně hnědé oči, ačkoliv ona sama byla žlutooká. U toho Rez obvykle tápala – když vyrůstala, znala jen základní elementy, které vlci mohli ovládat, specifičtější schopnosti jako Předměty jí nebyly příliš povědomé. Věděla ale, že je zcela běžné být ve spojení s prastarými silami a propůjčovat si jejich moc, nebylo to nic, kvůli čemu by se dalo vlkům posmívat. Nebo kvůli očím. Na tvých očích přece nic špatnýho není. Ten idiot má sám problém s očima, když nevidí, jak jsou ty tvoje krásný.
„Ovšemže se může stát cokoliv. Třeba můžeš skončit jako ten strom,“ navrhla, zvedla krátce ret, aby ukázala zuby – zatím to nebyla vážná hrozba, ale jak se říká, co není, může být.
Byla by nad chováním Noriho i protočila oči – ale to by vypadalo dětinsky, a ona rozhodně nebyla dětinská. Na rozdíl od tohohle pobudy; docela se divila, že mu ten pěkný kožich už někdo nepocuchal, jestli se tenhle vlk choval podobně ke všem. Přijít k někomu cizímu a rovnou ho urazit rozhodně nebyl recept na dlouhý život. Ale možná byl tenhle vlk až do nedávna součástí nějaké smečky, kde mu to trpěli, a teprve se setkával s reálným světem.
K tomu nakonec přispělo i to, jak k němu přistupovala Baghý. Od pohledu byla starší než on a skutečně mu začala vysvětlovat, jak je to s magiemi, poučovat ho. Zdálo se, že o svých barevných očích doopravdy nevěděl.
„Baghý, kde jsi vůbec přišla k takovýmu hejskovi?“ obrátila se pak na hnědou vlčici. Předtím jí připadala rozumná, sympatická – nezdálo se jí, aby byla Baghý tak na větvi z někoho podobného.
Znovu se jí vybavilo, jak ten Nori říkal, že tolik samic na jednom místě může být pro jednoho peklo. Pro Noriho to teď peklo být začínalo a Rez se tomu potměšile ušklíbla.

Pršalo už niekoľko dní. Veľké kvapky vody sa znášali z nebies a vyzeralo to, že ten prudký príval dažde nikdy neprestane. Rez sa chúlila pod vyvráteným kmeňom, západný vietor jej ale stále ofukoval a ona sa čo chvíľu roztriasla. Bola jej zima, kožuch mala premočený a celú oblohu zastierala tmavá mračna. Slnko nebolo vidieť a Rez bolo jasné, že len tak sa jej uschnúť nepodarí. Podobne ju trápil aj hlad, brucho sa ozývalo už takmer bolastivo a všetky ostatné zvieratá sa tiež niekde skrývali pred dažďom, bolo by zbytočné ísť loviť. Zostane hladná ešte dlho.
Nebolo to prvýkrát, čo sa ocitla v takej nekomfortnej situácii, o to to bolo horšie. Už niekoľkokrát ju pri jej potulkách zaskočilo počasie, nikdy nevedela, či bude ten deň jesť, či si na noc ľahne niekde, kde bude príjemne. Či sa nestretne s niekým, kto jej bude priať niečo zlé. Predtým nemusela cestovať o samote, no teraz už bola sama tretí týždeň. Alebo štvrtý? Už nerátala. Bolo jej nakoniec jedno, ako dlho to tak je, ale cítila sa osamelá.
Pred zrakmi sa jej vybavila jaskyňa, kde žila jej svorka. V nej by teraz isto nebola zima, nemala by premáčenú srsť a ľahla by si tam s bratmi na jednu hromadu, ako to robili, keď boli malí. Chýbalo jej to, a časom bola nútená priznať, ako veľa. Keď teraz bola sama, nebolo možné brániť sa myšlienkam na návrat.
