Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  28 29 30 31 32 33 34 35 36   další »

VLA 1. (3 - speciální magie)

Pozorovala nově příchozího – nebo spíš přiskočivšího – se směsicí zájmu a nedůvěry. Nezdál se sám o sobě nebezpečný, ale magie, pomocí které se sem dostal, a která vypadala zatraceně mocně, ji přiměla uvažovat, co dalšího tenhle vlk ještě schovává.
Styx se tvářila odmítavě, rovnou ho posílala pryč. Sice nevybíravým způsobem, ale aspoň mu nevyjela po krku jako Norimu. Rez by se poušklíbla, potlačila to ale. Reakce Styx byla nakonec docela pochopitelná, vzhledem k tomu, že byly vyrušeny a že teď kvůli tomuhle vlkovi mokrá. Když se předtím oklepávala, několik kapek vody dopadlo i na Rez, nemohlo se to ale vyrovnat namočenému břichu a nohám, které se teď v noci budou jen těžko sušit. A možná za ostrost v jejím hlase mohla i samotná magie, Rzi se znovu vybavil moment na vyvýšenině, kde se Styx nechala slyšet, že nechce mít s magiemi nic společného.
Rez si odfrkla, dál sledovala černobílého, zatím si nelehala. Pokoušela se ho odhadnout, celkově jí připadal velmi zvláštní.
„Náhoda,“ zopakovala. A tenhle podivně zbarvený vlk se ohledně celé záležitosti tvářil velice ležérně, jako by se vůbec nic nedělo. Jako by ho to ani nevyčerpalo a nebylo to pro něj nic zvláštního. Připadalo jí nemyslitelné, že ona sama svou magii neovládá prakticky vůbec, měla dokonce občas pocit, že ji vůbec nemá – a v jiných vlcích by byla tak silná, že se během jejího používání tvářili tak nad věcí. Některé věci nebyly fér.
„Nikdy jsem neviděla, že by tohle někdo uměl. Jak to vůbec děláš?“ zeptala se nakonec, krátce zastříhala ušima. Všimla si pohledu, který jí Styx věnovala, a který nejspíš znamenal, ať se na toho cizího vykašle. Myšlenka nějaké nové znalosti byla ovšem až příliš lákavá. Byly snad tohle taky ty Předměty? Přenášel ten vlk sám sebe pomocí kouzel?

Rez na chvíli položila hlavu na tlapy, znovu ji ale zvedla v okamžiku, kdy sivá začala s vlastní historkou. A Rez u toho zaujal její úsměv – předtím to vždy vypadalo, že se Styx usmívá s nádechem ironie nebo jen proto, že se to od ní snad očekává.
Za tu dobu už si zvykla na její málomluvnost, k tomu měla respekt. Líbilo se jí, že měla pocit, že i Styx vůči ní ztrácí některé své zábrany. Třeba se vedle ní ještě rozhovoří! Rez trochu nahnula hlavu na stranu a uši měla nastražené, bylo znát, že ji poslouchá pozorně.
Historka, kterou Styx vyprávěla, byla zřejmě docela nedávným zážitkem – a Rez se ani nedivila, že o něm druhá předtím neřekla příliš. Byl to spletitý děj, a té magii, která to způsobila, také nebylo jednoduché porozumět: byla to jedna z věcí, které se dají jen těžko představit, když je vlk nezažije sám. Vlastně to bylo docela podobné i tomu, co se v těchhle končinách stalo Rzi.
„Věřím, že musela být obrovská,“ řekla pak, přece si zkusila obrovskou slimáčici představit. „Stejně mi ale připadá mnohem děsivější, že vás dokázala takhle zmást. Na druhou stranu… předtím jsem o tom nemluvila, ale těm ostatním vlkům u jezera, kde jsem byla já, se stalo něco podobnýho. Jako by zešíleli.“
Vzpomněla si ještě krátce na Aseti, která už od jezera nejspíš dávno utekla. Možná z toho bude mít trvalý následky… Ale zajímalo by tě, jestli takhle předtím dopadla i Styx, co? Nezeptala se na to přímo, ale bylo by zvláštní vidět bezuchou, jak je pomatená podobným způsobem, jako se to stalo ostatním u Medvědího jezera. Tím spíš, že už od začátku působila jako prudce inteligentní vlčice a její pohled byl řezavý.
„Je zvláštní, že to muselo být skoro ve stejnou dobu jako to, co se stalo nám s Baghý,“ řekla pak zamyšleně, spíše přemýšlela nahlas. „Možná to vážně nějak způsobila ta tma.“
Nebo to má nějakou další souvislost. I ten Nori přece předtím naznačil, že měl nějakej podobnej divokej zážitek.
Dodala by ještě něco, ale blízko nich se najednou ozvalo podivné lupnutí. Styx byla na nohou téměř okamžitě, odskočila a dopadla do vody – naštěstí tu byly břehy mělké. Rez sebou taky silně trhla, přikrčená zůstala na břehu s naježeným zátylkem, v první chvíli tlumeně zavrčela. Ten cizí vlk ji překvapil a ona taková překvapení zatraceně nesnášela. Její postoj se trochu uvolnil, když ten vlk promluvil, nezdálo se, že by se chystal na ně útočit. I tak ale stále nedokázala pochopit, jak se sem vůbec dostal.
Styx se chopila iniciativy v peskování toho cizince za to, že k nim tak vpadnul, vydala se znovu ke břehu. A s ní po boku se Rez cítila o dost jistěji.
„Před minutou to byl ještě lepší večer,“ prohlásila, chlupy na krku jí trochu slehly, i tak ale neklidně máchla ocasem. „Tohle je ještě horší, než kdyby ses k nám připlížil. Co to sakra bylo!“

//řeka Mahtaë, sever

Řeka se postupně rozšiřovala a rozšiřovala, než se před nimi objevilo rozlehlé jezero. Mnohem větší než ta, která ten den viděly – protější břeh se téměř ztrácel v dálce. Slunce pořád žhnulo, ale připozdívalo se. Schylovalo se k večeru, se všemi jeho protáhlými stíny a šikmými paprsky světla.
Světlejší vlčice navrhla, ať na chvíli zůstanou tady. Rez to uvítala s jemným přikývnutím, už začínala být unavená. Celkově byl ten den vyčerpávající – ovšem tím dobrým způsobem. Když se Styx položila do husté zeleně na břehu, přejímající svou vláhu z vody, Rez se bez ostýchání vydala za ní. Lehla si blízko, tentokrát už ji ani nenapadlo, že by vůči ní mohla druhá mít špatné úmysly. Postupně ztrácela obezřetnost, a navzdory tomu, že to byla vlastnost nutná k přežití… bylo to lákavé. Takhle to doopravdy vypadalo, že by mohly být přítelkyněmi, a Rez se už dlouho s nikým nepotulovala delší dobu. Většina jejích setkání byla letmá a tváře i jména mnoha vlků, na které za poslední dobu narazila, bylo někdy snadné zapomenout.
Ležely blízko hladině a Rez se k ní ohlédla, snad v naději, že uvidí vyskočit nějakou rybu. Stále je neuměla lovit a bylo to frustrující, přestože jí chutnalo jejich maso. Snad na to nebyla dost rychlá. Styx by tohle určitě uměla, přiznala si mimoděk. Lovecké schopnosti byly bezesporu důležitými kvalitami na vlku.
Cukly jí koutky u poznámky o vlčatech.
„Další historka za historku?“ navrhla, olízla si jednu ze svých namožených, uchozených předních tlapek; oči jí svítily. „Něco zajímavého z cest?“
Velmi se jí líbilo, že ji někdo chtěl poslouchat. To jí ale nezabránilo, aby druhou napínala.

//Medvědí jezero

Šly dlouho, znovu podél řeky, která nejprve proťala Křišťálový lesík na dvě poloviny, až pak z jedné strany začala obtékat větší les – ten, u kterého Styx naznačila, že se na jejím kraji setkala s tamní alfou. Jít skrz by jim jistě ušetřilo mnoho času, ale bylo přirozené, že to ani jednu z nich nenapadlo.
Cesta podél vody ale byla příjemná, zvlášť v tak horkém dni. Nespěchaly příliš, ale Rez už začala mít pocit, že toho dne už prochodily velký kus té země. Byla naštěstí na dlouhé pochody zvyklá, a s žaludkem plným zaječího masa si rozhodně nemohla na nic stěžovat. A tak jen pozorovala okolí – se zvláštní směsicí radosti z objevování nových končin, a zároveň klidem tuláka, který už podobných míst viděl mnoho, a těžko se nad něčím nadchne víc.
Byla chvíli necharakteristicky mlčenlivá, užívala si chůzi a věděla, že i její společnice toho v některých chvílích příliš nenamluvila. O to víc ji pak překvapila otázka Styx.
„Mám jich spoustu,“ ušklíbla se, uši měla nastražené a zdálo se, že ji to potěšilo – tím spíš, že je Styx předtím tvářila, že se vyprávěním Rzi nechce nechat strhnout. „Můžeme najít nějaký příjemný místo, na chvíli si tam odpočinout – a já zavzpomínám. Na něco, v čem nebudou vlčata.“
Vypadalo to, že se té myšlence spíše směje. Nevědět o Styx všechno pro ni zatím dopadalo dobře.

//VVJ

//Ohnivé jezero
VL: 1.
2. vodní plocha


Ušklíbla se, když Styx udělala se zbytkem jejího zajíce krátký proces.
Už příjemně najedená se znovu vydala na cestu, se Styx po boku znovu překračovala širokou pláň, na které se začínalo podepisovat sucho přicházející s létem. Co chvíli si olízla čenich, stále cítila, že ho má trochu od krve – upřímně se těšila, až bude moci spláchnout její chuť z jazyka.
Ohlédla se ke tváři Styx, když jí byla položena otázka ohledně smeček, které by chtěla vidět. Chvíli mlčela.
Přece jen by sis mohla nějakou najít. Je tu… docela hezky. Mohlo by stát za to poohlídnout se po místě, kde by se dalo zůstat – nebo tak aspoň zabít čas. Najít si nějaké známé. Krátce se zastavila na Styxině odervaném uchu. Ale budeš muset být opatrná.
„Určitě,“ řekla, byla upřímně ráda za zájem. „Vůbec bych se tu ráda poohlédla, nejen po nich.“
Netrvalo dlouho, než došly k jezeru, které Rez navštívila už před několika dny. Bylo vidět, že jsou její kroky opatrnější, ale už zdálky bylo vidět, že cokoliv magického, co se tu odehrálo, vymizelo docela.
„Tady byl ten strom, o kterým jsem mluvila předtím,“ utrousila, když přišly ke břehu. Styx se napila jako první, a Rez to dodalo odvahy – byla tu už jen obyčejná voda u obyčejného jezera, nic, co by jim mohlo ublížit. Taky smočila čenich v chladivé vodě, zhluboka pila, než se znovu otočila k druhé vlčici.
„Určitě. Tady se příliš dlouho zdržovat nechci. Mohly bychom se vydat víc na sever,“ navrhla pak.