Isto by to bolo ako priznať si porážku, vrátiť sa. Predsa len, keď chcela odísť, všetci jej vraveli, nech to nerobí. Jej matka vyzerala, ako by jej tým Rez chcela zlomiť srdce, jej bratia sa hnevali. Jej najstarší brat bol takmer zúrivý, keď mu išla vravieť, že ich opúšťa. Odišla v dobe, kedy jej svorka potrebovala najviac, ako lovca, ako niekoho, kto bude chrániť ich územie, ich domov. Chcela ale odísť, nebolo možné ju zastaviť. Bolo to všetkým navzdory, neposlúchala, keď jej starší vraveli, aké nebezpečenstvá sa skrývajú za prvým stromom, za prvou lúkou, čo už nie je ich.
Má čo chcela. Teraz zostala osamelá a nemá nič a nikoho. Cíti sa ale slobodne? A je sloboda niečo lepší ako domovská jaskyňa?
Pokúšala sa nad tým nepremýšlať. Veľkú časť svojej cesty si vravela, že je takto predsa šťastná, že predsa nespravila chybu. A nakoniec bola od rodného územia tak ďaleko, že sa bála, že cestu späť domov už stejne nenájde.
Zostal jej len dážď.

Rozvážně pokývala hlavou na srozuměnou, když Styx zmínila, odkud ji sem přinesly její tlapky. Rez neměla ani ponětí, kde tu nějaká kamenná pláž je, tahle nová podivná krajina ale zcela jistě přinášela možnost to zjistit. Pokud tu ovšem vydrží delší dobu, přece jen – jestli se tu děly takové podivné věci častěji, nebylo by dobré tu zůstávat. Navíc, Rez původně přišla z jižnějších krajin a mířila na sever, stále to byl její cíl, napadlo ji tedy, že by Styx jistě věděla mnoho o tamních krajinách. Možná by ses mohla zeptat…
K hovorům o chladnějších a krutějších končinách se ale nedostaly, šedá se okamžitě zvedla z lehu, když byly vyrušeny příchodem někoho jiného. Rez z toho byla také zprvu nejistá, ačkoliv viděla, jak Baghý zavrtěla ocasem, když čekala na příchod toho cizince. Teď už Styx nevěnovala příliš pozornosti, což bylo možná bláhové – místo toho se její oči obrátily přímo k místu, odkud se z lesa vynořil tmavý vlk. Znovu volal na svou známou, vypadalo to jako upřímně šťastné shledání. Když přišel blíž, Rez od Baghý trochu poodstoupila, aby jim dala prostor. Nový vlk s sebou přinesl jakýsi entuziasmus, energie z něj jen sálala, zdálo se, že nesdílel vyčerpání a touhu po klidu, které teď byly vlastní Rzi. Trochu ji to roztrpčilo, zatím to ale přisoudila jen radosti nad tím, že tu našel Baghý. Byli přátelé, zcela jistě. Držela se tedy zpátky, chvíli mlčela.
Prohlédla si ho pořádně, měl docela pěknou srst, lesklé oči, byl živelný. Snad až moc. A na vkus lehce podrážděné Rzi až příliš mluvil. Vždy jí bylo příjemněji s vlky, co svá slova vážili a přemýšleli nad nimi, místo aby vypustili z tlamy vše, co jim přelétlo přes mysl, tenhle od toho měl docela daleko. A poznámka o tolika samicích na jednom místě tohohle tmavého v očích Rzi definitivně odsoudila jako nevycválaného floutka.
Vzápětí se v tom ještě utvrdila, když se sám ohlédl přímo na ni a nebral si servítky při kritice jejích očí. Bylo snadné ji urazit, a Norimu se to povedlo hned na několika frontách – její oči byly krásné, ne divné! A navíc ji poznámky o její magii obvykle příliš nepotěšily, protože byla přesvědčená, že žádnou ještě neovládá. Sice už věděla, že jednou bude schopná číst myšlenky ostatních, ta moc se u ní zatím ale příliš neprojevovala a rozhodně se v tomhle směru necítila nijak schopně, což ji trochu trápilo.
„Podívej se na sebe,“ odfrkla si místo pozdravu, „ty čarovlku.“
Sám má oči po magii, takový pokrytec. A tam, odkud Rez pocházela, byly "normální" oči barevné.