//Řeka Mahtaë (přes Medvědí řeku)

//Středozemka
VL: 1.
1. vodní plocha


Chlupy mrtvého zajíce jí ulpívaly na jazyku a šimraly na patře, byla ale příliš zaujatá sledováním okolí a myšlenkami na nastávající večeři, než aby jí to bylo protivné.
Styx je nakonec vedla k jednomu z jezer, které bylo do té roviny zasazené – a Rez se pro tuhle chvíli ráda nechala vést. Líbilo se jí, že poznává krajinu, snad se tu konečně začínala orientovat. To lov jí skutečně zvedl náladu, rázem jako by zapomněla na všechny pochybnosti, které o Styx měla – o chladu v jejích žlutých očích, o tom, jestli v jejích ostrých zubech nekončili i vlci. Zrovna teď by sivá klidně mohla být vrahem a Rzi by ten fakt přesto osladila chuť krve kořisti, kterou díky ní získala.
Dorazily k vodní ploše, co se před nimi rozprostřela, široká a jistě chladivá, Rez se těšila, že se znovu napije, nebo si ve vodě třeba i smočí sluncem prohřátou srst. Když ale došly k jeho břehu, Rez nakrčila obočí. Ta voda vypadala, že s ní musí být něco špatně – byla prorostlá hustou sítí vodních rostlin, a ty měly ke všemu podivně rudou barvu. Od příhody s plody byla obezřetná k rudým věcem.
Vyplivla na chvíli zajíce, aby mohla mluvit, na jeho kožíšku zasychaly její sliny.
„Ta Aseti, co mě sem vedla, říkala něco o tom, že je v okolí červený jezero,“ promluvila. „Prý se mu říká Ohnivý, hah! Předtím jsem jí to nevěřila, nepodala to moc přesvědčivě.“
Posadila se – jezero nebylo jako zdroj vody či ochlazení nic moc, přesto se u něj ale zastavily, aby se mohly konečně najíst. Rez se do svého zajíce pustila hladově, držela mršinu tlapou na zemi a odtrhávala z ní maso. Vůně čerstvé krve jí naplnila nozdry a ona zaháněla několikadenní hlad. Spokojeně u toho několikrát pohodila ocasem.
Styx dojedla nějakou chvíli před ní, bylo na ní vidět, že není vybíravá a že se příliš nedívá na to, jakou část zajíce do sebe zrovna souká. Neměla příliš vybrané způsoby. Na druhou strnu jí to ale dalo dostatek času na to, aby se mohla připlížit za Rez. Ta k ní stočila oči a zastříhala ušima, čekala, co má sivá v plánu. Ta se po ní skočila snad až příliš rychle – Rez slyšela cvaknutí na zátylku, a pak už se Styx o kus vzdálila se zbytkem jejího zajíce. Rez po ní rafla nazpět, ačkoliv už věděla, že ji nezasáhne – bylo to spíše gesto, podobně jako to štípnutí.
„Máš štěstí, že byl tvoje zásluha,“ ušklíbla se, když se zvedala na nohy a otřepala se, aby dostala ze srsti kousky seschlé trávy. Bylo vidět, že se tomu spíše směje – pro jednou si dokázala něco nevzít osobně. Na mršině už navíc zbyly spíše ty horší části masa, a příjemné zasycení jí bránilo být podrážděná.
„Napila bych se,“ souhlasila, když Styx okomentovala stav zdejšího jezera. „Na tuhle špínu si asi netroufnu.“
Jindy by nad vodou neohrnovala nos tolik, když ale věděla, že jsou v okolí jiná místa, kde by se dalo napít. Když se rozhlížela, poznala, že je tohle stejná pláň, po které předtím šla s Aseti.
„Kousek odsud by mělo být to jezero, u kterýho jsem byla před pár dny,“ navrhla. „Po tom, co jsem odešla, už z něj ta magie vymizela. Mělo by tam už být bezpečno. A voda tam byla čistší, možná až – příliš chladivá.“
Poslední poznámka byla spíše vzpomínkou na to, jak krajinu kolem jezera zahalila zima. Trochu se otřásla při té představě – ale nakonec byla přece jen docela obyčejně zvědavá. Lákalo ji vidět, jestli tam po její poslední návštěvě zůstaly kusy toho stromu, jestli to místo bude za dne vypadat jinak.
Vyrazila tedy tím směrem, znovu přes planinu, vstříc lesům v dálce, před kterými to jezero leželo.