Mrskla ocasem, tahle návštěva ji příliš nepotěšila. Znovu se jí vracela ošklivá nálada z dřívějška. Skupinku by opouštěla jen nerada, zato v ní ale jistě bylo místo jen pro jednoho arogantního idiota, a to místo bylo právem její.
„A zachránil slunce, hm,“ pokračovala pochybovačným tónem, zcela přesvědčená o tom, že si Nori vymýšlí. „Ty! To už by mohl slunce zachraňovat každej. Co ty víš, třeba jsme ukončily tu noc my s Baghý, když jsme zničily kouzelnej strom, co mátl vlkům hlavy, přinesl zimu a nechal zamrznout jezero. Jakmile padnul, všechno se vrátilo do pořádku. Po chvíli i slunce.“
Rez příliš nevadilo, že si předchozí příhodu trochu přikrášluje, že strom ve skutečnosti pokořila Aseti, zatímco ona i její hnědá společnice spočívaly v břiše obrovského šupinatce. Podle svých měřítek si rozhodně zasloužila uznání, když bylo ničení stromu jejím nápadem.

Na zranění, které si Baghý nesla, nakonec upozornila i šedá vlčice. Bylo přece jen očividné.
„Styx,“ zopakovala si Rez pro sebe; bylo to zajímavé jméno, úderné. „Ráda tě poznávám.“
Šedá si na chvíli sedla, než se položila do mechu, bylo to očividné znamení, že se nechystá útočit. I její slova zněla upřímně. To Rez uklidnilo, měla z ní teď zcela jiný pocit, než když byla Styx jen jakýmsi cizincem, nevítanou přítomností kdesi v té hrozivé, nekončící tmě.
Posadila se taky a zhluboka vydechla, spokojená, že se alespoň tohle vyjasnilo. Nakonec tomu rozuměla – sama často trpěla tím, když se jí nedostávalo společnosti, dost možná by se zachovala podobně.
„Rozhodně. Zůstaň,“ kývla jemně hlavou, i zbytek toho napětí z ní pomalu opadával.
Baghý nově příchozí podle všeho věřila také, protože se natáhla na zem, aby ulevila zraněné končetině. Bylo vidět, že ji sezení zmáhalo.
„Jsi na cestě dlouho? Odkud jdeš, jestli se můžu zeptat?“ pokračovala pak Rez, automaticky odsoudila Styx jako tulačku. „Byla to zatraceně zvláštní noc. Já a Baghý jsme měly ten večer zatracenou smůlu. Asi’s nenarazila na nic, co by s tím mohlo souviset...?“
Lehce nakousla téma včerejších událostí, snad v naději, že se ho Styx chytí. Pořád ji hlodala myšlenka, co mohlo způsobit tak podivnou noc. Ve své mysli byla zcela přesvědčená, že tma přece musela souviset i s tím, co se přihodilo u jezera. Když Rez doputovala k němu, už se setmělo – a slunce vyšlo nějakou dobu po tom, co se od něj dostala pryč. Chtěla tomu přijít na kloub, sžíralo ji, že neví, co si s tím počít, ačkoliv to už teď možná bylo jedno. Byla mezi vlky a byla naživu, na ničem dalším příliš nezáleželo. Třeba o těch podivnostech ale tahle Styx taky mohla něco vědět.
Vzápětí se ale ukázalo, že na hovory o tmě možná nebude prostor. Uši Rzi vystřelily do pozoru, jakmile se lesem ozval výkřik. Kdosi křičel to samé jméno, jaké předtím volala ona, tenhle cizí hlas si podle všeho ale nebral servítky a musel ho slyšet snad celý les.
Nebyla si ani jistá, jak se cítí ohledně toho, že k nim míří ještě někdo další, Baghý ale zavolala zpátky téměř bez zaváhání. Evidentně toho vlka znala jen po hlase. Nějaký známý? Partner? Nebo snad měla hnědá vlčice smečku? Tak jako tak bylo ale nasnadě, aby se ukázal nějaký její blízký, někdo, kdo jí bude schopný pomoct. Rez by jinak mohla vůči zraněné vlčici začít cítit odpovědnost, a to si nemohla dovolit.