//Medvědí jezero

//Kaskády

„Ach tak,“ ohlédla se po ní krátce. Bylo to zvláštní – znělo to, jako by Styx měla problémy všude. Rez se tomu příliš nedivila, Styx byla… specifická, alespoň podle toho, co o ní Rez dosud zjistila. Vadila jí některá témata, k vlkům přistupovala nevybíravě a bylo na ní znát, že je krutá, že je v její povaze cosi zatvrzelého. To ale samo o sobě nemohlo být nijak zásadně problematické, a do myšlenek se Rzi nakrátko vkradlo i to, jestli jsou ta nedorozumění chybou příliš ochranářských smečkovců, nebo jestli Styx sama nepřitahovala konflikty, násilí.
Slunce se valilo po obloze a příjemné teplo se pomalu měnilo v žár, Rez by v podobných dnech byla raději za světlejší odstín srsti. Trochu přimhouřila oči, když se po slunci ohlédla – udeřilo jí do nich s takovou silou, že musela okamžitě odvrátit tvář. Tráva pod jejich tlapami byla vyschlá, naštěstí ne natolik, aby už nemohla tlumit jejich kroky. Rez se ty své pokusila ztišit, když si všimla, jak se Styx poohlíží po kořisti.
Dělala to samé, všímala si našpinovaných uší druhé vlčice, jejího napjatého plížení, jakmile zaslechla a ucítila menší zvíře za blízkým keřem. Mohla by se od ní třeba i něco přiučit…
Neměla ale příliš prostor k tomu, aby ji mohla sledovat. Jakmile jí sivá prozradila, co má v plánu, lehce kývla, beze slov, raději zůstala tichá – ale ušklíbla se a začala se plížit ke keři z druhé strany, aby mohla sevřít čelisti kolem prvního tvora, kterého Styx vyplaší. Také se přikrčila, vyčkávala na jakýkoliv rychlejší pohyb, zvuk, napjatá jako struna těsně před prasknutím – a za krátkou chvíli přišel. Bylo slyšet, jak se bezuchá vrhla do křoví a ze spletitých větviček vyrazil zajíc, mladé, masité zvíře. Rez po něm skočila okamžitě, než mělo šanci se vzpamatovat. Naběhlo jí přímo do tlamy, bylo to pro ni zatracené štěstí. Kdyby se za ním musela honit, možná by jí byla překážkou vlastní nemotornost. Mohutnost těla jí sice dávala výhodu při lovu vysoké, kdy dokázala vlastní vahou strhnout menší laň, s rychlostí a obratností to ale nebylo tak slavné.
Silně stiskla, cítila, jak popraskala některá ze zajícových žeber. Pak prudce zatřepala hlavou ze strany na stranu, huňaté tělíčko v její tlamě se vzápětí přestalo hýbat.
Lov ve dvou byl rozhodně báječný. Takhle nechala Styx udělat skoro všechnu práci – a když se šedá vynořila zpoza křoviska, nesla si dokonce vlastní kořist, podobně velkého, také už bezvládného ušatce. Rez se na ni s tím svým v zubech spokojeně ušklíbla a vydala se poklusem za ní. Jistě bude lepší se nasytit někde v zákrytu.

//Ohnivé jezero

Styx svou otázku znovu přeformulovala a Rez se trochu podivila nad tím, že ji prve nepochopila správně. Málokdy se jí stávalo, že by byla v konverzaci neobratná, byla to pro ni nepříjemná chvilka.
„Jmenovala se Aseti,“ protáhla. „Tmavohnědej kožich a výrazný, bílý ucho.“
Možná by mohly hnědou vlčici přizvat k sobě a založit si nějaký klan asymetrických uší. Byly by jistě pěknou sebrankou: lehce podivínská Styx, Aseti, která, když ji Rez viděla naposledy, vypadala, že jí v hlavě nezbylo už vůbec nic, a… jediná normální Rez. Normální a velmi pěkná.
„Znáš jejich smečku blíž?“ optala se, už jen předchozí dotaz implikoval, že Styx předpokládá, že by to jméno mohla poznat. Nakonec na tom ale Rzi tolik nesešlo – už se ujistila, že se nevyplácí pokládat Styx příliš vlezlé otázky, a byly i důležitější věci. Uši se jí postavily do pozoru, když její společnice souhlasila s lovem. Rez se už dlouho nedělila o lov ani o jídlo, upřímně se těšila na podobnou spolupráci, i na vzrušení z lámání králičích vazů a na krev na jazyku. A přestože se sama považovala za dobrou lovkyni – nebyla zrovna hubená, což o tom nejspíš svědčilo -, už jen to, jak se Styx pohybovala, na ni prozrazovalo, že je lovkyní celou duší. A kdyby si Rez znovu vybavila ten první okamžik, když Styx číhala v tom lesíku na ni, možná by v tu chvíli necítila jen příjemné očekávání.
„Veď mě,“ pousmála se klidně, ještě jednou se krátce napila té ledové vody, než se vydala se sivou vlčicí dolů z vyvýšeniny. Sestupovaly podél vodního toku, slézaly po skalkách a drápy Rzi se u toho marně pokoušely zarýt do kamene. Druhá se na chvíli zastavila na místě, kde předtím zahlédly ty cizí vlky; Rez ji sledovala, jak přičichává k zemi. Nijak se k jejich přítomnosti ale nevyjádřila, a ti cizinci už byli pryč, nebylo tedy z pohledu tmavošedé proč se tím zabývat.
Kroky je pak vedly dál podél řeky, směrem k těm slibovaným planinám. Třeba je tahle země skutečně tak hojná, jak říkala, olízla si Rez při chůzi čenich s myšlenkou na to, že se po několika dnech konečně znovu nají.

//Středozemní pláň (kolem Midiam)

Uchechtla se, když si Styx neodpustila poznámku na vlky, co v těch močálech skutečně přebývali. Něco na tom jistě bylo – skutečně to muselo odhánět vetřelce. Sama se ale otřásla představou, že by jí stále čvachtala země pod tlapkami, musela by odhánět obtížný hmyz přitahovaný vlhkem toho místa, a pak si z kožichu denně smývat bláto…
Hleděla ještě chvíli do dálky, mezi vršky. Překvapilo ji ale, když se na něco pro změnu zeptala Styx jí. Zprvu myslela, že Styx hierarchii tamní smečky zná a ptá se jen na to, který konkrétní vlk Rez potkal. Ve tváři se jí ale objevilo zmatení. Jen to nedávej tolik najevo. Třeba ve smečce nikdy nežila, a proto to neví, pomyslela si, nakonec – slyšela i o smečkách, které to s pozicemi měly jinak. A některé menší žádnou výraznou hierarchii ani neměly, byla pro ně zbytečná.
„Delta je postavení. Jsou to… středně postavení vlci. Jejich hlas ještě nemá takovou váhu, jako hlas alfy nebo bety, ale většinou jsou dominantní vůči valný většině. Nebo si vydobyli respekt tím, že se víc starají o smečku – o vlčata, o to, aby bylo dost jídla, hlídaj hranice. Ale předpokládám, že to každá smečka může mít trochu jinak,“ hlas se jí pomalu vytratil se zamyšlením, když se ohlédla směrem, kam teď směřovaly oči Styx. Viděla několik vzdálených siluet – cizí vlci. A měli s sebou nějaká mláďata, pokud viděla dobře.
Vypadalo to, že se tenhle kraj vlky jen hemží; předtím mohla putovat celé dny a nenarazila na živou duši, zatímco tady…
„Máš tu nějaký plány?“ ohlédla se pak k sivé, zněla zamyšleně. „Jestli tu zůstáváš, míříš za něčím konkrétním?“
Docela ji zajímalo, co tu Styx zamýšlí, jistě by jí to prozradilo více i o charakteru toho místa. Nečekala ale příliš dlouho na odpověď, tušila, že se o ni Styx pravděpodobně nepodělí.
„Ráda bych se pak poohlédla po těch lesích na severu. Ale v těchhle končinách se mi líbí – a ráda bych ještě něco ulovila, než půjdu dál.“
Už byla docela hladová, hodilo by se jí poohlédnout se po nějaké kořisti, po čerstvém mase. Přemýšlela, zda se k ní Styx bude chtít přidat, šedá působila jako velmi dobrá lovkyně.

//Vyhlídka

Na oblohu se pomalu vracelo slunce a s ním mizel chladný vánek, který je omílal během noci. Ta už zmizela docela – a trvala tak dlouho, jak noci v letních měsících obvykle trvají. Bylo příjemné přesvědčit se, že ta předchozí dlouhá tma byla snad jen jednorázovou záležitostí.
Rez se rozhodla, že je to příjemné ráno. Končetiny ztuhlé během dlouhého ležení se postupně uvolnily, ocas nesla při chůzi o něco výš než obvykle. Šla vedle Styx podél skalek porostlých vřesy, až po chvíli zaslechla šumění vody – a skutečně pak došly na místo, kudy tekla úzká řeka, spadající v několika na sebe navazujících vodopádech do nižších a nižších poloh, ze kterých odtékala dál do údolí. Bylo to zajímavé místo, Rez si představila, jaké by to tu bylo, zahalené do ranní mlhy.
Když se Styx sklonila k chladivému proudu, aby se napila, napodobila ji; po té noci plné vyprávění jí vyschlo v hrdle, ačkoliv měla potřebu se otřást z toho, jak byla ta voda ledová. Někde blízko tu jistě vyvěrala přímo ze země, z těch ohromných skal. Chutnala tak, snad po nějakých minerálech, zůstala po ní jistá hořkost na jazyku.
Rez se ohlédla po své společnici, aby něco řekla, ale Styx promluvila první. Rozhovořila se o tamních smečkách, na jejichž území se odsud dalo dohlédnout, a světlé oči Rzi následovaly místa, ke kterým se postupně obracela.
„Močály. Kdo by chtěl žít uprostřed močálů?“ nechala se slyšet, přece tu bylo dost lesů, které by byly lepším domovem. Až pak se ohlédla k Asgaarskému lesu, s mírným zamračením kývla, pochopila narážku bezuché docela zřetelně.
Tomu místu se radši vyhneš, prolétlo jí hlavou. A určitě jsou tu i další místa, kam není moudrý se vydávat… A vlci, od kterých je lepší se držet dál.
Popošla kousek blíž, prohlížela si ten kraj. Už jednou jím prošla, bylo to ale během té nekonečné, nekonečné noci, kdy pořádně neviděla, kam směřuje. Byla ráda, že vše teď vidí z dálky a v denním světle.
Jemně se ušklíbla. „Kolem Sarumenského hvozdu jsem přišla,“ prozradila. „Jejich delta se se mnou u toho potoka dala do řeči, slíbila, že mě dovede k místním jezerům.“
Odfrkla si, když si připomněla, co je tam pak čekalo.
„Ale jak to u toho jezera dopadlo, to už jsi slyšela.“
Když se o příhodě spolu s Baghý zmiňovaly Norimu, jejich popis té události byl kusý a nepřesný. Rez si ovšem nebyla jistá, jestli by to zvládla popravdě převyprávět lépe, doteď si nebyla jistá, o co přesně tam šlo. Mohla si to jen domyslet. Třeba si to ještě nějak přikrášlíš a bude z toho další historka na dlouhé hvězdné noci.