„Kdo to je?“ tázala se Baghý rovnou, ráda se vždy držela v obraze.

Když šedá konečně promluvila, zdálo se, že ze Rzi spadla malá část toho napětí. Bylo to vidět na postoji jejího těla – obrátila uši víc dopředu a už nebyla přikrčená, ačkoliv se dál držela v bezprostřední blízkosti Baghý. Pokoušela se tu vlčici
„Ach tak,“ kývla Rez na slova šedé vlčice, lehce se pousmála. „Aspoň ta tma už zmizela. Je uklidňující, že se aspoň tohle vrátilo k normálu.“
Její hlas měl výraz porozumění, ale všechny tři si snad uvědomovaly, že číhání mezi stromky obvykle mívá do odpočinku daleko. Dokud ale šedá nepřišla škodit, byla Rez ochotná hodit to za hlavu – byla skutečně příliš vyčerpaná na cokoliv náročnějšího. Třeba bude ta podivínka naopak přátelská, takové setkání by se v jejich situaci hodilo.
Baghý se k šedé obrátila s otázkou, jestli se přidá k nim, jako by teď měly v plánu jít někam dál. Rez zauvažovala, jestli budou moci - zadní tlapka Baghý zjevně působila bolesti, ale držela se statečně, evidentně nechtěla před cizinkou ukázat slabinu. To by rozhodně byla chyba, Rez to chápala. Napadlo ji ale i to, co bude s tou tlapkou Baghý dělat dál. Doufala jen, že nemá hnědá vlčice zlomené kosti – taková zranění pro vlky bez smečky obvykle nekončila dobře.
Krátce se obrátila čenichem k vlčici vedle sebe. Ještě s ní nechtěla o té slabině otevřeně hovořit, svým způsobem ji ale ta rána také zneklidňovala.
„Já jsem Rez, tohle je Baghý,“ představila je pak obě, když se ohlédla zpět po šedé, „jak se říká tobě?“

N. Nové. 27.6.

Nebylo snadné vyrovnat se se změnou, kterou si sama nezpůsobila. Nebo o tom byla alespoň přesvědčená – sama se přece nikdy neprosila o to, aby se její žlutohnědé oči přetvářely nejdřív do bezbarvé masy, jen aby vzápětí začaly světlat. Nepřestaly ještě – téměř každý den, když se chodila dívat na svůj odraz, spatřovala, jak jsou stále bělejší. Nakonec se zdálo, že téměř světélkují, jak se odrážely od hladiny jezírka, podobně jako to dělával úplněk. Nádherně se leskly, to se Rzi líbilo. Neobvyklé. Nápadné a líbivé, to se k ní jistě hodilo – i tak v ní ale hlodaly pochyby. Nejistota, jaká vůbec bude její magie.
Nikdo z rodiny Rzi neměl takové oči, ačkoliv její starší bratři už také měli výrazné barvy v duhovkách. Nejstarší z nich, Dolor, už svou magii dokonce ovládal natolik, že to jeho sestru ohromovalo, vždy byl nad svými sourozenci napřed. Nedivila by se, kdyby to byl on, kdo jednou převezme smečku po jejich otci. Nebyla velká, jejich skupina – kromě rodičů a bratrů Rzi jen šest dalších vlků, i tak to ale v očích Rzi byla neskutečná pocta; přála si dokonce, aby to mohla být ona, kdo povede. Naděje na něco takového se ale zdála velmi mizivá, když se srovnala s kýmkoliv z bratrů.
„Neznáš někoho, kdo by měl oči jako já?“
Nenapadlo jí, koho jiného se zeptat než Anly, jedné ze starších vlčic. Nevrlé, nepříjemné stařeny, jak ji Rez vždycky vnímala. Náladová vlčí dáma už měla šediny kolem očí a tmavého čenichu, byl to důkaz toho, kolik zim prožila, kolik toho za svůj život musela vidět – tedy jistě i bílé oči.