Mlčela, když jí Styx odpověděla na případ těch ubohých vlčat. Byla v jistých věcech dost drastická. I v boji musí být takhle krutá, napadlo Rez. Dál ale nevěděla, co říct, svým způsobem na slovech Styx byl kus pravdy, ačkoliv se to jí samotné neskutečně příčilo, a to byla přesvědčená, že její názor je ten správný. Představila si ale pomalu skomírající malé vlčky. Trpěli by, a neskutečně – ale která matka by skutečně měla sílu jim to utrpení zkrátit? Žádná, přece. A ti, které viděla v tom průsmyku ona, to přece s trochou štěstí mohli přežít. Třeba už z nich někde jsou dospělí vlci.
Obloha pomalu světlala, už bylo vidět na cestu. Ideální čas na to si zase protáhnout nohy. Rez pomalu vstala z vřesu, do kterého byla položená, a dočista zapomněla, že tu ještě před malou chvilkou měla nějaký lesklý kamínek, který tolik chtěla. Vůně vřesových keřů jí ale zůstala v nozdrách a v srsti a ona měla podobné vůně tolik ráda. A poležet si pod tím hvězdným nebem s tou bezuchou vlčicí bylo příjemné, byla si jistá, že z tohohle místa odchází spokojená, navzdory všem nepříjemným tématům, ke kterým se při hovoru dostaly.
„Půjdu za tebou.“
Neměla teď příliš náladu setkávat se s někým dalším – co kdyby se z těch vlků vyklubali takoví vykukové jako Nori? Rozhodnutí Styx změnit lokaci ji tedy svým způsobem potěšilo. Druhá se sama zvedla a vypadalo to, že dokonce přesně ví, kam jít. Rez se tedy nechala vést, a zatímco scházely z vrcholku, rozhlížela se po probouzejícím se kraji.

//Kaskády

Naklonila hlavu trochu na stranu, mlčela, když Styx promluvila o vlčatech. Z chladné logiky věci měla v mnohém možná pravdu. I to byl důvod, proč Rez sama o capartech nikdy neuvažovala, když tehdy ještě měla s kým. Vlčata byla přílišná zátěž, když si vlk nebyl jistý, kde sežene příští večeři. Ale zabít ta, co se už narodila? Co měla jména a hlasy a velké, hladové žluté oči?
„Dělat si je neměla, to je pravda,“ souhlasila trochu hrubším hlasem, věnovala vrtkavou myšlenku tomu, co se s těmi malými asi stalo po jejím odchodu. S dalšími slovy Styx ale nesouhlasila, nakonec měla své jasně nastavené hranice toho, co už jí přišlo nemorální. Jedním z nejvýraznějších pilířů toho celého byla obyčejná úcta k životu.
„Když už jsou ale na světě, byla by to vražda,“ řekla, byl to povzdech. „I když trpí. To je nejspíš věc jejich matky. O to radši jsem, že jsem sama žádný nikdy neměla.“
I to bylo možná kruté, a Rez se tím vědomě odsoudila jako kolemjdoucí, který s utrpením ostatních nemůže nebo nechce nic dělat, ačkoliv si jej uvědomuje. Nakonec, nikdy předtím ani potom nebyla postavena do podobné pozice. Nikdy se nemusela ani přiblížit k podobnému rozhodnutí. I přes tulácký život a nynější samotu měla relativně dobrý život: sice mívala hlad, utrpěla rány a často ji bolely tlapky, ale nikdy nevyhubla natolik, aby jí zřetelně vystoupla žebra a nikdy nemusela řešit, co s nepohodlnými vlčaty.
K Valerianovi už se Styx nevrátila a Rez za to byla upřímně vděčná. Nebylo to ale jediné citlivé téma, na které narazily – Rez nečekala tak silnou reakci na zmíněné magie. Opětovala druhé pohled do očí, ačkoliv se v těch jejích odráželo mírné zmatení. Přece jen, o magiích toho Styx věděla víc, než přiznávala. Něco s nimi mít společného musela. Možná se jí stalo něco nepříjemnýho, odhadla, nebylo by to tolik nezvyklé. Možná to bylo i něco z tohohle kraje, a proto se tak zdráhá o něm mluvit.
Nakonec se jí dostalo i toho příběhu – jen v několika větách, ale dost výstižného. Zamračila se, překročení hranic z nepozornosti rozhodně nebylo vážným prohřeškem, ona sama to samé učinila takřka okamžitě, když na území Gallirey vstoupila. A tohle se ti za to mohlo stát. Stačilo by si vybrat špatnou smečku… Když ale předtím o smečkách Styx hovořila, nezdálo se, že by
„Někteří vlci neumí nic kromě agrese,“ zavrčela. „To nebylo fér.“
Zpozorovala pak, jak se Styx mírně napjala, vytušila příchod někoho dalšího ještě před Rzí. Už tehdy v lese bylo vidět, že je světlejší vlčice vnímavější, co se týče jejího okolí. Rez zavětřila také, někdo přicházel. Zatím od nich ale byl dostatečně daleko.
Natočila hlavu na stranu, přehodila si znovu tlapky přes sebe.
„Chceš odsud zmizet? Mohly bychom si najít nějaký pohodlnější místo,“ navrhla pak, už bylo velmi pozdě.

Stočila uši k hlavě, bylo to nespokojené gesto v reakci na zasmání, kterým Styx odsoudila její činy. Z jejího pohledu byly logické, ovšemže nezaútočila. Neměla vlčata ráda, ale nikdy by jim neublížila – nebo jejich matce. Dalším aspektem bylo i to, že by jí ta mrcha pak šla po krku znovu a Rez si upřímně nebyla jistá, jaká by taková další potyčka vypadala, jestli by tu - byť zraněnou – vlčici dostala na lopatky bez větších ztrát. Matky byly schopné všeho, pokud šlo o vlčata, snad to byl instinkt.
Zasmála se. „Chtěla bych vidět, jak by ses zachovala ty,“ utrousila mírně, byla přesvědčená, že se Styx nakonec vysmívá spíše jejímu slabošství v boji, proti tomu se neváhala ohradit. V takové situaci by nebyl hrdina každý! Trochu zvážněla až když druhá zmínila jejího partnera - ten už byl bolestivějším tématem. Neměla ale v plánu Styx ukazovat, že by jí to bylo nepříjemné.
„Jsem v Galliree sama,“ obrátila uši znovu dopředu, mírně nad tím mávla tlapkou. „Rozdělili jsme se, to se stává.“
Slova o magických tvorech ale poslouchala pozorně. Ani teď Styx nezmínila nic konkrétnějšího, už si ale zvykala na neurčité a kousavé poznámky, ve kterých šedá vlčice hovořila.
„Myslím, že většina z toho jsou stejně jen pověry,“ řekla, „ale – budu si dávat pozor.“
Nakonec to bylo jediné možné východisko. Nemohla věřit všemu, co uslyší, a zároveň jistě byly jiné věci, velké a mocné a nad její chápání, které nechávaly zamrznout jezera a zpívat stromy.
„Co tvoje ucho?“ zeptala se pak, tón měla lehký – nakonec připomínala dohodu, se kterou Styx předtím explicitně nesouhlasila. „Klidně si to můžeš i vymyslet, možná bych to ani nepoznala. Leda bys četla myšlenky… Víš toho o magiích dost na to, abys nějakou ovládala. Ale není to na tobě vidět.“

Krátce se po Styx ohlédla, když i druhou vlčici zaujal blyštivý kámen. Žádný další už Rez neviděla – jako by je tu někdo připravil přesně pro ně!
Druhá ji nechala vyprávět, ačkoliv se netvářila, že by se jí ten příběh zatím nějak dotkl. Jistě si myslela, že je nad věcí, nebo byly její vlastní zkušenosti o mnoho poutavější. To Rzi ale nebránilo, aby pokračovala – zastavila se jen na okamžik, když Styx vyslovila vlastní domněnku o vlčici v její historce.
„Ovšemže,“ zavrčela pak, trochu zklamaná z toho, že neměla šanci tenhle zvrat v ději vyslovit sama.
A vůbec se jí nezamlouvalo, že někdo vypadal chytřejší než ona.
„Byla to ona; drobnej stín, co se postupně plížil podél skal, tiše, možná nevěděla, že tam ještě jsme. Chňapla toho kamzíka za nohu a začala ho někam táhnout. Mrcha, říkám si, v tu chvíli už to dávalo dokonalej smysl. Nalhala nám nějakou povídačku, shodila ze skály nějakej šutr, aby nás tím vyděsila, a chce nám sebrat naše jídlo. Prý přízrak ze skal! Vystartovala jsem po ní, že jí to seberu, nečekala jsem ani, že se bude bránit. Ale otočila se ke mně, jakmile mě zaslechla, měla neuvěřitelnou sílu, vážně mě to překvapilo. A přitom jsem velká,“ prohlásila, velikost byl podle ní spolehlivý ukazatel síly.
„Ale než jsem se nadála, byla jsem na zemi a ta vychrtlina mi rvala ucho. Jako by se prala o život. Chňapala mi i po krku. Zařvala jsem, ale nebylo to moc platný.“ Trochu se zadrhávala, ale nechtěla to dát znát, ačkoliv popisovat fyzickou bolest ji tak netěšilo; nakonec to zkrátila: „Taková šílená nána! Musela jsem jí potrhat nohu, aby mě konečně pustila, pak konečně utekla, snad se bála, že to probudí mýho partnera. Zmizela i s tím kamzíkem a já tam pak chvíli jen zůstala ležet. Bylo to hrozný, tekla mi krev a chvíli jsem myslela, že to ucho už vůbec nemám. Ale když jsem se zvedala, vážně jsem viděla rudě, už mi bylo docela jedno, co se stane; ten adrenalin a podobně. Tak jsem vyrazila za ní, ani mě tehdy nenapadlo jít si pro pomoc. Šlo to snadno i v tý tmě – po pachu krve a tý mršiny, co napůl vlekla po zemi. Byla jsem připravená jí to všechno vrátit, klidně se s ní servat až do konce, přece nenechám nějakou proradnou čúzu, aby mi sebrala kořist a provedla mi tohle.“
Ohlédla se zpátky k horizontu, ten teď ale tonul ve tmě natolik, že nebylo přesně poznat, kde začíná černá obloha a kde končí tmavé vrcholky stromů v dálce.
„Ta stopa končila u nějaký jeskyně. Byla tam tma, sotva jsem viděla dovnitř, přikrčila jsem se, že si na ni počkám a skočím jí po krku, že jí za to roztrhám, a pak jsem uslyšela nějaký divný kničení. Došlo mi to až po chvíli – že tam má mladý, proto tak divně smrděla, proto se o to maso porvala. Že tim krmí vlčata, co by jí v týhle nouzi možná jinak pochcípaly. Tak jsem - tak jsem odešla. To to celý měnilo, a nakonec to bylo... od ní vážně docela chytrý.“
Ušklíbla se, uši měla natočené dopředu. „Můj parťák to celý prospal,“ dodala pak, tohle byla pro ni evidentně ta nejzábavnější část. „Jeho chyba. Tak jsem mu ráno řekla, že mě potrhal skalní přízrak.“
Trochu jí klesl hlas, indikující konec toho celého slavného příběhu s chybějícím kusem ucha. Rez si pak olízla tlapu, trochu ušpiněnou od hlíny, jak jí dolovala ze země ten třpytivý kámen, tiše se zasmála, když nadnesla další myšlenku. „Prý jsou i v jinejch krajích přízraky. A podobný bytosti, bozi: nějakej další tulák mi kdysi říkal, že existuje i vtělení smrti samotný. Nedivila bych se, kdyby to všechno taky byly jen smyšleniny, co využívaj pověrčivosti vlků. Ačkoliv po tom, co jsem viděla v tomhle kraji, by se dalo věřit ledasčemu... Vlci jako takoví mě stejně děsej víc než cokoliv magickýho. Od různejch znetvořenejch monster vždycky čekáš to nejhorší, od vlků ne.“