„Ne, to ne. Někde jsem o podobných slyšela, vím, že jsou, ale tady se málokdo víc stará o magii.“
„Nevíš teda, co by to mohlo být? Necítím vůbec nic!“ Naléhala, zklamaná tím, že jí nikdo nebyl schopen poradit. Nebyla si jistá, jak by v sobě tu prastarou sílu mohla probudit, ačkoliv po tom bytostně toužila. Nestačilo mít barevné oči, musí přece něco umět. Něco… ale co vlastně, když se v ní zatím nic neprojevilo!
„Než se ji naučíš používat, bude to chvíli trvat,“ odfrkla si stará vlčice podrážděně. Neměla trpělivost s mladými. „Nevděční malí spratci, všechno chtějí hned. Najednou.“
Narovnala si záda, když se protáhla, a pak se vydala od Rzi pryč.

Strašně nerada na něco čekala, zvlášť, když předpokládala, že čeká na něco nepříjemného. Ani ji ale nenapadlo, aby se mezi stromy šla podívat sama. Baghý po jejím boku sice nevypadala, že by byla schopná kloudného boje, rozhodně by to ale nezlepšilo šance ani jedné z nich, kdyby se rozdělily a někdo je skutečně zkusil napadnout.
S ubíhajícím časem se Rzi zdálo, že i Baghý pochybuje, zda se s přítomností někoho cizího nespletla. Přece jen – možná byly natolik paranoidní ze tmy a ovlivněné předchozími zážitky s magickým stromem, že je mohly zmást jejích smysly. Ovšem když konečně vyšlo slunce, ukázala se spolu s ním i šedá vlčice, do té doby skrytá mezi stíny.
Měla světlou srst, nenápadné zbarvení. O to výraznější pak byly její jizvy – měla jednu dokonce i v obličeji. A chybějící ucho. Vlčice měla vizáž rváče a s tím, jak byla přikrčená a napjatá, z ní neměla Rez dobrý pocit. Lehce otřásla hlavou, když si připomněla zjizvenou tkáň na místě, kde kus ucha chyběl jí samotné.
Od čeho má ty kousance asi ona, napadlo ji, v tuhle chvíli se jí to jevilo jako nejdůležitější otázka. Někdo ji napadl a proto se tak krčí, místo aby šla k vám? Nebo jsou to obranný rány od vlků, na který se připlížila ze tmy jako teď na tebe?
To, že světlá vlčice mlčela, tomu celému rozhodně nepřidávalo. V denním světle ale celá ta situace vypadala trochu lépe, když opadla tma, cítila se Rez o něco jistější.
Baghý k šedé promluvila jako první, a navzdory tomu, jak nerada teď nejspíš viděla někoho dalšího, hovořila klidně, mile. Rez měla sice nutkání na nově příchozí rovnou zavrčet, ale nejspíš na tom byla stejně jako její společnice. Po té včerejší perné noci nestály o konflikt.
„Zdravím,“ přidala se s přivítáním, ačkoliv zvolila o něco odtažitější tón, v hlase se jí odrážela obezřetnost. „Nemusíš se k nám tak plížit. Co tu hledáš?“
Ta otázka nebyla kousavá, byl v ní jen střízlivý zájem. Něco po nich ta šedá chtít přece musela, jinak by tu nebyla vůbec. Rez napadlo, že je tahle cizí vlčice možná taky tulačka – třeba se sem taky dostala náhodou a zmátla ji tma, nebo se jí něco přihodilo.

K jejímu volání se připojila i Baghý, Rez sama tiše zavrčela, snad aby dala důraz na jejich roztrpčení nad tím, že je někdo sleduje. Chvíle uběhla, aniž by se cokoliv ozvalo – z lesa nikdo nevystoupil, nikdo neodpověděl. A přitom si Rez byla i díky reakcím Baghý jistá, že tam někdo musí být.