//Moc děkuji za odměnu! :)

Světlejší vlčice se nezdála být začátkem toho příběhu příliš nadšená, ale nezastavovala ji – a Rez se pomalu smiřovala s tím, že ze Styx pravý entuziasmus pravděpodobně nedostane. Nenechala si tím ale kazit náladu, přestože druhou podezírala z toho, že jen chce slyšet, jak Rzi někdo ubližuje. To by však překousla, přece jen se jí možná až moc líbilo, že jí druhá poslouchá. Ráda měla něčí plnou pozornost.
„Velmi,“ odfrkla si na její slova – pak ji ale něco krátce vyrušilo. V měsíčním světle se kousek od ní cosi odrazilo, na chvíli to odvedlo její pozornost od kostí a démonů, zatímco si v mysli připravovala osnovu toho, co řekne. Znovu zvedla uši, natočila hlavu, když to zkoumala pohledem, pak se dokonce na chvíli odtáhla, aby tu lesklou věc mohla vzít do tlamy. Třpytivý kámen. Líbilo se jí všechno, od čeho se odráželo světlo a co zářilo barvou. Tak překrásné; slíbila si, že tady tu věc rozhodně nemůže jen tak nechat, jakmile ji ale pustila k zemi u svých předních tlapek, znovu už mířila v myšlenkách jinam.
„Bylo to jeden vážně hnusnej podzim,“ pokračovala pak, když se pohodlněji usadila. „Bylo málo kořisti, všechno se třáslo před zimou. Lesy vylovený. Procházeli jsme horama, já a… jeden vlk, se kterým jsem tehdy cestovala. Nehostinnej kout světa, už tehdy jsem měla pocit, že jsme udělali chybu, když jsme odešli z domova.“
Tehdy to rozhodně byla chyba. Z dlouhodobého hlediska… Copak by viděla, jak se ten měsíc rozlévá po téhle zemi, kdyby nikdy nevytáhla tlapky z lesa, ve kterém vyrostla?
„Bylo to zvláštní místo. Ty hory byly z jedný strany oddělený širokou řekou. Ale dalo se projít skrz ně, průsmykem. Byla tam trochu vyšlapaná, úzká cesta. Předtím jsme se zastavili i ústí, na chvíli jsme se zastavili, že se napijeme, než půjdem dál. A když jsme chvíli otáleli u řeky, přišla k nám taková zanedbaná, pohublá vlčice. Došla rovnou k nám – ‚vy chcete jít průsmykem? Neprojdete, když nepřinesete obětinu pro skalního ducha,‘ řekla. A trvala na tom – že jsou ty skály prokletý a že jejich duch požaduje oběť, aby poutníky propustil skrz. Že jsou u ústí zapíchaný do země kosti vlků, co to zkusili. Působila trochu jako šílená, měla děsivý oči. Tehdy jsme ji zahnali, a ona utekla mezi ty skály. Smáli jsme se tomu, ona po kraji koluje spousta podobnejch zvěstí. Ani ty kosti nevypadaly, že jsou z vlků!“
Odmlčela se na chvíli, aby si olízla čenich.
„Ne, že bych moc vlčích kostí viděla. Tak jsme si na chvíli odpočali, než jsme zamířili mezi ty skály. Ale v momentě, kdy jsme zašli dál mezi ně, se ozvala strašná rána. S ozvěnou, mezi těma vysokejma stěnama to znělo jako konec světa. Dunění kamene, strašnej randál. Tehdy jsme se toho fakt lekli, zmizeli jsme z těch skal, co nejrychlejc to šlo. Když jsme pak znova, udýchaní, vyšli před ústí, tak za náma po nějaký době přišla znova. ‚Neprojdete živí, když nepřinesete oběť,‘ opakovala, a tehdy jsme ji poslouchali. Chtěla jsem ty skály obejít, ale byla by to velká zacházka – a můj známej byl pověrčivej.
Ulovit nějakýho malýho kamzíka nám trvalo půl dne. Byl kost a kůže, snad by byl umřel i sám - i tak bych ho radši snědla sama, i my jsme měli hlad. Ale Val trval na tom, že ho vezmem do průsmyku. Že ho položíme na jednu z těch nižších skal kus od místa, kde jsme chtěli strávit noc mezi balvanama, tak jsem to udělala. Ale něco mi na tom celým nesedělo. Tu noc jsem nespala, tak jsem se vyplížila ven a schovala se za těma velkýma kamenama, abych viděla, jak si ten přízrak pro tu oběť přijde. Musel to bejt velkej, mocnej duch, podle toho dunění! Ale dlouho se nic nedělo. Čekala jsem tam část noci, měsíc po chvíli zmizel za vrcholkem těch skal - až pak se v tom průsmyku něco pohnulo.“

Polkla sliny, v tuhle chvíli snad i pro ten dramatický efekt.


Strana:  1 ... « předchozí  28 29 30 31 32 33 34 35 36   další »

Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.