Byla dost vystresovaná z té tmy, a pak tu byl neklid, únava a hlad, co se v jejím nitru mísily; výsledná směs byla prostě jen nevraživostí, zatraceně špatnou náladou. Kdyby ten vlk neměl špatné úmysly, nebude se krčit pod břízkami, schovávat ve tmě, aby na ně mohl v nestřežené chvíli skočit. A proč se schovávat, když už se o něm stejně ví?
Věnovala krátký pohled Baghý - tomu, jak druhá vlčice držela zadní nohu, když si sedala kousek od ní. Neptala se jí raději, jestli by byla schopná běžet, obávala se, že se jí síly ještě nevrátily natolik. Kdyby tu Rez byla sama, určitě by raději utekla, nestála o konfrontaci, tím spíš v tuhle chvíli – neměla ale v úmyslu teď opouštět jedinou vlčici, se kterou si za poslední dobu mohla v klidu promluvit. Takhle jim nezbývalo než zůstat na místě a čekat. Zůstala tedy napjatá, neklidně se ohlížela a co chvíli rozčileně máchla ocasem, když pohledem pátrala v té černotě po něčem, co by mělo tvar vlka.
„Zatraceně,“ procedila mezi zuby směrem k Baghý.
Nakonec si ale všimla, že obloha trochu světlá – cosi se v ní navzdory zbytku situace zatetelilo. Svítalo! Bude svítat! I les kolem byl vidět o něco lépe. Svým způsobem ji to uklidnilo. Tmavé stíny se postupně měnily v kmeny listnatých stromů, na jejich zelenajících se listech se srážela voda.
„Myslíš, že tam ještě je?“

Suše se uchechtla, když druhá zmínila tu noc. Trochu ji to uklidnilo – že není sama, na koho to takhle působí, kým to otřásá snad až do morku kostí. Bylo to něčím nepřirozené, neskutečně špatné. Obvykle mívala ráda noční klid, tmu a šero, svit měsíce; absence dne ale začala být trýznivá. A potom – rostliny přece rostou za sluncem. Kam porostou rostliny teď?
Poslouchala pozorně, když jí Baghý vyprávěla, že tudy už jednou šla – i to, jaké pro ni bylo setkání u jezera. Pousmála se, když hnědá vlčice pojmenovala Aseti jako Bělouchou, stejně tak to udělala Rez, když ji viděla poprvé. Podobných přezdívek se Aseti jistě nezbaví – bývá to nejspíš daň za to, když je vlk výjimečný.
„Nikdy předtím jsem neviděla strom, co by zpíval,“ řekla - v kraji, kde vyrůstala, takové šílenosti nebyly. „Doufám, že nikdy znova neuvidím. Stejně jako hady.“
Otřásla se trochu, cesty do hadího žaludku a ven z něj rozhodně dokážou znepříjemnit den. Kdyby o tom vyprávěla vlkovi, který u toho nebyl, nevěřil by jí. O to radši byla, že šla zrovna za Baghý, a že nemusí nikoho jiného přesvědčovat o vlastní příčetnosti.
„Vážně není zač. Jsem ráda, že tady nemusím být sama,“ vydechla. „A je mi líto, že jsem tě chtěla roztrhat, taky nevím, co to do mě vjelo.“
Zarazila se až po těch slovech, snad trochu zalitovala, že na sebe takhle práskla ten úmysl, co měla ve slabé chvíli pod vlivem zpívajícího stromu. Kdyby to neřekla, Baghý by se to nemusela dozvědět – pokud to tedy v ten okamžik nevyčetla z očí Rzi. V jiné chvíli by si určitě dávala větší pozor na to, co říká, ale teď se dělo tolik věcí, že bylo těžké se na něco takového soustředit.
„Ale těší mě, že už jsi na tom líp,“ dodala vzápětí. "Snad brzo skončí i ta tma. Možná má taky souvislost s tím stromem. V tomhle kraji se děje až moc podivných věcí, prý je tu i jezero, co je v něm červená voda. Pch!"
Znovu se zvedl lehký vánek a Rez viděla, jak Baghý ztuhla, ještě předtím, než zmínila podivný, cizí pach. Uši stažené dozadu byly také jasným znamením.
„Cítím,“ odpověděla tiše, pomalu popošla ještě blíž k Baghý a postavila se tak, aby měla ji vedle sebe a les před sebou. Už byla také napjatá, přikrčená. Nebyla si stále jistá, jestli to nemůže být jen vzdálený pach, co sem náhodou zavanul, nebo jestli to není jen náhodný pocestný – ta vůně se ale objevovala opakovaně, a kdyby někdo jen procházel, budou slyšet jeho kroky. Les byl až podezřele tichý.
Jestli tam doopravdy někdo je, měla to vědět, měla to cítit – přece si na cestách vždycky dávala pozor, nenechala by se jen tak sledovat. Přestala snad dávat pozor jen proto, že ji zblblo neštěstí u jezera a je podezřele dlouhá noc? To od ní bylo zatraceně hloupé, kdyby tady byl Valerian, řekl by –
Kdyby tady byl Valerian, neřekl by vůbec nic. Valerian tady není.
„Kdo je tam?“ zavolala do té tmy, rozdělené matnými siluetami stromů. Ani teď nekřičela, byla si jistá, že jestli se mezi stromy doopravdy někdo skrývá, uslyší ji. A možná ta tma odpoví.

Popošla ještě o kousek dál, načež se zastavila a zaposlouchala se do toho podivně tichého lesa. Měla pocit, že za sebou něco slyší, byl to ale tichý zvuk – možná nějaké malé lesní zvíře. Malé lesní zvíře, které by stejně neulovila, protože je stále tma a ona ten les nezná. Dalším zvukem bylo melodické zurčení potoka, podél kterého včera přišly – Baghý a o něco později i ona.
Hlas vlčice ze včerejška se nakonec ozval téměř okamžitě. Druhá musela být blízko a vzhůru, a co víc, podle všeho jí nevadilo, že se za ní Rez vydá. Bylo to pozvání.
Šla za hlasem, skutečně od sebe nebyly daleko. V té troše světla, co sem pronikalo mezi listy bříz, ji neviděla příliš dobře, ale i obrysy Baghý toho prozrazovaly dost. Postoj jejího těla naznačoval, že ji bolí zadní tlapka, jinak ale vypadala v pořádku. Rez se zastavila kousek od ní a pousmála se, když Baghý promluvila znovu – volba jejích slov byla velmi slušná a nebylo jasné, jestli je tak skutečně myslí, nebo zda Rzi předchozí stopování vyčítá a je ironická.
„Šla jsem za tebou,“ přiznala přímo, neměla proč to zakrývat. „Snad ti to nevadí. Nechtělo se mi zůstávat na tom místě. Neznám to tu, nevěděla jsem, kam jinam se vydat. Zvlášť teď… v noci.“
Posledních několik slov měl její hlas podezřívavý podtón, nezabředávala ale do tématu dál. Udělala ještě půlkrok k drobnější vlčici, držela si ale odstup, chápala, že je pro Baghý cizí a že jí nemusí být příjemné, kdyby se k ní cpala moc blízko.
„Navíc jsi včera byla u toho jezera první, nebo ne? Myslela jsem, že možná víš, co to způsobilo.“ Trochu zkřivila tvář, zážitky předchozího večera byly něčím, na co velmi ráda zapomene, stále ale byla zmatená ohledně toho, co přesně se vůbec odehrálo. A ačkoliv by to Rez nejspíš nahlas nepřiznala, po tom všem si chtěla s někým prostě jen promluvit. Bylo příjemné mít společnost, ať už jakoukoliv – byla zvyklá být sama, ale v téhle zdánlivě nikdy nekončící noci se samota zdála ještě osamělejší.
Po chvilce ale znovu ucítila ten cizí pach. Nebyla si teď jistá, jestli je starý nebo nový, byla ale ochotná znovu přehodnotit předchozí myšlenku na to, že může být společnost libovolná.